Jak jsem se dle okolí asi zbláznila

mamajakoty  Vydáno: 10.02.13

Aneb moje 3 porody. Varování: tohle je opravdu dlouhý denníček, nelžu! Píši, jak si to pamatuji a doufám, že si můj dlooouhý příběh přečtete až do šťastného konce (což je stav, ve kterém se zrovna nacházím, štěstí). A všechny, i ty horší chvilky, stály za to.

Bylo jaro roku 2008, blíží se první výročí svatby, povedlo se nám v bytě zrekonstruovat postupně snad všechno, co se dá, tak slavnostně vyhazuji antikoncepci do koše a necháváme všemu volný průběh. Ha ha, volný průběh, jako každá normální ženská se před každou menstruací pozoruju, jestli už nejsou nějaké změny, při každém píchnutí si myslím, že už jsem v tom a každou menstruaci div neopláču. Teď to trochu zkrátím, menstruace nechodila pravidelně, musela jsem chodit na vyvolávačky. Holt dlouhodobé užívání antikoncepce se na mém cyklu podepsalo. Moje líné tělíčko zvyklé na hromadu umělých hormonů, odmítalo normálně fungovat. V létě jsem byla nervózní, na podzim vynervovaná a před Vánoci už na odstřel. Při poslední návštěvě u gynekoložky, těsně před Vánoci, jsem si vyslechla, že po novém roce už mě pošle na vyšetření na kliniku asistované reprodukce :-(

Tak jsem se s tím smířila, soustředila se na Vánoční přípravy, úklid a nákupy. Poprvé za 8 měsíců opravdu na početí nemyslela, po Vánocích jsem to zase nedostala, ale po předchozích zkušenostech, jsem tomu nepřikládala žádný význam. Pro jistotu jsem si však udělala snad stopadesátý test (jo jo, snažilky jsou šílené a firmy na výrobu těhu testů musejí být v balíku) a opravdu jsem nečekala nic a zas jen jednu čárku. Byly dvě :-)

Početí našeho prvního mimí vycházelo na 23. 12. 2008 tak, jsme si ho udělali k Vánocům, aniž bychom to věděli. Návštěva mé gynekoložky, mě však vrátila z úžasného pocitu, zpátky na tvrdou zem. Mám prý tu druhou čárku moc slabou a asi to bude mimoděložní. Uděláme krevní testy, tak si týden počkejte a uvidíme. Tímto „děkuji“ všem doktorům za děšení všech těhotných super předpoklady, screeningy a testy. Fakt dík. Šílený týden nějak uběhl, testy byly OK. Gynda zapomněla, jak mě minule děsila a při další kontrole se divila, proč se ptám pořád dokola, jestli je to opravdu v pořádku. Oznámila mi že těhule nedělá a odkázala mě na soukromé gynekology v okolí. Zpětně jsem ráda, že jsem od ní odešla.

Začala jsem chodit k zlatému soukromému panu doktorovi, a i když to nebylo za hubičku, byla jsem maximálně spokojená. Fotečka z ultrazvuku byla samozřejmostí, UTZ skoro při každé kontrole, milé jednání, vždy se mě zeptal, zda nemám žádné dotazy. V prvním těhu jsem měla na začátku jen slabé nevolnosti a jinak jsem si opravdu nemohla na nic stěžovat. A protože hezké časy utíkají rychle a taky se tak obsáhle jako zkušenosti silné nebo horší nedají opisovat – blížíme se ke konci těhu. Tedy konci, termín byl 15. září 2009 takže jsem s ním jako každá prvorodička počítala, takže když mi ráno 27. srpna začala téct zvolna plodová voda, byla jsem pěkně v šoku. Cože už? Byla jsem 37+2 a čekala jsem, že ještě minimálně týden nic nebude. V šoku jsem zavolala manželovi do práce (byl tam chudák sotva půl hodiny) ať přijede, že do porodky sama nejdu. Z oken našeho bytu koukáme na kus komplexu nemocnice Motol, takže do porodnice jsem to fakt měla kousek a taky proto jsem si tuto porodnici zvolila, byla nejblíž, což se ukázalo jako dost špatná volba, ale chybami se člověk učí.

Vyzvedla jsem v kartotéce kartu a oznámila, že mi teče voda, sestřička v kartotéce mě odkázala ještě na vyšetření do poradny, jestli mi opravdu teče voda a potom nás když tak pošlou na porodní sál. Nechápala jsem, znovu jsem jí řekla, že mi určo teče voda, ale trvala si na svém. Tak jsem si kecla v čekárně u poradny, kde bylo asi 20 maminek a tiše nadávala, že tu budu věčnost. Manža taky nechápal. Zapomněla jsem ještě napsat, že jsem zatím neměla žádné kontrakce, jinak bych se na ně asi vybodla a šla rovnou na porodní sál.

Za půl hodiny mě přednostně (ha ha) vzala sestra na vyšetření, teda vyšetření probíhalo asi tak, běžte do převlékací kabinky a dejte mi vložku. Dala jsem jí vložku, ale měla jsem Alwaysku takovou tu s tím modrým potiskem a modrým savým jádrem. Co to máte? Obořila se na mě, to nemáte normální? Na tomhle to nepoznám, ta tekutina se totiž zabarví domodra jestli je to plodovka. No, jak já to mám vědět? Nikde to nepíšou, že? - Vrazila mi obyčejnou vložku a vyrazila mě na chodbu. To že jsem jí opět opakovala, že mi určo teče voda, nebo ať mě vyšetří doktorka, ignorovala. Další půl hodina. Opět divadlo v kabince, navalte vložku. Když jsem si jí sundávala, vytekl ze mě proud vody až na zem. Vítězoslavně jsem mrkla na sestru a říkám, jestli nebude stačit vložka, tady na zemi je plodovky dost. Prostě jsem si nemohla pomoct. Nic neřekla a zmizela, za chvilku se dokulila, že je to plodová voda (hurá) a ať jdu na porodní sál. Poprosila jsem jí o hadr na zem, že to po sobě uklidím, ale řekla, jen běžte, a tak jsem běžela. Teda strachy jsem se ploužila na porodní sál.

Příjem, monitor na 2 pokusy, při prvních 20 minutách sestra nezapnula záznam a nelezl jí z toho ten papír, já na to neviděla, měla jsem to za hlavou, tak jsem jí ani nemohla upozornit. No nic, manžel zatím rostl v čekárně. Sympatický mladý doktor mě vyšetřil, pochválil tetování v podbřišku a na revanš ukázal to svoje na rameni. Trochu mi zvedl náladu. Bohužel tenhle mě nerodil, rodila jsem až po půlnoci a to už tam byla jiná směna. Doktor mi oznámil, že si mě tady nechají a budou vyčkávat, po 12 hodinách od prasknutí vody dostanu antibiotika a po 24 hodinách budou, když tak vyvolávat, jestli se porod sám nerozjede. Manžela jsem musela poslat domů a mě šoupli na hekárnu, teda čekací pokoj.

Nevím, jak je to v Motole teď (nedávno jsem v novinách četla, že mají rekonstruované sály), ale v srpnu 2009, kdy jsem tu rodila svoji první ratolest, měli hekárnu asi 10 metrů chodbou od porodního sálu, dveře nám nechávali věčně otevřené. Takže přímý přenos všech zvuků ze sálu. Byla jsem na pokoji ještě se dvěma maminkami, jednu potom odpoledne poslali domů, že nerodí (btw rodila pak po mě v noci na sále). Všechny jsme trpěly, nejdřív jsme vždy slyšely chudáka rodičku, hlavně ty nejhlasitější projevy a potom krásný pláč miminka, to nás vždy trošku vzpružilo, ale ne na dlouho. Když potom přišla sestra na kontrolu, ptala jsem se jí, jestli je to schválně taková čínská mučírna, ta hekárna. Ptala se mě jak to myslím a tak jí říkám, že slyšíme všechen ten křik ze sálu. Zasmála se, to je křik? To jste ještě nic neslyšely- a odplula. Málem jsem tam sebou flákla. Nic hodila jsem si další horkou sprchu, hopsala na míči a snažila se vypnout si uši.

Nevím, nějak jsme to přežily, k obědu byly buchtičky ze šodó (to si fakt člověk zapamatuje, takové voloviny) a v osm večer jsem dostala kapačku s antibiotiky a upozornila sestru, že už mám kontrakce tak po čtvrthodinách a docela sílí. Natočila mi monitor a dle papíru usoudila, že to ještě nic není. Za hodinu už jsem měla kontrakce po 7 nebo 5 minutách a už jsem bolestí v zádech nevěděla, jestli stát, sedět či ležet a volala sestru do chodby. Nic. Zmáčkla jsem tlačítko jednou, za chvilku podruhé. Nic. Upozorňuji, že na sále se nic nedělo, o tom jsme bohužel měli fakt dobrý přehled. Tma, ticho nikde nikdo.

Paní, která tam se mnou zůstala, začala být nervóznější než já. Taky mačkala tlačítko. Za dlouhých 10 minut se objevila sestra jako by nic. Neměla jsem sílu jí cokoli vyčítat a jen jsem jí říkala, že už mám silné kontrakce po 5 minutách. Tak já zavolám doktora, ať vás vyšetří, a opět na 10 možná 15 minut zmizela. Nechci nikomu křivdit, ale podle mě šla doktora někam vzbudit. Protože když konečně v 21:15 hodin dorazil, vypadal docela rozespale. Vyšetřil mě, řekl, že jsem na 4–5 cm a ať jdu na přípravu. Zeptala jsem se, zda mám zavolat mažela, hodil na mě nevrlý obličej a řekl, no jestli to sem stihne. Ujistila jsem ho, že je tam za 15 minut, bydlíme kousek. Nepotěšila jsem ho.

Příprava se sestrou, klystýr, záchod, dlouhá sprcha. Po klystýru mě tam nechala samotnou a já ve sprše drtila co chvilku madlo. Mezitím přišel můj manžel a snažil se mě alespoň trochu ve sprše povídáním rozptýlit. Moc to nepomáhalo. Pak už jsme se přesunuli na porodní sál. V té době tam měli mezi porodními boxy jen takové slabé přepážky. Manžel dostal nemocniční zelený mundůr a obr bílé boty, kdyby mi nebylo tak hrozně smála bych se jak blázen. Taky mu nařídili být jenom u mé hlavy, nikam nechodit, všechno hlásit sestře, kdyby někam musel atd. Ani se nedivím, kdyby tam za zástěnkou někdo rodil a manžel se odvážil ode mě pryč, asi by měl chudák pěkný výhled. Naštěstí jsme tam byli zatím sami. Ztratila jsem pojem o čase, kontrakce jsem měla každou chvilku a dlouhé k nevydržení, bolest v kříži šílená.

Udělalo se mi špatně od žaludku, stihla jsem to jen říci a naklonit se z křesla na stranu a znesvětila jsem jim tam podlahu obsahem svého žaludku. Sestra mi docela vynadala, že jsem to neřekla dřív a zavolala paní na úklid. Já blbec se ještě omlouvala, že jsem to prostě nestihla. Dál nevím další a další kontrakce. Vyšetření doktorem, další kapačka s bůhví čím, nikdo se mě na nic neptal. Potom mi doktor oznámil, že už můžu tlačit, že už jsem otevřená. Jenomže jako mávnutím proutku kontrakce nikde. Nevím, jestli se mi do těla vyvalil adrenalin a zastavil porod, nebo ta kapačka, nebo už tělo nemělo sílu, kontrakce už jsem necítila. Sestra mi říká, až bude kontrakce, budeme tlačit, říkám jí, že už je necítím. Tak až si budete myslet, že nějakou máte, tak zatlačíme, co jí na to jako říci, tak jsem holt tlačila bez kontrakcí, asi na deset pokusů, nešlo to. Stoupla si ke mě vrazila loket pod žebra a tlačila na břicho se mnou. (tento manévr není světovou zdravotnickou organizací doporučován a může vést k větším porodním poraněním rodičky, to jsem si našla teprve nedávno na netu). Nevím jak, z posledních sil jsem tlačila s ní.

V 0:30 hod 28. srpna 2009 se narodila naše první dcerka na termín 37+3 a měla docela slušné rozměry 47 cm a 3190g. Když konečně vyklouzla, doktora vůbec nenapadlo mi ji dát na břicho. Nechal si jí dole někde na křesle mezi mýma nohama a otíral a ošetřoval ji. Musela jsem se celá naklonit a podívat se na ní sama, viděla jsem, jak jí stříhá pupeční šňůru (manžela se taky nezeptal, jestli náhodou nechce). Potom ji rovnou šoupl sestře na měření a vážení, zabalení. Manžel v tom všem nestihl ani vyndat foťák a tak mám fotky až z druhého dne.

Potom tu naši malou vánočku šoupli k mé hlavě v inkubátoru, aby se zahřála. Tak alespoň oční kontakt proběhl, když už mi jí tělo na tělo vůbec nedali :-( Mezitím odešla placenta. Nastala další šílená doba a to rozsáhlé šití. Měla jsem prasklinu uvnitř v pochvě, nástřih a další venkovní natržení. Sestra mě roztahovala gynekologickými zrcadly, až jsem viděla všechny svaté, aby mě doktor mohl zašít i uvnitř. Potom taky dlouho zvenku až už mi vyprchalo umrtvení a poslední 2 stehy už jsem opravdu cítila. Ještě když mě šili (skoro hodinu) tak se mi snažili přiložit malou k prsu, sestra se pořád divila, proč se tak kroutím, no asi mě šijí jako výšivku, tak to bolí, že. Malá se bohužel nepřisála. Dětská sestra mi nařídila, ať přijdu malou ráno určitě zkusit nakojit, a tak jsem se taky dozvěděla, že mají plné oddělení šestinedělí a tak nebudu mít malou u sebe a budu úplně na jiném oddělení (na rizikovém, či kde).

Stále jsem byla na sále s manželem. Malou odvezli na šestinedělí. Na vedlejší box přivezli další maminku čekatelku. Později jsem zjistila, že to byla ta mamka, co ji odpoledne poslali domů, že nerodí. Ta měla, bohužel, zrovna tu nejhorší hodinku, a tak křičela apod. Byla jsem ráda, že už mám porod za sebou, protože tohle slyšet ještě před porodem, tak nevím. Potom přijel zřízenec a asi kvůli krevní ztrátě mě odvezl na pokoj na vozíku, jako bych byla po nějaké operaci (to jsem u dalších porodů nezažila, vždy jsem odešla po svých) Ještě jsem ve dveřích stihla zamávat manželovi. Vypadal vyřízeně, asi tak jako jsem se cítila já :-) Zřízenec mě odvezl na nějaké rizikové gynekologické oddělení, pamatuji si, že mě vezl opravdu opatrně, každou nerovnost a práh přejížděl pomalu a ani jednou s vozíkem do ničeho nebouchnul, byla jsem mu vděčná, bolelo mě všechno. Sestra na oddělení mi zakázala vstávat, abych jí neomdlela a měla jsem ji kdyžtak zavolat. Tak jsem tam tak ležela, koukala z okna, jak se rozednívá a říkala si, že rodit už fakt nehodlám :-)

Ráno mi sestra pomohla do sprchy, měla jsem co dělat, docela se mi motala kebule, ale dobré. Zeptala jsem se sestry, kdy budu moct jít nakojit dceru, že mi to říkala dětská doktorka při porodu, že mám přijít ráno. To nevím, je to daleko, to musí rozhodnout doktor a pustit vás. Tak jsem čekala na vizitu a doktora. Ten mi na dotaz zda můžu jít nakojit své dítě, řekl, že klidně, ať se domluvím se sestrou. Znovu jsem musela počkat, až se k nám dostane po vizitě sestra. Říkám jí, že mě doktor pustil a že chci za dcerou. To teď nemůžete, teď tam mají mimina vizitu a stejně musíte mít doprovod, abyste po cestě neomdlela, tady na to nikdo nemá čas! Říkám jí, že si zavolám manžela, jestli může se mnou. Odpověděla, že jó, ale až tak za hodinu, až bude po vizitách. Volám plačíc manželovi, že mě nechtějí pustit za malou, ať za hodinu přijde a doprovodí mě. Za hodinu tam byl. Nechtějí ho pustit na oddělení, nejsou návštěvy. Hledám sestru a říkám jí, že manžel už je u dveří a že jdu za dcerou. Vizita u dětí se zpozdila, nemůžete tam, zní její odpověď. Oznamuji ji, že to stejně zkusím, končím s doprošováním a ptám se jí na cestu. Naštěstí mi jí řekne a nechystá se mě zastavit. Ploužím se přes celý komplex na šestinedělí, je to opravdu daleko. Několikrát si musím někde sednout, abych neomdlela.

Konečně jsem u dveří šestinedělí. Zvoním na zvonek a přes interkom prosím sestru, že bych chtěla nakojit dceru a že ležím bohužel jinde. Máme vizitu, teď to nejde. Se zlomeným hlasem ji nakonec přemluvím, že to bude jen chvilka. Pustí mě dovnitř i s manželem, za což jsem fakt ráda, už jsem byla fakt vyřízená. Posadí mě na židli někde v chodbě u boxu s miminky a přinese mi vánočku. Je to moje dcera, konečně ji mám u sebe. Kouká. Pokouším, se jí přiložit, nejde to. Potom přijde sestra, rve mi bradavku, cpe ji malé, ale taky nic. Malou mi zase odnáší, už jí potřebuje na vizitu. Tak se zase ploužím s manželem zpátky na rizikové. Zase si musím sedat neb se mi točí hlava. Na pokoji přibyla další maminka, pro kterou nemají na šestinedělí místo.

V poledne se objeví sestra a ptá se nás, jestli chceme přeložit za miminky na oddělení, že už je tam volno. Ptá se stylem jako bych snad dobrovolně tvrdla u nich. Nechápavě na ní kouknu, před 2 hodinami jsem se s ní hádala, abych mohla za dcerou, a teď se ptá? Prostě nechápavka. Odpovím, že určitě a volám domů, že už budu na šestinedělí, aby přišli na návštěvy na správné oddělení. Konečně jsem na šestinedělí, dcerku, ale stále nemám při sobě, ležím na pokoji pro maminky po císaři, jinde není volno, malou mi nosí po 3 hodinách na kojení, naštěstí už se přisává a kojí. Na návštěvy si ji můžu vzít i s mimipostýlkou na déle, ale v noci je na dětském boxu.

Až další den jsme konečně rooming in. Další noc máme bohužel zase problémy s kojením, malá řve hlady, ale přes nalitá prsa se nechce chytit. Volám sestru, chvíli se pokouší malou přiložit, pak řekne, že je jí asi špatně od žaludku ať jí držím vzpřímeně a odejde. Malá pláče a já s ní, až do rána. Ranní sestra mi konečně pomůže a malá se nakojí a usne. Čtvrtý den konečně jdeme domů, při odchodu mě ještě dětský doktor ujišťuje, že mám naprosto zdravé dítě. Jsem jako prvorodička hodně nervózní a když odcházím z porodnice, připadám si venku jak v jiném světě a to jsem v nemocnici byla jen pár dní.

Tento deníček je hlavně o mých třech zázracích zrození, přesto chci na chvilku odbočit. Protože do života naší rodiny zasáhla nedobrá zkušenost. Nevím jak to jinak napsat. Dcerka rostla, měla měsíc, tři, půl roku. V devíti měsících se postupně sama odstavila a přešla na Nutrilon a my jsme s manželem začali myslet na dalšího potomka. Při kojení jsem neměla žádný cyklus a teď, když se dcerka odstavila, jsem čekala, kdy to dostanu, aby byla možnost, že bych mohla zase otěhotnět. Řekli jsme si s manželem, že nebudu nic brát, že když se nám první dcerka nepovedla hned, bůhví jak dlouho bude trvat, než se povede další mímo. Taky jsme si řekli, že i kdyby se nám mímo náhodou povedlo hned, tak dcerka při jeho narození už bude dávno chodit, takže to bude v pohodě. Jak moc jsme se mýlili. Ne nadarmo se říká: Řekni pánu bohu své plány, abys ho rozesmál. Je to docela trefné a to nejsem věřící.

Devět měsíců jsem kojila, desátý čekala, že přijde menzes. Nic, volám gynekologovi, prý je to normální, ať ještě měsíc počkám a kdyžtak přijdu na vyvolání. Za týden už jsem se k němu opět objednala do těhotenské poradny. Na ultrazvuku už bylo vidět malinké embryjko i se srdíčkem. Byla jsem docela v šoku, že se hned zadařilo a na mimísko jsme moc těšili. Stín pochybností se však pomalu ploužil do našeho života, dcerka měla rok a teprve lezla po čtyřech, potom přešla do vzpřímeného kleku a všude takto chodila po kolínkách. O normální chůzi nemohla být ani řeč. Nožičky, hlavně ta pravá se jí začali v nártu zatáčet jakoby dovnitř. Začali jsme chodit na rehabilitační cvičení, posléze jsme byli odesláni na neurologické vyšetření, potom na ortopedii.

V únoru 2011, to jí byl rok a 6 měsíců, jsem s ní ležela týden v Motole na dětské neurologii (takový zážitek nikomu nepřeji, některé případy dětí, které tam ležely, byly opravdu hrozné). Dcera stále lezla po kolenou, maximálně chodila kolem nábytku po špičkách, a když se na nožky stavěla, tak ty nohy kroutila přes nárt, tak, že by si normální člověk zlomil nohu. Podstoupily jsme EEG, EMG i magnetickou rezonanci v mírné narkóze, protože s takto malým dítětem se ještě moc nedá spolupracovat. Když ji uspali před magnetickou rezonancí a mě poslali na chodbu, brečela jsem jako želva. Byla jsem v 8 měsíci těhotenství a pořád jsme nevěděli, proč naše prvorozená dcerka nechodí :-(

Vyšetření na neurologii nic neukázala, to bylo samozřejmě dobře, dcera neměla z neurologického hlediska žádný problém. Tak jsme skončili na ortopedii s diagnózou Pes equinovarus, vrozeně zkrácené Achilovy šlachy. Normálně to mají miminka už po porodu, zkroucenou jednu nožičku nebo obě, léčí se to sádrováním a operací, která protne šlachy, tím je prodlouží a zase se noha zasádruje. Proč se to u naší dcery objevilo až tak pozdě (až po roce věku), mi nikdy žádný doktor nevysvětlil (více o této vrozené nemoci na www. achilleus. cz) Po narození měla nožky docela normální, a ani při vyšetření kyčlí a dalších kontrolách u dětské doktorky nikdo nic neobjevil.

Mezitím jsme stále chodili s dcerou na cvičení a protahování nohou, nemusím asi psát, že cvičení vždy proplakala. Cvičila jsem s ní i v těhotenství, i po porodu. Ale dle vyšetření se operace jevila jako jediná možnost. Manžel se s tím nechtěl smířit, velmi se o dceru bál, a tak jsme se s doktorem domluvili na termínu operace na v září 2011, to bude mít dcera už 2 roky a snad to do té doby protáhneme a operace nebude potřeba. Už tehdy jsem tušila, že se operaci nevyhneme. Dcera chodila jen doma kolem nábytku po špičkách, jinak se venku jen nosila nebo vozila v kočárku. Samostatně v prostoru chodit nedokázala a já ji venku nedokázala nechat chodit po kolenou :-(

Zatím se blížil termín mého druhého porodu, ten byl 24. března 2011. Vzhledem k předchozímu porodu, který byl trošku dřív a tomu, že jsem se docela brzo začala otevírat, mě můj doktor ujišťoval, že brzo porodím už někdy v 36 týdnu a dále. Ale nic se nedělo a termín se blížil. Pila jsem čaj z listů maliníku a i s manželem jsme se po večerech snažili :-), ale druhá dcerka (zapomněla jsem napsat, že své pohlaví nám ukázala až někdy v 26. týdnu, takže nás docela napínala) se v břiše náležitě krášlila. Byla jsem nervózní, asi jako každá těhule před porodem, stejně jako její široké okolí. Doktor odhadoval dle ultrazvuku 4kilové robátko a to mi taky nepřidalo. Když jsem si vzpomněla, jak náročné bylo dostat ven tu 3kilovou starší ségru. Moje mamka vždy říká, každý porod je úplně jiný, měla pravdu.

Úplně jiný porod :-) Ráno 21. března jsem měla zase poslíčky, poslední 2 týdny se objevovaly docela často. Takže už jsem nešílela, nevolala hlídání ani neoprašovala kufr do porodnice. Zase posly, nic uklidím, pohraju si s dcerkou. Během dne se začalo tělo čistit, lítala jsem co chvíli na záchod a hlavně jsem začala trošku špinit s hlenem. Tak už mi bylo jasné, že porod už se blíží. Ale stahy byly poměrně slabé a tak hoďku nebo půl hodiny od sebe takže jsem se moc nevzrušovala, jen jsem si vše pro jistotu zapisovala, abych viděla, jak jsou stahy pravidelné. K večeru dochrastil manžel z práce, něco snědl a pak si všimnul papíru s kontrakcemi. Ptal se, jestli už? Ještě ne, ujišťovala jsem ho. Skoro mě to nebolí, vzpomněla jsem si na bolesti zad u první dcery a usoudila, že můžu rodit klidně až zítra.

Večer jsme uložili dcerku a manžel trval na tom, že pojede pro jistotu pro hlídání, kdyby náhodou, abychom nikoho nemuseli budit v noci. Řekla jsem mu, že to asi bude zbytečné, ale raději jsem ho pustila. Zapnula jsem telku, když odjel a na HBO dávali Mamas a papas, film točený mimo jiné také v podolské nemocnici, do které jsem se pro druhý porod zaregistrovala (Motol už ne, děkuji), a čekala jsem, až manžel s hlídací tetou dorazí. Intervaly mezi kontrakcemi se vesele zkracovaly, ale jen jsem je cítila. Vůbec nebolely, občas jsem si jen našla lepší polohu na prodýchání.

Manžel za chvilku přijel a ptá se mě, po kolika minutách to máš mít, abychom mohli do porodnice. Odpovídám mu, u druhého porodu asi tak po 10 min. No a po kolika to máš teď?, vyzvídal. No tak po 7 někdy po 5 minutách, jenže to nebolí, z porodky mě určo vyhodí, že se neotvírám :-) Naštěstí manžel rozhodl, že jedeme, raději a pro jistotu. Ještě, že ho mám. Jinak bych rodila doma :-D

V Podolí jsme byli za chvilku, noční Praha byla skoro prázdná. Pár kontrakcí po cestě začalo být opravdu silných. Těsně před půlnocí jsem zvonila na porodní sály. Sestřička mě připojila na monitor a začala se mnou zapisovat údaje do počítače, takové ty blbosti vzdělání, práce manžela, telefony atd. Co chvíli jsem prodýchávala kontrakce, ale stále žádná hrozná bolest v zádech, takže jsem se nevzrušovala. Za chvilku zvonila, další těhulka. Už ve dveřích se svíjela a dělala docela rozruch. Bolí to a tlačí to, nemůžu sedět na monitoru ani stát. Musím na záchod atd. Sestra ji nikam nechtěla pustit s tím, že už asi rodí a proto ten tlak, proto ten pocit na toaletu a volala doktorce, aby přišla nastávající vyvádějící mamku vyšetřit. Doktorka tu byla hned a za plentou paní vyšetřila. No vy jste tak na 8 cm, to bude hned tak šupky na sál, slyšela jsem její verdikt.

Doktorka vyšla k sestře pro papíry a všimla si mě, tak si vás ještě taky rychle vyšetřím, když už jsem tu, rozhodla. Druhá těhulka zatím odešla s další sestrou na sál. Vylezla jsem na křeslo. Doktorka do mě šáhla a vyvalila kukadla. Vždyť vy jste na 9–10 cm, vy mi tu rodíte! To jsem zase vyvalila kukadla já a ujistila jsem ji, že ještě fakt nerodím, že mě nic nebolí ani netlačí. Vezměte manžela a šup na sál, rozhodla. Oblékla jsem se a rozrazila dveře do čekárny, rozverně jsem manželovi oznámila: Jdeme rodit! Moc mi nevěřil, ale popadl kufr a šli jsme.

Sestřička nás zavedla na porodní pokoj, vše nám ukázala a poslala mě převléknout do košile, že hned přijde a vyšetří mě. Řekla jsem jí, že chci ještě do sprchy, ale chtěla, abych ještě vydržela, že si kdyžtak půjdu po vyšetření, abych jí prý neporodila ve sprše. Pořád jsem ty zdravotníky nebrala vážně. Prostě nerodím, chápete, stahy po pár minutách, ale jinak mi nic není. Sestra odešla, převlékla jsem se do košile a šla se vyčůrat. Na záchodě mi praskla voda. Mezitím se vrátila sestra a tak jí hlásím, že mi praskla voda, ale že jinak nic, že bych raději po tom záchodě hupsla do sprchy (podotýkám, ale že jsem se doma večer a před cestou sprchovala několikrát, ale prostě pro ten pocit). Do sprchy mě nepustila s tím, že tam určo porodím a že mě musí po prasknutí vody vyšetřit, jestli je všechno v pořádku. Vylezla jsem na křeslo. Vyšetřila mě a zahlásila, že už to brzo bude, ať si lehnu na pravý bok. Byla jsem nechápavka, jsem asi trošku pomalejší :-D

Potom přišel fakt silný tlak v břiše, potom na konečník. Úplně mě to zaskočilo a dokázala jsem jen tiše zasyčet, že to tlačí. Sestra mi řekla, že až budu moci, mám se otočit na záda a můžeme tlačit. Vypadlo ze mě, že nemůžu, ale potom jsem se nevím, jak otočila z pravého boku na záda. Přišla první opravdu silná kontrakce, dítě se tlačilo samo na svět. Opravdu, přísahám na 3 zatlačení, která proběhla bez mé vědomé účasti, se malá vyklubala na svět. Nemohla jsem uvěřit, že už jsem porodila, čekala jsem, že to bude trvat přinejmenším ještě pár hodin. I manžel mi potom vyprávěl, že, když mi malou šoupli na břicho, vypadala jsem velice překvapeně.

Druhá dcerka se rodila s ručičkou před obličejem (sestřička říkala: jako superman :-D), v těhu týdnu 39+5, měla naštěstí jen 3530 g a 50 cm. Na svět vykoukla 1:07 hodin 22. března 2011 (tzn. hodinku po tom, co jsem zvonila u porodních sálů). Dcerka se na mě z břicha hezky koukala, manžel přestříhl pupeční šňůru. Sestřička se mě zeptala, zda mi může píchnout oxytocin a rychlejší vypuzení placenty. Prostě úplně jiný přístup než v Motole. Já si prostě Podolí nemůžu vynachválit. Přístup zdravotníků je takový, jaký by dle mého názoru měl být. Do ničeho vás nenutí, na všechno se vás zeptají.

Manžel vesele fotil, malou ošetřili a zabalili. Mně zašili jediný steh. Dcerka se hned přisála a vydržela sosat docela dlouho. Sestřička mě potom na křesle pohodlně usadila, přikryla peřinou a přinesla svačinu a pití. Malou nafasoval do náručí manžel a sestra nás nechala o samotě a v klídku 2 hodiny po porodu na sále, až na konci mi přišla pomoci se sprchou a oblečením. Potom jsme všichni společně s dcerkou mohli na pokoj. Šla jsem po svých a cítila se opravdu dobře. Manžel nás doprovodil až na pokoj a potom pospíchal domů za naší prvorozenou.

Dcerku mi odnesla sestra asi na půl hodinky, jen na koupání, a pak už jsem ji měla jen pro sebe. Ráno se uvolnil nadstandartní pokoj, který jsem chtěla hlavně kvůli velké rodině, která se na nás chtěla přijít podívat a taky starší dcerka, aby u mě mohla být déle než jen v návštěvních hodinách, protože v Podolí v nadstandardu můžete mít návštěvu skoro neomezeně. Taky už jsem měla nějaké zkušenosti a nepotřebovala si popovídat s jinou mamkou. Docela jsem si ten klídek (který teda nastal až večer) užívala. Ráno byly vizity, úklid, snídaně, kontrola sestrou, kontrola žloutenky u mimí, oběd, návštěvy, kontrola sestry, večeře, noční doktorka takže jsem se tam fakt nenudila. Čtvrtý den ráno jsme jeli domů.

Opět někomu nebo něčemu nahoře děkuji za poměrně obyčejné (a nudné na popisování) časy. Poslední dobou si opravdu uvědomuji, že si člověk musí vážit hlavně ty všední a stále se opakující dny. Ty jsou totiž ty nejkrásnější, protože vše je v pořádku a dětičky jsou zdravé.

I když u nás to tak zatím stále nebylo. Obě dcerky samozřejmě rostly a blížily se 2. narozeniny naší prvorozené princezny. I s malinkým miminkem, které spinkalo vzadu v dvojkočárku jsem každý týden jezdila do Motola na rehabilitační kliniku (teď jsem byla ráda, že máme nemocnici tak blízko). Bohužel za každého počasí a většinou dost brzo ráno, takže když jsem se ještě dopoledne vracela, měla jsem toho plné zuby. Dcerka se samozřejmě při cvičení a protahování bránila a vždy ho celé proplakala. Cvičily jsme samozřejmě několikrát denně také doma.

Srpen 2011 přišli papíry z nemocnice Na Bulovce (našla jsem na netu lékaře, odborníka, ortopeda, který se zabývá přímo touto vadou nožek, zavolala mu, objednala se a po vyšetření nám řekl, že nás odoperuje právě Na Bulovce) to mi na už tak nervózní a špatné náladě, kterou jsem se samozřejmě snažila před dcerkami moc neventilovat, moc nepřidalo. Uspořádala jsem prvorozené velkou oslavu narozenin: spoustu kamarádů, objednala jsem obr dort ve tvaru medvídka, koupila jí velký domek pro barbíny (je opravdu velký, do spodního patra se minule skoro napasovala ta mladší :-)) Snažila jsem se jí prostě vykompenzovat pobyt v nemocnici a hlavně operaci a bůhvíco jí ještě čekalo.

22. září 2011 jsme nastoupily do nemocnice. Naštěstí jsem si mohla zaplatit opět nadstandard, do kterého jsem si hlavně mohla vzít i druhou dcerku, které bylo ten den právě 6 měsíců, a já ji stále skoro plně kojila, příkrmů zatím moc nepřijala. Můžete si říkat, proč nešel s dcerkou do nemocnice manžel. Věřte, že by klidně šel, ale já jsem si neuměla představit, že bych čekala doma a každý den s miminem jezdila přes celou Prahu za druhou dcerou. Takže jsem to zařídila takto. Manžel mi samozřejmě v rámci možností, které mu práce až do 17 hodin umožňuje, pomáhá. Vzal si dovolenou, zavezl nás autem až do nemocnice. Všechny věci odnosil sám, já jen tlačila ten náš tank (teda dvojkočár s dětičkami za sebou). Na příjmu ortopedie plná čekárna, děti i dospělí dohromady. Naštěstí jsme šli na řadu docela brzo. Dcerky musely přijmout do nemocnice papírově obě, abych je tam mohla mít a tak obě vyfasovali nemocniční náramky a poslali nás na dětskou ortopedii na pokoj.

Operace byla naplánovaná na druhý den ráno, od večera měla dcerka hladovku a od půlnoci nesměla už ani pít. Ráno, když mi přinesli snídani tak jsem ji hned schovala, abych ji chudinku netrápila. Stejně jsem sama neměla na nic chuť, žaludek se mi svíral strachy. Slzy jsem držela na krajíčku. Sestra přinesla za chvilku nějaký sirup ve stříkačce, abych ho dala malé, že je to na uklidnění. Malá ho naštěstí spolkla docela ochotně. Za chvilku vypadala jako hodně nevyspalá, taková pomalá. Pak ji odvezli i s postýlkou pryč (nevím, jestli tu nemám moc překlepů, jen to píši, už tu zase brečím jako želva). Nastala šílená doba čekání, plakala jsem manželovi do mobilu, kojila a nosila mladší dcerku, jen abych se nějak zabavila.

Za dcerou jsem bohužel nemohla po operaci ani na JIPku, až se bude probouzet, ač jsem o to lékaře prosila. Řekl mi, že by to byl zbytečný stres pro dítě i pro mě a dál se se mnou nebavil. Oplakala jsem to, ale hádejte se s doktorem, co bude operovat vaše dítě. Musíte mu holt věřit. Naštěstí prolongace Achilových šlach, není náročná operace a netrvá moc dlouho. Po hodině jsem to nevydržela a šla jsem poprosit sestru, aby zavolala na JIPku, jestli už tam dcera je a je všechno v pořádku. Dcerka už tam byla a prý mi jí za chvilku dovezou. Hned jsem zase volala manželovi dobré zprávy. Z chvilky se vyklubala asi další hodina, nemusím asi psát, že jsem dceru celou dobu chodila vyhlížet na chodbu a byla jako na jehlách. Po dobré zprávě jsem do sebe dostala alespoň jogurt, abych nepřišla hlady a stresem o mléko.

Dcerku přivezli zase i s postýlkou. Měla opuchlou pusinku, pořád byla docela mimo a na obou nohou měla od špiček až nahoru na stehýnka sádry. Prostě celé nožky zasádrované až po plínku. Plínky měla dcera už jen na spaní a taky v nemocnici. Nožičky musela mít dcerka ve zvýšené poloze, a taky jsem jí pravidelně vyměňovala takové ty chladící polštářky na nártech a prstíkách, které jí jediné čouhali, aby jí nožky nenatékali. Dcerka se pozvolna rozkoukávala a ze sáder nebyla moc nadšená. Vypadala nešťastně, pořád opakovala: Nožky nemocné, nožky bolí. Nebylo jí moc dobře. Prstíky u pravé nožky ji docela natékaly a já jí je pořád chladila, aby jí sádru nemuseli řezat a povolovat. Další problém nastal večer, když jsem chtěla holky uložit k spánku a sama jsem byla taky z toho stresu úplně vyřízená. Dcera celý den nespala a koukala, myslela jsem, že se asi vyspala dost při té ranní operaci. Večer jsem, ale zjistila, že prostě nemůže usnout. Přirazila jsem si její postýlku ke své a dala k ní hlavu, že budeme spát. Dcerka vždy chvilku usínala, pak sebou celá škubla a vzbudila se s pláčem. Každých deset minut, celou noc.

Sestra jí přišla dát něco na bolest, protože nás slyšela. Dcera opravdu plakala co deset minut. Na spaní nám ovšem dát nic nemohla, takové léky pro děti nemají. Ptala jsem se jí, co se děje, že dcerka nemůže spát a pláče. Řekla mi, že se to stává minimálně, ale někdy je to prostě taková špatná reakce organismu na narkózu. Chtěla jsem vědět, jak dlouho to asi trvá a ona mi řekla, že někdy jen jednu noc a že jednou to zažila maximálně 3 dny. Hádejte, jak dlouho to dcerka měla. Ještě třetí noc se každou půl hodinu s pláčem budila. Samozřejmě mi budila i druhou cácorku, a tak jsem tu mladší musela večer dát spát do kočárku a šoupnout ji do herny, která byla naproti našemu pokoji. Nechala jsem vždy pootevřené dveře, abych ji když tak slyšela, kdyby se v noci vzbudila na kojení. Hlídaly mi jí i ochotné noční sestřičky, kdyby mě náhodou neprobudila.

Čtvrtý den doktor usoudil, že ač má dcerka pořád prstíky trochu nateklé, je jinak všechno v pořádku a můžeme domů. Máme samozřejmě dál chladit a podkládat nožky. Za 6 týdnů si zase máme přijít lehnout na oddělení na sundávání sáder a rozcvičení nožiček. Z vidiny dalšího pobytu v nemocnici jsem nebyla moc nadšená, ale znovu jsem si dopředu se sestrou domluvila pokoj a i to, že budu opět i s mladší dcerkou.

Tak jsme jeli i se sádrami domů, do dvojkočárku se dcerka se sádrami nevešla, to jsem si naštěstí uvědomila už předtím, než nás pustili. Manžel přivezl jiný kočár, který jsme doma také měli, takový terénní velký, kde jdou i u většího dítka dát nohy hezky nahoru a nohy jsme ještě zvedli dekou. Do autosedačky se dcerka naštěstí i se sádrami vešla (máme autosedačku s pultíkem, tak jsem se bála, že jí do ní nezapnu). Doma mohla dcera jen sedět nebo ležet s podloženými nožkami, ale nesla to vcelku statečně. Před tím se sice nějak pohybovala, ale o nějakém běhání nebo dlouhém chození nemohla být ani řeč. Tak jsme to 6 týdnů nějak přežili. Ven jsem chodila s terénním kočárem, ve které byla ta starší a tu mladší jsem si pověsila v klokánce na břicho. Nemáme v 4patrovém paneláku výtah a do nadzemního sklepa, kde mám kočáry, to mám dvoje schody, takže jsem obě děti nosila v náručí nahoru a dolů. Ale to už jsem dělala i před sádrami, protože dcerka normálně nechodila, natož aby chodila ze schodů.

Zase příjem na ortopedii, stejný pokoj. Manžel přijel opět s námi. Sestřičku naštěstí napadlo, že půjdeme rovnou sundat sádry a tak manžel zůstal hlídat mladší. Na sádrovně začala sestra řezat sádru, dělalo to příšerné zvuky a dcerce se to opravdu nelíbilo. Ale zvládli jsme to. Poprvé za 6 týdnů jsem zase viděla dcerčiny nožky celé, byly trošku hubenější. Otočili jsme dcerku na břicho a já taky konečně viděla stehy po operaci, na pravé nožce měla jen jeden steh kousek nad patou, tam kde je achilovka, na levé měla však stehů asi pět, až v polovině lýtka, protože doktor dle hybnosti nohy prodloužil vazy právě tady. Sestra rovnou vyndala stehy a poslala mě zpátky na pokoj, ať dcerce nožky ve sprše umyju. Bála jsem se, že bude mít dcera nožky po tolika týdnech ztuhlé a že je ani neohne v kolenou, ale už když jsem jí nesla v náručí na pokoj tak nožky v kolínkách normálně ohla. Nožky jsem opatrně umyla a osušila. Bohužel měla dost otlačené paty až do krve z té sádry, takže je za chvilku přišla sestra ošetřit a zavázat.

Dcerce jsem po dlouhé době zase mohla natáhnout punčochy. Zase jsme jí trošku podložili v postýlce nohy, aby ji paty netlačili a čekali jsme na kontrolu doktora a taky na rehabilitační sestru. Doktor nohy pochválil, jen se divil, že si dcerka nestěžovala na ty paty. Jenže ona toho zas tolik v té době nenamluvila a doma si už ani na bolesti nohou nestěžovala, tak nevím, jak jsme to mohli asi tušit. Patičky sestry pravidelně převazovaly. Rehabilitační sestra si vzala malou do herny, v lehu jí nožky pomalu rozcvičovala a potom chtěla zkusit, jestli si malá dřepne jako na kolínka. Dcerka, ale brečela a chtěla sedět jen s nohami nataženými před sebou a chodit nebo stát vůbec nechtěla. Přemluvila jsem sestru, ať se za nás zítra při vizitě přimluví, abychom mohli domů, že dcerka už má nožky volné a že než si stoupne a zvykne, tak že to určitě ještě bude trvat dlouho. Souhlasila a přimluvila se, takže nás už druhý den pustili domů. Byla jsem ráda, nechtěla jsem tam trávit zbytečně dlouhou dobu. Domluvili jsme kontrolu u doktora za 3 měsíce a pádili domů.

Byl začátek listopadu a já tajně doufala, že o Vánocích už bude dcerka chodit. Žádné dárky jsem si nepřála, když tak jen pro holky a v duchu si jen pořád přála, aby už moje prvorozená chodila. Doma se dcerka v klidu a spontánně sama postupem času začala stavět a obcházet nábytek, pořád se něčeho musela držet, ale byla tu obrovská změna. Nožičky už stavěla normálně na celou plochu chodidla a ne jen na špičky. Poprvé jsem viděla svojí dceru normálně stát u televize a přidržovat se jen jednou rukou :-D Postupem času už se držela rukama stále míň a míň a já jsem už před Vánoci dostala největší z dárků (samozřejmě narození dětí do nich počítám) ve svém životě. Dcerka opatrně ťapala, jako normální dítě. (Opět tady kapu na klávesnici). Tak to byly šťastné Vánoce roku 2011.

A jak jsme si udělali šťastné vánoce roku 2012? Začal rok 2012, v únoru jsem mladší dcerku odstavila, už mě pěkně okusovala čtyřmi zuby a v březnu oslavila druhorozená svoje první narozeniny. No, ale jak už to tak zase vypadalo, chodit se jí moc nechtělo. Mladší dcera všude lezla jak drak, ale stoupnout si, ani náhodou, matko. Nožky, ale měla v pořádku, ty jsme jí od narození nechali zkontrolovat už několikrát. Když už si jako milostivě stoupla, stála rovně a normálně. Obcházet nábytek nebo dokonce chodit se jí ale nechtělo. Tak jsme se pro jistotu nechali objednat zase na vyšetření na neurologii a zase na rehabilitační cvičení. No jó, zase. Jen jsem s jednou dcerkou cvičit skončila, už jsem zase měla cvičit s tou druhou :-(

Neuroložka mě ujistila, že je dcera v pořádku, má jen trošku slabší svalový tonus, to že se cvičením srovná, a taky že má velice pohyblivé a volné klouby a šlachy. Je pravda, že druhorozená, byla jak hadí žena, doma si třeba sedla s nožkami roztaženými před sebou a pak si mezi ty nohy lehla hlavou i tělem, no hotové varietní číslo :-) I nohu si dokázala vrazit do pusy nejenom jako mimino, ale i teď v jednom roce. Takže jsme s dcerkou cvičili a posilovali. No taky se jí to nelíbilo. Je ještě temperamentnější (slabé slovo) než prvorozená, takže jsme s ní většinou spíš při cvičení bojovali, než cvičili.

Doufám, že jste si všimli, poznámky na začátku roku, už jsem chvíli nekojila, no a čekala na svou první menstruaci po 3 letech (těhotenství od 12/08 navazuje kojení 9 měsíců, opět těhotenství od 07/11, navazuje kojení 11 měsíců do 02/12) V dubnu mě začalo pobolívat břicho jak před menstruací, taky se mi pěkně nafouklo a já jsem poznala, že se něco děje. No a už jsem zase v tom, byla jsem si jistá, jenže ty pitomé těhu testy si to nemyslely. Břicho bolelo další týden, testy měly furt jednu čárku, tak jsem se objednala ke svému gynekologovi, ke kterému jsem chodila obě předchozí těhotenství. Popsala mu příznaky a bolesti, a taky že i dnes na testu nic.

Na ultrazvuku viděl hodně vysokou děložní sliznici jako před menstruací, nebo taky jako na počátku těhu (proto ty bolesti a to velké břicho), ale jinak nic neviděl. To už byste měla určitě pozitivní test, ty jsou dneska hodně citlivé. Píchneme vyvolávačku. Ta by případné začínající těhotenství stejně neohrozila, rozhodl a píchnul mi vyvolávačku. Ptala jsem se ho, za jak dlouho to můžu dostat a řekl, že maximálně za dva týdny. Kdyby ne, ať se zase přijdu ukázat. Zeptala jsem se, jestli přesto můžu být opravdu úplně na začátku těhotenství, protože to tak cítím a myslím si to. Řekl, že možnost tu je, ale koukal na mě trošku jako na blázna :-D To bylo 17. dubna.

V pátek 20. dubna se na testu ukázala slaboulinká čárečka. Nevěděla jsem, jestli to nemůže být kvůli té injekci, ale vyvolávačky už jsem měla a nikdy čárku na testu nezpůsobily. Taky menstruace nikde. Během víkendu čárka sílila a tak jsem se v pondělí znovu objednala k doktorovi s tím, že mám pozitivní test. Objednali mě, ale až za týden, aby když tak bylo na UTZ něco vidět. V pondělí 30. dubna už jsem zase nervózně čekala u doktora v čekárně. Na ultrazvuku nebylo, ale nic vidět, i když já jsem malou dutinku na chvilku zahlédla, doktor mě začal děsit mimoděložním a ať přijdu ještě tento pátek. V pátek mi těhotenství, konečně potvrdil, bylo naštěstí i správně uložené, a byla jsem 5+1, později mi v 12. týdnu ještě délku těhotenství trošku poopravil a stanovil datum porodu na 29. 12. 2012. Podle měsíčků se u mě už podruhé řídit nemohl, neboť už jsem podruhé otěhotněla hned na první pokus hned po ukončení kojení, hned v prvním obnoveném cyklu. No nejsem já exot? :-D

Mezitím jsem zase s druhorozenou chodila na cvičení a prvorozená způsobně hačala v ordinaci na židli a čekala, podle mě byla ráda, že ona cvičit už nemusí. Druhorozená si postupně dala říct a v létě už konečně obstojně chodila, pak už i lítala jako dračice k nezastavení. V červenci jsme s manželem oslavili džusem 5. výročí svatby a za týden nám doktor oznámil, že čekáme skoro určitě kluka :-). Na konci srpna už jsme mohli ukončit cvičení s druhorozenou (byla jsem v 23. týdnu těhotenství). Na konci září jsme s manželem zase slavili 10 let od prvního rande. Těhu zase probíhalo docela v pohodě, jen v prvním trimestru mě bylo opravdu špatně a maso jsem nemohla ani cítit (to jsem s holkami neznala). Potřetí jsem absolvovala všechny screeningy, vyšetření, odběry krve, zubaře, EKG, 3D UTZ, test na cukrovku a kromě nízko a na přední straně uložené placenty, bylo všechno v pořádku.

Uběhl podzim a začal se blížit konec roku a s ním i můj termín porodu. Čekala jsem už své třetí dítě a s tím, že to druhé ze mě v podstatě vyskočilo :-D jsem čekala, že se do Vánoc už 2v1 nedokulím. Taky jsem mrňouska vyháněla všemožnými způsoby, tak aby se narodil ještě před Vánocemi a já se z porodky stihla do Vánoc vrátit a být s holkami a manželem doma. No to se mi nepovedlo, najednou tu byl Štědrý den a já už se cítila obrovská a odpoledne už zcela vyčerpaná, ale byla jsem ráda, že jsem na Vánoce doma, i když už jsem se fakt kulila. Váhový odhad dle ultrazvuku mi vyrazil dech a pan doktor prorokoval v termínu dítě velké cca 4400 g. Prostě obříka, to nevím, jak porodím, stěžovala jsem si ještě u něj v ordinaci. Jen se usmál, a řekl, že já na to mám. Tak jsem si vzpomněla na písničku paní Vondráčkové a v hlavě si jí pořád přehrávala :-) Já na to mám, já půjdu dál.

Den před termínem, v pátek 28. prosince 2012 jsem měla zase kontrolu u svého gynekologa, byla jsem pořád jenom na prst otevřená, opět mi udělal Hamiltona (tak jako týden před tím) a řekl, že můžu klidně rodit dnes nebo zítra, ale ať se za týden objednám už do Podolí, že po termínu už mě musí poslat tam. Tak jsem ještě ten den volala a objednala se na 3. ledna 2013 do Podolí. Tu noc měl být úplněk, taky jsem to sem na koně psala a doufala, že měsíček pomůže. Večer jsme uložili s manžou holky, manžel si mohl naštěstí mezi svátky vzít dovolenou vzhledem k tomu, že už jsem mohla kdykoli rodit. Byla jsem unavená a tak jsem si šla docela brzo lehnout. Neusnula jsem, začaly slabé kontrakce, nejdřív po půl hodině, za chvilku už po 15 minutách. Pro jistotu jsem vyslala manžela pro hlídání, teď už mě nic nezaskočí, jako u druhého porodu. Raději pojedu zbytečně (po druhém porodu jsem se opravdu bála spíš toho, že porodím doma, než toho, že budu rodit nějak dlouho) No tak jsem se zase mýlila, no. Prostě jsem čekala zase lehký porod. Bála jsem se komplikací, císaře o miminko atd., ale pořád jsem si říkala, už druhá prolezla v pohodě, tak snad to bude rychlé. Nebylo.

Manžel si při odjezdu dělal legraci, že už se zase blíží můj čas. Obě děti jsem porodila po půlnoci a půlnoc už se zase blížila. Zase cesta noční, tichou Prahou. Chvíli po půlnoci jsem zvonila v Podolí u porodních sálů. Na příjmu monitor, otázky, vyšetření. Stahy byly po 7 minutách. Byla jsem jen na dva prsty, ale řekla jsem doktorce, že druhý porod byl docela rychlý, tak si mě tam nechali. Nedali mě ale na sál, ale na rizikové, které je, ale hned vedle porodního sálu. Manžela jsem musela poslat domů. Na pokoji jsem byla sama, rázná starší sestřička mě poslala do horké sprchy, nemám si moc lehat, spíš se hýbat, abychom to pěkně rozjely :-D Za chvilku mě dala na monitor.

Na monitoru kopečky kontrakcí 5 minutách. Po 30minutovém monitoru si mě chtěla sestra vyšetřit. Byla jsem pořád na dva prsty volně, pak mě překvapila a řekla, že si počká na kontrakci a při té že mě vyšetří. To jsem opravdu neznala a byla zvědavá, co z toho bude. Bylo to docela vtipné protože, do mě vrazila ruku a čekali jsme na kontrakci. Ta samozřejmě ne a ne přijít. Pak se konečně objevila a byla docela silná. Sestra oznámila, že v kontrakci jsem na 6 cm a vak blan, že se hodně vyklenuje a může kdykoli prasknout a že mě pošle hezky na sál. Kontrakce po 5 minutách se stále dali snést a tak jsem si zabalila věci v pokoji a hlavně zavolala manžela, že už zase může přijet. Byly asi 2 hodiny po půlnoci a já už byla dvě hodiny ve dni svého termínu. Tedy 29. prosince 2012.

Mezitím mě porodní asistentka vzala na porodní pokoj, vyšetřila a zeptala se, jestli nechci prasknout vodu, že by se to tím asi urychlilo. Řekla jsem jí, že ano, ale raději až přijede manžel, aby to náhodou nevzalo rychlý spád jako u druhého porodu. Zase jsem si dala teplou sprchu, potom chodila po pokoji a vyhlížela manžela. Dorazil manžel a tak jsem mu podala hlášení, jak na tom jsem. Za chvilku přišla porodní asistentka a tak jsem jí řekla, že jestli to jde, můžeme klidně pustit tu plodovku. Další vtipná situace, asistentka zase čekala na kontrakci, že při ní, až se vak blan napne, tak ho protrhne. Vzala si takovou plastovou, docela dlouhou tyčku na konci asi s háčkem. Zase jsme čekali na kontrakci, asistentka ve mě až po loket. Kontrakce dorazila, ale asistentce se vak blan nedařilo vůbec protrhnout, a tak to zkoušela docela dlouho a taky se divila, že to ještě nezažila takový pevný vak blan, Nakonec se jí to podařilo. Voda začala mírně téct, malému se hlavička posunula trošku dolu, takže za chvilku zase nic neteklo, ale vypadalo to, že jsme malému trošku pomohli v postupu. Taky začaly silnější kontrakce, bolesti do kříže se hodně stupňovaly.

Já vím, nerodila jsem 12 a víc hodin, ale to co nastalo, nebyla moje nejhorší hodinka, to byly 3 nejhorší hodinky. Silné kontrakce a bolesti v kříži skoro nesnesitelné. Mezi kontrakcemi jsem se celá klepala, ne zimou, prostě celé tělo se mi klepalo a nešlo to zastavit. Žádná změna polohy mi nepomohla, chvilku jsem byla na boku, chvilku na čtyřech nakonec jsem zůstala na zádech, napůl vsedě a rukama jsem drtila ty tyče, na kterých jsou opěrky na nohy. Vím, že to začalo chvilku potřetí, pak už jsem toho vnímat moc nestíhala, každou chvilku chodila asistentka, kontrolovala mimí monitorem a hlásila, jak se otevírám. Několikrát jsem manžela prosila, ať ji zavolá, že už to nemůžu vydržet a musím malého vytlačit, že další kontrakci už nedám. Ale vždy jsem ještě nebyla dost otevřená. Vždy přišla a snažila se pomoct, ale ani změny poloh ani nahřívání křížů mi nepomohlo. Manžel se taky snažil, ale já nic nechtěla, prostě jsem byla ráda, že jsem ráda. Nakonec přišla asistentka s tím, že po konzultaci s doktorkou by mi píchla oxytocin na zesílení kontrakcí, docela mě tím dostala, protože jsem si nedokázala představit, že bych ještě potřebovala zesílit kontrakce. Ale souhlasila jsem a doufala, že se tím snad porod urychlí. Byla jsem ve stavu, že kdyby přišla s tím, že jdeme na císaře, tak bych jí ještě poděkovala, a to jsem se před tím císaře strašně moc bála a strašně moc jsem ho nechtěla.

Přišla s kapačkou, napíchla mi ruku a vyšetřila mě. Přišla mi kontrakce a já už to nevydržela a začala jsem tlačit, zjistila jsem, že kontrakce, když jsem zatlačila už tak nebolela, docela se mi ulevilo. Sestra řekla, že už cítí jen lem čípku a že si klidně na vrcholu kontrakce můžu takhle zatlačit. S další kontrakcí jsem zatlačila víc, zase lepší. Nic mě sice k tlačení nenutilo, ale tlačení pomohlo. S další kontrakcí už jsem cítila malého, jak se tlačí na svět. S tou poslední, kterou jsem několikrát dle instrukcí asistentky musela prodýchávat a pak zase tlačit, jsem toho našeho cvaldu konečně dostala ven.

Obrovská úleva, obrovské štěstí. Opakovala jsem malému: Ahoj, ahoj, tys mi dal. Sestřičky i dětská doktorka, která dorazila, až ve chvíli kdy se malý rodil na svět, se mi smály, jak malému nadávám. Zase jsem ho dostala na břicho, kde ho sestra utřela a přikryla. Manžel mohl přestříhnout pupeční šňůru a začal fotit, první okamžiky našeho třetirozeného. Malý se narodil 6:07 hodin (takže žádné popůlnočňátko jako holky) v termínu, tzn. tt 40+0. Měřil 53 cm a vážil 4150 g, docela jsem se divila, že se sestra diví, jak je veliký, myslela jsem, že to zas není taková rarita. Řekla jsem jí, že dle ultrazvuku jsem měla odhad dokonce 4400 g. Tak to jste nám neměla tajit! Já nic netajila, mám to v průkazce a hlavně jsem věřila, že to není pravda :-D Zase jsem všechny pobavila. Doktorka mi zašila zas jen jeden steh, díky bohu za to. Pak mi malého přiložili, hned se chytil. Zase teplá peřinka a svačinka. Miluji Podolí.

Potom sprcha a hezky po svých i s malým do nadstandardního pokoje. Byla jsem, zase ráda, že je volný, holky za mnou mohly přijet i s tátou na dlouho. Taky příbuzní nebyli vázáni jen na návštěvní hodiny. Žloutenku měl malý (a zatím stále má) jen slabou. Mě druhý den dělali 4 odběry krve z prstu na cukrovkový test, který se dělá u každé mamky, která má mimíse nad 4 kg. Malý druhý den zhubl na 3980 g, tak jsem jim měla chuť říct, že už nemá 4 kg, ale pro jistotu jsem si tu cukrovku zkontrolovat nechala. Večer mi doktorka, řekla, že je to OK, že cukrovku nemám. Druhý den měl syn svátek, dostal spoustu dárečků, další den byl Silvestr. Nechci se nikoho dotknout, a proti profesionálnímu ohňostroji nic nemám. Ale to šílenství, které nastalo v Praze už po setmění a trvalo snad do půl druhé, fakt nechápu. Rachejtle a dělobuchy odpaluje snad každý šílenec, prostě No comment.

1. ledna 2013 jsme mohli kolem poledne domů. Byla jsem ráda, že jsem doma. Už v porodnici jsem manžela ujistila, že po třetím porodu už opravdu rodit nehodlám. Zatím mi to vydrželo. No ale nikdy neříkej nikdy, že? :-D

Dneska (11. 1. 2013) má malý 13 dní a už jsme na kontrole u dětské lékařky zjistili, že už jsem ho vykrmila zase na porodní váhu. Má ji přesně, t. j. 4150 g. Slabá žloutenka ustupuje. Cestou od lékařky jsme ještě stihli odvolit v prvním kole nového prezidenta, a tak si troufám říct, že ten den to byl ve volící místnosti ten nejmenší účastník, zatím bez hlasovacího práva :-) Docela se mu to líbilo, vykukoval zvědavě z autosedačky.

No a to je prozatím konec, i když my vesele pokračujeme. Kdybych se náhodou zase zbláznila, nebojte, deníček se zase prodlouží. Děkuji každému, kdo si můj příběh přečetl. A omlouvám se každému, kdo ovládá pravopis, za chyby. Snad se to dalo vydržet. Loučím se. Nejstarší chce přečíst knížku, druhorozená rve Lego Duplo do videa (naštěstí ho máme už dávno vypojené z proudu) a malý junior tu vedle mě vrní v košíku. No není to nádhera?

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
jesenka33
Závislačka 3842 příspěvků 10.02.13 00:36

Teda…to je ale román…ale krásný román… :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :kytka:

 
KrisKa2  10.02.13 00:52

Nahodou pekne napsano a hlavne velky obdiv a gratulace. Ja snad jen dodam, ze jsem loni rodila v Motole a az na hekarnu, dobre.

 
Uživatel je onlineMistee
Kecalka 393 příspěvků 10.02.13 00:57

Krasny! :potlesk: Konecne jsem si poradne pocetla, ne jako kdyz do denicku holky napisou par vet, ze to do pul minuty stihnu prelouskat! Tak at deticky delaji radost a jsou v poradku! :kytka:

 
Zuzee87
Kelišová 5029 příspěvků 10.02.13 01:19

Juuu moc hezky denicek, vsem trem prdolkum preju hlavne zdravicko a hromadu stestii :kytka:

 
Petra2829
Kelišová 7390 příspěvků 10.02.13 08:18

Teda to bylo počteníčko. Fakt pěkné. Smekám. Hlavně že vše dobře dopadlo-Dcerka si musela užít. Ale ty také. dobrá maminka a gratuluji ke všem potomkům :hug:

 
Muna
Ukecaná baba ;) 1449 příspěvků 10.02.13 08:30

Super denicek :palec: akorat nemuzu uverit ze existuje gynekolog co nedela tehotne 8o s tim predloktim na brise jsem taky poprve rodila, strasne, malem jsem sestre vrazila jednu pres hubu

 
chatwenna  10.02.13 08:53

Jsem z toho uplne hotova!! Bozi!! Nadhera! Ale ja bych tedy byla v blazinci… :)

 
iggy.piggy
Zasloužilá kecalka 966 příspěvků 10.02.13 09:33

Krása, přeji šťestí i nadále :hug:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 10.02.13 09:43

Tož to je úžasné, obdivuju, jak jsi to všechno zvládala a zvládla, přeju všem hodně sil a zdraví!!! brečím jako želva

 
Petullka82
Ukecaná baba ;) 1917 příspěvků 10.02.13 09:52

Ani jsem neměla sílu to dočíst, ten Motol mě dostal :,(, právě kvůli takovýmu přístupu jsem podruhý rodila doma a dodnes na to ráda vzpomínám :srdce:

 
paveluska
Kecalka 260 příspěvků 10.02.13 10:22

Moc pěkné napsané a je super že takhle při všem držíte spolu. Přeji jen hooodně zdravíčka, a ať se Vás štěstí drží

 
VeronikaNel
Kecalka 433 příspěvků 10.02.13 10:23

Super dlouhý, krásný deníček :potlesk: :palec: Jako bys mluvila o mém porodu, téměř do detailu stejný! Ochota některých směn v porodnici je opravdu k udivení a popravdě řečeno, díky nim se i po roce chystám k psycholožce!!!Holt Bulovka taky žádná sláva :mrgreen:

 
Pejtsna
Zasloužilá kecalka 826 příspěvků 10.02.13 10:53

Já to moc ráda dočetla, hezký deníček, přeju hodně zdravíčka hlavně :kytka: :kytka:

 
bobanek75
Kecalka 461 příspěvků 10.02.13 11:24

Opravdu hezké počtení..před 10 měsíci jsem porodila SC třetí dítě…námětu na deníček by bylo požehnaně, jen bych to tak hezky nesesumírovala dohromady:-)Přeji spoustu nádherných bezproblémových dní, dětem hodně zdravíčka a rodince hodně štěstíčka:-))) :potlesk:

 
miru81
Neúnavná pisatelka 18584 příspěvků 10.02.13 11:37

Krásný, nádherný, povedený :palec: :kytka:

 
NikSo
Ukecaná baba ;) 1482 příspěvků 10.02.13 11:45

Kráásné… mooc kráásné… :srdce:

 
Kakika
Extra třída :D 13428 příspěvků 10.02.13 12:32

Dlouhé, ale četlo se to samo. Chvílemi jsem měla slzy na krajíčku, chvílemi jsem byla napnutá jak struna a po zbytek jsem měla přitroublý úsměv :lol:
Moc krásný deníček, užili jste si perné chvíle, ale je vidět, že vás to nepoložilo a jedete dál. Tý jo a tři děti takhle krátce po sobě…tak to jste borci :pankac: :pankac:
Tak hlavně přeji spoustu těch „nudných“ dnů, o kterých nemá moc smysl psát ;) Ale deníček o třech sourozencích..jak si hrají, jak to máš doma sehrané..tak ten bych si přečetla ráda :hug:

 
Mamango
Ukecaná baba ;) 1165 příspěvků 10.02.13 12:40

Mám moc ráda dlouhé deníčky a ten tvůj byl obzvlášť čitelný :) obdivuji že jsi zvládla 3 dětičky v tak krátkém časovém horizontu, nádhera :srdce: přeji mnoho zdraví dětičkám :*

 
Narovnako
Kelišová 5108 příspěvků 10.02.13 12:49

Moc krásný deníček..

 
unity
Kecalka 167 příspěvků 10.02.13 13:29

Krásný vtipný deníček, gratuluju k dětičkám a přeji především zdraví. Doufám, že nejstarší dcerka všechno zvládla v pořádku a chodí normálně jako ostatní děti bez následků. Obdivuju všechny, kdo si takhle pořídí děti brzo po sobě, ale čiší z Vás spokojenost :palec: to je důležité :dance:

 
ashlee
Zasloužilá kecalka 579 příspěvků 10.02.13 13:32
:kytka: :potlesk:
 
Uživatel je onlineTomička
Ukecaná baba ;) 2236 příspěvků 10.02.13 13:36

Luxusnípočteníčko :-) Gratuluju ke krásným dětem a jenom zdraví Vám! :srdce:

 
dvojmatka
Kelišová 5278 příspěvků 10.02.13 13:45

Tak jsem si početla a pobrečela! a smekám, jak jsi zvládala cvičení, operace s tou starší a k tomu kojení mladší…a vše okolo - fakt klobouk dolů :kytka: a gratulace ke třem úžasným dětem :kytka: a přeju už jen pohodu, zdraví a štěstí!! :srdce:

 
jaaaanina
Echt Kelišová 8612 příspěvků 10.02.13 13:47

Moc hezké počteníčko :srdce: :srdce: :srdce:

 
lebudik
Ukecaná baba ;) 1850 příspěvků 10.02.13 13:50

Nádherný deníček, spousta zážitků, chudinky holčičky si vytrpěly své :( Moc držím palce, ať se Vám daří a jste všichni zdraví a šťastní :lol:

 
Kajuli
Ukecaná baba ;) 1749 příspěvků 10.02.13 14:03

Bezvadné:) Tři děti tajně závidím, ale hlavně přeju. Hodně zdraví celé rodině!
@Muna Existuje, alespoň já jsem bez tohoto manévru zvládla odrodit (i když na mě se dopouštěli jiných nešvarů, proto Poruba už nikdy více…).

 
neddo
Závislačka 3392 příspěvků 10.02.13 14:04

Moc krasnej denicek :potlesk:, vubec mi nevadilo, ze byl tak dlouhej :kytka: :hug:

 
Gaaabiii
Stálice 55 příspěvků 10.02.13 14:05

Krasne, :kytka: tlacim slzy. Gratuluji a preji stesti a hlavne zdravi cele rodince.

 
Kasperle
Kecalka 478 příspěvků 10.02.13 14:37

Velmi hezké a poutavé čtení, nešlo to nedočíst do konce. Gratuluju ke třem potomkům, ať se daří a ať jste všichni zdraví a spokojení. :kytka: :kytka: :kytka:

 
Kasperle
Kecalka 478 příspěvků 10.02.13 14:37

Velmi hezké a poutavé čtení, nešlo to nedočíst do konce. Gratuluju ke třem potomkům, ať se daří a ať jste všichni zdraví a spokojení. :kytka: :kytka: :kytka:

 
mamcapavca
Závislačka 4752 příspěvků 10.02.13 15:03

Ano ano, velmi ldouý a dobře čitelný deníček, i mě to nedalo to nepřečíst do konce :mrgreen: :kytka:

 
Damasek
Ukecaná baba ;) 1021 příspěvků 10.02.13 15:44

Tak to je opravdu krásný příběh, který mě místy rozplakal a místy rozesmál :D Přeju hodně zdraví a štěstí celé rodince! :palec:

 
anduletka
Kecalka 297 příspěvků 10.02.13 15:50

Uzasny denicek… teda jste silna zenska, bylo mi obcas pekne uzko, ale dobre to dopadlo :kytka:

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 10.02.13 16:00

Dobře se to četlo. S tím cvičením fakt smekám, mě stačilo měsíc s prvorozeným a i tak jsem to flákala :oops:
Akorát si připadám jako naprostá matka tyranka, protože když jsem šla s ročákem na operaci (stáhnutí varlete do šourku), tak v době, kdy ho odvezli na sál, tak jsem si honem běžela pro kafe a nějaké pláče atd jsem nepociťovala a to jsem byla jinak zahormonovaná těhule. A teda ta JIP po operaci mě dostala, syn byl po cca 20min narkoze a řezu v podbřišku a na pytlíku a normálně mi ho dali hned na pokoj, taky mi tam snad hodinu v kuse řval, nedokážu si představit, co by dělal někde sám na jipce 8o

 
dadar
Stálice 71 příspěvků 10.02.13 16:25

Po tomto příběhu bych šla ihned do druhého :-) Krásně napsané. A velká šťastná rodina, a pisatelku obdivuji, jak vše statečně a s nadhledem zvládá! Super!

 
kufnerka
Zasloužilá kecalka 877 příspěvků 10.02.13 17:05

Tedy moc krásně napsané a obdivuji tvoji sílu. :potlesk: :potlesk: Občas jsem měla slzy v očích a nebo úsměv, moc hezky se to četlo. Přeji celé rodině mnoho zdraví a štěstí :srdce: :hug: :hug: :kytka: :kytka: :kytka:

 
petulle
Kecalka 339 příspěvků 10.02.13 17:17

Pěkný, dlouhý deníček, četla jsem to jedním dechem, moc gratuluji k 3 dětem :hug: :hug: :hug: a hodně zdravíčka celé rodince :kytka: :kytka: :kytka: :kytka:

 
Lucinatko
Závislačka 4724 příspěvků 1 inzerát 10.02.13 18:43

Parad! Konecne neco od zacatku do konce :potlesk: pekne napsane. U prvniho porodu se mi sviral zaludek, jak jsi se nemohla nikde dovolat sveho miminka :( Tak at se vam dari!

 
péťaskléňa
Kecalka 372 příspěvků 10.02.13 18:57

Krásně napsané.. :srdce:
Přeju moc štěstí do dalších dní :!

:kytka:
 
jeudi
Stálice 90 příspěvků 10.02.13 19:11

Ty jo cetla sem to pres pul hodiny a moc pekne napsane, jen me zarazilo to odebirani krvekdyz ma mimi nad 4 kg nas malej mel 4.5kg a nic mi nekontrovali. jinak smekam, mit takhle deticky po sobe, tak hodne zdravicka vam vsem :-)

 
Cuarentena
Echt Kelišová 8068 příspěvků 10.02.13 19:28

Náhodou, pěkné čtení.
Jen ten ospalý doktor v první porodnici - to je normální, doktoři na noční službě přeci spí naprosto legálně a jsou buzeni, jen když jsou potřeba. Tos nevěděla? :lol: :lol: No, jde vidět, že sis mimo porody ve špitálech naštěstí moc nepobyla. S tím těžkým třetím porodem jsi mě vystrašila, čekám čtvrté a počítala jsem tak nějak, že to bude čím dál rychlejší, nechci superobříka. :mrgreen:

 
Veras82
Závislačka 2583 příspěvků 10.02.13 19:57

Moc gratuluji ke vsem trem detickam…a kdyby nahodou, tak pisni pokracovani ;)

 
Osička
Ukecaná baba ;) 1337 příspěvků 10.02.13 21:34

Krásný deníček. Přeji Vám všem hodně zdraví a štěstí :hug: A k Motolu - je to tam pořád stejně mizerný (rodila jsem kluky 25.10.2012) a lituji, že jsem tam vůbec lezla :cert: Znovu by mě tam už nikdo nedostal!

 
L2n  10.02.13 21:49

U tohoto deníčku nevadí, že je dlouhý. Je záživný a pěkně se mě četl. Přeju hodně sil a pevné nervy, no a hlavně zdraví pro děti i rodiče ;-)

 
Mobidick
Závislačka 3235 příspěvků 10.02.13 21:54

Dekuji za krasne pocteni, je moc dobre, ze jsi vse tak detailne popsala, casem clovek zapomina. Zamrazilo me u prvniho porodu, jak jsi nemohla k dcerce, to muselo byt tezke. Je zajimave jak byl kazdy porod jiny, rikala jsem si ze ten druhy byl tak rychly mozna proto, ze byl tak brzy po prvnim diteti a kdepak, trepti porod tuhle teorii vyvratil. Je fakt ze se neda nic predpokladat, tedy alespon u porodu :) Gratuluji ke trem detem, to je muj sen ;) :mavam: Jsem tak zvedava jak se jmenuji :oops:

 
silwuschka
Závislačka 4410 příspěvků 10.02.13 22:17

Přišlo mi, že čtu zajímavou knížku, super, hodně štěstí vám všem :mavam:

 
Misi-nnka
Ukecaná baba ;) 1484 příspěvků 10.02.13 22:30

To je krasne:) přeji všem hodne stesticka a hlavne zdravicka!!! :hug:

 
Honey 80
Zasloužilá kecalka 569 příspěvků 10.02.13 22:40

Přidávám se k ostatním a deníček moc chválím :palec:. Četla jsem ho jedním dechem a stručně děj popisovala manželovi, který si hoví vedle mě a čte knížku. I on se ptal…„…a jak to dopadlo??“ :mrgreen:
Moc gratuluji k dětičkám a smekám před tvou pamětí! Tolik detailů ze všech porodů, to si jen tak každý nepamatuje :mrgreen:
Buďte šťastní a zdraví!!! :kytka:

 
Terulisekk
Kelišová 6962 příspěvků 10.02.13 22:43

Páni… tak po třetí jsem to dočetla-čtu to už od odpoledne ale musela jsem odbíhat na venčení psů, vaření a televizi:D.. super!! Jsem ráda že to s prvorozenou dopadlo takhle dobře! a vůbec.. jsi skvělá!
dej se na psaní knih, protože tvé knihy by byly dobré na čtení!! skvělé! ať se vám všem daří a hodně zdravíčka

 
fayinka  10.02.13 22:48

Miluju dlouhé deníčky! Skoro jak knížka! :) Držím vám palce, přeji hodně zdraví a tu pohodu, co máte teď ať vám dlouho vydrží :dance:

PS: Díky za další zkušenost z Motola, máme ho taktéž „za bukem“ - akorát jsem se utvrdila, že tam opravdu ne-e.

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček