Naše cesta

Kassiel  Vydáno: 17.01.13

Vždy jsem o tom být mámou snila. Těhotenství jsem si užívala. Porod byl vlastně hezká zkušenost, ale to, co zažívám teď…

Tohle je soupis mých pocitů, mých zážitků, toho, co jsem už zde v jedné diskuzi z části napsala.

Jaké bylo těhotenství?

Bylo krátké, ale nekonečné zároveň. Spousta omezení, bolesti, nepohodlí, probděných nocí a nekvalitního spánku. Spousta nepopsatelných pocitů, hormonální nestabilita. Vědomí, že ve mně roste nový život, že cítím, jak se ve mě hýbe, že určuje, na co mám chuť, kdy jdu na wc, že mi diktuje, kdy budu spát, kdy jíst. Ohromná únava, kdy mi bylo za těžko i jít si namazat housku, únava, že jsem prospala (když to konečně už jde) 12 hodin a vstávala unavená. Je to, jako bych na tři čtvrtě roku přestala být svéprávná a ovládalo mě něco neviditelného, ale zároveň něco, o čem jsem měla pocit, že to znám.

Jaký byl porod?

Do porodnice jsme vyjeli v 19:00 a byli tam asi za 3 minuty, bydlíme od ní asi 50 metrů, je dobré bydlet tak blízko… Hned si mě tam převzali, nechali mě převlíknout a napojili mě na přístroj co nímá stahy a srdeční činnost mimina a nechali mě tam odpočívat asi hodinu, během toho jsem vyplňovala vstupní papíry. Po hodině mi dali klystýr a odvedli mě na porodní sál. Pravidelně mě tam chodila kontrolovat porodní asistentka. Na porodním sále jsem se snažila co nejvíc odpočívat, mezi kontrakcemi, které byly už tak bolestivé, že jsem se zakousávala do prostěradla, jsem se snažila i spát, ale nešlo to.

Kolem 21:30 mi porodní asistentka píchla plodovou vodu a porod jako takový oficiálně začal. Všichni mě hrozně chválili, že na prvorodičku si vedu úplně bezvadně a opravdu se mnou do té doby neměli moc práce. Jenže pak to začalo, samotný vytlačování ven. Nejdřív to nebylo tak hrozné, ty kontrakce, které se po odtečení plodové vody ještě zvětšily, v tom člověku docela pomáhají, jenže malej ven asi moc nechtěl a „táhnul“ sebou něco zevnitř ven, nevím co, nějakou blánu, doktoři se tam o tom bavili, ale já je moc neposlouchala. Přiznávám ale, že to bylo docela bolestivé.

Po několika stazích, které měli mimino už vypudit ven, a ono bylo pořád uvnitř, to na chvíli vypadalo, že to bude na císaře, protože se tam miminu bez plodové vody už moc nelíbilo (průběžně ho monitorovali), ale já se pořád snažila ho prostě vytlačit. Snažila jsem se tak moc, že jsem nestačila dostatečně dýchat a začala jsem chvílemi upadat do lehkého bezvědomí, a tak mi dali dýchací masku, ta mi docela pomohla. V jedné kontrakci se malej zasekl půl hlavičkou vevnitř a půl venku, byla to taková bolest, že jsem ze samého zoufalství, že to prostě nezvládnu, málem začala brečet. Porodní asistentky, které tam byly, mi s tlačením mi tlakem na břicho hrozně pomáhaly, hodně mě povzbuzovali a dodávali mi odvahu a myslím, že i mi daly i sílu na závěrečné kontrakce, během kterých jsem měla pocit, že prasknu.

A taky že trochu jo. Po tom, co se malej konečně dostal ven (22:08), trochu zalapal po dechu, kníknul, doktor mi ho ukázal a on vypadal tak neuvěřitelně krásně, neplakal, díval se kolem sebe. Sestřička ho šla omýt a zvážit, změřit a tak. Doktor mě musel třemi stehy zašít.

Cítila jsem se najednou hrozně prázdná. Břicho mi kleslo, dostala jsem na něj pytlík s pískem a cítila jsem, že mi tam něco chybí. Přinesli mi malýho a zkusili ho přiložit k prsu, aby sál, to se mu ale nechtělo, tak ho zase odnesli, abych mohla trochu odpočívat. Přinesli ho asi po půl hodině v postýlce, kterou mi zaparkovali na sále přímo u porodního lehátka.

Zhruba po půl hodině přišel přítel a odcházel až kolem půlnoci, celou dobu jsem měla malýho na sále. Když odešel partner, vzali mi i mimino, že mi ho dají ráno, ať se vyspím, ale já ho chtěla mít u sebe hned. Jedna porodní asistentka mě odvedla do sprchy. Když jsem stála, bylo mi trochu zle, na omdlení, ale všechno jsem ustála. Odvedli mě na pokoj, kam mi na mou žádost přivezli i malýho. Celou noc jsem na něj koukala, ty hormony, které se mi vyplavily po porodu do těla, způsobily, že jsem nebyla ani unavená, ani jsem necítila bolest. Za celou první noc jsem spala hodinu a stačilo mi to.

Co prožívám teď

Po návratu z porodnice domů jsem všechno ještě pár dní zvládala výborně, ale cítila jsem, že se něco děje, že se nějak měním. Začalo to tím, že jsem si najednou přišla strašně šeredná a přítelovo objetí mi najednou připadalo, že spíš kontroluje, jestli se mi postava vrací do původní podoby, než že mě chce opravdu obejmout. Tak jsem mu to řekla. Odpověděl, že jsem stejně krásná jako dřív, že se i vejdu do kalhot a veškerého oblečení, které jsem nosila před otěhotněním, tak ať neblázním. Pomyslela jsem si, že mi to říká jen z povinnosti a dál se o tom s ním nebavila.

Jak šly dny a noci za sebou skoro beze spánku, malej začal doma mnohem víc plakat než v porodnici, cítila jsem se hůř a hůř, až jsem jednou začala brečet s malym. Od té doby brečím každý den, ale když přijde přítel z práce, dělám jako by nic, jak jsem šťastná, v pohodě, ale lžu. Nejsem šťastná a už vůbec nejsem v pohodě. Když začne malej brečet, v hlavě mi začne ječet jakýsi hlas a já jsem v tu chvíli na dně. Přebalování mi dřív nevadilo a kojení (i přes to, že mi malej už první den díky špatný technice kojení rozkousal bradavky) mě bavilo. Teď to dělám jen proto, že musím a aby na chvíli „zmlknul“.

Za těch 14 dní, co jsme doma, jsem měla už tolikrát záchvat vzteku jako za celý život ne. Mám hrozný strach, že jednoho dne malýmu ublížím. Ale to rozhodně nechci! Když byla dřív ve zprávách reportáž, že matka ublížila svému dítěti, připadalo mi, že to snad ani nejde, teď těm matkám, těm příšerným matkám, začínám asi trochu rozumět, prostě jim „hrábne“ a možná je to tím, že trpí depresí a nic s tím nedělají.

Pořád si říkám, že si malej zaslouží dobrou mámu, tu nejlepší mámu na světě, jako každý miminko. Mámu, která mu dá lásku a bude šťastná. Miluji, když se malej směje, když hezky v klidu spinká. Dávám mu pusinky a povídám si s ním, ale pak to na mě zase lehne a já bych ho nejraději neviděla.

Chtěla bych přijít za přítelem a za rodinou a říci, co a jak moc mě trápí. Chtěla bych jim říct, že mám deprese. Měla jsem je už i dřív, před otěhotněním. Řešila jsem je sebepoškozovánim (třeba mě až teď řada z vás odsoudí, pokud jste to už neudělali, ale kdo to nezažil, ten to nepochopí). Chtěla bych jim vše říci, ale bojím se, že mi neuvěří. V naší rodině se věří jen na nemoc nebo úraz, které jsou vidět nebo jdou změřit (zlomenina, chřipka). Ani mé dřívější deprese nikdo neřešil, i když vím, že máma o mém sebepoškozování věděla, nic s tím ale neudělala a já byla v té době vlastně i ráda.

Doufám, že se mi uleví ještě víc, až si budu moc o všem promluvit s partnerem. Doufám, že mě pochopí. Nechci na něj nakládat nějakou ohromnou zátěž. Proto se o malýho starám vlastně jen já, přítel si ho pomazlí a pomáhá mi s koupáním, ale jak mile je čas přebalování, tak mi ho vrátí a večer k němu vstávám taky jen já.

V sobotu malej zase večer plakal a přítel mi o půlnoci oznámil, že si bere naše auto a jede někam mezi lidi, že si musí odpočinout. Zeptal se mě, jestli nebudu naštvaná, řekla jsem mu, že si to mohl vymyslet dřív a moc se mi to nelíbí, ale stejně odjel. Bylo mi to hrozně líto, ale doma jsem ho nedržela. Taky bych chtěla jen tak vyrazit mezi lidi, ve společnosti jsem nebyla už od začátku listopadu, jsem jen doma a kontakt s vnějším světem mi chybí, dřív jsme každý víkend někde byli. Je pravda, že ani přítel sám moc nikam nechodí, spíš jen výjimečně, ale v sobotu, když jsem potřebovala, aby mi alespoň psychicky pomáhal, tak se prostě sbalil a odešel.

Jenže teď už nejde jen o mě! Chtěla bych být tou nejlepší mámou, mámou, která by pro svoje dítě byla schopná změnit svět! Proto jsem se rozhodla, že se budu léčit, že si zajdu za nějakým psychiatrem a budu se snažit vše napravit, napravit sebe, protože mi je teď ze mě někdy zle.

Omlouvám se, že je tento deníček tak dlouhý a obdivuju vás, co jste si ho dočetli do konce, ale já si vše potřebovala shrnout a vypovídat se.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.0 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
lenama18
Zasloužilá kecalka 862 příspěvků 17.01.13 09:04

Hlavu vzhuru, vsechno bude urcite v poradku a po sestinedeli se to srovna :palec: ale pokud ne bylo by opravdu dobre si zajit k doktorovi a poradit se s nim. Preji hodne pevnych nervu a take aby se malej umoudril a vecer krasne spinkal :pankac:

 
sexberi
Závislačka 2955 příspěvků 17.01.13 09:24

Všechno se určitě srovná…neodsuzuji tě…mám 2 děti a když začnou oba křičet najednou tak taky lehce chápu ty matky ze zpráv…ale prostě jednoho položím do postýlky druhého pošlu do pokoje a jdu se na pár sekund uklidnit…říkám si že může být i hůř :o)

Je dobře že jsi se rozhodla promluvit si o tom s odborníkem. Trochu mě zaráží že vlastní rodina(matka) ti nepomohla již dříve a ani teď.

S přítelem si promluv. Určitě tě miluje a pochopí to. A jestli se vejdeš do předtěhotenského oblečení tak ti závidím :lol: :lol: já se do něj budu vejít až tak za 20 let :jazyk:

ty to zvládneš a za pár měsíců na to budeš jen vzpomínat :hug:

hodně štěstí a spokojenou rodinu :*

 
lindakocanska
Povídálka 36 příspěvků 17.01.13 09:41
spokojená a klidná maminka

Ahoj, píšu stručně, snad to k něčemu bude, mám tři děti, to poslední 20 měsíců.
Nejdůležitější osoba v tomto období jsi ty, ty se srovnáváš s tělesnými změnami, s obrovským psychickým tlakem a tvoje hlavní úloha je tady být pro miminko a s miminkem co nejvíc vyspaná a odpočinutá, pokud kojíš, tak i proto, aby vám kojení vydrželo. Kromě kojení jsi ve všem ostatním nahraditelná. A tady je prostor pro tvého partnera, příbuzné a kamarádky. S chlapem si sedni a proberte, v čem všem tě může dočasně nahradit(praní, úklid, procházky s mimi v kočárku- to ostatně může i mamka, nebo komu důvěřuješ, přebalování)Na žehlení a složité vaření se vykašli, soustřeď se na nouzový režim, na frajeřiny bude dost času, až se to utřepe. Mamku nebo tchýni nebo kamarádku popros, at ti navaří něco do mražáku. A hlavně, když prcek spí, spi taky, když je s tatínkem venku, dej s sprchu nebo si čti nebo jinak odpočívej. Partnerovi klidně řekni, že ti objektivně může hrozit psychické sesypání z přetížení, nebyla bys prvníani poslední, já sama mám dvě kamarádky, jedné se rozjela schizofrenie, nevěděla, že ji má, právě v šestinedelí. My máme babičky daleko, přes sto km a proto taková ta okamžitá pomoc nebyla možná, delší návštěva byla spíš obtížná, další osoba navíc tchyně v bytě. Chci tím říct, že role partnera u nás byla stěžejní. Tatínek si při prvním mimi ještě netroufá nebo se mu nechce, ale kromě kojení zvládne všechno a mnohdy líp, než mamka.,jen mu to dovol. Chacha, prý stručně.

 
Veronikq
Závislačka 2601 příspěvků 17.01.13 09:47

Přeji a věřím že to bude dobre… :kytka:

 
Anonymní  17.01.13 10:07

Držím pěsti! Neboj se obrátit na doktora, setkávají se s tím a dá se to zahanat! Lepší teď, když ještě vnímáš, že je něco špatně! Za to se memusíš stydět! Já mám vážnou rodinnou namnézu a už teď jsem partnerovi nakázala, že mě bude muset po porodu hlídat, aby se mi nerozjely deprese (jsem 4 roky bez léků)…nenech to zajít moc daleko! :kytka: :andel:

 
datega
Kecalka 310 příspěvků 17.01.13 10:18

Ahoj..chtělo to velkou odvahu přiznat otevřeně to co cítí jistě mnoho maminek :)..tělo je ještě unavený z porodu a všechno je tak nový, navíc jestli máš doma malého křiklouna…určitě bych zvolila už zmíněný nouzový režim…máme doma tři prcky a nejmladší je 18 měsíců..vůbec nespala a do těch 4-5 měsíců jsme spali v noci s manželem na směny abysme si drobet dáchli ono nevyspání udělá s psychikou taky hodně…jestli si ale myslíš, že si sama neporadíš je moc dobře že chceš zajít za odborníkem…přeju hodně sil :hug:

 
parapampoli
Závislačka 2639 příspěvků 17.01.13 10:22

Spatne se v takovych situacich radi ale rozhodne co nejdrive to nekomu rict a zajit si popovidat s nejakym doktorem aby jsi malemu nechtene neublizila :-( nikdo te nemuze soudit nikdo znas nato nemame pravo.ja jsem s prckem sama od narozeni pritel jak se maly narodil odcestoval do dalekeho japonska a ja nemohla vedet co se vse muze stat a mela obavy.ziji v Italii kde nemam zadne pratele ani rodinu :-( takze 24 hodin denne s prckem.do 8 mesicu v noci nespal budil se nekolikrat ja byla vycerpana a vadil mi kazdy jeho brek. pritel se po 2 mesicich vratil ale nebyl zvykly se starat nebo pomahat s miminkem takze jsem ho taky nezatezovala a jen se snim mazlil tod vse, nikdy neokoupal,nepre­balil.taky jsem mela semtam krize ale nastesti nikdy ne takove ze bych mu ublizila vzdy jsem se vyvstekala nebo si pobrecela.ted uz ma 9 mesicu a az teprve chvili jsem si ho naucila spat celou noc a nedavat mu jist v noci.tak je to lepsijsem opet sama tatinek opet odcestoval pracovne. urcite to bude vse vporadku jen je treba abys otom rekla svemu okoli aby te podporily. zvladnes to ja jsem taky musela a to jsem se citila uplne sama na tom svete. preji hodne sil a hlavne odvahu se otom bavit

 
Sopttíček
Závislačka 3304 příspěvků 17.01.13 10:32

Jak už tady někdo psal, hlavní je spokojená máma. Ten „nouzový“ režim má něco do sebe. My na něj taky najeli a manžel pomáhal se vším kromě přebalování (ale to taky zvládne, když je třeba :mrgreen: ) Vstával se mnou v noci a bral si děti do vedlejšího pokoje abych spala aspoň trochu. určitě si s partnerem promluv a víc ho zapoj. A pokud to nepřestane, určitě zajdi za odborníky. Taky jsem měla deprese před těhotenstvím a o to víc mě manžel hlídal a podporoval v šestinedělí i po něm. U nás se to srovnalo až tak před měsícem a půl, teď už zvládám i uvařit :mrgreen:
Jo a vztek mívám taky, když řvou oba najednou, nechám je a jdu vedle, tam počítám (někdy i do 50) a většinou mě to pomůže
Držím pěsti ať je brzy líp :srdce:

 
Mikayla
Zasloužilá kecalka 558 příspěvků 17.01.13 10:57

Je mi moc líto co prožíváš, ale určitě se to spraví. Poporodní deprese je svinstvo a projde si tím hodně žen. Je fajn, že ses rozhodla vyhledat pomoc odborníka, i takové popovídání s člověkem, který rozumí lidským problémům ti může obrovsky ulevit. Děti pláčou i když cítí, že maminka je v nepohodě. Držím pěsti, ať se to brzy srovná :)

 
i_preiss  17.01.13 11:08

Držte se!! Podobné pocity zažívá velké množství novopečených matek. Je to záhul a je třeba skutečně sáhnout po každé pomoci, případně úkolovat. Není ostuda zajít za nějakým odborníkem…naopak. Já jsem toho názoru, že aby se dařilo jablíčkům (dětem), musí být strom (rodiče) silný a zdravý. Je to moje mantra, neustále si to říkám. Zejména v dobách, kdy jsem taky na pokraji svých sil. Mám doma nespavce, vím, co je skoro až „nenávidět“, když třeba několik hodin vyřvává :-( Hodně sil!!

 
Ivíííí
Zasloužilá kecalka 598 příspěvků 17.01.13 11:08

Držím ti palce když si dokážeš připustit, že máš problém a chceš ho řešit tak jsi na velmi doré cestě držím pěsti ;) :hug:

 
bodlinka34
Ukecaná baba ;) 2211 příspěvků 17.01.13 11:25

Myslím že by jsi měla co nejrychleji vyhledat odbornou pomoc, píšeš o depresích před otěhotněnín o kterých si s nikým z rodiny nemluvila a tak i teď to bude pro tebe velmi těžké přiznat mamce, přítelovi atd

 
janísek007
Kecalka 482 příspěvků 17.01.13 11:26

Ahoj chápu jak ti je…po porodu jsem to taky tak měla…všechno mě vadilo, kdeco mě rozhodilo, pořád jsem břečela, chtělo se mě křičet…chvílemi jsem si říkala, že malou taky nechcu…partnerovi jsem neustále opakovala, že mě už nemiluje…rpostě nervy v prdeli…ale vydrž…přejde to…až se všechno urovná po šestinedělí..tak to bude v pohodě…občas na mě dolehne brek ještě teď…vezmu si malou do náruče a poplaču si..měla by sis o tom promluvit s přítelem nebo s maminkou, uleví se ti, nesmíš to dusit v sobě jinak se to bude stupňovat..přeju hodně sil

 
hmvpapir
Ukecaná baba ;) 1540 příspěvků 23 inzerátů 17.01.13 11:35

Moc dobře vím, o čem mluvíš, ale pokud tohleto někde nebudeš ventilovat, nedopadne to dobře. A přítel by ti taky měl pomoct, řekni mu to, že on je taky rodič. A jednou za čas si musí vyrazit i maminka - ty, aby ses z toho opravdu nadobro nezbláznila. Měla bys mu to všechno říct, nesmíš se bát…

Příspěvek upraven 17.01.13 v 11:37

 
jeudi
Stálice 90 příspěvků 17.01.13 11:36

Neboj se to se urovna taky sem byla plactiva sestinedelka a hlavne u prvniho :-) kdyby to nepreslo vyhledej pomoc odborniku drzim pesti :)

 
zrzule23
Závislačka 4933 příspěvků 17.01.13 11:59

Nečetlajsem všechny komentáře tak nevím jestli nebudu někoho opakovat, ale taky jsem se necítila první 3 týdny v pohodě, ale svěřila jsem se…a to ty musíš taky!!!
a jestli jsi měla problémy s depresema (za což vůbec nemůžeš-nedá se to ovlivnit) měla by jsi okamžitě navštívit doktora…abys neudělala něco čeho bys litovala!!!

komentáře ve smyslu že ti drží palce jsou sice fajn, ale nepomůžou.

mám z rodiny s depresema zkušenosti takže šup šup někam zajdi..nejlépe k dětský, ta tě někam nasměřuje, nebo jestli máš už svýho psychiatra.

nemusíš se za nic stydět…za to prostě nemůžeš!!!

 
Aletheia
Kelišová 5765 příspěvků 17.01.13 12:01

Nevím jestli jsi ještě v šestinedělí, ale pokud ano tak vydrž, věř že se to s časem zlepší :) já jsem brečela jak želva u každého koupání… a dneska už se tomu jenom směju :)

jsou to rozhoupané hormony, tak na sebe nebuď přísná. Partnerovy bych narovinu řekla že by mohl syna na chvilku pohlídat - je to přece taky rodič tak proč by jsi se měla starat jenom ty? a ty si proste lehneš a nebudeš nic dělat - jenom relaxovat :) uvidíš jak ti to pomůže ;) :hug:

 
Juterka
Závislačka 4228 příspěvků 17.01.13 12:05

Článek, který se může týkat každé ženy! Bohužel nikdo neví, kterou z nás to čeká! Jistě potřebuješ s někým si o tom promluvit a věřím, že ti to pomůže. A hlavně, že ti pomůže rodina s péčí. Přeji více pěkných dnů!

 
zrzule23
Závislačka 4933 příspěvků 17.01.13 12:11

Holky něco jiného je brečení…já to taky probulela, ale kassiel popisuje záchvaty vzteku a špatné myšlenky. já bych vyhledala pomoc rovnou…rozhodně tím nic nezkazíš!!! a držím palečky…určitě napiš :hug: :hug: :hug:

 
Anonymní  17.01.13 12:37

Já byla po porodu taky uplně mimo. Tak hrozně jsem se těšila až se malá narodí. Porod byl, ale strašněj a malá byla ještě několik dní na JIP. Když jsme pak dorazily domu cítila jsem se uplně zdevastovaná, zklamaná ona nespala a já měla pocit, že jsem nejhorší máma na světě a absolutně to nemůžu zvládnout, protože jsem k ničemu. Vzhledově jsem si připadala odporná a ten strašněj porod mi způsobil, že jsem neudržela moč no řikala jsem si, že už nikdy rodit nebudu. Trvalo to tak 2 měsíce než se to spravilo. Tak snad to přejde i tebe, ale rozhodně bych doporučovala to říct i příteli. On ti do hlavy nevidí a nemůžeš od chlapa čekat, že mu to dojde, že se necítíš dobře. A když mu to řekneš tak se ti určitě uleví a pokud je normální tak bude mít pochopení a víc ti pomůže.

 
lussynet
Závislačka 4891 příspěvků 17.01.13 12:58

Je určitě super, že si všechno tohle připouštíš a že s tím chceš něco dělat, hormony jsou zrádný, myslím, že psycholog určitě pomůže, neměj strach. Určitě bych se snažila promluvit si o tom i s přítelem, není to přeci žádná ostuda! Navalilo se toho na Tebe moc a máš dojem, že jsi v tom sama, ty pocity znám a i kdyby se přítel snažil sebevíc, vždycky tam ten pocit trošku bude, protože my jsme ty, které dítě nosí, my jsme ty, které ho rodí a které se o něj pak ve dne v noci starají. Ale rozhodně se neboj na něj taky něco naložit, určitě to ustojí:) Držím palce a neboj se:)

 
Kassiel
Kecalka 410 příspěvků 17.01.13 13:13

Tak jsem přítelovi všechno řekla, když mě našel plačící a zhroucenou v kuchyni. Poslouchal, nic neřek, díval se na mě ale najednou jako na vražetkyni, pak mi řek, že se mnou přeci nic neděje a odešel do obýváku. Když jsem po pár hodinách našla další kousek odvahy a poprosila ho, aby si o tom teda něco přečet, když mu to neumim vysvětlit, odstrčil mě od sebe a řek, že jsem si jen něco vsugerovala, zbytečně to řešim a šel si lehnout, už se se mnou nebavil… Bylo mi hrozně. Bylo to jako bych pod ledovou sprchou dostala pár facek… Co jsem ale čekala? Že mi bude rozumět? Možná jsem trochu doufala, že se o to aspoň pokusí…
Teď je mi ještě hůř, lituju toho, že jsem mu to řekla, hrozně moc toho lituju a podobnou blbost už u nikoho neudělám, od teď je to jen můj problém, se kterým se už nikomu z blýzkých svěřovat raději nebudu…

 
Febio
Kecalka 135 příspěvků 17.01.13 13:36

@Kassiel doufám, že to zvládneš. Myslím, že se přítel zachoval jako s prominutím blb. Ale třeba mu to za chvíli dojde, že tohle se maminkám stává a ty potřebuješ jeho pomoc a podporu. Ale určitě doporučuji navštívit psychologa. Není to nic špatného, právě naopak. Tím ti dokážeš, že chceš být skvělá matka a proto tam jdeš. Držím pěstí.

 
mamazelka
Kecalka 358 příspěvků 17.01.13 13:38

Myslím že tě naprosto chápu… Hrozně jsme toužila po miminku a byla jsem štastná že se to podařilo.. Jenže jsme teď v 7 měsíci a už v nci nespím přes den se snažím fungovat ale nejde to.. Bojím se moc porodu a toho jak to zvládnu… Už teď mě chytají velké záchvaty vzteku bez duvodu.. Manžel už ví že když mě tenhle vztek chytne tak se na nic radši neptá protože ví že jeho otázky by mi to zhoršili…

V deníčku jsi psala něco v tom smyslu že matka věděla o tvép sebepoškozování ale nic s tím nedělala a že dokud jsi neměla tzv hlavu v podpáží tak ti nic nebylo… Přesně to samé znám já… Měla jsme horečky ale matka mě vyslala do školy… skoro každý měsíc mě bolelo na pravé straně podbřišku v místě vaječníku…matka mi vždy řekla že to jsou jen zaražené větry… A co z toho naknec vylezlo?? Chronický výskyt cyst…a endometrioza…doufám že těhotenství opravdu pomohlo jak doktoři slibovali…

Sebepoškozování?? Soudit tě?? Proč… jsi plná emocí a jsi na to sama a ještě se musíš starat o drobečka…v par­tnerovi zřejmě nemáš oporu… Každý máme svůj styl utěchy… ale zkus třeba když tě chytnou zase ty deprese si dát sprchu pustit si nějakou hudbu co tě uklidní a mysli na něco krásného… Dřív jsme se také řezala… doma jsem to neměla jednoduché a tak jsme to začala řešit tímhle… protože prášky co jsme spolikala byli k ničemu a omlácené klouby u holky nebyli moc hezké… Je potřeba aby jsi začala trénovat sebeovládání a ten vztek nenávist deprese aby jsi k sobě nepouštěla a když se k tobě dostanou tak je poslat pryč.. Mě to tedy pomáha ale není zaručené že to pmuže tobě ale zkusit se dá vše… Pychiatr ti řekne to samé.. Mě tedy předepsal neurol… což po zjištění že jsme na něm závislá jsme vysadila…

Ale neboj my ženy jsme silné osobnosti a určitě se stím vyrovnáš… Budu ti držet palce :hug: :kytka: :*

 
cheekymonkey
Extra třída :D 10805 příspěvků 17.01.13 13:44

@Kassiel tak to je reakce na ránu. On zjevně o tom nic neví, ale je to chlap, no. Oni se do nás vcítit nedokážou. Seber se a navštiv svého gynekologa, ten/ta tě pochopí a pomůže. A s tím tvým chlapem.. no, tak můj říct o půlnoci, že někam jde, protože toho má dost, tak je asi mrtvý na místě :) Zžívá se se svou novou rolí, ono to taky pro ně není jednoduché, ale absolutně netuší, která bije. Sedni si s ním, přímo mu řekni, co potřebuješ. Já měla podobné stavy, řekla jsem, potřebuju mezi lidi, budeš hlídat, potřebuju to a to. On mě úplně překvapil, kývnul a mi se ohromně ulevilo. Neboj, bude líp, hlavněže si uvědomuješ, že se něco děje. A můžeš se koneckonců vypsat tady, pokud nemáš nějakou kamarádku. Posílám spoustu sil. to zvládneš, jsi žena a jsi matka.

 
Anonymní  17.01.13 13:47

Kassiel, jsi statečná, že si se příteli svěřila. Nevzdávejto a dej mu čas. Není možné, že jak tu někdo píše, že je blb, ale že se jen lekl? Je to pro něj nová situace, neví co má dělat. Předtím měl u sebe krásnou vyrovnanou holku a teď má pytlíček nervů, a nerozumí mu. Všichni chlapi nejsou blbci, jen nevědí co mají dělat a to je pro ně to nejhorší na světě.

 
Trillian7
Závislačka 4807 příspěvků 17.01.13 13:50

@Kassiel
Určitě nelituj, že jsi mu to řekla. Zní to tvrdě, ale alespoň víš, na čem jsi. Prostě pokud ti teď nepomůže rodina, prítel, musí někdo jiný. Nestyď se vyhledat odbornou pomoc, jsou to profíci a pochopí tě. S depresema mám osobní zkušenost, taky se bojím, jaký to bude, až se malej narodí. Kašli na to, jak na deprese, psychiatry, terapeuty koukají ostatní, deprese je prostě nemoc vznikající na podobném principu jako třeba diabetes(u diabetu si tělo neumí vyrobit inzulin, u deprese serotonin)a kouká snad někdo na diabetiky skrz prsty? Ne! Přeju ti hodně sil a věřím ti, že to zvládneš!

 
betinka82
Povídálka 43 příspěvků 17.01.13 14:08

Ahoj, to co przivas ty, jsem přes kopirak prozivala i ja..byl to des, jen si na to vzpomenu.Kdyz jsem se svěřila priteli, tak na me koukal, jak na blazna a reagoval podobne jako ten tvůj..Chlapi..Vse zlehcuji..Pre­myslela jsem tenkrat taky o psychologovi, ale nejsem ten typ, co rad lita po doktorech a taky jsem se bala, ze mi třeba opravdu rekne, ze jsem spatna mama a blazen..Hadky s přítelem se stupnovaly, navíc zacal na malou zarlit..Citil se na druhé koleji, a ja nemela energii na to mu to vysvětlovat. Mala malo spala i v noci, nechtěla byt v postýlce, chtela se jen chovat, jinak porad plakala.Ode dne, co jsem prisla z porodnice jsem byla na vse sama. Pritel chodil do práce, vracel se az vecer, malou pohlidal jen když jsem mu rekla a ještě s ksichtama..O pre­balovani a koupani vůbec radsi nemluvim..Do toho uklid, vareni..Taky jsem plakávala s malou a před nim ne.Byla to hrozna bezmoc, chtela jsem utéct a uz se nevrátit. Kdyz mala plakávala, nemohla jsem pomalu ani na zachod natoz se najist. Uplne me stvaly rady typu-když kojite, musite jist zdrave, at vam někdo pomuze, rodina musí drzet při sobe, at vas podpori pritel..Ha ha ha..Bylo mi z toho zle.Kdyz jsem mu tyden po porodu rekla, ze jsem na tom spatne atd, tak mi řekl ze když to zvladaji jiny zensky, tak to musim zvládat taky. rekla jsem mu -no promin, ze jsem před týdnem rodila, tak mi řekl-jezisi to budu poslouchat ještě jak dlouho??no tak to me dostal, a uz jsem mu nic takového nerikala..Snazila jsem se potom upnout na malou, porad jsem si opakovala ze je to moje nejdrazsi holcicka, ze jsem ji prece chtěla, ze ona za nic nemůže..I když ja byla v koncích. S přítelem jsme se pak 2× malem rozesli, podruhe před vanoci a to jsem mela taky pekny depky..mala nemela ještě ani rok, a on chtěl odejit..neodesel, asi to nejak všechno pochopil, a ted male budou dva a vse je super..Prvniho pul roku to byla opravdu hruza..Ale všechno zle je k necemu dobře, a ja jsem ted na sebe strasne pysna, ze jsem to všechno zvladla uplne sama.kdyz ted vidim kamarádky jak kolem nich všichni skacou, tak me to fakt mrzi a stve, ze jsem ja nemela to stejny.Ale uz to neresim.Cas to otupil a jsem rada ze jsme všichni tri spolu. Treba se ti to po sestinedeli spravi a když ne, tak se nekomu vykecej, i kdyby to mělo byt tady..A kdyby jsi opravdu citila, ze myslis na skaredy věci a mas chut sobe nebo malymu ublížit, a ze to nezvládáš sama v sobe vyresit, tak si najdi nejakyho psychologa a třeba potajmu k nemu chod.Kdyz u vas v rodine panuji takovy názory. Deprese je vazna věc, tak at se ti to nevymkne z rukou..Zkus odpočívat, vim ze je to tezky, tenkrat když jsem cetla jak mají maminky odpočívat a jak je mají všichni obskakovat, tak bych vrazdila..Sama doma s malym rvoucim miminem, nikdo ti nepomuze, pomalu se nemas komu sverit a musíš ještě uvarit, aby chlap nemel vecer kecy, ze nic nestihas atd..Drzim ti moooc palecky a preji pevne nervy a hlavne pozitivni mysleni..Pust si třeba hudbu kterou mas rada, treba se to bude malymu libit.. ;) Hlavne neves hlavu, musis byt silna, uz kvůli malymu musíš..Drz se..Urcite jsi skvela a starostliva mama..Kdybys nebyla, tak by te to, co se deje ani netrápilo..

 
lindakocanska
Povídálka 36 příspěvků 17.01.13 14:19
spokojená mamina

Souhlasím s holkama po tvé druhé reakci. Tatínek je asi trochu nezralý, nemůže za to, dávej mu jednoduché požadavky typu:„prosím, vynes koš, prosím vem si malého ven, když spí“. A v okolí nemáš nějakou kamarádku? Když teda rodina nefunguje. Mě později pomáhalo MC, které bylo založeno ne pro děti, ale a priori pro mamky na MD, aby jim nehráblo z toho všeho „kakala, papala!“.Jo a jsem ráda, že funguje e mimino a nejsi na to aspoň mentálně sama. Držím palce a piš.

 
lluuccii
Kecalka 213 příspěvků 17.01.13 14:22

Tohle vypadá na poporodní despesi… Je smutné, že Vás v tom partner nechává samotnou.
Být Vámi, zajdu za odborníky. Tohle není nic neobvyklého a ani se za to žádná stydět nemusí.

Přeji Vám ať je vše brzo krásné a ať se synovi i Vám daří po zdravotní stránce co nejlépe :). I syn bude rád, že má usměvavou maminku

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 17.01.13 14:39

@Kassiel Neměla jsem poporodní deprese, ale stále řvoucí nespavé miminko již od narození, 7 měsíců jsem spávala pouze po 2,5h., max. 4,5h, což je nic, byla jsem vyřízená, malého stále na rukách, nebylo kdy se najíst, dojít si na záchod, vysprchovat se, kočár nesnášel, no vše bylo děs, manžel zdrhal z domu, měl 4 různé práce a mně připadalo, že hlavně proto, aby nemusel být s námi doma a nakonec jsem se dočkala věty, že nezvládám své vlastní dítě.
Takže od některých chlapů se podpora bohužel asi čekat nedá. Do roka jsem vše musela zvládat sama, narovinu, těch 7 měs. jsem byla troska, spánek prostě člověk potřebuje a podporu u nejbližšího taky, dnes lituji, že jsem nějakou pomoc nevyhledala, ale zvládla jsem to, každej úsměv malého mi dodával vždy nový kousek síly a energie. Když měl malej rok, měla jsem s manželem vážnou rozmluvu, díky bohu se vzchopil, pochopil, začal se ke mě líp chovat o malého se starat a dnes už tu větu, kterou tenkrát vyslovil obrací v to, e jsem ta nejlepší máma, kterou malej může jen mít.
Chci Ti tím říct, zkus dát svému příteli čas, ale tu odbornou pomoc prosím vyhledej hned, já to neuděla a věřím, že vše mohlo být úplně jinak.
Nebo se možná opravdu jen lekl, neví pořádně, co se děje a rozleží se mu to v hlavě.
Ještě mě napadlo, zkus mu dát přečíst nějaký článek o poporodní depresi, jestli teda bude ochotnej si o tom přečíst a pak mu řekni, že je to tvůj případ.

 
Těhullle
Kecalka 384 příspěvků 17.01.13 14:43

Ahoj, nejdůležitější je To že jsi se Rozhodla s tím něco dělat, hlavně to dodrž a napiš deníček jak si pokročila, moc ráda si ho přečtu. :hug: :kytka:

 
Kassiel
Kecalka 410 příspěvků 17.01.13 14:45

Všem moc děkuju za podporu, je trochu smutný, že se o povzbuzení szarají naprosto cizí lidé, ale bohužel je tomu tak. Nikdy jsem neměla moc kamarádek, vlastně opravdové kamarádky jen dvě. Jenže jedna se odstěhovala do Brna, druhá do Plzně a já v Teplicích zůstala sama, navíc v relativně novém bytě a jaksi jsem se nestihla ještě tady s nikým seznámit. Moje máma je zástupkyní na základní škole a svý práce má nad hlavu. Táta od nás odešel když mi byly dva a moc dobrý vzathy s ním nemám, navíc bydlí taky docela z ruky. Tchýně s tchánem jsou tak pracovně vytížený, že se vídáme tak jednou za měsíc a i to je úspěch. Přítel, který se snad jen vyděsil že se mi deprese vracejí a budu doufat, že mi časem trochu víc porozumí, odchází brzy ráno do práce a vrací se k večeru, dělá mnohdy sedum dní v týdnu.
Na nouzovej režim jsem už najela, lítám teď jen mezi kojením, plenkama, uspáváním, chováním, vařením (jedno jídlo na dva dny), mytím nádobí (obden) a nakupováním. Večer toho ale stále moc nenaspím a tak i tohle mě nezkutečně vyčerpává.
Někdy si připadam jak na samotce v kleci. Ať žije internet, mé jediné spojení s okolním světem…

Příspěvek upraven 17.01.13 v 14:55

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 17.01.13 15:00

@Kassiel Já jsem za tuhle virtuální pomoc taky moc ráda, strašně mi podobné příběhy od maminek náročných dětí pomohly, zjistila jsem, že některé děti jsou takové, jiné makové a prostě se řvoucím dítětem se kolikrát nic nenadělá, má to v povaze, na net jsem tenkrát neměla ani špetku času, bohužel pro mě, jinak bych si nezačínala připouštět, že to fakt nezvládám a že něco dělám špatně, ale pak jsem se jednou na net konečně dostala a vysvitlo mi sluníčko, do té doby jsem měla okolo sebe jen maminky se spinkajícími dětmi, které byli klidné, hráli si, maminky vypadaly stále upravené, nalíčené, v pohodě a já si připadala nemožně, kor, když mě nechápaly! Ještě jednou díky za net a za emimino.

 
Lucinatko
Závislačka 4735 příspěvků 17.01.13 15:06

@Kassiel ach ti chlapi. :roll: možná není potřeba vidět že to pochopí, pokud o takových problémech nikdy neslyšel, ale myslím si, že by tě neměl chtít vidět nešťastnou, to by mu přece vadit mělo. Kdy těm chlapům dojde, že pokud není žena šťastná, nebude fungovat ani to okolo :cert:

Držím palce, ať s psychologem co nejdříve najedete zase na tu správnou notu tvého života a ty se můžeš více radovat než strachovat.

Jo a s přítelem bude potřeba asi více komunikovat. Viz noční výlet. Ono to že se ti to nezdá, nepochopí že to dělat nemá! Chlapi si prostě občas sedí na vedení. ;-)

 
Mišanila  17.01.13 15:41

To mě mrzí, že ti přítel není oporou, ale hodně lidí má vůči psychickým potížím nedůvěru a až předsudky, považují to třeba za slabost. V rodině máme taky vzdělané lidi, podle kterých je jít za psychologem nebo psychiatrem „ostuda“. No co na to říct, že někdo by potřeboval lekci.

Já bych určitě za psychologem zašla, nic tím nezkazíš a můžeš si hodně pomoct. Třeba je to deprese spíš mírnější, která sama odezní a třeba taky ne, ale proč se zbytečně dlouho trápit. A příteli a rodině bych našla nějaké informace o poporodních depresích, o tom jak je to vcelku běžné a že léčit se není nic divného.
Sestra měla po prvním porodu laktační psychózu, skončila na měsíc na psychiatrii a léky zzabraly výborně, byl z ní jiný člověk a pak po pár letech už druhé dítě zvládala v pohidě a bez nejmenší depky.

tak přeju, ať je to brzo dobrý.

 
Majdulíí
Kecalka 177 příspěvků 17.01.13 16:05

Držím palečky aby vše dobře dopadlo, zajdi si k odborníkovy nikdo nemusí vědět že tam chodíš, tak jak si to tady popsala nám tak to popiš i jemu a uvidíš že ti pomůže bud silná a najdi odvahu tam jít a uvidíš že se vše zlepší. Držím moc palečky

 
cherrysek
Stálice 56 příspěvků 17.01.13 18:17

Prosim prosim honem rychle za psychologem, nevim odkad jsi, ale jsou i krizove centra na akutni pomoc, a nebo se nekam objednej… a hlavne kdyz ti nebude jeden sedet, tak zkus jineho! tohle povidanim s pritelem nevyresis, kor jestli si deprese mela i pred tim… drz se :hug: a nezapomen ze mimi chce nejen fungujici, ale i stastnou mamu ;-) vsechnu tvou nepohodu moc dobre vnima…

 
Telinka11  17.01.13 18:33

Prožívala jsem úplně to samé. Po šestinedělí se to naštěstí zpravilo. Tak držím palce, ať to i u vás přejde. Už jsem také chápala maminky, které dítěti v depresi ublížily, ale nikdy bych to přitom neudělala. A pocit, že mi chybí děťátko v bříšku jsem měla ještě několik měsíců, doteď závidím těhotným.

 
verulicek  17.01.13 19:09

Moc hezký deníček…sice smutný ale yslím, že moc užitečný. určitě jsi už teď pomohla některým maminkám, které se trápí stejně, jen to neměli sílu napsat ;) tak držím pěsti :hug:

 
mmmarinka  17.01.13 19:42

Jestli to nepřejde, tak určitě zkus nějakého odborníka, pokud máš strach z toho, že bude tvoje problémy bagatelizovat, tak odborník, co bagatelizuje problémy, není člověk na svém místě. Možná pomůže třeba jen se někomu svěřit, mám s tím své zkušenosti, tak si říkám, že čím dřív to začneš řešit, tím dřív se věci vrátí do normálu. Přeju hodně sil.

 
Anonymní  17.01.13 20:03

Omlouvám se za anonym, trochu se sama za sebe dodnes stydím… :oops:

  1. Děvče, neboj, zvládneš to… buď se ustálí hormony a přejde to… nebo (kdyby se to nezlepšilo… a to ty poznáš, je vidět, že i přes ten šílený dysbalanc, se v sobě dobře vyznáš) vyhledáš odbornou pomoc a bude dobře :kytka:
  2. přítel je možná blb, jak holky naznačily, ale vzpomenu-li na sebe… můj muž je celoživotní depresák, ví to o sobě, netají se tím. A já (ač vzdělání zdravotnického), jsem se neustále nennápadně snažila zaujmout ten nechutně pozitivní přístup „ale vždyť se máme dobře, najdi na tom něco pozitivního, tak se trochu přemoz…“ Až po cca dvou letech jsem si to v hlavě srovnala natolik, že jsem akceptovala, že bude baštit antidepresiva (do tý doby mi to přišlo jako slabost)
  • tedy: lidem někdy trvá, než přijmou to, že někdo jiný má místo cukrovky depresi… zkus dát příteli čas, snad to zpracuje… i relativně vzdělaným lidem to evidentně někdy trvá :think:
 
mahdalka
Neúnavná pisatelka 16489 příspěvků 5 inzerátů 17.01.13 20:48

Máš můj obdiv, že jsi to dokázala takhle veřejně přiznat, to už je první krok.Moc ti přeju ať to zvládneš a máš šťastnou a spokojenou rodinu :kytka:

 
Koblizka
Stálice 63 příspěvků 17.01.13 21:04

Jediné, co ti poradím, je nechtěj být supermámou. Snaž se být spokojenou, protože až to tě udělá dobrou matkou. Šťastná matka, šťastné dítě ;-) Uvidíš taky, až malej začne víc vnímat, tak ta zpětná vazba tě bude posilovat dál, zatím je to jen bezbranný nechápající uzlíček.
Choď spát společně s malým a vykašli se na úklid, apod. Evidentně se potřebuješ dobře prospat a jiné „pauze“ se zkus věnovat zase něčemu jinému (než třeba emiminu, apod.), třeba si půjč knížku (ne o dětech) nebo popros někoho z rodiny, že si potřebuješ skočit na úřad a cestou ke kadeřnici. Když budeš pořádat závody ve strhnutí se, tak z tebe dobrá matka nebude. Dej si relax a ono to přijde samo, netlač tak na pilu ;-)

 
Koblizka
Stálice 63 příspěvků 17.01.13 21:06

Jinak proti těmhle afektivním pláčovým stavům ti jednoznačně doporučuji PROBIOTIKA (my měli Probiotické kapky, ale spousta holek si vystačila i s rozdrobením do kapky mlíčka tobolky Probiotik pro děti od Swissu), je to pro jejich bříška velká úleva, dej tomu ale alespoň dva týdny, pak už si na pláč ani nevzpomeneš ;-) Pa!

 
Anonymní  17.01.13 21:13

Asi by jsi měla zajit k psychologovi nebo k psychiatrovi.
Když neni v pohode mamiminka tak to miminko viciti a taky není v pohode a brečí.

 
janísek007
Kecalka 482 příspěvků 17.01.13 21:40

@Kassiel neblbni…zkus to říct mámě ta tě musí pochopit jako matka…pokud ti tohle přítel řekl tak si myslím, že je to pěknej blb!!! :evil:

 
Alenaxxxx
Zasloužilá kecalka 907 příspěvků 17.01.13 21:42

Zapřáhni přítele do domácích povinností, prací, každý večer koupání atd. Navštiv psychologa, dříve, než se něco stane. Možná máš laktační psychózu a pak pomůže přestat kojit. Kdyby se mi chlap o půlnoci zbalil, že si musí odpočinout a mě něchal se řvoucím dítětem samotného, to by si něco vyslechnul! Nemusíš hrát spokojenou maminku a chápající partnerku. Vďyť ty toho svého chlapa rozmazluješ. A ještě něco, v takové v porodnici, ve které jsi rodila bych fakt nechtěla rodit ani náhodou. Brzké propichování vody, odnášení dítěte, to jsou samé škodlivé procedury, ze kterých bych měla trauma.

 
DaniB
Kecalka 429 příspěvků 17.01.13 22:00

Nechce se mi dočítat, tak jen ve zkratce. Já znám deprese velice dobře a to co jsi napsala zavání poporodní depresy. Takže nohy na ramena a „mazej“ k doktorovy :cert: Není radno si s tím zahrávat. Mohla bys ublížit… Držím palce :hug:

 
Anonymní  17.01.13 23:07

Ahoj, ve tvém případě asi opravdu nebude na škodu navštívit doktora, a partnera vem sebou ať to slyší co to je!!! Je to ňouma… Já teda šestinedělí měla taky příšerný…- Prý v těhotenství působí hormony… tsss houby!!! Teprve v šestinedělí se spustila taková hormonální spoušť… pokaždý když malej zaplakal tak jsem bulela a měla vztek, že jsem neschopná… Pořád nějaký návštěvy a já byla vyšťavená a tak naštvaná, a nervy jsem si vybíjela na partnerovi, a ten toho teda ustál fakt hodně, fakt ho musim jen a jen chválit co se šestinedělí týče… Taky co já jsem byla v porodnici tak on si četl na netu co vše nás může potkat a věděl toho víc než já, a i díky němu jsem se nedostala do stavu v jakém jsi ty… Tak Ti přeji aby jsi se přes tohle období ve zdarví přehoupla a byla z tebe taková maminka jakou si přeješ být :hug:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele