Naše trnitá cesta ke štěstí

cafina  Vydáno: 07.03.16

Je to již dva a půl roku, ale pořád se v noci často budím a trápí mě špatně sny ohledně mého těhotenství, porodu… Tímto deníčkem se z toho zkusím vypsat a shrnout všechny špatné i šťastné myšlenky. Deníček bude chvilkami hodně smutný, ale, a to je hlavní, se šťastným koncem. Bude to hodně dlouhý deníček, je toho tolik co v sobě duším a potřebují vypsat.


5 komentářů

Vše začalo v létě 2012 - bylo mi 28 let a do té doby jsem preferovala spíše kariéru, ale den po mých narozeninách se naplno rozjely mateřské pudy a ze dne na den jsem věděla, že chci dítě, že je to to, co by mě naplnilo a je už čas.

Probrali jsme to že všech stran s manželem a rozhodli se, že to tak cítíme oba dva a začneme na tom nenásilně pracovat.

Podařilo se v únoru 2013, zrovna kdy jsem přestala vše řešit a ten měsíc to nečekala. Byli jsme moc šťastní. Mé štěstí vydrželo 10 týdnů, poté začal koloběh hospitalizací v nemocnici, Gennetu, vyšetřeních atd. Ale vše postupně.

V 10. těhotenském týdnu jsem začala krvácet, šla jsem do nemocnice se slzami v očích a s tím, že se asi jedna o potrat. Naštěstí srdíčko bylo na ultrazvuku krásné vidět a mě hospitalizovali s hematomy v děloze a diagnózou „hrozící potrat“. Ustáli jsme to, jen jsem již byla na rizikovém těhotenství. Miminko se dále krásné vyvíjelo. V 17. těhotenském týdnu nám potvrdili klučinu, manžel se nosil jak páv - moc si ho přál.

Mezi 10. a 20. těhotenským týdnem mi bývalo hodně špatně, pořád pocit na zvracení, nemohla jsem nic ani polknout, zhubla 5 kg, ale byla přesto šťastná, protože jsem to brala tak, že jsem těhotná a k tomu to patří.

V 18. těhotenském týdnu se doktorce nelíbily nějaké ty testy. Nevím, zda tripletesty, už si nepamatuji. Že se jedna o hraniční hodnoty a že mě posílá do Gennetu. To mi teda moc na pohodě nepřidalo, ale budiž.

Objednala jsem se asi za dva týdny, bohužel do té doby opět velké krvácení, tvrdnutí břicha, hospitalizace a diagnóza: „nízko položená placenta“, placenta previa. Ještě ne centralis, ale ne o moc dále.

Doktoři říkali, že se jistě vytáhne, ale císařskému řezu a velké opatrnosti se již nevyhnu. Doma jsem mohla jen polehávat a téměř nic nedělat, často jsem špinila a mírně krvácela. Četla jsem pár příběhů, že to není sranda a co se může stát, ale to mně se přeci netýká… :-(

Dojížděla jsem i do Gennetu, kde vše bylo téměř v pohodě, až na mírně zvětšené ledvinové pánvičky a tu placentu, která se spíše sesouvala úplně dolů, než aby se vytahovala.

V 29. těhotenském týdnu opět krvácení, masivní. Uložili mě ihned na porodní oddělení, že se budou snažit vše udržet a v případě problémů ihned převoz do jiné nemocnice. Jsme z Rakovníka a nemají zde oddělení vybavené pro nedonošené děti.

Ležela jsem, píchali mi kortikoidy a já se modlila, ať to pinďa vydrží. Po propuštění mě se sbalenou taškou poslali do Motola, ať se na mě podívají, a buď ihned hospitalizují či nabídnou termín a domluvíme se na císařském řezu, že se bohužel jedná o placentu previa centralis a lepší už to asi nebude.

Podotýkám, že jsem celé těhotenství opravdu průběžně krvácela, už mě to ani nepřekvapilo a nějak jsem si zvykla a nebrala, že se něco může stát. V Motole na mě koukali dva doktoři s tím, že si můžu vybrat, zda chci ležet tam, či u nás v Rakovníku, a že mi doporučují za dva týdny už hospitalizaci až do porodu a naplánovaný císařský řez cca v 38.-39. týdnu. Byla jsem tehdy ve 32. těhotenském týdnu. Vybrala jsem si Rakovník, přeci jen se mi nechtělo dalších 8 týdnů ležet v městě 70 km daleko kvůli rodině atd.

Další dny jsem odpočívala, balila si věci do nemocnice a těšila se, že vše bude již v pořádku a brzo je vše u konce a budu mít krásného kloučka. Ale ty největší nervy a strach teprve měly přijít… I když o tom teď píšu, není mi dobře od žaludku a chce se mi plakát, nikdy na to nezapomeneme a budeme děkovat bohů že vše dopadlo tak, jak dopadlo.

Když jsem byla 33+2 tt, byl to víkend, tak se mi nezdály pohyby. Říkám si, ze je to fakt divné, již dva dny a vůbec nic, jela jsem do nemocnice, kde mi natočili monitory a řekli, že je vše v pořádku… Uf, velmi jsem si oddychla.

16. 9., přesně v 33+4 tt, u mě byla kamarádka. Užily jsme si krásný odpoledne, dala jsem si dobrou véču, koukala na televizi a užívala si blízkosti manžela. Malej kopnul a já byla šťastná, že ho opět cítím. Usnuli jsme kolem 23. hodiny a během pár minut mě probudil čúrek čehosi po stehnu.

Vylítnu z postele a na záchodě už ze mě teče proudem krev. Řvu na manžela, ať ihned přiběhne, že je zle a musíme do nemocnice. Pořád jsem si naivně myslela, že se to zase ustojíme a jen si mě tam už tedy nechají do porodu. Ještě jsem se téměř s manželem pohádala, ať mi vezme počítač, že se tam budu nudit a že si mě tam těch 8 týdnů už nechají, to je jisté.

Odjíždíme, já relativně ještě v pohodě, nemocnice od nás cca 6 km. Paradoxně bydlím hned u nemocnice, ale kvůli rizikovému těhu, kdy jsem fakt nemohla nic téměř vzít abych, hned nekrvácela, jsem bydlela po tu dobu u tchyně a tchána.

V polovině cesty již bolesti břicha, což jsem při krvácení nemívala, začínám být dost nervózní a tuším, že se děje něco špatného.

Přijedeme a ve výtahu se již nemohu bolestí narovnat. Dorazíme na porodní s tím, že krvácím a říkám jim moji diagnózu: placenta previa centralis. Ani jsem nemusela nic říkat, už o mě věděli a měli i poradu, protože věděli, že si tam půjdu lehnout a takové případy často nemívají.

No radost neměli, že máme jet do Motola, tam nejsou vybavení atd. Ale jelikož pořád krvácím, rychle mě vyšetří. A tady začíná ta nejhorší chvíle v mým životě, kterou mám pořád před očima.

Sestřička nemůže najít srdíčko, já se klepů jak ratlík, pamatuji se, jak se mnou házel celej vozík, jak jsem se klepala. Už mi to ani nemyslí, pořád si říkám, že malej je mrtvej. Doktor křičí, sestry se sbíhají… Manžel na chodbě nic netuší.

Asi deset minut nic, žádné ozvy, sestřička mě konejší… Pak najednou řekne: „Jo, máme ho, super, něco tam slyším,“ doktor okamžitě volá někam, ať přijedou s inkubátorem a že jdu okamžitě na sál v celkové narkóze a ať všichni dělají, nebo oba dva umřeme. Bohužel tyto slova si opravdu pamatuji do detailů, ale nikomu to nezazlívám.

Já už opravdu mimo sebe říkám, že musím čůrat, nenechají mě… Přijdou zřízenci a sundavají mi každej jinou část oblečení, dávají cévku, píchají něco do žíly. Jen říkám sestřičce: „Prosím, řekněte manželovi, že jdu na císaře.“

Na sále se mě ještě ptají a snaží uklidnit, zda to bude holčička či chlapeček (papíry jsem žádné dát nestihla), jak se bude jmenovat, poslední slova jsou, že mi budou muset říznout do tetování (mám ho v podbřišku).

Usínám… Probouzím se zmatená, s trubicí v krku a sama. Nevím, co se děje, jsem úplně mimo. Po chvilkách upadám do spánku, opět se probouzím a vidím doktora, jak mi něco píchá do stehen. Ptám se, kde jsem. Že na ARU a je to hodně zlé. Ptám se, co malej, prý mi odpověděli, ale já opět upadám do spánku a odpověď neslyším.

Probudím se k ránu, s pocitem, že to malej nezvládl, vytrhnu si dýchací trubici z krku (tím jsem si ho celej poškrábala), ale nemohu dýchat a strašně pláču, nevím, co se stalo, nevím, zda žije nežije… Strašně se bojím, co mi kdo řekne.

Přijde doktor, nadává na tu vytrhlou trubici a říká, že malej žije, že je dobrej a převezli ho do Prahy ke Karlovu, že to byl velkej chlapák na to, jak se narodil brzo a měl jen malé dýchací potíže, tak ho dopečou. Říká, že bohužel se mnou je to mnohem horší a že ještě nemám vyhráno, ale je to zlé… Odloučila se mi placenta, k tomu, aby toho nebylo málo, část placenty byla naopak přirostla ke svalům a museli mi ji po kousíčkách vyndavat.

Dle jeho slov jsem pořád strašně krvácela, nevěděli si se mnou rady, dostala jsem asi 2,5 l krve a musel přijít doktor na příslužbě, byla jsem na sále asi 3,5 hodiny. Říká, že mi nechali dělohu, ale že jinde by mi ji asi hned vzali, že to je normální postup, ale pokusili se ji zachránit s tím, že kdyby něco, jedu okamžitě ještě na sál na vyndání.

Mám v břiše 2 dreny a museli mi vše strašně moc sešít, nikdy se s tímto ještě nesetkali a neví, co to vůbec s mým tělem takto sešito udělá… Musíme čekat. Použili nějaké léky na krvácení, které mají v trezoru, a pět let nouzili, název bohužel nevím.

Ale jinou možnost neměli, mám vše šité hodně do stran, ale v tu chvíli mě toto opravdu nezajímá. Mám strach jen o našeho syna, na sebe vůbec nemyslím a nedochází mi to.

Strašně to bolí, je mi pořád mdlo, dostávám další infúze krve. Manžel za mnou přišel, ukazuje mi fotky malého a taky začne plakát… Říkám, co blbneš vždyť je dobrej, je velkej, dýchá jen s malou pomoci, je krásnej.

Manžel se na mě podívá a říká, že to vůbec nechápu, že jsem málem umřela já a vypráví mi svoji verzi.

Když jsem šla do ordinace, šel rychle přeparkovat. Za dveřmi zůstal můj tchán, když se vrátil, nikdo jim nic neřekl, šel si zakouřit… Vidí, jak přijíždí sanitka a nesou dovnitř inkubátor. Pak mu ukazuje setra malého, je krásnej, rychle ho dávají do inkubátoru, manželovi předávají vizitku, kam si má ráno zavolat, a odchází.

Další tři hodiny se nic neděje, nikdo jim nic neřekne, jen vidí, jak přiběhne jeden doktor, druhej doktor, sestra nosí jednu krev za druhou… Po více jak třech hodinách převážejí mě, jsem celá bílá a spím. Přijde k němu doktor a říká, že jsem teď mimo ohrožení života, ale bojovali o něj. Málem jsem jim tam vykrvácela, vše mu popisuje a řekne, ať si zavolá ráno. Ale že se může ještě bohužel stát cokoli, že mě převážejí na ARO a uvidí se, jak to zvládnu, že hodiny teď jsou rozhodující.

Několik doktorů mi nezávisle řeklo, že jsem vstala hrobníkovi z lopaty a jak jsem je potrápila. Doteď můj doktor říká o zázraku, že jsem se z toho vůbec dostala.

Manžel každý den jezdí do Prahy za malým, pouští mi videa, voláme 2× denně, jak na tom je, jaké má pokroky. Po třech dnech mě dají na gynekologické oddělení, snažím se pomalu zotavit, ale cítím se docela silná a i přes velkou bolest, únavu a pěkně nízký tlak se z toho po 8 dnech jakž takž dostávám a propouští mě. Ale stálo to hodně přemlouvání a slziček, že chci vidět již našeho malého.

A pak je tu ten den D, den kdy poprvé vidím našeho maličkého. Ano, překvapuje mě, jak je maličký, ale při pohledu na ostatní dětičky v inkubátorech, mnohem mnohem menší, to byl vlastně cvalík. Při porodu 2,2 kg a 43 cm. Když ho poprvé vidím, něco málo zhubne na 2 kg a je tak krásnej. Můžu si ho hladit, na chvilku vyndat, štěstím pláču, pláče i manžel… Dle jeho slov se stydí za pocity, které po porodu měl, byl na Mišáka naštvanej, protože mamince takto ublížil… Ano, je to šílené, ale tak to cítil.

V inkubátoru je 15 dnů, jezdím za ním, sedím u něj, hladím si ho, povídám si s ním. 15. den ho převážejí na Kladno na nedonošenecké oddělení.

Opět za ním asi 2× jedu, má svátek, vezeme mu plyšovou chobotničku, krásné se nám vyhřívá a už bumbá i více ml mlíčka. Někdy moje, ale moc ho nemám, tak má téměř od začátku umělé mléko. Při poslední návštěvě mi řeknou, že můžu k němu nastoupit a budu se o něj již učit starat a brzo půjdeme domů. Nemohu tomu pořád věřit, vše je jako ve snu… Jako kdybych se probudila ze zlého snu do překrásného. Vše je tak strašně rychle, nečekala jsem, že půjde vše tak rychle, nemůžu se dočkat.

Čekáme, až se mu léky uzavřou ducej, očička jsou v pořádku, trápí nás jen šelest na srdíčku, zvětšená ledvinová pánvička a cysty na mozečku. To je vše pravidelně hlídáno a cca v roce vše vyloučeno a v pořádku.

Po 23 dnech nás pouštějí, kojení nám bohužel nejde, mám málo mléka a Míša nemá sílu a při kojení usíná, vzdávám to a je plně kojen umělým mlékem.

Čas plyne a vše je v pořádku, trápí nás jen noční spaní/nespaní, ale to si taky zvykáme a upravuje se to až po dvou letech.

Od 7 měsíců je často nemocný, opakující se bronchitidy, zápal plic… Několikrát hospitalizace, v 10 měsících nasazena denní foukátka, diagnóza astma bronchiale. Nemocný je od září cca do května ob týden, teď nás čekají lázně, ale po tom všem, co jsme si zažili je to jen maličkost a věříme, že z toho brzo vyroste.

A jak to vše dopadlo se mnou? Nejsem bez komplikací, od porodu mám časté bolesti břicha, dalo by se říci denní - rok a půl jsem lítala po doktorech, 2× laparoskopie, mnohé vyšetření Podolí, Apolinář… Ale vše bez většího nálezu, jen velké, neustále se tvořící srůsty. Dostála jsem doporučení zkusit jógu a světě div se, opravdu pomáhá a již přes půl roku jsem bez těch největších bolestí či si dokážu jógou ulevit.

Druhé dítě neplánujeme, doktoři sami neví a strach by mi to nedovolil a manžel už nikdy více nechce nic podobného zažít. Jsem vděčná, že to vše takto dobře dopadlo a máme krásného, téměř zdravého kluka.

Jen se zbavit těch depresí. Často se v noci probudím a myslím na to, co by bylo přijet o pár minut později atd. a pak nemohu do rána spát.

Život je velmi křehký, lidi, važte si ho!!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
Tee34
Ukecaná baba ;) 1788 příspěvků 07.03.16 00:30

To je sileny. Jsem rada, ze jsi ty i chlapeček v pořádku. Oboum vam do budoucna preji uz jen to dobre. :hug:

 
pitbul
Povídálka 42 příspěvků 07.03.16 00:51

To špatné sis už vybrala, peju jen to nej s malým zázrakem :hug:

 
slavuska1
Vesmírná mluvilka 31263 příspěvků 07.03.16 00:58

Vy jste si teda užili. tak hodně zdravíčka :hug:

 
Malike
Echt Kelišová 8153 příspěvků 07.03.16 06:12

Byli jste statecny..hlavne ze to dobre dopadlo pro vas oba. :palec: preju moc stesticka a zdravicka pro vas oba.. :kytka:

 
Pov
Kecalka 177 příspěvků 07.03.16 06:26
:srdce:
 
Fonty
Kecalka 177 příspěvků 07.03.16 07:18

Nemám slov. Hodně štěstí!!! :srdce:

 
Ketty655
Zasloužilá kecalka 609 příspěvků 14 inzerátů 07.03.16 07:21

Jsi moc statečna a super maminka, tak se pořádně drzte :hug: a ty nemoce co ma, to maji i donosene deticky, brzo bude vše úplně OK

 
MIŠMA 22
Kecalka 275 příspěvků 61 inzerátů 07.03.16 07:21

Nic pěknýho vás nepotkalo, ale přez to věřím, že nejhorší máte za sebou a bude jen líp. Moc vám to oběma přeju. :hug:

 
suvik
Generální žvanilka 24540 příspěvků 07.03.16 07:26

Preju hodne stesti, zazili jste si krusne chvile.

 
Pudloslava
Vesmírná mluvilka 31247 příspěvků 07.03.16 07:28

Uf. Gratuluji a drzim palce do budoucna.

 
Cuddy
Extra třída :D 11770 příspěvků 07.03.16 07:39

Uf, preji dal uz jen to dobre.

 
Ivulee14
Ukecaná baba ;) 1392 příspěvků 07.03.16 07:55

Taky jsem moc ráda, že to dobře dopadlo a přeji oběma do budoucna moc a moc zdraví!

 
elot
Ukecaná baba ;) 1106 příspěvků 07.03.16 08:00

Tenhle deníček by si měly přečíst všechny matky, co je rozčilují jejich zdravé děti! ( I já mezi ně někdy patřím. ) Ať už je to jenom lepší.

 
fialína
Závislačka 4531 příspěvků 07.03.16 08:25

Uff, uff, uff. Zažila jsi hodně, není divu, že se takhle cítíš. Nevím, jestli jsi s tím někam chodila, to, co popisuješ má znaky postraumatické stresové poruchy a neboj, spousta toho se dá odbourat, když víš, jak na to… v tomhle by mohl pomoct dobrý psycholog. Nezbavíš se toho úplně, ale jde s tím pracovat. Znám… Držím pěsti.

 
Tučňáková
Extra třída :D 14342 příspěvků 9 inzerátů 07.03.16 08:33

:hug: :hug: :hug: :hug: štěstí v neštěstí…kdyby nebyla ta placenta vrostlá, tak ani nepomyslet… Já jí taky měla vrostlou, odloučila se - díky tomu, že byla vrostlá, tak se odloučila jen částečně a malá také přežila… :hug: :hug: :hug:

 
Misel02
Závislačka 4248 příspěvků 07.03.16 08:59

No je to mazec je zázrak že jste v pořádku přeji malému aby se uzdravil a už nebyl nemocny… mnoho sil Vám posílám :srdce:

 
misa.859
Zasloužilá kecalka 800 příspěvků 07.03.16 09:25

To, že máš deprese se nedivím, ale hlavně, že dítě je v pořádku. Není nic horšího, než když je dítě postižené.

 
PetiteFillette
Extra třída :D 13845 příspěvků 1 inzerát 07.03.16 09:30

Uf. Tak tohle je opravdu síla. Jsem ráda, že to dopadlo takhle dobře. Hodně zdraví vám oběma :palec:

 
Jahudka82
Kecalka 470 příspěvků 07.03.16 09:40

No teda, měli jste fakt kliku ze to tam zvládli i ty doktoři a hlavně ty s malým, málokdo si asi dokáže představit co se všechno může stát… Tak at je už jen líp a i manžel klobouk dolů jak to ustal, s chlapem ta bezmoc někdy dokáže fakt zamávat, musel to pro něj byt taky horor… Nejhorší na tom asi je když to mimi odvezou jinam…ale je to bojovník a sikula, a ty taky! :palec:

 
viky23
Extra třída :D 13730 příspěvků 07.03.16 09:45

Sileny cim jsi si prosla. Preji uz jen zdravi :kytka:

 
martina.se
Hvězda diskuse 53295 příspěvků 07.03.16 09:47

No mazec, měli jste oba neskutečný štěstí :kytka:

 
čarodějka1311
Kecalka 351 příspěvků 07.03.16 09:50

No teda… Jste oba bojovníci stateční. Teď už přeji jen vše hezké a zdraví. Doktoři jsou machři.

Příspěvek upraven 07.03.16 v 09:50

 
Labandita
Zasloužilá kecalka 523 příspěvků 07.03.16 09:50

Dekuju!! Ze jsem si uvedomila co mam za stesti! :kytka: a vam uz jen vse dobre :hug:

 
anitram999
Kelišová 6471 příspěvků 07.03.16 10:26

Ufff, brečím tu jako želva :,( to, co jste si s malým prožili, hlavně, že jste oba „jakš takš“ v pořádku a že žijete, posílám hodně pozitivní síly a zdravíčko vám oběma :oops: :andel: :kytka:

 
whitehorse
Kecalka 264 příspěvků 07.03.16 10:37

Úplně z toho mrazí :oops:. opravdu se to stihlo a ty jsi neuvěřitelně statečná a silná, jak jsi toto všechno zvládla. hodně sil a pohody do dalších let a oběma zdravíčko.

 
looocka
Ukecaná baba ;) 1259 příspěvků 07.03.16 10:50

Mrzi mne vase trnita cesta, ale uz bude jen dobre :hug: doufam, ze ti sepsany denicek trosku ulevi, me to pomohlo… Libi se mi, ze pres to vse si rada jak to dopadlo a jak to je, narozdil od tech maminek co placou nad svym zdrave probihajicim,,ne­prirozenym,, porodem a davaji vsem vinu za zdrave dite, ktere neprislo na svet dle svych predstav :potlesk: :potlesk: :potlesk: drzte se :kytka: :kytka:

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 07.03.16 11:01

Také jsem měla vrostlou placentu a když mi ji po porodu v narkóze odstraňovali, též jsem mále vykrvácela. Všichni na mě pak na oddělení koukali s vystrašeným výrazem „jo vy jste TA s tou placentou?!“ Měli z toho taky pěkný vítr. 8o Bohužel je prý skoro jisté, že při příštím těhu dojde ke stejné komplikaci. Pořád se to ve mě pere, hodně se bojím, ale po druhém dítěti hodně toužím. Doktorka mi ho naštěstí nijak nevymlouvá, jen říká, že je nutno počítat s touto komplikací. Tak uvidím… Autorko, přeju hodně síly a štěstí! :srdce:

 
Foxisssss
Ukecaná baba ;) 1053 příspěvků 07.03.16 12:26

Četla jsem to se zatajeným dechem, hlavně, že vše dobře dopadlo. Přeji hodně sil, radosti a štěstíčka do budoucna! :srdce:

 
vila222
Kecalka 347 příspěvků 07.03.16 12:49

Tak klobouk dolu co jste s manzelem zvladli. Jsem rada, ze chlapecek je relativne v poradku a vy se muzete radovat z rodičovství. Preji jen a jen to nej…a snad uz bude lepe :hug:

 
LLenule111
Ukecaná baba ;) 1886 příspěvků 4 inzeráty 07.03.16 12:50

Tento deníček mě hodně dojal :srdce: Jak se říká štěstí v neštěstí. Přeji mnoho sil a pevné zdraví.

 
eva mrazova
Kecalka 102 příspěvků 07.03.16 12:58

Pobrečela jsem si. Napínavé čtení až do konce. Super, že jsi to sem napsala. Mrzí mě tvé deprese. Třeba i jóga ti od nich trochu pomůže. Aspoň že, synáček to zvládá. Přeji mnoho zdaru, ať jsi dál jen šťastná! :srdce:

 
cafina
Stálice 58 příspěvků 07.03.16 13:03

Vsem moc dekuju za krasne komentare,
je to uz dva a pul roku a cas vse trochu otupi, ale porad jsem nesmirne vdecna ze to takto dopadlo a dostali jsme oba dva dalsi sanci, zaroven jak sem jiz psala neustale me to strasi v hlave a premyslim co a jak kdyby, casto kvuli tomu placu ale pritulim se k synovi a hned je lepe..stacilo opravdu jen par minutek pozdeji a bylo by to asi vse jinak.
Druhe dite si taky moc preju, i je si s touto myslenkou dost hrala…ale rozum mi rika, ze priste tolik stesti mit nemusim a musim byt vdecna za zivot sebe i sveho syna. Nevim jake jsou sance ze by se to opet opakovalo ci ne, nikdo mi nejak nic neumi urciteho rict. Nevi ani zda by to moje deloha vubec vydrzela, zda bych nemusela cele tehu jen lezet atd..Dle jednoho sverazneho doktora mi bylo receno, ze mohu mit dve deti, ale je mozne ze me budou chodit navstevovat na hrbitov :-(.Tim se ridim a radeji zivot nepokousim.
Manzel to zvladl na jednicku, nikdy si ho neprestanu vazit jak se o nas dva staral..jezdil denne mezi nemocnici v Praze, nemocnici v Rakovniku a navzajem nam o tom druhem vypravel a vse zarizoval. Drzel me nad vodou a vzdy kdyz jsem se zacala hroutit stal u me a dodal mi odvahu. Ale sam priznava ze to bylo pro nej stasne tezky, a tohle uz opravdu nechce nikdy vice zazit.

Příspěvek upraven 07.03.16 v 13:07

 
Blešík
Extra třída :D 12013 příspěvků 07.03.16 13:19

Hrozný zážitek, ani se nedivím, že manžel další dítě nechce, ty hodiny čekání jestli bude chlapečka vychovávat sám musely být šílený :( Držím palce, ať tě noční můry brzy opustí a ať jste už jen a jen šťastný :kytka:

 
cafina
Stálice 58 příspěvků 07.03.16 13:28

Děkuju vse za hezke komentare, ani jsem necekala ze muj smutny, ale zaroven stastny denicek bude mit takove ohlasy.

Příspěvek upraven 07.03.16 v 13:30

 
cafina
Stálice 58 příspěvků 07.03.16 13:30

@En.Joy Tak to me mrzi, ze sme meli stejne komplikace. Ja sem si porad rikala ze treba pri druhem by to uz nemuselo byt, ale odvahu nemam a uz jsem se nejak smirila s tim ze to riskovat ani nebudu. Vy do toho pujdete i pres to vse? je hodne velka pravdepodobnost ze se to stane znova?

 
Kacka025
Zasloužilá kecalka 572 příspěvků 07.03.16 13:38

Hodně mi to připomíná náš příběh :oops: Také jsem měla praevia centralis, krvácení velmi často. V 29tt masivní, to jsme ustáli, napíchané kortikoidy…ve 33+4 opet masivní krvácení, odlučování placenty a šlo o minuty. Vše dobře dopadlo a máme krásnýho už 2,5 kluka ;) Vážil 1800g a měřil něco málo přes 40cm. A strach o sebe?? Neměla jsem ani minutu, šlo mi jen o malého. Jsem ráda, že i vy jste to zvládli. A věřím, že se s tím brzy už dokážeš vyrovnat :kytka: :hug:

 
cafina
Stálice 58 příspěvků 07.03.16 13:43

@Kacka025 je neuveritelne jak jme meli stejne komplikace ve stejnych tydnech. Taky sem rada ze jste v poradku. Misa je narozen 16.9.2013, to jste asi nejak podobne?

 
Kacka025
Zasloužilá kecalka 572 příspěvků 07.03.16 13:49

Ty jo to jsou vážně o kousek ;) ten náš je 19.10. 2013! @cafina

 
prazacka
Kecalka 182 příspěvků 07.03.16 13:57

Ahoj, jsem moc ráda že to tak dopadlo! Chtěla bych tě jen podpořit, sice jsem si neprošla tím samým, aĺe s koncem těhotenství a začátkem mateřství se také pořád snažím vyrovnat. Po bezproblémovém těhotenství u mě propukla před porodem psychoza, kvuli mému stavu mě okamžitě vzali na sál a udělali císařský řez (v Podolí). Malého jsem kvůli svému stavu ani neviděla, 2 dny jsem ležela na JIP a poté mě nechali převézt na psychiatrii. Naštěstí jsem si to co se děje moc neuvědomovala, o to horší to pro mě bylo po uzdravení, když mi došlo, co se vlastně stalo. Můj manžel nás neskutečně podržel, o syna se od prvních dní postaral, domů mě pustili po 2 měsících, a já si začala hledat k synovi cestu. Nyní je mu už přes 3 roky, vztah máme krásný. Také toužím po druhém miminku, ale bojím se, že takové štěstí jako jsem měla už bych mít nemusela, a mohla bych mít sice 2 děti, ale skončit někde v ústavu. Dlouho mě trápil pocit, že jsem jako máma selhala, nedokázala porodit a starat se o syna. Hormony ale dokážou hodně. Tobě moc držím palce, aby bylo už všechno dobrě.

 
reinkarnace
Závislačka 3769 příspěvků 6 inzerátů 07.03.16 14:00

Moc hezký deníček. Nezbývá než vám všem popřát už jen hodně zdraví! Vybrali jste si to snad už do konce života :hug:

 
misalin
Kecalka 306 příspěvků 07.03.16 14:06

Řvu jak želva 8) Moc dojemný a ještě že ten krásný konec, že vše dobře dopadlo. Hodně štěstí :kytka:

 
Makula75
Ukecaná baba ;) 1107 příspěvků 07.03.16 14:08

Prejeme Vam hodne stesti a zdravi!!! :srdce: Drz se, uz bude jen lip a lip :hug: :mavam:

 
nonacek
Povídálka 41 příspěvků 11 inzerátů 07.03.16 14:37

Boze, už dlouho mně nic nerozplakalo… po přečtení tohodle příběhu se mi uplně zastavilo srdce a spustili slzy
Držím palce cele vaši rodině aby jste nic podobného už nezažily

 
dalmati
Zasloužilá kecalka 935 příspěvků 07.03.16 17:07

Přeji hlavně zdraví a štěstí a držím palce dál

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 07.03.16 17:08

@cafina V porodnici mi řekli, že příště se to stát může i nemusí, že to nikdo předem neví. Jenže já pak měla ještě jedno nevydařené těhotenství a když mi moje doktorka pak dělala revizi, řekla, že děloha byla jak houba prosáklá krví, hodně krvácela, hrozně proměklé tkáně, takže mi řekla, že placenta by opět prorostla a je třeba s tím pro příště počítat, že k tomu s největší pravděpodobností znova dojde. Ještě to nemám rozhodnuté, zda do toho půjdu, ale spíše se kloním k tomu že ano. Já totiž neměla ten problém s odloučením placenty, „jen“, že byla prorostlá, museli ji „odpitvávat“ po kouskách a přitom teklo strašně krve, která nešla zastavit. Jako u vás nebyli na to připraveni, takže tam byl zmatek, časové prodlevy… Docela spoléhám na to, že by se s tím tentokrát počítalo a vše bylo nachystáno předem. Moje doktorka mě od druhého těhotenství též nezrazuje, to je pro mě hodně povzbudivé! :)

 
belladonna
Ukecaná baba ;) 1239 příspěvků 07.03.16 18:37

Dokážu si představit, jak ti bylo. Jak to bylo hrozné, ten strach a pláč a tak. Prožila jsem preeklampsii, dítě císařem v 34. týdnu, na ten týden velice malé. Nevěděli jsme nikdo co bude a bylo to příšerné, ale dobře to dopadlo, jako u vás. Synka máte krásného.

 
pe-terka
Echt Kelišová 8273 příspěvků 07.03.16 19:13

@En.Joy Mojí babičce vybavovali placentu na sále při každém porodu. Rodila 4×, všichni v pořádku. Tak uvidíš…Navíc napodruhé už by byli doktoři připraveni :think:
Zakladatelko, četla jsem jedním dechem. Je přirozené, že máš dodnes psych. komplikace, setkala jsme se s tím u více lidí, kteří dramaticky bojovali o život. A u vás šlo o životy dva..Je super, že jste si ho oba dva vybojovali. A máš supe manžela :palec: Ať už je jen dobře :hug: :kytka:

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8376 příspěvků 07.03.16 19:41

Preji cele Vasi rodine, hlavne tobe a Misovi, pevne zdravi!
Poradne oba jezte, hlavne domaci stravu a budte co nejvice na cerstvem vzduchu ve zdravem prostredi (hory, more). To umi s detskym zdravim zazraky. Bude uz jen lip, uvidis. A ta joga, super. Tve telo je opravdu bojovnik.

 
Adinka_2012
Ukecaná baba ;) 2133 příspěvků 37 inzerátů 07.03.16 20:16

No ty bláho, tak to je jak z hororu. Přeji už jen pevné zdraví a stálý smích na rtech :kytka:.

 
maminkaBeáta  07.03.16 20:19

Teda to je doslova z pekla štěstí.. přeju vám oběma ať už jste jen a jen zdraví a ať se i tvůj i maličkého stav úplně ÚPLNĚ zlepší :srdce: :srdce:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček