Narození Filípka a další akce

Tindy  Vydáno: 26.01.15

Tak už skoro půl roku máme Filípka. :) Narodil se v srpnu po prakticky bezproblémovém těhotenství (pouze lehká diabetes řešena dietou a mírná hypertenze). Porod ale byl drama.

Částečně mi voda praskla v pět ráno, asi týden před termínem, a už se jelo do porodnice. Byla jsem prvorodička, tudíž se sestra z příjmu na mě zhruba v sedm ráno dívala značně nedůvěřivě. Když jsem jí tvrdila, že mi částečně odtekla voda, ale že teď už žádná neodtéká. Dokonce jsem sebou měla i vložku se vzorkem, aby mohli udělat test na plodovou vodu. Ale sestra, hned jak ji uviděla, mi vynadala, že to je úplně k ničemu - jednalo se o vložku zabarvenou (na těch moderních jsou nějaké barevné ornamenty, konkrétně zelené a fialové) a na té ten test na plodovku není průkazný.

Po chvíli jejího výslechu, kdy, jak a zda určitě se to stalo, jsem na ní začala být decentně nepříjemná, protože sice jsem byla nezkušená, ale ne úplně tupá. Nakonec mi přece jen poslala na monitor, kde se začaly objevovat kontrakce, ale ani to jí zjevně nepřesvědčilo. Dodneška si pamatuji, jak předává doktoru moji kartu a kartu ještě jedné pacientky a říká: „Tak tu máme dvě, které tvrdí, že jim praskla voda, ale vůbec to nevypadá.“ Doktor se naštěstí choval jako profesionál, vyšetřil mě, potvrdil, že voda částečně odtekla a okamžitě mě poslal směr porodní sál.

Porod probíhal běžně. V deset mi nechali odtéct zbytek plodové vody, pak se naplno rozjely kontrakce (od začátku zhruba po minutě, jupíí) a kolem čtvrté odpoledne jsem se chystala na porod. Do té doby vše OK, třikrát jsem zatlačila a malej byl na světě.

Jen co Filípka vyndali, atmosféra na sále se značně změnila. Do té doby velice sebevědomý porodník zbledl a dotazoval se sestry, zda nebyla plodovka náhodou zelená. Ač jsem byla vyčerpaná a mé smysly byly otupené, tu chvíli si budu pamatovat už napořád. Podívala jsem se na mé dítě a jako by se nějak zpomalil čas. To, že nekřičel, mě nijak nevyděsilo (když se narodil brácha, také nekřičel a bylo vše v pořádku). To, co mě dostalo, byla jeho barva. Na jeho kůži byly všechny odstíny modré, hnědé až černé barvy. Nevypadal přidušeně, vypadal absolutně mrtvě. Navíc vůbec nereagoval. Ten čas asi běžel normálně, to jen já se zasekla.

Porodník neuvěřitelně rychle přestřihl pupeční šňůru a provedl všemožné úkony a předal dítě připraveným neonatologům k oživování. Celé to v reálu trvalo cca dvacet vteřin, pro mě to ovšem bylo jak několik světelných let. Co mi letělo hlavou, se nedá vůbec popsat, neexistují slova ani dostatečný prostor.

Malého oživovali asi půl minuty. Na mé dotazy, co se děje a jestli žije, nikdo nereagoval. Manžel také mlčel a otáčel mi hlavu na druhou stranu, abych se nedívala.

Pak jsem uslyšela v tu chvíli nejúžasnější zvuk na světě – dětský pláč. Náš chlapeček se s tím za vydatné pomoci zdravotníků porval a najednou se měl čile k světu. Zaplavila mi vlna euforie, zvládli jsme to, je na světě! Manžel mi konečně „dovolil“ podívat se, co se děje a nadšení mě částečně přešlo. Sice už byl místy růžovoučký, ale od hrudníčku po lýtka ta barva byla špatně – fialovo, hnědo, černá. Nikdo se k tomu nevyjadřoval, malého mi dali asi na půl minutky pochovat a odvezli si ho.

Bylo mi jasné, že je něco špatně. Přivezli mi ho až druhý den na kojení, ani mě ho nenechali přebalit. Nebyli si jistí, co přesně to je.

Po několika dnech odhadů a smrště latinských názvů určili, že se jedná o melanocytový nevus obrovského rozsahu (extrémně velké znaménko). Přesunuli nás z poporodního na neonatologické oddělení, kde malému udělali biopsii, aby potvrdili diagnozu a mimo jiné určili, zda se jedná o maligní či benigní formu. Výsledek byl formulován jako „toho času benigní“.

Byli jsme v nemocnici víc jak týden a celou dobu jsem měla Filipa ve své péči. Obzvlášť náročné bylo starat se o jeho kůži. Byla neuvěřitelně křehká, pořád se objevovaly nové praskliny a já (ač se spoustou zkušeností s péčí o dítě) jsem to přestávala zvládat. Ono to ani nebylo možné vzhledem k tomu, že se mu začaly objevovat i proleženiny.

Byl to neuvěřitelný záhul a já jen děkuji nějaké vyšší moci, že jsem neměla žádné poporodní zranění a již druhý den jsem nevěděla, že jsem rodila. To mi umožnilo tyhle akce s prckem v plném nasazení zvládat.

Trochu se za to stydím, ale když po týdnu přišli lékaři s tím, že náš malý chameleon je nejen růžový a hnědý, ale i žlutý (měl novorozeneckou žloutenku) a že vzhledem k jeho kožním problémům si ho musí vzít na JIP, byla jsem ráda, že alespoň nějakou dobu všechny ty problémy a zranění nemusím řešit jenom já.

Nakonec si ho tam nechali týden, JIP byla o čtyři pokoje dál, než jsem ležela, a já ho chodila každé tři hodiny kojit. To bylo jediné, co nám šlo. Baštil krásně. Komplikací bylo, že byl napojený na všechno možné a na hlavičce měl kapačku, takže nakojit ho, aniž bych nic nevytrhla, byla vyšší dívčí.

Během té doby, co byl na JIP, se za mnou zastavila i psycholožka. Lékaři měli obavu, že když je malej takhle specifickej, že ho nebudu mít ráda. Přišlo mi to vtipné. Je náš a ať byl či je jakýkoliv, tak ho zbožňujeme.

Po týdnu mi malého vrátili na pokoj a každý další den se u nás stavovalo čím dál víc lékařů. Bylo to trochu jak v ZOO a můj syn byl nový z medicinského hlediska zajímavý druh.

Bylo mi to víceméně jedno, ale začali se mnou opatrně probírat možné komplikace u této diagnózy. Decentně mi sdělovali to, co jsem si já už asi třetí den po porodu vygooglila a co mi děsilo po nocích, kdy jsem nemohla spát. U takhle rozsáhlé pigmentové skvrny je riziko, že se pigment může ukládat i jinde v těle, konkrétně v mozkových plenách. A že je nutné vyšetření mozku magnetickou rezonancí v úplné narkóze. Nakonec se rozhodli, že s tím počkají, jak se malej bude vyvíjet.

Z nemocnice nás pustili po měsíci, kdy měl všechna zranění na kůži relativně vyléčena. Na to oddělení, kde jsme byli, nesměly návštěvy, jen manžel na cca tři hodiny denně. Za celou dobu nevynechal ani jediný den, byl prostě úžasný.

Když nás propustili domů, začal běžný kolotoč povinností a návštěv všemožných lékařů. Zkrátím to, bylo by to ještě mnohem delší, než už to je. Filip se vyvíjel jako běžný kojenec, neurologicky vypadal a vypadá v pořádku a lékaři stále vyšetření MR posunovali. Postupně jsem potlačila strach z komplikací na minimum. Prostě jsem to vytěsnila, abych mohla zvládat běžně náročnou péči o kojence a nesypala se.

Po pěti měsících nám stanovili termín MR, je to cca za dva týdny a strach se vrátil v plné síle. Sice se nechci stresovat něčím, co nemůžu ovlivnit, ale veškeré racionální argumenty jdou někam.

Nečekejte žádné zakončení příběhu. Není. A nebude. I když by to bylo v pořádku (a já plně doufám, že bude), pořád tam bude ta definice „toho času“. Volně přeloženo, že se to kdykoliv může změnit. A žijte s tím vědomím… Sice ano, je více než padesátiprocentní šance, že to bude v pořádku, ale když to vezmete z druhé strany, tak není ani setina promile šance, že se vám narodí dítě s takhle rozsáhlou kožní vadou.

Úvahy o tom, jaký bude mít můj syn život, jsou asi ve srovnání s tímhle malicherné, ale i tak je mám. Děti umí být neuvěřitelně kruté, když se někdo liší. Bude muset být silná osobnost, aby to zvládnul. A já také. Vlastně jsem na sebe docela pyšná, nezhroutila jsem se (pár nočních záchvatů pláče se nepočítá :) ).

Nějak to všechno zvládám, tak snad mi to vydrží i nadále, ať se stane cokoliv. A já věřím, že už to cokoliv bude jen dobré. Prostě tomu musím věřit…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
 Váš příspěvek
 
abetty
Nováček 1 příspěvek 26.01.15 01:26

Ahoj, jsi úžasná, to bylo první slovo co mě napadlo po přečtení tvého deníčku. Myslím, že s tebou to Filipek zvládne. Jeden z mých 3 synů, je po zpackaném porodu postiženy a můžu ti poradit, jak důležité je v sobě najít sílu vychovávat z něho sebevědomého člověka. Spoustu nocí jsem proplakala, říkala si proč se to stalo zrovna nám, a teď už vím, že všechno má svůj smysl. Brzo mu bude 18 a z mého chlapečka, o kterém jsem si říkala, jak to všechno zvládne je normální puberťák, kterého bych kolikrát… Ale hlavně je sebevědomý, chytrý a šikovný kluk, a věř, že právě to můžeš u Filípka ovlivnit. Myslím na vás, ať se vám daří.

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 26.01.15 07:01

Moc drzim palce. Jsi silná, ale neváhej vyhledat terapeuta kvůli podpoře, abyste se s mužem nevycerpali. Je to obrovsky nápor. Preju, at je synek zdravy

 
quinny
Neúnavná pisatelka 16321 příspěvků 2 inzeráty 26.01.15 09:43

Uzasne silna zenska. Drzte se vsichni tri :hug: :srdce:

 
katy17
Zasloužilá kecalka 884 příspěvků 26.01.15 10:30

Držím moc palce vím že to dopadne dobře Filípkovi mnoho zdravíčka a Vám hodně sil.
PS: a já se přestanu nervovat s atopického ekzému :hug:

 
nataluska
Kelišová 6579 příspěvků 26.01.15 11:12

Jste úžasná silná maminka a malý ma to štěstí, že je právěs vámi. Přeju vám spoustu štěstí a ať maličký vše zvládne.

 
Dia1812
Ukecaná baba ;) 2413 příspěvků 26.01.15 11:22

Máš můj obrovský obdiv! Jsi skvělá! Moc držím palce! :hug: :hug: :hug:

 
Petra2829
Kelišová 7390 příspěvků 26.01.15 13:08

Hodně štěstí vám, i maličkému :hug:

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 26.01.15 13:41

Ahoj, moc Vám držíme pěsti, ať to oba zvládáte a jste v pořádku. :* :srdce:

 
verulicek  26.01.15 18:27

Teeeda…po dlouhé době jsem četla deníček takovou rychlostí. Zvládáte to perfektně teda! Nikdy jsem neslyšela o tom, že může být takový rozsah znaménka..Je to asi neovlivnitelná náhoda že? Nemáte s tím třeba problémy v rodině..? Neřekli ti k tomu nic, proč to vlastně vzniká? Držím moc palce, ať se s tím malý dobře popere :hug:

 
radeklehky
Stálice 51 příspěvků 26.01.15 20:04

Přeji mnoho zdraví a radosti

 
Káťa19
Závislačka 3204 příspěvků 58 inzerátů 27.01.15 08:16

Jsi moc statečná a silná, určitě to spolu zvládnete a Filípek bude zdravý a šťastný kluk :hug: :*

 
Andrea.Tom
Zasloužilá kecalka 605 příspěvků 27.01.15 09:46

Přeji hodně hoooodně sil a trpělivosti :hug: Váš muž se zachoval správně ;) je dobře, že Vás chodil navštěvovat jak jen to šlo a ani jednou nevynechal! :) :hug:

 
MCH
Kecalka 167 příspěvků 27.01.15 21:42

Vím co je to „žít s kudlou v zádech“, tj. s určitou vážnou zdravotní hrozbou. Je to nespravedlivé, ale je to tak. Přeju hodně sil a dobrý průběh, který otupí obavy.

 
Tindy
Povídálka 25 příspěvků 1 inzerát 11.02.15 23:22

Zdravím všechny!
Omlouvám se, že jsem dříve nenapsala a nepoděkovala za zde vyjádřenou podporu, ale prostě nebyl čas. Lítala jsem s malým po nemocnicích a příští týden se chystáme znovu. Každopádně chci velice poděkovat za komentáře, zahřály na srdíčku :) Zaregistrovala jsem dotaz, jak vniká nevus.. To nám jaksi doteď nikdo nebyl schopen říct „prostě se to tak stane“.. A takhle velký se stane cca u jednoho z 500.000 naro­zených dětí.. Takže můj syn se prostě tak nějak stal ;)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Inzeráty uživatele