Naše cesta za miminkem II.

Silvi.100  Vydáno: 13.03.11

Tak jsem zase tady! Když jsem psala závěr minulého deníčku, slíbila jsem, že v tom dalším bude happyend. Bohužel, náš příběh nedopadl podle našich představ, našich přání, ale ráda bych už v úvodu napsala, že na jeho konci už není taková bolest, bezmoc a strach. Nestojím o lítost, ale to všichni, co mě znají či znají naši cestu, vědí. Tento deníček bude nejenom o našem dalším boji, útrapách, zklamání, ale i o smíření, radosti ze života a čekání na to naše štěstí, na tu třešinku, která nám schází.

My DVA :-)
5 komentářů

Je to už více jak rok, co jsem napsala svůj první deníček
(http://www.emimino.cz/…azraku-6709/).

Vůbec nevím, kde začít… tenkrát to šlo nějak samo. Jako bych slova, která chci naspat, opisovala z tabule před sebou… stejně, jako u 1. deníčku toho mám v hlavě tolik, přesto je teď vše tak jiné.

Asi nejprve shrnu 1. deníček… a to především kvůli sobě. Tak nějak se potřebuji otočit za tím, co bylo, abych za tím vzápětí udělala tlustou čáru a více se k minulosti nevracela. Nevím, zda to dokážu, ale pokusím se. Jasně, že mám na mysli jen ty krušné chvíle, tu bolest a zoufalství z toho, že nemůžu mít děti.

Rok 2001 – 1. akutní operace (laparotomie) – zjištěna cysta na veječníku ve velikosti 14×17 cm – odstraněna včetně pravého vaječníku a vejcovodu, levá strana v pořádku a ujištění od primáře, že dětí mohu mít stále jako smetí.

Rok 2007 – začátek snažení o miminko. Půl roku jsme tomu nechávali volný průběh, jen jsem měřila bazální teplotu a zjišťovala, zda u mě probíhá ovulace. Ta dle dr.někdy byla a někdy ne. Protože bez výsledku, byl mi nasazen Clostylbegyt. Na něj jsem reagovala dobře, ale žádné výsledky, krom šílených bolestí, cyst a vysoké horečky v době ms, to nepřineslo. Následovalo doporučení do sanatoria PRONATAL k MuDr. Kultovi.

Rok 2008 – po líbánkách a naplněni optimismem jsme vyrazili na první návštěvu doktora Kulta. Proběho první vyšetření a oznámení, že mám cystu i na levém vaječníku a nemoc, zvanou endometrioza. Doporučena operace a poté hormonální léčba endometriozy.

Tedy v říjnu 2008 proběhla komplikovaná pětihodinová operace, při které byly odstraněny rozsáhlé srůsty, některá ložiska endometriozy, druhý vejcovod a část vaječníku. Zachováno bylo asi ¾ a zůstávala naděje. 5 měsíců jsem byla uvedena do stavu „umělé menopauzy“. 1. měsíc jsem si stříkala do nosu sprej Synarel a další čtyři měsíce chodila na injekce Diphereline. Blokly mi měsíčky, abych nemenstruovala a nekrmila tak tu „endomrchu“.

Rok 2009
moje 1. IVG – získáno 7 oocytů, tři oplodněny metodou ICSI. Zůstala 2 embryjka, která mi byla zavedena. Bezúspěšné :-( Vyšlo nás to na cca 12000,–

Následovalo tříměsíční čekání na další stimulaci.
2. IVF – získáno bylo 8 oocytů. Embryjka zamražena z důvodu nízké sliznice a aktivní endometriozy a adenomyozy :-( Opět následovala umělá menopauza a léčba Diphereline na půl roku a vyšetření na imuno, genetiku.

IMUNOLOGIE – zjištěny zabiječné buňky, protilátky proti zona pellucida, špatná srážlivost krve a další. Začíná léčba kortikoidy a po dobu cca 5 měsíců pravidelné odběry krve a kontrola imuna… a čekání na KET.

Tady můj 1. deníček končil. Byl to opravdu boj, ale naděje zůstávala.
Imunitu se podařilo dát celkem do pořádku a kryoembryotransferu konečně nic nebránilo! Jak já jsem se na ty naše bobísky těšila! Věřila jsem, že to nemůže dopadnou jinak, než // čárkami na testu. Imunita byla v cajku, endometrioza nezlobila… tak v čem dalším by mohl být problém?

Rok 2010
Květen - KET! Po rozmražení embryí a následné prodloužené kultivaci zůstaly k transferu tři morulky. Přišlo mi neuvěřitelné, že budu mít u sebe rovnou tři „miminka“. Byla jsem tak šťastná. Ani v nejmenším jsem si nepřipouštěla neúspěch po tom všem.

Nicméně už asi čtvrtý den po transferu jsem začala špinit. Přišlo mi to brzo, a tak jsem doufala v zahnízďování. Špinění trvalo asi dva dny a ustalo. Opravdu jsem sebe sama přesvědčovala, že se jen bobísci zavrtali. Jenže klid byl jen chvíli a špinění se zase objevilo. Byla jsem zoufalá a naštvaná sama na sebe, že se tak sleduji. Pořád jsem lítala na záchod a zkoumala i neviditelné skvrnky na toaletním papíře… jistě mě pochopí snažilky, které si ivfkem také prošly :-)

8. den od KET jsem to nevydržela a zkusila si udělat test! Ty // už tam prostě být musely! Samo, že jedna! :-( Testík jsem různě nakláněla nad světlem, u okna a chvilku jsem měla dokonce i pocit, že tam toho ducha vidím! Bylo to jen zbožné přání, které bohužel opět nebylo vyslyšeno. Byla jsem uklidňována ze všech stran, že je jistojistě na test příliš brzo a ať vydržím. Tak moc jsem těm holkám chtěla věřit, ale ve skrytu duše jsem věděla, že žádné dálnice ani duch na testu už nebude. Moje intuice mě nezklamala. 9. den od KET jsem začala krvácet! Bylo to stejné jako u 1. IVF.

Byla jsem hrozně naštvaná a vlastně vůbec nevím na co! Na tu bezmocnost Nejspíš. Nemohla jsem dělat nic ani já ani doktoři… víc už prostě nešlo a to bylo tak strašně nefér. Tak moc jsem chtěla něco dělat A nejradši ze všeho bych všem těm v parlamentu nakopala zadek za to, že za tu bolest ještě musíme platit. Tenkrát jsem se hrozně bála toho, že na penezích vše skončí! Pořád jsem chtěla bojovat. A tak je tomu dodnes.

Po tomto neúspěchu jsem začala více myslet na adopci, ale ještě jsem vůbec nebyla připravená na to, udělat ten první krok. Byla spousta lidí, kteří se mě na toto ptali. Vždycky jsem věděla, že kdyby vlastní dítě nebylo, stoprocentně bych do adopce šla a věděla jsem, že i manžel nebude proti. Ale po tomto IVF jsem si vůbec nechtěla připouštět, že vše končí. Říkala jsem si, že pokud teď půjdeme a dáme si žádost, bude to znamenat, že jsme svůj boj prohráli… prostě jsem nebyla vůbec připravená se vzdát. Teď už to vidím jinak, ale asi sem si tímto obdobím projít musela. K tomuto kroku se prostě musí dozrát. Přesto jsem ale už tenkrát chodila na stránky o adopci a zjišťovala, co vše je třeba udělat, čím si projít atd. V hlavičce to prostě bylo, ale stále převládala nejistota, strach a doufání ve vlastní.

Tento poslední neúspěch jsem snášela asi ze všech nejhůř. První měsíc byl opravdu psychicky náročný a pokaždé, když se nás někdo ptal na to, jak to s námi vypadá, jsem se neudržela a slzy tekly proudem. Bylo to vážně těžké. Hlavou se mi toho honilo tolik. Manžela trápilo, že já se trápím a snažil se opravdu jak mohl, aby mě rozptýlil a dodal novou sílu. Do toho jsem se stýkala s těhotnou přítelkyní svého švagra a bolestně vnímala její rostoucí bříško.

Ona je to skvělá holka a moje dobrá kamarádka. Mám jí ráda a těhu jsem jí přála i přes to, jakým způsobem nám těhotenství oznámili. Nebudu to tu popisovat. Švagr z toho dvakrát nadšený zpočátku nebyl a sex, ze kterého, teď už malý rozkošný Adámek, „vznikl“ si ani jeden z nich nepamatovali… po tomto jejich oznámení jsem probrečela noc, ale dál už pak snášela její obskakování a vše, co k těhotenství pat­ří.

Protože jsem ale holka bojovná, ze všeho jsem se zvládla zase oklepat, nabrat novou sílu a především chuť jít opět dál. Objednala jsem se tedy k imunologovi na krátkou konzultaci.

Závěr byl takový: vyfásla jsem žádanku na vyšetření na hematologii do VFN v Praze a měla se hlásit přímo k zástupci primáře - k jakémusi MUDr. Josefu Karbanovi. Mohla jsem přes léto vysadit veškeré léky, aby si tělo odpočinulo. Mezitím mi ještě nabrali několik zkumavek krve a poslali na další testy. Domluvili jsme si s imunologem schůzku na konec srpna, kdy se ještě udělá kontrolní imuno a pak se dle výsledku začne řešit, co dál. Plánovalo se zvýšit dávky léku na ředění krve, který bych měla píchat ještě před zahájením další hormonální stimulace, ale to záleželo, co řekne dr. na hematologii….prostě další běh na dlouho trať.

Rozhodla jsem se užít si léta bez kortikoidů, sportovat a těšit se zase chvíli ze života. Potřebovala jsem vypnout a to jak hardware, tak software :)

Přes léto jsem si opravdu dokázala pročistit hlavu. Chodila jsem běhat a užívala si chvíle „neťěhulkování“. Zase jsem to dokázala být já. Smála jsem se a radovala z maličkostí. Dokonce některá kila, nabraná po kortikoidech, šla dolů a já se cítila báječně fyzicky i psychicky.
Začala jsem být připravená na další kolo. Naše 3. IVF.

O hematologii se rozepisovat nebudu. Výsledky dopadly dobře. Žádný problém zjištěn nebyl. Lék na ředění krve mi byl doporučen píchat až při potvrzení těhotenství.

Na konci léta jsem zase začala brát kortikoidy, nabrala se krev a pak po pár měsících už hurá do dalšího, posledního „hrazeného“, pokusu. Ten byl plánován na říjen/listopad. Zvolil se tentokrát trochu jiný postup než předtím a čekalo se na přirozený cyklus… tedy prvně jsem stimulovala již od druhého dne ms. Šlo o krátký protokol. Stimulace opět MENOPUREM a k tomu přidán DECAPEPTYL. Takže jsem píchala každý den tři injekce- 6 ampulí menopuru rozdělených do dvou injekcí, plus jednu decapeptylu. Bříško tedy dostalo slušně zabrat.

U manžela, přátel a také na Babinetu a eMiminu jsem měla obrovskou podporu, za kterou znovu tisíckrát děkuji :-*

Po první ultrazvuku jsem měla skvělé zprávy, týkající se sliznice. Měla již 8. den cyklu téměř 10mm a tedy byla pro embryjka skvěle připravená! Měla jsem ohromnou radost. Bála jsem se, že tady bude opět problém, ale vše bylo v pořádku. Baštila jsem prvně také bio mateří kašičku a dodnes jí doporučuji všem, které mají problémy s růstem sliznice. Jen po ní mi tak krásně narostla :o)

Folíky byly ale ještě některé dost malé a bylo potřeba dokoupit další ampule Menopuru. Ty dávky byly děsivé (celkem 52 ampulí) a my museli doplácet jen za injekce 20 tisíc :-( Na dalším utz už byly folíky dorostlé, takže jsem dopíchla poslední 4 ampule, následující den ješdě decapeptyl a pregnyl a připravovala se na punkci.

Nakonec bylo získáno 8 folíčků… z toho 6 vajíček. Jedno nevhodné na oplození. Dvě byla už zralá a v pořádku, ty se napíchla a dala kultivovat. Bylo mi embryoložkou řečeno, že tři musí ještě trošku dozrát a napíchnou se později (3. IVF nás vyšlo na cca 40 tisíc).

A nám nezbývalo nic než čekat, až si budu moci zavolat, jak se „mimískům“ daří. Tuhle část procesu IVF nemám ráda. V té době mám fakt nervy a myslím na to, jak se jim ve zkumavce daří a zda vůbec bude nějaké embryjko na transfer. Měla jsem si volat dva dny po punkci, ale dřív, než jsem se vůbec stihla telefon vzít, se mi rozdrnčel v kabelce. Když jsem spatřila na displeji PRONATAL, polilo mě horko a já očekávala špatnou zprávu. Volala mi sama embryoložka a sdělila mi, že máme dva bojovníky, které se od včera vyvíjí tak, jak mají a jestli chci zítra už na transfer.

Byla jsem trošku v šoku… bylo mi blbé říct, že zrovna zítra se mi to tááák nehodí - manžel byl kvůli práci mimo a tak bych se tam neměla jak dostat a navíc mi řekla, že bych tam musela být už na 9. hodinu… tak říkám, že pokud to jinak nejde, že si to zařídím a ptám se jí, jestli není možné je ještě kultivovat, jestli třeba nejsou pomalejší nebo něco, když už mám jet na transfer… byla jsem z toho spíše vyklepaná než abych měla radost, že už si pro brouky jedu… a ona, že né, že zatím je vše v pořádku, ale že je to ještě krátká doba na posuzování a že rozhodně není problém je dál kultivovat, jen si PK už budu muset zaplatit… a já, že s tím samozřejmě počítám, že se mi prostě víc hodí až ten čtvrtek… a ona, že je lepší je dál kultivovat a že to spíš vidí na pátek, kdy už budou mezi morulou a blastulkou, ale může se stát, že pojedu až v sobotu… No upřímně moc dobrý pocit jsem z toho telefonátu neměla - nejdřív šup šup na transfer a pak, že až klidně v sobotu. Ale byla jsem ráda, že embryjka bojují a ještě jsme v kole.

Tento den se mi stalo ještě něco. Jela jsem ke známe na návštěvu a ona, že jde k léčiteli a jestli nepůjdu s ní. Šla k tomu samému, ke kterému jsem chodila i já… nejdřív jsem váhala, řekla jsem si, že pro klid duše už k němu nepůjdu, aby mi neřekl, že mimi nebude a nerozhodil mě, ale pak jsem řekla, že půjdu jako doprovod, že si mě určitě nepamatuje po takové době a s tím obrovským počtem lidí, které tam každý den má. No nepamatoval si mě… tedy nepřišlo mi to tak. Mnou se nezaobíral… prostě řešil tu známou a její zdravotní potíže a asi za deset minut na mě začal furt mrkat… tak jsem mrkala také :o))

A on: „Tak co to miminko? co myslíte, že to bude?“ A já trochu vykuleně: „Prosím? Vy si mě pamatujete??“ a on: „To né, ale někdo mi tu něco našeptává… že vidí těhotenství.“ A já s obřím úsměvém: „Jooooo, jako fákt?“ a on se smál. A pak povídá: „Chcete vědět co to bude?“ A já: “To jako vážně?“… a on se zase jenom smál. Tak moc mě pohladil tenkrát po duši… už jsem nechtěla nic vědět… nechala jsem to být ani jsem se neptala, kdyže mám být těhu… jenže ta známá, když jsme odcházeli mu povídá: „Tak jí to řekněte… určitě bude těhotná?“ a on přešel s kyvadélkem k těm svým obrázkům, zeptal se na mé jméno a řekl: „100% a bude to kluk.“

Když se na to dívám zpětně, nevím, jestli bylo vůbec dobře, že mi tenkrát vlil víru do žil. On je to u nás docela známý léčitel a pomohl už opravdu hodně lidem. Sjíždí se k němu z celé republiky. Já mu tak moc chtěla věřit a v tu chvíli asi i věřila. Celý den jsem pak měla výbornou náladu. Volala jsem si embryologům následující den a embryjkům se dařilo dobře. Den na to bylo stále vše v pořádku a v sobotu ráno už jsem se dozvěděla, že si jedeme pro „miminka“ :o) Jupííí! Chtělo se mi skákat radostí.

V sanatorium mě bohužel ta radost přešla. Embryolog mi řekl, jak vše probíhalo. Prý se nakonec vyvíjela jen ta embrya z dozrálých vajíček. Ostatní, která se napíchla později, se už nechytla. A z těch dvou zůstalo jen jedno a i to mělo pomalejší start. Protože ale nezpomalovalo, rozhodli se, že mi ho transferují. V hlavě jsem měla černo. „Zbyl jen jeden „chudáček,“ honilo se mi hlavou. „Jakou šanci má oproti těm třem morulkám po KETu?“ ptala jsem se sama sebe.

Později před transferem jsem na pokoji záviděla holkám, které si šly pro dvě nebo i tři krásné, výstavní blastulky a ještě jim zbylo do mrazáčku. Byla jsem hloupá, já vím, ale nemohla jsem si pomoc. Místo, abych se radovala, zoufala jsem si a cítila se nešťastně. Když mi ale tu malinkou tečku vložili do dělohy, všechny chmury byly tatam. Došli jsme daleko a ten drobek musel dostat šanci. Věřila jsem mu a věřil mu i můj manžel. Vždyť pan léčitel řekl, že budeme mít chlapečka :o)

Jak probíhaly chvíle po ET psát nebudu… bylo to navlas stejné, jako u předchozích IVF. Naděje, doufání, víra… a další obrovské a bolestné zklamání. Srdíčko dostalo další ostrou a krutou ránu a já myslela, že už víc nezvládnu.

„Rudá mrcha“ přišla přesně! Nejdříve znepokojivé špinění a 9. den od transferu se rozjela, jako tomu bylo i vždy předtím. Nechtěla jsem v tu chvíli absolutně uvažovat o tom, co dál… vzalo mi to všechno! Veškerou sílu, naději, odhodlání i chuť. Měla jsem ale svého chlapa a tak jsem věděla, že to zvládneme a za čas uvidíme vše zase ve světlejších barvách. Testovat jsem měla na své narozeniny, do toho bylo před Vánocemi… myslela jsem, že to budou ty nejsmutnější svátky, jaké jsem kdy zažila.

Manžel mě držel! Opět a zase! Je mým ocelovým opěrným sloupem. Vím, že ho to také trápilo, ale bojoval kvůli mně. Věděla jsem, že bude ještě hodně krušných chvilek a slz, ale také jsem se snažila věřit, že tento další pád mě jen nakope k tomu, abych nepřestala doufat, že nám štěstí konečně jednou půjde naproti.

Poděkování!!!

Následující řádky bych ráda věnovala holkám „babinetkám“ – nebudu jmenovat jednotlivě všechny ty dobré duše-ony moc dobře vědí. Nebudu tady ani dopodrobna popisovat důvod mého poděkování, protože to také moc dobře vědí. Ono ani dostatečně poděkovat nejde.


Stále si moc vážím činu, který jste pro mě a mého muže udělali. Vaše obrovská podpora, dobrota a chuť pomoci „neznámé“ bude navždy vyryta do mého srdce. Díky VÁM jsem se z posledního IVF velmi rychle vzpamatovala, uvědomila si, že život se má žít, i když nám dává občas dost krutě na prdel.

Pro připomenutí: :-D *

Chtěla jsem po tomto neúspěchu na nějaký čas vypnout, nepřemýšlet, co bude dál… nechtěla jsem myslet na nic… alespoň dokud neodezní ta bolest, která mě svírá po každém tvrdém pádu na zem… jak bude ten čas „bez myšlenek“ dlouhý? Myslela jsem si, že potrvá týdny… možná měsíce, než se dokáži zase vzpamatovat a uvažovat nad „něčím dalším“… a pak stačí několik minut strávených na „babáči“ a vše je rázem jinak.*

Děkuji Vám, holky zlaté, z celého srdce. Dokázaly jste mě nakopnout, rozbrečet dojetím moji rodinu a opět vykouzlit úsměv na mé tváři během neskutečně krátké chvíle. A děkuju i holkám na eMiminu, protože i tady se našla skvělá skvadra holek, které si od života zaslouží jen to nejlepší!

I díky vám všem stále bojujeme pro ten malý uzlíček štěstí!

Na Vánoce jsem se nakonec docela těšila a bolest z neúspěšného třetího IVF odeznívala. S manželem jsme se domluvili, že ještě jednou se pokusíme zkusit štěstí a budeme šetřit na IVF s darovanými vajíčky. Bohužel částka, kterou mi doktor sdělil, už se vyšplhala ke 100tisícům. Když jsem viděla, jak sčítá jednotlivé položky, bylo mi do breku. Přesto se nechci téhle naděje vzdát, jen to nějakou dobu potrvá.

Někdy kolem Vánoc jsem se s manželem začala bavit na téma adopce. Tak trochu nás nakopli manželovo rodiče, který se nás jednou nečekaně zeptali, jestli si nechceme podat žádost. Byla jsem neuvěřitelně mile překvapená jejich reakcí. Tedy především reakcí své tchýně. Má k tomu k mému úžasu velmi pozitivní přístup a mě těší, že právě u ní jsme se setkali s podporou! U mně tedy rozhodně stoupla :o)

Musela jsem na to pořád myslet. Do 3. IVF jsem pořád otálela. No nebyla jsem připravená. Pak se ve mně ale cosi zlomilo. „Potrvá věky než našetříme na ivf s darovanými vajíčky,“ říkala jsem si zachmuřeně. „Proč ten mezičas nevyplnit běháním po úřadech?“ Prostě jsem jednoho večera neodolala a vybafla na manžu: „Miláčku, nepodáme si už po Novém roce tu žádost o adopci?!“ „To víš, že jo,“ souhlasil můj zlatej manžel - bez váhání. A bylo rozhodnuto! Tak málo stačilo :o) Je mi jasné, že ani pro manžela nebylo to rozhodnutí jednoduché. Touha po vlastním dítěti musí být silná a i mě moje neplodnost stále trochu trápí, ale jsem mu vděčná, že tuto možnost přijal bez známek nejistoty a vím, že bude dobrým tátou i osvojenému dítěti. Je skvělej!

Vánoce jsem měla o to ještě hezčí. Měli jsme krásné plány. Na miminko se prý ve Středočeském kraji čeká průměrně tři roky a do té doby snad i IVF stihneme. My se toho pokladu prostě dočkáme! A je jedno, že třeba nebude biologicky naše. My tu budeme pro něj a dáme mu veškerou naši lásku. Nám bude říkat táto a mámo. Nám se bude choulit v náručí až si rozbije koleno. On zalepí díru v našich srdcích a my mu na oplátku budeme (doufám :)) dobrými rodiči. Bože! Jak já se těším! Vím - asi to nebude jednoduché a přijdou i krušné chvilky. Přesto se jich nebojím. Boj s neplodností byla jedna velká bitva, ve které sice na plné čáře zatím prohráváme, ale jak říká jedna skvělá osoba: VÁLKU VYHRAJEME! Třeba se nám doma nakonec bude batolit „dáreček“ (po ivf s darovanými vajíčky) a v náručí choulit „adopčátko“ :o)

Adopce

ROK 2011

Leden: Jak jsme se s manželem domluvili - po Novém roce, někdy začátkem ledna jsme se vydali na městský úřad k jakési paní Šefránkové, která se náhradní rodinnou péčí zabývá. Tam nám, k naší lítosti, sdělila její kolegyně, že paní zrovna na dočasné pracovní neschopnosti a ať si zkusíme zavolat za týden. Byla moc milá, ale doporučila nám, abychom si počkali, že paní Šefránková ví o této problematice více.

Bohužel telefony mi následující měsíc nikdo nebral a já už se chystala vydat znovu na úřad zjistit, jak to s paní vypadá. Nakonec jsem se rozhodla poslat pouze mail s žádostí o odpověď zpět, až bude soc. pracovnice v pořádku. Únor: Asi týden na to mi volal někdo v době, kdy jsem byla v práci a zrovna nemohla telefon zvednout. V domnění, že se jedná o T-mobile a nabízení výhodných tarifů, jsem ani nezkoušela volat zpět. Nicméně večer jsem v emailu objevila odpověď paní Šefránkové. Psala, že se mi pokoušela dovolat a pokud máme stále zájem o osvojení, ať se jí ozvu.

„Konečně!“ Křičela jsem radostí. Druhý den jsem volala zpět a v telefonu uslyšela moc příjemný hlas sociální pracovnice. Byla do telefonu opravu moc milá a ze mě spadla jakási nervozita. Domluvili jsme si první schůzku na 21. února. Manžel bohužel ten den nemohl se mnou, ale paní mě ujistila, že se nic neděje, že na tuto první schůzku stačí pouze jeden.

Ty dny do jednadvacátého se to neskutečně vleklo. Byla jsem vážně zvědavá. „Odradí mě ta schůzka nějakým způsobem od našeho rozhodnutí?“ říkala jsem si celý týden. „Bude sociální pracovnice nepříjemná, když jí řeknu, že chceme malé dítě do roka?“ Kladla jsem si nesmyslné otázky. Později jsem zjistila, že nebylo čeho se obávat. Paní byla opravdu moc milá. Šlo v podstatě jen o předání formulářů a trochu mě vyzpovídala. Ptala se na práci, bydlení, vztahy s rodiči, manžela, představu o dítěti… vše opravdu jen stručně. Něco mi řekla o tom, jak bude vše probíhat, ale protože jsem toho měla spoustu načteno, nebylo třeba to nějak více rozebírat. Domluvili jsme se, že až budu mít všechny papíry připravené, zavolám jí a ona se mi pak ozve, kdy přijede na šetření k nám, kde jí také vše předám.

Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit. Manžela jsem pak doma sice trochu vyděsila všemi těmi papíry. Bylo jich opravdu hodně, ale zatím rozhodně nic, co by bránilo našemu rozhodnutí. Něco jsem si vyřídila ještě před schůzku. Udělala kopie potřebných dokumentů a v práci předala formulář: Hodnocení zaměstnance. Jsem velmi ráda za bezvadného šéfa i kolegy. Všichni vědí o tom, čím procházíme a i o rozhodnutí podat si žádost o osvojení. Podporují nás a vedoucí mi napsal opravdu moc pěkné hodnocení. Je zlatej. To u manži se to neobešlo bez komentáře: „A nebylo by snazší vojet jinou?!“ Krve by se ve mně nedořezal, když mi tohle manžel řekl. No nechci to dál komentovat - ještě teď mě to zvedá ze židle. Manžel původně nechtěl, aby to vůbec věděli, že je to jen naše soukromá věc a jim do toho nic není, ale nakonec jim to hodnocení dal. Řekl šéfovi, že s ním se o tom nehodlá bavit, že je to naše věc a tím vše ukončil. Jsou ubozí a nestojí za trápení :-( Ale i tak mě píchlo u srdce.

Vyplnit veškeré formuláře a zajistit vše potřebné nám trvalo asi týden. Nejvíce nám dal zabrat životopis. Byl opravdu rozsáhlý. Já s tím ani tak problém neměla, ale manžel není žádný velký pisatel a podobné psaní ho nebaví :-). Nakonec to ale zvládl skvěle! Životopis musel být napsaný vlastní rukou. Psali jsme o svých svých sourozencích a rodičích - jaké bylo jejich manželství, jejich výchova. Co si myslíme, že dělali dobře, co naopak a spousta dalšího. Pak jsme psali o dětství-kde jsme vyrůstali, zda jsme měli kamarády, kdo na nás měl v dětství největší vliv, zda nás bavila škola a jaké předměty nejvíce a co naopak. Dále jakou školu jsme vystudovali, jaké byli naše sny, o zaměstnání a zda nás baví, o seznámení s manželem/kou, jak dlouho se známe, naše zájmy, zvyky… až po zdravotní stav, zkušenosti s dětmi, proč jsme se rozhodli pro osvojení, jakou máme představu atd. No hotová autobiografie :o).

Nakonec nám chybělo jen nechat se vyfotit na žádost a bylo hotovo.

A tady jsme prozatím skončili. Nyní čekáme na telefonát sociální pracovnice, aby nám oznámila termín, kdy dorazí k nám domů na šetření a kdy jí také předáme veškeré dokumenty. Konečně se začne něco pořádně dít a my zase budeme o kousek blíž našemu štěstí!

Držte nám prosím palce, ať už jsou veškeré strasti za námi.

Doufám, že můj deníček pomůže jednou nejenom našemu adopčátku pochopit, že je naším štěstím, ale také ostatním párům marně se snažícím o vlastního potomka rozhodnout se správně. Však ono srdíčko napoví ;o).

Uff, tak ať už zvoní ten telefon :D

Děkuju eMiminu za možnost podělit se o svůj příběh a děkuju i vám čtenářům.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
kikina2004
Kelišová 6551 příspěvků 13.03.11 10:46

Silvi,ani nevite,jak moc vam drzim palce. Myslela jsem, ze se nedokazu vzit do kuze nikoho jineho,ale denicek je tak uzasne napsany, ze jsem trnula v ocekavani dalsich radku.

Moc, moc vam preju,a by pristi byl plny stesti a radosti,at uz z biologickeho nebo adoptovaneho,ale stejne milovaneho miminka.

 
Šája
Hvězda diskuse 102681 příspěvků 13.03.11 10:55

přelouskala jsem oba Tvé deníčky a moc moc moc držím palce, at Vám to konečně vyjde. přeji hodně štěstí a síly. :hug:

 
Paja R
Závislačka 3739 příspěvků 13.03.11 11:05

Pekne napsany denicek. Preji moc moc stesticka at to dobre dopadne a vy brzycko chovate krasny uzlicek at uz vas vlastni ci adoptovany :-). Uz jste si prosli hodne zlym, tak verim, ze tentokrat to vyjde a vy budete skvelymi rodici. :-) :hug: :kytka: Jeste jednou hodne stesti a drzim palecky.

 
VeKo
Generální žvanilka 20429 příspěvků 13.03.11 11:11

Silvi - vzhůru do boje a přeji stále dostatek sil :kytka:

 
tripetri
Echt Kelišová 9615 příspěvků 13.03.11 12:28

Přečetla jsem to jedním dechem (říkám si, že bych ráda četla i tu „autobiografii“ :) Moc držím pěsti, ať se všechno podaří a je z vás velká a šťastná rodina!!!

 
nikolK
Kecalka 179 příspěvků 13.03.11 12:45

Držím vám palce. Hrozně moc vás obdivuju co jste všechno museli zvládnout. Klobouk dolů a doufám, že teď už štěstí se na vás usměje :srdce:

 
Škurpice
Extra třída :D 10119 příspěvků 13.03.11 12:48

Silvi, zlato…přečetla jsem to jedním dechem a slzy se mi valí po tvářích…věřím, že adopce už konečně vyjde…zasloužíte si to oba…moc vám držím palce, ale to ty víš :hug: :hug:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 13.03.11 12:57

moooooc držím palečky :kytka:

 
martice
Ukecaná baba ;) 1599 příspěvků 13.03.11 14:07

Ahojky. Nemám ve zvyku slzet u cizích příběhů, ale tentokrát jsi mě vážně dostala. Je neuvěřitelné jakou sílu v sobě máš(máte). :hug: Taky jsem si prošla četnými neúspěchy v plození potomka, ale tohle je už vážně hodně. Moc Vám přeju, ať se brzo podaří, ať tak nebo tak. :kytka:

Tohle rozhodnutí je opravdu těžké, moc těžké a kdo si tím neprošel opravdu nepochopí. :potlesk: :potlesk:

 
Iwi
Závislačka 3379 příspěvků 13.03.11 14:15

strasne moc vam fandim at vam to vyjde, a mate detatko co nejdrive! moc me to mrzi, kdyz tady ctu, ze nekomu to nejde a nejde, moc bych prala miminko tem co po nem moc a moc touzi. Kazdy by mel mit moznost byt mamou a tatou! drzim vam pesti! :kytka: :srdce:

 
sapi
Závislačka 2726 příspěvků 13.03.11 15:05

Silvinko :hug: ,krásně napsané,slzy mi tekly dojetím.jsi užasně silná a nádherná žena.přeji ti,aby jste se brzy s manželem dočkali sladkého vonavého uzlíčku štěstí.nezále­ží,jestli adoptované nebo vaše biologické,vy dva bude úžasní rodiče každému dětátku.

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 13.03.11 15:36

Holky :hug: :hug: děkuju! :srdce:

 
petra.lovosice
Extra třída :D 12947 příspěvků 13.03.11 16:06

silvi :hug: :hug: jsi silná holka, taky se zbýrám pořád ode dna, a taky mi hodně pomáhá že i kolem me jsou takto silný a šikovný holky…díky zapekný deníček..a držím vše co mám

 
zitorka
Ukecaná baba ;) 2198 příspěvků 13.03.11 16:28

Nádherně napsané…držím pěsti, ať se vám pracovnice ozve co nejdřív… :hug:

 
ladun
Kelišová 6540 příspěvků 13.03.11 20:26

Silvi,obdivuji Tě, jak za snahu o vlastní, tak za odvahu jít do osvojení. Moc přeji, aby Vám to brzy vyšlo! Vy po tom všem určitě budete svělými rodiči :hug:. Já si to ani nedokážu představit, jak to bylo všechno těžké a Tys to všechno ustála…Jsi strašně silná ženská!

 
mala.popelka  13.03.11 20:38
Silvuško

přeju z celého srdce ať co nejdříve v třetím pokračování svého příběhu můžeš do světa radostně křičet „tak už jsme mááááma, malého Silvátka :srdce: :srdce: :srdce: ať už bude Vaše nebo "Vaše“ :palec:

 
Vendulák
Ukecaná baba ;) 1340 příspěvků 13.03.11 20:55

Silvinko :hug: :srdce:.

 
hankamisa
Kelišová 7291 příspěvků 27 inzerátů 13.03.11 21:46

věř ,že bude líp :dance: .kamarádka se taky pokoušela o mimi cca 6let.nakonec skončila u adopce.vše měli zařízené a čekali až se ozvou.po několika měsících zjistila,že čeká mimi vlastní a dva dny na to volali z úřadu,že pro ně mají miminko.dnes má dvě vlastní :-D které podle lékařů mít nemohla.

 
Romario  13.03.11 22:10
Silvinko,

občas čtu deníčky, ale málokdy reaguju…
Tvůj boj mi vehnal slzy do očí a já nechápu, jak může být život tak šíleně nespravedlivý k super lidem - ženským, které by byly tak skvělé mámy… :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
Já osobně jsem problémy s otěhu dříve neměla, mám už děti velké…ale v souč. době žiju s přítelem, který má dvě malinké dcerky, které jejich matka opustila hned po šestinedělí té druhé :cry: :cry: .
Snažíme se o společné, ale jednou ZT, podruhé ukončení 16tt z důvodu VVV…takže dnes už vím,jak bolí nesplněná mateřská touha…
Silvinko, moc přeji, aby se vám povedlo to adopčátko :srdce: :srdce: :srdce: , jste úžasní lidé i tvůj manžel :pankac: :pankac:
A díky za info, že na Babinetu jsou i takovéhle diskuse, já tam přispívám do Doteky múzy, ale tohle jsem nevěděla :potlesk:

 
Dorisov
Povídálka 50 příspěvků 14.03.11 08:44

Oba deníčky jsem přečetla skoro na jeden dech! Strašně moc ti přeju aby se k vám už to štěstí otočilo čelem a zůstalo u vás. Vy si to už opravdu zasloužíte!!!
Hodně sil přeju a držím palce!!! :srdce:

 
Petulinda
Kelišová 5131 příspěvků 14.03.11 11:19

Silvi držím moc palečky,jste silná ženská :hug: :hug:

 
aňa.š  14.03.11 11:37

Silvi - posílám vám oběma hodně sil a snad budete mít brzo adopčátko u sebe - jen projít všemi těmi testy ad. Držím :palec:

 
ze.janina
Ukecaná baba ;) 1634 příspěvků 14.03.11 14:20

Silvi: tvůj příběh je tak dojemný a smutný :cry: Já většinou deníčky jenom pročítám,ale na ten tvůj jsem musela odpovědět :hug: tolik mě chytnul u srdíčka.....život je fakt nespravedlivej,proč ženským který jsou tak báječný jako ty nedopřeje tu radost mít vlastní děti,držím vám pěsti aby aby jste se co nejdřív dočkali adopce :hug: :hug: :hug:

 
Graz
Závislačka 3442 příspěvků 14.03.11 14:26

Silvi - moc držím palce! Ať to jde jako po másle (adopce i čekání na darovaná vajíčka) a přeju Vám, ať máte u akce „předadopce“ takové štěstí jako my a ať je to brzy za Vámi a můžete už „jen“ čekat na ten finální telefon :hug:

 
Klárka82
Kecalka 134 příspěvků 14.03.11 16:40

Moc vám držím palce, rozhodla bych se stejně. Děťátko které se k vám dostane bude určitě moc šťastné :kytka:

 
Martrich
Extra třída :D 11910 příspěvků 14.03.11 17:04

Silvinko, nádherně napsaný deníček a moc a moc tě obdivuju, jsi silná holka a je skvělý, že to nevzdáváš a určitě se miminka brzo dočkáš, at už adopčátka a nebo třeba vyjdou ty darovaná vajíčka, každopádně ti strašně moc držím palečky aby to bylo co nejdřív a miminko vám všechny tyhle bolesti vynahradí..
Opravdu jsi si toho na svůj věk vytrpěla moc a ted už si zasloužíš jen samé štěstí
Budu se těšit na další deníček, kde nám budeš popisovat radosti a starosti se svým miminkem :hug: :hug: :hug: :hug: :srdce: :srdce: :srdce: :palec:

 
Mondík
Závislačka 4497 příspěvků 14.03.11 19:15

Moooc drzim pesticky a po takove smule uz to vyjde, tomu verim! A chci ti dodat jeste vic nadeje - mam jednu znamou, ktera na tom byla podobne jako ty, neplodnost, vsechny IVF neuspesne, tak si s partnerem adoptovali holcicku a jak se z ni radovali a prestali vsechno resit, najedou prirozene otehotnela a ted je z nich krasna rodinka jeste i s vlastnim chlapeckem. Takze neztracej optimismus, moc na tebe myslim!

 
evelínka79
Ukecaná baba ;) 1477 příspěvků 7 inzerátů 14.03.11 19:50

Četla jsem se zadrženým dechem až do konce.
Držím vše co můžu,aby jste toho svého štěstíčka co nejdříve dočkali :hug: :srdce:

 
meduzza
Echt Kelišová 8466 příspěvků 14.03.11 20:17

Silvi moc vám držím palce :hug: :hug:
Přeji hodně síly a štěstí :srdce:

 
Luminex
Závislačka 3276 příspěvků 14.03.11 21:16

UF, já z toho mám slzy v očích a tohle si prožít tak to je snad i na mašly…obdivuju tu sílu a statečnost, máš můj palec :palec: jak jste skvělý a držím pěsti, aby vám to vyšlo, všechno co si přejete a uděláte šťastný nejen sebe, ale i to adoptované dítě!!!!! :srdce: :huban: :andel:

 
Holly1
Nováček 8 příspěvků 14.03.11 22:49

Silvi, jsi strašně moc statečná. Přejí Ti hooodně štěstí… zasloužíš si ho :hug:

 
lol
Ukecaná baba ;) 2242 příspěvků 14.03.11 23:11

silvinko, budu se za tebe modlit at se stane zazrak a at vyjde bud 4te IVF nebo adopce, verim, ze tentokrat to vyjde :srdce:

 
Cee  14.03.11 23:18

Holčinko, zázraky se dějí. Ten věštec neříkal pravdu!!!! budete mít doma štěstíčka dvě-jedno adopčátko a jedno své…uvidíš!!!A ne­budeš vědět kam dřív skočit. Moc a moc ti to z celého srdce přeji-věř že vím, o čem píšeš :srdce:

 
Klárka82
Kecalka 134 příspěvků 15.03.11 14:15

Jedna známá si adoptovala holčičku, po pár letech se jí narodil ještě kluk, a teď říká, že je ráda že si malý dal na čas, protože jinak by se k nim nedostala jejich Hanička. Třeba tohle trápení zažíváte proto, aby se k vám mohlo dostat adopčátko které na vás někde čeká, kdo ví. :hug:

 
madlenka73
Ukecaná baba ;) 2310 příspěvků 16.03.11 09:22

Holka zlatá obdivuji tvoji sílu po to všem. Moc držím palečky ať adopce vyjde a vy se konečně můžete radovat ze svého uzlíčku.

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 16.03.11 18:28

Milé holky :hug: :hug:

až po třech dnech jsem se dostala k PC a tady takové úžasné reakce :hug: :srdce:

Děkuju moc všem!!! Vážím si toho :srdce:

Věřím, že o našem štěstí vám všem budu moci jednou napsat :hug:

Díky holky :kytka:

Příspěvek upraven 16.03.11 v 18:30

 
jaja84
Kelišová 6791 příspěvků 17.03.11 02:19
:kytka: :potlesk: :andel: :hug:
 
rawanelli
Stálice 56 příspěvků 17.03.11 20:19

Ahoj Silvi držím vám moc moc palečky :dance: ať vám dopadne osvojení a dočkáte se i svého miminka.Klobouk dolů jsi silná žena :palec: :potlesk: a máš skvělou oporu v manželovi.Už jenom to že jste se odhodlaly k adopci.Už jsme nad tím taky přemýšlely ale já bych asi neunesla ,,cizí¨ dítě.Pořád doufám že se to povede.Na celý nemáme. :nevim: Tak budeme bez miminka

 
Martina34
Echt Kelišová 8401 příspěvků 20.03.11 19:09
Silvi

Silvinko tvůj příběh je tak dojemný,tak smutný ale já prostě věřím že se jednou dočkáte a budete chovat v náručí ten uzlíček štěstí..Neskutečně tě obdivuju a ze srdce přeju aby jsi vydržela,měla hodně síly a brzy se na vás to štěstí usmálo ať už v podobě adopčátka nebo vlastního miminka.Jsi úžasná žena :hug:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 21.03.11 19:57

holky :hug:

 
Sluníčko28
Kelišová 7118 příspěvků 22.03.11 13:45

Silvinko, už jsem zase u tvého deníčku brečela. Jsi moc úžasný člověk a tvůj manžel také. Je krásné, že v něm máš takovou oporu, že vše nakonec vžda zvládáte. Budete ti nejbáječnější rodiče pro vaše miminko, které se k vám dostane jakoukoliv cestou.
Držím palce :hug:

 
emma12
Kelišová 5932 příspěvků 22.03.11 17:41

Silvinko :hug: moc krásný a moc dojemný doufám ,že se dočkáte a pochováš si své miminko ,at už adoptované nebo vlastní :srdce: stejně tvé :srdce:

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 22.03.11 19:33

Emmí, Sluní :hug: díky holky :srdce: :srdce:

 
Albadio  30.03.11 21:39
držím palce

Silvi,
kdybych psala svůj deníček, většinu textu bych mohla okopírovat od Tebe. A na závěr bych přidala pár řádků: „žádost o adopci 2007 a od loňského února máme syna, tehdy mu byly tři měsíce. Je to báječný zdravý kluk a dnes si nedovedu představit, že by to celé bylo jinak.“

Někomu to ten osud prostě napíše takhle složitě. Moc Vám držím palce a věřím, že to dobře dopadne.

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 31.03.11 18:04

Albadio gratuluji k synáčkovi, děkuji za reakci a přeji hodně štěstí :kytka:

 
Simoncicak
Zasloužilá kecalka 584 příspěvků 03.04.11 18:15

držím všech deset…moc vám to přeji :andel:

 
Denisa76
Nadpozemská drbna 29672 příspěvků 11.04.11 01:14

Silvi :srdce: k tomu se nemám co říct.Dostala jsi mě a brečím jak želva,jsi skvělá ženská a smekám před Tebou

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 25.05.11 16:56

Krasne, Silvi, opravdu krasne - jakou kuraz a silu mas, neuveritelne. Moc Vam preji stesti a at se brzy dockate noveho rodinneho prislusnika :) … az bude zadost o adopci schvalena, tak se urcite obratte na font ohrozenych deti, kde je adopce na male miminko vetsi a rychleji postopujici. Hodne stesti! :hug:

 
kelly05  06.06.11 23:16
Pomoc pro Vas

Dobry vecer, take Vam drzime palce. A chtela bych vam nabidnout i pomoc moji,kterou vim ze by mela pomoct,pokud se tedy jeste o to sve miminecko budete pokouset. Pokud byste mela zajem ozvete se mi dekuji svobodová katerinka.ernes­t@seznam.cz

 
Silvi.100
Extra třída :D 12692 příspěvků 10.07.11 16:06

děkuji :hug:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »