Naše dětství vs. dětství našich dětí

Miruše  Vydáno: 27.02.12

Výchova formou příkazů a zákazů, nedůslednost, křik… všechno jsme odbourali. Přečtěte si, co nás k této změně vedlo a jaké jsou výsledky. Deníček o výchově naší dcerky, o výchově mých a manželových rodičů, o tom, v čem už jsme dokázali udělat a uvědomit si chyby za dobu 16 měsíců života naší dcery.

Je to dlouhé, uvařte si kafe do půllitrového hrnečku :-D

Deníček je POUZE má zpověď, v žádném případě další řádky nevydávám za jediný a správný způsob výchovy a vedení potomka, kterým by se měli řídit všichni rodiče. Ono to myslím si ani nejde, každé dítě má jinou povahu a je rozhodně potřeba ke každému přistupovat individuálně. Deníček ale někomu může být inspirací, nebo námětem k přemýšlením nad dětstvím svým a dětstvím jeho dětí. To je, přiznávám, krom mé zpovědi vedlejším účelem deníčku.

S manželem jsme byli každý svými rodiči nějak vedeni/vychováváni. U nás (moje dětství) vidím zásadní problém v mámině cholerické povaze. Nikterak se nesnažila ovládat, vždy nám, dětem, dala pěkně sežrat, že zrovna teď má špatnou náladu, nebo že je prostě momentálně ve svém životě nespokojená či nešťastná. V těchto chvílích stačilo, aby jednomu z dětí upadla lžička na zem a v tu ránu s námi vymetla podlahu v kuchyni. Byly i chvíle, kdy byla spokojená a šťastná, a tak, jak byla zlá, když byla nespokojená, tak moc byla mazlící a hodňoučká, když byla šťastná. Pamatuji si, že mě objímání, hlazení, vlídnému slovu, naslouchání a dalším krásným věcem naučila právě ona. Moje mamka byla prostě jeden velký extrém. A světe „div se“, jsem naprostá její kopie. Na jednu stranu jsem milá, přátelská a ráda vymýšlím kraviny, jako ona, na druhou stranu umím být strašně zlá, když mám období, ve kterém se mi zrovna moc nedaří. A štve mě to. Celý život. S její výchovou v tomto duchu ze mě vyrůstal nejistý člověk, který se bál podívat se na ni jinak, než zrovna měla představu a čekat, jestli mě za to zbije a nebo obejme. Tohle nesmím nikdy dopustit, aby zažilo moje dítě! Nejistého neurotického člověka z mojí dcery vychovat nesmím.

A ejhle. Aniž bych si to uvědomovala, dělala jsem přesně to samé. Necelé první tři měsíce, co byla Verča na světě. Tehdy pro mě nebylo lehké období. Poporodní hormony, laktační krize jako brno s málem katastrofickými následky (naštěstí včas s odbornou pomocí zažehnány), mimino co je na mně závislé, šílená změna v životě (už nejsem jen já, už je tu i malý človíček), a v neposlední řadě a hlavním důvodem mého hrozného stavu - můj partner. Učil se být partnerem ženě, která má dítě, a učil se být tátou. Ale blbě a já neuměla komunikovat, abych mu to dokázala nějak rozumně vysvětlit. Měla jsem co dělat sama se sebou a s dítětem a neměla jsem sílu na to ještě učit chlapa být mi oporou.

Dělal si co chtěl, opora vesměs žádná, a do toho dítě s šílenýma kolikama - nenáviděla jsem její pláč. Milovala jsem ji tak moc, ale zároveň nenáviděla, když začala řvát! Trhalo mi to po kouskách nervy, usmívala jsem se čím dál méně, až jsem si jednou uvědomila, že takhle dál nemůžu. Musí nastat změna, nebo zešílím a moje holčička se mnou. Já jí to všechno dávala totiž pěkně sežrat. Když mi došlo, že dělám přesně to samé, co moje máma mně před mnoha lety, sesypala jsem se. Všechno mi to došlo, jakým způsobem se k nám máma chovala a asi na měsíc jsem s ní přestala, po omluvě, že si teď potřebuji jen něco srovnat v hlavě, komunikovat. Tak strašně mě bolelo uvědomění si, co jsem v dětství prožívala! Dřív jsem si to totiž neuměla pojmenovat a nad svým dětstvím v tomhle směru ani uvažovat nemusela. Ale teď, když mám sama dítě a vidím, jak strašně musí trpět, když dělám to samé, co jsem musela prožívat já… moji strašáci z dětství jednoduše začaly vyplouvat na povrch. Prozření bylo šílené.

Když jsem se sebrala a nabrala tu správnou bojovnou sílu, musela jsem vymyslet, co dál. Co udělat pro to, abych svoji holčičku už NIKDY netrestala za moji vlastní nespokojenost a špatnou náladu. (Abych byla správně pochopena, NEPŘIŠLO mi v pohodě trestat ji, byť jen křikem, za něco, za co vůbec nemohla, ale já si neuměla v těch chvílích, kdy jsem měla nervy napnuté k prasknutí, pomoci, prostě jsem na ni vždy řvát začala (a nejen to :cry: ) a nedalo se to ovládnout. Pak jsem se sesypala, jak hrozná matka jsem, vždy, když se mi před očima odtemnilo a já si uvědomila, co jsem právě svému dítěti udělala. Byl to začarovaný kruh, ze kterého jsem neuměla ven).

Co jsem věděla bylo, že musím z mého života odstranit to, co mi nejvíc způsobuje podrážděnost a nespokojenost. Mého partnera. Našla jsem si bydlení a oznámila mu, že se stěhuju. Milovala jsem ho tak moc, ale věděla jsem, že alkoholika prostě nezměním a ani se už po tisícé druhé nebudu pokoušet ho změnit, a proto jsem se rozhodla k odchodu. Jaké překvapení pro mě bylo, když si se mnou sednul a naslouchal mi, sám projevil zájem o všem si popovídat. Miloval nás obě, jen tu lahev a pařby nebyl schopen ze svého života odstranit. Nebudu to protahovat, pití VELMI omezil a naše promluva nám oběma přinesla mnoho nového, já nevěděla jak se cítí on, on nevěděl, jak se cítím já a proto docházelo k takovým problémům. Chyba komunikace!

Ani jeden z nás totiž o komunikaci moc nevěděl. Moje máma s tátou komunikovala vesměs stylem, co dělá špatně a on do ní ryl, a partnerovi rodiče se neustále jen hádali a neustále si oponovali - no bodejť, že jsme spolu neuměli mluvit, když nás to nikdo nenaučil. (Mimochodem učíme se stále a je to boj, ale pomaličku vítězíme!).

Potom, co jsme si promluvili, nastalo období mnoha týdnů, kdy jsem mu nevěřila, že do toho nespadne znova. Byla jsem jedním slovem skeptická. A tahle nejistota a strach mě samozřejmě ničila. Ale už jsem mojí holčičce ani NÁZNAKEM žádné mé špatné vnitřní rozpoložení nedávala znát. Naopak jsem se postupně naučila komunikovat i s mojí dcerkou. Vytvořila jsem si plán, jak postupovat, když na mě půjde špatná nálada a do toho ona začne ječet (mimochodem do té doby vrchol, kdy následuje zatmění před očima a následné cokoliv, jen abych si vybila vztek). Pro normální lidi je to sebeovládání, které běžně používají. Pro labila jako jsem byla já, bylo ono sebeovládání něčím novým (moje mamka o něm tehdy nevěděla zřejmě vůbec nic, a tak jsem o něm nemohla vědět nic ani já). Plán spočíval v dýchání, mluvení klidným hlasem a v nejhorším případě odchodem na 5 minut z místnosti(na doslech dítěte, kdyby se třeba zakuckalo).

Když jsem tedy já byla naštvaná na cokoliv a malá začala BEZDŮVODNĚ ječet(samozřejmě vím, že důvodem jsem byla já a má nálada), vzala jsem ji do náruče, hladila ji po hlavičce (to miluje) a říkala jí, jak ji miluji, a že teď mám špatnou náladu a vysvětlila jí proč, že to zase bude dobrý a za chvíli se zase začnu smát a bude se mnou zase sranda, že je to moje šikovná holčička… a světe div se, to dítě skoro vždycky už u druhé, maximálně třetí věty přestalo plakat a pozorovalo mě! Mluvila jsem (a mluvím - používám to dodnes) vždycky dlouho a prakticky o čemkoliv, někdy ne přímo o problému, ale třeba povídám pohádku, nebo vymýšlím kraviny a mluvím úplné blbosti :mrgreen: ale KLIDNĚ A TLUMENÝM HLASEM. Udělala jsem si ze svého dítěte parťáka, kamarádku, přešla jsem s ní na jednu loď. Od té doby nejsme každá na své lodi a já z ní ve chvílích „temna“ nedělám svého protivníka. Má to mimochodem blahodárné účinky i na moji vlastní náladu. Jakmile se člověk donutí mluvit klidně, zklidní se celý jeho organismus. Děkuji mojí holčičce za to, že mě tohle naučila a je mi líto, čím si se mnou musela projít. Naštěstí ale jen pár týdnů a ne 20 let jako já.

Pokračujeme :-D V době, kdy jsme spolu začínali s tehdy ještě přítelem správně komunikovat, jsme si začali povídat o výchově. Od mojí „dnešní“ mamky vím právě to, že děti na svých dětech většinou dělají nevědomky - automaticky podobné nebo na chlup stejné chyby, jako dělali jejich rodiče (k tomu slovu „dnešní“ - mamka je za posledních 10 let úplně jinej člověk a strašně mi pomáhá, sama se ve svém životě rapidně posunula dopředu a když se spolu bavíme o mém dětství, jako bychom se bavily o úplně jiné ženské, než je dneska moje mamka. Zajímá se o psychologii a hromadě věcem rozumí - konečně :-D Jen lituje, že to všechno nevěděla dřív). Vytáhla jsem tedy z něj, jak to bylo u nich doma. A další plán, na čem pracovat, byl na světě. Musíme být zajedno.

Že vám to přijde normální? No tak nám dvěma do té doby ne. Moje máma nikdy nebyla zajedno se svým manželem (nevlastní taťka zemřel když mi bylo 16), hádali se před námi - dětmi, a pamatuju si, jak strašně jsem se vždycky třásla, protože jsem věděla už tehdy, jak funguje zákon padajícího *ovna (s prominutím), že hned jak se dohádají, další na řadě jsme my děti. Zároveň mi vadilo, jak strašně se dokázali pohádat, protože jsem je měla ráda oba dva a byl to vlastně další důvod k totální nejistotě v mém dětském životě. U manžela doma to bylo podobné, ne-li horší. Máma řekla udělej to, táta řekl nedělej to. Jeden dovolil, druhej zakázal, komunikovali spolu přes to dítě - jdi a řekni mámě tohle, jdi a vyřiď otci tohle. Strašný! Když si na to manžel vzpomene, je mu hrozně těžko (bavíme se o tom všem víc a víc), a sám nám zakázal něco takového dělat našim dětem.

Viděla jsem to ještě před rokem na jeho psovi, jak funguje ta „automatika“. Jednou mu dovolil jít do obýváku, jindy ne (za řevu samozřejmě). Domluvili jsme se tedy, že tam pes nebude chodit, a tak jsem psa učila, že je to zakázaná zóna. Ovšem to by nebyl syn svých rodičů, kdyby to tomu psovi opět mnohokrát nedovolil. Řekla jsem mu, že tohle mu přesně dělali jeho rodiče a že když se neumíme dohodnout a být důslední a za jedno u psa, jak potom budeme takoví u dětí? Tehdy pochopil a pes už do obýváku nevkročil. To je jen jeden příklad.

Pracujeme na tom a není to jednoduché, ale musíme si to osvojit dřív, než půjde do tuhého - tedy než to dítě víc vyroste a bude nás dva pozorovat, jako jsme pozorovali my naše rodiče. Když máme nějaké krizovky, necháváme debaty až na večer, když jde malá spát (a že mi to dává přemáhání neseřvat ho hned namístě! :lol: ). Naštěstí ve většině věcí býváme zajedno, a tak k hádkám často docházet nemusí. A když přecejen k nějaké má dojít hned teď, dáme malou do ohrádky pustíme jí pohádku a letíme se „zabít“ do vedlejší místnosti :mrgreen: Neříkám, jak jsme dokonalí, to víte, že k občasnému štěknutí na sebe dojde i před malou :-/, ale jakmile si uvědomíme, že na nás prcek kouká, uděláme výše zmíněná opatření - odložit na večer, nebo odejít jinam. Tady oba děkujeme svým rodičům, že nás naučili „jak se to nedělá“ :lol:

A poslední, co bych ráda zmínila, je něco, co mi došlo až ve Verunčiných tuším 10 měsících. „Nechceme mít ze svého dítěte "šklebana“ a rozjíveného zmetka, kterej si dělá co chce, a z rodičů má „dobrej den“. Občasné varovné plácnutí po ručičce a nebo přes zadek, když dělá co nemá, tomu jistě zabrání."

No to BYLA ale kravina, co jsme si oba mysleli! Už nevím, kde ta diskuse je, ale do jedné jsem před několika měsící zabrousila a pohádala se tam s jinýma maminkama o tom jestli dítě, které si zkouší hranice, řezat nebo ne. Já byla samozřejmě pro ano, protože jsem jinou formu vytyčování hranic neznala. Je pravda, že z nás máma ani rodiče manžela nevychovali žádné rozmazlence. Znali jsme své hranice VELMI dobře. Jenomže si zpětně uvědomuju, že jsem ve většině případů, kdy jsem od mámy dostala po hubě vůbec netušila za co to bylo. A když jsem to věděla, tedy moje chyba byla vědomá (většinou jsem si prostě normálně dětsky zkoušela, co to udělá, když to udělám :lol: ), tak jsem zase dostala po držce. Bez vysvětlení, že se to nedělá a PROČ, co se může stát, když to udělám, věděla jsem jen že se to nesmí a basta. Další důvod k nejistotě. To samé bylo i v dětství mého manžela. A tak jsme „automaticky“ malou v období, kdy začala zkoušet co může a co ne, plácali po ručičce a zvýšeným hlasem zvolávali kouzelné slovíčko NE… a mělo to za výsledek akorát její pláč a strach jakkoliv se pohnout, jen aby znova nedostala, a v neposlední řadě začala dělat naschvály - začarovaný kruh (to s těmi rodiči jsme si uvědomili až pak).

Ta diskuse mi přinesla námět k přemýšlení. A jaký je výsledek? Pochopila jsem, že VŠECHNO, co si to dítě zkouší, ji učí. Když upustí například hrníček, rozbije se. Krom toho, že se hrozně lekne, může se pořezat a u starších dětí třeba rozbití hrnečku může vyvolat lítost nad tím, že je rozbitý, na ni mám ještě řvát, jak je nešikovná a třískat ji? NE! Já už neřvu, hlas nezvyšuju a když se hrníček rozbije, v první řadě se starostlivě ptám, jestli se jí něco nestalo. Když plače, že se lekla, nebo že je jí hrnečku líto, tak ji obejmu a řeknu, že koupíme hrníček jiný, ale že si musí dát příště pozor, být opatrná, a že to teď spolu musíme uklidit. Donese mi smetáček a společně to vysypeme do koše. Druhý příklad. Dřív, když se dostala k odpadkovému koši (magnet asi na všechny děti :lol: ) a vyházela obsah na zem, zařvala jsem, co to dělá a jestli je normální. Teď? Přijdu a překvapeným a zároveň přísnějším hlasem řeknu „No Veroniko!“ Ona se otočí a ví, že udělala něco co neměla, a tak jí řeknu „pojď musíš to uklidit zpátky, protože to patří do koše a už to nedělej, je to fuj ee“ Ona zopakuje „tete“ (to je ee :-D ) , uklidíme to a co je za výsledek? Na pár dní se koši vyhýbá, jen k němu přijde, ukáže na něj a řekne „tete“ :lol: A hlavně! Nebyla zbytečně vystresovaná a ví, PROČ to nemá dělat. To je jasný že to za pár dní zkusí znovu, ale to většinou stačí zavolat jménem a jde od toho pryč, nebo co už vyházela zase nahází zpátky (samozřejmě jí pomůžu).

A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Těch příkladů je hromada, ale to základní, co jsem před několika měsíci pochopila, je to, že musím přestat brát svoje dítě za sobě rovné, ale brát ho opravdu jako dítě. Ne, není normální vyhazovat věci z koše, olizovat s rohlíkem v puse zrcadlo, není normální hrabat se v hlíně v květináči, tedy pokud kytku zrovna nehnojíte, není to normální u dospělých lidí. Ale u dětí? Oni si to prostě MUSÍ vyzkoušet! V mnoha případech vůbec netuší, že dělají něco špatně, jde hlavně o to, jak jim to rodič podá.

Naučila jsem se dát si tu práci a o co se zajímá, k tomu si s ní sednout. Že něco ty děti rozbijí nebo vylijí… no a co proboha? Copak se zboří svět? Hlavně, aby si neublížily! Většinou je jim samotným poučením už fakt, že jsou polité anebo že si rozbijí něco, co se jim ještě před minutou tak líbilo (jinak by to do pazour nebraly, že :-D ). A co bych ještě ráda řekla, pochopila jsem, že o cokoliv projeví dítě zájem, to ho učí. Když rozpatlá psovu večeři po zrcadle, pak se v něm nevidí a je z toho značně rozmrzelá (a pes teda taky není rád :lol: ). Když vhodí slavný toaleťák do záchodu, co zjistí? Že je ten papír už nepoužitelný. Ne z jejího pohledu na utření zadele, ale na to, co tak strašně ráda dělá - obmotávání se do mumie, nebo kutululů po kuchyni :lol: A jestli ji za kutululů trestám? Fakt ne, kdybyste viděli tu radost v jejích očích a jak se tlemí, když kutálející ruličku papíru nahání po místnosti, prostě byste jí za to nemohli seřvat. A kdo jo, ten nepochopil (v mých očích) o dětské hravosti nic. Jeden toaleťák v rodinném rozpočtu zase takovou díru neudělá, ale udělá to radost dítěti, když si s tím může hrát a SPOLEČNĚ to pak zase uklidíme. Vedu ji k tomu, že co rozkramaří, musí uklidit. Oba se učíme DŮSLEDNOSTI a nic, skutečně NIC neuděláme za ni. - to je další věc.

Až si tohle po sobě budu číst za rok, jistě najdu spoustu chyb, které teď děláme. Je to naše první dítě. A do toho základu jsme mnoho dobrého oba nedostali, a tak se dobrému musíme naučit, poučit se z chyb našich rodičů a vyvarovávat se jim. Já nevím, jestli to, že ji necháme dělat skoro cokoliv, jen když jí to udělá radost (a kolikrát jí při nějaké lumpárně velmi ráda asistuji :mrgreen: ) bude mít nějaké fatální následky do budoucna. Možná ano, ale to teď nezjistím. Ale teď jsme si oba jisti, že ji vedeme dobře a doufáme, že z ní vychováme sebejistého člověka, se zodpovědostí a uměním rozdávat radost a lásku (hooodně ji mazlíme i ona nás). To je náš cíl. Jeden z našich cílů.

Ještě před několika měsíci totiž, když jsme ji automaticky vedli formou zákazů a příkazů, byla dost nešťastná. Vždy když dostala po ruce, plakala, a nám to rvalo srdce, ale chtěli jsme být tvrdí a neúprosní ze strachu, že by z ní mohl bejt rozmazlenec. Jenže nám unikalo to základní. Totiž že je to DÍTĚ a že si různé věci PŘIROZENĚ zkouší a nemá v úmyslu nám zničit barák, abychom přišli na mizinu. To dítě nezná hodnotu věcí, a tak když něco vezme a mrskne s tím o zeď, můžeme nadávat jen a jen sobě, že jsme jí tu věc nechali na dosah ruky. Ne BÍT dítě za to, že to rozbilo! Takže když k něčemu cennému dnes přijde a vezme si to a hodlá s tím třískat o zem, vezmu jí to z ruky a řeknu, že je to maminky a že to dáme támhle, ať si vezme tohle. A když se občas stane, že TO ale opravdu chce a začne se vztekat, no tak ať se vzteká! To je její problém, je to maminky, ne její a jí to do ručičky nepatří, má tu spostu jiných věcí (jí vždyky říkám)… za chvíli ji to přejde a hraje si s něčím jiným, nebo si k ní sednu a zabavím ji něčím já.

Takže to shrnu, naším heslem je DŮSLEDNOST, neodbývat dítě hulákáním, že to dělat nemá a uklidit nepořádek za něj, naopak dohlídnout na to, aby to uklidilo anebo mu s tím pomoci, NEODBÝVAT dítě, že si nejdřív dopiju kafe nebo dopíšu román holkám na eMiminu, a pak si půjdeme hrát, ale ten ČAS si na něj udělat, protože žádný okamžik už se nevrátí, naším heslem je nedat dítěti znát, že je něco špatně, ale naopak ho CHRÁNIT před vším zlým, i kdyby to zlo byla momentálně bouřka mezi rodiči nebo moje momentální špatná nálada, a v neposlední řadě KOMUNIKACE, tedy vysvětlit PROČ to nemá dělat, co by se mohlo stát, nebo proč se tohle dělá tak a tak. Fakt to není jednoduché a pořád děláme chyby, pořád se musíme hlídat, protože máme v základu pevně zakořeněno něco, co tam nechceme. Ale snad se nám to daří.

Nevím, jestli je tohle možné při dvou a více dětech. Ale jestli ne, tak dvě a více dětí nechci, protože všechny děti si zaslouží, aby se jim rodiče věnovali, brali je jako DĚTI, které se VŠÍM, na co sáhnou a o co projeví zájem, učí. Každé dítě si zaslouží úctu a pochopení. A jestli to jde jen při jednom dítěti, tak bude Verunka jedináček :mrgreen: Hodláme to ale zkusit a do druhého jít, snad se nám bude i nadále dařit se rozvíjet a učit se. Hlavně nezakrnět v zaběhlých způsobech, které známe z našich dětství. Jen v těch dobrých :-D A ten druhej prcek nám to jistě osladí :lol: Dnes jsme se o tom bavili, že nevíme, do jaké míry je to naší novou výchovou a do jaké míry je to povahou, ale Verunka je skutečně strašně hodný dítě (dokud na ni nepromluví cizí člověk :mrgreen: ). Tak uvidíme. Pokud to druhé bude hyperaktivec, jsem zvědavá jakou metodu vymyslíme na něj :lol:

Závěrem bych chtěla říct, že je tenhle deníček asi trošku zmatený a některé body se v něm opakují, ale už to měnit nebudu. Je to tím, že jsem ho měla napsaný už před asi dvěma měsíci, kdy jsem ho v jednom z mých deníčků slíbila, i mi o něj pak psaly některé maminky, ale protože se tehdy vyrojily pomluvy v koutcích eMimina na mou osobu a mé deníčky, a já přiznávám že, v tomhle pro naši rodinu ne zrovna skvělém období, mě tyhle pomluvy sestřelily, a já se tehdy rozhodla už nic nevydat, teď jsem tam zas něco dopsala a má to formu jakou to má :mrgreen:, ale vy jste se tím, pokud čtete tohle, jistě nějak prokousali :pankac: A vzkaz dámám, kterým moje deníčky nevoní: Nečtěte je, já vám je přece nenutím! :P

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
katula9
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 27.02.12 06:30

ahoj moc držím palce aby život tvůj i celé tvé rodiny se ubíral už jen tím směrem kterým má taky mám špatnou zkušenost když jsem vydala svůj první deníček o tom jak velký jsem měla strach o svého synovce nikomu jsem ten deníček nenutila jenom to tehdy prostě muselo ven doma se o tom mluvit nedalo tak se měj hezky a drž se :)

 
Kalla1412
Echt Kelišová 8528 příspěvků 27.02.12 08:07

Já osobně se s 90% procenty toho co píšeš ztotožňuji a s těmi zbylími deseti ještě nemůžu, protože první mimčo teprve čekám, ale máš v mnohém pravdu (zcela objektivně).Moje maminka je také cholerický typ a já už teď vím, že budu muset s jejímy rysy vesvém chování (ikdyž u nás to není tak zlé jako to bylo u Vás) taky bojiovat. Bohužel se stáváme kopiemi svých rodičů cht nechtě a je jen na nás, zda to zkusíme lépe než naši rodiče a posuneme sebe, výchovu a část lidstva :mrgreen: dál, nebo to necháme tak a jen to nějak přehrkáme tak, jak už to umíme ze svého dětství. Myslím že většina mamin si říká" tohle nikdy nebudu dělat" a pak zjistí že přesně tohle dělá. Jsi dobrá že o tom víš a něco s tíém děláš :palec: :potlesk: :potlesk:

 
NiKina
Závislačka 3931 příspěvků 27.02.12 08:19

Nemám čas a sílu to dočíst, ale po prvních odstavcích se poznávám. I mě děti okryly hnusný, bolavý, neskutečně černý bubáky vlastního utýranýho dětství. ne vždy jsem zvládala ten boj, ale velmi jsem se snažila. Jsou zas jiný bubáci, jiný strachy, pořád je něco.
Ale jak píšeš, to prozření bylo strašné…
vím jen jedno - jsem lepší matkou, než byla moje matka. Dokonalost to není, ta čeká asi na dceru… ale já víc nemohla dělat.

 
Evánek
Stálice 90 příspěvků 27.02.12 09:03

Krásně napsané.Jak jsem začala číst, tak jsem si říkala, že je to snad o mě. Moje matka taky těžký cholerik a já z toho mám stíny na duši a nízké sebevědomí dodnes :,( Malá taky trpěla na koliky a taky jsem na ní byla zlá :zed: .Jenže pak jsem si uvědomila přesně co píšeš ty - JE TO DÍTĚ A ONA ZA TO NEMŮŽE!!! Bohužel máme do vínku dány ne zrovna dobré vlastnosti a musíme s tím bojovat,aby ti naši malý drobečci byli lepšími lidmi! Přeju hodně štěstí a pevné nervy :mavam:

 
Katrinka
Závislačka 3010 příspěvků 27.02.12 09:06

Ahoj,
krásný a poučný deníček :palec:
Teď už Bohudík i já jsem si tímto „prozřením“ nedávno prošla, jen mě mrzí, že to nepřišlo dříve :,( .
Hodně mě pomohla knížka: Leman Kevin - Do pátku bude váš život jiný i další knihy od onoho autora. A hlavně jsem zjistila, že vůbec neznám sama sebe ve 35 letech!

 
neddo
Závislačka 3392 příspěvků 27.02.12 09:07

Miru, krasnej a poucnej denicek :hug: Myslim, ze na sebe muzete byt pysni, jsem presvedcena, ze z Verunky vyroste dobry clovek, toho se bat nemusite :hug: Taky hodne premyslim nad tim jak budu co delat, jak budu v urc.situacich na malou reagovat, vychova proste neni sranda, je to boj, ale kdyz se clovek opravdu snazi a premysli nad tim, co dela, tak verim, ze mu z deti vyrostou slusni lide. A PIS DAL, NAS, CO TVOJE DENICKY S OBLIBOU CTEME, JE MNOHEM VIC, NEZ TECH, KT. TE OD JEJICH PSANI ODRAZUJI :hug:

 
Pája52
Závislačka 2861 příspěvků 27.02.12 09:45

Miru,
v první řadě opět klobouk dolů za další úžasný deníček!Tvoje deníčky miluju,jsou upřímné,vtipné,prav­divé :)
A za tento Ti přímo děkuju!Mám téměř 4měsíční dcerku a i když byla moooc chtěná,hrozně dlouho mi trvalo než jsem se srovnala s tím,že můj život už nikdy nebude stejný,že už nejsem jen já popř.manžel,ale že je tu někdo,kdo je na mě závislý 24hodin denně…Vlastně s tím ještě pořád nejsem srovnaná úplně,ale snažím se (možná je to i věkem,je mi 22 a kolik holek v tomhle věku dnes myslí na to,že si pořídí dítě? ;) )…Probíhalo to úplně stejně jako u Tebe - kolikové uřvané dítě,já na nervy a svůj vztek a nepohodu jsem si vybíjela na ní tím,že jsme na ní křičela :oops: Když se mi odtemnilo,bylo to strašně líto,ale při dalším jejím záchvatu jsem si prostě nemohla pomoct :( A proto Ti děkuju za inspiraci,jak tyhle situace zvládnout,za to,že vidím,že Ty jsi to dokázala!Asi to chce „trénovat“,ale udělám cokoliv proto,abych nebyla stejná jako moje máma!
A s Tvým stylem výchovy se naprosto ztotožňuju - dítě má být dítětem se vším,co k tomu patří.Jenže…mám kolem sebe spoustu případů (dělala jsem chůvu),kdy sice nechávají dítě být dítětem,ale na tu důslednost jaksi zapomínají…a co mají z dětí? Rozmazlený parchantíky,který si s rodičema zametaj jak chtěj a vztekem si vybudou všechno co chtějí :zed: To mě kolikrát svrbí ruka…ale nedostalo by natřískáno dítě,ale jejich rodiče za to,co z dítěte udělali :cert: No možná to jednou pochopí a přeju jim pevný nervy ve snaze to změnit…

Miru,ještě jednou Ti děkuju,jsi pro mě obrovskou inspirací :kytka:
Přeji Ti hodně úspěchů ve výchově Verunky,v soužití s manželem (s chlapama to není lehký,ale oni to s náma taky nemaj žádnej med,že? :mrgreen: ) a tak celkově (ať se brzy zadaří na druhé mimi,pokud už se snažíte ;):*

A piš piš piš,myslím,že dam,které nemají rády Tvé deníčky je tady naprostý minimum ;)

Pája

 
TornadoLou
Ukecaná baba ;) 1266 příspěvků 27.02.12 09:58
Bravo!

Miruše-klobuk dolu… Toto je doslova vysoka skola spravneho rodica… :potlesk:
Obdivujem ta ze si dokazala sama seba pochopit a zobrat si z toho poucenie a hlavne-zmenit zauzivane stereotypy! Bravo! :pankac:
Ja som bola vychovavana podobne-maminka ma chapala,vysve­tlovala,spolu sme vsetko prezivali-a doteraz sme nielen mamina a dcera ale aj najlepsie kamaratky,spri­aznene duse… Take silne puto je velmi cenny poklad-ked mi je najhorsie,drzi ma nad vodouna ked mi je skvele-stastie sa nasobi… :hug:
Ja sama musim obcas bojovat-manzel nechape moj pohlad na vychovu-u nich v rodine vladli podobne pomery ako v tvojom detstve… Je velmi tazke vysvetlit moje zamery-ale bojujem…
Drzim vam palce aby sa vam darilo-a vychovate skveleho cloveka-a mozno aj viacerych ;-).
A ps: virtualnych neprajnikov ignoruj-nejak sa tu rozmohly osobne nepriatelstva-ved klepat do klavesnice je tak lahke… :pocitac:

 
ŠárušN  27.02.12 10:49

Hezký deníček. Rodič je bohužel taky jen člověkem a celý život se učí a učí… Jenom tedy musím napsat, že já svým dětem na zadek dávám, i přesto že s tvými názory většinou souhlasím. Ty totiž píšeš o šestnáctiměsíční dceři, která zatím „zlobí“ jen tak, že v rámci zkoumání světa občas něco rozbije, rozsype, vylije… Ale nedělá to naschvál. Ta chvíle, kdy to skutečně začne dělat naschvál, ne proto, aby si vyzkoušela co se stane s hrníčkem když s ním třískne o zem, ale proto, aby si vyzkoušela co to udělá s tebou a kolik rozbitých hrníčků jí ještě promineš, tak ta teprve přijde :mrgreen: Koš začne vysypávat se stále větším nadšením, právě proto, že je to e-e :lol: A už nebude stačit když onu věc prostě schováš na vysoké místo, kam se nedostane. Ona se totiž časem naučí kde co máš a s jejím tělem poroste i její vynalézavost, takže se dostane prostě všude (vím o čem mluvím, mám 3 děti ve věku od 4 měsíců do necelých 4 let a je to stále horší, už máme i židle přivázané ke stolu :D ) Když jí nějakou věc vezmeš, že to je tvoje a ona si s tím hrát nesmí, nebude se jenom vztekat. Prostě si přisune židli a tu věc si podá. A když jí v tom zabráníš teď, udělá to později, až se nebudeš dívat :mrgreen: A to je potom teprve sranda, když dítě dělá pravý opak toho, co se po něm chce a ještě se u toho směje na maminku a čeká jak zareaguje :) A když je dětí víc, ještě se vzájemně podporují ty jsi pak úplně za blázna. Šestnáctiměsíční dítě je ještě neškodné! Ona ty hranice bude zkoušet víc a víc a záleží jen na tvé trpělivosti. Pokud budeš mít pořád dostatek času celý den v kuse jenom vysvětlovat a vysvětlovat a vysvětlovat ty stejné věci pořád dokola, v tom případě obdivuji cestu kterou sis vybrala a jen tak dál. Já ale nemám jedno, ale tři děti, a trávit celý den běháním jen za jedním z nich a vysvětlováním, vysvětlováním, vysvětlováním (když se na mě stejně jenom tlemí a jenom se otočím, udělá to znovu), tak co potom ti zbývající dva? Stále víc jsem přesvědčena o tom, že pokud už něco řeknu x-krát a stejně to děcko zkusí znovu, tak plácnutí přes zadek je v tomto případě to nejúčinnější řešení. Hned je mezi námi jasno. Malé dítě to pochopí mnohem lépe než zabavenou hračku nebo zakázanou pohádku. Jednu dobu jsem nebyla dostatečně důsledná, teď už jsem a funguje to u nás perfektně. Ale však poznáš sama, vždyť píšu, že člověk se celý život jenom učí ;)

 
lenickap
Zasloužilá kecalka 967 příspěvků 27.02.12 11:19
Super

Miru, tvůj deníček je jako vždycky naprosto SUPER, :pankac: :potlesk: :palec: je o životě jako takovém a musím se přidat k tvým fanynkám :D , jsi citlivý člověk, který si toho v životě hodně špatného prožil a přesto se za svá uklouznutí nestydí :hug: , chce být lepším člověkem , chceš být skvělá máma a manželka, což se ti dle mého daří. :potlesk:
Já sama mám tři děti a vychovávat se je stále učím :nevim: , dělám milion chyb, ale snad mi je někdy děti odpustí, vždyť je dělám neúmyslně a s velkou láskou :srdce: . Řekla bych, že ta nejmladší 15měs.to má asi nejlehčí, snažím se používat podobné metody jako popisuješ,ale přiznávám, nejsem 100% důsledná. :zed:
Takže na kritičky kašli a piš piš dál :mavam:
Držím palce ať je už jen dobře a miminko se brzy podaří. :hug: :andel:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 11:34

AHoj maminky :mavam: jenom v letu než mi malá dopapá. Chci reagovat na všehny a během dne nebo večer tak udělám, ale chci reagovat především na příspěvek Šáruš

Máš naprostou pravdu, že je něco jiného, když je dítě JEN zvědavé a něco jiného když zkouší své hranice a rodičovu trpělivost :lol: Já nevím jestli jsem se o tom v deníčku zmínila (posílala jsem to pozdě večer a upřímně je toho tolik co jsem tam chtěla napsat, že nevím zda i tahle zmínka tam proběhla :mrgreen: ). Ještě když jsem automaticky plácala po ručičce třeba za to, že mi hrabala na telefon nebo na klávesnici, viděla jsem co to s ní dělá. Měla potřebu prudit, zkoušet jak moc jí po té ruce dám asi :lol: DĚLALA NASCHVÁLY, ale jaký a bylo to pořád do kolečka bez výsledku. Když jsem ale pochopila, že je to MOJE chyba, že ten telefon jí prostě mám dát z dosahu a zabavit ji něčím jiným místo abych ho nechala na místě a čekala kdy na to zase hrábne, všechno se rapidně zlepšilo a ona už nemá potřebu co 5 minut zkoušet moji trpělivost.

Samozřejmě je ještě malá a ty období vzdoru ještě jistě přijdou a možná i období naschválů. Proto jsem moc ráda, že jsi tady napsala pohled ze strany maminky starších dětí než je naše malá :hug: Jak jsem psala v deníčku, já vůbec netuším co přinese budoucnost, je to mé první dítě a myslím si, že takových „bojů“ sama se sebou jako rodičem a s dítětem, které se bude přirozeně měnit jak bude růst, přijdou. A jsem na to dost zvědavá, jak to uvidím třeba za rok :lol: Možná budu s láskou vzpomínat na dobu, kdy jsem psala tenhle deníček, jaká to byla pohoda :lol: :lol: :lol:

Chtěla bych poprosit všechny maminky, které mají k tomuto tématu co říct (a věřím, že všechny) aby sem napsaly, jak to vidí ony, třeba se dopídíme společně k dalším podnětům k přemýšlení o výchově našich dětí. :hug:

A já běžím, právě si vylila čaj za tričko :mrgreen: :zed: :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

Dodatek Šáruš možná to tak z deníčku vyznělo ale uvádím na pravou míru věc s plácáním po zadku. Nehlásám to, že trestání dětí je trestuhodné :lol: Samozřejmě že když to udělá 10× za sebou a naschvál tak plácnu aby bylo mezi náma jasno(zatím k tomu důvody nemám), ale tvoje metoda mi přijde dobrá. Však poznám a jsem na sebe dost zvědavá :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen:

Příspěvek upraven 27.02.12 v 11:47

 
Janichka
Kelišová 6955 příspěvků 27.02.12 11:40

Super denicek!!!!! Tak to ma byt!! :potlesk:

 
Loki01
Echt Kelišová 8733 příspěvků 27.02.12 12:19

No ja jsem proti placani pres ruce atd hlavne proto, ze deti nechape proc ty muzes a ono ne. Jsem proti fyzickym trestum uplne.

Příspěvek upraven 27.02.12 v 12:20

 
Petiik
Ukecaná baba ;) 1848 příspěvků 27.02.12 12:24

Úžasný a poučný deníček :potlesk:

 
lenickap
Zasloužilá kecalka 967 příspěvků 27.02.12 12:38

Já jak jsem již psala mám děti tři a přiznávám, že důsledná jsem jen na 60%, :oops: a to je prostě kámen úrazu,rodiče OBA musí být za jedno a hlavně duslední.
Ráda navštěvuji přednášky pro rodiče prim.L.Pekařové, která razí určitá pravidla, řád a hlavně jejich důsledné dodržování, vydala i knihu Jak žít a nezbláznit se, doporučuji, i když se to nedá srovnat slyšet ji na živo, je to „ranařka“ teda v mých očích, ale její metody fungují, kamarádky co je dodržují, chválí. :pankac: .
Příklad: chceš naučit malé dítě, že na gauč se sundávají bačkory, tak místo nadávek a plácnutí, sedíš a trpělivě sundavaš a nandaváš bačkory se slovy Chceš nahoru, fajn, alenejdřív sundáme bačkurky.....­...takhle to nevyzní,ale v jejím pojetí je to tak jednoduché :?:
Já jsem občas jak na houpačce, přesně vím, co a jak bych měla říct a udělat ve výchově hlavně prostředního syna, je hyperaktivní a mantinely opravdu potřebuje,ale pak je mi ho líto apod.a do toho něco potřebuje nejstarší a začne plakat malá a je to v čudu a už se s tím vezu. A i on mi nedávno sám řekl, že to stějně ví, že zákaz nedodržím :nevim: :zed:
Takže i já budu ráda za všechny rady. Řekla bych, že čím starší dítě, tím je to těžší. :,(

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 12:57

Leničko já si nedovedu představit jak bych fungovala se třemi dětmi! Mě se to tu kecá když mám čas na jedno dítě a to jedno dítě se opravdu dá (i když i na mě je toho někdy moc :mrgreen: to uznávám). Já strašně obdivuju vícedětné maminky, opravdu OBDIVUJU! Sama nevím jak bych to zvládala :? Asi dost blbě. Vychovávat děti je tak strašně složité, zvlášť když se ještě člověk musí prát se svým vlastním dětstvím a sám se sebou. A i kdyby nemusel a měl dětství pěkné a příkladné, tři děti je prostě na jednu maminku hodně, a já nemohu jinak, než všem vícedětným maminkám složit poklonu! :hug: My jsme si před dvěma měsíci dali s manželem za cíl pouze jedno-tu DŮSLEDNOST. Protože vidím že on s tím má pořád problémy (a není divu), já jsem taková vostřejší jak bych tak řekla :mrgreen: mě důslednost velké problémy nedělá, ovšem já se zase musím hlídat abych nebyla až MOC ostrá když důslednost zrovna používám. Manžel je klidnější a umí věci řešit víc v klidu, já jsem cholerickej magor a pracuju hlavně na tomhle, abych zbytečně nevylítla když to opravdu není nutný.

Jen abych ještě ujasnila jednu věc, nevyjádřila jsem se stále dost jasně. Já dřív neznala rozdíl mezi dětskou zvědavostí a hravostí a naschválem, prostě jsem to automaticky házela na jednu hromadu. Pak když jsem pochopila, že ji nemůžu brát jako dospělého a trestat ji za svou dětskou zvěddavost, tak jsem zase nechápala, že mnoha jejích naschválů se dá předejít, třeba právě tím, že dám ten telefon jinam a zabavím jí něčím jiným a tak podobně. Samozřejmě že ode dneška nemáme mít všichni odpadkový koš zavěšený u stropu, na záchodě zámek a kytky na mraze :lol: :lol: :lol: , ale dnes- čemu můžu předejít, to udělám. Ale jak říkám, já mám jen jedno dítě a ještě malé, fakt se trošku bojím až budou dva, že na ně nebudu mít tolik času a budeme oba dělat ve výchově chyb nespočet :? Proto zkouším osvojit si to všechno co si uvědomím teĎ a třeba už to pak půjde časem automaticky, nevím, snad ano :think:

Příspěvek upraven 27.02.12 v 13:00

 
jitka 11
Neúnavná pisatelka 16808 příspěvků 4 inzeráty 27.02.12 13:04

Miruš,
mluvíš mi z duše. U dcery- nyní 17 let, jsem nevěděla nic. Dělala jsem tím pádem takové „kiksy“, že teď jí ukočírovat, je velikánský „záhul“.
Příklad: Má na starosti doma svůj pokoj, vynášení všech košů, celou koupelnu a když máme vytírat barák- každý 4. týden, tak ob ho má vytírat ona.
Já jí nic nepřipomínám, ale manžel, jakmile příjde domů, tak na ní vyjede, že nevynesla koš, popřípadě ještě nezapomene dodat, že asi není jeho, protože on takovej debil nebyl- doslovně. A to není den, aby jí to neřekl.
Bolí to potom mě a určitě i jí. Ale to je na jiný povídání.
U syna se snažím od začátku jinak uvažovat i mluvit. Všechno mu dovolím, ale s tím, že u toho někdo je. Takže nůž, nůžky si může brát, i stříhat, kreslit může, sice jen na papír, ale má z toho hroznou radost, atd…
Teď jsem „dozrála“, vím, jak na to, a snažím se to vynahradit i dceři. Vím, že to je pozdě, ale lepší později než nikdy. Třeba si časem uvědomí, že vše, co teď dělá, byl jen velký úlet.
Jaká asi bude za 10 let? Myslím si, že se tomu zasměje, jaké blbiny dělala.

Deníček máš krásný, vůbec ne zmatený a ještě více takových nebo podobných napiš.

 
skritek Petra
Kelišová 5504 příspěvků 27.02.12 13:20

Uzasne psany denicek, vyborne poucny a pocitam, ze kazda mama by napsala stejny a stejne by byl jiny - proste se ucime kazdym dnem, co je to byt rodicem, Tvuj denicek je vyborna inspirace a navod byt tim dobrym rodicem a kazdy z nas by mohl pridat kousek toho sveho :)

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 13:34

Skřítku tak založíme společně diskusi, kam přidá každý to své…je pravda, že tenhle deníček je z pohledu pouze jedné maminky a jak jsem psala v úvodu, každé dítě má jinou povahu i aktivitu, já napsala deníček o dítěti, které je vesměs hodné, chápavé a opravdu si nechá říct, když něco nemá dělat. Někdo má ale třeba dítě, které je naschválníček už od základu :lol: nebo je mnohem aktivnější, a to bych byla moc ráda, kdyby o tom nějaká maminka napsala to své. Za prvné hodit to na papír strašně pomáhá, protože si na tom papíře člověk utřídí myšlenky a je pravkda že já psaním už přišla na spoustu věcí, které jsem si napovrchu neuměla uvědomit, ale jakmile jsem o tom začala psát tak to začalo vyplouvat a za druhé by to třeba mohlo pomoci jiným maminkám

Ttenhle deníček není ničím světoý, je to jen taková úvaha, i zpověď, ukázka toho jak silně se otiskuje naše dětství na naší výchově, ale myslím si nejen já bych byla ráda, kdyby na výchovu svého konkrétního dítěte hodil tak svůj pohled, jiné světlo, každý tady. Maminky do toho :pankac: :hug:

Příspěvek upraven 27.02.12 v 13:36

 
vlastovka385
Zasloužilá kecalka 694 příspěvků 27.02.12 14:17

Já až budu mít trošku víc času, tak bych k tomu napsala víc, jenom jsem prolítla. Ztotožňuju se s důsledností, v tom mám třeba já fakt slabiny, ale co chci říst, Tvoje Verča je ještě dost malá. Můj Tibor bude mít v červnu tři a zkouší teď, co vydržím, právě těmi naschvály. Když řeknu co nemá dělat a proč, tak přesně to udělá a s úsměvem čeká, co já na to. Jsou dny, kdy jsem vyspalá a v pohodě, tak se mi tu situaci podaří vyřešit bez nervů, ale taky jsou dny, kdy jsem unavená, mám před MS, spěchám, protože mi za krkem sedí termín, a moje dítě se rozhodne, že bude zkoušet moje nervy. Tak mi to prostě ujede, jsme jenom lidi :-). Takže si posliju nervy, bude hůř :-).

 
skate.em
Povídálka 40 příspěvků 27.02.12 14:56

Deníček o tom, jak se učíš nemlátit svoje dítě, smutný, s tím se opravdu neztotožňuji :(

 
LilinkaM
Povídálka 48 příspěvků 27.02.12 15:00

Ahoj Miru, deníček jsem přečetla jedním dechem a to jsem v práci :oops:
Kažopádně se přidávám k tvým faninkám :potlesk: :kytka: Protože jen co jsem začala číst, hned mi naběhla husí kůže a říkala jsem si, že to snad někdo napsal o mě… Hlavně jakým stylem jsi to podala, opravdu kloubouk dolů Miru.

Takže děkuji za super deníček a inspiraci - teprve mě čeká rodičovství, ale přesně jak většina píše - „nebudu stejná jako moje matka!“ Tak bohužel ať chceme nebo ne jsme prostě jejich a ty geny se nezapřou!!! Jsem dost netrpělivá a často výbušná a také si vždy uvědomím, že jsem to mohla říct v klidu a bez zbytečných hádek až když už jsem to udělala!!!! Mrzí mě to, ale nedokážu se stále ovládat :-(

 
MeloryNox
Kelišová 5256 příspěvků 14 inzerátů 27.02.12 15:42

Ahoj Miru!
Je úžasný, jakou seberealizací procházíš za tu dobu, co tě čtu. Makáš na sobě jako blázen. Hodně věcí si uvědomuješ a pracuješ s tím. Kdybychom to tak dokázali všichni… Souhlasím s tím, co píšeš. Nechávám Terezku (9 měs.) dělat cokoli. Spíš se pousměju nad tím, co vyvádí, vymýšlí, zkoumá. Na to, že taky umím bejt pěkněj nervák, s Terezkou mám trpělivost. V podstatě mě ničím nerozčiluje. To dělá láska. Moc ráda přispěju do diskuze o výchově, už je založená?

Říkala jsem si, že jsem tě douho nečetla. Mě tvoje děníčky voněj jako čokoládový fondue, mňam! Patřím do tvýho fanklubu :D

 
ŠárušN  27.02.12 16:26

Miru, já tvoje úvahy naprosto chápu, také se mi vždycky v něčem otevřou oči, přijdu na novou výchovnou metodu a hned bych o tom chtěla napsat deníček stejně jako ty. Jenomže, než ten deníček stihnu napsat, už ta metoda zase nefunguje až tak stoprocentně a je potřeba vymýšlet dál :think: :lol: Výchova je opravdu složitá věc a člověk naseká tolik chyb, ale zase se toho za těch pár let s malým dítětem naučíš víc, než za celý dosavadní život :) Jak píšeš, že než plácat dítěti po ručičce za to, že ti bere telefon, tak je lepší ho před ním schovat, tak to máš pravdu. Funguje to, ale jen do určité doby. Já už toho mám tolik poschovávaného, veškeré poličky a dolní šuplíky prázdné jak v holobytě, tlačítka na pračce přelepená kartonem, ubrus přilepený ke stolu, židle přivázané ke stolu, koš zabarikádovaný, dětské pojistky kam se jenom podíváš, jednu dobu jsme měli dokonce i zalepený záchod :mrgreen: Jenomže, jak dítko roste, přichází na nové a nové věci, a největší průšvih nastane ve chvíli, kdy se naučí rušit i dětské pojistky… To bys za chvíli musela žít v naprosto prázdné místnosti, nebo se odstěhovat někam na louku :lol: Nejde pořád donekonečna všechno schovávat a zajišťovat… Dítě by v určitém věku mělo začít chápat, že tahle věc mu do rukou prostě nepatří, aniž bys ji před ním musela schovávat… A ono to pochopí, jenomže to, že to pochopí, ještě neznamená, že to bude respektovat. Když bylo mému nejstaršímu synovi tak jako teď tvé malé, stačilo před ním horký čaj odložit na vysokou poličku kam se nedostal a vysvětlit mu, že pálí. A nemusela jsem se strachovat. Nyní mu budou za chvíli čtyři, a už dávno moc dobře ví že právě uvařený čaj hrozně pálí. Ale v praxi to vypadá tak, že i kdybych ten čaj pověsila na lustr, on je schopen si přisunout třeba stůl, vylézt si na něj a než na sebe ten čaj vylije, tak řekne: „Pálí!“ :lol: On to prostě musí vyzkoušet. Schovat to před ním nestačí, vysvětlení mu taky nestačí. A přece si kvůli němu z bytu neodstěhuju i ten stůl. Když si nedá říct po dobrém a neposlechne, tak tady prostě nezbývá nic jiného, než mu dát na zadek, a hned si to rozmyslí. A jak už tady psala Lenička: Řešíš něco s jedním, do toho něco chce druhé dítě a třetí začne plakat. Přesně takhle to mám já a nemám čas se pořád někoho doprošovat, aby nedělal tohle a udělal tamto. Když starší syn zlobí a miminko začne plakat že chce nakojit, nemůžu nad ním stát věčně. Prostě řeknu jednou, podruhé a potřetí už dávám na zadek. Nebo počítám do tří a na „tři“ dávám na zadek. Funguje to tak a děcka ví co můžou a co ne, poznají hned že se zlobím a většinou na to dávání na zadek ani nedojde. Tvoje metoda je momentálně správná, k věku tvé malé přiměřená. Ale časem budeš donucena zase všechno přehodnotit, protože přijdou jiné problémy a to, co fungovalo doteď, fungovat přestane. Je určitě supr, že o tom přemýšlíš a pracuješ na sobě. Jen jsem ti chtěla naznačit, že prostě k takovýmto závěrům, kdy si budeš jistá že teď už víš jak na to a od teď už to bude fungovat na vždy, dojdeš ještě x-krát a x-krát svoje názory změníš a pořád se budeš muset učit, stejně jako já :) Jsi určitě dobrá máma :)

 
kubaka
Zasloužilá kecalka 659 příspěvků 27.02.12 16:29

Neznám tvoje deníčky, ale tohle, co jsi popsala je ideální případ, kdy rodič nahlédne své dětství a nepředává dál chyby svých rodičů - rozejde se s metodami svých rodičů. Každý by měl v ideálním případě objevit tu svou „Ameriku“. Je to pořád dokola, přesto indiviuální.
Jestli se chceš prokousávat hlouběji, doporučuji knížku Alice Millerové Dětství je drama a novodobou knihu Respektovat a být respektován. Nejsou v ní nijak objevné teze, ale ty základní vztahové principy jsou rozvedené do takových detailů a konkrétních případů, že hodně pomohou v té každodenní komunikaci s dítětem a vůbec s lidmi.
A není od věci si najít terapeuta, který dokáže položit navíc ty správné otázky, které si my už položit nedovedeme, protože od sebe nikdy nemáme takový potřebný odstup. :mavam:

 
Basha
Kecalka 131 příspěvků 27.02.12 19:40

Ahoj Miruše, tvoje deníčky jsem neznala, ale vyhledala jsem si je a píšeš vážně hezky. Tímto jsi ale dost vybočila ze svého obvyklého stylu, což je taky dobře, tak upřímnou zpověď jsem dlouho nečetla. Držím ti palce, ať vydržíš!

skate.em, ztotožňovat se s tím nemusíš, chápu, že ti asi připadá smutné, jak někdo vůbec může pomyslet na plácnutí dítěte. Myslím si ale, že kdo má za sebou podobné dětství a podobné problémy jako Miruše, složitěji hledá cestu k něčemu, co ostatním připadá přirozené. Je lehké říct - „máma mě často bila, ale já to nikdy nedělám; jsem cholerik, ale na dítě nikdy nevyjedu“ - ale ve skutečnosti je to dlouhý proces a Miruše nám ho upřímně popsala. Ruku na srdce, maminy, vážně jste nikdy neměly chuť i s tou nejmilovanější bytostí pořádně zatřást, ani na zlomek vteřiny? (jestli ne, tak mě klidně v diskusi ukamenujte)

Mému drobkovi jsou teprv 3 měsíce a je to zlatíčko kliďásek, ale máme dost hyperaktivního pejska a taky znám ten pocit, kdy něco vyvede a ve mně to začne bublat, pak vybuchnu a dostane na zadek. Pak je mi líto, jak se přede mnou krčí a schovává pod stůl, navíc tato „metoda“ absolutně nezabírá a příště to udělá zas. Teď vidím, jak nám s manželem v jeho výchově taky chybí důslednost, on mu povolí skoto všechno a já taky, ale pak mi začne zavazet a z gauče ho shodím dost hrubě…

Takže Miruše, díky za deníček, tvou metodu budeme trénovat zatím na ratlíkovi a jen doufám, že nám syn nezadá moc příležitostí uplatnit ji i na něm.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 20:04

Kubako moc děkuji za ty knížky, určitě koupím, strašně ráda čtu takovéhle knížky :dance: :hug:

Basho děkuji za pochopení a zastání já se k těmhle rýpavým komentům jako zde vyzvracela skate reagovat nebudu :lol: Já si ráda popovídám s lidmi, kteří k tomuto tématu OPRAVDU mají co říct, ne jen rejt ;)

Šáruš opět děkuju, jak říkám nevím jak se chová čtyřleté dítě, moje malá ségra byla hrozně hodná co si tak pamatuju, ale už je to dávno, takže vlastně nevím co mě čeká dál :mrgreen: A už teď si z toho dělám tak trochu srandu, že až si za rok přečtu tenhle deníček tak budu s láskou vzpomínat jak jsme procházeli výchovou v podstatě s prstem v nose :lol: Každopádně máš ty i jiné vícemaminky obrovský!!!obdiv! :pankac: :kytka:

A pokud vás bude víc, kdo by chtěl založit diskusi okolo výchovy, nehádací!!!!diskusi :mrgreen: :P tak jí můžu založit, myslím, že bychom si tam vzájemně mohly být inspirací. Ale asi by měla být uzavřená, protože tam asi budou dost citlivý věci :think: Tak jak chcete, věřím že konkrétně mně by mohla hodně přinést :D Zkušenosti maminek jako je třeba Šáruš s více dětmi, nebo se staršími, jsou k nezaplacení, snad bychom si tam všechny přišly na své :think: Já jsem třeba teď v kontaktu s jednou novomaminkou a chudák si prochází podobnými věcmi jako já tehdy :( a jsem ráda, že jí můžu po telefonu nebo takhle přes písmenka povzbudit, tak by diskuse MOHLA být přínosem. Jak chcete :hug:

 
MeloryNox
Kelišová 5256 příspěvků 14 inzerátů 27.02.12 20:18

Jsem pro uzavřenou diskuzi :pankac:

 
Anonymní  27.02.12 20:28

Deníček je krásný :palec: .
Pravidla a řád jsou moc hezké pojmy. Ale docela by mě zajímalo, jak se to bude praktikovat ve výchově, když to s chutí budou porušovat prarodiče? Co když s prarodiči není řeč i když třeba tchýně vykřikuje do světa, že ona má dvě maturity a o výchově ví víc než jen vyučená snacha? Co s takovou babičkou a dědečkem? I když jsou zlatí a jediní pro vnouče, vnuky? I když se jim 1000000000× řekne, proč takhle ano a takto ne?
Přesně toto totiž moji tcháni rádi porušují. Jakékoliv pravidla - počínaje třeba tím, že dětem odmítají připomenout vyčistit zuby nebo dráždit atop. ekzém tím, že holce narvou kyselé okurky nebo čokoládu ve velkém. Jinak jsou fajn, děti je mají rádi, oni mají rádi děti, ale.....
A ještě rádi shazují nás jako rodiče před dětma výtkama a máváním rukama nad námi, jací jsme to kreténi, že si dovolujeme dodržovat pár zákl. hygienických a zdravotních zásad…
Moc rádi totiž nás napomínají a nadávají nám před těma dětma. Ne někde za bukem, kde to děcka neslyší. Ach jo…
Jak je to s pravidly tam a jak vysvětlit tříleťákovi, že u nich nemusí splachovat a doma ano, u nich si nemusí utřít pipinku a doma ano. Jakto, že doma ekzematik nesmí dráždit kůži agresivním jídlema a u babičky ano?

Co pak? Přerušit styky?

anonymous

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 20:33

Anonymous 8o 8o 8o tak to je síla. :cert: Osobně nevím, protože obě naše babičky jsme poučili už od začátku že jsme rodiče MY a že nám do toho nebudou krafat, ale u nás byl základ úspěchu to, že jsou normální a naprosto to respektují. Docela jsem zvědavá, jestli se někdo k tomu vyjádří, jak se tohle dá řešit :think:

 
Anonymní  27.02.12 20:56

Je to hodně vyčerpávající. My jsme jim taky řekli, jak to vidíme a jak by jsme chtěli dělat. Já jsem v takových věcech za to, že u takovýchto debat by děcka být neměla. Když tam máme jet, skoro se osypu zase z nervů, protože se většinou vždycky spolehlivě pohádáme. Pokaždé, co tam děcka jsou na víkend. Víš, mně ani tak nevadí, že děcka třeba zapomenou na ty zuby. Ale, že si o to řeknou, aby jim někdo dal pastu na kartáček a oni je z té koupelny vypakujou s tím, že čištění zubů je od kazů nezachrání.....A to je tchýně zdrav. sestra(porodní), která ke všemu krom toho pracovala X let na zubním jako sestra. Takže by minimálně neměla kecat takové bludy a o intimní hygieně děvčat by taky měla mít víc znalostí než já :mrgreen: :mrgreen: .
Když jsem se to ze začátků dozvídala, mluvila jsem o tom s nimi v klidu. Nicméně to vždy vzali jako osobní útok, urazili se a ve finále mi děcka podporovali ve lhaní…„Mamince to neříkejte, aby zase nenadávala…

Záměrně pomíjím to, že už nejsou tak čistotní (špatně umyté nádobí, podlahy, ušmudlané povlečení,…). To jsou takové ty věci, které rozumný rodič přehlédne, protože děcka mají radost, že jsou u dědy a babi, rodičům z očí, že? To neřeším. Vadí mi to, ale vím, že jim není 20 a prostě jsem ráda, že zvládnou hlídání dvou draků…

Jinak jsou fajn, pro děcka by se rozkrájeli, mají se moc rádi a já bych jim jediné prarodiče nechtěla brát.
Jen mě to neskutečně drásá nervy, to jak nás nerespektují a shazují. Jak nutí děcka lhát. Nejvíc mě teda štve to jídlo v kombinaci toho ekzému.
A když tchánům pak vysvětluji, že budeme zase mazat kortikoidy, tak se jen uculí a zdrav. sestra mi opáčí: „No a? Víš, kolik lidí se tím maže?“ To vše před děckama. …

anonymous

 
peteris
Kelišová 5407 příspěvků 27.02.12 21:10

miruš nedovedeš si představit, jak moc se podobá mé dětství tvému.....úplně jsem měla husinu, při čtení tvého deníčku (čtu všechny tvoje a jsou vždy úžasně napsané i když tenhle byl opravdu na pořádný kotlík kávy, dočetla jsem ho do konce) I já jsem svého prvního syna trestala za vše, co (v mých očích) provedl špatně, protože jsem chtěla, aby MOJE dítě bylo perfektní, ale že jsem nepochopila to, že vlastně objevuje svět mi došlo až po nějakých pár výprasků na prdel. Pak jsem se vzpamatovala a nechalo ho OSAHAT si ten jeho svět plný tolik lákavých věcí a největší odměnou mi byly jeho vysmáté čertí oči..... a radst z toho, ŽE MŮŽE…ale to ho dlouho nebavilo, právě proto že mohl. A víckrát už to nedělal. C o ale miluje dodnes je, když prší vezmem si pláštěnky, gumáky (chcete-li holínky) a on si může běhat v tom dešti a skákat do kaluží.....by jste nevěřili, kolik lidí se při nás zastaví a usmívá se s náma a diví se že to dovolím, že to ještě u žádné maminky neviděli, naopak, že vždycky dítko vyfasovalo na prdel…ale proč????? Vždyť když se zamočí, svět se přece nezboří a že skočil do kaluže???? Mám ho bít????? Proč? Vždyť co bych dala za to já, jako malá, kdybych se mohla rozběhnout a skočit si do ní.....Jo jo, děti nás dokážou NĚKTERÉ změnit. A ti co je nepochopily, je okrádají o spoustu krásných zážitků (v mezích normy, samozřejmně) Hezky se mi to četlo :hug: :palec: A doufám, že se nenecháš odradit od rýpalek :mrgreen: :srdce: Čekám na další román...... :potlesk: :dance:

 
Honey 80
Zasloužilá kecalka 569 příspěvků 27.02.12 21:20

…mě voní :mrgreen: a jak!!!! Pokaždé je hltám a děkuju za ně ;) !!!!
Opět jsi nezklamala a ještě k tomu dodala inspiraci :D

 
marra  27.02.12 23:24

Teda,kde si tohle zvladla vypotit 8o :potlesk: :potlesk:
Ja teda vzdavam poklonu,protoze tak dobre napsany denicek,jsem jiz dlouho necetla.Teda opravdu si mi otevrela oci,ja bohuzel zazila to same detsvi jak ty :roll: a nehlede na to,ze si spoustu veci uvedomuju ted pri detech,nekdy pozde tedy :oops:
Ale velke dik za tvuj denicek,opravdu luxusni cteni,a vubec bych se nezlobila,kdyby si sepsala prirucku pro labilni matky,dost by se mi hodila covece :lol: :lol: :hug: :hug:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 27.02.12 23:31

Marro ty jsi sluníčko :lol: :lol: :lol: já a příručku ty jsi asi upadla ne? :mrgreen: :mrgreen: :mrgreen: Já sama jsem labil tak nemůžu psál příručku pro labily, to bych musela mít už nad labilitou vyhráno :lol: Ale do toho mám ještě hooodně daleko :lol:

 
Keren
Stálice 69 příspěvků 28.02.12 00:49

Tak se hlásím do klubu. Nesnášela jsem, když na mě mamka křičela, když byla naštvaná a vylévala si zlost na nás, když došlo na fyzické trestání. Teprve teď jsem se dokázala vyrovnat s tím, jak nás mamka vychovávala. Vždy, když mě dala facku, dala na zadek, nesnášela jsem ji a nesnášela jsem celý svět. A když jsem vyrostla, tak jsem jí to dávala pořádně sežrat. Nyní vím, že se snažila, ale do vínku toho od rodičů dostala taky hodně a tak snaha nestačila.

Taky jsem se zděsila, jak se chovám a nepoznávala jsem se. V krizové situaci člověk jede na autopilota, program, co mu tam vložili rodiče a jen zpětně kouká a kroutí hlavou. Nikdy jsem nechtěla bít své dítě a ejhle, už jsem ji dala přes ručičku. Někdo řekne „No booože, to se toho stalo…“ Pro mě stalo a hodně. Nejprve jsem jí dala ze vzteku lehce přes ruku, ona nic, ani nezareagovala, pak podruhé silněji. Na to potřetí nedošlo, protože mi to přišlo hrozně surové a kruté, musela bych se už pořádně rozmáchnout a to mě zastavilo až mě z toho mrazilo. To opravdu nechci, nebiju dospělé, nejsem zvyklá někoho bít a ani si zvykat nechci. Tak proč bych měla bít své dítě? Pro jeho dobro?

Teď čtu již zmiňovanou knihu Respektovat a být respektován a už první stránky mi hodně daly. Křičením, vyčítáním a hněvem se přivolává jen frustrace a agresivita. Možná, že dávát na zadek neublíží, pokud se dává s chladnou hlavou. Kde bití neslouží i jako katalyzátor hněvu (to mi nejvíc vadilo na výchově mé mamky). Ale myslím si, že se člověk neubrání tomu, aby se to nezvrtlo a v momentě, kdy dítě zkouší meze, nestupňovalo dále (známá vařečka atd.)

Já se však budu snažit zuby nechty držet se své vysněné cesty a brát dítě jako osobu, která má právo nebýt fyzicky trestána, jako má ostatně každý člověk v ČR. Budete to těžká cesta, ale pro svoji milovanou holčičku udělám cokoliv :kytka:

Takže taky držím palce a snad to nějak zvládneme. Holt musíme ze sebe dát to nejlepší, ať se vyvarujeme chyb našich rodičů a naše děti nemusí řešit stejné problémy co my.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 28.02.12 01:29

mazec tak z tohohle jsem úplně vyřízená TADY mám víc nedostatků v přístupu k vedení dítěte víc, než si myslím :think: :mrgreen: Takže knihu kupuju, tohle je pecka! :pankac: Děkuju moc za doporučení!!!!!!!!!!­!!! :dance: :hug:

 
strace
Ukecaná baba ;) 1212 příspěvků 28.02.12 07:01

Moc hezky napsané :palec:
Taky jsem si podobným prozřením prošla. Je to náročné, dát se na cestu nebití a neřvaní. A čím je syn starší, tím víc zjišťuji, že pro mě není až tak náročné vychovávat jeho (i když teď asi týden bojuji s jeho kousáním z lásky i vzteku :zed: ), ale někdy je mnohem náročnější nenechat se odradit okolím, které nechápe, proč např. neseřežu nebo neseřvu dítě při vlítnutí do louže (jak psala peteris).

skate.em - je vidět, že jsi smysl deníčku vůbec nepochopila. Možná jsi ve všem dokonalá a hned si víš při výchově a přístupu k dětem rady. Pak ti gratuluji. Ale věř, že mně mnohem víc dá tohle přiznání se autorky, že není doknalá a že se snaží s tím něco dělat. Právě a hlavně v zájmu jejího dítěte. A že to možná nakopne i jiné maminky k tomu, aby své děti zbytečně nebily kvůli úplným prkotinám nebo své špatné náladě, jak často vidím…

Příspěvek upraven 28.02.12 v 07:11

 
CokeLady  28.02.12 08:56

Nechce se mi to celé dočítat, ale každopádně Tě spíš lituji. VŠECHNY svoje nezdary svaluješ na rodiče… oni nedělali, jak jsem měla vědět, že mám dělat… oni nekomunikovali, jak bych měla umět komunikovat… pořád dokola.

Abys byla ovlivněná rodiči do této míry, musela bys mít dítě tak v patnácti. Dospělý člověk žije svůj život a rozhodně není poznamenaný výchovou natolik, aby na ní svaloval každý svůj neúspěch, najde si vlastní cestu a rozvíjí povahu samostatně.

Připadá mi to jak fňukání malé holky, že za všechno může máma, tak mě politujte a neodsuzujte za to, že se chovám špatně.

Můj názor.

 
lenickap
Zasloužilá kecalka 967 příspěvků 28.02.12 09:16
CokeLady

Možná kdyby se ti chtělo to dočíst, tak zjistíš, že si autorka nestěžuje, ale vysvětluje a co je hlavní, Hledá řešení. :think: ˇ
A to, že se děti učí nápodobou svých rodičů a vzorce chování si neseme z původní rodiny, je základní fakt psychologie. ;)

Příspěvek upraven 28.02.12 v 09:18

 
makulka3
Kecalka 230 příspěvků 28.02.12 09:20

miruše, moc pěkně napsané :potlesk: , nejdůležitější je to, že si to uvědomuješ a chceš to dělat jinak i kdyby si vyjela nebo se ti něco nepovedlo Je dobře, že nad těma věcma přemýšlíš a to je to důležité. Za pár let se možná budeš tomu deníčku smát, ale budeš určitě dál a je dobře, že máš hodnou holčičku, naučíš se líp ovládat a když pak bude druhej prcek „zlobivější“, tak to budeš mít víc pod kontrolou. Taky jsem pro uzavřenou diskuzi :jazyk: :pankac:
Já mám prvního zlobivce, provokatéra tvrdohlavého a ze začátku dostal plácnutí na zadek když už to bylo neúnosné,
Druhej je zlato jak já se divila když mě moje dítě poslechlo, aniž bych musela hučet, to byl krásnej pocit. do dnes je zlatej i když pár věcí od staršího pochytil,
Ten nejmladší je zatím prďola, ale zatím je taky moc hodnej, tak uvidíme jak to bude dál. Ale i když jsou to tři kluci a mohlo by se zdát, že to musí být hrůza, tak bych řekla, že to není nic tak hroznýho, přece jen M už je skoro 8 letej a tak už to není takové jako když mu byli tři už je rozumnej, a ti dva jsou hodní, zatím :)

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 28.02.12 11:27

Coke prosím tě zjisti si něco o vzorcích chování (v oblasti psychologie) který si nese každý dítě na světě z prostředí ve kterém vyrůstalo a z výchovy, kterou mu rodiče dali. Když budu mít večer čas a vzpomenu si, tak ti písnu SZ

ÁÁÁ lenička byla rychlejší :lol: díky

Makulko už ti tam bliká pozvánka :D

Příspěvek upraven 28.02.12 v 11:52

 
Handulinka
Ukecaná baba ;) 2070 příspěvků 28.02.12 11:52

Miru moc hezký deníček!!! Většinou komentáře nepíšu, ale tenhle mě opravdu vzal za srdce, protože se v něm dost vidím. Přesně dětství s mámou, která je buď jak med nebo ječí… Až nedávno jsem si všechny ty situace z dětství probrala s jednou doktorkou a hrozně moc si toho uvědomila. Hlavně, že stejné věci dělám vlastním dětem, což zoufale nechci, ale narozdíl od tebe to nezvládám ovlivnit :( :(
Jsi úžasná, že o tom takhle přemýšlíš a dokázala jsi svoje chování tolik změnit!!!

 
Gina108
Generální žvanilka 23600 příspěvků 28.02.12 16:14

Keren, jak to myslíš - trestat s chladnou hlavou? Nevím, co si pod tím představit :nevim: Já bohužel taky nejsem dokonalá, občas jsem syna plácla v afektu, ale beru to spíš jako svý selhání, než za nějaký výchovný prostěředek, tak se mi zdá úplně mimo to nějak praktikovat s chladnou hlavou. A zákazy typu nebudeš koukat na večerníčka, páč sis nevyčistil zuby se mi zdaj dost úchylný, tohle taky odmítám.
K tomu Respektovat a být respektován (RaR) to si myslím, Miruše, že je pro vás ještě moc brzo. Já to přečetla, hledala jsem tam nějaký návod, jak řešit vztekání v období vzdoru a nic jsem tam teda nenašla. Nejlepší radu, jako jsem dostala bylo „Přežijte to“ a to v téhle knize nebylo :mrgreen: RaR se mi zdá vhodný spíš pro předškoláky a starší, se kterýma se už člověk opravdu domluví a už chápou souvislosti. Pro batolata a miminka bych spíš doporučila Henryho Karpa Nejšťastnější miminko/batole v okolí.

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 28.02.12 17:37

Gino moc děkuju za doporučení knížky :dance: Tvl já tu tak měsíc nebudu páč budu ležet v literatuře :lol: :lol: :lol:

 
jpichova  28.02.12 18:26

Nikdy jsem si to neuvědomovala,ale moje máma byla to samé,co byla tvoje máma a já to co jsi ty. Myslíš,že se do okouká nebo je to prostě v povaze? Bohužel se taky dokážu rozparádit kvůli kravině a pak lítají blesky,na druhou stranu děti umazlím. Je to hrozný extrém,který se snažím jak píšeš prodýchat a nenechat se vytočit. Jenže přijde manžel,který rýpne nebo se stane cokoliv a já letím jak vzduch z balonku.

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 28.02.12 19:54

Ahoj Miruš :mavam: , přečetla jsem jedním dechem a musím tě moc pochválit, nejen že je deníček jako vždy skvěle napsaný, ale ty sis uvědomila chyby, které jsi dělala a navíc jsi je dokázala napravit :palec: . Jsem na tom podobně. Sice jsem neměla tak krušné dětství, ale stejně mám vžitý určitý vzorec chování - starý styl výchovy - křik, trest, občas facka a tak. Přiznám se a stydím se za to, že jsem cholerik a občas se neovládnu a jsem vzteklá. Mám teda i vzteklé dítě, což mě někdy dohání k šílenství, ale co se divím, když to má po mě. Ale opravdu se moc snažím být v klidu, nekřičet, vysvětlovat a netrestat. Malého jsem párkrát taky plácla a beru to jako svoje selhání, bylo to ve vyhrocené situaci. A chtěla bych to odbourat úplně a příště to zvádnout lépe. Kdybyste založily tu diskuzi, mohla bych se taky přidat? Moc by mě to zajímalo :dance: .

 
Lenula-xy
Kelišová 7398 příspěvků 28.02.12 20:43

úžasný deníček,měla bych si ho číst denně,abych si to uvědomila a něco nezapomněla :palec: na malou jsem taky občas zlá,je toho prostě moc a malá je takové víc plačtivé miminko.Ale ve všem s tebou souhlasím,jen by mě to samotnou nenapadlo.Teď jsem si to uvědomila a zamyslela se,tak snad to půjde podle plánu.A to NE NE,že se to nesmí,to je taky řesně náš případ.Takže už vím,jak na to :palec: Hned jsem to přečetla i manželovi a ten souhlasí také.Fakt klobouk dolů,na to že je to tvé první dítko.Já se té výchovy docela děsím,ale teď si mi poradila,moc za to děkuju :palec:

 
Miruše
Echt Kelišová 9870 příspěvků 28.02.12 20:53

Skupina byla založena ale už je bohužel přeplněna. prozatím nikoho dalšího nemůžeme přibrat :( to bychom se tam nehly :nevim: I tak kdyby měl někdo zájem, písněte mi SZ, možná že odtam někdo časem odejde(v začátcích se to stává, než se skupina ustálí), že bychom pak vzaly někoho novýho ale prozatím je to už hodně. Je to hodně náročný téma a obávám se, že ani těch 20 lidiček nebudeme zvládat :?

Příspěvek upraven 29.02.12 v 00:20

 
mikina7777
Povídálka 39 příspěvků 28.02.12 20:53

Kdyby jste zalozili diskusi dali byste mi vedet?Pri precteni denicku(jsem si pobulila)a techto komentaru si vedle vas prijdu jak nejhorsi clovek na svete.Dneska jsem ja strhla takovou hadku(a pred detmi,nedokazala jsem se ovladnout)ze by se za ni nemusela stydet ani jedna hyena.Jste skvele holky ze stim umite pracovat,ja jsem ztracena,ale presto chci se z toho vyhrabat.

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »