Myslím, že potřebuji pomoc

daja87  Vydáno: 26.09.12

Bože můj, vím, co jsem vám všem, ale i sobě slibovala. Že už se nebudu vracet k té hrůze, před kterou jsem nakonec se synkem v náručí utekla. Jenže já prostě nemůžu. Budu se stěhovat s novým přítelem a Dádou do Jičína. Nejdřív to bylo prostě super. Ten pocit,že budeme kompletní rodina byl prostě úžasný a já jsem se opravdu těšila…

Taky proč bych se netěšila. Když jsem našla neuvěřitelně hodného a chápavého muže, se kterým mi je krásně. Teď se to ale všechno zase vrací, ty vzpomínky! Ani pořádně nevím, proč tyhle deníčky píši. Možná proto, abych varovala ostatní před něčím takovým a taky, abych se vypsala. Je to už sice 8 měsíců, co jsem pryč od ex, ale pořád to mám všechno v živé paměti :-( Všechny ty dny, týdny a měsíce, kdy jsem byla zavřená i s malým mezi několika stěnami. Takový ten dusivý pocit, kdy na vás všechno padá a už od prvního otevření očí po ránu víte, že se nic nezmění. Všechno bude tak, jak to bylo včera, předevčírem, před týdnem. Celý den čekáte na to, až přijde chlap, se kterým žijete, ožralý jako prase domů. Víte a připravujete si tělo a duši na rány, které zase dostanete. Skoro každý den to bylo to samé, jako kolotoč, jen s několika malými přestávkami.

Mám pořád noční můry. Nikomu jsem to neřekla. O takových věcech nerada mluvím. Nechci, aby mě někdo litoval. Ve snech se to všechno vrací. Ty rány, které jsem dostala, nadávky. To, jak mě v 6. měsíci těhotenství vyhodil nahou na chodbu, a pak mě táhnul zpátky do bytu přes práh po zádech. Lezla jsem v kuchyni po čtyřech a prosila ho, aby toho nechal, že může ublížit malému. Jemu to ale bylo jedno. Kopal mě do nohou, do zad a do hrudníku. A řval, že mě kopne i do toho bachoru :-( Jak otevřel okno a táhnul mě za vlasy s tím, že mě z něj vyhodí, jak mě doma zamykal bez jídla. Házel se mnou o stěny, přivíral mi nohy do dveří.

To ale není to nejhorší. Nikdy nezapomenu na to, jak vzal ožralej mého týden starého syna do ruky a vyhrožoval, že jestli nebudu držet hubu, něco se může stát. Pak si ho vzal do postele a přikryl ho peřinou. Měla jsem hrozný strach, aby ho neudusil, a tak jsem tu peřinu strhla a jemu vynadala, pak mě zbil. Prý proto, že mu nebude nějaká p…a říkat, co má a co nemá se svým dítětem dělat. Všude, kam jsme přišli, dělal ostudu. Všude ze sebe dělal chudáčka a říkal, že já jsem ta neschopná. V obchodech mi dělal žárlivé scény, i když neměl důvod.

Tohle všechno jsem vydržela rok a půl a teď, přísahám, že si rvu vlasy hanbou a vztekem nad mojí blbostí. Že jsem si to takovou dobu nechala líbit. Ten rok a půl života už mi nikdo nikdy nevrátí a taky mi ho nikdo z paměti nevymaže. Jen mám strach z toho, co přijde, až se bude Dáda jednou ptát, kde je jeho otec a proč s ním nejsme. Hrozně se toho děsím.

Teď mám nového přítele, za pár týdnů se spolu stěhujeme. Dádu miluje a miluje i mě. Jenže čím víc se to blíží, tím víc se bojím toho, že to prostě nezvládnu. Věřím, že by nám přítel nikdy neublížil, ale ten strach je pořád ve mně a já ho nedokážu setřást. Bojím se toho, až tam budu sama se synem a přítel bude v práci. Budu koukat na hodinky a budu si říkat: jakou bude mít náladu. Co když nebude spokojený s tím, jak je uklizeno nebo uvařeno. Bože můj. Však já vím, že je šíleně hodný, ale nedokážu si pomoci. Mám strach z hádek. Jako by mi někde vzadu našeptával cizí hlásek: Může se změnit. Už si to zažila. Ten předtím byl taky hodný, ale jen ze začátku, když to všechno začalo. Pak už jsi s ním byla sama, když tě bil. Nebyl tam nikdo, kdo by tomu zabránil.

Vím, asi si teď myslíte, že nejsem normální, a já si tak vážně začínám připadat.

Když jsem psala svůj poslední deníček, bylo všechno ještě fajn, bylo to super :-) Malý strach tam byl vždycky a myslím že už vždycky bude, ale nebylo to tak hrozné jako teď. Nevím, ale možná by bylo fajn promluvit si s odborníkem, hodně o tom přemýšlím. Třeba by mi to pomohlo. Štve mě, že to přišlo u člověka, který si to vůbec nezaslouží. Chtěla bych začít žít nový život a na všechno to zlé zapomenout, jenže to asi nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela. Že to prostě uzavřu a už se k tomu nikdy nevrátím. Opět je to jinak, než jsem chtěla.

Snad se ze mě nestává pošahaný magor :-/:-)

Omlouvám se za tak dlouhý deníček, ale potřebovala jsem to vyhodit ven. I když mám skvělou rodinu. Jsou věci, které nechci, aby věděli. Snad mě pochopíte.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
danulk8
Ukecaná baba ;) 1040 příspěvků 26.09.12 16:37

Ahoj, při čtení mi běhal mráz po zádech, ale chápu tě, taky jsem zažila něco podobnýho, ale ne v takové míře jak píšeš ty. U mně to k fyzickýmu násilí naštěstí nedošlo, ale bylo to psychický až jsem musela vyhledat psychologa a až ten mi pomohl. Teď mám nového přítele, čekáme miminko a ze začátku to taky bylo těžký mu věřit, ale uvidíš že časem to bude dobrý. Přeju ti, aby to s novým přítelem dobře dopadlo a určitě si o tobě nemyslím, že nejsi normální!! Drž se a přeju hodně štěstíčka :)

 
VeronikaNel
Kecalka 433 příspěvků 26.09.12 16:48

Chápu tě…Nezažila jsem to až tak jako ty, ale přes to vím, jak důležité je, se vykecat…Už jsme z toho 8.měsíců venku, ale stále to mám v paměti…A nejen to, už dřív jsem zažívala něco podobného…Můžu ti jen poradit nehrabat se v tom, nevyčítat si to…Všem se to mluví „měla jsi utéct“,ale jen ten kdo zažil opravdu pochopí, že to tak snadno nešlo :( Teď už to nevrátíš, buď jen ráda, že máš klid a zdravé děťátko v náručí!!!Hodně sil :hug:

 
danulk8
Ukecaná baba ;) 1040 příspěvků 26.09.12 16:54

@VeronikaNel Přesně tak, kdo to nezažil, nepochopí to

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 26.09.12 16:56

Po tom, co jsi prožila, je tvůj strach naprosto normální. Promluv si o tom hlavně s tvým novým přítelem. Pomůže ti hlavně čas, když poznáš, že ten nový se chová pořád dobře. Pak si na to zvykneš a nebudeš čekat útok, jako od bývalého. :hug:

 
vlastovka385
Zasloužilá kecalka 694 příspěvků 26.09.12 17:04

Já bych ti možná poradila, abys zašla za psycholožkou a povykládala jí, o těch stavech úzkosti. Nevím, přesně, jak se projevuje posttraumatická stresová porucha, ale možná by to na tebe sedělo. Moc Ti držím pěsti, ať se z toho všechno dostaneš a začneš krásný nový život. Posílám :hug:.

 
laducha
Neúnavná pisatelka 18361 příspěvků 26.09.12 17:17

Něčím podobným jsem si prošla, jsem sama už přes 3 roky, ale ještě teď mám problém zvednout telefon, protože když jsem byla s EX a telefon OKAMŽITĚ nevzala, spustil sáhodlouhý monolog, nadávky a vyhrůžky, co bude, až dojde domů. Nevolá mi on, ale stejně mi vždycky začnou brnět ruce a je mi špatně od žaludku.
Poslední, co tu udělal bylo, když mě napadl a já držela tříměsíční dceru.
Jsem ráda, že jsem posbírala odvahu, skončit to s ním. Ale už mám strach si pustit chlapa do domu.
Držím palce, ať jsi (jste) šťastní :hug:

 
Terunka
Kecalka 254 příspěvků 1 inzerát 26.09.12 17:22

Držím palce!! Určitě bys měla zajít za psycholožkou, jsem si jistá, že ti pomůže a poradí jak se s tím vypořádat a bojovat s různými pocity a strachy.

 
balestra
Závislačka 4476 příspěvků 26.09.12 17:33

Určitě navštiv odbornou pomoc a vzala bych s sebou i nového přítele. Držím palce!

 
becky87  26.09.12 17:36

Ver, ze bude lepe.Ses od ex jeste kratkou dobu. Nikdy bohuzel nezapomen, ale naucis se uzivat si novej zivot. Naucis se zase verit.Vim to. Je to skoro ctyri roky, co jsem odesla presne od takoveho cloveka co popisujes.Ted je mi fajn.Bude dobre :hug:

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 26.09.12 18:22

Teď už bude dobře :hug:

 
Jane1990
Kecalka 354 příspěvků 26.09.12 18:26

Je mi to moc líto, co některé lidi potká, a ti, co jim ubližují, si v klidu někde hnijou dál svým životem… (mezi námi přála bych mu to samé)… Přeji ti hodně duchovní síly ať o zvládneš, musí to být hrozně těžké… věřím že to zvládneš, už jen kvůli tomu malému

 
BLeaa  26.09.12 19:11

Přeji Ti, aby Tě potkalo už jen to krásné, to o co jsi „přišla“! Zkus zapomenout… i když to dlouho bude trvat, ale už kvůli Tvému synovi. Už se neboj, to zlé máš za sebou. Držím pěstičky… ve všem! :mavam:

 
Pink Lady
Ukecaná baba ;) 2127 příspěvků 26.09.12 19:47

Naprosto tě chápu a držím palečky, ať tě ten strach brzy přejde :hug:

 
Grapefruitik
Kecalka 312 příspěvků 26.09.12 19:58

Rozumím ti, vím o čem mluvíš a znám to..nejhorší je ten radar, který se ti spustí v hlavě, pokud současný partner nevědomky udělá něco, co ti připomene chování minulého partnera…to pak člověk neví kudy kam…
Zkus vyhledat toho odborníka, určitě ti pomůže…nemá přece smysl žít ve strachu. A taky bych si o tom promluvila se současným partnerem, popiš mu, jaké obavy tě pronásledují…určitě ti porozumí, pokud tě miluje a třeba najde způsob, jak tě uklidnit…:)Může ti třeba psát sms průběžně z práce, aby jsi pořád cítila, že je všechno v pořádku:)

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 26.09.12 20:22

Při popisu chování tvého ex se mi udělalo nevolno. Seš opravdu silná ženská. Nemyslím že jsi pošahaná, jak píšeš, prostě máš strach z toho co se časem ze vztahu může vyvinout. Nejspíš by ten odborník nebyl od věci, ale vždycky tě to bude trápit. Minulost bohužel vymazat neumí nikdo. Hlavně ti přeju už jen šťastné chvíle s přítelem :hug:

 
Zola
Kecalka 232 příspěvků 26.09.12 20:54

Ahoj, souhlasím s tím, že by ses měla se vším svěřit partnerovi (pokuds to ještě neudělala) a pokud se odhodláš i k psycholožce, tím líp, asi by ti pomohla nejvíc a nejrychlej. Chci ti ale hlavně napsat, že nemáš vůbec důvod se bát doby, až se syn začne ptát po otci. Nebude si nic pamatovat (naštěstí!) a život, jaký budete mít, pro něho bude přirozenej. Naši se rozvedli, když jsem byla malinká, a já jsem to prostě brala tak, jak to bylo, jinak jsem to ani neznala. Jsem mamce vděčná, že se odhodlala k rozvodu, a to taťka nebyl zdaleka takový hovado, jako tvůj ex. Hodně se přimlouvám k tomu, abys mu od mala říkala pravdu, samozřejmě úměrně k věku, ale například by měl vědět, že současný přítel není jeho otec (i když ho tak bude třeba oslovovat, já jsem měla dva tatínky a vůbec mi to nevadilo :D ). Napřed bych říkala, že jste si s jeho pravým tatínkem nerozumněli (nebo něco víceméně neutrálního), ale našli jste si novýho a s tím se vám žije moc hezky… A postupně přidávat vysvětlení, já jsem se třeba pravej důvod rozvodu dověděla asi ve 14ti, jen tak mezi řečí :-) a vlastně doteď se občas ještě něco dovím, a tenhle způsob vřele doporučuju :) Podle mě musí být hrozný, kdyby si třeba celej život myslel, že nový přítel je jeho otec a vy na něho někdy v pubertě vytasili „důležitý rozhovor“, musí to být šílená zrada… Takže, o kluka se neboj, pro toho už jsi udělala to nejlepší, když jsi od ex odešla. Teď se ještě postarej o sebe a svoje štěstí :kytka:

 
TýnkaK
Závislačka 2616 příspěvků 26.09.12 21:55

Prošla sis peklem a na to se nezapomíná. Odešla jsi hodně rychle, většině týraných žen to trvá mnohem, mnohem déle. Bývalý partner tě určitě na sebedůvěře nepřidal a přesto jsi našla dost odvahy utéct i s malým miminkem. A to znamená, že seš silná!!! A budeš určitě i dost silná zvládnout ty děsy, co ti zůstaly. Jen bude potřeba hodně času, hodně lásky a hodně bezpečí. Počítej s tím, že to asi nezmizí úplně nikdy, ale bude to čím dál lepší a časem to bude jen stín toho, co dnes. Neboj se nechat si pomoct. Přítelovi vysvětli svoje pocity tak, jako nám tady, řekni si, co od něho v okamžiku, kdy tě přepadne úzkost, potřebuješ. Klidně si domluvte i nějaké heslo, aby věděl, že tvoje reakce, která neodpovídá situaci, pramení ze zážitků, které máš za sebou (například se rozbrečíš, protože spálíš jídlo, zpanikaříš, protože se tě specifickým způsobem dotkne…atd). Najít důvěru je moc těžké a i když hlava říká, že to je fajn člověk, zraněná duše se prostě bojí. Moc ti držím palce a přeju už jen hezké dny. Ps. zkus se obrátit na organizace, které pracují s obětmi domácího násilí. Pomůžou ti pochopit tvoje pocity a strachy a taky ti mohou pomoct je zvládat. Třeba i tím, že se dozvíš, že je to úplně normální a jaký průběh můžeš do budoucna očekávat. Taky ti doporučí konkrétní psychology, protože ne každý umí s týranými pracovat a to je mooooc důležité. Jsi statečná. To nejhorší (týrání a odchod) máš už za sebou, a zvládla jsi to. Zládneš i to ostatní. :kytka:

 
daja87  26.09.12 22:17

Holky moje :hug: Vaše podpora mi vhání slzy do očí :,( Chci Vám hrozně moc poděkovat. Ani nevíte jak moc to pro mě znamená :hug:

 
mmuerka
Závislačka 4356 příspěvků 26.09.12 23:16

Holky, chce se mi brečet, když tady čtu deníčky o tom, jak dokážou být chlapi zlí. Nikdy jsem nic takového nezažila, mám to obrovské štěstí, že mám hodného přítele, který by na mě ruku nevztáhl, ale proč se tohle děje? Žádná z vás si to nezaslouží a chlapy, kteří vám takhle ublížili, by měl někdo pověsit za jejich p…y do průvanu :cert:. Omlouvám se, že jsem sprostá, ale prostě mě to hrozně naštvalo :oops:

 
daja87  26.09.12 23:39

Máš pravdu stávat by se to nemělo-Nikomu

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 27.09.12 08:45

Vubec to neni o tom, ze by jsi nebyla normalni, naopak, takovehle hnusne veci v cloveku vzdy neco zanechaji, myslim, ze by nebylo na skodu si o tom s novym pritelem probmluvit, aby vedel, co se v tobe deje, na problemy maji byt dva, a pokud te ma rad, tak to pochopi a bude se ti snazit pomoct, drzim palce, bud silna :hug:

 
PavluškaH
Zasloužilá kecalka 889 příspěvků 27.09.12 10:02

Šílený!!!Vůbec si to nedovedu představit! Podle toho co píšeš je dost pochopitelný že máš strach, tohle asi člověk z hlavy jen tak nevymaže, bohužel…Hlavně ať už vás čekají jen šťastné chvilky :hug:

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 27.09.12 10:03

Ahojky zažila jsem něco podobného, s tím rozdílem, že já kvůli surovým utokům tehdejšího přítele o miminko přišla :-( snášela jsem to dva roky a dostala takovou školu, že už bych chlapovi nikdy nedovolila aby na mě vstáhnul ruku. Cesta do normálního života je těžká ale zvládneš to, musíš si věřit a v nynějším partnerovi musíš mít 100% jistotu pokud pochybuješ, potřebuješ ještě čas. Pokud by sis chtěla promluvit klidně mi napiš soukromou zprávu.. přeju hodně štěstí do nového začátku :hug:

 
Dechtire
Povídálka 18 příspěvků 23.11.12 11:23

Máš můj veliký obdiv, že jsi sebrala sílu odejít. To byla ta nejtěžší věc a když jsi ji zvládla, ten zbytek už půjde taky. Vůbec se neboj a neostýchej kontaktovat psychologa, ať už „obyč“ nebo používajícího nějakou alternativní metodu (osobně mám perfektní zkušenost s kineziologií). O některých věcech dodnes nedokážu mluvit se svým manželem, a to už jsme spolu 10 let, ale probrat to s nezávislou osobou, která ti může díky zkušenostem ukázat cestu, jak z depresí a toho největšího strachu ven, je mnohem snazší a opravdu to pomáhá.

 
aňulinek  24.11.12 10:06

@daja87 bobku, to je mi lito, zes narazila na takovyho hnusaka, myslim, ze by to mohl byt postraumaticky stres, jelikoz trauma to bylo poradne. Urcite zajdi za psychologem, at ti pomuze se v tom zorientovat, aby to neprerostlo v depresi, nevim jestli to rict partnerovi, chapu, ze to beres jakoze se stydis, i kdyz samozrejme nemas za co, ja bych se poradila s psychologem a rekla mu to, az se na to opravdu budu citit. Psycholog te ujisti ze divna nejses, to je on tvuj ex a to hodne, ty mas proste sramy na dusi a doktor je to schopny pojmenovat a pracovat s tim tak aby te dostal opet do pohody, urcite bez a nevahej, ulevi se ti. Drz se :hug:

 
daja87  25.11.12 23:56

Moc ti děkuju:-)Abych se přiznala. K psychologovi jsem ještě pořád nezašla. Asi se bojim toho, že by mě řekl že jsem magor:-)Ale né, ted vážně. Měli jsme černý chvilky, to ano. A myslím že jich ještě pár bude. Pár týdnu co jsme spolu začali bydlet, jsem byla jako blázen. Muselo bejt všude uklizíno ani drobek na zemi nesměl bejt. O vaření vůbec nemluvím. Kolikrát jsem uvařila a to jídlo skončilo v koši. Jen proto, že mě nepřišllo dost dobrý. Bála sem se. Peskovala jsem i přítele. byla jsem opravdu semetrika. Pořád jsem přítele za něco kárala. Že dělá bordel, at si po sobě uklízí, atd. S přítelem jsme si nakonec sedli promluvili si. Říkal mi, že ví že tohle nejsem já. Ale strach ve mě. A že takhle vyvádim jen proto, že se bojim aby se neobjevil někdo a zase mě za to fyzicky netrestal.
Ted už je to lepší. Nejsem už tak úchylná na úklid a neřešim drobečky na zem :)

Vložit nový komentář