Můj život

kissi  Vydáno: 06.02.15

Znáte takový ten pár, co si při posledním styku před rozchodem udělá dítě a pak se musí vzít? Že ne? Tak to jsou moji rodiče a já to dítě…

Moji rodiče se brali pod nátlakem tátovy rodiny. Máma si mě chtěla nechat, táta to respektoval, a tak si mámu vzal. Kupodivu z lásky k ní i ke mně. A tak jsem přišla na svět.

Happyend? Ne. Než začnu psát, chci říct, že vše se opravdu stalo a své rodiče jsem hluboce milovala. Přeci jen, dali mi život…

V útlého dětství mám pár vzpomínek. Pamatuji si, že jsem seděla v rohu a hrála si s kostičkami. Nikdo si mě moc nevšímal. Než se narodila má sestra. Narodila se jako nedonošenec a máma za ní často jezdila do nemocnice a pak i na další a další kontroly. V mém otci se zrodilo něco. Když mě hlídával, děly se divné věci…

Přesně si nepamatuji jak k tomu došlo - byly mi 3 roky, ale táta mě zamykal do tmavé místnosti na dlouhé chvíle. Bála jsem se a bouchala, ale nikdo mi neotevřel. V té místosti byla skřín a do té jsem se schovávala. Po delší době mi šel otevřít a za chvilku byla doma máma. Občas jsem dostala od táty nařezáno, ani si moc nepamatuji proč - do dnes mi všichni říkají, že jsem byla zlaté dítě.

Když mi bylo 5 let, postavila mě máma k domácím pracím. Když jsem uklidila, mohla jsem jít ven. Nikoho moc nezajímalo, kam, stačilo, že jsem se vrátila domů.

Pak přišla škola. Nepamatuji si, že by se se mnou někdo doma učil. Máma nám nikdy nečetla knížky před spaním, nedělala nám snídani. Tátu jsem moc neznala. Přestal si mě všímat. První třídou jsem prolezla. Pak mi učení přestalo jít, začalo toho být moc a já na to byla sama, nikdo mi nic nevysvětlil, očekávali se ode mě jen výsledky. A tak když přišla špatná známka, dostala jsem. Občas jsem měla opravdu velké modřiny, že jsem se na tělocvik bála svléknout.

Zastání? Nebylo nikde. Byla jsem jen já a má žalující a rozmazlená sestra. Ona mohla všechno, ale já nic. Kvůli ní mě máma nechala ostříhat. A to opravdu nakrátko. Když byl dobrý den, občas si mě někdo všiml. Neznám pohlazení od rodičů. Když jsem dostala jedničku ve škole, místo pochvaly byl proslov, že takhle to má vypadat.

Po dobrém dni byl ale ten špatný - to znamená výprask. Čímkoliv. Pásek, kabel, hadice… Kolem mě rodiče své děti tloukly také a pak jsme se o tom venku bavily, protože nám to přišlo normální. Mimo těch pár dětí jsem ale byla naprosto sama. Dnes nemůžu říct, jestli mi chybělo pohlazení, něha, nebo trocha lásky. Ale začala jsem se vzpírat.

V 11 letech jsem se tátovi postavila a dostala zas. Probudila jsem se na podlaze s mokrým hadrem na hlavě a modřinou na obličeji. Sama. A pak to šlo z kopce. Táta už na mě nesáhl, ale přestal se se mnou bavit. A máma taky. Nikdy se tátovi nepostavila, naopak. Když jsem něco udělala - nikdy nr naschvál - byla to ona, kdo šel a vše mu řekl.

Bylo toho moc a ne vše jsem napsala, protože až teď si uvědomuji, co se dělo a dost to bolí. Občas mám depresi, když si vzpomenu.

Nastoupila jsem na internátní střední školu, kde mi táta nechal udělit domácí vězení, takže do školy a hned na intr. Pak se máma vzpamatovala a přiznala si, že s ním žít nechce. Plakaly jsme spolu, kouřily tajně na záchodě a já ji prosila, ať se rozvede. Když to udělala, plakala jsem zase, tentokrát, že to udělala. Jakoby se všechny rány zacelily a já vzpomínala jen na ty pěkné dny s ním a mámě dávala za vinu, že se to všechno dělo.

Ale život jde dál. Teď mám sama dvě děti, partnera, co nás má rád, ale stále přemýšlím.. Jak mám dát holkám tu lásku, když ji neznám?? A tak se snažím a učím se, jak se to dělá. S tátou jsem v kontaktu. Asi tak jednou za měsíc si zavoláme a děláme, že se nic nestalo. Nikdy o tom nechtěl mluvit. S mámou si voláme pravidelně.

Jednu věc mě táta naučil - a to je obrovský respekt před staršími lidmi. Stačí, aby někdo zvýšil hlas, a mám chuť schovat se do kouta a plakat. Dále zjišťuji, že si musím najít psychologa, protože se mi to začíná vracet moc často a je to čím dál tím horší.

Na druhou stranu, jsem vděčná především sama sobě, protože to, co umím, jsem se naučila sama. Lidi kolem mě ve mně mají vrbu na svěření, pozitivní osobnost a já se moc snažím jí být a celkem mi to i jde. Nabíjet se tím dobrým, co kolem sebe mám, a nemyslet, nepřipouštět si to zlé. Miluj svět a on bude milovat tebe.

Co dodat na závěr? Jednou se mi uleví a já to vím, doufám v to. Mějte se fááájn.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Pov
Kecalka 177 příspěvků 06.02.15 06:48

Psychologa urcite vyhledej, tohle je něco, co málokdo zvládne sam. a nemusís mít strach, ze svým dětem nedas lásku, protože ji neznas. už jen zes to dokázala napsat znamená, ze ji v sobě mas. a po takové zkušenosti si myslím, ze bys děti bez lásky ani neměla. Pokud mas dobrý vztah s partnerem, mluv s nim o tom. musí te podržet. tohle sama nezvladnes, tvi rodiče udělali hrozné chyb a překročit stín dětství bude trvat…věřím, ze svým dětem uděláš dětství takové, aby z nich vyrostli sebevědomí lide… :hug:

Příspěvek upraven 06.02.15 v 06:49

 
LennaZS
Ukecaná baba ;) 2317 příspěvků 06.02.15 08:29

Ach jo, to jsou zase osudy. Držím Ti palce, ať se těch ´´démonů´´ brzy zbavíš :kytka:

 
růženín
Kecalka 211 příspěvků 06.02.15 08:42

Přeji Ti v životě jen to dobré, jen mi nedá ragovat, na to, co tě naučil táta. To není obrovský respekt, to je obrovský strach.

 
KPKristy
Hvězda diskuse 46434 příspěvků 06.02.15 08:47

Myslis, ze ten pocit vuci starsim lidem je respekt? Prijde mi to spis jako strach.. :?. Preji ti, aby uz bylo jen lip, lidi na to evidentne mas ;) :hug:

 
mexxx
Ukecaná baba ;) 1336 příspěvků 06.02.15 10:04

:hug: držím palce

 
Peppa
Nováček 9 příspěvků 06.02.15 10:13

Ach jo to je moc smutné jak se někdo takhle může chovat k vlastnímu dítěti hodně sil Ti přeji snad to zvládneš :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: a otce bych do svého života bohužel nepustila :,( :,( :,(

 
Romka723
Stálice 79 příspěvků 06.02.15 11:40

Ahoj Kissi, nemám také dobré vzpomínky z dětství. Táta pil a pořád se s mámou hádali. Máma pak byla hodně naštvaná a kolikrát díky tomu řvala na nás. Taky mě to hodně poznamenalo. Byla jsem u psychologa a moc mi to pomohlo. Zase cítím, že tam budu muset zajít. Prostě tohle už v člověku zůstane. Já ohledně dětí jsem zase přecitlivělá až moc. Samou láskou bych je „snědla“. Drž se, bude líp. :hug:

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 06.02.15 11:47

Ja te chapu, s narozenim vlastnich deti se ti znovu vrati vzpominky na detsvi. Tvoji rodice byli takovy model, jak byt sama rodicem. V tvem pripade evidentne neni moc z ceho cerpat… maximalne si muzes presne uvedomit, co svym holcickam delat nechces.
Ja byt tebou, psychologa klidne vyhledam, a s holcickama se ridim instinktem a asi si davam bacha na slabe chvilky, kdy vinou unavy, kdyz se toho na tebe nahrne moc, prechazis jak ja tomu rikam na „automaticky mod“ a sklouznes do roli tvych rodicu, tak tam bych si dala takovy pomyslny alarm a zabrzdila se vcas. Ja jsem mela taky netrpelivou hysterickou matku a mam to v sobe, ale snazim se byt milujici a trpeliva. A nejses na ne nastvana? Ja kdyz vidim, ze to jde i s trpelivosti, tak kolikrat citim velkou zlost, neco jako „mami, fakt jsi po mne musela porad kricet a vsechno mi zakazovat?!“ ale otevrene jsem ji to nerekla. Nezijeme v bezprostrednim kontaktu, tak to ani neni treba resit.

 
Anonymní  06.02.15 13:55

My jsme taky takový pár, co na poslední schůzce splodil dítě. Já si myslela, že to bude poslední a nyní máme děti tři a docela spokojené manželství.
Na prvním dítěti jsme se učili dítě milovat, tak to mělo asi nejtěžší. Zejména naše nezralost hrála velkou roli.
Držim pěsti. :srdce:

 
Eloushek
Kecalka 260 příspěvků 06.02.15 20:48

To mě mrzí, ale z Vašeho deníčku to nevypadá úplně beznadějně :). Psychologa či psychoterapeuta bych určitě vyhledala, mně osobně pomohl, když mi umírala mamka, vlastně mi pomohlo jen to, že na mě měl někdo čas a mohla jsem se mu se vším vypovídat a on mi vysvětlil některé věci, kterým jsem nerozumněla a nasměroval správným směrem. Třeba by Vám toto pomohlo taky :hug:. Držte se a napište jak to dopadlo.

 
pe-terka
Echt Kelišová 8132 příspěvků 06.02.15 22:43

Uf, to je mazec. Víš, dospělí Ti od malinka prováděli hrozný věci a Ty jsi na to bylo sama…Vinu vidím jednoznačně u OBOU rodičů. Chápu, že se snažíš rodiče ospravedlnit a v podstatě to v sobě popřít, aby jsi mohla mít ráda své rodiče a také své děti. Ale ten problém se stal - je potřeba pojmenovat a s rodiči vyřešit, nejde ho obejít nebo přeskočit. Současný postoj Tvých rodičů se mi nelíbí, pokládám ho za sobecký a zbabělý. Otec se chovat jako násilnický hulvát, máma tvou bolest vidět nechtěla… :nevim: V podstatě se vzpamatovala, až když jsi byla na intru a otec zřejmě přesměroval své násilnické sklony na ni.
Nelze se tvářit, že se nic nestalo. Sama mám dospívající dceru, i když mladší než Ty. Taky se mi občas podaří výchovný přešlap, ale jak mi to dojde, tak se jí omluvím! Neumím si představit, že bych ji dlouhodobě trápila nebo zavírala oči před násilím od jiných. Musela bych se stydět sama před sebou. :poblion:

 
Suzuveverka
Závislačka 4714 příspěvků 06.02.15 23:18

Něco podobného měl doma můj manžel, ale v jeho případě byla ta horší matka. Na vztah nás dvou to ani moc vliv nemá, ale s dítětem se jako otec srovnat nedokázal. Vyhledej psychologa, bojuj a držím palce, ať to brzo pomine.

 
ospalámyš
Závislačka 3077 příspěvků 07.02.15 19:17

Týrali tě oba, nevím jestli bych tohle dokázala odpustit, každopádně bych jim asi musela říct, že jako rodiče selhali a dost mě poškodili, ať se s tím nějak srovnají. Dělat jako by nic podle mě není dobrá cesta, ty traumata se pak vynořují znovu a znovu. Odpustit se asi dá, nevím, nikdo mi takhle moc neublížil a pokud to dělají navíc lastní rodiče, o to je to horší.
Určitě bych psychologa vyhledala, nemáš to zpracované a překonané, i když nevím, jestli tohle se někdy dá překonat. Ten strach a panická reakce ze zvýšeného hlasu, to není respekt, není to normální reakce.

držím pěsti, ať se naučíš dávat lásku svým dětem a udělat jim přesně opačné dětství než si měla ty, bez bití, týrání a s dostatkem lásky a pochopení.

Příspěvek upraven 07.02.15 v 19:19

 
Olcatko
Kelišová 5143 příspěvků 07.02.15 20:51

Jsi silna osoba, uz jen to, ze jsi to takhle verejne ventilovala! skoro jsem to uzkosti nedocetla, smutne. zvladnes to.

 
zrzule23
Závislačka 4933 příspěvků 14.02.15 10:37

Přeji ti abys všchno to trápení vyřešila, ale vím že k tomu potřebuješ určitě pomoci od nějakého psychoterapeu­ta/psychologa. Mám velmi dobrou kamarádku, která též v dětství nezažila lásku, naopak jen ponižování. Rok docházela na terapii a já sama na ní viděla výsledky. Mim jiné je to mama dvou dětí a lásku jim dává najevo ažaž, takže to určitě děláš i ty, jen si stejně jako ona nevěříš.

No a pak je tu můh taťka který zazil podobné a spíš horší dětsví než ta, nic neřešil a trpí depresemi a je celkově hrozně komplikovaný. škoda že ho k doktorovi nedostanem. tím chci říct, že je úžasný že nad nějakou pomocí uvažuješ :kytka: :kytka: :kytka:

 
kissi
Ukecaná baba ;) 2322 příspěvků 16.02.15 11:00

Takove reakce jsem necekala a jsem za ne opravdu vdecna :-) musim ovsem dodat, ze od meho
odstehovani mam jineho tyrana a o tom napisu d
enicek. brzy.

Vložit nový komentář