Naše zkušenost z pobytu v nemocnici.

 Vydáno: 01.08.03

Ahoj, jmenuji se Lucie a minulý týden jsem se vrátila se svou osmiměsíční dcerou z nemocnice???

Před narozením dcery jsem byla pravidelnou návštěvnicí těchto stránek, po porodu tolik času nebylo, ale teď nastala situace, kdy jsem se rozhodla začít opět přispívat. Impulsem byla samozřejmě má negativní zkušenost z pobytu v nemocnici s nemocným dítětem.

V těhotenství jsem studovala veškeré dostupné materiály, kterak se chovat, abych přivedla na svět zdravé dítě, a abychom byli dobrými rodiči. Bohužel občas nastanou chvíle, kdy všechna dobrá předsevzetí a vůle nejsou k ničemu.

V 6. týdnech jsem byla s malou na pravidelné kontrole UZV kyčlí. Něco se lékaři nezdálo, ale že něco není v pořádku mi potvrdil až na další kontrole kolem 4. měsíce. Nějak se mu nezdála pravá ledvina (u nás je zvykem preventivně provádět vyšetření ledvin při kyčlích). Odeslal mě na vyšetření na nefrologii. Přeskočím vyprávění, jaká vyšetření dcera Noemi Nela podstoupila. Faktem je však to, že nás poslali na podrobné vyšetření na specializovanou dětskou urologii do Fakultní nemocnice v Olomouci (dle vyjádření ošetřující lékařky nic blíž bohužel nebylo).

Vyšetření mělo trvat dva dny. Jela jsem s dcerou sama, vybavena autosedačkou a batohem s věcmi na dva dny. Na dětské klinice jsem se měla hlásit do půl deváté (vyšetření bylo domluveno měsíc předem telefonicky, a to přede mnou). Na místě jsem byla kolem osmi. Zapsala jsem se v kartotéce a na řadu přišla o půl jedné!!!! Představte si květnová horka, s půlročním dítětem, v průchozí čekárně, bez možnosti dojít si na WC. Když jsem si dovolila jít se kolem 11. hodiny zeptat, zda na mě nezapomněli, neboť všichni v čekárně už byli v ordinacích a dokonce i spousta těch, kteří přišli po nás, byla jsem ?slušně? odbyta, že přede mnou jsou ještě tři lidé a mám si laskavě počkat. Půl hodiny na to nás pozvali do ordinace, ale ve dveřích zjistili, že ještě potřebují UZV a tak jsem čekaly další hoďku, než na nás přišla řada. V ordinaci jsme byly hotové za pět minut, kdy po nás chtěly jen informace ohledně porodu (které si mohli přečíst ve zdravotním průkazu) a také to, zda jsem zdravá, aby mě mohli s dcerou hospitalizovat.
O provedených vyšetřeních nebudu psát, je to celkem zbytečné. Výsledkem bylo konstatování, že máme přijet za měsíc, protože malá má vrozenou vadu ledvin ? zúžený močovod z pravé ledvinky, a proto je nutná operace. Předběžně stanovená doba hospitalizace 2 až 2,5 týdne.

Když jsem po měsíci přijela s Noemkou na operaci, musela ještě podstoupit další vyšetření. Když pominu to, že jsem se na všechno musela stále vyptávat, nikdo mi nikdy sám od sebe žádný výsledek prováděných vyšetření neřekl, až do operace pobyt celkem ušel.
Ještě bych se chtěla zmínit o chaotickém sdělování informací mezi jednotlivými klinikami. Přímo na urologii nám posunuli termín operace o dva dny, na dětské klinice o tom nevěděli a na mou námitku, že mi změnu termínu dokonce volali domů, jen řekli, že zřejmě došlo k ?informačnímu šumu?, neboť v pondělí se přece neoperuje. Hodinu nato mi sám operatér před jedním vyšetřením znovu zopakoval, že operace bude v pondělí, protože ve středu nemá čas. Než jsme stihly po vyšetření dojet z jedné kliniky na druhou, už tuto informaci věděl kupodivu i místní lékař:-(((

V pondělí, den operace, jsem dceru předala lékaři na urologii, který se mě zeptal, jestli počkám na malou. Řekla jsem, že určitě, ale musím ještě zajít pro čistou plenu, kterou po mě chtěli, ale já ji u sebe neměla. Doktor mi řekl, ať teda přijedu pro malou se sanitkou, která ji bude převážet, že nemusím běhat sem tam. Měla jsem štěstí, že jsem před klinikou na onoho saniťáka narazila a domluvila se s ním, že až ho zavolají, vezme mě s sebou. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem sestře na dětském řekla, ať mi dá vědět, až pošle sanitku pro dceru, že si pro ni pojedu, když mi řekla, kde jsem to prý viděla, že pro dítě jede vždy kvalifikovaná sestra, která musí po narkóze kontrolovat všechny funkce (a já jako doprovod bych tam zřejmě zavázela). Překousla jsem to a čekala, že mě tedy zavolají, až ji umístí na JIPku.

Mezitím mě vyzvali, ať se přestěhuji na tzv. ?mateřský pokoj?, tzn. pokoj pro maminky, jejichž děti jsou umístěny na JIPce. Při té příležitosti mi řekli, že se za něj platí 270 Kč na den. Jelikož jsem o té platbě věděla od jiných maminek z předchozího pobytu a ověřovala jsem si to u naší zdravotní pojišťovny, ihned jsem jim řekla, že nic platit nebudu, neboť podle zákona má dítě do 6 let (a v některých případech, které určí lékař, i nad 6 let) právo na doprovod rodičů a rodiče za pobyt neplatí.
Na to mi řekli, že když je dítě na JIPce, nebere se maminka jako doprovod, neboť se de facto o dítě stará někdo jiný, ne matka!!!! Dokonce mi jeden lékař řekl, že vůbec nejlepší by bylo, kdybych na ty tři dny, co tam malá bude, odjela domů, protože dceři je nějaký doprovod v téhle době stejně na nic a já tam budu zbytečná. Namítla jsem, že kojím a i kdyby tomu tak nebylo, že u ní budu třeba jen stát, ale rozhodně ji tam samotnou nenechám. Doktor mi řekl, že po narkóze stejně nic nemůže jíst a pak jí dají nějakou výživu do žíly. A že pojišťovna nebude chtít za můj pobyt zaplatit a bude argumentovat tím, že malé je už osm měsíců a protože výhradně kojené dítě se bere do šesti, tak moje mléko v jejím věku není vlastně potřebné, protože už může být jen na příkrmech. Bránila jsem se tím, že přikrmuji zatím jen v poledne a večer a jinak je malá na mém prsu zcela závislá, protože jej má i na uklidnění (odmítá dudlík). Řekl, že stejně budu muset zaplatit.
Trvala jsem na svém a na pokoji jsem se z takového přístupu úplně sesypala. Pořád jsem si říkala, kde je nějaké právo dítěte na kojení a rodičů na přítomnost u dítěte.

Mezitím manžel obvolával naši zdravotní pojišťovnu až v Praze, kde se z takového přístupu zhrozili a opět nám radili nic neplatit, že na to nemocnice nemá právo a porušuje tím zákon (vybírat peníze by mohla jen u nadstandardního pokoje, což nebyl). Další telefonát byl do kanceláře krajského zdravotního rady, kde manžel opět podal stížnost. Následovaly další telefonáty, kdy pojišťovna, zdravotní rada i manžel pohrozili nemocnici žalobou za porušování zákona a za několik desítek minut zástupce nemocnice přímo z ředitelství volal manželovi, že už je vše vyřízeno a peníze po mě nikdo chtít nebude. Představte si, kolik nemocnice už vydělala na jiných maminkách, které o zákonu nic nevědí a raději zaplatí, jen aby mohly být u dětí. Takže rada pro ty, které čeká pobyt s potomkem: nic neplatit a pro jistotu se předen informovat u své zdravotní pojišťovny.

Vrátím se zpět. Operace měla být hotová kolem půl desáté, za Noemi mě však pustili až skoro ve dvanáct hodin. Když jsem ji tam viděla ležet ve směsi všech možných hadiček a pípátek, jen mě to utvrdilo v tom, že nikam neodjedu, i kdybych měla spát před klinikou. Ihned jsem se ptala na výsledek operace, bylo mi řečeno, že ještě nedostali operační protokol a tak nevědí. Pro zajímavost ? jak operace dopadla, jsem se dozvěděla až druhý den odpoledne (aspoň někdy, že?).
Noemi Nela byla první den oblbnutá léky proti bolesti a držela jsem ji za ručičku celé odpoledne až do večera. Protože mi slíbili, že jí druhý den dají mé mléko a ne žádnou umělou náhražku, poctivě jsem celé dva dny odstříkávala mléko (prsa se mi šíleně nalévala, až jsem sama nevěřila, že ho tam ještě mám tak moc). Nakonec to dopadlo tak, že mě večer volali, ať prý přijdu malou nakojit, že jim odmítá pít z láhve. Ač jsem na to upozorňovala, že jako kojená neumí sát z dudlíku (doma jí dávám pít z hrníčku), nebrali mě předtím asi moc na vědomí. Se spoustou hadiček a asistencí dvou sestřiček jsme to zvládly. Malá jak uviděla prso, přisála se tak lačně, že ještě dlouho po najezení jen dumlala a odmítala se pustit. Raději jsem ani sestrám neříkala, že už nepije, ať jí ještě dopřeju pochování a mámino prsíčko, než ji sestry zase přivážou do postýlky (nutné zlo, nesměla si nic vyškubnout).
Její chování mě jen utvrdilo v tom, že je dobře, že jsem stála za svým a neodjela. Moc by mě zajímalo, jak by ji nutili do mléka z láhve a ještě navíc umělého. Hlavně, že podle pana doktora už osmiměsíční dítě vystačí i s příkrmy a mateřinku má jen doplňkovou.

Čtvrtý den mi ji naštěstí už dali na pokoj. Malá byla tak vystresovaná z doktorů a z toho, že bych zase odešla, tak jako z JIPky, že spustila úplně nešťastný nářek vždy, když jsem se vzdálila více než metr od postýlky. Skoro dva dny jsem u ní proseděla, jídlo mi nosili na pokoj a toaletu jsem navštěvovala buď za šíleného kraválu, nebo když Noemka spinkala. Pak už jsem ji mohla z postýlky vytáhnout a dát do kočárku, takže jsme byly hned spokojenější. Zbytek pobytu pak celkem utekl rychle.

Dneska už jsme konečně doma a v říjnu nás čeká v Olomouci kontrola. Snad to bude lepší. Pokud by snad tento článek četl někdo ze zmíněné nemocnice, nechť to nebere jako útok na svého chlebodárce; u nás se prostě nastřádalo tolik náhod, že jsem o tom napsat prostě musela. Jen doufám, že případné následky mé zpovědi neodnese naše dcera???
Omlouvám se za mou obsáhlou ?stížnost?, ale celkem by mě zajímal Váš názor, milé maminky (čtenářky,?); jsem opravdu tak náročná nebo nespokojená? Nebo se jedná o standardní postup na všech dětských klinikách? Nevíte někdo, zda se Fakultní nemocnice v Olomouci honosí označením Baby Friendly Hospital?

Lucie + Noemi Nela

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
mamca
Povídálka 12 příspěvků 01.08.03 21:48

Ahoj Lucie,
díky za informaci, že se za pobyt s dítětem do šesti let neplatí, protože nemocnice v našem nejbližším okolí, co vím od jiných maminek, chce taky platbu a pokud vím, tak kažký zatím zaplatil.
Myslím, ale nejsem si tím úplně jistá, že Olomoucká porodnice má označení Baby Friendly Hospital, nevím zda se to vztahuje na dětské oddělení?
Nad tím, co popisuješ, se opravdu pozastavuji, sama jsem pracovala jako sestra na kojeneckém oddělení v jiné fakultní nemocnici, ale takové chování jsem ze strany lekařů nezažila. Myslím tím hlavně to, aby tvrdili mamince, že je tam zbytečná i přesto, že vědí, že ještě převážně kojí. Samozdřejmě, že maminky na JIP nemohli být s dítětem neustále, ale mohli tam docházet, být tam přes den. Pro to dítě je k uzdravení velkou pomocí přítomnost milující mámy!!! Nevím, co je to za doktora, který se nedokáže trošku vcítit, jak je asi mámě, která má strach o své dítě a jak je dítěti, které je vydáno napospas cizím lidem, i když mu pomahájí, takové maličké prostě mámu potřebuje.
Také nechápu, proč tě neinformovali o průběhu a předběžném výsledku operace hned týž den, to je strašné, být v takové nejistotě.
JInak Noemce přeju, ať se úplně uzdraví a ať už nikdy nemáte, tak nepříjemné zkušenosti. Ahoj mamča

 
Anonymní  01.08.03 21:51

Ahoj, úplně mě děsí Tvůj zážitek. Máme doma čtyřměsíční dcerku a nedovedu si vůbec představit, že by naše Míša měla zažít takovouto zkušenost jako jsi zažila Ty a Noemi Nela.
Rozhodně si nemyslím, že by jsi byla nějak náročná, ale máš ráda svoje dítě, a to že jsi chtěla být s ní i během pobytu v nemocnici beru jako přirozený pocit rodiče.
Nejhorší je že člověk je odkázán na doktory a zvažuje co vše po nich může požadovat. Osobně si myslím, že hodně záleží na přístupu doktorů k dětem i k rodičům, a že by nám měli být i trochu oporou v situaci, která je možná pro ně běžná, ale rozhodně ne pro nás rodiče a hlavně ne pro naše děti.
Myslím si že na lidech záleží a toto mě opět utvrzuje v tom, že je mnoho lidí, kteří si myslí, že nemocnice je nějaká „fabrika“, kde dají jen něco co se rozbilo do pořádku.
Napadlo mě jen jestli si krajský zdravotní rada, který s vámi mluvil např. vyžádal přehled kolik maminek už za pobyt zaplatilo. Je to od nemocnice nehoráznost a myslím, že by se nemocnice měla za takovýto přístup stydět. Jsem z Prahy, takže se do Vaší nemocnice, doufám, nedostaneme. Rozhodně to beru jako další ponaučení, že si stále musíme dávat pozor na to kam jdeme. Držím Vám palce ať se přístup lékařů zlepší a hlavně ať je Noemi Nela zdravá.
 Honza

 
Anonymní  03.08.03 07:08

Ahojky,
bohudík nemůžu ti sdělit nějaký svůj postřeh z nemocnic, ale chtěla bych vyjádřit zděšení nad tím, co s námi to zdravotnictví umí a radost, že vše máte za sebou.
Snad je vše zlé za vámi a zbyla „jen“ zkušenost pro Vís a pro nás…za níž ti děkuju
Klára+Kubík(9m)

 
Anonymní  03.08.03 18:28

Ja sice nastesti s pobytem v nemocnici zkusenosti nemam, ale chodime na ambulanci do nemocnice Ke Karlovu v Praze, na ruzna vysetreni. A zatim jsem se tam setkala jen s opravdu milym pristupem. Je to asi v lidech a rekla bych ze i v nemocnici.
Pristup Olomoucke nemocnice ja otresny.
Ale co se tyce plateb za pokoj, tak to by me vubec nevadilo. To zdravotnictvi a hlavne nemocnice jsou fakt v troskach, takze si myslim, ze takove male platby by mely byt. Ale mely by byt jasne specifikovane a ne aby si kazdy delal co chce a pak jeste rikal takove nesmysly s kojenim a prikrmy. Mam rocniho syna a kojim ho stale a ani ted si nedovedu predstavit, ze by v noci a rano mohl byt bez toho, zvlaste v tak stresujici situaci!

 
Anonymní  03.08.03 20:19

Ahoj Lucie a Noemi, doufám, že už máte vše zlé za sebou a už se nikdy nic podobného opakovat nebude. Já mám taky špatnou zkušenost, i když se netýká hospitalizace. Před třemi lety jsem porodila v Praze v Motole. Tehdy jsem naivně dobrovolně přistoupila k experimentu - nemocnice dělala výzkum týkající se pohybového vývoje dítěte. První vyšetření se provádělo ještě v porodnici, během prvního roku ještě cca 2×, pak cca v 18. měsíci a teď, tzn. ve 3 letech jsme tam snad měli dorazit naposledy. Když bylo Ondráškovi asi 5 měsíců byli jsme samozřejmě pozváni, a to na určitou hodinu. Měla jsem vše zpočítané - malého nakojím, pak vyrazíme, budem tam tak za hodinku, a to bude tak akorát na vyšetření. Toto vyšetření bylo k dítěti dost nešetrné - škubání za nožičky, držení za nohy s hlavou dolů atp., proto jsem si říkala, že to s tím krmením bude tak akorát a když přijdeme do ordinace bude maličký schopný takového cvičení aniž by vyzvracel všechno co zbaštil. Bohužel jsme čekali ještě něco přes hodinu a půl a já musela hladového Ondru chtě nechtě nakojit. Vzhledem k tomu cvičení jsem ho ale nemohla nakrmit pořádně, chtěla jsem jen aby zahnal švába. Jenže to byl můj pohled na věc - Ondra to viděl jinak - prostě chtěl se nacpat tak, jak byl zvyklý. Už proto byl značně nervozní. Pak jsme se tedy konečně dostali na řadu a vyšetření začlo probíhat. Ondra byl tak vystresovaný z toho, že není pořádně nakrmený a z toho, co tam s ním vyvádějí za tělocvik, že absolutně nechtěl spolupracovat, tj. předvádět, jak se převalí ze zad na bříško apod. Nelíbily se jim Ondrovy oči, že jsou příliš úzké a já jsem jim po pravdě řekla, že má Ondra tvar očí po otci a že ani já, když se na mě podívají, nemám žádné doširoka otevřené oči - naopak mají užší podlouhlý tvar, takže jde jednoznačně do naší podoby. Do toho tam přišla ještě nějaká místní neuroložka, která nedbala mých upozornění, že dítě na to opravdu nemá náladu a nedbala ani samotného Ondráška, který řval na celé kolo, protože se mu to pochopitelně nelíbilo. Po tomto vyšetření jsem odjížděla z nemocnice se slzami v očích, protože mi sdělili, že Ondra bude mít vážné neurologické problémy a měli bychom se svěřit odbornému neurologovi v našem okolí. O celé návštěvě jsem vyprávěla naší pediatričce, která je opravdu velmi pečlivá a nepodcení žádnou maličkost. Dozvěděla jsem se, že už jí z Motola volali a že si nechá poslat od nich zprávu. Když mi pak přeložila, co se za odbornými termíny skrývá, dozvěděla jsem se věci nemožné. Sama naše dětská doktorka s tím nesouhlasila a byla přesvědčená, že jen neodhadli to, že dítě opravdu nebylo v náladě na ono vyšetření. S touto zprávou jsme se pak vložili do rukou neuroložky, ke které jsme museli docházet skoro dva roky. To by bylo v pořádku, kdyby ty naše návštěvy k něčemu byly, ale sama neuroložka zkonstatovala, že Ondra byl a je v pořádku. Nejvíc mě mrzí, že na všechno zlé se dá zapomenout, ale ne tehdy, pokud to zanechá v dítěti trvalé následky. Ty se týkají toho, že od té doby Ondra absolutně nesnáší doktory. Nevím jak to vycítí, ale jakmile vstoupíme k nějakému lékaři začne couvat a nechce na sebe nechat sáhnout. Od mala jsem se mu snažila vysvětlit (všemi způsoby), že paní doktorka je hodná teta, která mu neublíží, ale teprve teď, po více než třech letech, tomu začíná opravdu věřit a postupně se nechá i prohlédnout. Budiž mi to ponaučením, teď jsem v 38. týdnu těhotenství a jsem rozhodnutá znovu rodit v Motole, ale jsem si jistá, že podruhé se moje dítě (a vlastně ani já) nebudeme dobrovolně účastnit podobného výzkumu.

Hanka + Ondrášek

 
Anonymní  03.08.03 21:01

Ahoj Hanko,
nedá mi,abych jen krátce nezareagovala. Naše dcera se narodila předčasně,vážně nemocná, a tak jsme do 15měsíců byli neustále po nemocnicích a doktorech.Jedno takové skvělé vyšetření jsme podstoupili v Krči na neurologii u docentky Zezulákové.Je to prvotřídní neuroložka,každý to říká.Fakt je ten,že naše dcera tam s námi čekala 2 hodiny (byla tehdy 4. měsíční),hla­dová,takže když jsme přišli na řadu,tak jen ječela.Dozvěděli jsme se,že je opožděná (vše bráno podle tabulek) a má tendenci se točit na pravou stranu a nereaguje normálně.Nebudu líčit,co vše jsme se ještě dozvěděli,ale pravda je taková,že můj muž z ordinace s dcerou v ruce odešel (se slovy,že ji jde utišit) a já čekala na lékařskou zprávu.Potom mi říkal,že by jim tam už musel něco říct.......DOstali jsme se na to k doktorce Luxíkové a ta to viděla vše poněkud jinak.Dcera byla opravdu oproti jiným dětem ve skluzu,ale nebyla retardovaná (ležela víc jak 2 měsíce na kapačkách bez možnosti pohybu) tak postačili rehabilitace,ale žádné dramo se nekonalo.V každém případě jsme byli poučeni, takže nás už nemohlo nic tak rozhodit.
Někteří lékaři mají opravdu jen své tabulky a na potřeby dítěte jako je kojení a čekání v čekárnách několik hodin (přitom jste objednaní) neberou zřetel.To je jeden z velkých nedostatků našeho zdravotnictví!!!!!!
Ach jo…
 Petra

 
Anonymní  03.08.03 22:24

Ahojky, maminy a taky taťkové, …

díky za komentáře k mému článku. Vidím, že opravdu záleží na přístupu lidí…

V souvislosti na Vaše reakce jsem si vzpomněla ještě na pár maličkostí:

Nomča je odmalička pohodové dítě a naše dětská lékařka je PANÍ doktorka. S tak skvělým přístupem k dětem jako má ona, jsem se ještě nesetkala, takže Noemi u ní neměla strach z žádného vyšetření, ochotně otevírala pusinku, nechala se poslechnout a nějaké to očkování bylo jen na zamračení malé v okamžiku vytlačení vakcíny, jinak zase úsměv.

V nemocnici po návratu z JIPky malá hulákala, jen se někdo objevil u dveří pokoje (zpočátku byla problémem i uklízečka). Za nějaké tři čtyři dny malá nekřičela, když se na ni lékař nebo sestra podívali, ale nesměli na ni sáhnout. Poslechnutí hrudníčku nebo změření tlaku holá nemožnost.

S manželem jsme měli hrůzu z toho, jestli si to naše malá zapamatuje, nebo na to časem zapomene. Hned druhý den po návratu z nemocnice jsme se šly ukázat naší dětské pediatričce a já už čekala šílený řev.
Jaké bylo moje překvapení, když se nic nedělo. Paní doktorka se na ní smála, povídala si s ní, dala jí na hraní stetoskop, pak jí ho opatrně vzala a s povídáním poslechla, prostě pohodička. Malá jí skoro na odchodu udělala i pápá. Takže je vidět, že není lékař jako lékař.

A ještě jeden malý dovětek. Nevzpomenu si, kdo to přesně psal, tuším, že Hanka s Ondráškem, kteří měli diagnózu bez řádného vyšetření ohledně úzkých očí.

V nemocnici za takový dlouhý čas poznáte spoustu maminek s dětmi s různými nemocemi. Byla tam taky jedna mamča s 13 měsíčním chlapečkem. Martínek měl za sebou operaci srdce a také ledvin. Po operaci srdíčka dlouhou dobu dle maminky ležel a nechtěl dělat pokroky a taky odmítal papat. Taky si bobek užil své (rodiče samozřejmě s ním). Když už začínal pomalinku capkat, vše šlo k lepšímu, bylo po operacích a maminka se těšila, že konečně vypadnou z nemocnice, doktor jí jen tak mezi řečí při vizitě řekl, že malý má nějakou velkou hlavu, divné oči a že na ní není vůbec podobný a že asi bude mít nějaký syndrom. Když mu oponovala, že je podobný na tátu a jak může jen tak z voleje říct, že má nějaký syndrom, odpověděl, že na to tak prostě vypadá!!!???

Dovedete si představit pocity maminky? Mezi námi, Marťa vypadal úplně normálně a podobu byste taky viděli.

Ještě jednou díky za komentáře a budu se těšit na další.

Lucie + Noemi Nela

 
rafaela1
Nováček 7 příspěvků 21.08.03 00:04

Ahoj Luci,
Az ted jsem se dostala k precteni Tveho clanku. Opravdu se mi chtelo brecet, kdyz jsem to cetla… mam petimesicniho chlapecka a nedovedu si predstavit podstupovat neco podobneho.Chci reagovat na Tvoji otazku, zda jsi narocna,…Ne, ale ceske zdravotnictvi , tedy lide v nem se neumeji chovat… ( nechci zvseobecnovat, ta pani dotorka om ktere pises, je dobry priklad, ze to jde i jinak:-))
Nechapu, ze ti lidi z kliniky, kam jsi musela s malou nedokazou akceptovat, ze kojis a ze te Tvoje dcera potrebuje… proc se clovek musi porad branit? Oni by meli plne akceptovat, co si prejes… a ne diskutovat…
No, hruza, vzdycky se rozcilim, kdyz neco takoveho ctu. Napsala jsem clanek v sekci porod .- porod v CR- nikdy, tak pokud jsi ho necetla, koukni na nej, netyka se jen porodu jako takovych, ale celeho zdravotnictvi.
Preji celemu ceskemu zdravotictni, aby v nem pracovali pouze lidi, kteri miluji svou praci a vazi si svych pacientu.
Tobe Tvoji dceri preji jen to nej a hlavne, HODNE ZDRAVI..

 
Anonymní  05.02.05 20:08

FnsP v Olomouci opravdu má označení Baby Friendly Hospital. Já mám extrémně nedonošenou dceru, která byla více než měsíc na novorozenecké JIP v Olomouci, ale moje zkušenost je jednoznačně pozitivní a opravdu celému personálu NJIP
nemohu nic vytknout.
Ale mám podobnou zkušenost s nátlakem na úhradu pobytu, když jsem s dvouletou dcerou nastoupila na týden do FNsP v Ostravě. Snažili se mě dotlačit k podpisu Dohody o úhradě nákladů na můj pobyt. Odmítla jsem, začali létat silná slova, třískalo se dveřmi… Příjemné to rozhodně nebylo a taky jsem měla strachy, aby hlavně dcera na toto nedoplatila.
Zdravím Ivana

Vložit nový komentář