Náš poklad Jakoubek

kufnerka  Vydáno: 17.01.13

Jak jsem psala ve svém prvním deníčku, nejsem žádný spisovatel, ale snad se nebudete zlobit. Napíši o svém porodu, nebude to žádný horor nebo tak, prostě si myslím, že takový standard. Přečetla jsem toho spousty o porodu, viděla videa, takže jsem mohla vést i diskuzní fóra na téma porod-teoreticky. Nevedla, myslím si, že každý porod je jiný, sice jen v maličkostech, ale přece jen jiný. Jen se omlouvám, že to asi nebude tak jak bych si představovala, přeci jen je to už 19 měsíců.

pár minut po porodu

s taťkou

Vánoce 2012

Moje těhotenství probíhalo naprosto v klidu, tedy až na pořádnou hádku se sestrou a pak pohřeb mé babičky. Pročítala jsem všelijaké diskuze, zde na eMiminu jsme byla pečená vařená a prolítávala vše kolem porodu, na netu jsem zhlédla několik videí s porodem a trochu jsem se vyděsila. Já, která při sebemenší bolesti kvílela jak píchnuté prase, mám rodit? No tak to budou mít v porodnici ze mne radost :-)

Byli jsme si s manželem prohlédnout porodní sál mnou vybrané porodnice. Tu jsem vybrala již na začátku těhotenství po přečtení mnoha recenzí. Během těhotenství jsem byla čím dál přesvědčenější, že to je dobrá volba. A při porodu jsem byla ráda, že jsem právě tam :-) Chtěla jsem navštěvovat i předporodní kurz, ale uznala jsem, že jsem plašič a bylo by mě to k ničemu. Jsem takové střevo, že bych na všechny rady ohledně dýchání stejně zapomněla, tak jsem nikam nechodila. Jen jsme masírovali hráz. Myslím, že to bylo stejně k ničemu.

Vše probíhalo skvěle, velký UTZ nám sdělil, že budeme mít chlapečka, jen mě trochu nahlodal doktor ohledně Downova syndromu, nakonec nepotvrzený. Měla jsem už vše nachystané do porodnice. Poslední návštěva u mého gynekologa v den termínu jsem šla do poradny v porodnici. Prohlížel mě pan primář a ptá se, kdy mám termín. Já odpověděla, že dnes, tj. 2. 6. 2011. Ještě jsem poznamenala, že už bych to chtěla mít za sebou. A pan primář, že tomu tedy napomůže a udělal mi Hamiltona. Nic příjemného, ale dalo se to snést. Odešla jsem s úsměvem na tváři a myšlenkou, že dnes nebo nejdéle zítra budeme už tři. Kolem 12. hodiny jsem pocítila slabé bolesti, jako při MS. Neplašila jsem :-) Však je to běh na dlouhou trať u prvorodiček. Hodila jsem nohy hore a v poklidu lebedila. Pak přišel manžel z práce a povídám mu, že nejspíš dnes pojedeme do porodnice. Stále to byly jen slabé bolesti.

Zhruba kolem 18. hodiny jsem si začala zapisovat, jak jsou cítit kontrakce, ale bylo to sotva každých 10 minut. Manžel si pak šel lehnout, aby jako byl čerstvý :-) V deset večer ho budím a povídám, že jedeme. Sice byly kontrakce po 10 minutách, ale špinila jsem, tak jsem to nechtěla nějak podcenit. Na příjmu se nás ujala moc milá porodní asistentka. Provedla to papírování a zároveň byl i monitor. Podle monitoru se nic nedělo, takže poslali manžela domů. Dali mi dvě tabletky, ať se prospím. Haha, spěte, když vás bolí břicho a ještě vás navíc čeká porod. Možná jsem si dřímla, ale stejně jsem byla vzhůru pořád. Pak tam dovedli takovou mladinkou dívčinu. Chvilku jsme si povídali a ona pak usnula. Ani nevíte, jak jsem jí záviděla, že chrní :-) Já tam cupitala skoro každou čtvrt hodinu.

Kolem půl páté jsem se vracela z WC a najednou cítím, že mi něco teče po noze, si říkám, to jsem ale čuně, ale pak mi dojde, že jsem byla před chvilkou. Říkám té holčině na druhé posteli, asi mi praskla plodovka :-), já dement. A ona povídá: A už jste to řekla sestře? No musela si myslet, že jsem naprosto mimo. Řekla jsem to sestře a ta udělala test a bylo to ono. Dala mi vložku a počkejte si. Zavolala lékařku, ta mne prohlédla, ale stav stejný, zatím na 1 prst. „Zavolejte si tatínkovi, ať se v klidu nasnídá a pak přijede“: povídá doktorka. Kolem šestý přijel manžel a od té doby to tedy byla síla. Udělali mi klystýr (ten byl v pohodě), jen udržet to 10 minut v sobě byl nadlidský úkol :-).

Kontrakce a přitom se vyprazdňovat, pěkný zážitek. Ale ještě se ty bolesti daly snést. Sprcha byla pořád v pohotovosti. Manžel jen koukal :-) Dobrý zážitek byl, když mě přišel vyšetřovat lékař a v kontrakcích vylézt na lehátko byl fakt výkon. Pak tedy prohlédnout při kontrakci to byl taky zážitek. Úpěla jsem a svíjela se jako had. A ten jejich zatracený andělíček jsem měla… víte kde? Úplně někde jinde než měl být. Stočil se mi někam ke straně, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno. Následují chvíle má jakoby v mlhách :-) Poslali nás na porodní sál, že už se to rozběhlo. Napíchli mi kanylu s oxytocinem. Tam se mě ujala moc milá porodní asistentka a žákyňka. Mohla jsem stát a opírat se o manžela. Za to jsem mu moc vděčná, protože to byla nej poloha kdy se to dalo snést. PA byla nedaleko, občas mě přiběhla zkontrolovat jak ona tak i žákyňka s monitorem, ale jinak jsme na sále byli sami s manželem.

Udivilo mne, že jsem při monitoru nemusela ležet třeba hodinu, jak psaly jiné maminky. Kontrakce, už ani nevím v jakém intervalu, byly, zdálo se mi, že pořád. Mohla jsem si ve stoje občas přitlačit, možná jsem to občas trochu přehnala. Ale tedy kvílela jsem dost hlasitě. Byla jsem za hrdinku :-/ V jedné slabé chvilce, mezi kontrakcemi povídám manželovi: Když budu chtít druhé mimčo, tak si pořídíme pejska :-))) Prostě bláboly. Vzpomínám si, že jsem také dostala kyslíkovou masku, ale ta nebyla moc k užitku. Kolem půl deváté ráno jsem začala poprvé tlačit, špatně, znovu a musíte jako do konečníku, matně si vybavuji, že jsem se modlila, aby mi neuniklo něco jiného krom mimča :-) Prostě zatemněný mozek :-)

Najednou se okolo shromáždilo hodně lidí, manžela postavili k hlavě, na břicho mi tlačila sestra, doktor a PA mezi nohama a nevím kdo ještě. Tlačila jsem, seč mi síly stačily. I jsem, mám pocit, řval jak tygr. Asi na třetí zatlačení vykoukla hlavička, pak ramínka a šup maličký byl na světě. No ta úleva byla neskutečná. Porod placenty jsem ani nezaregistrovala, ale to šití si vybavuji ještě dnes. Pan doktor říkal, že mi píchl, co mohl, ale já to stejně cítila. Přišel se podívat i pan primář, který mě den předtím dělal Hamiltona a povídá: No vidíte, splnilo se vám to, co jste si přála :-) Také mi popřála ta holčina, která se mnou ležela na hekárně. Ovšem nejkrásnější pohled byl na to naše stvořeníčko zabalené v zavinovačce a mžourající do těch ostrých světel a také na hrdého tatínka.

Chvilku jsem pochovala, přiložila, chytl se jen malinko. Pak ho odvezli na novorozenecké, my s manželem jsme zůstali sami. Děkoval mi a moc krásně se na mě usmíval. Po 2 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Spala jsem možná hodinu dvě. Pak mi přivezli Kubíčka a už se ode mne nehnul. Následující dny byly plné euforie z malého a také slz z toho, že nám nejde kojení. Zhruba třetí den se mi rozjelo mléko. Malý byl hladový a já s nervy trop. Pak už to šlo. Tatínek chodil každý den, byla se podívat i tchyně s manželem a moje sestra s přítelem. Při odchodu jsem poděkovala sestřičkám jak na šestinedělí, novorozeneckým tak i porodním asistentkám.

Našemu Kubíkovi je 19 měsíců. Je to krásné a zdravé dítě, které nade vše miluji a manžel také. Když byl Kubík nemocný, říkala jsem si, že bych tu nemoc nejraději vzala na sebe, když jsem viděla. jak mu není dobře. Radujeme se z každého nového dne a učíme se novým věcem.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
markytka7
Kecalka 143 příspěvků 17.01.13 10:52

Moc krásně napsané :potlesk:

 
socina
Závislačka 4095 příspěvků 17.01.13 12:38

Gratuluji :) přeju hodně štěstí a zdraví do života

 
Pawlina.K
Kecalka 110 příspěvků 17.01.13 13:26

Moc pěkně napsané, takové veselé.:))

 
TinaAn
Zasloužilá kecalka 777 příspěvků 17.01.13 20:47

Pěkně napsáno!

Mám syna narozeného 8.6.2011 :palec:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele