Nedostatečné truchlení

poiuz  Vydáno: 27.05.13

Je opravdu nutné po smrti blízké osoby se týdny hroutit, přestat se radovat ze života, mít výčitky svědomí z pocitu radosti?

Před několika málo dny mi zemřel otec. Bylo to po dlouhé nemoci, tak nějak to tedy bylo předem jasné. Přesto mě telefonát z nemocnice překvapil. Bylo to v brzkých ranních hodinách, nejdřív mi vůbec nedošla celá situace a poté jsem se s brekem zhroutila. Celý první i druhý den se u mě střídal pláč s jakýmsi pocitem marnosti (že stejně pláčem ničemu nepomůžu a je třeba myslet prakticky a začít vše řešit).

Když jsme s mou mamkou zařizovaly pohřeb, rozvezly parte, pojaly jsme to asi jako jakousi rozlučku. Poplakaly jsme si, některé věci jsme si asi trochu utřídily a domů jsme dorazily již bez slz, spíše se vzpomínkou na tátu, jaký to byl dobrý člověk.

Teď už to tedy je pár dní, záchvaty pláče přichází už jen v klidu a v soukromí, ještě včera jsem měla chvílemi potřebu o tom všem mluvit, teď už vůbec. Dokážu většinou myslet s chladnou hlavou, byť to pořád bolí. Vědomě se snažím hledat různé radosti, snažím se smát, snažím se normálně fungovat.

Vím, že táta by si nepřál, abych v slzách nevycházela z domu, abych chodila celá v černém, abych se utápěla v depresi, abych vzbuzovala lítost ve svém okolí. Sám vždy opakoval, že takový je prostě život a je třeba to přijmout.

A dnes jsem zjistila, že tento postoj je mým okolím kritizován. Že jsem tátu moc neoplakala, že jsem zlá, chladná, vypočítavá potvora. Že bych se měla stydět apod.

Nutno podotknout, že to opravdu zabolelo, asi jsem se i stydět začala. A nyní přemýšlím, zda je takový průběh truchlení normální, zda opravdu nejsem divná. Zda je v pořádku, že po doslova několika dnech ve mě vzpomínka na tátu nevyvolává již takovou úzkost, ale dovedu se prostě usmát. V duchu mu děkuji za všechno, vzpomínám na maličkosti z dětství i dospívání a chvílemi mám potřebu se smát.

Mám již někdy od puberty takový rituál před usnutím. Pokaždé si vybavím své blízké a v duchu jim popřeji dobrou noc a řeknu jim, že je mám ráda. Mezi tyto blízké patří i zemřelá babička a nyní tedy i táta. Mám vždy takový pocit, že to slyší. Před spaním se teď ty poslední dny s tátou pravidelně loučím.

Deníček zakládám asi proto, že bych chtěla zjistit, zda opravdu nejsem blázen, jelikož si tak po dnešku fakt připadám. Na jednu stranu si říkám, co se někdo míchá do toho, zda a jak se se smrtí táty smiřuji, jakým právem si dovoluje to vůbec hodnotit a uráží mě to. Na druhou stranu si za to ale sama nadávám, jako bych si říkala, že je to pravda, že jsem prostě jen vypočítavá a zlá.

Pokud jste někdo dočetl až sem, budu ráda za Váš názor, i kdyby byl vůči mě kritický. Možná si to zasloužím.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.7 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
jitka42
Povídálka 30 příspěvků 27.05.13 00:12
Z okoli si nic nedej

Nekdo je smutny navenek, verejne bresi a nosi cernou. Nekdo je smutny dovnitr jako ty. Z toho co pises je videt ze mas tatu rada. Myslim ze dalas to nejlepsi co muzes. Hlavni je na nej nezapomenout.

 
Stay-C
Kecalka 221 příspěvků 27.05.13 00:19

Ono záleží co si představuješ pod pojmem netruchlit. Pokud opravdu myslíš jen pořád nebrečet, nechodit v černém a umět se zasmát, to si myslím, že je v naprostém pořádku. Otce už stejně neoživíš, tak proč se až takhle trápit? Ale existují i dle mých měřítek docela extrémy. Mé známe před pár dny zemřelo miminko, pocházelo z dvojčat. Oba chlapci byli ještě v nemocnici. Ten chlapeček co přežil je tam stále. Je mu něco málo přes měsíc, ale ještě nesplňuje míry proto to, aby mohl z inkubátoru domů. Maminku jsem ještě od tragédie neviděla, ale na FB měla asi tři dny depresivní statusy, což je logické. Jenže čtvrtý nebo pátý den po smrti jejího synka se na FB objevily čerstvé fotky, jak ta maminka vesele paří na diskotéce, je vyřechtaná jak lečo. Další dny si psala status, jak je nadšená z nových gelových nehtíků atd. Já vím, že někdo asi bude chtít namítnout, že to určitě dělala proto, aby se odreagovala a na smrt miminka nemyslela. Já si ale myslím, že tohle už je dost nevhodné. Nemusí sedět doma a brečet, ale aby se až takhle radovala, to mi nepřijde na místě. Neříkám třeba měsíc po úmrtí. Ale když to není ani týden?!

 
papaja21
Kecalka 138 příspěvků 27.05.13 00:28

Mě zemřel tatínek a je mi strašně smutno. Nedávno jsem byla u nevl. matky a ta mi říkala, že bude mít táta výročí-tak jsem na ní vyjeveně koukala jako že co? To mám slavit že zemřel? A ona ne jen zapalím vždycky svíčku a vzpomínám. Takže jsem jí řekla, že já na tátu vzpomínám pořád, černý oblečení jsem nenosila -táta měl rakovinu a trápil se, takže to pro něho bylo lepší. Chtěla jsem za ním jít ten den do nemocnice, vím že to byla neděle a už jsme se chystaly, když mi přišla smska že tatínek zemřel. Měla jsem být ráda nebo ne. Chtěla jsem se rozloučil, ale rvalo by mi to srdce ho vidět v nemocnici jak umírá, byla by to moje poslední vzpomínka na tátu a to jsem z duše nechtěla-chtěla jsem si ho zychovat veselého, plnýho života a srandiček -moc mě to bolí a moc se mi stýská. Jen jsem chtěla napsat že tě chápu -zemřela mi maminka v devíti letech a pořád semnou chtěl chodit někdo na hřbitov a já nechtěla -nechtěla jsem vidět tu urnu -ne -možná sem sobec, ale já si prostě nemohla představit, že tam budu stát a dívat se na urnu a říkat si tak to je moje maminka :,( :,(.Mám hezký vzpomínky. Chci až jednou zemřu rozprášit třeba do moře ve španělsku ano a až tam moji milí pojedou řeknou si -tak tady je naše babička, tetička… jsem srab -já to vím, ale je to velká bolest a já jí beru takhle. Zemřelo mi už hodně lidí a jediný co mám jsou vzpomínky a fotky a ty mi nikdo nevezme.. Drž se, tatínek jistě je tvůj anděl strážný a opatruje tě ze shora :srdce: :* :* :andel:

 
Gina108
Generální žvanilka 23595 příspěvků 27.05.13 00:35

Nejsi blázen. Smrt je v dnešní společnosti tabu, proto se s ní lidé neumějí vyrovnat, neboť se o tom moc nepíše ani nehovoří. Ty jsi vzácný případ člověka, který se se smrtí blízké osoby umí dobře vyrovnat (možná sama od sebe). Okolí Ti to nejspíš jen závidí. :nevim:
@Stay-C no to je zrovna ten příklad nepochopení od okolí. Proč by jako ta maminka nemohla mít radost z gelových nehtíků nebo proč by si nemohla jít zapařit? Vrátí snad život dítěti tím, že to neudělá, že nebude prožívat radost? A co je adekvátní doba na truchlení? Proč měsíc je Ok a 3 dny je málo? :think: :nevim: :nevim: :nevim:
Jsou i případy, kdy těsně po traumatu je člověk naprosto v pořádku a smutek na něk dolehne a ž za nějaký čas, ale i kdyby nedolehl, tak to přece není nic nevhodného, nejsme ve středověku, kdy byly ty doby truchlení přesně předepsané.

 
KlarkaK
Závislačka 2696 příspěvků 27.05.13 00:53

@poiuz uprimnou soustrast. myslim, ze tvuj postoj rozhodne neni zaco kritizovat. lidi jsou nekdy zli a nekdy jen hloupi…s tim bohuzel nic nenadelas :hug:

@Stay-C nemyslim ze je to nevhodne…proste kazda z nas by se s takovou tragedii vyrovnavala jinak…

Příspěvek upraven 27.05.13 v 00:58

 
nepr. Anjes  27.05.13 02:04

Potrebujes asi ujistit, ze nejsi divna, proto to pises. Vypsat se i zeptat. Dle me - nejsi divna. Okolim kritizovano…nepises vic, ale i to je dulezite. Neni to nekdo, kdo Te nemusi? Svagrova, teta…kdokoli? Jak si vubec nekdo osobuje pravo merit cizi smutek jakymsi slzometrem, nechapu. Nektere profesionalni placky jsou akorat komediantky a naopak, nekdo citi nesnesitelnou bolest a nepotrebuje se kazdemu vrhat kolem krku a vriskat. Mne, kdyz zemre nekdo blizky, citim zoufalou prazdnotu a bezmoc, stiha me to jeste roky, ono to neuplyne nejakou povinnou dobou truchleni…takze nelze urcit ani, jak ma byt vhodne dlouha, ci hlasita. Uprimnou soustrast.

 
beruska9
Echt Kelišová 8748 příspěvků 27.05.13 06:07

Jsi uplne normalni, kazdy se s tim vyrovnava jinak a proziva to jinak…Trochu mimo nasi kulturni normu by mozna bylo tak akorat se tesit z neci smrti, cokoliv jineho mi prijde naprosto v poradku. Sice moc na posmrtny zivot a ruzne veci s tim spojene neverim, ale z me zkusenosti mam pocit, ze kdyz nekdo odejde tak nejak „smireny,“ tak se to snasi lepe…
Na okoli kasli, zjevne ma nekto potrebu te pomlouvat, s tim nic nenadelas…a klidne se smej bez vycitek :hug:

 
Clarita
Kelišová 5437 příspěvků 27.05.13 06:43

Ahoj,
nemyslím si, že jsi divná, nebo nenormální. Každý se holt se smutkem a ztrátou blízké osoby vyrovnává jinak. Někoho to skolí hned, na někoho to po prvnotním šoku příjde až později. Já jsem ten druhý případ a okolí to taky moc nechápe. Při oznámení, že mi někdo blízký zemřel, jsem v šoku a až doma v soukromí, po několika dnech mi to dojde, pobrečím si, na pohřbu se s ním rozloučím a život musí jít dál. Zesnulí by si stejně nepřáli, abychom pro ně dlouho truchlili. Tím už je sem stejně nevrátíme. Taky mě jako malou nutili chodit na hřbitov za taťkou, jako bych si snad na něj mohla vzpomenout jenom tam. Jako bychom snad lásku k zesnulému mohli vyjádřit dobou a intenzitou truchlení. Tak to přece není. Vím, že ty reakce okolí zabolí, ale přece kdo tě zná, tak musí vědět, jak se s tím vyrovnáváš a nebude to kritizovat. Ti ostatní o tom ví houby a nestojí za to se jimi zabývat a trápit :hug:. Přeji silné nervy, nenech se okolím skolit a drž se :hug:.

 
EvaG
Extra třída :D 10544 příspěvků 27.05.13 06:50

Ahoj, prvně upřímnou soustrast.
K deníčku. Měla jsem to stejně. Můj taťka zemřel loni v únoru po boji s rakovinou mozku. Ke konci už člověk viděl jak trpí a sám i když byl opravdu mimo jediné co věděl bylo, že už ho máme nechat být a že půjde nahoru. Taťky jsme nechali převést do hospicu, kde druhý den zemřel. Mamka mě to volala ráno. A víš, co jsem cítila? Úlevu, že nemá bolesti, že už ho nic netrápí. Byl pohřeb a já i když plakala byla klidná, také jsem slyšela, že bych měla se hroutit já, ne sestřenice atd. Ale já věděla, čím si prošel a byla ráda, že to netrvalo dlouho. Když jsem byla sama tak jsem brečela, černou nenosila a také mi bylo řečeno, že jsem asi měla jiný vztah, než můj brácha co vyváďel.
Teď mi chybí, mrzí mě, že nevidí děti vzrůstat. Ale má klid, netrpí bolestí a všechno určitě z vrchu vidí.

 
EvaG
Extra třída :D 10544 příspěvků 27.05.13 06:50

Vložilo se mi to dvakrát. :oops:

Příspěvek upraven 27.05.13 v 06:51

 
Michelangelo
Hvězda diskuse 47084 příspěvků 27.05.13 07:04

Nejsi blázen, ani zlá, ani nemilující :hug:… je velký rozdíl, když někdo milovaný odejde náhle nebo tragicky, nebo po dlouhodobé nemoci. Chybí u tebe ten obrovský šok. Ty jsi nejspíš věděla už nějaký čas, že je to nevyhnutelné, pokud tatínek trpěl, tak si v jeho odchodu viděla i vysvobození :srdce: :andel: :hug: Navíc si vůbec nemyslím, že jsi s tím úplně vyrovnaná, v případě ztráty blízkých jsou emoce nevyzpytatelné. Spíš bych řekla, že to máš všechno před sebou a zatím tě drží ta myšlenka tatínkova vysvobození :think: Soudit někoho v takové situaci je otřesné a vypovídá to o charakteru těch dotyčných. Tohle je přesně typ lidí, kteří ti nikdy v ničem nepomůžou, v ničem tě nepodrží a jenom ti otravujou život. Takový vyřazuji ze svého života, natož abych se trápila jejich hloupými soudy a tím, co si o mě myslí :nevim:…Upřímnou soustrast :srdce: :hug:

 
Daisy_03
Kecalka 147 příspěvků 27.05.13 07:52

Mně umřel otec před rokem. Neměli jsme moc dobrý vztah. Po jeho smrti se museli zařizovat praktické věci. A protože jsem ho moc nevídala, tak mi ani nedocházelo, že už tady není. Všechno mi to došlo až tak po půl roce a v hlavě mi to leží od té doby pořád.
Myslím, že je správné, že jste se vybrečela a jdete dál. Na okolí bych se vůbec neohlížela.

 
bini851
Kecalka 327 příspěvků 27.05.13 08:36

Myslím si také, že jak prožíváte smutek je naprosto v pořádku :kytka:

 
rences
Kecalka 292 příspěvků 1 inzerát 27.05.13 08:45

Já si myslím, že je to v pořádku, každy smutek vníma jinak. mě během tří let zemřela neteř, babička a děda. A beru to, že smrt je součást života, prostě to tak je a a vždy bude!

 
Lacenka
Neúnavná pisatelka 18642 příspěvků 27.05.13 09:05

Mě zemřel táta když jsem byla v 8měsíci těhu. Netruchlila jsem vůbec, resp. pro veřejnost, sama jsem si poplakala, ale držela jsem mámu a ségru nad vodou, aby to nějak překlepaly. Ani mě nenapadlo že si někdo může myslet že jsem to truchlení odflákla? Co je komu do toho! Měla jsem tátu ráda a vzpomínám pořád, ale abych ze sebe dělala chudinku a dávala se litovat tak to ani omylem. Vykašli se na okolí a žij dál, tvůj život totiž neskončil!!! :srdce:

 
Petra2829
Kelišová 7390 příspěvků 27.05.13 09:26

Brzo mně to čeká s maminkou a vůbc nevím, jak to zvládnu. Okolí říká smiř se s tím-zatím to nějak nejde. :nevim:
Myslím že ty to zvládáš dobře. Podle svého. Řiď se tím jak to cítíš ty a ne jak říkají ostattní. Máš ho v srdci a to je důležité. Upřímnou soustrast. :hug:

 
subsomi
Kelišová 6510 příspěvků 13 inzerátů 27.05.13 09:27

Píšeš v úvodu, že to bylo po dlouhé nemoci a tudíž očekávané.
V takové situaci je truchlení jiné (zřejmě sis hodně poplakala už v době, kdy ještě žil, ale už se dalo čekat, jak to bohužel dopadne) než v situaci, kdy člověk zemře nečekaně.
Znám dokonce případ, kdy si člověk už přál ať ten druhý umře, ať už se netrápí, ať už ta bolest skončí (bylo to v hodně vážné nemoci, která skončila smrtí a byla jen otázka jestli to bude za dva dny nebo za dva týdny), je to sice šílené, ale i toto je pochopitelné.

Z okolí si nic nedělej, do hlavy ti nevidí.
Ono přehnané smutnění před okolím může být taky od ruhých jen přetvářka

 
Borůffka
Ukecaná baba ;) 1127 příspěvků 27.05.13 09:29

Upřimnou soustrast. To jak ventiluješ svoje emoce je jen a jen tvoje věc. Když chceš plakat, plač, když křičet, křič. Když si chceš vybavovat to krásné, co jste spolu prožili, klidně se usmívej. Jen to všechno nějakým způsobem ventiluj. To, za co tě teď tvé okolí kritizuje, si moc k tělu nepřipouštěj, nebo budeš pak jen truchlit díky nevhodným poznámkám. Já to mám doma obráceně. Přišla jsem o miminko ve 22 týdnu a truchlím. Rodina a známí se do mě akorát navážejí, že nevidí důvod, proč pláču, zapaluji svíčky a promlouvám k malé. Lidé mají často nevhodoné poznámky, protože neví, jak se v dané situaci chovat a smrt je pořád tabuizované téma. Drž se :kytka:

 
mejdylko
Extra třída :D 11274 příspěvků 27.05.13 09:31

Můj bratr před 2 měsíci spáchal sebevraždu. Podle mých chytrých „kamarádek“ jsem ho dost neoplakala. Já nejsem ten typ, abych obcházela kamarádky a na každého se s pláčem vrhala a chtěla donekonečna utěšovat a řešit proč to udělal a jak moc to bolí. Je to ve mě, já si to musím od truchlit sama. Na ty návštěvy právě chodím, aby se mluvilo o něčem jiném a nemyslela jsem na to. Ale není den, kdy bych si na něj nevzpoměla, není noc kdy by nenavštívil moje sny. Ale je to moje věc a mé truchlení a všem je do toho prd. Ještě k tomu mám miminko a to mi pomáhá, aby jsem to vše zvládala líp. Drž se. Není to tvá chyba. Já si myslím, že ti lidé co se hroutí při každém kroku jsou seblítostivý sobci. Každý máme svá trápení. Každému někdy někdo umře. Takový je život. A my musíme jít dál…

 
Anonymní  27.05.13 09:43

Nemyslím si, že se v tom, jak člověk truchlí pozná míra smutku, kterou prožívá ani míra lásky, kterou cítil k zemřelému.. V rodině jsme teď zažili více úmrtí a paradoxně mě nejvíc sebrala smrt člověka, kterého jsem moc nevídala. Ale zemřel tragicky a byl mladší než já a to ve mně vyvolalo spoustu otázek. Smrt starého člověka, kterou tak nějak lze čekat je možno vnímat jako završení něčeho. Přirozenou věc.
Ale zakladatelko, četla jsem tvůj deníček dvakrát a v těch nejdůležitějších věcech jsi hodně nekonkrétní. Nepíšeš, kdo tvůj postoj odsoudil - zda maminka, nebo strýc přes tři kolena. A to je docela důležité. Zatímco na maminku by v tomto případě bylo dobré brát ohled, tak na strýce se ohlížet nemusíš.
A píšeš, že se vědomě snažíš hledat si radosti, to je samozřejmě dobré, ale zase pokud by ty radosti byly typu: uspořádám oslavu narozenin ve velkém stylu, tak by to taky nebylo vhodné.
Nicméně právě to (pro mně) podstatné nepíšeš. Takže obecně souhlasím s tím, že určovat někomu JAK má truchlit není možné, ale hranice radosti by také měly být respektovány. (což ty možná děláš, ale opravdu píšeš příliš obecně).

 
jenika1
Závislačka 3037 příspěvků 27.05.13 09:56

Nevím, proč měřítko smutku pro některé lidi je v tom, zda u hrobu omdlíváš, hroutíš se, srceryvně řveš. Nosít černé oblečení rok atd. Tak to přece není a myslím, že pokud na něho vzpomínáš s úsměvem na rtech, tak to je to nejlepší co můžeš udělat. To mají být vzpomínky, které mají převažovat. Tak to vidím já. Mě máma zemřela v 54 letech a mám to stejně. Dokonce i když se mi o ni zdá, tak je to sen jak za života.

 
BABIES
Ukecaná baba ;) 2236 příspěvků 27.05.13 10:08

Me, kdyz umrela maminka, tak jsem se z toho dostavala rok. Pamatuju si, ze behem toho roku jsem porad brecela, kdykoliv, kdekoliv…nechtela jsem vyvolavat litost, ale proste jsem byla v depresich. Jednou jedinkrat jsem se ve skole zasmala, asi pul roku po tom a vsichni spoluzaci me zacali pomlouvat, co se mam co smat a tak :nevim: :nevim: Vykasli se na ostatni lidi!!! Nevi, co prozivas a oni si najdou zase jiny tema brzy :nevim:

 
hefilka
Zasloužilá kecalka 711 příspěvků 27.05.13 10:09

Upřímnou soustrast. Nic si nedělej z reakcí okolí. Mě se stalo to samé. Když umřel děda (také po dlouhé nemoci), tak jsem po pohřbu nešla na „oslavu“ příbuzenstva, ale do kavárny, kam jsme s dědou často chodili. Nedokázala jsem se dívat na zlomenou babičku. A děda, tyhle slávy nikdy neměl rád. Dále je mi vyčítáno, že nechodím na hřbitov, abych na dědu zavzpomínala - radši si zajdu opět do zmíněné kavárny, tam mám daleko více společných vzpomínek než na hřbitově atd. mohla bych pokračovat dál. Prostě každý truchlí jinak. Neměj potřebu se obhajovat, stejně to nepomůže.

 
BABIES
Ukecaná baba ;) 2236 příspěvků 27.05.13 10:10

@Stay-C Me popravde prijdou nevhodne i depresivni statusy na facebooku. Nechapu lidi, co to takhle siri pres socialni site…Ulevit si ano, ale ne takhle :nevim:

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29280 příspěvků 61 inzerátů 27.05.13 10:33

Nejsi blázen, sama píšeš, že na tatínka myslíš, měla jsi ho ráda. Asi tím, že to bylo po dlouhé nemoci, ses dokázala na smrt připravit a přijala jsi, že tatínek již nežije. Je to lepší pro vás všechny, než kdybys byla v dlouhé depresi. A vytvářet pro okolí nějakou pózu, že chodíš jen v černé a celé dny pláčeš, to by bylo víc než trapné.

 
medvidek  27.05.13 10:56

Ahoj, ne nejsi divná :hug: :hug: :hug:.
Je to 3a půl roku co mi po velice krátké nemoci zemřela mamina. Neměla jsem „ani čas“se sní rozloučit, jako tak, že bychom spolu mluvili(byla jsem za ní na ARU to jo).Ten samí den co jí přivezli do špitálu a operovali, nechali jí v umělém spánku…
Ale proč to píšu plakala jsem vždy „jen a pouze doma“,nikdy před zbytkem rodiny-příbuznými, na veřejnosti. Při pohřbu jsem se „všem zdála“odtažitá a netruchlící, ale já věděla, že to na mě dolehne „až budu zase doma“ mezi svými.
Takže prosím Tě s příbuzných si nic nedělej. Sama víš jak to je :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:.
Přijmi prosím ode mě upřímnou soustrast :hug: :hug: :hug: :hug:.

 
favofrenki
Povídálka 47 příspěvků 27.05.13 10:59

Každý se se smrtí vyrovnává jinak, proto nikdo nemá právo Tě soudit. Mě před 16měsíci zemřel děda a před 15měsíci druhý. Připadám si jako blázen protože prvního jsem oplakala a do teď nemůžu uvěřit tomu že zemřel. Byl jako můj táta a zažila jsem s ním spoustu krásných věcí. S druhým dědou jsem nic moc nezažila a s jeho smrtí jsem se srovnala prakticky hned. Trochu se stydím, ale jen sama před sebou. Byli to mý dědové a je to má věc jak se s tím vším poperu. Takže názory okolí zkus hodit za hlavu, nejsi špatný člověk.
Upřímnou soustrast

 
Aneta.Berg
Kecalka 500 příspěvků 27.05.13 11:59
Temperament

Podle mě hraje v tomto roli temperament. Neprožíváš podobně „chladně“ i radost? Někomu když se něco podaří tak skáče metr do výšky, všem telefonuje a večer se jde opít do hospody s přáteli. Ve mě například exploduje bomba radosti, kterou ale svými myšlenkami celou vstřebám a trochu tepla se dostane jen k mému příteli, kterému se svěřím. Nemusím se smát od ucha k uchu, aby na mě poznal ten „teplotní rozdíl“. Zkrátka introverze a extroverze dělá hodně. Na mě to působí dojmem, že ti lidé, kteří tě odsoudili, tě dobře neznají. Pokud to tak je, tak se tím určitě netrap. :srdce:

Příspěvek upraven 27.05.13 v 12:02

 
zelenaprisera
Závislačka 4115 příspěvků 27.05.13 12:26

Já vždykcy říkám, že truchlím uvnitř. pokud tě někdo bude kritizovat za to, že neděláš veřejné divadlo je to hlupák, kterému záleží právě jen na tom, co řeknou ostatní a ty taková nejsi

 
liiida
Závislačka 2767 příspěvků 27.05.13 12:35

Me nedavno umrela babicka, po kratky nemoci o to tezsi bylo uvedomit si, co se vubec za tu,,chvili,, stalo.(ten den mi i auto srazilo kocicku :( )nastesti se u nas neresilo, jak moc kdo truchli. prvni dny jsem probrecela a dlouho nemohla spat, casto se mi o ni tdalo, zeje nemocna, ale zije! Snazila jsem se na to zapomenout, nemyslet na to…kdyz se o tom mluvilo, nebo slo na hrbitov, bylo mi na nic, pac to byl strest s realitou, se kterou se nedokazu smirit…babi mam porad zive ve vzpominkach jako by tu byla a to me drzi.asi to neni uplne dobry zasoupnout to nekam v hlave, ale ja jsem dost uzavrenej citlivej clovek a nemuz si dovolit hroutit se, musim fungovat kvuli maly…kriticky okamziky jsou vzdy ty,,vyrocni,,:mala mela 1 rok, babi svatek, narozeniny, spolecne slaveni vanoc, velikonoc…bude to trvat asi este hodne dlouho…

 
eumedon
Echt Kelišová 8752 příspěvků 27.05.13 13:34
Především:

Tzv. smutek, tedy smuteční šaty, černá páska, atd. je především signál pro okolí: Zemřela mi blízká osoba, jsem ve stressu, nepřijmu pozvánku na hlučnou zábavu, atd.

Slušné „okolí“., tedy ti slušní, taktní lidé z okolí to tak bere. „Smutek“ se svými symboly slouží ok tomu, aby osoba, která jej nosí, nemusela furt dokola vysvětlovat, proč fakt nemá náladu na mejdan, atd. A současně chrání okolí před trapasy.

Od toho je „smutek“.

Čili: „Smutek“ je tu od toho, aby se chování (a návrhy) „okolí“ přizpůsobilo stavu, ve kterém se pravděpodobně se nachází osoba, která jej nosí.

„Smutek“ zde není od toho, aby ta smutnící osoba přizpůsobila své chování představám okolí o tom, jak má smutnit. Můžeš-li, takové lidi prostě ignoruj. Jsou to sebestřední hlupáci.

Příspěvek upraven 27.05.13 v 13:38

 
Lucake
Neúnavná pisatelka 16797 příspěvků 27.05.13 14:11

Ty jsi ta, ktera umrel tata a nikomu neni absolutne nic do toho, jak se s tim vyrovnavas. Takovy clovek, kteremu se zdas malo smutna, nema cit a je hloupy. Jsi silna zena, ktera se se svymi pocity umi sama vyporadat a postupne znovu najit vnitrni mir a prijmout tu hroznou skutecnost. Zkus se tim vubec nezabyvat a soustredit se na sebe. Uprimnou soustrast :kytka:

 
hanak  27.05.13 14:30

Nejsi blázen. V určitých kulturách (Indie atd.) se truchlení při a po pohřbu zakazuje. Smrt se tam vnímá jako začátek další etapy života.
Pokud navíc dotyčný byl životní optimista, asi sotva by si přál na poslední cestě a poté x týdnů smuteční tryznu a hnusnou černou barvu. Vždyť taková duše pak nemůže ani dojít poklidu, když je neustále truchlícími volaná zpátky :nevim: :,(
Nos si tatínka v srdíčku, vzpomínej na to hezké. Nikdy nezapomeneš, ale uvnitř budeš cítit klid.. tatínkovi je dobře, už ho nic nebolí a jednou se jeho duše znovu narodí.. a kdo ví, třebas právě v podobě některého ze tvých dětí. :hug:

 
Lucienka1984
Závislačka 3221 příspěvků 27.05.13 14:43

Ja osobme si myslim, ze si se s tim poprala uzasne. ztrata rodiny je VZDY strasne strasna, ale proc lomit rukama a hroutit se v slzach kazdy den? chapu prvni dny a pohreb to je sila, al na druhou stranu odesel nemocny clovek a ted je mu lepe… smutno ti bude uz navzdy, ale proc furt brecet? kamaradv umrela maminka pred par tydny a ona js z toho vyrizena a hrouti se na jednu stranu to trochu chapu, ale ma stranu druhou zadny narek ani plac ani prasky ji maminku zpet nevrati, tak proc se hroutit. myslim, ze si bezvadne prijala tvrdou ranu od zivota a na lidi se vykasli jim se stejne nezavdecis nicim.

 
nepřihl. Betty1981  27.05.13 14:54

Moje teta po smrti svého táty chodila v černém, truchlila a dělala strašně srdceryvný scény…jen kvůli tomu, aby někdo litoval jí. O měsíc později už honila dědictví a brečela kvůli tomu, jak dlouho bude na ty prachy čekat.
Takže O TOM TO NENÍ. Truchlit neznamená řvát to do světa, každý se s tím popere jinak.

 
ebambino
Závislačka 3749 příspěvků 27.05.13 15:05

Jsi naprosto normální :hug:
Lidé si neuvědomují, že každý je jiný a také, každý dává city jinak najevo.
Někdo pláče vždy a všude a někdo prostě ne. Každý jsem jiný a každý se se ztrátou blízkého člověka vyrovnáváme jinak. Přeji hodně síly

 
Anonymní  27.05.13 15:11

@BABIES
Ja souhlasím. Jsem úplne alergicka na och já trpím statusy.
Kdyz můj maly bojoval o život tak jsme oba na fb vůbec nechodili. To ze me někdo bude litovat malému nepomůže. Blízcí to samozřejmě věděli. Nechtěla jsem obtěžovat a nechtěla jsem aby lidi měli pocit, ze něco musi udělat nebo tak.

Zakladatelko: upřímnou soustrast. Z lidi si nic nedělej, bylo to očekávané a to je proste jiné. :hug:

 
Mrs. S
Kelišová 5029 příspěvků 27.05.13 15:27

Záleží to jen na tobě a na tvých potřebách, smrt někoho v rodině(hlavně když toho člověka máš rád) je vždy velmi traumatizující, pamatuj že své city řiď podle toho jak ty cítíš že je chceš dávat na jevo, jestli se cítíš že o tom potřebuješ mluvit najdi si někoho nebo i nějakého plyšáka, pokud nemáš nikoho na blízku, a mluv s tím o tom. Jestli se rozbrečíš v obchodě u květáku, protože si vzpomeneš že tvůj otec ho měl rád, je to správné. Nikdy nehleď na to co si myslí lidi v okolí, tady jde jen o tebe a tvůj smutek. Emoce je vždy správné dávat na jevo, nikdy opravdu nikdy se nehleď na lidi kolem sebe(samozřejmě že nemyslím to že si naštvaná a půjdeš dát za to pohlavek dítěti, ale místo toho si bouchni do polštáře). Během doby truchlení se vystřídá několik fází, vždy jim dej místo a nikdy se za ně nestyď.

 
brisco
Ukecaná baba ;) 2459 příspěvků 2 inzeráty 27.05.13 15:30

@Stay-C Tak tohle nechápu. Malá se narodila taky předčasně, já jsem nedokázala ani jít do divadla (lístky byly koupené 3 měsíce předem). Nedokázala bych se bavit při vědomí, že ona tam někde leží v inkubátoru a každou chvíli se jí může přitížit.
zakladatelko, jsi úplně v pořádku, okolí do toho nemá co kecat.

 
Maddlen
Závislačka 2956 příspěvků 27.05.13 15:38

Ahoj, k Tvému ddníčku můžu napsat jenom jedno - Tvůj postoj je správný a chápu jej. Zvládáš to krásně, nedělej si nic z jedovatých komentářů. Jenom ty víš, jaký jsi měla k tatínkovi vztah a nikdo nemá právo to jakkoliv komentovat. :kytka:

 
Páčko
Stálice 63 příspěvků 27.05.13 16:49

Milá, nečtu komentáře ostatních. Je jich tady hodně:-). A pokusím se napsat svůj názor, jak jsi chtěla. Nemyslím si, že Tvůj průběh smutku, truchlení… je nesprávný. Protože kolik je lidí, tolik je možností… Naopak, vnímám z Tebe určité přijetí koloběhu života. Tatínek zůstane v srdci, zůstane… Člověk potřebuje plakat, ale potřebuje se smát, potřebuje jít dál, potřebuje žít. A to Ty děláš. Přeji Ti pokoj a dobro

 
Stay-C
Kecalka 221 příspěvků 27.05.13 17:11

@brisco Já to také nechápu, obzvláště když jedno miminko umře. Ale jak už mi tu psali, je to asi v pořádku. Není určená správná délka smutku, a pro ní asi byly tři dny akorát… Kdyby se to stalo mě, tak bych se hodně upla na to miminko, co přežilo. Ale pařit bych nešla. To by prostě ani nešlo. Na to nejde mít náladu! Třeba já nejsem schopná jít pařit přes měsíc po rozchodu s chlapem, a to se rozchod s úmrtím nedá srovnávat… Jak jsem psala, netvrdím, že musí člověk doma sedět a truchlit bůh ví jak dlouho, ale když jí to nevydrželo ani týden… No, je to věc názoru. Já si o tom myslím své. Ale chování zakladatelky deníčku mi přijde naprosto normální.

 
anlendy.
Ukecaná baba ;) 1426 příspěvků 27.05.13 18:02

Ahoj, když mi bylo 17 let umřela mi maminka..probrečela jsem několik dnů..po té jsem si všude dala její fotky a dopisy, které mi psala, když jsem byla mála, neděla jsem to, abych brečela ale aby byla pořád se mnou..moc dní jsem taky neoplakala, ráda na ní vzpomínám a pořád s ní mluvím, když o něco prosím nebo když jí povídám, jak by byla ráda, kdyby viděla, jak nám Charlottka krásně roste a jak mně se zvětšuje bříško :) neřeš okolí, řeš svůj pocit :) to, že se směješ je jen dobře :)

 
trpaslinka
Extra třída :D 11338 příspěvků 27.05.13 18:46

Na okoli kasli. Tatinek odesel po zdravotnich problemech a tak je mu urcite lip. naprosto souhlasim s Tvym nazorem. Ja prisla o svou dcerku, nesu to podobne jako Ty a to odesla tesne pred narozenim bez jakychkoli zdravotnich problemu. Ode mne zase nekteri ocekavaji, ze nebudu truchlit vubec. Nemuzes se proste zavdecit vsem. Bud netruchlis dost a nebo naopak az moc… nevyberes si.

 
Bábi Zlopočasná
Generální žvanilka 20877 příspěvků 27.05.13 19:02

Uprimnu sustrast.
A nie si divna. Aj ked nosenie ciernej istu dobu ja osobne povazujem za isty druh zdvorilosti. Ako ked povies dobry den aj kolegyni ktoru nemas rada, ale „verejne“ nie je vykopana vojnova sekera.
Ale ja mam k smrti ponekud „chladny“ postoj… zomrel mi otec ked som mala 6, beriem to ako „normalne“, nie ako „tragediu“ ked niekto zomrie :oops:

 
harfa
Kelišová 6590 příspěvků 1 inzerát 27.05.13 20:26

Mě zemřel otec v 17 letech, náhle, nikdo to nečekal, naše rodina fungovala báječně, byl to nejlepší tatínek pod sluncem, strašně jsem ho milovala. Plakala jsem jeden den, pak už na to nebyl čas, pomáhala jsem mamince jak to šlo a strašně mě mrzelo, že nejsem plnoletá, abych ji mohla pomáhat ještě více, společně jsme to všechny tři zvládly. Potřebovala jsem mezi lidi, kteří se mě na nic neptali a chovali se ke mě stejně jako před tím, bohužel jich bylo málo, ale byli a za to jsem byla ráda. Nechtěly jsme obřad a patlat se v tom dokola, nechodím ani na hřbitov, nedělá mi to dobře, na tátu myslím často, už je to 14 let a vím, že na nás dává pozor a je stále s náma, často vzpomínáme na veselé příhody, jiné totiž ani nebyly. Takže tě mohu jen ujistit že to co prožíváš je v pořádku, naopak patlat se v tom celý život mi příjde nenormální, ty na tátu myslíš, máš ho v srdíčku a nepotřebuješ se v tom plácat a upadat do depresí to nikomu nepomůže. Strašně mi připomínáš mě v té době a moc ti fandím, co s depresí a hroucením to k ničemu nevede a ostatní ať se jdou bodnout :srdce: :srdce: :srdce: :hug: :hug: :hug:

 
Eneer
Závislačka 2873 příspěvků 27.05.13 20:30

Umřela mi maminka a prožívala jsem to podobně… taky jsem měla občas pocit, že netruchlím nějak moc, neznamená to ale, že se mi po ní nestýská… mamka měla deset let těžké deprese, v určitém slova smyslu to pro ni bylo vysvobození, protože brala 18 prášků denně a její stav se spíš horšil i když poslední týdny na tom byla lépe… teď to snážím hůře, když jsem těhotná, nějak mě to víc semílá…

 
Eteas
Echt Kelišová 8105 příspěvků 27.05.13 22:26

Důležité je, jak to cítíš ty, ne na veřejnosti plakat a v soukromí se smát a přetvařovat se tak, jak to někteří dělají… ty nejlépe víš, co by si táta přál, tímto mu plníš i jeho přání… a pokud zemřel po nemoci, bylo to pro něj jistě vysvobození, už netrpí a někde shora tě hlídá… na okolí nedej, ti tvůj život nežijí a neznají všechny detaily :hug:

 
Ananta
Ukecaná baba ;) 2487 příspěvků 27.05.13 23:10

Propustila jsi ho ze smutku, tatínek může být tam kde je v klidu a netrápit se tím, že trpíš. V naší kultuře neumíme úplně přijmout, že máme vyměřený čas, nechat bytost odejít v klidu vyžaduje už určitou duchovní úroven a pochopení Božího plánu.

 
Mad Silence
Ukecaná baba ;) 1054 příspěvků 27.05.13 23:54

Obvykle denicky nectu ale tady jsem udelala vyjimku. Tve rozloceni mi prijde krasne, vyrovnane. Proste takove, jako bych si ho jednou prala zazit ja. Kdyz mi zemrel pri autonehode blizky pritel zachvaty place prichazeli pri jeho zmince i rok pote. Nedokazala jsem to proste prijmout a nechat ho jit. Myslim, ze tvuj tatinek by byl na tebe hrdy a verim, ze pokazde, kdyz mu davas dobrou noc ze to nejakym zpusobem vi :hug: Na sve okoli se muzes vykaslat. Pokud te soudi podle toho jak te vidi z dalky jsou to opravdovi hlupaci (doufam ze neurazim :oops::hug:

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele