Napsáno s odvahou

puntice  Vydáno: 07.05.11

O hlouposti. Ne, o blbosti. O démonech, kteří s námi rostou, zůstávají, i když tiše, jakoby někde vedle nás. Aneb poruchy příjmu potravy a změny priorit v rozumu ženy.

K napsání tohoto deníčku jsem se rozhoupávala dobrého čtvrt roku. A to od chvíle, kdy jsem vyhledávala na emiminu a na internetu vůbec nějaké informace o poruchách příjmu potravy v souvislosti s těhotenstvím. Tady na emiminu, jak jsem vyhledala, založila jediná statečná uživatelka diskusi na toto téma, ale nedostalo se jí jediné odpovědi, ani podpory, což mě mrzelo. A přesto si nemyslím, že by tady nebyla jediná baba, která se s touto pseudonemocí nepotýkala. Sebrala jsem odvahu a pokusím se napsat deníček o tom, jak to začíná, co a proč se děje v chorém mozku dospívající holky a jak si to pak každá (rozumná) v budoucnosti bude vyčítat. Není to jednoduché ani pro mě. Pro toho, kdo mě zná, to bude možná šok, o mých patáliích neví ani má rodina, vyjma manžela a dvou nejbližších kamarádek. A proto mi odpusťte, pokud budu psát trochu zmateně a někdy i bez humoru. Nádech a jde se na to, bude to těžké.

Jak to tak začíná?

Bylo mi kolem čtrnácti (konec osmičky…). Jednoznačně nejpitomější věk v životě ženy. Tělo se začíná měnit a bere to šmahem a já jsem jen každé ráno zírala na ty proměny s otevřenou hubou. Co za pupínky to hyzdí mou jinak vždy hladkou tvář? Kde tajně koupím žiletku a jak se holí nohy? Co ty křeče v podbřišku? Kde se vzaly ty boky? Kde se vzaly ty špeky? A proč Adámek víc kouká na Borovskou, když ho tak šíííleně miluji? Jasně, Borovská je hubená jak opuchlá nit (určitě to nebude tím, že je vtipná, milá, inteligentní… a já jsem šedivá myš, která zrudne, jen se na ni Adámek o hodině otočí s žádostí o zapůjčení pravítka). Také návštěva jisté modelové agentury na naší základní škole způsobila nemalý poprask. Ta děvčata, která už tak na naší škole populární byla, byla teď superpopulární a my šedé myši, které jsme v TOP týmu nebyly, jsme se upnuly k dívčím časopisům (v letních měsících výhradně se zabývajících štíhlou linií). Začalo to nevinně. Jíst jenom zeleninu a ovoce v letních měsících není problém. Problém je, když sníte jedno jablko za týden, po jeho pozření věnujete půlhodinu zběsilému skákání přes švihadlo a u zrcadla považujete tu mikrořasu kůže, kterou se vám podařilo z propadlého břicha vymámit, za špeky. Do deváté třídy jsem se navrátila s váhou 38 kg, táta tenkrát trochu výrazněji prošedivěl (asi jediný si připouštěl, že začíná problém) a pichlavé pohledy spolužáků jsem přisuzovala tomu, že zírají na to, jak jsem tlustá. Naštěstí tenkrát mě fakt přimělo k rozumu to, že jsem půl roku nedostala měsíčky a i v mém chorém pubertálním mozečku něco přehodilo na správnou výhybku. Bohužel jen na chvilku. Vyhladovělé tělo mívá s normálním fungováním krapet problémy.

A tak se mi jednou stalo, že jsem při věšení prádla vydávila jahodu, kterou jsem před minutou spolkla. Přišlo to samo a mne samotnou tenhle okamžik dost překvapil. A také vím, že v tento okamžik jsem měla říct všemu dost. Ale nedokázala jsem to. Naopak, při každém vydávení potravy (nejprve to bylo jen „uplivnutí do papírového kapesníčku“, nevím, asi nebudu popisovat veškeré praktiky, to by asi Admini na emiminu neskousli…). Teď musím udělat malou úlitbu mému svědomí, a to tím, že se musím zmínit o svých rodičích, abyste je zbytečně neodsoudili za to, že si ničeho nevšimli. Tatínek s námi nebydlel, naši se rozešli. Bráška měl problémy na gymplu a mamka lítala mezi prací (druh ženy: samoživitelka čeledi hrdých, od táty nechtěla ani korunu) a rekonstrukcí domu (abychom nezplesnivěli, jak říkává – stal se z ní velmi zručný zedník). Jednoduše nebyl čas, byla jsem vždycky bezproblémové dítě, dobře se učila, nikde nelítala (kde taky, když jsem byla outsider a nikdo se mnou ven chodit nechtěl … ). Jen jednou si pamatuju, že na mě máma udeřila, že našla cosi podivného na toaletě … jestli o tom náhodou něco nevím. Tenkrát se mi tep zvýšil tak na 220, ale lež jsem ustála se zcela klidným hlasem, jako že jsem asi něco shnilého vyhazovala z lednice. „Pokud jsi to zkusila, už to nikdy nedělej. Opravdu, pokud máš problém, tak mi to řekni. Je to pak stejný, jako droga, nezbavíš se toho…“ říkala mi maminka do očí. Přestala jsem. Na pár dní.

Jak to pokračuje: Léta telecí, aneb kus hovězího

Proč ten nadpis?

1. Nenechte se sebou manipulovat jako s kusem masa.
2. Nebuďte krávy a neničte si to nejcennější, co máte. Zdraví.
Na střední jsem se nějakým zázrakem trochu srovnala. Studovala jsem oděvní průmyslovku, což obnášelo téměř výlučně dámský kolektiv a o sexuální orientaci těch šesti chlapců, kteří s námi školu navštěvovali, nebylo žádných pochyb. Nikdo mě nesoudil za to, jak vypadám a pokud ano, bylo mi to jedno. Našla jsem v sobě na okamžik hrdost, soustředila jsem se na studium a na budoucnost (která je stejně úplně jinak a zaplať bůh  ). Mamka mi splnila sen a vyrazily jsme společně do Keni, kde jsem získala sebevědomí (jsem taková bělobná blondýna – možná to souvisí, třeba máme ty obvody opravdu nějak jinak). Odtamtud jsem se vrátila jako „jiný člověk“. Po prázdninách jsem vyrazila do tanečních, kde jsem se seznámila se svým prvním přítelem. Nebyly to žádné hromy a blesky, ale tak jsem si říkala, že už je na čase, abych s někým asi začala chodit … Nemyslím si, že byl zlý, ale sám měl ze svého tělesného stavu nějaké komplexy, které svědomitě přenášel na mě. Jako smyslů zbavená jsem se mu snažila přizpůsobit, seč jsem mohla, a někde zase ztratila sama sebe. A když mi řekl, že mám velký zadek (kvůli němu jsem začala brát HA) a že jsem vůbec pěkně „napapaná“ (tohle slovo od té doby opravdu nenávidím), začalo všechno nanovo. Hodiny strávené a promrhané na toaletě již do svého života nikdy nevrátím, nikdy nevrátím energii, kterou jsem ztratila formování sebe sama do jeho představ („nechceš si namalovat pusu rudou rtěnkou? A vem si ty síťový punčocháče… a co kdyby sis obarvila hlavu na fialovo?“ – citace bez legrace). Kvůli němu jsem začala také závodně tančit, kvůli čemuž se se mnou následně ze žárlivosti rozešel. A mně se ulevilo, někdo přeťal řetěz ke kouli na noze. Měla jsem nové přátelé, nový smysl života (tenkrát jsem za něj považovala tanec), odmaturovala jsem s velkým zadkem a „pěkně napapaná“, ale s tancem se vše (tělo i mysl) nějak srovnalo do normálu. Nastoupila jsem na VŠ, kde jsem našla tu nejbližší kamarádku (už dávno se stala členem naší rodiny a miluju ji jako sestru). Společně jsme bojovaly nejen na poli studijním, ale i osobním, jak psychickým, tak s našimi tělesnými schránkami (holt genetika k nám nebyla nejvlídnější). Vyloupla se z nás, myslím si, dvě pěkná děvčata, která státnicovala vdaná a jedna dokonce ve stavu požehnaném.

Boj nekončí nikdy

I když jsem se na vysoké jakžtakž srovnala, jak mi říkala maminka „Je to pak stejný, jako droga, nezbavíš se toho…“. Když jsem přijela k manželovi, celkem dlouho jsem se snažila táhnout dohromady školu, práci, péči o domácnost a tréninky. Nakonec vyhrála škola a domácnost. Láska z fanatické tanečnice udělala za měsíc pokornou puťku, která by pro tohohle chlapa skočila i z okna. Jenže fyzický pohyb mi chyběl. Když jsem byla na koleji, nebo pod něčím „dohledem“, všechno bylo v pořádku. Ale jak nastalo zkouškové, bylo to v kopru. Každý psychický nátlak na mě dodnes působí stejně, asi si domyslíte jak, teď už se to snažím zvládat. Ale jediné, co mi v tom skutečně pomohlo, je můj opěrný bod, můj křehký muž (opravdu mi tak s 60ti Kg váhy připadá), o jehož rameno se může opřít celý svět. Dlouho jsem se to před ním snažila ututlat, ale jednoho dne na mě udeřil. Urazila jsem se (nechápu) a na hodinu jsem se před ním zamkla v pokoji. Po hodině jsem vylezla a úplně se zhroutila, brečela jsem, že se rozejdeme, protože takovou prašivku si nezaslouží, že mu nechci ubližovat. Vzal mě do náruče, řekl, že to ho ani nenapadne a že to spolu zvládnem. Bojujeme. Není každý den posvícení, není to snadné. Ale vím, že mého manžela můj vzhled fakt nezajímá. Nejraději mě má ve vytahaných teplácích a velkém svetru, u ohně a v klidu zeleně. Také k mé „velké přepapané prdeli“ řekl, že zaprvé není velká, ani přepapaná, a zadruhé že mám dokonalou ženskou pánev, že prý se mi bude dobře rodit (absolvent Střední zemědělské školy… můj zootechnik). Společně zvládáme vše, podrží mě a podržel mě vždycky, po potratech, kdy jsem zase propadla vlastní blbosti (říká, že mě za to bude řezat, ale vždycky mě jen tak plácne po zadku :)) a já se snažím za to podržet jeho, protože tohle pro něj musí být hrozně těžké. Jediné pozitivum je, že mě to nepoznamenalo psychicky. Moje PPP je člověk, který žije přilepený někde na mých zádech a něco mi šeptá. A přesto, jsem holka jako vy, veselá, hrdá, tvůrčí, svá, a když nechci, nikdo nic nepozná. A to je to nejhorší.

PPP a těhotenství

Existují jediné dvě publikace (které jsem tedy pečlivě vyšťourala), které se zabývají problematikou vztahu PPP a otěhotnění / těhotenství. Pokud nejste již tak hubená, že vaše tělo nepřipustí ovulaci / měsíčky, pak není problematické otěhotnět. Potratovost po prodělaném neb současně léčeném PPP je 2× vyšší (mnou potvrzeno), děti těchto matek mohou trpět neurózami, rozštěpy, poruchami pozornosti, nemluvě o defektech fyzických (v případě vážného PPP v době těhotenství – alespoň v těhotenství jsem se chovala naprosto vzorově, alespoň malé plus na obranu mé blbosti). Žádný doktor (gynekolog zvláště) se vás na to nezeptá, ani když přijdete s počínajícím potratem, ani když přijdete do ordinace s jiskrou v oku, že jste těhotná. Vše je jen na Vašem svědomí a na vaší zodpovědnosti. Mně se dostalo bohatého poučení. Tělo je jednoznačně takovýmto letitým bojem narušené. Bojí se dalšího oslabení a stejně jako při přílišné štíhlosti se brání dalšímu odběrateli životní energie. Zkušenosti jsou ve Vašem těle uloženy.

Nyní už je mi jedno, kolik přiberu, je mi jedno, jak se mé tělo změní, jestli na něm budou jizvy, jestli mi třeba vypadají všechny vlasy, nebo upadne končetina. Je mi jedno, jestli budu mít prdel jako valach a prsa jako prázdné pytlíky ze sortimentu ovoce – zelenina. Chci miminko, chci mít krásnou rodinu se svým drahým manželem, chci mu dát největší dar, největší poděkování za to, že mě bere takovou, jaká jsem. Ale pro to musím nejprve pevně ovládnout svého démona, aby nevztahoval pařáty nikdy, ani když jsem na dně. Jsem ve fázi Čerpání energie :), Budu bojovat a boj zvládnu, ale ve více lidech se ti lépe táhne. Pokud má nebo měl někdo podobný telecí problém, budu moc ráda za komentáře nebo SZ (vím, že se k tomu těžko přiznává, každá to bereme jako vlastní zklamání nejhoršího kalibru, ale je to nemoc jako každá jiná).

Tenhle deníček s psal strašně těžce. Musela jsem si sáhnout úplně nejhloub do svědomí a pořádně si tam nafackovat. Ale hrozně moc chci věřit, že mě snad neodsoudíte, ale naopak se podělíme o společné vzpomínky, nebo nás, které bojujeme, alespoň povzbudí někdo s dobrým koncem tohoto příběhu a s velkou šťastnou rodinou! A také doufám, že to případně někomu pomůže sebrat odvahu, popřípadě posloužit jako příručka pro použití dospívající dcery. UUUUUf a je to za mnou.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Sýkorka2
Kecalka 457 příspěvků 07.05.11 08:38

Moc pěkně napsaný deníček na těžké téma. Moc Ti držím palečky, ať se Ti podaří zkrotit toho démona a taky aby ses stala maminkou krásného, zdravého miminka. Máš skvělého manžela! Ještě jednou moc držím palečky! :hug: :hug: :hug:

 
nikitanikita
Zasloužilá kecalka 776 příspěvků 07.05.11 09:06

Krásné..uz jen hodne stestíčka a zdravé miminko :hug:

 
klaraja
Kecalka 454 příspěvků 07.05.11 09:28

teda, dnes tu jsou deníčky samých odvážných lidí.. a mě opět přepadá vlna obdivu..žes dokázala pojmenovat to, na co někteří ani nedokážou pomyslet, natož si přiznat. Nemám sice tento problém, ale svého démona máme všichni, jen já na něj stále pouze myslím a bojím se, že ho nikdy nedokážu pojmenovat :-?
Držím palce, ať tvé tělo přestane bojovat a brzy je vás víc :kytka:

 
Pasithea
Kecalka 151 příspěvků 07.05.11 09:30

Gratuluju k tvé odvaze :potlesk:
Já sama jsem problémy s PPP nikdy neměla, ale v mém blízkém okolí jsem měla tři případy - dvě bulimičky a jednu anorektičku. Chci se jen zeptat, zda s bulimií bojuješ sama a nebo jestli využíváš i odborné pomoci, u osoby mně velmi blízké to hodně pomohlo.

 
lucienne
Neúnavná pisatelka 16053 příspěvků 07.05.11 09:36

jsi moc statečná, držím ti palce ať se ti miminko brzy podaří! :kytka:

 
skymaggie
Ukecaná baba ;) 1110 příspěvků 07.05.11 10:39

Ahoj,jsi moc statečná a je dobře,že jsi to napsala.I kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku,tak je to moc fajn!
Já jsem kdysi v patnácti taky na chvilku začala blbnout,naštěstí mi to vydrželo jen 3 měsíce.Hlad mi vůbec dobře nedělal a byla jsem úplně mimo realitu,takže jsem si pak jednoho dne řekla,kašlu na to, snědla samotný řízek s tou největší chutí a od té doby už jsem takové nápady neměla.
Přeju ti hodně štěstí do dalšího boje, věřím,že je to moc těžké,ale určitě to zvládneš a zanedlouho se budeš těšit z krásného přírůstku do rodiny v podobě miminka!!

 
iríísek
Povídálka 49 příspěvků 07.05.11 13:11

romco.....strašně moc ti držím palce a jsem ráda, že jsi pochopila, že životní štěstí netkví v tom jestli vážíš 50kg nebo 150kg. Věřím, že se ti podaří v životě dosáhnout všeho, čeho chceš nebot už jsi dokonale zvládla jeden velmi obtížný boj…Holka drž se!!!!

 
ibolia
Kecalka 361 příspěvků 07.05.11 15:10

Blahopřeju k těhotenství. Máš velké štěstí.
Manželově sestřenici se po prodělání PPP už nikdy nepodařilo otěhotnět. Dokonce jim nedali ani dítě k adopci.
Takže držím palečky, ať se Vám daří.

 
kamiŠ
Generální žvanilka 23522 příspěvků 07.05.11 15:19

Držím moc palce, aby jsi toho démona zahnala už na vždy a nikdy se nevrátil a tím pádem se už brzy dočkala toho kouzelného mimina :palec:
Bude to ještě asi těžký boj, ale dle toho co jsi napsala, to máš už v hlavě hodně srovnané a zvládneš to…
I to, že jsi to dokázala sepsat, je krok správným směrem :wink:

 
Menzy
Kelišová 5806 příspěvků 07.05.11 18:12

Ani já nepatřím do skupiny s PPP, ale chtěla bych Ti popřát strašně moc síly na všechny životní souboje, co tě ještě čekají!
Máš skvělého muže a držím pěstičky, aby vám to klaplo se vším co k tomu prostě patří!
Drž se holka!!!

 
Caty  07.05.11 21:12

Ahojky, moc hezky a dobře napsaný deníček. Držím palečky, at máte krásnou a šťastnou rodinku.
Já do té kategorie PPP bohužel patřím, už 12 let, ale teď mám klidové stadium. Nejhorší to bylo, když jsem za 2 měsíce shodila 20 kilo. Pak se to postupně upravoval, ale nikdy jsem se toho démona nezbavila. Jsou dny i týdny, kdy je to super a vpohodě a pak přijde něco a všechno je v háji, ale v těhotenství se držím, tak se drž i ty. Přeji hodně síly a štěstí. Není to lehký boj a myslím, že je na celý život. Jinak, já se nikde neléčila.

 
Anonymní  08.05.11 02:50

Krásně napsáno, máš dar slova, četla jsem to jedním dechem.

Moje ségra bojovala se stejným démonem (proto píšu anonymně) a poslední roky nemoci byly opravdu krušné.

Je to už asi 10 let a když se na to podívám zpátky, myslím, že jsme jako rodina selhali. Naši jí za to nadávali, já tím pohrdala („ta je tak blbá, když jí víc záleží na vzhledu než na zdraví“) :oops:

na ségře mi vždycky vadilo, že přehnaně řeší jak vypadá, jestli se líbí chlapům, hodiny a hodiny se češe a maluje, nejde do práce, protože přibrala 2 kila apod..takže jsem neměla moc pochopení, přišla mi povrchní a šmitec.

Až potom jsem se o téhle nemoci dověděla víc, přečetla si pár příběhů a začla to chápat.

Navíc teď (od porodu syna) sama bojuji s tím, že se sobě nelíbím. Na fotkách se sama sobě hnusím, stydím se chodit mezi lidi, co mě znali v dobách, kdy jsem měla o 30-35 kg míň)a prostě jsem z toho opravdu nešťastná.
Nebýt toho, že PPP znám důvěrně přes ségru, nebýt toho, že mám skvělého manžela, který mi nikdy neřekl, že jsem snad ošklivá nebo že se mu už nelíbím (naopak) a nebýt toho, že se mi teď daří s tím bojovat zdravým způsobem za pomoci odborníků, tak kdo ví, jak bych svojí obezitu řešila…

Prostě už dovedu pochopit, že zoufalé ženy dělají zoufalé činy, obzvlášt v pubertě.

Ale abych to nějak uzavřela. Ségra nakonec úplným zázrakem otěhotněla (neplánované miminko) a pro dítě s tím dokázala přestat. Neteř donosila a ve zdraví porodila.

Bohužel ale nevím, jak je na tom dnes, po 7 letech.
Donedávna jsem si myslela, že od té doby je v pohodě, ale poslední dobou si nejsem jistá. :-?
Ségra tvrdí, že dobrý, ale nevím no :-(

Je to opravdu jako droga.

Přeji všem, co s tím bojují, aby se nestyděli o tom mluvit se svými dobrými přáteli nebo vyhledat odbornou pomoc a hlavně aby se jim podařilo nad touhle nemocí jednou vyhrát.

A autorce článku k tomu všemu ze srdce přeju zdravé miminko !!!!!

 
terich
Závislačka 3893 příspěvků 08.05.11 14:18

Romco, vazim si te za to, zes to ze sebe dostala! Jsi strasne odvazna! Mas uzasneho manzela, ktery te v tom nikdy nenecha samotnou a to je krasne.Moc ti preji, abys za to vsechno spatne, co sis prozila, byla konecne stastna maximalne = tehotna. Drzim palce, at se vam to brzy splni! Krasny den!

 
veve.m
Neúnavná pisatelka 19491 příspěvků 08.05.11 14:59

Ahoj taky to znám bohužel :-( Sice to nebylo tak drastické, abych třeba skončila v nemocnici (nejmín jsem měla 57 kg) ale taky mi začly padat vlasy a nedostávala jsem to. Bylo mi 15-16, teď taky vím, že to jsou fakt telecí léta..no co se dá dělat. Hubla jsem kvůi sobě a i kvůli klukovi a pak když se na mě vyprdnul a já jsem ani nemohla tím pádem tančit latinu (byl tanečník a vyprdnul se na mě, měli jsme spolu tancovat závodně- máme tedy něco společně :-))tak jsem se zhroutila a začala se přejídat. Pak jsem samozřejmě přibírala jako o závod, takže jsem někdy i zvracela, divím se, že jsem to před našima ututlala. U mě to teda nikdo neví,ani manžel… Pak jsem poznala manžela a všechno se srovnalo. V tu dobu jsem měla 83 kg a hubnutí šlo najednou samo, protože jsem viděla, že i přes mou váhu, mě někdo chce :srdce: Od té doby se nsažím jíst zdravě a rozhodně mě už nenapadne taková blbost jako vzít si za den 3 rajčata…
Každopádně boj není zcela vyhraný- někdy mě přepadne taková chuť na jídlo, že vyluxuju na co přijdu, ale aspoň už nezvracím jako kdysi… Má váha je teď 77 kg. Mohlo by to být teda míň, ale co. Teď je hlavní, že moc chceme miminko a já se moc bojím, aby to šlo. Zatím se snažíme p měsíců a nic, mám za sebou 2.IUI a čekáme na výsledek. Upřímně tomu nevěřím, mám pocit, že jsem si to kdysi za mlada zavařila a teď bude problém a tak z toho mám deprese… No snad se na mě štěstí jednou usměje…
Je to smutný, že u nás se musejí dávat za vzor furt jen oteklý nitě a ne pořádný ženský. Ty holky blbnou a pak si zničí život tak jako my…Mám pocit, že problému se nezbavím do konce života. Rozházený metabolismus se těžko dává dohromady. Nebudu psát anonymně, co bylo, bylo a dá se říct, že už skoro tři roky jsem v „poho“
Proto holky neblbněte a natož ne kvůli chlapům, pokud se jim nelíbíte takové jaké jste, tak za to nestojí!!! Omlouvám se za sáhodlouhý příspěvek. Já jen abyste věděli, že je nás dost, ale každý se k tomu nepřizná. Je pravda, že rodičům se asi nepřiznám nikdy…

 
Caramell  08.05.11 22:26
PPP

Bohužel jsem měla něco podobného. Jako tříletá jsem začala s baletem, ten ale vyžadoval jistou dávku nejezení. Jako děcku mi to přišlo fajn. Před vystoupením sme dostávali dávku čokolády aby nás to nastartovalo. Od té doby se to se mnou stále táhne. MS normální a pravidelná i po nasazení HA, ale játra hrozně dolámaná, pálení žáhy (neustálé), navíc v rodině máme hodně žen se srůsty. To také není žádná výhra. S baletem jsem musela ve 13 seknout kvůli poraněné pánvi, a od té doby se to jenom zhoršovalo. Nedostatek pohybu - víc zkoumání sama sebe - míň jídla a čím míň jídla tím víc jsem si připadala hnusná a tlustá. V 15 letech to došlo do bodu, kdy se mi začaly vytrácet těžce vydobené svaly z tancování a PPP na mě začínala být vidět. Naštěstí jsem si našla přítele Itala.. :-) ten mi vaří a jídlo je činnost kterou si vychutnává a já ho miluji natolik, že si to po malých dávkách vychutnávám s ním. Jsou to již 4 roky, a i když se sebou nejsem zcela spokojená, tak mi stačí, když za mnou příjde přítel a řekne mi, že se mu líbí můj zadeček apod. Přeji hodně úspěchů v životě.. :-) ať se Vám daří „co nejzdravěji“. :kytka:

 
Anonymní  09.05.11 07:08

Musím uznat, že se o tom hodně málo mluví. A když někdo takto veřejně vystoupí se svým příběhem je to přínos pro ostatní :potlesk:.
A proč anonymně - sestra takový problém měla. Člověk si toho zezačátku nevšimne, až když před sebou najednou vidíte stát jen kosti potáhlé kůží. Telecí léta, kluk, rozpory v rodině - nevím co jí k tomu vedlo. Nikdy se mnou o tom nemluvila. V té době bych to snad ani nepochopila. Vždycky pro mě byla TA silná, skoro náhradní matka. Já už se k tomu vracet nebudu pokud jí opět neuvidím jak se mění v kostru. Abych tě potěšila, tak mám krásnýho synovce :hug:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 09.05.11 10:04

Ahojky. Moc děkuji za každý příspěvěk, všechny pomohly, stejně tak jako SZ. Jsem z toho nějak úplně „na měko“ :lol:
Pasithea: Zatím s tím bojuju sama. Bylo pro mě hrozně těžké se s tím svěřit byť jen manželovi, vím, že by mi s tím určitě odborník pomohl, nemám z toho ani strach, ale tak nějak mám v hlavě takový blok, že přeci svými problémy nebudu nikoho otravovat (vím, že je to hloupost, ale pořád mi příjde, že i ten chudák doktor je jenom člověk a má jistě vážnější věci na práci … )
skymaggie: nádherné, pobavila jsem se :lol: Těším se, až se také do pořádného šniclu bez rozpaků zakousnu :dance:

ibolia: moc děkuju, takový životní příklad mě dokonale nakopnul, nevzdám to :palec:

Caty: strašně moc moc moc držíím palce, aby bylo vše v pořádku, aby se nic šptaného nepřihodilo a aby jsi to dokázala zvládnout do konce. Přesně, ale úplně přesně vím, o čem mluvíš, jsem na tom dost podobně. Každý den není posvícení, ale důležité je, že už alspoň můžeme ukázat prstem na to, s čím bojujeme. Dokud to člověk nedokáže pojmenovat, tak s tím taky nic nenadělá. Držím ti všechny palce :hug:

Anonymní: Já si myslím, že je to vždycky pro každou rodinu hrozně těžké, přesně toho se například bojím já, že kdyby se to naši dozvěděli, brali by to jako SVÉ selhání, že oni udělali chybu. Tak to není, my PPP dokážeme být tak vynalézaví a fikaní, že na to nikdo nemusí přijít 20 let. Pokud se o sestru bojíš, zkus si hlídat, zda chodí po jídle na WC, jesli není pobledlá, malátná, jestli se neztahuje do sebe. Těžko se jí bude přiznávat, že zase „selhala“. Bohužel, „závislost“ se může vrátit vždycky. Je to o pocitu. Teď k tobě :-) Ty sama si věř. Dokázala jsi pro chlapa to nejdůlžitější a nejcennější. Dala jsi mu zdravé děťátko. Oni ti chlapi vážně nejsou zas tak děsně povrchní, jak si asi všechy myslíme :-) fakt jim nejde jenom o to, jak vypadáme, ale jde jim především o pohodu a atmosféru, kterou s námi zažívají a kterou jim můžeme dát stokilové něbo třicetikilové. Tak si z toho nic nedělej, já už se na to těším :-) A časem se zase všechno srovná do normálu. Holt nemůžeme mít všechno a hned :palec:

veve.m : děkuju za velmi upřímný příspěvek, vím, jak je to těžké. Myslím si, že je moc dobře, že si uvědomuješ, jak jsi na tom. Vyhráno není nikdy, ale bojovat se musí celý život. Neměla bych strach, že neotěhotníš. My se tedy nemnožíme zatím nijak plánovaně :lol: ale už dvakrát se nám samovolně zadařilo (tedy bohužel to nedopadlo, ale víme, že počít nám jde :wink: ) jen bych se být tebou neostýchala říct o ppp svému lékaři, spíš jen proto, že pro tebe budou první týdny náročnější. Tělo je ppp dost oslabené, tak jen abys nebyla vyčerpaná a následně to nemělo smutný konec :wink: je to jen mé doporučení z mé vlastní zkušenosti. Dá ti alespoň nějaké vitamíny navíc.

Caramell : přesně tak, když jsem s chlapem,kterému se nelíbím, tak jaký to má smysl, že … jediné vím jistě, kvůli chlapovi už teda nikdy blbnout nebudu a jsem hrozně moc šťastná za takové chlapy, které máme my :potlesk: Však oni taky nebudou do smrti jurové. Nejhorší je, že holky takhle začnou blbnout vždycky v tom nejhorším období, to jest ve vývinu toho nejdůležitějšího. Moc držím palce, aby jsi se držela ( a tím byla pro nás vzorem :-) ) a aby jste byli s přítelem moc šťastní. Jak říkal můj tatínek, úsměv je největší šperk ženy !!!

Všem ostatním, kterým jsem neodpověděla přímo: Moc moc děkuji (i za ostatní) za podporu, je to (alespoň pro mě) hrozně důležité vědět, že mě za to nikdo neodsoudí (protože s tím se mi smiřuje asi nejhůř), každá máme strach, že jsme s tím zklamaly celý kruh našich nejbližších (což vlastně trochu ano, ale tím, že jim to nejsme schopny říct, požádat o pomoc … tak to vidím já :wink: )

Na konec: jelikož chci být pozitivní :-D říkám si, že kdyby (když bůh dá a budeme mít děti) měly s tímto někdy problémy, odhalím to hned v provopočátku (na všem zlém alespoň vlas dobrý )

Holky, mějte se rády. Ono štíhlost je pěkná věc, ale z většiny případů vykoupená několika ukradenými roky z našich životů. Lepší být úplně normální, střední a průměrná ženská, se kterou je sranda a pohoda, pač o to jde chlapům beztak především :palec: :hug: :hug: :hug:

 
Marpe
Extra třída :D 14903 příspěvků 10.05.11 22:12

Napsáno s odvahou, ale krásně :palec:
Tohle téma je opravdu dost tabuizované a nikdo se o něm moc nešíří, což je škoda.
Trošku jsi mi připomněla pár situací, které se odehrály v minulosti. Málo-komu se podaří vytáhnout své strašáky ze skříně na světlo. Klobouk dolů :potlesk:

I přes to, že zkušenost je nesdělitelná, za deníček děkuji, je poučný :palec: :potlesk:

Přeji už jen to dobré a ať se Ti brzy podaří otěhotnět a donosit krásné, zdravé miminko :wink: :kytka:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 11.05.11 08:42

Marphe: Děkuji :-D Já jen doufám, že ten název, ani můj postoj k tomu nezní jako nějaké naparování. Přistoupila jsem k němu až po poradě s manželem, myslím si, že bojovat s tím sám prostě nelze. Není pak motivace, proč ten zajetý způsob života měnit. Jsem hrozně moc vděčná všem, kdo sem napsaly, protože to může pomoci někomu, kdo se tomu ještě nepostavil ani sám v sobě.

Všem přeji hodně odvahy do života (i s jinými problémy, každý má nějaké svoje schované trápení … ) Do toho!!! :dance:

 
Anonymní  11.05.11 14:48

Opravdu moc hezky napsaný deníček, oceňuji tvoji odvahu a moc ti fandím. Sama mám s PPP dlouholeté zkušenosti a musím říct, že bez pomoci odborníka bych asi nikdy z toho kolotoče neuměla sama vystoupit. :cert: Teď se těším z krásného a zdravého chlapečka a vím, že je to ten nejkrásnější dar za to, že jsem se nevzdala a bojovala až do konce. :palec:
Vím, že to není vůbec lehké a proto ti z celého srdce přeji zdravé a krásné miminko, které ti změní život a ukáže pravé životní priority :kytka: :mavam:

 
puntice
Ukecaná baba ;) 1834 příspěvků 6 inzerátů 12.05.11 09:25

Děkuji, anonymní - alespoň mám malou naději, že bude vše v pořádku, vždycky mi to po ránu zvedně náladu :palec: :hug:
I tobě hrozně, hrozně moc štěstí a radosti do života !!!! :potlesk:

 
spiky01
Ukecaná baba ;) 2071 příspěvků 16.05.12 09:04

díky diskuzi jsem se dostala k tvému deníčku. klobouk dolu,za několik věcí. za to jak to zvládáš,jak dokážeš být sama k sobě upřímná a i za to že ses dokázala takle otevřeně svěřit. jinak moc přeju ať vám to s manželem vydrží a máte zdravou velkou rodinu. taky mám podobný typ chlapa,z psychic­kých problémů mě tahal roka pul. a podle mě se to s takovou oporou dá zvládnout. přeju hodně štěstí do budoucna

 
iliska87
Ukecaná baba ;) 1358 příspěvků 16.05.12 13:03

Gratulace ke zdravemu miminku,k uzasnemu manzeli........a doufam ze se ti bude uz jen daritB-)

Vložit nový komentář