Naše první obrovské štěstí II

Zuzza0  Vydáno: 18.07.12

Můj první deníček byl o prvním těhotenství, tenhle je o narození naší Terezky císařským řezem s komplikacemi. Tak jsme s Teou zdárně vydržely do 37. tt. Uff, byla to fuška, ale malá je bojovnice, láska moje. Kontrakce jsem měla od 6. měsíce, takže v 37. tt mi to už vážně přišlo normální, i přítel to už bral v pohodě a při mém naložení do vany jen zvesela zvolal: „Kdyby něco, křič“.

Bylo to ráno a já příteli říkám, že tohle už je asi něco víc. Ale po těch měsících bolestí jsem tomu nepřikládala zas tak velký důraz. No co, nemocnici máme 2 minuty jízdy autem od bytu. Šla jsem do města, musela jsem na úřad a sedím si takhle v čekárně a ouvej. Nene, tohle je fakt už nesnesitelná bolest. Volám příteli, ten pro mě po chviličce přijíždí a veze mě na porodnické oddělení, kde mě už s otevřenou náručí známé sestry vítají. Křivka? No, prý to porod ještě úplně není, ale možná dnes porodím. Super!

Jdu na porodní sál, kde je sprcha, gauč, porodnická koza, vše pro miminko, a přítel se na posteli přichystané pro mě uvelebí, já si zatím prodýchávám, chodím kolem kozy a pomalu začínám hekat. No nic se dál neděje, jdu si lehnout místo přítele do postele, „užiji“ si klystýrek a od dr. dostávám nějakou tabletu, prý když to bude porod, tak se rozjede a když ne, tak pojedu domů. Oukej. Bolesti sílily, tak jsem se naložila do vany a… bolesti ustaly. Toma jsem poslala domů. Pěkně jsem se na sále vyspala a ráno si pro mě Tom přijel a odvezl mě domů.

Týden na to jsem měla kontrolu, to bylo pondělí, monitor ukázkový, ale dr. při prohlídce volala primáři, ať se na mě taky mrkne, oba usoudili, že mám malou virovou bouličku na čípku, a ta že nesmí přijít do styku s dítětem (kde jsem k tomu přišla, panebože kontrakce mi nedovolily kolikrát jít ani do města… no prý se občas u někoho objeví). Pro nás to znamenalo to, že v úterý nastupuji do špitálu a ve středu ráno mám plánovaný CS, sakra, já vím, že je to pro malou to nejlepší, ale jak to, že nemůžu zažít „pravý“ porod, vždyť ji ani neucítím, budu se pak vůbec cítit jako matka? Den jsem probrečela, i když nebyl důvod.

V úterý nastupuji na pokoj k paní, která ten den ráno měla císaře. Úplně mě vyděsila, vypadala jako troska, odpoledne musela vstát a s pomocí sestry dojít na wc a bylo vidět, jak strašně ji to bolí, bylo mi jí líto, a ani malou u sebe neměla, to už se mi vůbec nelíbilo. No nic, večer jsem spala celkem neklidně, ale už to tu bylo.

Středa 4. 11. 2009 ráno – takže opět klystýrek, proč ne, že. Oholená jsem byla, jen to sestra trochu doladila, Tom přišel na poslední chvíli na pokoj rozloučit se s bříškem, pohladit mě a tak nějak celkově mě podržet, i když sám byl pěkně naměkko. Zlato. Jelikož nějaký čas dělal ve špitále, s pomocí sestry mě oba dovezli skoro až na sál, dál bohužel nemohl. Jaká škoda. K mému úžasu bylo na operačním sále asi 10 zaměstnanců nemocnice, anesteziologové, chirurgové, porodníci, sestry a dětská dr., tak takovou posádku jsem vážně nečekala! Při podepisování papírů ohledně narkózy jsem si zaškrtla jen částečnou, byla to jasná volba, chtěla jsem malou vidět hned. Takže mě z lůžka vleže přendali na operační stůl, byla jsem nahá, kamarád přítele jakožto zřízenec se choval velmi profesionálně, ani se na mě nekoukl! Pak si mě anesteziolog posadil zády k sobě a já jsem ani nepostřehla, kdy mi mezi páteř píchal epidural.

Byl to zvláštní pocit, podívala jsem se na svoje bříško, naposled jsi byla uvnitř, Terezko moje! Už za chvíli budeš venku, po 9 měsících čekání vím přesně, že tě za chviličku uvidím… strašně zvláštní pocit. Ze sedu mě pokládají a všichni se začínají připravovat k operaci. Přestávám cítit palce u nohou, a to brnění do zadku je celkem zábava, hlavně mě překvapuje, že i když už přestávám cítit svou polovinu od pasu dolů, najednou mě přemůže chuť na sex? No je tohle normální? Myšlenky hodně rychle uplavou tam, odkud se vzaly. Sestra zkouší, zda něco cítím, ne, můžeme začít, nic necítím. Ještě mě čeká nejlepší vycévkování, jaké jsem kdy zažila. Nic, necítím ani píchnutí. Paráda! Cévkování jsem zažila tak 30 x ve svém životě a tohle bylo nejlepší! Začínají mi přivazovat nohy a ruce k operačnímu stolu.

Je 8:45, hodiny přede mnou na stěně vidím víc než dobře, ale proč přede mě dávají tu plachtu? To abych neviděla na moje rozpárané břicho? Tohle jsem nevěděla, myslela jsem si, že na to vše uvidím. Doktor Břeský oznamuje, že tedy začínáme, dr. Patrmanová se na mě usmívá a společně si dělají srandu z (tuším) Superstar a zda to sleduji, pak mi sestra anestezie (Evička – známá přítele, velmi milá paní) říká, že mi možná bude chvílema hodně zle od žaludku, že to mám říct, kdyby cokoli. Cítím, jak mi hýbou vším, co mám v žaludku, ten pocit se nedá popsat, najednou je mi hrozně zle, jsem sotva schopná to říct Evičce, ta to naštěstí chápe, dává mi mokrý hadr na čelo, stále necítím úlevu a na puse mi přistane maska s kyslíkem, je mi hrozně, zdá se mi, že každou chvíli omdlím, ale jak ten stav přišel, tak rychle odešel, maska i hadr jsou z mého obličeje pryč.

Na hodinách je 8:53 a najednou slyším křik a pláč. Terezka! Sestry ji hned odnesly do místnosti určené pro novorozence, já jsem si oddychla, že slyším její hlas, že dýchá, a po tvářích se mi kutálejí slzy. Během chviličky mi ji donesla sestra ukázat… je tak maličká a tak nádherná, dr. Břeský mi odpoutává ruku, abych tu malou mohla pohladit. Bože, ta je tak nádherná! Kouká na mě těma svýma modrýma očkama a já nemám slov. Doktor mě hladí po tváři, gratuluje a odchází se slovy, že šít mě bude Dr. Patrmanová, že budu mít krásnou jizvu. Malou mi odnášejí na oddělení šestinedělí do inkubátoru, kde na ni čeká její tatínek, a já jen brečím, ty slzy nejdou zastavit, vůbec nevím, co s tím, stále slyším její hlas a vidím ten její pohled do očí. Tak tuhle krásku stvořila naše těla… neuvěřitelný zázrak!

Asi hodinu jsem ještě na sále, dr. mě stále šije, to čekání je ukrutné! Po chvíli mi i doktorka gratuluje a odchází za další prací, mě odvážejí na „dospávák“, kde se mi věnuje další Tomova známá, péče neskutečná, pořád mi nabízí něco proti bolesti, s díky odmítám, nic nepotřebuji, jen už chci za svou holčičkou, známá se jen směje, že za pár let budu ráda, když na čas vypadne z baráku. Přichází sem Evička, proboha proč má v ruce telefon?, a předává mi ho. V telefonu slyším Toma, který je jedno patro nade mnou s naší malou holčičkou, tak tohle mě rozsekalo úplně nejvíc. Děkuje mi, říká, jak úžasná malá je a já stále brečím štěstím. Známá na dospáváku mě stále cpe nějakou injekci, mě už pomalu začínají palce na nohou přicházet k sobě, ale já fakt nic nechci, nic mě nebolí! Prý mám nárok ještě na nějaké 2 injekce, kdyby bylo potřeba, ale já vím, že je nepotřebuji. 2 hodiny čekání jsou prostě hrozné a už mě konečně vezou na pokoj. První, co chci, tak svoji maličkou! Za chviličku mi ji ve vozíčku přiváží, zabalenou v zavinovačce a spokojeně spící.

Nedokážu popsat tu nádheru, ten pocit toho štěstí, tu záplavu hormonů a beru si ji k sobě do postele. Dětské sestry namítají, že bych neměla, že bych měla odpočívat, ale po čem? Po tom, že jsem se válela na stole a dítě mi z břicha vyndali? Ani nápad. 9 měsíců se těším a z toho 3 měsíce v kontrakcích, tuhle chvíli si nenechám vzít :-) Chtějí si ji odnést, ale já ji po celou dobu pobytu nedám ani na minutku z ruky, nemůžu se na ni vynadívat, a jak voní! Jen přisát se nechce, potvůrka, nějak nám to nejde, ale určitě to půjde! Po 8 hodinách od operace, v 16 hodin odpoledne mě čeká to nejdůležitější, a to vstát a společně se sestrou dojít na záchod… uuuááá, jaká bolest příšerná, dojít 5 metrů mi trvá asi 20 minut, sestra je trpělivá, sama jsem to přece včera viděla u spolubydlící. Zvládám to, další cévkování bych už nechtěla.

Po pár dnech se mi tvoří mléko, Terezka párkrát blinkala plodovku, až se dusila, ale vše zvládla, jinak je to hodné a spící miminko, jen mně je nějak hůř, cítím, že mám horečku, a ouvej, 38, dostávám něco na teplotu a nic nezabírá, je mi stále hůř a hůř, v nemocnici jsem 3. den, mám mléko, Terezka přibírá ukázkově, jen kvůli mě nemůžeme domů. Teploty dosahují skoro ke 40 a mě opravdu není do smíchu, každý den mi musí 2 x vyměnit povlečení, jak se potím. Doktoři si se mnou neví rady, posílají mě na vycévkování, na UTZ ledvin (hrozně mě bolí), a když se vracím na vozíku se sestrou (nejsem schopná ani vstát, nejen hroznou bolestí jizvy, ale i tou horečkou), na pokoji mě čeká dětská doktorka, od pohledu moc sympatická a tváří se velmi vážně, s citem mi oznamuje, že je Terezka nemocná, že má špatné ledviny, hodně rozšířené pánvičky a že to znamená, že pokud léčba atb nezabere, nebude z těla vylučovat moč a že by byla ohrožená na životě.

Rána! Tohle jsem nečekala, to ne, to přece nemůže být pravda! V těch teplotách se trmácím, nemůžu dál, nedokážu pořádně přemýšlet, nad vodou mě drží jen to děvčátko. Jsem na dně, fakt nevím, co dál, Terezce musím odchytit moč, sakra, ale jak, vždyť novorozeně neřekne, kdy potřebuje čurat, a navíc v porodnici není takové teplo, abych malou nechala rozbalenou několik hodin a čekala kdy. Jeden den se to nepovedlo, ale až druhý… hodin strávených koukáním a držením zkumavky u jejích nožiček bylo několik, ale nakonec se podařilo. Moč prokázala to samé, takže vždy o půlnoci jsem jí dávala injekční stříkačkou do pusinky atb. Mě taky nebylo stále líp, je to 10 dní od porodu a 6 dní v nesnesitelných horečkách.

Bože můj… až doktorka Hauschwitzová přišla jednou navečer, když jsem i návštěvy měla zakázané, byla jsem sama na pokoji – abych nikoho nenakazila? Nebo někdo mě? Jediný Tom jako otec mohl být jednou denně přítomen. Dr. se mi dívala na jizvu, něco sestře pošeptala a já z několika slov uslyšela jen „skalpel“… cože? Jako na co? A tady na pokoji? Doktorka, ač svérázná, ale velmi dobrá, se mi snažila vysvětlit, že možná ta horečka souvisí s vnitřním hnisáním jizvy, u císaře je těch vrstev 5!, a že se zkusí dovnitř podívat. Jako bez uspání? Prý, nebojte, a to už mi sestra k mému úžasu obklopovala břicho nemocničním vložkami po břiše… cítím řezání do jizvy, sakra to je hrozná bolest, dívám se na Toma, ten je celý vystrašený a já vnímám, jak mi toho hrozně moc teče po břiše, hromada hnusné tekutiny, a je mi líp! Hned se mi ulevilo! Tohle doktorka opakuje ještě 2× během dalšího dne a my jdeme den nato domů.

Konečně jsme ukončily etapu nemocnice, i když Terezčiny ledviny občas trochu zlobily, v jejích 2 letech už byly v pořádku. Z Terezky vyrostla pořádně ukecaná baba, úžasně veselá, ač občas velmi vzteklá. Všechnu tu bolest bych klidně zdvojnásobila, protože ona za to stojí. Je to náš miláček, neuvěřitelná povaha a ač mě občas pěkně vytáčí, nevyměnila bych ji za nic na světě. A dnes je to 25. tt, kdy se nám otevřela další kapitola života, a stejně jako se narodila Tea, čekáme v listopadu i naše druhé štěstí.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
lucka83
Hvězda diskuse 45850 příspěvků 112 inzerátů 18.07.12 05:33

Moc krasny denicek, preji hodne stesticka v druhem tehulkovani :hug:

 
maxi2408
Zasloužilá kecalka 730 příspěvků 18.07.12 07:26

:kytka: Holky statečný :andel: Krásné pupíkování :)

 
zrustice
Ukecaná baba ;) 1807 příspěvků 18.07.12 07:48

Krásný deníček :palec: A to ti jako fakt řezali tu jizvu bez umrtvení? uaááááá

 
FreeLady12
Nadpozemská drbna 25994 příspěvků 18.07.12 08:38

Téééda, chvilkama jsem si pobrečela… :oops:

Přeji hodně zdraví! :hug: :kytka:

 
Sisinka04
Ukecaná baba ;) 2183 příspěvků 18.07.12 12:00

Teda hormony se mnou pěkně šijou…řvala jsem od začátku do konce… :) Přeji hodně zdraví!!! :)

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 18.07.12 13:17

Byly to nervy při čtení! jsem ráda, že se přišlo na to hnisání a i když to bylo jistě bolestivé, tak že paní doktorka pomohla…

Jonáš měl rozšíření pánviček ještě v břiše, po narození se to srovnalo, tak přeju Terezce, aby byla jen zdravá a tobě a druhému miminku hodně štěstí a křásný přirozený porod.

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 18.07.12 13:38

Užila sis, teda, hlavně že jste to obě zvládly… :potlesk:

 
Zuzza0
Závislačka 3987 příspěvků 18.07.12 13:41

@zrustice

ano :lol: sice nařízla jen kousek, ale i to stačilo…po3 už to byla pohoda :mrgreen:

jinak jsem zapomněla dodat, že malá měla 45cm a 2980g:-)

všem díky :kytka:

 
Khalmati
Závislačka 3184 příspěvků 18.07.12 14:32

Slunicko, az jsem si zase pobrecela!!! Nadhera :-)
Tentokrat si ten prirozeny porod krasne uzijes :-*

 
VerčaBart
Zasloužilá kecalka 582 příspěvků 18.07.12 15:10

Zuzza0: vím o čem mluvíš ohledně tý jizvy.Taky jsem to zažila. vysoký horečky, atb a dále. když už mě chtěli pustit s malým domů tak zjistili že mám v okolí jizvy hnis s tekutinou takže mi museli jizvu taky na dvou místech rozpárat a dva dny se mi v tom pořád šťourali aby mi tu tekutinu z břicha vytáhli, a je pravda, že hned první den co mi odsáli trochu tekutiny se mi neskutečně ulevilo.Ale je mi divný, že tě to rozparování tak bolelo, já necítila absolutně nic a to mi to taky neumrtvovali. ale jinak krásný deníček, jsem si pobrečela a vzpomněla na svůj porod císařem. :mrgreen:

 
Jaruschk
Závislačka 3925 příspěvků 18.07.12 16:19

Krásný děníček, přeji ať je druhý porod bez komplikací :kytka:

 
Zuzza0
Závislačka 3987 příspěvků 19.07.12 20:50

@VerčaBart

tak koukám, že nejsem jediný exot a ano, opravdu to bolelo… :think: :mrgreen:

 
MichelleK  19.07.12 22:45
:)

Jste obě moje velké hrdinky a tatínek byl taky skvělý:) Zvládly jste to všechno na jedničku s hvězdičkou… Hrozně moc bych ti Zuzanko přála zažít druhé těhu a porod bez komplikací. :srdce:

 
Máca S
Kecalka 469 příspěvků 20.07.12 13:14

Moc pěkné napsané :) Záživnější než vyprávění. Člověk se do toho více vcítí.
Z Terezky je teď krásná krásná zdravá holka a určitě bude i nadále.
U druhého mimíska přeji jen to nej. Užívej si to :))

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele