Náš poporodní rozjezd

k_ikina82  Vydáno: 16.04.12

Tímto deníčkem bych chtěla být takovou malou osvětou a kdybych jen jedné jediné mamince dodala trochu čerstvé krve do žil a naděje, že bude lépe, budu spokojená.

pasu, pasu....
6 komentářů

to je srandy kopec :-)
4 komentářů

Můj příběh začíná asi měsíc po porodu našeho syna Vojtíška, který je na světě od 14. 12. 2011. Chtěla bych podotknout, že Vojtík je chtěné miminko, moc jsme se na něj těšili a porod proběhl „snadno“, ne, že bych ho potřebovala prožívat každý den, ale čekala jsem „to“ horší :-)

Když jsme si prcka dovezli domů, byl týden před Štědrým dnem. Všechno jsme doma měli krásně nachystené, voňavé, i nějaké cukroví atd., atd., ale chlapeček nám v jednom kuse plakal, tedy doslova řval, jako bych mu minimálně škubala vlasy. A nikdo nevěděl jak na něj. Chvilek, kdy byl klid, bylo hodně pomálu a moje představa, jak budeme mít hodné spinkající miminko (byla jsem prvorodička :-), se rychle rozplynula. Ke všemu se přidalo bolavé bříško, zaražené prdy a já jsem se začala doslovně bát každé chvilky, kdy bude Vojtík vzhůru.

Bála jsem se chvíle, kdy přítel odcházel do práce, chvilky kdy budu doma jen já a Vojtík, a pomalu se rozjížděl začarovaný kolotoč – já nervózní, mlíko „nervózní“ a ve finále řvoucí dítě a plačící matka, která si neví rady a napadají ji hrozné myšlenky (ještě teď se za ně stydím)… jen, aby už pro boha neřval.

Nemohla jsem z hlavy vyhnat myšlenku, že ho chci „vrátit“, že ho nechci, že ho někam strčím, abych ho neslyšela a mnohem horší věci. V jednom kuse jsem bulela schoulená v klubíčku a nechtěla malého ani pochovat a slyšela jsem jen: „to je šestinedělí, to je poporodní blues“, ale kdy už to do háje bude pryč a já začnu mít ráda to miminko, které jsem si tak přála a tak se na něj těšila? Ta chvíle ne a ne přijít a moje odmítání se víc a víc stupňovalo, až jsem se na radu, za kterou jsem nesmírně vděčná, dostala ke svému gynekologovi, který mě odeslal do psychiatrické ambulance. Na „sezení“ jsem se „těšila“, protože jsem doufala, že se něco pohne, něco se stane, a stalo. Rozhovor s psycholožkou, který jsem probrečela a psychiatrem na dva měsíce naordinovaná antidepresiva na diagnózu poporodní deprese nebo laktační psychóza, jak chcete.

Jak běžel čas s lékem, měla jsem pocit, že se všechno obrací k dobrému. Možná to byla jen má berlička, kterou jsem předtím nikde nemohla najít, možná mi lék zabral tam, kde bylo potřeba, ale v každém případě jsem ráda, že jsem se odhodlala a k panu doktorovi došla! Protože raději nechci domýšlet, co jsem mohla provést malému nebo sobě.

A teď jsem asi u jádra toho, proč deníček vůbec píšu. Maminky, nebojte se přiznat si, že něco není v pořádku, zajděte k doktorovi a nechte si pomoci. Není se zač stydět! Těhotenství je první, co s tělem zamává, porod je další záhul a ty hnusný hormony jsou prevíti. A někdy se té chemii v těle musí pomoci, není třeba trápit sebe a miminko.

Dnes jsou Vojtíkovi čtyři měsíce, je to naše zlatíčko, které svůj pláč eliminovalo na pár chvilek, které už rozeznáme. Víc se směje, „vykládá“ a dělá nás šťastnými. A už bych ho nikomu nedala!

U nás se konal šťastný konec, ale byla jsem upozorněna, že ne vždy tomu tak je. Tak věřte, že jestli se u vás děje něco podobného, jako jste teď četly, bude lépe, ale chce to čas a někdy i tu berličku. Hodně sil a pevné nervy vám přeji i se spícím Vojtíškem. :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 16.04.12 08:40
:hug:
 
Helca729
Kecalka 292 příspěvků 16.04.12 08:58

Také jsem něco podobného zažila u prvního syna. Naštěstí se to po šestinedělí změnilo, ale kdo nezažil,nepochopí. Když jsem čekala druhého syna, měla jsem obavy, že se to bude opakovat, ale bylo to přesně naopak. Hned když mi ho po porodu ukázali, zaplavila mě obrovská láska a neskutečný pocit štěstí. Máš krásného syna,užívej si ho… :hug:

 
Evánek
Stálice 90 příspěvků 16.04.12 09:02

Díky za tento deníček!Ne všechny starty jsou podle představ :) Měla jsem úplně to samé - co se malá narodila tak jen brečela (prdíky), mě se navíc nalilo mléko a dostala 40 horečky.Fajnová záležitost!Plakala zhruba do 4 měsíce a já taky. Nějak jsem to přežila, teď už vím, že jsem měla zajít k lékaři a netrápit se.

 
Sazkarka
Zasloužilá kecalka 546 příspěvků 16.04.12 09:13

ahojky,já u prvního porodu zažila to samé,skončila jsem na antidep.teď jsem těhule po 11 letech,za 14 dnů rodím a mám celé těhotenství obavu jak to zvládnu,jestli to na mě zase padne atd…

 
magda07
Stálice 54 příspěvků 16.04.12 10:25

Díky za tento deníček. Měla jsem něco podobného, i když asi mnohem mírnější průběh než ty. Ale prořvaných kapesníků do cca 3 měsíců padlo opravdu hodně. A slovo „babybox“ bylo na denním pořádku.. Teď je malému půl roku, cca od 4. měsíců je to totální vytlemené zlatíčko a já se mu v duchu omlouvám, co jsem to byla schopna vypustit z pusy. Jo, někdy to nejde vše tak, jak si představujeme :) Jen doufám, že u druhého to bude jiné..

 
1veverka
Závislačka 4840 příspěvků 16.04.12 11:01

Kiki, určitě tenhle deníček pomůže maminkám, co něco takového zažívají, i třeba v menší míře. Je skvělý, že jsi ho napsala. Hlavně se z ničeho takového nesmí dělat tabu, tím víc, že pomoc existuje a zjevně zabírá. :dance:

A jinak, vždyť ty víš… ;) :hug: :hug: :hug:

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 16.04.12 12:05
:hug: :hug: :hug: :potlesk:
 
Lolinka_79
Závislačka 4633 příspěvků 16.04.12 14:26

Skvělý deníček !!! Take jsem neco podobneho zazila, ale trvalo to pul roku…ale pomoc jsem nevyhledala, samo to nejak preslo, ale bylo to strasne dlouhe a depresivni obdobi.

 
jjaneck
Kecalka 305 příspěvků 16.04.12 15:19

je mi uzko,kdyz to ctu.stejna zkusenost,plac do trech mesicu,nekonecne depresivni hodiny.nikam jsem nesla a byla to blbost.divne pocity jsem zazivala az do pul roku.uf,jeste ze je to uz za nama.

 
amille
Ukecaná baba ;) 2208 příspěvků 1 inzerát 16.04.12 19:10

Nádherně napsané! :potlesk:

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 16.04.12 20:08

Skvěle napsané! Tento deníček určitě pomůže mnoha maminkám ve stejné situaci :kytka: :hug:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 16.04.12 21:07

Super deníček, je dobře že jsi o tomhle napsala! :potlesk: taky jsem si to prožila…u nás se to zlepšilo když jsem si promluvila s psychologem tehdy po telefonu(neměla jsem sílu někam jet) a po tom, co jsem omezila kojo-to bylo hlavně to, co mi dělalo bordel v psychice(čímž netvrdím, že za všechno může kojo, ale v mém případě jsem viděla výrazné zlepšení, když jsem jí pak nemusela kojit, ale dávala jsem jí MM jen lahvičkou), tak se to prostě zlepšilo.. U nás to došlo hodně daleko, ale obě jsme přežily. Díky tomu, že jsem si tam zavolala a konečně dostala od někoho pochopení(můj muž tehdy byl totálně na baterky, vůbec žádnou oporu jsem v něm neměla, ba naopak-další spouštěč v mém případě). Ty pocity, že jsem jako matka totálně selhala, když mám takovéhle zlé myšlenky a některé aniž bych to v tu chvíli věděla promítala v činy, ty byly nejhorší v mém životě. Byl to začarovaný kruh. Verča taky trpěla na prdíky a hooodně a hodně plakala, já vyčerpaná nevyspáním, sama ze sebe a ze svojí „neschopnosti“. Bála jsem se přiznat okolí, že mám problém, a že nejsem ta skvělá máma jak se ode mě očekávalo(tak jsem to tehdy brala, že se to ode mě očekává, že budu stoprocentní-hrůza pocit). Takže ano, pod deníček se podepisuju kdokoliv má v sobě takovéhle nebo podobné pocity, vyhledejte pomoc, nikdo vám dítě nesebere(bála jsem se že mi jí vezmou a mě zavřou do blázince do konce života)stává se to a ti lékaři jsou na to skutečně zvyklí, umí s tím pracovat, takže se ničeho nebát, nestydět se, žena, která si tohle dokáže uvědomit, že je něco špatně a tu pomoc vyhledá je ta nejlepší máma na světě pro svoje dítě, protože ho tím chrání před svými možnými činy, i před svým špatným psychickým rozpoložením. Vyhledat pomoc není žádná ostuda-ba naopak, je to známka zodpovědnosti a lásky ke svému dítěti. :srdce: Tak to vidím já a tak mi to i řekl psycholog, se kterým jsme o tom asi hodinu debatovali.

 
artepetka
Závislačka 4841 příspěvků 16.04.12 21:21

Hezký příspěvek,

jsem prvorodička a mám dvouměsíční dceru, která jak jinak je uplakané miminko, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mně by se něco podobného mohlo stát, ale bohužel stalo, asi ne v takové míře jako u tebe, ale hodně podobné, stejně jak píšeš, byla jsem vystresovaná z každé samotné chvilky s malou, z každého pláče, kolikrát jsem chtěla brečet s ní :(. Dokonce mě napadalo, že už v žádném případě nechci druhé miminko, že nechci to znova prožívat. Připadala jsem si, že jsem jako matka totálně zklamala.Ikdyž se to pomaličku lepší ( už aji do budoucna připouštím druhé miminko), občas mě stejně přepadnou divné pocity a úzkost. Už se těším, až nám toto „špatné“ období skončí a já se z toho dostanu úplně a mohla si plnými doušky užívat toho kouzelného mateřství. Já sice na tento příspěvek došla až dva měsíce po porodu, ale myslím, že je báječné, že jsi ho sem napsala, spoustě maminek pomůže, když budou vědět, že nejsou sami a že je to klidně může potkat. :hug:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 16.04.12 21:52

@artepetka Ahoj z naší Verunky i ze spoustu jiných dříve ubrečených mimin po 3.měsíci staly vytlemený pohodový mimina :pankac: :mrgreen: Strašně to asi závisí taky na psychice maminy, pokud je vystreslá neustále, tak se dítě prostě nezklidní, ty děti prožívají všechno s náma mámama… Verunka byla od těch tří měísců jak vyměněná a byla naprosto skvělá, hodná, a taková rozvážná :lol: Až doteď…měla jsem rok dokonalé dítě..teď začíná první období vzdoru a občas bych jí přetrhla jako hada :twisted: ale s prvními třemi měsíci se to vůbec nedá srovnávat… tak vám všem novomaminkám přeji to samé. Začátky jsou těžké, ale jednou se to zlomit prostě musí :pankac:

 
k_ikina82
Zasloužilá kecalka 611 příspěvků 17.04.12 08:12

Všem Vám díky za komentáře a doufám, že deníček k něčemu byl a jak už jsem psala, kdyby pomohl jen jedné mamině, budu ráda.
A taky se podepisuju se pod to co napsala @Miruše Miruš, protože ať chceme, nebo ne, ten nevyditelnej most mezi maminou a mimčem existuje a když je ve špatném rozpoložení mamka, dítě bude jejím obrazem a všechno se bude točit v začarovaném kruhu!
@artepetka věř, že bude líp a čas to všechno napraví. Tohle jsem nenáviděla, když mi to všichni říkali, ale je to tak. Já měla pocit, že v tom stavu nevydržím už ani další minutu a představa např. dvou měsíců mě přiváděla k šílenství. Ale všechno tak strašně rychle uteklo a utíká, že se ani nenadějem a budeme u toho vánočního stromečku stát zase a já budu se slza v očích (jako teď) vzpomínat jaké to bylo malušenké miminko. :* :srdce: :mavam:

 
artepetka
Závislačka 4841 příspěvků 17.04.12 08:59

Díky za podporu holky, já vím, že to bude čím dál lepší, každým dnem se to lepší :dance: , jen ty začátky byly hodně těžké, a docela mě to překvapilo, vždycky jsem si myslela, že mně se to stát nemůže, opak byl pravdou, opravdu to může potkat kohokoliv z nás. Hormony jsou hold prevíti :pankac:

 
marhulka13
Kecalka 167 příspěvků 17.04.12 15:00

tak toto ja poznam velmi doverne… tiez som sa tu o tom uz zmienila, a nehanbim sa za to, ze som musela vyhladat psychiatra. prave naopak, urobila som to najlepsie pre moju rodinu… ja stale beriem AD, pokusame sa pomaly o druhe babatko a budem aj vtedy na liekoch, no pod lekarskym dohladom, lebo u mna to komplikuje aj ina diagnoza
a ked si brala lieky, pokracovala si v dojceni dalej???

 
k_ikina82
Zasloužilá kecalka 611 příspěvků 01.05.12 09:53

@marhulka13
Ano, pokračovala jsem v kojení dál, to byla taková moje „podmínka“. Tak mi pan doktor vybral takovej lék, kterej malému nejmíň škodil a brala jsem jen malinkou dávku.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček