Náš skřítek

Filipkova maminka  Vydáno: 30.11.12

Ačkoliv nevynechám den, aniž bych si nepřečetla alespoň jeden deníček, nikdy by mě nenapadlo, že se k vám přidám a také něco napíši. Od porodu našeho miminka uběhlo něco přes rok, ale já to všechno vidím jako včera.

Vzala bych to pěkně od začátku, jak bychom si s přítelem přáli miminko. Byli jsme spolu 4 roky, a po menších narážkách z mé strany, jsme si řekli, že se začneme snažit. Nejdřív jsem vysadila antikoncepci, pár měsíců počkali a pak jsme do toho vlítli. A to doslova. Otěhotněla jsem druhý měsíc, jak jsme se přestali chránit. Nepotřebovali jsme ani žádné testy, nedostala jsem menses, šla jsem k doktorovi a ten mi potvrdil, že čekáme miminko. Radost a nadšení přítelova, od všech z rodiny, kamarádek a kolegyň z práce ani nemusím popisovat.

Těhotenství probíhalo parádně, nebylo mi špatně, byla jsem plná energie a usmívala jsem se na celý svět. Na 1. screeningovém vyšetření nás velmi milá paní doktorka ujistila, že jsou to tedy dvojčátka a velice se divila, proč na ni koukáme jako telata. Po prvotním šoku a následném záchvatu smíchu, kdy jsem ty svoje maličkatá miminka trochu v bříšku pohoupala, nám doktorka řekla, že miminko dole je menší, tak že nás pošle na další ultrazvuk do fakultky, jen pro jistější měření, kde nám později řekli, že to je holčička a chlapeček. Myslela jsem, že moje štěstí bylo nadoraz, ale s tímto překvápkem jsem zjistila, že se můžu radovat ještě víc a s mamkou jsme si to náramně užívali, plány na nákupy a zařizování, byly jsme ve svém živlu.

Smích nás přešel při druhé návštěvě ve fakultce. Oznámili nám, že holčička umřela. Přesněji, že v 18. tt plod odumřel, z důvodu nedostatečného průtoku v pupečníku. Slzy jsem se ani nesnažila zadržovat, nemělo to cenu. Moje miminko, moje malá holčička mi umřela. S přítelem, který mi byl velkou oporou, jsme se drželi naděje, že chlapeček bude v pořádku a zůstane s námi. Jen díky tomu jsem se nesesypala.

Aby toho nebylo málo, ve 30. tt na 3. screeningu nám pan doktor řekl, že chlapeček má menší bříško, než by měl mít a tak nás poslal na gynekologické oddělení na vyšetření a ozvy. Měla jsem nervy na pochodu, ale zakázala jsem si všechny hrůzostrašné představy. A když jsme s přítelem poslouchali tlukot srdíčka našeho miminka, všechno ze mě spadlo. Nakonec si mě v nemocnici nechali, měla jsem tam zůstat nejméně 5 týdnu, což je nic, když bude miminko hlídané a v pořádku. Ačkoliv jsme měli nemocnici hodinu cesty od nás, návštěvy mi jezdily co nejčastěji… akorát, že jen týden.

Po 4 dnech lenošení v posteli a obletování sestřiček, jsem začala mít dost vysoký krevní tlak, takže mě pořád měřili a prohlíželi, chodila jsem na ultrazvuk. A pak pro mě 7. den ráno přijeli, že jdu akutně na císařský řez. V noci mi nebylo dobře, tlak jsem měla ještě vyšší a ani prášky nezabraly, což dle doktorky byla rychle progredující preeklampsie. Byl to takový fofr, že jsem se nestihla ani bát, natož stydět před mladíkem, který mě převlékal do toho zeleného pláště. Pak už jsem ležela na stole a anesteziolog mě uklidňoval, že všechno bude v pořádku.

Probudila jsem na JIPce, celá připitomělá z celkové narkózy a první co bylo, tak jsem se ptala na mého chlapečka. Filípek se narodil v 8:27 s váhou 1100 g. Moc hodný pan doktor, který se celý měsíc a půl staral o Fildu, mi přinesl na JIPku fotku a ujistil mě, že Filípek je čilý, hned po porodu křičel, že sice dýchá sám, ale napojili ho na ventilátor a je v inkubátoru. Hned jak jsem byla schopná pořádně mluvit, zavolala jsem příteli, kterému snad poprvé v životě došla slova. S našima jsem to oplakala a novopečený dědeček to řádně zapil.

Druhý den mě převezli a dovolili mi, jít se podívat na Filípka. Byl to neskutečný zázrak, tak malinké miminko, můj chlapeček, napojený na všechny ty přístroje a hadičky. Ale měl se k světu a já jsem byla šťastná, že ho máme. Za pár dní mi ho dali na klokánkování a mohla jsem přebalovat, což bylo vtipné, protože i ty nejmenší pleny mu byly velké. Po čase, když už neměl hadičku, jsem ho mohla krmit z lahve. Všechno jsem si užívala na maximum a těšila se, až nám ho pustí domů. Dojížděla jsem za ním měsíc a půl, vozila jsem moje mléko, kterého bylo málo, ale aspoň něco. 2. prosince jsme si Filípka dovezli domů a měli jsem nejkrásnější vánoce.

Doteď jsme prošli spoustu doktorů, vyšetření, cvičení, ale všechno za to stálo. Filípek oslavil 1. rok a byl to náš nejúžasnější rok. Všechna trápení zmizí, když se náš malý skřítek zasměje, když se přitulí, nebo když řekne mama, tata. A náš nenarozený andílek na něho určitě dohlíží.

Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale poprvé jsem se mohla ze všeho vypsat. Děkuju těm, kdo si to přečtou. A všem, kterým se nedaří, nebo přišli o miminko, vlastně úplně všem, přeji, aby na ně štěstíčko sedlo a vyšlo jim vše, co si přejí.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
ŠáruušN  30.11.12 08:51

Krásný deníček, všechno nakonec dobře dopadlo, máte doma Filípka a ten vám všechno to trápení vynahradí. Moc gratuluji k chlapečkovi, já mám doma už tři chlapečky, nevyměnila bych za nic na světě :) :kytka:

 
lenama18
Zasloužilá kecalka 862 příspěvků 30.11.12 10:48

Krasny denicek :) Gratuluju ke krasnemu chlapeckovi a hlavne statecne mamince :potlesk: Opravdu to museli byt hrozny nervy, neumim si predstavit ze by se malej narodil a vazil 1,5kg

 
Katyty
Echt Kelišová 9629 příspěvků 30.11.12 11:37
:kytka:
 
kandyta
Kecalka 133 příspěvků 30.11.12 12:22

Ty jo, tak to je síla.. Byla jsi moc statečná a silná.. Gratuluju moc ke skřítkovi a ať vám dál nosí jen a jen štěstíčko :)) :potlesk:

 
Těhullle
Kecalka 384 příspěvků 30.11.12 15:28

Krása, tečou i slzy,,, hlavní je štastný konec, hodně zdravíčka Filípkovy :srdce: :andel: :kytka:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 30.11.12 17:00
:kytka: :kytka:
Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček