Z mého života

Miťulka  Vydáno: 10.07.12

Ahoj holky, v první řadě bych se všem neznámým ráda představila, jmenuji se Andrea a je mi 22 let. Jsem naprosto normální ženská, vdaná maminka dvou malých dětí. Přišlo léto, doba dovolených, a tak se i my chystáme na dovču. Tato dovolená ale bude snad ta nejsmutnější, co jsem kdy zažila.

Psaní deníčku na eMimi pro mě není novinka, psala jsem již o dvou porodech svých dětí, ale také o tom, že jsem cizinka, původem z Bosny a Hercegoviny a psala jsem o tom, jak jsme v roce 1992 z důvodu války utekli z Bosny a začali žít v České Republice. Dnešní deníček bych chtěla věnovat své rodině, ale hlavně mé babičce.

Na svět jsem přišla jednoho chladného, zimního odpoledne, narodila jsem se dvěma naprosto úžasným lidem. Mé mamince a tatínkovi. Říká se, že protiklady se přitahují, a u mých rodičů to tak opravdu platí.

Moje máma pocházela z docela bohaté rodiny, její tatínek, můj děda, byl ředitelem celosvětově známé firmy, její maminka, moje babička, pracovala v oblasti bankovnictví. Peněz bylo vždy dost, babička nikdy nemusela řešit starosti typu, z čeho se poplatí složenky, nebo z čeho se naplní lednička. Bydleli v nádherném, velikém bytě v luxusnější části města.

Babička byla celý život (a do dneška je) velmi krásná žena, která vždy držela krok s módou, v každém věku. Milovala vysoké podpatky, dlouhé nehty, bohaté šperky, krásné oblečení, za celou dobu, co ji znám, jsem ji nikdy neviděla neupravenou nebo nenalíčenou.

Můj tatínek pocházel z naprosto odlišné rodiny, z chudé rodiny – dědeček byl zaměstnanec ve fabrice a babička byla žena v domácnosti. Žili velmi skromně, peněz bylo vždy nedostatek, avšak nikdy se u nich v rodině nezvýšil hlas, nikdy nebyly hádky, všichni se měli vzájemně rádi, a to bylo to nejdůležitější. Nikdy nezažili co je přepych, bohatství, dovolená. Ale zato si život užívali naprosto jiným, skromným způsobem.

Když se mí rodiče poznali, pro babičku a dědu (z máminy strany) to byl velký šok a nechtěli o takovém vztahu ani slyšet. Počítalo se s tím, že máma vystuduje vysokou školu a poté se provdá za zbohatlíka, který ji zajistí a dopřeje takový luxus, na který byla zvyklá. Jenže bylo to silnější než ona, máma prostě šla za svým srdcem :-) Bylo jí 21 let, když si mého tatínka vzala. Její rodiče na svatbu nepřišli a velmi dlouhou dobu jí její rozhodnutí zazlívali.

Máma se po svatbě nastěhovala do bytu tátových rodičů, rok po svatbě otěhotněla a táta odešel na vojnu. Tátovi rodiče ale maminku milovali, jako snachy si jí vážili, máma s nimi nikdy neměla problémy, měla svoji tchyni a tchána velmi ráda.

Za rok se jí narodil syn (můj bratr) a za další 4 roky jsem přišla na svět já. Když mi bylo půl roku, máma se vrátila na zkrácený úvazek do práce, brácha chodil do školky a já jsem zůstala doma s tátovými rodiči. Bohužel si na tu dobu nepamatuji, ale věřím tomu, že to bylo super.

Když mi byly 2 roky a bráchovi 6, utekli jsme kvůli válce v Bosně do ČR. Utekli jsme ve čtyřech, jen já, bratr a rodiče. Máminy rodiče utekli do Chorvatska (na jih, k moři, tam se neválčilo), tátova rodina zůstala v Bosně. Od roku 1992 do roku 1996, celé čtyři roky, co válka trvala, jsme o rodině v Bosně neměli skoro žádné informace, bylo jich opravdu minimálně.

Dodnes si pamatuji, když mi bylo 6 a jeli jsme za nimi do Bosny, hned po skončení války. To shledání bylo tak krásné, tak emotivní, že se to ani nedá popsat! Od té doby jsme každý rok, když nám skončila škola, jeli s bráchou na celé léto za rodinou. Byli jsme měsíc v Chorvatsku u moře a měsíc v Bosně.

Nevím proč, ale tátovi rodiče jsem měla vždycky mnohem raději než máminy, byla jsem s nimi šťastnější. Máminy rodiče nás milovali, o tom není pochyb, ale bylo to takové zvláštní, od dědy jsem nikdy nezažila obejmutí, pusu, pohlazení, vítal nás tak, že nám podal ruku, jako bychom byli pracovní partneři a ne rodina. Měli jsme přísná pravidla, která jsme museli dodržovat.

V Bosně to bylo úplně jiné. Svého dědečka jsem strašně moc milovala, dokázala jsem se k němu celé hodiny tulit, děda byl vášnivý hráč, miloval karty, šachy, sázel sportku, dokázali jsme spolu hodiny a hodiny hrát, třeba i hloupé Člověče, nezlob se :-)

Od tátových rodičů jsme nedostávali žádné hmotné dary, kromě sladkostí a nějaké koruny do prasátka, ale za to nás obklopovali obrovskou láskou, porozuměním, u nich jsem se cítila tak dobře! A nejen u nich, ale i u tety (tátovy sestry), která má sice báječného manžela, ale bohužel děti mít nikdy nemohli. Proto nás brali jako „svoje děti“, hýčkali nás, milovali. O něčem takovém je strašně těžké psát.

Na prázdniny v Bosně mám ty nejkrásnější vzpomínky, které se ve mně uchovají po celý můj život. Ty mi nikdo nemůže vzít!

Když mi bylo 10 let, jeli jsme na dovolenou k moři, máma byla v té době rozhádaná s rodiči, tak jsme nejeli k nim, ale jeli jsme kampovat. Dovolenou jsme plánovali na 3 týdny a bylo to výborné. Kam se hrabe nějaký luxusní hotel, večeře v restauracích :-D

Jednou v noci se ale stalo to, že v kampu vybouchla propanbutanová láhev a nastal požár. Všichni panicky balili svoje věci, skládali stany, utíkali do moře s rukama nad hlavou, ve kterých drželi to nejcennější – peníze a doklady.

Tu noc jsme si našli někde přenocování a přemýšleli, co dál. Druhý den ráno nám rodiče řekli, že když nám zbývá ještě týden dovolené, pojedeme za rodinou do Bosny. Bylo to asi 5 hodin cesty, tak jsme jeli. Dojeli jsme tam a zase obrovský doják :-D Nemohla jsem se dědy pustit, bylo to něco krásného.

Můj dědeček ale měl i jeden zlozvyk – byl to kuřák, ale obrovský. Od mlada kouřil hrozně moc, tři krabičky denně pro něho nebyl žádný problém. V té době, když jsme tam dojeli, byl děda nemocný s plícemi, když jsme spolu mluvili, tak jen šeptal, už neměl ani hlas. Já ho ale milovala i bez hlasu, užívala jsem si ho strašně moc.

Týden uplynul jak voda a my jsme se museli vrátit domů. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme šli dolů k autu, nastoupili a já jsem celou dobu mávala dědovi, který nás vyprovázel, mávala jsem mu tak dlouho, dokud se neproměnil v maličkou tečku a sama nevím proč, ale hrozně jsem brečela. Asi jsem někde povědomě tušila, že je to naposledy, kdy mu mávám.

Přišel říjen roku 2001 a teta nám zavolala tu nejsmutnější zprávu, to jsem mohla slyšet. Dědeček umřel na rakovinu plic. Všichni čtyři jsme sedli do auta a jeli do Bosny na pohřeb. V té době naši čerstvě koupili domeček a měli jsme i pejska, pár měsíců starého, ten jel taky s námi.

O pohřbu dědečka psát nechci, bolí to dodnes. Když si na to vzpomenu, mám slzy v očích, a i když je to 11 let, co není mezi námi, tak mi strašně chybí. Mám schované všechny jeho věci, jeho šachy, karty, a dokonce i jeho hodinky, které nosil desítky let a se kterými bohužel i umřel.

Pořád mi ale v Bosně zůstala rodina – babička, teta a její manžel. Za nimi jsme stále jezdili, i když dodnes, když tam přijedu, v babiččině bytě mě něco chybí – ten cigaretový kouř, srkání kafe a obrovské obejmutí od mého dědy.

Kdykoliv tam ale přijedeme, zajdu za dědou na hřbitov, už poznal celou mou rodinu, mého manžela i moje děti a pokaždé, když tam dorazím, zapálíme si spolu jednu cigaretku :-) Vím, že na mě děda svrchu kouká a určitě si dává se mnou. Pokecáme spolu, popláču si, bolí to, ale zase mě uklidňuje pocit, že dědeček tam někde nahoře sedí, pozoruje mě a má mě pořád moc rád.

A teď k přítomnosti – můj druhý dědeček, mámin tatínek, je vážně nemocný, má hydrocefalis. Už dva roky je ležák, nemůže se hýbat, sotva pohne hlavou. Jediné štěstí je, že má na tolik poškozený mozek, že si neuvědomuje, v jaké situaci je. Je s babičkou doma, babička se o něho stará, krmí ho, přebaluje, převléká. Jenže! Babička to zvládala poměrně dlouho i vzhledem k věku (je o 12 let mladší než on), ale bohužel, babičce je už 72 let a přestává to zvládat, jak psychicky tak fyzicky. I když život s dědou lehký nebyl, velice ho milovala a nezvládá to, je z ní hromádka neštěstí a prožívá strašné období.

Proto jsme se s ní domluvily, že děda půjde do stacionáře. Není to ale nějaká nemocniční LDN, je to luxusní oddělení, připomínajíc hotel, krásná budova, velmi milý personál a díky tomu, že měl děda vždy vysoký plat, tak má teď vysoký důchod, a tak si babička může dovolit ten pobyt platit.

Další rána, s kterou jsem se smiřovala dlouho, přišla před pár měsíci z Bosny. Babička byla nemocná, vypadalo to na angínu, bolelo ji v krku, hrozně kašlala. Teta ji vzala k doktorovi a ten jí napsal ATB. Za 10 dní šla babička na kontrolu, ale stav se nezlepšil, spíš zhoršil, léky vůbec nezabraly. Proto byla odeslána na další vyšetření, kde jí potvrdily stejný nález, jako měl můj dědeček – rakovinu plic.

Nádor je bohužel moc veliký, na komplikovaném místě, jen kousíček od srdeční aorty a vzhledem k tomu všemu a také vzhledem k vysokému věku, operace nebyla možná. Babička prodělala pár chemoterapií, ozařování, ale bohužel. Její stav je čím dál horší, doktoři řekli, že když půjde vše, jak má, tak má před sebou (maximálně) poslední rok života :-(

Táta za ní teď jel, byl tam celý měsíc, minulý týden se vrátil a řekl, že si myslí, že se babička nedožije podzimu. Že je to s ní velmi špatné. Jaký bude osud dědy, to se neví, jeho stav se nezlepší, ale jak dlouho bude ještě žít, to je ve hvězdách.

Ale moje babička… u ní vím, že ji uvidím naposled a ona že naposled uvidí mě a moje děti, svírá mi to srdce a jsem z toho hrozně nešťastná. Můj děda vždy říkal, že není neštěstí, když umře starý člověk, neštěstí je, když umře ten mladý.

Ale stejně, je to moje babička, kterou mám tak hrozně moc ráda a nějak se s tou myšlenkou nemůžu vyrovnat. Před pár dny u ní byla teta, donesla notebook, a tak jsem babičku viděla a slyšela přes Skype. Říkala, jak nás všechny miluje a hrozně se na nás těší a já jsem musela opustit místnost, probrečela jsem celou noc.

Je mi z toho mizerně, i když vím, že jednou bude dobře, že babička se nebude trápit a odejde tam nahoru za dědečkem. Ale stejně to bolí, že to nejde ani popsat :-(

Jsem strašně, neuvěřitelně moc ráda, že mi život postavil do cesty mého muže. A to hlavně proto, že je to on, že je ze stejné vesnice, ze které jsem já. Že naše děti mají celou rodinu pohromadě, v jedné vesnici mají obě babičky, oba dědečky, celou rodinu. Že si jich užívají naplno, že s nimi mohou být.

Já tuto šanci neměla, vídala jsem je jen měsíc v roce. Ale zato do mě vryli hrozně hluboko.

Za pár týdnů odjíždíme a netěším se, protože vím, že šťastná už tam nepojedu. Ale zase mě hřeje u srdíčka to, že babička uvidí moje děti, hrozně se na ně těší.

Děkuji všem, co dočetli až do konce a omlouvám se, za rozsáhlost deníčku. Měla jsem toho plnou hlavu a potřebovala to někomu říct, nebo alespoň napsat. Takže, zlaté eMimino, děkuji, že jsem se mohla vypsat zrovna tobě a maminkám tady! :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Petra2829
Kelišová 7390 příspěvků 10.07.12 08:04

Krásný a zároveň smutný deníček. Přesto že jsi měla rodinu daleko, viděla jsi ji více. než já v čr. Závidím ti to co jsi prožívala se svou rodinou. Hezky jsem si pobulela. Hodně štestíčka a zdravíčka celé tvé rodině posílám. Dědeček i babička s tebou budou stále. :hug:

 
Uživatel je onlineMrazivý dech
Zasloužilá kecalka 741 příspěvků 10.07.12 08:24

Moc krásné i smutné. Si statečná. A potvrzuje se, co jsem si vždycky myslel, že dítě nepotřebuje dárky, prachy, drahé kroužky, ale lásku a společně ztrávený čas :srdce:.

 
marky070809
Zasloužilá kecalka 971 příspěvků 10.07.12 08:25

Krásný, ale velmi smutný deníček :hug:

 
24kačkač
Závislačka 4887 příspěvků 10.07.12 09:19

Krásné ale velmi smutné! Mě nedávno zemřela babička a při poslední návštěvě v nemocnici jsme to asi obě věděly že to bude naposledy co se vidíme…loučení to bylo těžké ale vím že už jí je teď lépe. Bolí to pořád strašně moc a chybí mi!!! Drž se a užívej si společně strávených chvil!

 
Zuzza0
Závislačka 3987 příspěvků 10.07.12 09:44

Krásný deníček :,( zkus si s babičkou užít co nejvíc ty poslední chvíle…Měla jsi velký dar je poznat :hug: drž se

 
sylviasek
Echt Kelišová 7963 příspěvků 10.07.12 09:52

Moc krásný, ale strašně smutný deníček :-( úplně mi sebral slova, protože jsem si opět vzpomněla na mého dědečka, který zemřel před 4 lety a když přijedu k babičce, tak ho tam vždycky hledám.. Podle popsitu Tvého dědečka, byl ten můj stejný a vím, že moc chybí.. ale jak píšeš… dívá se na tebe z nebe a hlídá tebe i celou tvou rodinu.. :hug:

 
dlacatko
Ukecaná baba ;) 2118 příspěvků 10.07.12 10:21

Moc krásně napsané. :kytka: :kytka:

 
milena13
Závislačka 4133 příspěvků 10.07.12 10:36

Moc krásný, ale zároveň i moc smutný deníček :( Přeji hodně štěstí

 
spiky01
Ukecaná baba ;) 2071 příspěvků 10.07.12 12:34

:hug: čas pomůže rány zmírnit. buď šťastná az to cos prožila s rodinou, já nikdy nic takového nepoznala. přeju ať vše brzo přebolí :srdce:

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 10.07.12 16:25

Krásně napsaný deníček :kytka:
Posílám mnoho sil na tyto těžké chvíle :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:

 
Genovesa
Extra třída :D 10727 příspěvků 10.07.12 16:29

Je mi moc líto toho, co právě prožíváš. Budeš muset posbírat všechny síly, aby až se zas uvidíš s babičkou, aby to nebylo smutné, ale šťastné shledání. Už kvůli ní a tvým dětem!
Musíš věřit, že se ještě i příští rok s babičkou uvidíte, jinak se ti to vše velmi těžce ponese a budou nešťastní i všichni kolem - děti, které to vycítí i babička. A ona si přece nezaslouží prožít poslední měsíce života smutně, chce být s vámi a vidět, že jste ve svém životě šťastní!
Je úžasné, kolik krásných vzpomínek máš na svoji rodinu. Nelituj toho, že jsi s nimi byla jen měsíc v roce, protože to, co ti dali ve tvém životě oni, mnoho lidí nepozná, i když spolu žijí v jednom domě. Buď jim za to vděčná a přeji hodně, hodně sil!! :hug:

Příspěvek upraven 10.07.12 v 17:57

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 10.07.12 19:44

Pises nadherne, taky mi to vehnalo slzy do oci…Nikdo z nas tu neni naporad, takze je hodne realna sance, ze se vsichni zase potkate :* Moji mili prarodice umreli driv nez mi bylo 12 let a dodnes me mrzi, ze s nimi uz nemuzu mluvit. Prece jen ta laska od nich byla ta nejhezci, jen jsem si to jako mala neuvedomovala :(

To byla reakce jen na denicek :kytka:

Příspěvek upraven 10.07.12 v 19:46

 
_Smile_Please_
Stálice 90 příspěvků 10.07.12 21:08

Aaach.. :,( :,( :,(

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 10.07.12 23:16

Jedním slovem nádhera :kytka:

 
dasjana
Kecalka 296 příspěvků 11.07.12 19:17

:,( :,( :,( :,( :,( :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: vím jak Ti je

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29290 příspěvků 61 inzerátů 12.07.12 13:19

Krásný deníček a krásné vzpomínky na celý život :srdce:

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 22.08.12 14:34

Ahoj holky :hug:

Chtěla bych poděkovat všem za krásné komentáře, děkuju :kytka:

Babičku jsem navštívila, strávily jsme spolu 4 dny. První den, kdy jsem jí viděla jsem se zhrozila, vypadala jako by měla každou chvíli umřít. Byla nadopovaná lékama, malátná ani nevěděla kdo jsem :,(

Další dva dny se jí to zlepšilo, když mě viděla, usmívala se, na moje děti taky, už jen ležela, byla jak miminko, měla paní, co oní pečovala. Naučila jsem jí posílat pusinky z postele :* nezapomenu na moment, kdy jsem seděla vedle její postele, ona na mě koukala, dlouho mi koukala do očí a nic neříkala. Paní ošetřovatelka mi řekla, že takový pohled má tehdy, když má radost :)

Noc před posledním dnem se jí hooodně přitížilo, museli jsme volat sanitku, dr. říkal, že už dobře nebude, že toto je konec :,( další den jsme museli odjet, když jsem odcházela, tak spala, pohladila jsem jí po vlasech a řekla, že jí miluju a nikdy na ní nezapomenu.

Za další dva dny jí bylo ještě hůř, dojel za ní můj táta /její syn/ a v sobotu 18.8. večer v 23h zemřela :,( :,( byl u ní můj táta, zemřela v posteli ve spánku :,( Včera měla pohřeb, byl tam táta, já dojet nemohla, bydlí od nás 900 km a je to na rychlo hrozně když mám dvě malé děti. Ale myšlenkama jsem byla pořád, pořád s nima. Je mě hrozně :,(

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 22.08.12 14:37

Ahoj holky :hug:

Chtěla bych poděkovat všem za krásné komentáře, děkuju :kytka:

Babičku jsem navštívila, strávily jsme spolu 4 dny. První den, kdy jsem jí viděla jsem se zhrozila, vypadala jako by měla každou chvíli umřít. Byla nadopovaná lékama, malátná ani nevěděla kdo jsem :,(

Další dva dny se jí to zlepšilo, když mě viděla, usmívala se, na moje děti taky, už jen ležela, byla jak miminko, měla paní, co oní pečovala. Naučila jsem jí posílat pusinky z postele :* nezapomenu na moment, kdy jsem seděla vedle její postele, ona na mě koukala, dlouho mi koukala do očí a nic neříkala. Paní ošetřovatelka mi řekla, že takový pohled má tehdy, když má radost :)

Noc před posledním dnem se jí hooodně přitížilo, museli jsme volat sanitku, dr. říkal, že už dobře nebude, že toto je konec :,( další den jsme museli odjet, když jsem odcházela, tak spala, pohladila jsem jí po vlasech a řekla, že jí miluju a nikdy na ní nezapomenu.

Za další dva dny jí bylo ještě hůř, dojel za ní můj táta /její syn/ a v sobotu 18.8. večer v 23h zemřela :,( :,( byl u ní můj táta, zemřela v posteli ve spánku :,( Včera měla pohřeb, byl tam táta, já dojet nemohla, bydlí od nás 900 km a je to na rychlo hrozně když mám dvě malé děti. Ale myšlenkama jsem byla pořád, pořád s nima. Je mě hrozně :,(

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele