Nechtěla jsem své dítě a skončila v Bohnicích

Bramborka_anonym  Vydáno: 10.11.12

Tento deníček je pokračováním mého příběhu, ve kterém píši o zvládání poporodní deprese, a asi bude dlouhý jako týden před výplatou, abych popsala, čím vším jsem si poslední dobou prošla.

Psala jsem v předešlém deníčku o tom, jak rodičovství prožívám já, respektive přežívám. O tom, jak je vše špatně. Odbornou pomoc jsem vyhledat nechtěla, protože jsem byla přesvědčená o tom, že bych dítěti nikdy nic neudělala. Jenže moje mysl jednala za mě, moje tělo i má psychika už v této situaci nemohly fungovat dál, takže se našlo jiné řešení. Když už nemohu změnit to, že mám dítě, změním to, že jsem na světě já.

Během několika málo dnů se můj stav natolik zhoršil, že jsem upadla do těžké úzkosti bez nějakého velkého důvodu, prostě jen vyvrcholení událostí posledních měsíců a najednou přišel den, kdy jsem nedokázala přestat brečet, nesnášet sebe, své dítě, nic na světě nebylo, není pro co žít. Už jsem si v hlavě sumírovala plán, jak dám malou sousedce na hlídání, že si potřebuji někam skočit, vezmu auto, rozjedu to a proti stromu nebo zdi ukončím. Rychle. Tak, aby mi nebylo pomoci. Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem šla se slunečními brýlemi na nose, aby nebyly vidět opuchlé oči od pláče, s malou v šátku po poli a brodila se v hlíně zoufalá životem.

Volala jsem z posledních sil na místní psychiatrii a lékařka, aniž by se zeptala na můj aktuální stav, doporučila krizové řešení (o kterém vím až nyní), objednala mě za 14 dní. Ten den jsem ráno žádala manžela, zda by mohl zůstat doma, ale musel do práce. Přijel ale dřív a já jsem se sesypala. Všechno jsem mu řekla, že malou nechci, ničí mě, nedokážu to, prostě temno a jen ne, nechci, nebude to dobrý, tohle je horor. Manžel je velký optimista a možná i ze zachování svého duševního zdraví si nikdy nepřipustil, jak velký můj problém je a že jsem opravdu chtěla spáchat sebevraždu. Každopádně mi ten den volala máma a té jsem po výslechu taky něco z toho řekla, hned jednala a jsem jí za to vděčná, možná mi zachránila život. Říkala, ať se vyspím a hned ráno ať mě manžel doveze s malou do Prahy.

K mojí záchraně se zmobilizovala celá rodina, manžel nás odvezl a jel do práce, moje dospělá sestra si vzala kočárek s malou, kde měla výbavu a máma mě zavedla k lékařce, kde začala léčba. Jako nevyhnutelnou viděla hospitalizaci, o které jsem nechtěla ani slyšet. Hrozně jsem se bála, že jakmile mě od malé odtrhnou, nebudu jí chtít už nikdy. Každopádně racionální důvody vyhrály a hned mě naši odvezli… do psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích. Na příjmu jsem mluvila s další lékařkou a opět z hospitalizace couvala. Celé to samozřejmě bylo v pláči, třesu, bolesti hlavy z vyčerpání, bolavého břicha z nejedení a jen jednou myšlenkou: není mi pomoci! Já jsem jen hyena, co nemá ráda vlastní dítě, je to tak zavrženíhodná situace, moje dítě si zaslouží lepší mámu, já už nechci, mně prostě není pomoci, já už nemůžu.

V případě, že bych nesouhlasila s hospitalizací, zbavili by mě dočasně svéprávnosti, takže jsem souhlasila a z důvodu sebevražedných myšlenek jsem byla první dny na uzavřeném pavilonu s různými lidmi. Ze začátku jsem se jich bála, ale ukázalo se, že jsou to více či méně životem zmasakrované ženy, některé se silnými poruchami osobnosti apod. Byla jsem si stále jistá, že mi nepomůžou, jen jsem chtěla nějaký dryják na uklidnění. Ten se nekonal, protože jsem se dokázala uklidnit sama. Lékařka usoudila, že za pár dní budu moci jít domu, já s tím také počítala, pomoci mi stejně nebylo.

Po těch pár dnech mi byl na pár dní doporučen pavilon psychoterapie. Opět jsem počítala s jen pár dny navíc. Proč se někde věnovat dílnám keramiky nebo truhlářství, to mi opravdu nepomůže. Na tomto druhém pavilonu jsem nakonec byla měsíc, bylo to tam hezké, skvělý personál, všichni terapeuti, většinou velice inteligentní spolupacienti, stále bylo o čem povídat. Byla jsem zařazena do psychoterapeutické skupiny, měla jsem časté konzultace s psychologem, jako berlička mi byla nasazena antidepresiva a já jsem začala krůček po krůčku prozírat a měnit se z nestvůry, která nesnáší vlastní dítě, sebe a nechce už dál, už nemůže (proč to nemůže mít jako ty ostatní maminky, co si v těhotenství hladí bříško, od porodu dítě milují a i vstávání 10× v noci dělají s láskou?).

Poznala jsem, že jsem chycená ve svém vlastním světě ideálů, které ve mě podporuje i tlak společnosti, časopisů, internetových diskusí, debat ostatních maminek, které říkají jen to hezké a říkají to tím víc, čím víc samy sebe chtějí přesvědčit o tom, že to hezké je. Prostě jsem tam přišla úplně zlomení – hyena, co nedokáže být jako ty všechny ostatní maminky a milovat svoje dítě. Měla bych všechno dělat sama, malé věnovat 100 % času, usmívat se na ni, rozplývat se, milovat. Nic z toho ale nebylo. Velmi nelibě jsem nakonec přijala fakt, že toto není realita, ale jen vysněná idea a společností podporovaná reklama.

Po měsíci v psychiatrické léčebně jsem se změnila. Pozvolna jsem dávala za pravdu ostatním ve skupině i psycholožce, jak je to s tím mateřstvím doopravdy. Že nemusím nikomu ani sama sobě dokazovat, že vše zvládnu sama a bezchybně a měla bych být skvělá. Po návratu domů jsem našla starší paní z našeho města na hlídání, 2× týdně na 4 hodiny odpoledne mi malou hlídá a já můžu poklidit, upéct nebo si jen číst a mít svůj bezdětný čas. Chodím cvičit, manžel malou vykoupe a uloží. O to víc pak mám nálady a energie na starání se o malou a dělám to s větší radostí. Nejsem máma roku, ale jsem živá a zdravá. Každý den dělám určitě mnoho chyb, nejedu podle žádné teorie, kterých jsem se vždy chytala, abych mohla říci, že alespoň podle někoho to dělám dobře. Jedu podle sebe, podle malé a jsem nesrovnatelně spokojenější.

Těším se na ni, když je u nové „babičky na hlídání“, dokážu se s ní radovat, trávit s ní čas bez jakékoliv úzkosti, umím mít chvilky štěstí. Umím si ale taky říci: „sereš mě, protože řveš“ a to je dobře. Čím víc malá roste, tím je to lepší, tlemí se na mě, komunikujeme aspoň úsměvy, je spokojenější na příkrmech než jen mléku, den je s ní teď lepší než s novorozencem. Pusinkujeme se, povídám jí, ona povídá mě, cucá si palec u nohy. Třeba se někdy vrátím i do práce a bude mi jedno, co si o tom kdo myslí, že si ostatní užívají mateřské a nemohly by své dítě dát na hlídání a jít „budovat kariéru“. Není důležité, jak to vidí okolí, důležitá je spokojenost těch, kterých se to týká.

Rodina celou dobu mé hospitalizace fungovala, manžel ze začátku všechny štval, protože situaci zlehčoval, neuvědomoval si vážnost situace, ale přičítám to opravdu tomu, že to byl jeho ochranný mechanismus, aby se nezbláznil. V domě mých rodičů žije i moje sestra, tam malá byla, máma se ségrou se u ní střídaly, zvládaly, vykrýval manžel a bral si dceru domů. Byly samozřejmě i krize malé či větší, ale vše se zvládlo, jezdilo se sem tam, všichni se zapojili. Já jsem jezdila na víkendy také domů, ale většinou to bylo po návratu na psychiatrii špatné, protože jsem v léčbě pokročila a vždy jsem čekala nějaký zázrak a většinou se nedostavil, protože jsem doma dělala stále stejné chyby. Přijela jsem a hned jsem letěla uklízet, vařit, starat se o malou, přebalovat, krmit, byla jsem unavená, otrávená, v úzkosti ze všeho. Až po tom měsíci se nějak vše zlomilo a mně došlo, kde je ta chyba.

Tento deníček je jako poselství, i kdyby si ho jen jedna nastávající maminka vzala k srdci a někdo se nad ním zamyslel, splnil účel. Tím, že je žena matkou, pořád zůstává člověkem. Může si dovolit mít svoje záliby, svůj čas, nikomu nemusí nic vysvětlovat. Když bude spokojená máma, bude spokojené i dítě, a to je opravdu pravda a navíc z miminka vyroste člověk, který bude vědět, že si ve svém životě také může dovolit být šťastný, protože jeho rodiče si to taky dovolili.

Jsem ráda, že mi byl dopřán ten luxus vyřešit svůj psychický stav. Do deníčku jsem rozepsala jen nejdůležitější události, v psychiatrické léčebně na psychoterapii jsem potkala spoustu skvělých lidí, kteří se také neuměli poprat s jednorázovou životní situací a pomáhali jsme si navzájem. Také mi byly uměle zastaveny poslední pozůstatky laktace, je toho víc… Stále jsou lepší nebo horší dny, stále beru antidepresiva, protože se užívají dlouhodobě, svět není jen černobílý.

Byla jsem v Bohnicích a jsem za to ráda!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
barca0140
Závislačka 2896 příspěvků 10.11.12 13:06

Tvůj minulý deníček sem četla a smekám před tebou a sem moc ráda že tvůj příběh nakonec skončil dobře..Přeji mnoho štěstí a sil do budoucna, ať vás vaše malá holčička jenom těší :srdce:

 
Anonymní  10.11.12 13:14

Moc pěkný deníček :potlesk: Jsi moc statečná :srdce: Stalo se mi něco podobného, sice bez hospitalizace, protože manžel zasáhl hned 10 den po porodu a odvezl mě na psych. ambulanci. Dodnes beru AD. Jsem spokojená a nestidím se za to :mavam:

 
kotyk
Kelišová 6707 příspěvků 1 inzerát 10.11.12 13:43

Jsi šikulka, že ses z toho tak hezky vyhrabala :srdce:. A máš super rodinu :palec:

 
jruz
Zasloužilá kecalka 871 příspěvků 10.11.12 13:44

:palec: :palec: :palec: :palec: :palec:
ještě kdyby zde byl nějaký paňáca, který umí smeknout klobouk dolů…takže smekám já, že jsi v sobě našla tu sílu řešit situaci

čekala jsem, jestli napíšeš nějaké pokračování, jak se vše mění k lepšímu, a nezklamala jsi, takže super :kytka:

 
jesenka33
Závislačka 3842 příspěvků 10.11.12 13:45

Člověk nikdy neví co na něj čeká, co ho v životě potká proto ani nikoho neodsuzuji…To čím sis prošla tím prošla i sousedky známá…Psychiatrií prošla i moje kamarádka co se zhroutila ze smrti svého přítele…Ted už bude vše dobré..jednou antidepresiva dobereš a bude vše dobré..A určitě jsi a budeš skvělá máma a budeš se radovat ze svého dítěte :hug: :hug: :hug:

 
Chawa
Zasloužilá kecalka 527 příspěvků 10.11.12 13:47

Přiznat si, že je někde chyba, vyžaduj velkou odvahu. K tomu, začít s tím něco dělat, je třeba hodně síly. Chtít a umět přijmout pomoc si žádá otevřenou mysl. Všeho máš na rozdávání, a proto nepochybuji o trvalém úspěchu. :palec:

Příspěvek upraven 10.11.12 v 13:47

 
zzuzzinda
Kecalka 264 příspěvků 10.11.12 13:55

Četla jsem oba děníčky a zaplať pánbůh (nebo kdo…), ža rodina zasáhla a vy jste se mohla vyléčit. To byla poporodní deprese jako z učebnice. Je fakt, že je hrozný tlak na to, aby každá z nás byla dokonalá mamina a žena a milenka a měla domácnost sterilně čistou…Já měla po porodu syna hrozný problém z toho, že u mě nepropukla ta všeobjímající nezměrná láska k miminku. Milovala jsem ho od začátku, ale podle všech těch článků mi připadalo, že málo - teď vím, že to byl nesmysl. Mě pomohla máma, když jsem se jí zeptala, kdy to začne, že ho budu milovat, koukla na mě a říká, vždyť ho miluješ a moc to řešíš. A měla pravdu :) Tak se držte, nechte všechny kolem sebe, ať pomáhají s malou a svoje „bezdětné“ chvilky si užívejte. S malou to bude víc a víc lepší, Sice větší starosti, až začne běhat a šmejdit, ale bude s ní lepší „povídání“ A když bude hůř, tady jsou vždycky ramena k poplakání a najdou se tu slova povzbuzení :)

 
balestra
Závislačka 4477 příspěvků 10.11.12 14:00

Holka, jsi z malého města? Vždyť okolí je úplně šumák, zda jdeš do práce když je malé 9 měsíců nebo 3 roky. Já měla krizi jednu noc v porodnici, kdy jsem s řvoucím dítětem chodila sem a tam a koukala na okno, že kdybych ji vyhodila, bylo by vše vyřešeno. V tu chvíli jsem pochopila, že deprese je děsná věc. Naštěstí je od té doby mateřství fakt paráda. Vidím, že někdy mé okolí na mě kouká jak na exota, protože by věci dělali jinak, ale co víc můžeme dítěti dát než svoji lásku, jenž se opírá o vnitřní klid. A ten klid si každý zajistí jinak. Někdo hlídáním dítěte, mně zase chodí paní na úklid, nehrotím hygienu (myslím tím například olíznutí dudlíku či použití již spadlé hračky na zem). Přeji Ti, aby sis užívala vnitřního klidu a lásky v rodině. :srdce:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 10.11.12 14:27

Ahoj, ted to bude jenom lepsi :potlesk:
ja taky mela poporodni deprese a nechala se manzelem odvest do Bohnic, potrebovala jsem zastavit laktaci…bohuzel bez hospitalizace to nejde, tak jsem odesla zase domu.....bylo to strasne obdobi, kdy jsem jenom spala a mela uzkosti :cert: manzel musel zustat doma a starat se o syna. nastesti po neurolu a nasazeni AD se vsechno pomalu zlepsovala a dneska jsem uplne v pohode ;) sice budu brat porad AD, ale me to vubec nevadi…

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 10.11.12 15:18

Tvůj deníček je napsaný moc hezky i přes překážky, který život přináší. Přeju už jen spokojenou maminku, protože když bude spokojená ona, tak i celá rodina. Moc ti držím palce :hug:

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 10.11.12 15:26

Moc gratuluji k tomu, že jsi s pomocí svojí rodiny a lékařů vše zvládla a dostala jsi se z nejhoršího a držím moc pěsti, aby to odteď bylo všechno už jenom lepší :palec:.

 
Loki01
Echt Kelišová 8733 příspěvků 10.11.12 16:24

Krasne napsany denicek, urcite nekomu pomuze. Casem ti naroste takova hrosi kuze, ze ti bude jedno jak ti kdo rika. Mne treba tedka jedna chuva (ani nemela vlastni deti) rekla do oci, ze jsem krkavci matka, protoze jsem sla po 9ti mesicich do prace. Jenom jsem pokrcila rameny, nema cenu se s ni hadat. Jsi sikulka, ze jsi to tak krasne zvladla a prisla na to proc se to vubec stalo.
@balestra Tim to neni, s tim se proste setkas i kdybys zila kdekoli. Kdybych mela pocit co se na mne lidi koukali skrz prsty, ze jsem sla tak brzo zpatky.

 
Pengetra
Stálice 70 příspěvků 10.11.12 18:07

SMEKÁM :kytka:

 
anonymanonym  10.11.12 20:03
Uděla jste dobře,

Že jste šla do Bohnic. Já to takhle měla 5 let, až pak jsem našla sílu jít na psychiatrii. Dodnes beru antidepresiva. Zbytečně jsem se hodně, opravdu hodně let trápila. Měla jsem jít už dávněji k lékaři, měla jsem dříve najít odvahu.

 
rawala
Ukecaná baba ;) 1813 příspěvků 10.11.12 20:10

Držím palce ať je stále lépe!

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 10.11.12 20:35

Poporodní deprese se prostě někdy přihodí, hormony se zblázní a tělo to nezvládne. Nevinila bych z toho společnost a její ideály, podle mě je to spíš záležitost přírody, že matky svoje dítě bezvýhradně přijmou a s láskou o ně pečují, ale někdy to holt nevyjde a pak právě ta společnost má pomoci. A u tebe to nakonec zvládla, i když s nějakým zaváháním. Tak držím palce a hlavně, až (jestli) bude nějaké další dítě, může se to opakovat, ale nemusí, takže hlavně manžel, který to podle Tebe evidentně podcenil, by se měl na to připravit, vzít si volno z práce, prostě ty první týdny by Tě asi neměli nechat samotnou. Hodně štěstí. :srdce:

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 10.11.12 20:38

Přečetla jsem si teď i ten minulý deníček. Taky tam zazněla obžaloba společnosti, ale podle mě je to naprosto naopak, jen ten tlak společnosti Tě udržel v požadované roli. Je to zlé, nechtěla bych to zažít, v tvém mozku asi nezafungovala nějaká chemie, která jinak u většiny matek funguje naprosto přirozeně, musíš si to všecko vybojovat, to, co u jiných přichází samo od sebe. Držím palce. :srdce:

 
miru81
Neúnavná pisatelka 18584 příspěvků 10.11.12 21:11

Smekam. Krasne napsane, situaci jsi i v tom vypeti vyresila, preji hodne stesti a opravdu - klobouk dolu :kytka:

 
Tereza1986
Kelišová 6276 příspěvků 10.11.12 21:25

Nikdy jsem na žádný deníček nereagovala, ale tady mi to nedá…Taky před tebou smekám!!! a 100% souhlasím s tím, že i matka má mít svůj čas. :palec: :potlesk:

 
Bibi82
Extra třída :D 10697 příspěvků 10.11.12 21:57

Jsem moc ráda za tenhle deníček. Teď už to zvládnete.

 
jitka 11
Neúnavná pisatelka 16808 příspěvků 4 inzeráty 10.11.12 22:19

Jsem ráda za tenhle deníček, i za ten první.
Je vidět, že sis uvědomila, co všechno děláš špatně- vlastně, že jsi nemocná.
A obdivuji Tě, že jsi to napsala naplno, úplně všechno.
Držím Ti moc všechny :palec: :palec: :palec: :palec:, aby Tě už nic takového nepotkalo.

 
Lejla77
Ukecaná baba ;) 1915 příspěvků 10.11.12 22:30
:srdce: :hug:
 
bořková
Extra třída :D 10637 příspěvků 10.11.12 22:49

Právě jsem dočetla i tvůj první deníček… a jsem ráda, že to dopadlo, jak dopadlo, tedy moc dobře :hug:
Držte se všichni doma a přeju, ať je každý den jen lepší a lepší :srdce:

a jen dodám, že pocity jsem mívala po porodu hodně podobné jako ty :nevim: Nikdy to teda nedošlo tak daleko, že bych vyhledala odborníka, velikou pomocí a oporotu byl manžel a nakonec jsem se z toho vylízala, ale hormony v člověku vážně někdy udělají guláš :?, obzvlášť, když je to namícháno s únavou, úzkostí a pocitem bezmoci :?

Hodně štěstí!!! :kytka:

 
Lucinatko
Závislačka 4733 příspěvků 10.11.12 23:04

Teeda, pekne ses s tim poprala :potlesk: at uz je jen dobre :hug:

 
Gina108
Generální žvanilka 23600 příspěvků 11.11.12 00:04

Je hrozný, že si manžel - ta nejbližší osoba, co žije vedle tebe ničeho nevšiml a nic si nepřipouštěl. Píšeš obranný mechanismus. Hmm, pěkně sobeckej mechanismus :poblion: Ještě že ses svěřila mamce :palec: úplně mě mrazí, co se mohlo stát, kdyby nezasáhla.

 
Pudloslava
Vesmírná mluvilka 31247 příspěvků 11.11.12 05:57

Raduji se s tebou :kytka:

 
lajovka
Zasloužilá kecalka 955 příspěvků 11.11.12 07:53

Tez se raduji s tebou.. :kytka: :hug:

 
lajovka
Zasloužilá kecalka 955 příspěvků 11.11.12 07:54

Reakce omylem skocila, to je asi jasne, ze :)

 
cher  11.11.12 09:31

Happyendy miluju, není ostuda padnout, ale nevstát. Je super, žes měla zázemí v rodině, teď už bude jen lépe a lépe :kytka:

 
medvidek  11.11.12 10:36

Ahoj, četla jsem oba deníčky…Gratuluji Ti k odvaze a k rodině, že Tě v tom nenechala :kytka: :hug:.

 
Krabička
Kecalka 155 příspěvků 11.11.12 11:58
:potlesk: :potlesk: :potlesk:
 
brisco
Ukecaná baba ;) 2462 příspěvků 2 inzeráty 11.11.12 12:01

Ať už je jen líp. :kytka:

 
evcav
Závislačka 4435 příspěvků 11.11.12 12:05

Seš statečná ženská, ať se vám všem už jen a jen daří :kytka:

 
estrea
Zasloužilá kecalka 992 příspěvků 1 inzerát 11.11.12 18:23

Přeji hodně pohody :hug: drž se

 
serpent
Zasloužilá kecalka 612 příspěvků 11.11.12 19:43

Rovněž jsem četla oba deníčky, tak i reakce bude na oba.
Nejsem sice tentýž případ (ačkoli bych někdy své dítě roztrhla jak hada…a kdo ne?), ale plně chápu situaci, kdy člověk neví, co s malým uječeným miminem udělat, jestli je vůbec dobrá matka a zaslouží si zdravé dítko. Taky jsem se těšila, až nebude jen ležet a ječet. Dnes už bych si tak malé dítě snad i dokázala víc užít.
Press společnosti a médií je příšerný, dokonalá matka se na nás hrne ze všech stran. Ale nakonec je špatně všechhno - jsi s dítětem dlouho doma? Jistě jsi příživník na státu a poloblb, co se nechce vzdělávat a dělat kariéru (dyk je tooolik úspěšných maminek podnikatelek). Jsi po půl roce v práci? Jsi krkavčí matka, kariéristka a sobec, co jde po penězích.
Takže si člověk nevybere.
Pisatelce deníčků přeji, aby bylo líp (nebo alespoň průměrně dobře… abychom nezapadly zase do termínu dokonalé matky). Už toto je důkazem, že se dá i s takovou situací poprat. Zároveň je báječné mít takovou rodinu, co bez pometání pomůže… Četla jsem, bála se a teď zamačkávám slzu :potlesk:

 
Jadla
Zasloužilá kecalka 523 příspěvků 11.11.12 23:49

Svírá se mi srdce. Jsem na svoje děťátko většinu týdne sama, partner je pryč, v práci, a taky mě přepadají stavy šílené úzkosti. Jak mám tohle zvládnout, jak to zvládnu! Otázky se mi vznášejí v hlavě a řvou. Bojím se. Že nezvládnu malou uspat, utišit, dost nakrmit. Kdyby to šlo, chtěla bych ti stisknout ruku, úplně upřímně, protože chápu alespoň částečně tvé pocity. A souhlasím s tím, co píšeš. Co si myslí ostatní, je buřt, hlavní je, aby ses cítila dobře. A porodem se nestávám výhradně matkou, zůstávám i tou obyčejnou holkou, co má své zvyky a záliby a mouchy.

 
bořková
Extra třída :D 10637 příspěvků 12.11.12 06:27

@Jadla
moc pěkné :hug:
Taky jsme doma dost samy, teď už to jde, i si to užíváme :), ale když malé bylo 5 týdnů, manžel odjel na měsíc služebně do Švýcarska… no, to bylo něco :?

V únoru nás čeká další prcek a přesně jak píšeš… myslím, že si ho svým způsobem užiju víc, už mě to snad všechno tolik nezaskočí a hlavně budu víc nad věcí… a taky trochu doufám, že to ječení a nespaní nebude tak hrozné, i když na to spoléhat moc nechci :roll:

I vám peju, ať to dobře zvládáte :srdce:

 
misicka38
Zasloužilá kecalka 582 příspěvků 12.11.12 08:40

@balestra No tak to jsme na tom podobně, akorát u mě to trvalo tak tři týdny…nejhorší tři týdny ´v životě…štve mě to protože to mělo bejt to nejkrásnější období..Jak píšeš, tak sem měla myšlenky že třeba kdyby mi malá uadla vše by bylo vyřešeno…Tři týdny bezduvodného breku, vyčerpání, nechuti,unavy…fuj ještě že to samo odešlo

 
Iwi
Závislačka 3379 příspěvků 12.11.12 09:34

Ahoj,
taky jsem mela poporodni depresy, doted beru AD, kdyby nezakrocil manzel po tydnu nezakrocil nevim jak by to dopadlo. sama bych to nezvladla. nikomu tohle nepreju. sem rada ze si ted uz v pohode :) :kytka:

 
Vermilion
Kecalka 305 příspěvků 12.11.12 10:34

Ahoj, me nepotkala primo poporodni deprese, ale rozhodne me s prichodem miminka na sdvet nezahrnula okamzita, vseobsahujici super-laska. Ten vztah k miminku se vybudoval postupne, byl to z casti instinkt, ktery me jaksi nutil se o miminko starat, ale co to prohloubilo a opravdove vytvorilo byl cas a neustaly styk s miminkem a blizkost. Nekdy me az mrazi z toho, kdyz si uvedomim, jak tenka je hranice, aspon podle me zkusenosti, jak malo by stacilo, abych si svoje dite nezamilovala. Proste to podle me neni automaticke. Po prvnich par dnech s miminkem a zapasem s kojenim jsem byla nevyspala a byly momenty, kdy jsem mela sto chuti vzit to tydenni mimino do naruci a skocit s nim z okna, tak jsem byla vyhrocena, mezi nevyspanim a hormonalni bouri… nastesti jsem se silou vule ovladla a neudelala to.
Prvni dva mesice jsme kojili, maly ale nevytahl dost mleka a tak byl uplakane miminko, pozdeji jsme prisli na to, ze mel zaroven bolesti spojene s jistou nemoci, kterou jsme mu pak diagnostikovali a vylecili (coz znova potvrzuje moje presvedceni, ze miminka placou, protoze k tomu maji duvod), ale ty prvni ubrecene mesice… nekolikrat jsem se ze zoufalstvi rozbrecela i ja, z vycerpani, zoufalstvi… Nebo ten nekonecny kolotoc prilozit-odrihnout-prebalit… na plenku uz jsem se nemohla ani podivat.
Vsechno se to zlepsilo, kdyz jsme presli na UM, maly se konecne najedl, zacal dyl spat, kdyz byl vzhuru, smal se a komunikoval… jak pises, postupne se to lepsi a lepsi. Taky ho mas cim dal tim vic rada, proto si vazne myslim, ze ta materska laska se vytvari postupne.
Za miminko bych dychala, ale kdyz mu byl asi pulrok, byli jsme navstivit cerstve narozene miminko znamych v porodnici, znovu jsem si vybavila ten stres, unavu, ty silene prvni dny a byla jsem silene rada, ze uz to mam za sebou!
Drzim ti palce, at to dal zvladate.

 
jeudi
Stálice 90 příspěvků 12.11.12 11:10

Ja mam takovou radost, ze to dobre dopadlo, gratuluji ti a hluboce smekam :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 12.11.12 14:06

U tohoto Tvého druhého deníčku mi ukápla nejedna slza, nejdřív to byly slzy smutku, ale pak se změnily na slzy štěstí. Strašně Ti „fandim“, ať se máte rodinko dobře :hug: a vše zlé je za vámi :mavam:

 
kufnerka
Zasloužilá kecalka 877 příspěvků 12.11.12 15:09

Četla jsem tvůj předchozí deníček i tento a jsem moc ráda, že jsi se rozhodla pro návštěvu lékaře. :hug: :hug: :potlesk: :potlesk: :potlesk: Přeji úspěšné zbavení deprese :hug: :hug: Měj se hezky, v duši sluníčko a přeji tvé rodině hodně zdraví :srdce: :srdce:

 
kjhui  13.11.12 08:43

Normálně do diskuzí nepíšu ale teď musím, po přečtení i prvního deníčku a reakcí některých expertů aby sis podřezala žíly (!)
Díky za napsání a jen víc takových textů. Spousta z nás matek-prvorodiček-samouků se dívá na net, když už neví kudy kam a je obrovská úleva číst, že je normální že dítě pláče, že ten zvuk dokáže přivést k šílenství, že je normální šílet když nevíš jak plačící dítě utišit i když je najezené a přebalené, že se můžou zbláznit hormony, že nevyspání může člověka přivést na pokraj sil, fyzických i psychických a tak dál.. Jsou to banality, ale nikdo ti je neřekne do očí.

Čím víc takových článků - mezi všemi těmi o všeobjímající lásce co přijde sama - tím větší šance že si některá další mamka na pokraji sil uvědomí že v tom není sama a když už nebude vědět kudy kam, bude volat o pomoc. A jako ty se nenechá odradit když nepomůže manžel, telefon na psychinu, článek na netu a vydrží volat o pomoc než někdo zareaguje jako tvoje mamka.

A za tuhle větu si tě pisatelko VÁŽÍM: „Už jsem si v hlavě sumírovala plán, jak dám malou sousedce na hlídání, že si potřebuji někam skočit, vezmu auto, rozjedu to a proti stromu nebo zdi ukončím.“ Když došlo na lámání chleba, po všech předchozích myšlenkách a útrapách jsi - ať vědomě nebo ne - chtěla v prvé řadě zabezpečit dítě. Jsou i horší scénáře, dítě v igelitce u popelnic atd. Tolik k „hyenám.“

 
myše11
Nováček 5 příspěvků 13.11.12 19:03

Dekuji za oba denicky. Musim si je ulozit. Nikdy jsem necetla tak podrobne pocity pri poporodni depresi. Pomohlo mi to pochopit spoustu maminek, ktere s ni bojovaly nebo bojuji. Preji hodne sil a at uz je to jenom lepsi a lepsi.

 
xpisk03  14.11.12 13:02

Četla jsem oba deníčky a musím uznat, že sis prošla peklem a pogratulovat za to, že jsi se dokázala zvednout, jít dál a milovat svojí dceru

já mám 5týdenního klučinu, miluju ho a lásku cítím, když je hodný, nebo spinká, jakmile začne křičet, zkusim ho nakojit a když to nepomůže, nemám sílu se zabívat proč řve a nechám ho vyřvat. vím, že to není správné a když se uklidní, tak si to vyčítám, ale prostě nemám sílu ho chovat a nechat si u toho ječet do ucha :( já lásku po porodu poznala, ale ne tu bezmeznou. bohužel mám manžela, který tvrdí, že on chodí do práce a já mám jako práci dítě a domácnost, takže mi s ničím nepomůže, dokud ho o to nepožádám a to pak ještě poslouchám, že je unavenej z práce :(chtěla jsem hned po šestinedělí začít chodit cvičit, abych přišla na jimé myšlenky, na chvíli si od prcka odpočala a vyplavila si do těla nějaké ty endorfiny. manžel před porodem sliboval, jak bude hlídat a já už teď bohužel vim, že budu zavřená doma s prckem a cvičit budu moc tak před televizí, když bude malej spát :( :pocitac:

 
bjetuschka
Závislačka 3882 příspěvků 2 inzeráty 14.11.12 13:50

Jsem šťastná, že to takhle dopadlo. Přeji ti mooooře štěstí, snad sis už to nejhorší vybrala a bude jen líp… :hug:

 
Ka-tcha  14.11.12 16:06

Teda je to neuvěřitelně zajímavý deníček a souhlasím s tím, že mnoho žen obohatí, vidět svět i z té druhé - odvrácené strany. Některým, myslím, i pomůže. Jsem moc ráda, že jsi se zase vrátila k nám, na tu správnou stranu. Souhlasím s Tebou, že dneska je tlak na dokonalou ženu či matku enormní. Musím bohužel říct, že některé „supermatky“ k tomu svou kritikou či perfekcionismem také přispívají. Možná, že naše babičky toho musely stíhat mnohem více a večer byly úplně sedřené, ale na druhou stranu - od které z nich se očekávalo, že bude velice úspěšná v práci, stále perfektně vypadat a dítě bude vzdělané ještě před nástupem do MŠ?! Že svému muži ve volných chvílích poskytne skvělý sex, který bude ještě nejlépe sama iniciovat a potom mu naservíruje dokonalý gurmánský zážitek a zapřede s ním osvěžující intelektuální rozhovor… Je to samozřejmě psáno s nadsázkou. Každá doba má svá proti, nezměnilo se zas tak moc. Od ženské se zkrátka očekává, že domácnost, dítě a chlapa bude s přehledem zvládat. No a na nás ženských je, abychom se z toho „nepo…ly“… a udělaly to tak, jak to prostě půjde! Nenech si už nikdy vnutit ideál, ten neexistuje, každý rodič v něčem chybuje! Zvládla jsi to za pět vteřin dvanáct, ale zvládla a bravurně! Velice tleskám a přeju už jen krásnější zážitky! :hug: :kytka: Taky opravdu smekám za tvou odvahu vše napsat a zveřejnit! Takovým jako Ty, děkujeme za to, že se o podobných problémech mluví a ví. Zachrání to dalších pár duší! :potlesk:

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 14.11.12 20:42

Ono neni ani za co se stydet, je pravda, ze dnesni trendy rikaji, jak se ma SPRAVNA matka chovat, jak ma dite rust, co ma dite delat v takovem a takovem veku, clovek musi byt nad veci, kazdy je jiny a resi veci jinak, to je to same, jako s tim jak si holky zabiraji postavu, podle dnesnich trendu neni holka hezka pokud neni vychrtla…blbost. Podle me je dobra mama takova, ktera ma svoje dite rada, taky mam za sebou slusnou depku, probrecela jsem noci ve spitale, kdyz se mala narodila, co 5 minut jsem volala mame, a pak delala blbosti, kdyz me pustili, ale taky jsem si uvedomila, ze tim co delam ublizuju male, utikala jsem od ni kdy to slo a nechavala ji nasim na krku, ale je pravda, ze kazda zena kdyz se stane matkou zustava i clovekem. Tudiz si myslim, ze jste neudelala nic spatne, proste jste se ridila spatnym smerem, ale nasla svuj vlastni a ten spravny, a tak to ma prece byt. Preji vam at jste stastna, at se jen dari…a uvidite cim vic bude mala rust, tim to bude lepsi (kdyz to moje satane:DDD cim je starsi tim je drzkatejsi) :DDD

 
stanicka1979
Zasloužilá kecalka 513 příspěvků 16.11.12 21:16

Smekám a blahopřeji. Přeji hodně klidu a spokojenosti do dalšího žití. :kytka:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele