Ne vždy je to euforie

tessika  Vydáno: 20.07.11

Ahoj, po přečtení spousty a spousty vašich nádherných deníčků, jak je těhotenství úžasné, jaká nastane euforie při prvním pohledu na miminko, jsem se rozhodla napsat také deníček, o tom, že ne vždy je to euforie.

Neberte to prosím nijak zle, neodsuzujte mě, nenadávejte mi. Nechtěla jsem psát tento deníček, ale postupem času mi došlo, jak jsem z toho všeho byla nešťastná a nepřipadala jsem si „normální“. „Vždyť mám být přeci v sedmém nebi“ To mi neusále běželo hlavou a měla jsem ohromné výčitky. Nejspíš za to mohly hormony (nevím a ani nikdy vědět nebudu), ale každopádně doufám, že tento deníček pomůže nějaké mamince, která se cítí tak jako já, a bude vědět, že i to se může stát a je to normální. Takže od začátku…

S přítelem (nyní už manželem) jsme spolu byli 1,5 roku, když jsme se rozhodli, že bychom se mohli začít snažit o miminko. Byt jsme měli, přítel měl dobrou práci. Já jsem sice ještě studovala, ale za několik měsíců jsem ve svých 21 letech maturovala (nepropadla jsem, jen jsem změnila školu a studium se tudíž značně protáhlo:-)), tak jsem v tom neviděla problém. Oba jsem měli před očima takový půl rok snažení. Tudíž jsem vysadila antikoncepci a hned při prvním nechráněném styku jsem otěhotněla. Když se nedostavila MS, tak jsem si automaticky udělala těhotenský test - na něm se objevil slabounký duch. V té době jsem neměla ponětí, že něco takového je (nějak jsem se přes školu ještě nedostala k tomu, abych brouzdala po internetu na maminkovských stránkách) a tak jsem nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem z toho ve značných rozpacích a test další den zopakovala - zase slabý duch. Asi až 4. den, kdy malinko duch zesílil jsem si byla jistá, že jsem těhotná. V hlavě mi jen proběhlo: „Tak, a jsem těhotná“. Žádné nadšení, žádná úleva, ale ani smutek či zlost. Prostě jsem to přijala jako fakt.

Přítel byl z této zprávy spíše v šoku - nečekal, že se to povede během jediného večera (předtím jsem měla silný zánět močových cest, poté kvasinky - takže za celý měsíc jsme se milovali pouze jednou - a to ještě v neplodný den, ale povedlo se :)).

Těhotenství jsem měla naprosto bezproblémnové. Sice nevolnosti byly, ale dalo se to zvládnout. Odmaturovala jsem ve 3. měsíci. Po maturitě jsem byla doma a začala se připravovat na miminko. Pročítala jsem deníčky, připravovala výnavičku a tak nějak vše, co s miminkem souvisí. Nějak jsem to ale neprožívala, ale zatím jsem to neviděla jako problém (asi hormony, ještě dostatečně nenaběhly :-)).

Do dneška (a to je malé už skoro 8 měsíců) si ten den pamatuji. Ten den, kdy mi došlo, že bych se měla radovat, prožívat to, těšit se, mluvit s bříškem (bříško jsem pouze hladila a to nejspíš jen instinktivně), ale ono nic z toho nebylo. Šla jsem s moji maminkou nakupovat a ta automaticky zamířila do dětského oddělení a celá rozzářená si prohlížela dětské oblečky a výbavičku. Já jsem se na to jen podívala a řekla si: „Času dost.“ V té době jsem byla ve 4. měsíci.

Doma jsem nad tím začala přemýšlet a začalo mi to být líto, ale řekla jsem si, že se to určitě změní, až ucítím pohyby. Pohyby se dostavily a můj pocit se nezměnil. Věděla jsem, že ve mě roste miminko, nový život, viděla jsem ho na ultrazvuích, už jsem ho i cítila, ale „slastné“ pocity nikde. Začala jsem z toho být hodně nešťastná. Přítel říkal, že se to časem spraví, že jsem prostě taková. Ale ta slova mě moc neuklidnila. Hledala jsem podobný příběh, maminku s podobnými pocity, ale na netu nic. Uklidňovala jsem se tím, že nikdo nemá asi odvahu to říct na veřejnost.

Čas postupoval, bříško se zvětšovalo a mě napadaly myšlenky, jestli jsme udělali správně, jestli by to nebylo lepší, kdybychom počkali. (ano doopravdy jsem začala uvažovat, proč vlastně jsme to mmiminko chtěli). Byla jsem čím dál tím víc nešťastná.

Týden před nástupem do porodnice (měla jsem vyvolávaný porod) stále nic. Věděla jsem, že tam Leontýnka je (kdo by o tom taky nevěděl, když mu nadskakovala břicho :-)), povídala jsem si s ní, hladila jsem jí, ale nějak jsem k ní neměla nějaký obrovský cit. Propadla jsem panice (doslova panice). „Co když ji nebudu milovat? Co když ji vůbec nebudu mít ráda? Budu špatná matka!“ „Nebudeš, počkej až ji uvidíš, určitě se do sebe zamilujete na první pohled.“ Přítel byl velice chápavý a uklidňoval mě, že se to prostě stává a já mu uvěřila - za to mu moc děkuji.

Samotý porod vezmu jen ve zkratce, to by bylo na další deníček. Nebyl nijak krátký, ani dlouhý, ale každopádně samotný porod byl pro mě snad nejhorší zážitek v životě. Od 7 do 3 se mi snažili porod vyvolat tabletami - měla jsem slabé kontrakce, ve 3 mi píchli vodu a od té doby až do 20:25 kdy se malá narodila, nesnesitelné kontrakce po 1-2 minutách. Personál byl víc než neochotný a nepříjemný. Přítel se několikrát musel ozvat, aby se PA trochu zklidnila a začala se ke mně chovat trochu normálně. Jak říkám, zatím nejhorší zážitek v životě.
Potom, co přítel vešel do dveří s Leontýnkou v náručí jsem začala být šťastná. Říkala jsem si, jak je nádherná. Vůbec neplakala a jen koukala obrovskýma kukadlama. Ale nějak jsem se bála ji pochovat. Přítel ji měl celou dobu, co mě šili. Potom jsem si ji vzala a byla jsem šťastná. Ano, byla. Nebyla to tedy žádná euforie, žádné slzy štěstí, ty my tečou až teď.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Škurpice
Extra třída :D 10119 příspěvků 20.07.11 08:19

Moc gratuluji k Leontýnce a věř, že nejsi sama, kdo takto tehu prožil…moje kamarádka na tom byla stejně, miminko moc chtěla a po porodu ještě u ní nastala laktační psychoza a miminko málem vyhodila z okna…někdy naše hormony s námi udělají takové divy, že nechápeme…přeji Tobě, Leontýnce a manželovi, ať jste šťastná rodina :hug:

 
Nika21  20.07.11 08:35

Já tě chápu, měla jsem to na začátku úplně stejně. Říkala jsem si, jaká budu špatná matka a že nejspíš svoje dítě nebudu milovat atd. Ve mě se to ale probudilo kolem 23. týdne, že jsem opravdu u sebe Natálku chtěla, ale ještě zbývaj 2 měsíce, kdo ví, co mi je ještě přinese. Já jsem ale dokonce horší než ty. Malá se chytla ve velké krizi s partnerem a já dokonce přemýšlela o potratu! Strašně se za to stydím a když na to pomyslím, svírá se mi břicho a je mi ze sebe na nic. :poblion:

Příspěvek upraven 20.07.11 v 08:36

 
krokous
Kecalka 135 příspěvků 20.07.11 09:00

Neboj, myslím,že to co popisuješ není nenormální. Víš já byla moc ráda, že se nám malá narodí,málem jsme o ní přišli ještě v těhotenství. Ale přiznám se, nechápala jsem maminky, které si těhotenství užívají a pociťují značnou euforii. To u mne nebylo, říkala jsem si, že jsem asi nenormální. Teď už začíná naše princezna žvatlat a řeknu ti ty pocity mám až teď. Jsem moc pyšná máma s nádhernou holčičkou.

 
zelvicka2003
Stálice 61 příspěvků 20.07.11 12:59

Sice jsem v těhotenství nepřemýšlela o tom,jestli svoje děti mám nebo budu mít ráda,ale taky jsem to nějak zvlášť neprožívala.To mi bylo 22 a 24.Teď je mi 39 a prožívám to úplně jinak,jsem šťastná za každej pohyb,za každej kopanec:).Takže si myslím,že to je hlavně věkem.Jsem docela zvědavá,co budu cítit po porodu,protože u obou holek jsem očekávala,že budu štěstím celá bez sebe a že je budu hned milovat,ale já byla šťastná,že to mám za sebou a pocit lásky jsem v sobě nenacházela,ten přišel až tak za den,za dva…A možná to má jen každej jinak.Někdo se rozplývá něžností nad svýma dětma,když je chvíli nevidí,tak se mu stýská.Já jsem ráda,když jsou holky chvíli u babičky,že nemusím poslouchat jejich hádky,na druhou stranu vím,že bych za ně položila život.Možná kdybys měla v těhotenství nějaké komplikace a bála se o dítě,tak si taky uvědomíš,jak ho máš ráda.Ale když je všechno v pohodě,tak to člověku nedojde.

 
DanMaj
Echt Kelišová 8410 příspěvků 20.07.11 16:37

Já myslím, že věk na to vliv nemá. Já to sice prožívala přesně s tou euforií, ale … Prostě někdo to cítí tak, někdo jinak. Hlavní je, že své děti teď milujeme, ne? :wink:

 
estrea
Zasloužilá kecalka 992 příspěvků 20.07.11 18:32

Tak já jsem u prvního dítěte tu euforii pociťovala, dokonce jsem se radovala z každého přibraného kila :wink:
A při druhém těhulkování žádná euforie nenastala :cry: , to jsem jen čekala až to vyprdnu :mrgreen:
Prostě už jsem věděla jak to chodí tak jsem to tak neprožívala :mrgreen:

 
kkkristynka
Ukecaná baba ;) 1306 příspěvků 20.07.11 20:26

Na tenhle Tvůj deníček nemůžu nereagovat, i když to normálně nedělám :-)
Matýskovi je teď pět měsíců. Byl plánovaný. Ale když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem to obrečela…najednou jsem si uvědomila, jak moc se toho ztímto dnem mění a prostě jsem se vyplašila.
A pak jsem celé těhotenství prožívala dost vlažně - neuvědomuju si, že bych vypustila z pusy větu „už chci mít broučínka tady u sebe“ a pod., jak slýchám od svých těhotných kamarádek teď.
Ke konci těhotentví jsem už začala být trochu nervózní, protože jsem si uvědomila, že na štěně, pro které jsme si jeli před rokem jsem se těšila mnohem víc než na svoje dítě… to bylo hrozný zjištění.
No a pak přišel na svět. Na porodním sále ho během šití držel přítel a já se jenom klepala a bulela z toho šoku a z bolesti. Koukala jsem na něj jako na cizího.
No a pak mi ho přinesli na kojení na šestinedělí - uzlíček malinkej v tý erární zavinovačce… a byl rpostě krásnej a úžasnej a najednou to byl můj poklad. Tam jsem se do něj zamilovala a je to moje zlatíčko.

Plánujeme druhý mimčo a vím, že druhý těhotenství už budu prožívat asi jako ty ostatní nadšený maminky… prostě už si budu umět představit, co to ve mě roste. Mates byl pro mě zkrátka hrozně nepředstavitelnej :-D

 
tessika
Zasloužilá kecalka 714 příspěvků 20.07.11 20:58

Holky děkuji za reakce, celý den nám tu nefungoval internet, tak jsem nemohla odpovědět. :-(
Jsem ráda, že se našli maminky, které těhotenství „prožívaly“ (teda spíše neprožívaly) stejně.
Krystýnka: Jojo, tak úplně přesně to samé. A fakt to bylo divné. Člověk ví, že se v podstatě musí těšit a ono nic.
Ale důležité je, že teď je milujeme. A taky si myslím, že druhé těhu už snad budu prožívat trochu jinak. Tohle bylo vážně na palici. Hlavně to jak se člověk mmusel přetvařovat před ostatníma. Aspoň já jsem to dělala, protože v mém okolí by to nikdo nepochopil. Moji rodiče se prvních pár měsíců se mnou kvůli těhotenství vůbec nebavili a tohle by byla ještě voda na jejich mlýn. Ještě že mám tak chápající muže :hug:
Tak snad tento deníček pomůže nějaké další vyplašené mamince, která „nic necítí“ :-)

 
kamikaa
Kelišová 5250 příspěvků 20.07.11 22:36

Ahoj,tak já prožívala u druhého to samé.Ted čekám třetí,vím že jí budu milovat,ale nijak to neprožívám..vů­bec.Ani nijak neřeším pohyby :lol: .u prvního jsem byla nervní jestli se hýbe dostatečně atd.Ted mě ani nebere nějaká výbavička,hlavně ty dvě nejmladší od sebe budou 14 měsíců,takže všechno máme.Akorád tohle je holčička,tak se jí dokoupí pár hplčičích věcí a je to :palec: .jinak za mě porod,je taky ten nejhorší zážitek.

 
oggyaozzy
Závislačka 4765 příspěvků 20.07.11 23:06

Já si první těhu docela užívala, čekala jsem vysněnou holčičku, ale po porodu císařem mi ty hormony štěstí nabíhaly nějak dýl-doslova jsem se do ní zamilovala až tak po třetím měsíci, co už byla mezi námi… Druhé těhu bylo plánované, chtěné, chlapeček taky na přání, ale celé těhu je pro mě doslova utrpením.. Od začátku milion vyšetření, CVS,Amnio, těhu cukrovka… Spoustu starostí - první dítko, rozjetá praxe… Špatně to snáším už od prvního dne, taky chybí ta radost z každéhu čutnutí.. Manža to taky se mnou už neprožívá tak jako poprvé, je to pro něj už automatické-žádné mazlení s bříškem, pravidelné mazání olejíčkem, masáže oteklých nohou a bolavýcg zad… a to mě rozlítostňuje ještě víc.. prostě si to doslova protrpuju, i když navenek hážu cukrbliky,jak moc si to užívám… :nevim: :nevim:

 
Girly
Kecalka 316 příspěvků 21.07.11 10:56

Přesně jak píšeš. Od začátku mám pocit, že jsem pod nátlakem, abych byla šťastná, že jinak to není normální. Nejvíc mi jde na nervy věta „užívej si to“. Nějak jsem za celou dobu nepřišla na to, co si konkrétně mám užívat. Jsem unavená, bolavá, mlátí se mnou hormony, ale podle všeobecného mínění mám být vděčná, že jsem těhotná a že na tom nejsem hůř, jásat a nestěžovat si. Taky těhotenství beru spíš jako něco, co se musí podstoupit, pokud chci mít dítě. Škoda, že se mimča nedají vypěstovat na záhonku :-D

 
oggyaozzy
Závislačka 4765 příspěvků 21.07.11 17:57

Krásně napsaný, mluvíš mi z duše!!!

 
Lalina15
Zasloužilá kecalka 661 příspěvků 23.07.11 11:09

tak jsem na tom úplně stejně…u prvního euforie byla a bya sem ta nadšená těhule a vše sem četla apod. ale teď čekám druhé a nic jen sem objevila dvě // a tak nějak jako automaticky chodim k dr a sleduju ho na obrazovce jak roste ale nic necítím vůbec nic a manžel už to taky tolik neproožívá jako u prvního…prostě jen kynu a čekám

 
Gina108
Generální žvanilka 23600 příspěvků 23.07.11 19:36

Taky jsem nebyla z těhotenství vodvařená - ani z jednoho. Sotva přešly nevolnosti, tak zas potíže s dechem, s krví, ke konci mě všechno bolelo. Porod taky nevidím na nějak extrovní zážitek, ale najak holt to mimčo vylézt musí :mrgreen: tak to beru jako nutné zlo. Ale jakmile jsem dostala miminko do náruče, bylo to super. A to miminkovské období je pro mne asi fakt nejhezčí z celé té srandy zvané mateřství :wink:

 
xangel87
Kelišová 6555 příspěvků 24.07.11 10:53

Měla jsem to stejně, nejsi jediná :wink: Bylo to asi tím, že jsem si ani neuvědomovala, že ve mě roste nový život, že ve mě roste právě Dominik, ten kluk, co teď lítá po pokoji jak motorová myš a my se tomu s manželem smějem…Prostě mi na těhotenství nepřišlo nic úžasnýho.Až teď zpětně si říkám, jak je to krásný, že jsem své dítě 9 měsíců nosila a že ze shluku buněk je i díky mě tohle stvořeníčko.
Ale těhu - nic pro mě. :lol:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele