Můj život zkráceně

Crystal87  Vydáno: 31.07.11

Nikdy jsem nebyla dokonalý člověk a nikdy taky nebudu. Škoda, že člověk nikdy neví, co ho čeká, třeba by se zachoval jinak. Nebo taky ne, kdo ví. Já jsem ráda, že na konci toho všeho mám dva krásné syny a i když jsem předtím byla divoká a spoustu dalších věcí, i přes tu bolest, kterou mi některé vzpomínky způsobují, jsem ráda, že je mám a že teď je ze mně jiný člověk.

Když jsem byla malá, bydleli jsme na vesnici. Měla jsem o rok a půl mladšího brášku Káju, který měl Duchenovu svalovou dystrofii a otce, který stál za starou belu, protože jen lhal, chlastal a hrál automaty, a mamku, které jsem nerozuměla, to přišlo až později, kdy jsem pochopila spoustu věcí.

Byla jsem normální dítě nebo nebyla? Venku jsem měla na starosti bráchu, který v té době ještě trochu chodil, ale to jsme byli malí a vzpomínky jsou už matné… děti se mi posmívaly spíš než jemu, že je na vozíku a kdesi cosi, ale já to nesla tak nějak normálně, nikdy jsem se za to nestyděla, spíš naopak. Byla jsem na něj tolik hrdá, protože to byl anděl se srdcem i rozumem na správném místě. Ještě jsme byli malí na to, abychom rozuměli tomu, proč otec každý den odchází k večeru a přichází, až když spíme. Moje mamka se starala o brášku, já chodila na základku a do ZUŠ. Byla jsem nadaná na zpěv, časem jsem hrála i na klávesy. Brášku pak přijali do normální školy se zdravými dětmi, takže jsme se přestěhovali do města, kde žiji dodnes. To mi bylo 13 a vše začalo.

Mamka, která pozornost soustředila na bráchu, mi to asi vynahrazovala tím, že mi dala velkou volnost… až moc velkou. Takže jsem začala kouřit, tahat se s různými partami a přišli i kluci… škola - dobré, nemusela jsem se učit a přesto jsem měla dobré známky. Volnosti jsem využívala dost a jelikož mi přišlo, že doma se o mě nikdo nezajímá - otce jsem viděla jen zřídka, zaměřila jsem se na kluky, vypadala jsem starší a vše se nějak semlelo a já měsíc před 14. narozkama vyzkoušela sex. Pak ještě párkrát přes prázdniny. Také, jelikož jsem prostě cítila, o mě doma moc nikdo nejeví zájem, jsem utekla z domu. Měla jsem mobil, jenže ani jeden z rodičů mi nezavolal a to mé pocity, že je nezajímám jen prohlubovalo.

Nastoupila jsem do 9. třídy a potkala krásného kluka a bylo mu 18. Byl hodný, hezký, no všechny holky mi ho jen záviděly. Jeho rodiče, i když věděli, že já narozdíl od něj v sexu už zkušenost mám a že nejsem svatoušek, mě postupem času bral. Jenže přišla vojna a naše láska to nevydržela, on se i hodně změnil. Pak mě sbalil jeho kamarád, já nevěděla, že se znají. A to byla veliká láska - říkejme mu K, pomalu až za hrob. Užívali jsme si spolu prázdniny, začala jsem také brát HA, bylo to krásné. ALE přišlo ve chvíli, kdy se blížil konec prázdnin a s ním můj odjezd na střední soukromou školu 70 km daleko. Začaly žárlivé scény, nátlaky, přepadovky před školou či intrem. Nakonec došlo i na fyzické násilí, musela jsem i vyhledat lékařskou pomoc. Byla jsem blbá a stále ho milovala. Nakonec mi pomohlo to, že se mi začal líbit o rok starší kluk a díky němu jsem to s K. ukončila.

Doma byla situace taková, že otec tam skoro nebyl, ani pomalu nespal. Bráška prospíval ve škole a vše bylo relativně v klidu. Pak mi jednou mamka volala na intr, že má otec hrozné dluhy… nějak se to vše zamotalo, já se psychicky zhroutila a nakonec jsem to byla já, kdo donutil mamku, aby podala žádost o rozvod, to prospělo všem, i když ne nám po finanční stránce. Chtěla jsem pomoci, tak jsem si našla přivýdělek… hlídání malé holčičky, neměla maminku a mohla jsem bydlet u nich, abych neutrácela za intr. Jenže to byla chyba. Její tatík mi sebral klíč od koupelny a jakmile malá usnula, sápal se po mě. Vydržela jsem to měsíc… měsíc, kdy jsem se bála, co bude, jestli mi něco neudělá, měsíc kdy jsem v noci skoro nespala… ale mohla jsem si za to sama. Byla jsem tak naivní. Samozřejmě, že peníze mi nikdy nedal a ještě jsem platila jídlo malé ze svého. Pak jsem se konečně svěřila mámě na nátlak kamarádky a ta mi sehnala bydlení u své kamarádky, ale musela jsem do školy 20 km dojíždět, no nevadí, bylo to fajn.

Můj osobní život byl velmi pestrý, kluky jsem dost střídala, když jsem se zamilovala, milovala jsem maximálně. Taky jsem pak maximálně trpěla, když to skončilo. Dokonce bylo období, kdy jsem měla jednoho kluka doma a druhého na intru… s klukama jsem problém nikdy neměla, byla jsem asi celkem hezká, takže v podstatě koho jsem chtěla, dostala jsem ho. Brácha v podstatě věděl vše o mých úletech ve vztazích, měli jsme k sobě dost blízko, takže jsem si povídali jak o mých, tak i o jeho problémech a trávili spolu dost času, co to šlo. Jenže mamka už neměla tolik peněz, tak jsem musela ze soukromé drahé školy odejít a šla do státní, blízko k domovu. Najednou jsem viděla, že se brácha o něco zhoršil, ale nějak jsem si neuvědomovala. Moje máma věděla, jak žiju, že kluky střídám a že nejsem žádný svatoušek. Neschvalovala to, jenže jsem měla svou hlavu. Některé moje známosti měla ráda, jiné ne, některé trvaly dlouho, jiné pár dní, ale brala jsem to tak, byla jsem mladá a užívala si to. Otcova rodina se k nám neznala, ani otec, ten sotva platil alimenty a jen hedal kličky, aby nemusel.

Jenoho dne, když jsem jela ze školy, mi mamka volala, že je s bráchou v nemocnici, ale že jen na nějaké vyšetření, jenže… přijela jsem domů, přijel tam i její bratr - můj strejda, aby na mě dohlédl. Ten večer jsem nemohla spát, vzala jsem si na sebe Káji košili a ležela v jeho posteli, a bylo mi jako bych umírala. Když jsem usnula, za chvíli mě budil strejda: Máma volala, že máme okamžitě přijet a já cítila že je zle. Z povinnosti jsem zavolala otci a jeli jsme tak rychle, jak jen to šlo. Schody do 5. patra jsem vyběhla a když jsem přilítla do pokoje, viděla jsem a věděla. Maminka držela Kájíka za jednu ruku a plakala, drželi ho na živu jen přístroje a čekali jen na mě… já jsem prosila… držela jsem ho za druhou ruku plakala a šeptala mu, jak ho mám ráda. Srdce mi pukalo. Pak přišli a odpojili ho… ticho… rovná čára… KONEC…se vším. Brečela jsem tak moc a tak dlouho, až mi chtěli dát něco na uklidnění, nechtěla jsem. Mamka plakala klidně, tak vyrovnaně. Mohli jsem Kájíčka umýt, ale nezvládli jsme to.

Když jsme za svítání vezli z nemocnice prázdný invalidní vozík, kdo nezažil takovou bolest, nepochopí, jak nám bylo. A útěcha lékaře, že jsme měli štěstí, že tyhle děti umírají o spoustu let dřív a my měli Káju dlouho, fakt nepomáhala. Doma jsme jen kouřili a já pila lahváče. Školu jsem přerušila a snažili jsme se přežít… bylo to tak nesutečné, bolestivé. Pohřeb jsem nezvládla, museli mě k autu pak nést. Pak byly jen prázdné, smutné dny… kouřili jsem, já chlastala a jen jsem plakaly nebo vzpomínaly. Pak jsem začala chodit pít do hospod, kde jsem se opíjela a upřímně mi bylo jedno, jestli a s kým se vyspím. Měla jsem štěstí, že jsem vždy skončila u někoho normálního, tím myslím hezkého chlapa, žádného individa či tak. Přiznám to, v té době jem byla ku…, co pila a chodila s chlapama.

Když mi došlo, že tohle mou bolest nezmenší, dokopala jsem se k navštěvě psychiatra, léky pomohly a já se trochu vzpamatovala. Začla jsem zas chodit do školy. Jelikož mi asi měsíc po Kájově smrti bylo 18, skončila mi pojistka. Vzala jsem maminku do Tuniska a byla to nej dovča, i když plná slz i výčitek. Ve škole mi ty hloupé otázky a pohledy vadily a dovča byla změna. Když jsme se vrátily, bylo na čase, aby si mamka našla práci. Zvládla to. Já si našla kluka, i když to nemělo budoucnost, nebyl čech a dlouho tu zůstávat nechtěl. Jednoho dne ráno jsem navštívila doktora, který mi potvrdil mou obavu, že jsem těhotná, jenže jsem krvácela, tak mě poslal do nemocnice. Celý den jsem čekala na výsledky. Od přítele, dejme tomu T. jsem jen dostala sms, že to dítě nechce. No k jeho radosti jsem potratila, dva šoky v jeden den… od té doby mě chtěljen na sex, jenže já neměla zájem.

Pak přišla další rána, umřela babička, maminka mé maminky, a to nás opět stáhlo na dno, i když ne na úplné. Vůbec jsem neměla k ničemu motivaci, jen jsem se snažila přežít. Začaly mi i zdravotní problémy, měli dokonce podezření na nádor, ale díky bohu jen vrozená nemoc zad, ale stejně nic příjemného. Pak moje mamka narazila na super chlapa, se kterým je dodnes. Je to fajn člověk, i mně hodně pomohl a mamka má konečně trochu štěstí. Já taky poznala manžela, bylo to neplánované, spíš jsem to brala jako letní úlet, jenže to se změnilo. Musela jsem vysadit HA a podle dr. jsem otěhotnět nemohla, ms jsem téměř neměla, ale houby, asi po 5 měsících italského vztahu plného hádek a žárlivosti (o chlapi jsem nouzi neměla a bohužel i jeho kamarád se do mě zamiloval) jsem zjistili, že jsem těhotná v 7. tt. No mojí mamce to chvíli trvalo, ale pak se těšila, hrozně moc. Ani jeden nevyslovil slovo potrat, stejně bych nešla, cítila jsem, že to tak má být.

Začali jsme si dávat životy dohromady, já ukončila školu a manžel se dal na podnikání, se zaměstnaneckým platem by nás neuživil. Když nás pak strašila genetika, že by můj syn mohl mít to, co bratr, byla jsem na nervy, naštěstí se to nepotvrdilo a Sebastián se narodil zdravý. Mně bylo 20, manželovi 23 a musím říct, že to zvládnul docela dobře. Malému nikdy nic nechybělo. Pak se zadařil druhý syn Oliver. Oba synové jsou zdraví a miluji je. Manžel se hodně změnil, máme za sebou kus cesty a myslím, že i když se někdy hádáme, to spolu zvládneme. Já dřív byla dost… divoká, lehkomyslná, milovala jsem kluky diskotéky a teď?

Je mi 24, mám dva syny, jsem vdaná, právě jsme se přestěhovali a jsem štastná… sice prázdné místo v srdíčku mám stále, ale vím, že moji synové jsou dáreček od Kájíka. Snažím se být dobrou matkou i manželkou, doma je vše jak má být a jsem na sebe hrdá že z té trosky, co jsem bývala, je teď zas ženská, co se umí smát, co se postará o děti a co, i když jí osud něco nachystá, se s tím umí poprat a jít dál. Na Kajíčka nikdy nezapomenu, vždy je tu se mnou. S maminkou mám teď skvělý vztah, máme jen jedna druhou a pomáháme si, jak to jen jde. To všechno nás tak spojilo, že ted jsme si tak blízké… vydržíme si hodiny jen povídat a chápeme se dokonale. Jen mě moc mrzí, že tu ani babička ani Kája nemůžou být, vždycky jsem říkala, že kdžy se budu vdávat, povede mě právě můj bráška. Mrzí mě, že nepoznal moje děti a že mě nemůže vidět takovou, jaká jsem ted.

Otec s rodinou se ozvali, jakmile zjistili, že čekám zdravého syna, beze slova omluvy či tak.
Obdivuji svou maminku, co všechno musela zvládnout a jakou bolestí si musela projít, miluji ji, i když tto se mnou neměla lehké.

Asi mě tu spousta z vás bude soudit… prosím… známostí v posteli jsem měla přes 50, ano dost vysoké číslo, mohlo jich být méně, ale dřív mě to zkrátka bavilo a teď? Ráda na některé věci vzpomínám, na některé zase vůbec. Beru to prostě jako etapu života, kterou mám za sebou. Manžel o tom ví a nesoudí mě. Jsem mu za to vděčná. A i když rozhodně ani on ani já nejsem dokonalí, jsem ráda, že jsme spolu, i přes to všechno, co se mezi námi stalo. A doufáme, že za pár let k našim dvěma synům přibude i sestřička.

A já se bohužel poprvé veřejně přiznám… dodnes jsem se nesmířila se smrtí svého bratra. 18. 5. je pro mě dnem, který nenávidím, jak jen je to možné. Jsem asi slaboch, ale nedokážu jít ani na hřbitov, nechci vidět tu realitu, vidět jeho jméno na náhrobku, možná je to ode mně sprosté, ale ještě jsem se s tím nesrovala, nevím proč.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Alpynka
Neúnavná pisatelka 15727 příspěvků 31.07.11 12:14

Crys krásně napsaný deníček. Jsi ohromně statečná ženská a kloubouk dolů, že jsi to tak všechno zvládla. Přeji celé vaší rodině v životě štěstí a zdraví.

 
Kakika
Extra třída :D 13460 příspěvků 31.07.11 12:18

Crystal, nevím co na to říct. Soudit tě? Proboha, za co? Máš svoji minulost, ale poučila ses z ní. S tím, co jsi prožila je úžasné, že teď vedeš takový život, jaký vedeš, že si dokážeš přiznat, že to nebylo správné, že jsi to manželovi netajila. To všechno z tebe udělalo skvělého člověka :hug:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 31.07.11 12:59

hezky napsane :palec:

 
klara123
Ukecaná baba ;) 1505 příspěvků 31.07.11 13:14

Minulost je minulost!!! Teď máš rodinku a 3 milující chlapy pod jednou střechou … co víc si přát :palec:

 
luciblank1
Ukecaná baba ;) 1005 příspěvků 31.07.11 13:16

Moc pěkně napsané a soudit tě proč proboha?? Ušla si velký kus cesty a věřím že se ti do budoucna povede moc dobře nejen tobě ale i tvé rodině :srdce: :srdce: :kytka: :kytka:

 
Pěstitelka palem
Nováček 5 příspěvků 31.07.11 13:19

Jsi hodně silná ženská. Tvůj deníček je nadějí a povzbuzením pro ty, kdo prochází hodně těžkým obdobím…některé ztráty sice nikdy nepřebolí, ale ze dna se lze zvednout. Díky!

 
Lucyus12
Závislačka 3337 příspěvků 31.07.11 13:25

:potlesk: :potlesk: :potlesk:
Klobouk dolů :palec: :palec: :palec: Máš můj obdiv… Tohle napsat chtělo opravdu hodně odvahy. Ne kvůli tomu, jak tě budou soudit druzí, ale kvůli tomu, že jsi se otevřela sama sobě… Život je plný zvratů a z tebe se stal super človíček a mám radost, že tě znám :hug: Minulost lidi nedělá - to jen to jak se chovají v tuhle chvíli :wink: A ty jsi teď skvělá maminka dvou skvělých dětí - a skvělá kamarádka :hug: :hug: :hug:

 
Crystal87
Generální žvanilka 23602 příspěvků 31.07.11 13:28

Děkuju holky!
Vůbec jsem takové reakce nečekala,čekala jsem spíš negativní.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 31.07.11 14:55

Hltala jsem deníček jak nenažraná :pankac: Perfektně napsané a ty máš můj veliký obdiv a podporu v tvém obrovském životním posunu! 8-) Máme podobné osudy…jen mě zemřel taťka, a hlavně, já na tohle blbnutí podobného rázu měla 10 let. Ty 6 (pokud umím počítat :mrgreen: ). Tak je ti asi jasné, že tvých 50 je pro mě jen hrstka :oops: :lol:

Ano směju se tomu, protože i přes všechny ty průsery tvoje i moje, přes všechny ty překážky jsme se díky dětem dokázaly posunout na tu správnou cestu. A vo to de 8-) :wink: A já na léta před těhotenstvím vzpomínám jako na život někoho jiného, mám to jako v mlze, protože JE to život někoho jiného.

Doporučím ti navštívit dobrého psychologa(ne psychiatra, ty nepotřebuješ lékaře, jen se vykecat, ujasnit si pár věcí), najdi někoho komu budeš důvěřovat, postav se smrti brášky čelem a mluv o tom, jen tohle je cesta ven z toho trápení. Ano, je to stále živé, ale jde to v hlavě přepnout tak, aby ta bolest trošku otupěla, jen ne vždy to dokážeme sami.

Já se s tátou příšerně pohádala, znovu jsem mu zopakovala že ho nenávidím a chci aby umřel (bylo mi 16) a to dopoledne odjel a už se nevrátil zemřel na cestě z domova na akutní infarkt. Je to třináct let a už to tolik nebolí ale dodnes mám knedlík v krku když si na to vzpomenu. Navštěvoval mě celá léta ve snech. Asi moje vnitřní potřeba se s tím vyrovnat. Od té doby, co jsem otěhotněla a začala svůj život měnit, mě „navštívil“ jen jednou-aby mi řekl že mi odpustil a že je ve ok. :cry: :-) (V podstatě jsem si odpustila sama).

Půjde to neboj, časem to bude lepší! :hug:

 
Olčík
Kelišová 5368 příspěvků 31.07.11 14:59

Krásně napsaný a jjak psaly holky,proč soudit.Měla si to těžký a je super,že ses s toho dostala a ted máš dva synáčky a milujícího manžela,držím pěstičky at se dále daří v životě :palec: :palec: :palec:

 
JellyBean  31.07.11 16:26

Teda moc krasne napsane az mi slzicka ukapla…minulost neres kazdy nejakou ma a ver tomu ze u kazdeho se neco najde…zij tim co je a na minulost se vykasli. Preji stesti tobe i tve rodine a drzim palce aby klukum pribyla i ta zminovana sestricka :-)

 
irinek  31.07.11 17:43

Krásné, i ta slzička ukápla. Vedla jsi v celku dost divoký život, ale jsi skvělá, že jsi vše dokázala překonat a že te´d už je dobře. A ta sestřička kluků určitě příjde :palec: Držím ti palečky, aby jste vše s manželem zvládali a byla jsi vždy taková jaká jsi te´d. Jsi moc statečná. :palec:

 
Flyingfrog
Extra třída :D 11885 příspěvků 31.07.11 19:33

Crystal: Proč soudit? Máš rodinu, miluješ ji a prožila sis své, na to, jak málo ti je. Jsi chytrá (a sympatická) holka. :-)

Že jsi se ještě nesrovnala se smrtí brášky není přeci sprosté. Člověk na to, aby nezapomněl, nemusí chodit na hřbitov. Milovaného člověka a vzpomínky na něj máš v srdci.

 
Škurpice
Extra třída :D 10119 příspěvků 31.07.11 19:49

Minulost? Každý nějakou máme. Jsi silná a fandím ti. A přeji, ať jednou přibyde ta holčička

 
turny
Závislačka 4875 příspěvků 31.07.11 20:18

Crystal, máš můj obdiv…seš moc statečná :hug: O tom, že nechodíš na hřbitov, nikomu po tom nic neni a nikdo ti to nemůže vyčítat, ty máš brášku v srdci a přiznám se, můj děda je po smrti skoro 10 let a ja na ten hřbitov taky jít nedokážu, když mu něco chci říct, tak mu to povim, vim že tu je se mnou a ty to o bráškovi víš taky. Seš super máma,máš ty svý kluky moc ráda a holčička jednou určitě přijde, brácha ti jí pošle. Jsem ráda, že tě znám

 
barbara21
Echt Kelišová 7711 příspěvků 31.07.11 21:02
:hug: :hug: :hug: :hug:
 
Emina
Kecalka 337 příspěvků 31.07.11 21:03

Crystal, tvoje zpověď mě úplně dostala, moc ti přeji, že jsi spokojená. Určitě tě neodsuzuji, naopak tě obdivuji, jak ses se vším dokázala vypořádat. Život není lehký.
Také přeji mladým lidem, kteří se vždy nechovají, jak by měli a rodičům dělají starost, aby na konci té divoké etapy našly slunce v duši jako ty.

 
makak21
Ukecaná baba ;) 2329 příspěvků 31.07.11 21:33

Taky gratuluju k tomu, jakým směrem se tvůj život ubral. Každý máme svou minulost (jak už tu někdo psal…ani moje není zrovna růžová :oops: ) a záleží jen na tom, jak svůj život vedeme teď… Jen tak dál :potlesk: :potlesk:

 
kamca dalmatinka  31.07.11 22:14

Moc ti rozumim a držím ti palce…

 
madlenka73
Ukecaná baba ;) 2310 příspěvků 31.07.11 22:51

CRYS klobouk dolů před tebou. Na svůj věk si toho zažila opravdu strašně moc a soudit tě opravdu není vůbec za co,neboť si se přes veškeré překážky a divokost svého života stala milující matkou a manželkou a máš krásnou rodinu a teď i krásný nový byteček a to v tvém věku je opravdu veliký zázrak,že jste to tak mladí dokázali. Navíc rodina a spokojená k tomu,je přece smyslem života,ne?

 
didinky
Zasloužilá kecalka 732 příspěvků 01.08.11 07:08

Moc poutavě napsaný deníček, obdivuji tvoji sílu i to že si se dokázala změnit pro svoji rodinu, přeju ti aby se Ti v životě už jen dařilo, synové ti dělali jen radost a s manželem aby se Vám povedla vytoužená holčička :palec:

 
radúna
Extra třída :D 10407 příspěvků 01.08.11 11:52

Crystalko, to je teda šílené. Zažila jsi si toho fakt hodně a vypořádala jsi se s tím pubertálním trápením pořád ještě dobře.
Soudy nad tebou? Hloupost. Kdo by to dělal? Každý prožíval to telecí období nějak, ale jen málo se otevřeně přizná, že blbnu takhle divoce. Já jsem taky nebyla nijak svatá… :oops: :lol: . Kdo byl?

Je mi líto, jaké trampoty tě potkaly. Na svůj věk toho máš fakt dost za sebou amoc držím palce, aby jsi byla v životě už jenom šťastná a spokojená.

A bráška je pořád s tebou :wink: :mavam: :mavam: :mavam: . A není slabošství to, že nechodíš bráškovi na hrob. Nosíš ho v srdci a to je daleko cennější než lítat na hřbitov každou neděli, aby to všichni viděli…

Crystalko - drž se :hug: :hug: :hug: :hug: .

 
eseta
Neúnavná pisatelka 16888 příspěvků 01.08.11 12:09

Ahoj Crystal,neodsuzuji tě a neměl by ani nikdo, kdo si to neprožil. Vím o čem mluvíš,i když jsem nežila úplně tak, jako ty. Tobě umřel bráška a mě zase tatínek, kterého jsem moc milovala a tak vím jak je těžké se s tím smířit o to víc, když u mě to nebylo kvůli nemoci ale při autonehodě. Už to budou dva roky a já na hřbitově byla jednou, nemohu tam chodit, je mi tam moc úzko.
Crystal,držím ti palečky ať už je jen a jen líp. :palec:

 
k acka
Kelišová 6918 příspěvků 01.08.11 12:53

Crystal, krásně napsaný deníček :palec:, až se mi oči zalily slzami :oops:. Máš můj velký obdiv a smekám před Tebou klobouk :potlesk: :potlesk:. Přeju Ti ať už jsi jenom šťastná a povede se Vám ta vytoužená holčička :hug: :palec:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14167 příspěvků 01.08.11 22:40

Soudit? Za co by Tě měl kdo soudit? Za víc chlapů v posteli než bývá obvyklé…? Za takové věci se nesoudí.

Víš, jaké je moje životní motto?
What makes a man a man? A friend of mine once wondered. Is it his origins? The way he comes to life? I don't think so. It's the choices he makes. Not how he starts things, but how he decides to end them.

O ničem jiném život není…

Přeji hodně štěstí :srdce: - uvidíš, že čas Tě smíří i s Kájovou smrtí. Je to fráze, ale platí - jen je holt toho času někdy potřeba víc.

 
Kateřina33
Hvězda diskuse 35910 příspěvků 151 inzerátů 02.08.11 13:51

Crys, tak jsem se dokopala k přečtení deníčku. A četla jsem to jedním dechem. Moc dojemné :hug: Taky mi ukápla :cry:
Drž se :hug:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček