Nečekané změny II

Zdeňka K.  Vydáno: 20.12.11

Jak se ze mě stala máma. Něco končí, něco začíná, vždy má vše svůj důvod… Upozorňuji nastávající maminky, že můj porodní zážitek byl celkem bolavý, ať případně nečtou dále. Byl ale prost veškeré chemie a nebýt těch mých zpropadených zad, byl by o dost snesitelnější. Takže to vlastně zas taková hrůza nebyla.

2. trimestr

První den po porodu

Před odhodem z porodnice
1 komentář

Třetí měsíc


1 komentář

Těhotenství jsem měla bezvadné - žádné nevolnosti, výkyvy nálad, otoky. Jen mne zlobil velmi nízký tlak a z toho závratě, díky kterým jsem nebyla schopná moc často chodit do práce. Ale naštěstí vedoucí byla moc vstřícná, takže se mi podařilo na tu mateřskou nakonec dosáhnout. Celkem jsem přibrala jen 7 kg, bříško před porodem jsem měla jako ostatní v 7. měsíci. O porodu jsem si toho hodně přečetla a rozhodla se pro co nejpřirozenější průběh.

Termín jsem měla stanovený na 12. 9. Na první kontrole v porodnici jsem byla 1. 9., miminko bylo v pohodě, odhad kolem tří kil. Ale přístup teda otřesný. Nechápu, kvůli čemu se natáčí monitor, nechápu, proč u toho musí sestra docela neurvale budit miminko zuřivým třesením s břichem. A už vůbec nechápu, jak mi může doktorka udělat Hamiltona aniž by se mne předem zeptala a aniž by k němu byl důvod. Jakmile mi to došlo, zůstala jsem na ni jen nevěřícně hledět a zmohla jsem se pouze na konstatování, že se mě mohla předem zeptat, jelikož jsem si žádný zákrok nepřála.

Připadala jsem si jako kus hadru, udělalo se mi hrozně zle a jak normálně nebrečím, tohle jsem na lavičce před porodnicí teda ořvala. Rozčarovalo mě to tehdy natolik, že mít do porodu více času, rodím doma. Nicméně všechny věci se dějí z nějakého důvodu. Celé těhotenství jsem měla strach, že zklamu jako máma a nechám se doktory natlačit do něčeho, o čem budu vnitřně přesvědčená, že to není správné (pro mě nebo pro miminko). Tohle mě ale natolik vytočilo, že jsem byla připravená se do krve porvat za MŮJ porod, mnou vedený a nikým nenarušovaný.

7. 9. jsem se probudila půl hodiny po půlnoci s pobolíváním podbřišku. Šla jsem se vyčůrat a přitom ze mě odešla velká část hlenové zátky (první část odešla večer po tom Hamiltonu). Začala jsem trochu špinit a pomalu mi docházelo, že to už je asi ono, budu rodit. Kontrakce jsem měla asi po 15 minutách, tak jsem se snažila uklidňovat, ale byla jsem natolik nabuzená a v očekávání (konečně chápu význam toho slova), že se mi nedařilo spát. Nechtěla jsem zatím budit přítele ani dulu, převalovala jsem se v posteli a nutila se do odpočinku. Po 6. hodině už jsem to nevydržela a oběma napsala alespoň sms. Až pak se mi teprve podařilo ještě na hodinku usnout. Zdálo se mi o porodu, že dula odmítla přijet a mně došlo, že je mi to vlastně jedno, protože už si dokáži svůj porod obhájit a ustát i sama. Krásný pocit…

Po probuzení kontrakce stále 3-4× do hodiny. Začala jsem gruntovat koupelnu, dobalovat věci do porodnice, uklízet byt atd. Když jsem se zabrala do práce a zapomněla na kontrakce, žádné jsem neměla. Když jsem všeho nechala, soustředila se na porod, kontrakce se zase rozeběhly. Stále jsem ale slabě krvácela, raději jsem se šla tedy zeptat za gynekoložkou, jestli je to v pořádku. Prý ano a do porodnice mám jet až mi budou vystřelovat bolesti do zad. Sestřička na mě radostně koukla: „Tak to už zítra budete mít miminko!“ Cože? Zítra? Vždyť je 11 dopoledne!

Zaměstnávala jsem se něčím celý den, když jsem se soustředila na práci, kontrakce žádné. Jak jsem se zklidnila, začala se těšit na miminko, kontrakce se opět rozeběhly. Takhle to pokračovalo až do půl osmé do večera. To už mi začalo docházet, že s takovou neporodím. Přítel naštěstí vypomohl a dodal přírodní dávku prostaglandinů :-) Do teď mi není jasné, proč sex v průběhu těhotenství nevyvolá předčasný porod, ale funguje jako urychlovač až v závěru těhotenství. Nicméně se od půl deváté kontrakce rozeběhly naplno a já začala toho urychlování trochu litovat :-)

Přítel si pak šel ještě lehnout, aby dospal a já se pokoušela o totéž. Byla jsem ale ráda, že zvládám prodýchávat kontrakce a funěním ho nebudu budit. O mém spánku nemohla být řeč. Kolem půlnoci jsem se už solidně kroutila a vzbudila jsem i přítele. Neměla jsem odvahu měřit čas mezi kontrakcemi. Pro srovnání jsme změřily 3 kontrakce. Přítel jen řekl obligátní „jedeme“ a jelo se. Psala jsem dule, ať už pomalu vyrazí a teprve cestou sebrala odvahu zeptat se ho, jak často ty kontrakce mám. Prý po dvou minutách :-) Téééda, to bude asi dlouhá noc.

Do porodnice jsme dorazili před jednou hodinou. Všude byl klid, asi jsem byla momentálně jediná rodící. Na monitoru mě nechali víc než půl hodiny. Kontrakce se mi cestováním protáhly na interval 5 minut. Koukali jsme na čísílka na monitoru a já se snažila zabavit pokusem o rekord. Zrovna když se mi to podařilo, přišla sestřička a odvelela mě za lékařem. Od něj jsem dostala pochvalu - přijela jsem otevřená na 4 cm. Takže převléci a na pokoj. To už dorazila i dula, společně jsme se tedy ubytovali na nadstandardu.

Kontrakce sílily a začaly mi vystřelovat nepříjemně vysoko do zad. Dříve jsem měla problémy s uskřípáváním nervu, na nic mi nikdy nepřišli a já myslela, že se záda nějak opravila sama. Chyba lávky. Takže při každé kontrakci se mi dula zapírala do zad a přítel dělal podporu držením za ruku. Střídala jsem polohy, snažila se chodit, pohupovat se, ležet, převracet, úleva byla horká sprcha. Sestřička nás chodila po hodině kontrolovat, otevírala jsem se ukázkově cca 1 cm za hodinu. Nejhorší snad bylo vydržet v leže na boku na monitoru. Na konci jsem ho chtěla prohodit oknem i se sestrou.

V půl šesté už jsem byla otevřená na 8 cm, ale stále mi neodtekla plodová voda. Byla jsem unavená po tolika hodinách pobíhání, bez spánku a v bolestech, tak jsem kývla na protržení vaku blan, že se tím porod urychlí. Nic nebylo cítit, jen spousta tepla a najednou ještě větší tlak v podbřišku. Hlavička sestoupila níž. A začalo být teprve veselo. Byla jsem už na maximu své tolerance bolesti. Oznámila jsem dule, že pokud se to má ještě zhoršit, už to bez nějakého oblbováku nezvládnu. Jen se usmála a řekla: „To zvládneš“. Byla jsem srab přiznat jí i sobě, že možná ne, nezbývalo než jí věřit.

Miminko ještě sestoupilo a začalo tlačit na konečník. To už mě přešel opravdu všechen humor a zeptala jsem se, jestli někomu bude vadit, když budu trochu řvát. Nikdo nebyl proti, tak jsem si při kontrakci ulevovala zvukovým doprovodem a mezi kontrakcemi fňukala, že to bolí. A spolu s křikem, ze mě odcházel i všechen ten smutek, který se ve mně nashromáždil v průběhu těhotenství. Začal se mi z té bolesti pomalu zvedat žaludek a já měla silné nutkání tlačit. Sestřička konečně oznámila, že rodíme. Vanu jsme bohužel museli zavrhnout, nebyla jsem schopná vydržet v poloze na zádech. Taktak jsem se z vany doplazila na postel. Jediná snesitelná poloha byla v kleče, ale ta mi z nějakého důvodu neprošla.

Přiznám se, že v téhle době jsem už byla napůl mimo a chtěla to mít jen co nejrychleji za sebou. Nějak mě tedy přemluvili k poloze na boku. Dula mi podpírala horní nohu a já se snažila rukou rozmačkat kovový stojan na kapačky. Chtěli abych tlačila, ale pokaždé když jsem zabrala, vyletěla mi ostrá bolest do zad, tělo prostě odmítlo poslušnost a vypnulo. Pamatuji si ještě sestřičku jak říká, že když budu u kontrakce křičet, nebudu moci tlačit. Nevím, proč to neřekla dřív, měla samozřejmě pravdu. Vůbec netuším, co se kolem mě dělo. Ale bylo potřeba, abych se na posteli posunula o kousek výš. Vím, že jsem vydala tělu povel, ale vůbec nic se nestalo. Nedokázala jsem pohnout ani rukou. Museli mě přeskupit přítel s dulou.

Někdy v průběhu mě asi přetočili na záda, to už vím jen od přítele, já byla mimo. Jenom vím, že najednou konečně ty záda trochu povolily a já mohla tlačit. Poslední hodinu jsem si dokola meldovala v hlavě větu z kurzu, jak miminko propouštím a nechávám ho vyklouznout ven. Postupem času se měnila až na formulaci - běž už, běž už, prosím Tě vylez, tak už běéééž!

Jakmile jsem dokázala začít tlačit, jednou jsem zabrala a hlavička byla venku. Sestřička jen volala, ať tolik netlačím a vydechnu si, že se jinak roztrhám, ale to v tu chvíli byla vážně moje poslední starost. Na druhé zatlačení byla venku celá - jen zvláštní plácání mezi stehny a v 7:18 mi na břiše přistálo mokré, svraštělé a křičící cosi. Spolu s přítelem jsme na ni koukali, na naši krásnou malou holčičku. Křičela a já ji chtěla hrozně moc ochraňovat, už napořád, aby byla v bezpečí a nemusela nikdy plakat. Hladila jsem ji po hlavičce a dokola meldovala „už je to dobré, neplač“. Když jsem viděla přítelův výraz, dojalo mě to a neubránila jsem se slzičce. Přítel přestřihl pupeční šňůru, po chvíli odešla placenta a mělo přijít šití. Chtěli mi malou podržet, abych ji při šití neupustila, ale já ji odmítla dát z ruky, že když ji budu mít v náručí, zvládnu už všecho na světě.

Sestra mi chtěla píchnout injekci na zastavení krvácení a doktor při tom hodlal napíchat injekce na umrtvení kvůli šití. Přišlo mi, že se úplně zbláznili, bodat do mě oba najednou, tak dostali povolení jen jeden po druhém :-) Moc nechápu, proč jsem dostala ty injekce na umrtvení, když doktor vůbec nepočkal a okamžitě začal šít, takže jsem cítila každý vpich. Křečovitě jsem svírala malou a říkala si, že tohle už přežiji, když jsem zvládla porod. Prý se radili, jestli vůbec šít, že nejsem moc potrhaná, ale stehů jsem měla minimálně deset (alespoň ty, co byly vidět).

Když revize konečně skončila, dali jsme malou přisát. Okamžitě se chytila a začala tahat. Dula na ni koukala a říkala, že to ještě neviděla, aby miminko hned pochopilo co má dělat. Holt to bude chytrá holka, asi po mámě :-) Od porodu nějak uběhla hodina a půl, já jsem vnímala jen malou v náručí, na nic jiného mi nezbyla kapacita. Po té přišli pro malou z novorozeneckého, přítel šel s ní a ručil mi za ni vlastním životem, že ji zase hned přiveze zpět.

Já zatím tahala z duly rady o kojení (ještěže tam byla, byly to jediné rady, co jsem v porodnici vůbec dostala). Po chvíli mi přivezli malou s tím, že pokud ji chci mít u sebe, musím za ni převzít plnou zodpovědnost, jelikož byla trochu podchlazená a při dýchání chroptěla. Podepsala jsem co chtěli a slíbila, že jakmile by se cokoliv dělo, hned někoho zavoláme. Jakmile jsem k ní do postýlky dala ruku, přestala chroptět a spokojeně usnula. Asi si trochu lokla, protože ještě celý den plivala pěnu. Chodili se na ni po 5 minutách dívat doktoři, na mě koukali jako na nezodpovědnou matku, která zabíjí dítě. A při tom všem si nikdo z nich nevšiml, že malá spokojeně spinká i přes to, že jí každý při příchodu kopl do postýlky. Kamarádka to okomentovala tím, že to bude asi ninjovské dítě :-)

Zbytek už zkrátím. Na porodním sále jsem ležela ještě asi 3 hodiny, protože pro mě neměli nikde místo a o nadstandardu jsem si mohla leda nechat zdát. Slézt z postele po tom všem, s takovým úbytkem krve, s prázdným bříškem, byla docela sranda. Ale chtělo se mi strašně čůrat. Asi pět minut jsem musela umlouvat sestřičku, že jí nezkolabuji na záchodě, že přítel půjde se mnou. Ale měla jsem co dělat, abych sebou nesekla.

Při převozu se nám malou ještě podařilo přivřít mezi dveře od výtahu, naštěstí kovová postýlka něco vydrží, ani se neprobudila, ale saniťák, co mě vezl na křesílku, z toho měl oči navrch hlavy. Na pokoji jsme byly celkem tři maminky. Já se sotva doplazila do postele a doufala, že si třeba odpočinu. Po chvíli přišla sestra, že když jsem si přála mít dítě stále u sebe, ať teda vstávám, že mi ukáže, jak se přebaluje a obléká. Než jsem se vyškrábala z postele a doštrachala ty tři metry k ní, malá už byla vysvlečená a sestra hlásila, ať jí podám čistou plínu. Tak jsem se odštrachala zpět k posteli a zase k ní. To už byla malá převlečená, takže fakt netuším, k čemu to divadlo bylo a komu to převlíkání ukazovala.

Každou chvilku do pokoje někdo lezl a něco chtěl. V poledne přilítla sestřička, že máme vstávat, protože přijel ortoped prohlédnout mimčům kyčle a ať teda jdeme kamsi. Nevěřícně jsem jela s postýlkou za ostatními maminkami a půlkou těla ležela na ní, jinak bych omdlela. Sestry jsem se ptala, jestli je nezbytně nutné, abych budila 5 hodin staré miminko kvůli kyčlím. Ta udělala scénu, že prý jestli to je nutné? Samozřejmě že je! A ať ji vysvleču a dám doktorovi na stůl. To jsem odmítla, že pokud se přestanu opírat o postýlku, tak sebou fláknu i s dítětem. Takže ji vzala sestra a hodila ji asi z půl metru doktorovi na ten stůl.

Spadla mi brada a nevím, jak jsem se na ni v tu chvíli podívala, ale prolétlo mi hlavou, jak se jenom může takhle chovat k novorozenému miminku. Zpátky už mi ji položila hezky. Po tomhle jsem měla všeho akorát tak dost a začala jsem zjišťovat možnosti reversu. Pediatrička mi po telefonu odsouhlasila převzetí do péče. Já se po chvilce vyzuřila a rozhodla se s odchodem počkat do druhého dne, už kvůli malé.

Každou hodinu nám lezl někdo do pokoje a něco chtěl. Podařilo se mi usnout asi na 20 minut kolem druhé. Byla jsem vzhůru celý den, koukala na ten malý uzlíček a nemohla se vynadívat. Malá spokojeně celý den prospala. V jedenáct večer už mě zmáhala únava, tak jsem se začala ukládat ke spánku. Ale to se malé nelíbilo a rozhodla se mi to dát najevo. Začal bezvadný kolotoč ježdění na chodbu, kde vždy začala po chvilce podřimovat, ale jak jsem s ní přijela do pokoje a jen si sedla na postel, okamžitě začala zase plakat. Tohle jsme si zopakovaly ještě asi třikrát, než se mi ji podařilo konečně uspat. Jen jsem si lehla, spala jsem taky. Probudila jsem se asi za hodinu úlekem - malá křičela a nad ní stály obě moje spolunocležnice. Byla jsem tak totálně utahaná (za poslední tři dny cca 4 hodiny spánku), že mě neprobral ani pláč.

Další den mi revers doktorky vymluvily, jelikož se musí mezi 48-72 hodinou po porodu udělat screening odběrem krve z patičky, což vycházelo zrovna na víkend a musela bych s malou kvůli tomu do dětské nemocnice. Naštěstí se uvolnil nadstandard a mohl za mnou přijet přítel. Na nadstandardu byl oproti normálnímu pokoji úžasný klid, četnost návštěv nemocničního personálu klesl na polovinu.

Zvládli jsme pár návštěv příbuzných a přátel, včetně první návštěvy bývalého přítele - biologického otce malé. Dostal ji hned do náruče a ona se na něj nějakým zázrakem usmála. A byl její :-)

V noci se opakovalo to stejné, co noc předešlou, malá prostě chtěla program, odmítala ležet. Po hodině jsem vynalezla polohu, ve které si ona připadala jakože neleží a já mohla spát i s ní. Neuvěřitelně už jsem se těšila domů. Následující den mi obě vizity odkývaly, že jsme obě v pořádku. Řekla jsem, že chci jít domů, na což všichni začali vypočítávat různé možnosti úmrtí mého dítěte. Pokud bych tam měla zůstat ještě den, umřel by někdo určitě (měla jsem tam pár oblíbenců). Při vizitě jsem samozřejmě potkala paní doktorku, která mi dělala toho nevyžádaného Hamiltona. Evidentně si mě pamatovala, ale nevěděla odkud. Pak jí to asi došlo, protože sebou trochu škubla, podívala se na mě a beze slova odešla.

Užily jsme si ještě při odběru krve z patičky, malé vůbec nechtělo nic téct, sestřička ji musela píchnout několikrát, malá řvala a já to oplakala s ní. Bylo mi jí hrozně líto, že pláče, bolí ji to a já nemůžu nic, ještě ji naopak držím. Podepsali jsme revers a vypadly.

Doma bylo o dost lépe. Večer jsem měla náběh na nějakou depresi, najednou jsem začala šílet, že se o malou nezvládnu starat a co budu dělat. Naštěstí za námi přijel přítel (bydlíme každý jinde), malou mi pohlídal, abych se mohla jít ven projít, vyvětrat si hlavu. Nikdy už mi takhle nebylo, ale i během těch asi tří hodin šílenství jsem pochopila, jak je asi maminkám s poporodní depresí. Klobouk dolů před všemi.

A jak to s těmi tatínky nakonec dopadlo? Z přítele se stal úžasný táta a začali jsme uvažovat o společném bydlení. Bývalý přítel viděl malou asi třikrát, stále se s tím vším snaží srovnat, ale někde uvnitř ji miluje, stačí ho s ní vidět.

Já se pokouším být mámou a pořád se snažím zjistit, jak vlastně pravé mateřství vypadá. Tím, že se všechno na začátku těhotenství nějak zamotalo, nepodařilo se mi s miminkem navázat takový vztah, jaký bych chtěla. Miluju ji, udělala bych pro ni všechno, ale stále mi nedochází, že to je MOJE miminko, moje dcera. Každým dnem se to zlepšuje a já jen lituji, že jsem si těhotenství neužila víc, nikdo mi ho už nevrátí. A proto bych ráda vzkázala každé ženě, která zůstala v těhotenství nebo s miminkem sama - vykašlete se na chlapa, důležité jste jen vy, vy a vaše dítě. Vše ostatní vždycky nějak dopadne, ale ztracenou radost vám už nikdo nevrátí. Být mámou je veliký dar, je to taková přidaná hodnota každé ženy. Který chlap to nevidí, nestojí za to.

Jak už jsem psala, vše má svůj důvod. Děkuji bývalému příteli za krásnou holčičku a za to, že jsme se rozešli. Děkuji současnému příteli, že je mým partnerem a tátou. Dule děkuji za doprovod, že mi ukázala, jak být sama sebou a kolik síly ve mně je. A vám všem děkuji za to, že jsem se o svoje nabytí přidané hodnoty mohla s někým podělit.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.6 bodů
 Váš příspěvek
 
liiida
Závislačka 2767 příspěvků 20.12.11 10:04

krasny, ze nakonec dopadlo vse, jak melo a jsi stastna :kytka: jen bych nekdy vrazdila ten nemocnicni personal, ignoranti :cert: kdyz to clovek cte, tak si rika, jak by je poslal za to chovani do patricnych mist, ale pak kdyz se s tim clovek setka tvari v tvar, tak je z toho tak v soku, ze se nezmuze na slovo :cert: hruza, snad nikoho takoveho nepotkam :zed:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17596 příspěvků 20.12.11 11:35

gratuluju k holčičce a přeju, ať jste obě v pořádku a dobře se vám daří
kde jsi rodila??
také jsem měla u porodu dulu a moc si to chválím :pankac:

 
eginka
Kecalka 455 příspěvků 20.12.11 13:38

Gratulujem ti k krasnej holcicke. A ta laska, o ktorej si snila, prijde s casom, az ked vykivy nalad sa usada a zacnes uzivat materstvi :-)
A prosim niceho nelutuj, vsetko malo svoj zmysl :-)
At ti tvoja holcicka robi same radosti :palec:

 
Zdeňka K.  20.12.11 18:29

Saroya: Jsem z Brna, takže na Obilňáku. Ale přijde mi to všude stejné. Asi nás ženské to má dokopat k tomu, abychom si vedly svoje porody samy. Snad to bude brzy, nenávidím rovnici těhotná = pacient.

 
masinka9
Závislačka 3548 příspěvků 20.12.11 20:16

Ahoj, přidám svoji trošku do mlýna, měla jsem relativně podobný zážitek s „neptaním se“- píchli mi vodu, když jsem měla nález dle dr. na příjmu - ještě nerodíte. Byla jsem na 2cm (to už jsem měla 2 týdny před tím), kontrakce po 10minutách.. No, nakonec jsem byla ráda za rychlý 7mihodinový porod, ale medicínsky vedený.. :zed:

 
jellyy
Stálice 89 příspěvků 20.12.11 21:17

krásný deníček, přeji tobě i malé jen to nej nej :think: :kytka: :andel:

 
Kacenka20
Ukecaná baba ;) 1210 příspěvků 20.12.11 21:55

Zdeni, neboj se, ona ta láska k Lilince se bude pořád prohlubovat. Já jsem to takhle cítila asi první měsíc. Teď teprve je to taková ta pravá mateřská láska. Je to rozhodně tím, jaký těhotenství jsme měly a taky asi tím, že jsme tak nějak pochybovaly…
Doufám, že až se přehoupne zima a bude možný jít kočárkovat, tak vyrazíme zdolávat kohoutovicej les :-)
Jinak malá je nádherná a naprosto celá ty :-)

 
kvetinkapodsluncem
Povídálka 19 příspěvků 20.12.11 23:02

krasny romanek :kytka:

 
catty
Ukecaná baba ;) 2076 příspěvků 21.12.11 03:45

Krásně napsaný deníček :palec: a krásná holčička,člověk nakonec přetrpí vše.Já si tedy na personál nemohu stěžovat,fakt byli zlatíčka :hug:

Vložit nový komentář