Útěk z války

Miťulka  Vydáno: 06.11.11

Ahoj holky, rozhodla jsem se napsat tento deníček asi proto, abych vyjádřila, jak dokáže být člověk silný v každé situaci, kterou mu život nadělí, jak silná je láska k dětem, k rodičům a to, že rodina, pevná a milující rodina, je to nejdůležitější, co člověk může mít!

Můj život začal v porodnici zvané Koševo, která se nachází v Sarajevu, což je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Když jsem se narodila, mé mamince bylo 27 a tatínkovi 30 let. Nebyla jsem jedináček, doma se na mě těšil můj čtyřletý bráška. Moje maminka pracovala se středoškolským vzděláním v bance za přepážkou, můj tatínek, inženýr ekonomiky, byl ředitelem jedné sarajevské firmy. Bydleli jsme na předměstí ve velkém bytě společně s tatkovými rodiči i sestrou, ale ta se potom vdala a odstěhovala se. Mamčiny rodiče bydleli taky v bytě kousek od nás, takže jsme byli jedna velká rodina, všichni pohromadě a užívali si krásného života.

Nebudu tady psát o politických problémech, které nastaly a o nenávisti mezi třemi národy, bylo by to moc na dlouho. Tuto pasáž velmi zkrátím a napíši jen to, že na začátku roku 1992 vypulka válka. Nikdo z nás ale nevěřil tomu, že je to válka, všichni jsme si mysleli, že jsou to nepokoje, že bude pár dní nebo pár týdnů dusno a pak se vše uklidní. Bohužel jsme se mýlili. Situace se pořád zhoršovala, město se začalo okupovat a lidé ze země masivně utíkali pryč. Moje teta a strýc, kteří bydleli v centru města v bytě se strýcovými rodiči, rovnou řekli, že nikam neodjedou, že tam zůstanou, ostatně že nemají děti, tak také nemají co riskovat. Rodiče mé mamky se pohádali, děda chtěl odjet do sousedního Chorvatska, ale babička ne, chtěla zůstat a hlídat jejich luxusní byt, věděla, že pokud odejde, byt obsadí nepřátelé a zpátky už ho nikdy nedostanou. Děda proto odjel a babička zůstala sama, i když to neměla lehké, byla krátce po operaci kotníku a chodila o berlích. Rodiče mého táty taky řekli, že nikam neodjedou a budou hlídat byt a že máme odjet my čtyři, protože jsme v nebezpečí -mí rodiče, bratr a já.

Sbalili jsme si proto věci, rozloučili se a že odjedeme. Jenže potom jsme zaslechli v rádiu, že se za dva dny chystá bombardování Ilidže, což byla zrovna ta městská část, kde se nacházel byt mamčiných rodičů a kde byla babička sama. Maminka věděla, že pokud tam babička zůstane, zemře. A tak se rozhodla - taťka že vezme mě a bráchu a odjede s námi do sousedního Srbska, odkud pochází tátova mamka a má tam po rodičích starý dům. Mamka vyrazí pro babičku a společně dojedou za námi do Srbska. Když mamka odcházela, věděla, jak je to riskantní a že je možné, že nás, svoje děti, vidí naposledy. Láska k mamince jí ale neodradila a vyrazila. Babička bydlela asi 10 km od našeho bytu, nebylo to daleko, ale válka byla v plném proudu, takže doprava žádná a mamka musela jít celou cestu pěšky přes bombardované město plné sniperů. Dodnes věřím tomu, že někdo tam nahoře má mamku hodně rád, když se postaral o to, že přežila. Dostala se k babičce a po dlouhém přemlouvání se babička rozhodla, že s mamkou odjede. Sbalily si do batohu nějaké jídlo a pití na cestu a vyrazily. Druhý den dorazily za námi do Srbska. Peněz jsme moc neměli a tak se táta nechal zaměstnat u místního JZD, moc peněz nevydělal, ale alespoň jsme si mohli pořídit dva čuníky a pár slepic, aby bylo maso a vajíčka :-) Nakupovali se jen brambory, mléko a mouka na chleba. Žili jsme skromně, ale alespon nějak.

V Srbsku jsme ale dlouho nezůstali. Vše se změnilo jednu noc, kdy někdo klepal na dveře. Mamku to vzbudilo, tak šla otevřít a tam byla její kamarádka. Přišla jí říct, že se po okolních vesnicích berou muži naší národnosti a odtahují se do války a pokud nechceme přijít o tátu, musíme okamžitě pryč. Mamka nás všechny vzbudila, ještě tu noc jsme si sbalili věci a odjeli nejbližším vlakem do Maďarska. Tam na nás čekal dědeček (mamčin taťka), převzal si babičku, nám dal nějaké peníze a řekl nám, že máme jet do ČR (bylo to tedy měsíc před rozpadem Československa) že je to jediná země, co přijímá cizince bez víz. Tak jsme se rozdělili. Babička s dědou odjeli do Chorvatska a my do ČR. Přijeli jsme a bloudili prstem po mapě. Vybrali jsme si město Brno, asi proto, že má krátký název, lehce zapamatovatelný :-) Dojeli jsme do Brna, to byl prosinec 1992, těsně před Vánoci. Mamce bylo 29, tátovi 32 a měli s sebou nás dva. Mě byly dva roky, bráchovi 6 let. Byli jsme v cizí zemi, nikoho jsme neznali, neuměli jsme jazyk, naši neměli práci, neměli jsme kde bydlet, prostě nic. Ubytovali jsme se proto v hotelu. Byl to sice levný hotel, ale i tak jsme věděli, že tu dlouho nemůžeme být, že nám peníze nevystačí. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Naši potkali lidi stejné národnosti a ti nám pomohli a to tak, že sehnali tátovi práci. Pracoval ve stánku, kde prodával ovoce a zeleninu. Moc peněz si nevydělal, ale stačilo to na jídlo a bydlení - našli jsme si podnájem ve dvou pokojích v domě jedné staré a moc hodné paní.

Vrátím se k situaci v mé rodné zemi - válka byla příšerná, lidi byli bez elektřiny, vody, telefonu, práce, jídlo bylo na prodej, ale velmi drahé (v přepočtu na koruny - kilo kávy stálo 200,– jeden chleba stál 100,– atd.) Nebylo topení, nic. Dědeček společně se sousedem si našli nějakou práci, kde si děda vydělal peníze na brambory, díky tomu s babičkou neumřeli hlady. Teta se strýcem a strýcovi rodiče bydleli v bytě v 16. patře, pro vodu se chodilo do daleké studny s kanystry, výtah samozřejmě nefungoval, vše museli nosit po schodech do 16. patra. Teta měla práci pár měsíců, pak o ni přišla a tak neměli nic. Mezitím se stalo, že strýcův táta dostal infarkt a zemřel. Ale pohřbít ho nebylo možné, hřbitovy se bombardovaly taky. Vyrobili proto rakev ze skříně a do toho ho uložili a čekali zhruba týden, než se jim přes známosti podařilo strýcova otce narychlo zakopat, bez obřadu, ničeho.

My jsme moc peněz neměli, ale i tak se našim podařilo každý měsíc něco našetřit. Když něco našetřili, šli od obchodu a nakoupili za to jídlo, které zabalili do balíku, mamka potom vzala balík, sedla na autobus, odjela do Prahy, kde přes humanitární organizaci ADRA poslala balík rodině do Bosny. Během tří let jsme poslali celkem 12 balíků, doručeno jich bylo 11. Balíky jsme odeslali jak babičce a dědovi, tak tetě a strýci. Zachránili jim život, protože první balík dorazil v okamžiku, kdy už neměli žádné jídlo. Poslali jsme jim hodně masových konzerv, které dlouho vydrží a oni si je potom ohřívali nad plamínkem svíčky. A jak byli strýc a děda rádi za cigarety! :-)

Válka trvala čtyři dlouhé roky strachu, kdy jsme o rodině v Bosně nic nevěděli, každý večer v televizi ve zprávách se říkala jména mrtvých, která byla identifikována ve válce, naši každý večer seděli u televize a napjatě poslouchali, zda zazní jméno někoho z rodiny. NAŠTĚSTÍ nikdy nezaznělo. V roce 1996, hned po skončení války, jsme jeli do Bosny za rodinou. Všichni kromě strýcova táty přežili. Byli strašně moc hubení, slabí, ale naštěstí ŽILI. Od roku 1996 za nimi každý, každičký rok jezdíme a já se tam i potom všem cítím pořád doma. Je to mé rodné město a to nikdo nikdy nevymaže. Pokaždé, když přijedu do Sarajeva, zajdu samozřejmě na hřbitov zapálit svíčku tátovi strýce a taky bohužel mému dědovi, který v roce 2001 zemřel na rakovinu plic. Rodiče mé maminky dodnes bydlí v Chorvatsku a za nimi taky jezdíme moc rádi :-)

Mým rodičům se po několika letech podařilo získat živnostenský list a začali podnikat ve stánkovém prodeji, čímž se živí dodnes, už 19 let. Ano, táta má sice vysokou školu a diplom mu verifikovali v Praze, ale bohužel studoval ekonomiku, která se stále mění a ještě je v cizí zemi. Takže je mu vysoká škola snad jen na to, aby mohl psát Ing. před jménem. Po 10 letech různých podnájmů se našim podařilo koupit starý malý dům na jedné vesničce kousek od Brna, kde bydlí dodnes. Mamince je 48, tátovi 51 a už jsou prarodiče :-) Já jsem se vdala (za Čecha) a máme spolu dvě děti.

Proto, kdykoliv je člověku v životě zle nebo cítí, že je na dně, musí si říci - na dně jsem proto, abych se měl od čeho odrazit. A i když je mu opravdu špatně musí si říct - musím bojovat, vždy může být hůř. Protože všechno vzdát není řešení. Život je jen pro ty, kteří bojují :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Jane79
Zasloužilá kecalka 944 příspěvků 06.11.11 09:30

moc hezky denicek
Jsem rada, ze to pro vasi rodinu takhle dobre dopadlo.

Mam 2 kamaradky, ktere prozily asi hodne obdobny osud.
Obe znam od prvaku na stredni, takze v CR jsou od 93 roku.
Parkrat jsem od nich slysela podobne pribehy, bohuzel pro ne to nedopadlo, tak beze ztrat, jako u vas, ale to je zivot.

Obe kamaradky zustaly v Cechach, obe 2 si za muze vzaly Bosence a maji krasne prcky.

Jeste musim rict, ze jejich cestina je taky tak pekna jako tvoje. Pamatuji si, jak jsem na konci stredni chodila za Alenkou pro radu, jak se co pise, nebo kde co v Praze najdu, protoze to vsechno mela zmakle lepe nez ja :lol: .

Vim, ze v Sarajevu situace stale neni jednoducha, trh prace furt na prd, draho…tak ti preji, at se to tam brzo vylepsi, at v tve domovine maji konecne klid a mohou si uzivat tu uzasnou prirodu vsude okolo.

J.

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 06.11.11 09:44

Ahoj Janičko, děkuji za komentář. A taky děkuji za pochválení češtiny :lol: máš pravdu, situace tam není pořád dobrá, taky doufám, že se to jednou urovná. Je tam velká nezaměstnanost. Pozdravuj obě kamarádky :-)

 
kozimura
Ukecaná baba ;) 1964 příspěvků 06.11.11 09:50

Nádherný, ale opravdu nádherný deníček a měl by být asi poučením všem, že vždy může být hůř.
Válku v Jugoslávii si hodně pamatuju. Byla jsem sice dítě a byla to pro mě cizí země, ale jako osmiletou mě vzal tatínek, řidič zájezdního autobusu, poprvé k moři. Byla jsem v Mostaru. Nádherné město, koukali jsme na most, kde odvážlivci skákali do řeky Neretvy (doufám, že jsem to nespletla :oops: ) . Byla to nádhera!!! Koukali jsme po cestě na památník druhé světové války - železnici, kde část vlaku zůstalo na jedné straně řeky, část na druhé apod. Když pak začla válka a říkali, že most v Mostaru vyhodili do povětří, strašně mi to všechno přišlo líto… Hodně lidí nám pak popisovalo, co se tam dělo. Že sousedé, byť každý jiného vyznání se normálně bavili a najednou ze dne na den se v hospodě klidně pozabíjeli… :-(
Během války jsme byli pak v Chorvatsku v Pule a tam se ubytovávaly rodiny z válečných oblastí. Dodnes mě strašně mrzí, že jsem ztratila adresu dvojčat Maji a její sestry, se kterýma jsem si pár let psala.
Pak jsme jeli na další dovolenou do Gradacu a tam jsem poprvé po cestě tam viděla vypálené domy, stopy po kulkách na fasádách… Je to strašné…

Moc vás obdivuju a opravdu jedním dechem jsem dočetla do konce a je strašně moc dobře, že vaše rodina ve válce přežila. Přeji už jen a jen štěstí, ať už nikdo z tvé rodiny nemusí zažít takové hrůzy…

 
ynax
Extra třída :D 12201 příspěvků 06.11.11 10:38

konečně nějaký normální a zajímavý deníček. Se zájmem si přečetla, jaké to tam u vás bylo. My si to tady vůbec neumíme představit, co všechno tam lidé zažili. Pro nás zažili válku naši prarodiče a tohle je prostě nepředstavitelné.

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 06.11.11 10:38

Ahojky, děkuji za příspěvek. Ano, napsala si to dobře, je to Neretva :palec: děkuji velmi moc :hug:

 
marra  06.11.11 13:49

Perfektni denicek,rada jsem se poucila :kytka: ikdyz to muselo byt hrozne,verim ze ty i tva rdina uz budete mit spokojeny zivot :hug:

 
martina75
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 06.11.11 14:09

Moc krásný deníček zažila jsi se svou rodinou hrozné chvíle doufám a přeji ti at už máš ve svém životě jen štěstí a lásku.Pamatuji si když začalo bombardování tvojí krásné rodné země ,letadla lítala přes nás dívala jsem se na ně s rodičema a měla takový divný pocit, směs bezmoci strachu a hněvu ,neumím si představit co museli prožít lidé ke kterým ta letadla doletěla.

 
Pengetra
Stálice 70 příspěvků 06.11.11 16:28

Moc krásný a zároveň smutný deníček. Až mi z toho slza ukápla! Teď už jen štěstí a zdraví celé tvojí rodině :kytka:

 
Bobbka
Stálice 55 příspěvků 06.11.11 19:34

Tyyy blaho.....skvely denicek,precetla jsem jednim dechem,moc zajimave a smutne,preju uz jen zdravi a klid

 
Gábííí
Ukecaná baba ;) 2150 příspěvků 06.11.11 19:47

opravdu pěkně (i po stránce češtiny)napsaný deníček.Vaše rodina je opravdu silná a jsem ráda,že i na to co se tam hrůzného dělo,jste,až na strýčka,přežili!Mám opravdu husí kůži,nedokážu si vůbec představit,že bych toto prožila s mými dětmi,tak strašně se o ně bojím.Hodně štěstí a zdraví! :hug:

 
sara1000
Závislačka 4310 příspěvků 06.11.11 21:08

Uff,co na to rict.Precetla jsem tvuj denicek jednim dechem.
Neuveritelne…
Jsm rada,ze to pro Vasi rodinu dopadlo dobre a zijete si spokojene.
Preji Vam do zivota jen samou lasku a stesti :hug:

 
1aktak1  06.11.11 22:26

Moc pěkný deníček :palec: i já bydlím ve vesničce kousíček od Brna :lol:

 
Deninii
Stálice 53 příspěvků 06.11.11 23:35

Ty jo já snad ani nemrkla u čtení…člověk by se měl zamyslet sám nad sebou a nehroutit se nad každou prkotinou, protože jsou mnohem horší věci, co se můžou stát....... a to je příklad vaší rodiny.....je super vědět, jak rodina drží při sobě… :potlesk: :hug:

 
vlastovka385
Zasloužilá kecalka 694 příspěvků 07.11.11 00:52

Počkej, a ty jsi Muslimka, Hercegovka (Chorvatka) nebo Srbka? Ona totiž národnost Bosňák neexistuje :-).

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 07.11.11 06:13

vlaštovko, jsem Srbka :)ale já si nepamatuju, že bych někde psala, že jsem „národností“ Bosanka :think:

Příspěvek upraven 07.11.11 v 06:46

 
vlastovka385
Zasloužilá kecalka 694 příspěvků 07.11.11 08:40

No já se ptám kvůli tomu, že někdo v diskusi psal, že si jeho příbuzná vzala Bosence :-). Tvoji rodiče měli při té smůle obrovské štěstí. Já jsem vdaná za chorvatského Srba, jeho otec byl voják z povolání v JNA, Srb ze Zagrebu, musel utéct do Srbska, jinak by ho zabili, rodina se rozpadla. Strýci co žil v Krajině spálili barák, jeho dcera zemřela na neléčenou cukrovku ze stresu, on se vrátil ze Srbska zpět, manželka ne, rodina se rozpadla, všichni manželovi kamarádi jsou ze smíšených manželství, takže smutných příběhů znám spoustu. Válka je hrozná věc a v těch lidech dole to zůstane hodně dlouho.

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 07.11.11 09:12

Smutny, ale krasny denicek a je mooooc dobre jak vse dopadlo. Valka je svinstvo na jakekoliv strane a je dobre, ze uz je po vsem. Preji jen same dobre a krasne dny a doufam, ze Tva zeme je bude mit taktez! :hug:

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 07.11.11 09:12

Vlaštovko, tak to je taky něco. Hrozné osudy. Šílené a to ani nemluvím o dětech narozených ve válce a o dětech obecně. To už by bylo moc smutné. Tak jsem ráda, jsi taková moje skoro krajanka :-)

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 07.11.11 09:15

Petruško, děkuju moc :-P :hug:

 
mishka2
Ukecaná baba ;) 1762 příspěvků 07.11.11 11:10

Děkuji ti za to, že jsi mě přiměla se nad sebou zamyslet. Neustále si na něco stěžuji a vlastně nemám proč :cert: Mám 2 zdravé děti, skvělého chlapa, vlastní střechu nad hlavou a skvělé přátele. Díky za tvůj deníček, uvědomila jsem si, že jsem moc šťastná…

 
Black_Orchids
Závislačka 3685 příspěvků 07.11.11 11:32

díky za tvůj deníček.

ono sousloví „žít v míru“ bylo před revolucí naprosto degradováno a po ní pak mnoho lidí zapomnělo na jeho skutečný význam…

žila jsem nějakou dobu v Německu a od tam mám několik přátel z Afriky, kteří utekli před občanskou válkou (Eritrea, Benin…). O tom, co tito lidé prožívali ve své rodné zemi a čím pak procházeli, když se museli naučit žít v nové zemi, má málokdo ponětí…

 
Toffee
Kecalka 132 příspěvků 07.11.11 12:12

Čtu si ráda zajímavé deníčky. Tenhle je první, na který reaguji. Bylo krásně a čtivě popsáno nelehké období vaší rodiny.

 
Kvítka
Kelišová 5944 příspěvků 07.11.11 12:40

moc zajimavy denicek, rada jsem si ho precetla

valka je hrozna a situaci, ze jedu s detmi do cizi zeme bez prostedku, to si snad ani nedovedu predstavit, ikdyz je jasne, ze pro zachranu zivota, je clovek schopny vseho

jste skvela rodina

 
draga
Ukecaná baba ;) 1495 příspěvků 07.11.11 13:07

Zajímavý deníček, v Jugoslávii (tedy býválé) mám část rodiny…můj děda byl Srb, maminka už se narodila tady ale jugoslávské občanství měla skoro celý život.
Když začla válka docela těžce jsme to prožívali. Nejhorší na tom bylo to, že se nedalo nikam dovolat a dozvědět se jak na tom příbuzní jsou.
Jsem ráda za tvoje uveřejnění a moc zdravím celou rodinu a přeji už jen samé krásné zážitky.

 
krokodylka
Kelišová 7349 příspěvků 07.11.11 22:40

Uzasny denicek, diky moc…
Preju cele tve rodine hlavne spoustu zdravi a lasky :-)

 
petruna.zidja
Echt Kelišová 7647 příspěvků 07.11.11 23:34

Moc zajímavé a poučné čtení.

Válku jsem taky hodně vnímala, byla jsem na střední.
Najednou se válka netýkala minulosti (učebnic) nebo zemí, které jsou nám hodně vzdálené, ale byla velmi blízko v zemi, kde lidé žili jako my. Nesla jsem to hodně špatně a to jsem zdaleka neměla tolik informací jako později díky různým festivalům (Jeden svět apod)

V roce 2OO5 jsem byla v Kupresu a Sarajevu, úžasný zážitek plný emocí.

Celé rodině přeju štěstí a zdraví a nám všem, aby jsme něco takového nikdy nemuseli zažívat!

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 08.11.11 13:13

holky děkuju všem moc moc za pozitivní a krásné reakce :kytka: :hug:

 
Loki01
Echt Kelišová 8733 příspěvků 08.11.11 20:53

Moc pekny denicek! Jsem rada, zwe vsechno dobre dopadlo. Co te nezabije, to te posili!
V zivote se neztratis.Preju vsechno nejlepsi do budoucna

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 09.11.11 23:25

Krasny denicek a ten posledni odstavec opravdu nema chybu! Kdyz je cloveku spatne, ne vzdycky si uvedomi, ze muze byt mnohem hur. Kazdy clovek se stresuje podle toho, co v dosavadnim zivote zazil. Pro nekoho nastalo konecne klidne obdobi a pritom jiny by se z toho zhroutil. Ale jedno je jiste, kdyz prozivame spatne obdobi, nejsme jedini :palec:. Preji hodne stesti do zivota! :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele