Můj první "přirozený" porod

Vermilion  Vydáno: 09.04.12

Rozhodla jsem se přidat taky svou zkušenost s prvním porodem. V těhotenství jsem hltavě pročítala všechny deníčky o porodech, navíc se na porod velmi připravovala a toužila po co nejpřirozenějším, s minimem lékařských zákroků. Všechno ale dopadlo jinak, a přesto na porod vzpomínám jako na nejkrásnější zážitek v životě.

Otěhotněla jsem téměř napoprvé. První měsíc, kdy jsme se do miminka pustili, jsem věděla, že mám po ovulaci, tak jsem v to stejně nedoufala, ale druhý měsíc jsme na to „šlápli“ v ovulační dny a vyšlo to. Tím ale přestalo mé tělo jaksi spolupracovat, a potom už si všechno řídilo dle sebe. Zaskočilo mě: celodenní nevolnosti a zvracení, neustálá chuť k jídlu a okamžité přibírání na váze (byla jsem naprosto rozhodnutá a přesvědčená, že já v těhotenství přiberu jen nezbytné minimum), okamžité zvětšení mých prsou, takže z už tak objemných košíčků D jsme se ihned propracovali k E a všechno oblečení mi přestalo sedět, a pak z toho bylo napnuté F, přecitlivělost na veškeré vůně kosmetických a čistících prostředků (bylo mi nanic z čerstvě umytých vlasů, čerstvě vypraného pověšeného prádla, z jaru na mytí nádobí, z pleťového krému, z mandlového oleje, kterým jsem si poctivě natírala břicho a prsa prvních pár týdnů, a pak jsem to vzdala, naštěstí se mi strie vyhnuly), neustálé běhání na malou, a to i třikrát za noc, nespavost, křeče v nohách, nateklé kotníky, zácpa, změny nálad, v druhém trimestru stavy úzkosti, deprese a na konci těhotenství skříplý nerv mezi žebry a pálení žáhy.

Teď jsou malému tři měsíce a už si na zbytek mých těhotenských potíží nevzpomínám. Miminko celou dobu krásně rostlo, v danou dobu jsem začala cítit pohyby, všechny kontroly byly vždycky v pořádku, takže jsem měla vlastně ukázkové těhotenství, až na to, že na to vzpomínám jako na nejtemnější období mého života a vůbec jsem si ho, i přes tu radost z blížícího se nového života, nedokázala užívat. To by ale bylo téma na jiný deníček a už je to ostatně za mnou.

Celé těhotenství jsem se svědomitě připravovala na porod. Toužila jsem po přirozeném porodu, těšila jsem se, jak to zvládnu bez epiduralu. Hltala jsem deníčky o porodech. Bylo mi jasné, že porod bolí, ale zase jsem všude četla, že ženský mozek uvolňuje endorfiny, které pomáhají na bolest zapomenout, že je to krásná bolest, která znamená příchod miminka, že kontrakce přicházejí ve vlnách a je čas se mezi nimi vzpamatovat a nabrat síly… tolik teorie. Podle deníčků kontrakce na konci porodu následují tak rychle, že splynou v jednu jedinou, dále pisatelky často zmiňovaly, jak řvaly jako o život, lezly bolestí po stěnách, proklínaly lékaře, nadávaly manželům a partnerům a všelijak jinak líčily dost drsné průběhy porodů. Přesto jsem z porodu nikdy strach neměla, pořád jsem se těšila, že už skončí to otravné těhotenství a budu mít konečně vytoužené miminko.

Pak začaly rodit moje kamarádky z předporodních kurzů, stejně postižené touhami po přirozeném porodu. Všechny jsme sdílely obavy, že to v nemocničním prostředí prostě nepůjde, že v momentě, kdy nás napojí na monitor a začnou nám píchat vodu či dávat oxytocin do žíly, přirozený proces se přeruší a bude nenávratně pryč. Přesto moje kamarádky trvaly na svých porodních plánech, nutily personál respektovat je a bylo z toho nakonec několik porodů kleštěmi či akutních císařů, ale i zdravých miminek a vyčerpaných maminek, které mi většinou daly stejnou radu: „Radši se svěř do rukou lékařů, kdybych je byla poslechla od začátku a přijala epidural, nemusela jsem být na konci tak unavená, kdyby, kdyby, kdyby…“

Nakonec jsem dospěla k závěru: za a) nesestavovat žádný porodní plán b) upozornit personál, že chci přirozený porod a trvat na něm, jen pokud všechno půjde bez problémů. Taky jsem četla hodně deníčků, kde si pisatelka ani neuvědomila, že rodí. Když dorazila do porodnice, byla téměř na 10 cm a než se nadála, bylo miminko venku.

Přiblížil se 40. týden a já jsem byla na prasknutí, 18 kilo nahoře mi dávalo zabrat. V noci jsem nemohla spát, jednak jsem každé dvě hodiny chodila na malou, jednak jsem nevěděla, jak si lehnout, každá poloha se mi po 5 minutách přeležela. Přesto jsem v posledních týdnech zaznamenala určitý postup: miminko kleslo, přestal mě tak tížit žaludek, lépe se mi dýchalo a polevila bolest mezi žebry. A pak, dva dny před termínem, jsem ráno vypustila zakrvavenou hlenovou zátku. Paradoxně jsem každý den hleděla do záchodové mísy a kontrolovala, jestli ze mě něco vypadlo, a ten den jsem na to zapomněla, a když jsem šla spláchnout a spatřila to, na co jsem tak čekala, nevěřícně jsem zírala. Věděla jsem, že to může znamenat porod do 24 hodin nebo do týdne, ale hned jsem se zaradovala a naivně se těšila: „Dneska v noci se nám narodí malej!“

Nestalo se tak, miminko se narodila až třetí noc. To jsem ale tehdy netušila. Začala jsem hned sledovat kontrakce. Podobaly se poslíčkům a nebolely, jen mi ztvrdlo břicho, ale s narůstajícím potěšením jsem zaznamenala, že nepřestávají ani, když si lehnu, a opakují se po 20–30 minutách. A když jsem začala chodit nebo uklízet, intervaly se zkrátily na 10 minut. Během dne se začala při kontrakcích trochu ozývat dolní část zad, která mě jinak během těhotenství ani jednou nezabolela, a to jsem měla strach, protože každá moje menstruace začínala právě bolestí v kříži. Tak najednou to bylo tady. Bolest v kříži se dostavila k porodu, a podle následujícího rozvoje událostí byla plně připravená vynahradit mi všechno, o co jsem během těch devíti měsíců bez ní přišla.

Tu první noc mě každých 45 minut probudila ostrá křeč v zádech, doprovázená ztvrdnutím podbřišku, kdy jsem úplně ztuhlá lapala po dechu, a když to polevilo, převalila se na druhý bok a zase blahodárně usnula. Moc jsem se přesto nevyspala. Po snídani se intervaly mezi kontrakcemi oproti předešlému dni nijak nezkracovaly, jen bolest v zádech nabírala na intenzitě. Dopoledne jsem strávila poleháváním po gauči, dokud nedorazil manžel z práce, a pak jsem se rozhodla tomu pomoci a vyrazila na dvouhodinovou procházku, a pak na nákup do obchodního centra. To už jsem každou kontrakci prodýchávala v předklonu a bolelo to dost, ale jak kontrakce odezněla, měla jsem zase na 8–10 minut pohov a nic mě nebolelo.

Uplynulo odpoledne, nastal večer a já pokračovala v kontrakcích. Intervaly byly každých 5–8 minut, prodýchávala jsem je na čtyřech, obkročmo na židli, v kleku na zemi opřená o postel (lépe řečeno svíjela jsem se v kleče na zemi s čelem zabořeným do matrace a zoufale toužící, aby to už přestalo)… kolem jedenácté v noci jsem začala po každé obzvlášť silné kontrakci zvracet. Jelikož jsem od oběda nic nejedla, dávila jsem ze sebe jen vodu a žaludeční šťávy. V jednu v noci jsme s manželem usoudili, že je čas jet do porodnice, protože jsem zaznamenala přibližně hodinu kontrakcí každých 5 minut, a jelikož už to všechno trvalo tak dlouho, usoudila jsem, že jsem možná otevřená alespoň na 3–4 cm. Zase jsem se mýlila! Jak mi dokázal následující sled událostí.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem toužila po přirozeném porodu, byl, že jsem ho uvnitř spojovala s respektovaným porodem, to je takovým porodem, kde personál porodnice maximálně respektuje výjimečný okamžik, který porod znamená, přestože je člověk jen další na řadě a jedná se o situaci plnou potenciálních nebezpečí, za které jako ošetřující personál nesou zodpovědnost. Četla jsem odstrašující příběhy o rodičkách, které padly do spárů vystresovaným, pánovitým a naprosto necitlivým porodním asistentkám a gynekologům. A zrovna na takovou porodní asistentku jsem narazila u příjmu.

Paní Důležitá si mě chladně změřila pohledem a zeptala se mě, proč přicházím. Řekla jsem jí, že jsem v termínu, mám kontrakce od předešlého dne a za poslední hodinu jsou každých 5 minut. Povýšeně mi sdělila, že jako prvorodička jsem měla jet do porodnice až po 2 hodinách kontrakcí s intervalem po 5 minutách. Jako by na tom v tu chvíli záleželo. Byla jsem tam a musela se mě chtě nechtě ujmout. Nejprve mě šla vyšetřit. Několikrát mě netrpělivě okřikovala, že si nesedám správně na tu gynekologickou židli, se zadkem dost na okraji. Když už jsem byla v poloze, která se jí zdála vhodná, znechuceně si natáhla gumové rukavice a za přednášky na téma „prvorodičky mají jezdit do porodnice, až když mají kontrakce každých 5 minut během 2 hodin“ do mě strčila ruku a vyšetřila mě. Alespoň mě to nebolelo.

Zeptala se, kde bydlím. Nechápala jsem, jak to souvisí s mým vyšetřením, a pomyslela jsem si, že se mě možná snaží rozptýlit, aby mě to její šátrání uvnitř tak nebolelo, a zaradovala jsem se nad tímto zábleskem lidskosti (jsem nenapravitelný optimista) a popravdě jí sdělila jméno čtvrti hned vedle porodnice (autem jsme tam byli za 10 minut). Ihned moje naděje na lidskost splaskly jako píchlý balónek, protože mi suše sdělila, že tím tuplem jsem neměla do porodnice jezdit tak brzo, když to mám blízko, a že mě pošle domů, že teď jsem sotva na 1 cm. Nejdřív mě ale nahnala na monitor, aby mi ještě předvedla, že nemám žádné kontrakce. Ty jsem opravdu neměla, byla jsem z ní tak vyděšená a hlavně z toho, co jsem si v hlavě představovala za hrůzný porod pod její péčí, že se mi úplně zastavily.

Přikázala mi, abych si lehla do naprosto nepohodlné a nepřirozené polohy na bok, s dolní nohou nataženou a horní pokrčenou a opřenou o matraci. Přes břicho jsem se vůbec nedokázala dostatečně naklonit, abych dosáhla v této poloze nějaké stability, a jakmile jsem se o ni pokusila, zabolely mě záda, a to jsem ani neměla kontrakce. Řekla jsem jí, že mě takto bolí záda, ale uzemnila mě, že je to nejlepší poloha pro monitor a dál mi připevňovala příslušné pásy. Pak to pustila a odšuměla pryč. Za chvíli začala ta mašina hlasitě pípat. Přišuměla zase zpět, zmáčkla jedno místo na dotekové obrazovce a řekla mi, abych to mačkala, když to zase začne pípat, a zase mě nechala samotnou. Za chvíli to znovu začalo pípat, já šátrala rukou po obrazovce, ale ve strachu, abych nezmáčkla něco špatně, jsem dost nepřitlačila a nedařilo se mi to vypnout.

Paní Důležitá se zase objevila u mé postele, důležitě to vypla a rozhodla se překulit mě na druhý bok. Když mě měla zmanévrovanou na druhé straně, začalo to zase pípat a já jsem se poslušně snažila natáhnout paži za hlavu a vypnout to, za což mě sprdla, že se radši nemám hýbat. Pak mě ještě sprdla, že jsem nevečeřela, a tudíž miminko „není reaktivní“ a dala mi vypít skleničku ananasového džusu, na který jsem vůbec neměla chuť, ani ho nemám nijak zvlášť ráda.

Po půlhodině nebo jak dlouho trvají monitory, to ukončila, napsala zprávu a poslala mě ke gynekoložce, která zprávu podepsala a odsouhlasila, že se mám vrátit domů a znovu přijet, až se to víc rozjede, o čemž jsem vůbec nediskutovala, protože bych tam za nic nechtěla zůstat a rodit pod takovým dohledem. Manžel, když mě viděl, jak se belhám zpátky a mířím k východu, se chtěl vrátit, vytmavit jim to a donutit je, aby mě přijali, ale přemluvila jsem ho, že jelikož jsem jen na 1 cm a jako prvorodička a momentálně bez kontrakcí, že mi doma bude lépe. Na parkovišti jsem pak vyblila ananasový džus na zmrzlý chodník a jeli jsme tmavou zimní nocí zpátky domů. V autě se mi vrátily kontrakce a doma jsem pak pokračovala jako předtím, s tím rozdílem, že kontrakce přicházely každých 5–8 minut, trvaly déle, byly mnohem bolestivější a zvracela jsem každou třetí, čtvrtou. Intervaly se ale stále nezkracovaly. Nad ránem jsem si vlezla na dvě hodiny do vany plné horké vody, která mi dost pomohla. Cítila jsem, jak tuhnu, měla jsem tvrdé břicho, ale bolest zad, tu odpornou, dech beroucí úpornou křeč jsem necítila.

Mlhavě si pamatuji, jak jsem se zoufale vzpamatovávala po každé kontrakci a hledala útěchu v klidných klubíčkách našich tří koček, které solidárně spaly blízko mě, a v pohledu na všechny známé kouty plné stínů v dětském pokojíčku, kam jsem se s mým porodem uchýlila, pod hřejivým kuželem světla stolní lampy.

V sedm ráno se mě manžel zeptal, jestli jedeme, ale já si stále nebyla jistá, stále jsem neměla pravidelné intervaly po 5 minutách či méně. Muž řekl, že si půjde lehnout, dá si budíka na dvanáct a pak se „mám rozhodnout, protože má odpolední a jestli nepůjde do práce, musí jim dát vědět včas“. Sklesle jsem pokračovala ve svém trápení. Tady musím podotknout, že se mě muž snažil nejdříve pomáhat, ale masáže zad akorát způsobily, že mi bolest vystřelovala do podbřišku, a moc jsem o jeho bezprostřední blízkost nestála, stačilo mi vědět, že je vedle v pokoji a připravený pomoci mi, kdybych to potřebovala.

Psychicky jsem na tom v tomto bodě mého porodu byla dost špatně. Když jsem tak špatně snášela bolest těchto začátečních kontrakcí, co budu dělat ke konci, až budou kontrakce třikrát až čtyřikrát silnější, delší a rychleji za sebou? Ptala jsem se sama sebe v duchu. A zároveň jsem propadla panice, že nikdy neporodím, že to prostě nedám, že to nevydržím.

Asi v jedenáct se mě muž, který stejně nemohl spát, jak mě slyšel pravidelně zvracet, zeptal, jak na tom jsem a jestli nechci jet do porodnice. Pořád jsem neměla kontrakce po 5 minutách, ale kývla jsem, že jet chci, protože to bylo 12 hodin, kdy jsem v sobě neudržela ani hlt vody a měla jsem strach, aby miminko nebylo dehydratované. Muž sbíral tašku, oba jsme se obouvali a já se tiše rozbrečela, protože jsem se už v duchu děsila toho, kdo mě zase přijme a s jakým přístupem. Ale tentokrát jsem se bála zbytečně.

Na příjmu mě, uslzenou a s nepřestávajícími kontrakcemi (alespoň tentokrát nemůžou říci, že žádné nemám, pomyslela jsem si) přivítala usměvavá a klidná porodní asistentka, od pohledu mnohem sympatičtější než ta v noci. Ptala se mě, proč tak brečím a já jí vzlykajíc svěřila, že mám strach, protože mě v noci vyšetřila strašně nepříjemná porodní asistentka. K mému překvapení mi doporučila, abych na ni podala stížnost! Doslova mi řekla, upřeně se mi dívající do očí, že chyba nemusí být ve mně, že se možná nejedná o dobrou profesionálku a s jejím chováním není spokojeno víc lidí, ale že pokud to není písemně, že se s tím nedá nic dělat. Později se tatáž porodní asistentka bavila s mým mužem, představila se mu jako vrchní porodních asistentek a požádala ho, abychom určitě tu stížnost podali, protože se paní Důležité chce zbavit, jelikož nesouhlasí s jejími praktikami.

Po vyšetření mi vesele řekla, že jsem mezi jedním a dvěma centimetry (byla jsem přesvědčená, že to schválně formulovala tak, aby to znělo, jako bych už byla na dva) a poslala mě na monitor. Tam mě obsluhovala trochu uspěchaná porodní asistentka staršího věku s tendencí všechno zlehčovat, ale nebyla alespoň povýšená jako ta v noci. Taky mi tvrdila, že ještě nejsem na přijetí, že ještě nemám dostatečné kontrakce, ale když jsem dál naléhala, že mě to fakt děsně bolí (cítila jsem, jak mi začínají tuhnout záda, ještě když se monitor ani nepohnul, a když se tam začala objevovat nějaká hodnota, 30–40 bodů, svíjela jsem se jako užovka) a že bolestí zvracím, trochu slevila a řekla mi, ať se jdeme na hodinku procházet, a pak že mi znovu udělá monitor, jestli se to rozjelo.

V tomto bodě jsem měla záda tak ztuhlé, že jsem se ani nemohla ohnout na židli, abych se obula. Nějak jsem to ale zvládla a odbelhala se do čekárny, kde, když mě uviděl můj muž, myslel si, že mě zase posílají domů. Vysvětlila jsem mu situaci a šli jsme se procházet po jedné dlouhé prázdné chodbě sem a tam. Po každých 20 krocích jsem rozdýchávala silnou a dlouhou kontrakci a během chůze došla k závěru, že epidural vůbec není špatný nápad a že chci co nejrychlejší porod, ať to mám co nejdřív za sebou, a že mi ty lékařské praktiky, na které příznivci přirozených porodů tak láteří (píchnutí vody, oxytocin…), padnou jak ušité.

Když jsme se vrátili, monitor dál zaznamenal pravidelné kontrakce, některé skoro 60, já jsem se jednou poblila, a pak mě vyšetřili a oznámili mi, že jsem na 3 cm a že mě přijímají! V tu chvíli mě zalila euforie a na okamžik jsem zaváhala, jestli bych to přece jen neměla zkusit dál „přirozeně“, ale pak jsem si řekla, že to radši nebudu riskovat (že třeba ke konci přestanu mít sílu a miminko zůstane zablokované vevnitř, nebo že ztratím vědomí apod.) a požádala o epidural.

Ten mi přišel píchnout sympatický doktor, vůbec to nebolelo a do půl hodiny jsem ležela v posteli, bolesti přešly a já se radovala, že si trochu odpočinu (popravdě jsem to po probdělé noci potřebovala) a starala se, jestli mám dostatečně silné kontrakce, jestli se dál otevírám. Neřekli mi nic a ani na monitoru nebylo nic vidět, až později jsem se ze zprávy dozvěděla, že jsem v kapačce s glukózou měla taky oxytocin. Kromě toho mi, hned jak jsem byla uložená s epiduralem, přišla porodní asistentka píchnout vodu. Věděla jsem, že to urychlí otevírání, tak jsem neprotestovala. Epidural taky znamenal, že jsem se nesměla postavit na nohy a měla omezený pohyb, ale to mi bylo jedno, stejně jsem necítila žádné bolesti, od kterých bych si změnou polohy potřebovala ulevit, a že setrvale monitorovali malého, a to vnitřně, tj. že mi pochvou zavedli dovnitř drátek s háčkem na konci, který zahákli malému na temeni jeho hlavičky. Z toho jsem před porodem taky měla strach, ale teď jsem doufala v um lékařů a rozhodla se to neřešit.

Za tři hodiny mě přišla porodní asistentka vyšetřit a byla jsem na 10 cm! Řekla mi, že miminko musí ještě trochu sestoupit a že epidural přestane postupně působit, abych mohla za nějakou dobu spolupracovat na tlačení. Asi za hodinku a půl přišla znovu a přichystala se mezi mýma nohama na porod.

Na pokoji jsme byli jen manžel, ona a já. Vysvětlila mi, jak se tlačí a dotýkala se mě prsty tam, kam jsem měla tlačit (jako když tlačíte na velkou). V noci jsem kromě zvracení měla i několikrát průjem. Věděla jsem, že mám tlusté střevo vyprázdněné, ale přesto jsem měla obavy, že mi něco uteče, ono to tlačení bylo fakt na fous stejné, ale vylezlo ze mě jen trošinku (omlouvám se za detaily) a porodní asistentka to vždycky hned utřela do papírové pleny a dala pryč. Navíc mě sama povzbuzovala, že zrovna když mi to uniklo, to bylo nejlepší zatlačení, ať jen to dělám pořád stejně. Povzbuzovala mě taky, abych vydržela déle. Rytmus jsem si určovala sama, když jsem cítila blížící se kontrakci, měla jsem sama začít tlačit. Kontrakce už jsem necítila v zádech, ale byly to ty tolik popisované „tlaky na konečník“ plus jako by mi svírali boky v kleštích, ale nebylo to vůbec nepříjemné. Asi na mě pořád ještě částečně působil epidural.

Porodní asistentka byla fakt skvělá, byla to mladá holčina, ale budila ve mně velkou důvěru, protože jednala klidně, rozhodně a když na mně mluvila, nezapomněla se vždycky usmát. Byla prostě klidná a milá a působila tak profesionálně, že jsem vůbec neměla pochyby, že jsem v dobrých rukách.

Celkem jsem tlačila asi hodinu a půl. Když už zbývalo málo, přišla za námi ještě jedna porodní asistentka, aby asistovala. V klidu mě obložily prostěradly, připravily si nástroje na případné nastřižení (v to, že mu ujdu, jsem moc nedoufala, protože jsem se za celé těhotenství nedokázala zpacifikovat k tomu, abych si masírovala hráz ani abych moc poctivě cvičila na pánevní dno) a další. Byla jsem unavená z tlačení, protože je potřeba zadržet dech, a musela jsem to vydržet co nejdéle. Na každou kontrakci jsem se rychle „mezinadechla“, aniž bych povolila tlak (jinak miminko zajíždělo dovnitř, jak mě upozorňovala asistentka), a to bylo asi nejvíc vyčerpávající, jinak s epiduralem jsem necítila žádné ukrutné bolesti.

Pak mi asistentka povídá: „Je to blonďák“, a já najednou nemohla pochopit, že už ho vidí. Pak se malej dostal hlavičkou napůl ven, a to už jsem cítila, najednou mě to hrozně pálilo a přestala jsem kontrolovat, jestli přichází kontrakce nebo ne, přestala jsem kontrolovat, jestli dýchám nebo zadržuju dech, chtělo se mi křičet, abych si ulevila, ale věděla jsem, že nemám, tak jsem sténala a kňučela a tlačila a… jak mi manžel pak vyprávěl, byla v obličeji úplně rudá, a najednou jsem ucítila hlavičku, jak otáčejí ramínka, a pak nic (čekala jsem na: „tělíčko pak vyklouzlo hladce ven“ jak jsem to znala z deníčků, ale v mém případě jsem vyklouznutí tělíčka nepostřehla a najednou mi na břicho kladli nafialovělý uzlíček a bylo to to nejkrásnější miminko na světě!

Během těhotenství jsme využili zázraků moderní vědy a nechali si říct pohlaví, abychom nakoupili správnou výbavičku a na miminko mysleli jako na něj nebo na ni (a taky abychom vybrali jméno, lépe řečeno, abychom se několik týdnů dohadovali a přeli a těžce se dopracovali konečně k něčemu, co se líbilo nám oběma). Ale takový ten 4D ultrazvuk, kde jdou vidět rysy v tváři, ten jsme nechtěli. Tvářička měla být překvapením, sladkým tajemstvím, na jehož odhalení jsem poslední týdny netrpělivě čekala… a konečně to bylo tady.

Ten první pohled na mého broučka nikdy nezapomenu. Ještě teď mi vhání slzy do očí, když si vzpomenu na emoci, která mě zaplavila, když jsem viděla tu směs mých a manželových rysů, rozkoukávající se okolo sebe.

Naše miminko se narodilo zdravé a klidné a od té doby nám dělá už tři měsíce samou radost. No, péče o novorozence a začátky kojení byly prvních pár týdnů docela záhul, ale to by bylo téma na jiný deníček.

Na závěr bych chtěla shrnout, že smyslem mého deníčku bylo pochválit lékařskou vědu a její zákroky během porodu. Mně určitě pomohly ke klidnému porodu, který jsem si plně prožila a mohla spolupracovat a pravděpodobně nebýt epiduralu, měla bych krkolomný a těžký porod, a kdoví, jak by býval dopadl.

Všem děkuji za přečtení až do konce a maminkám přeji co nejrychlejší porody a zdravá miminka.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
beruska03
Kelišová 7473 příspěvků 09.04.12 08:42

téééda, gratuluji k miminku, jsem přesvědčená, že se epidurálu taky bránit nebudu :)

 
helvan
Kecalka 132 příspěvků 09.04.12 08:51

Moc krásně si to napsala! Myslím, že pro každou nastávající rodičku to bude velikým povzbuzením.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 09.04.12 10:59

gratuluju k porodu :)
já jsem měla to štěstí přirozený porod zažít a zvládnout - rodila jsem rychle. ale myslím, že epidurál není na škodu v případě, kdy by vyčerpáním maminka už nemohla, zároveň mě tuhla krev v žilách, když jsem si četla o hrozném přístupu PA, doufám, že jste tu stížnost podali :cert: :cert:

 
Marciii
Závislačka 4605 příspěvků 09.04.12 11:44

krásně napsaný deníček.gratuluju :kytka: :kytka:

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 09.04.12 12:29

Ahoj, jo, podali jsme ji, když nás propustili z porodnice domů. Sice jsem na to neměla moc myšlenky, záleželo mi víc na miminku, ale pak jsem si řekla, že se mi to její chování fakt nelíbilo a že by to tak nemělo být a v zájmu budoucích rodiček jsem to teda sepsala a podala. Pak mi asi měsíc potom přišel dopis od ředitelství nemocnice, že bude všechno prošetřeno. Od té doby už nemám další zprávy, tak snad jí aspoň dali nějakou podmínku, aby se trochu krotila. Když jsem tam ležela na těch monitorech, slyšela jsem, jak se jí nějaký tatínek na něco ptá, byla to nějaká prkotina, jako kde by si mohl koupit vodu nebo tak něco a ona mu nakvašeně odpověděla a ten tatínek se ale ohradil a něco jí řekl, jako „Snad vás tím tak neobtěžuju“ a ona trochu zmírnila tón. Rodící žena se ale většinou ohrazovat nedokáže, tak jestli jí dali nějaký kapky, tak si to podle mě zaslouží.

 
Mišanila  09.04.12 16:59

Poprvé jsem epidurál taky chtěla už od dvou čárek a testu :-), ale naštěstí nebyl třeba a podruhé už jsem ho ani nechtěla. Ale někdy může pomoct, takže hlavně že to zabralo a vše došlo ke zdárnému konci.

Mně teda hlavně zaujalo, jak se ti po příjezdu do porodnice a setkání s tou můrou zastavily kontrakce (je dobře že jsi podala stížnost, to fakt obdiv, hodně žen v poporodní euforii mávne rukou a v šestinedělí mají pak jiné starosti).
Já věřím hodně v to, že porod je hodně o psychice a tohle je přesná ukázka. Ve chvíli vyrušení, stresu, kdy se vylučuje adrenalin se porod zastavuje.
Dost žen to tak má i když si to vlastně vůbec neuvědomí a je to ta odvrácená stránka lékařské vědy, porodnic, zákroků a cizích lidí u porodu, kteří porodní proces naruší a u citlivějších rodiček to může znamenat zastavení porodu a možné problémy.

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 10.04.12 12:57

Přemýšlím, zda jsi vůbec měla šanci porodit „přirozeně“, už na začátek jsi v sobě asi měla nepřiznaný strach, který jsi potlačila a k tomu ta ženská na příjmu, doufám, že už tam dlouho pracovat nebude :cert:

Epidurál z léčebných důvodů mi přijde v určitých chvílích jako ideální prostředek na uvolnění ženy, která je trochu v šoku z bolesti, ze strachu… Osobně bych se pro něj při nepostupujícím porodu a velkých bolestech též rozhodla.

K tomu strachu, já jsem si u prvního porodu též do poslední chvíle nepřiznala, že se bojím. Měla jsem v sobě nezpracované otázky, chystala jsem se na porod doma, ale to chystání zkrátka nebylo dotažené. A při porodu jsem zpanikařila. Naštěstí moje tělo zareagovalo ústupem kontrakcí až na sále, ale to už jsem byla plně otevřená, dítě sestoupené, tudíž protivný personál toho svým chováním nemohl tolik zkazit.

Doporučuji si přečíst deníčky Bludičky, která tu svoje první dva porody popisovala, ona je též člověk, kterému se porod při sebemenším vyrušení zastavuje.

Je dobré si uvědomit, že u tebe lékařská věda zachraňovala to, co ti možná neuměla dát. Lidskost, porozumění, soukromí, podporu…

 
Bludicka
Zasloužilá kecalka 918 příspěvků 10.04.12 13:55

Mimochodem u prvního medicínského porodu jsem měla epidurál a i při zpětném ohlédnutí v té chvíli, když už bylo všechno tak, jak bylo, to bylo to nejlepší, co jsme v ten moment ještě mohli udělat. Je tu někde popis mého úplně prvního porodu. V době kdy jsem ho psala i když už to bylo celkem s odstupem od toho porodu, tak jsem ještě neměla zdravotnickou dokumentaci ze které a z rozhovoru s manželem jsem zjistila, dost dodatečně, že jsem měla oxytocin v kapačce i když mě informovali během porodu jen o atb a o výživě, takže v deníčku je nepřesnost.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele