Nejhezčí dárek k narozeninám

cibulka  Vydáno: 13.09.04

Ano, ano. Přesně tak. 29.7.2004 ve12:40 se nám na moje 27 narozeniny narodilo naše první miminko Šimonek 3950g a 52cm. Narodil se 41+2tt.

Sepsala jsem průběh porodu a doufám, že ty, které to teprve čeká se při jeho čtení alespoň trochu zbaví strachu a ty, které to mají prozatím za sebou si rády zavzpomínají.

V těhotenství jsem samozřejmě chodila do předporodních kurzů a tak jsem se s blížícím se termínem porodu nemohla dočkat až všechny vědomosti využiji v praxi. Musím podotknout, že jsem se porodu vůbec nebála. I když jsem v těhotenství ležela kvůli hrozícímu předčasnému porodu, když jsem se přehoupla přes termín začala jsem si ho „vyvolávat“ sama přírodními prostředky, protože mi naopak určili termín na vyvolání. Porodní asistentka nám doporučovala sklenku červeného, (na rozlišení kontrakcí od poslíčků) masáž bradavek, výšlap do přírody, gruntování a taky sex. Všechno kromě toho posledního jsem si plnila jak divá a nic a tak jsme se 28.7. kolem půlnoci trošku přitulili a já jsem si před tím ještě dala teplou vanu a maličkou skleničku vína.

Ve 02:30 mně probudily kontrakce po 2 minutách,tak jsem vstala, manžela nechala spát a začala bloudit po bytě. Dochystala jsem si tašku do porodnice, uvařila 2 l maliníkového čaje, vydrhla koupelnu, roztřídila starší časopisy, dívala jsem se na televizi, četla si a vůbec dělala takové ty drobnosti v bytě. Kontrakce stále pod 5 min., ale chvíli po 2 a chvíli po 5 minutách, což jsem považovala za nepravidelnost. Až do konce porodu jsem větší pravidelnosti nedosáhla. Poučena z kurzu, že u prvorodiček to trvá kolem 8-12 hodin jsem se nevzrušovala s odjezdem do porodnice a navíc když jsem si dala 2× horkou sprchu tak kontrakce zeslábly a prodloužily na 5 min, tak jsem si nebyla tak zcela jistá, jestli to nejsou jenom poslíčci, (i když se kontrakce potom zase zintenzívnily). Nevím proč, ale nebyla jsem při porodu schopna se orientovat v čase. Dokonce jsem si v prvních minutách po porodu myslela, že jsem porodila o půlnoci (porodní sál neměl okna). Od bolesti mi pomáhalo prodýchávání a ve stoje takové pohyby pánví zepředu do zadu. Zkoušela jsem balon, ale bolest se na něm ještě zhoršila. Taky jsem si ještě sama doma dala nálev, protože jsem nechtěla, aby mi ho dávali tou stejnou rourkou jako ostatním. V 6 ráno zvonil manželovi budík a tak jsem mu řekla ať ještě chvíli spí, že už možná rodíme, ale že máme ještě spoustu času. Na 8:45 jsem byla objednaná na monitor a tak jsem si říkala, že když tam dojdu a bylo by to ONO, tak budu ráda, když budu otevřená na 3 cm, aby mně vůbec přijali. Tak jsem si ještě dala asi na 45 min teplou vanu. Taky jsem ještě dala zprávu na emimino a kolem 8 hodiny jsme vyjeli.

Po vaně mi kontrakce skoro úplně vymizely až na hranici, kde jsem o nich sotva věděla. Taky jsem kontrakce očekávala takové, že mi u nich viditelně ztvrdne a vystoupí břicho a to jsem nepozorovala. Bolest jsem nepociťovala ani v podbřišku, ani v kříži, jen jakoby na posledních centimetrech kostrče. Do porodnice jsme dorazili za 20 min. a protože jsem bolesti sotva cítila, tak jsem na ambulanci nikomu nic neřekla a chtěla jsem počkat až na monitor a ten nezklamal. Hned při napojeni bolesti značně zesílili, ale byli jen po 5 min. a tak jsem se dál strachovala, že mne pošlou domu. Na vyhodnocení monitoru jsme čekali do 10:15. Mezitím jsem si v čekárně prodýchávala kontrakce teď už zase po 2 min. a abych nervózního manžela uklidnila, poslala jsem ho do kantýny ať nakoupí nějaké jídlo a hlavně spoustu časopisů, abychom měli mezi kontrakcemi co číst. Odhadovala jsem to tak na někdy večer po 8. Tedy jestli je to opravdu ONO. Ani kopečky na monitoru mě nepřesvědčily, protože sestřička je viděla a nic mi na to neřekla. Živě si pamatuji, jak jsem měla mezi kontrakcemi v té čekárně záchvaty smíchu z manžela, který nemohl pochopit proč jsem o těch kontrakcích nikomu neřekla a už hodinu a půl tam sedíme, když už jsme mohli RODIT vevnitř. Se smíchem jsem mu říkala, že budeme rádi, když to zvládneme do večera. Na moje pokyny nakoupil plnou igelitku jídla (samozřejmě hlavně pro svoji posilu). Pak jsem šla konečně do ordinace, kde seděla mladá a dle mého názoru ne příliš zkušená doktorka, se kterou jsem měla tu čest už dřív. Ta mi řekla, že jsem sice měla jít zítra na vyvolání, ale že podle jednoho UTZ to ještě posune o několik dní dál. Tak to do mě vjel čert a řekla jsem jí o kontrakcích a jejich frekvenci a ona řekla, že jsou to určitě jen poslíčci. Tak jsem jí jednu opravdu silnou předvedla a ona mi po vyšetření dole řekla, že jsem tak na 3 cm a zeptala se mně, jestli CHCI přijmout. Řekla jsem, že rozhodně. Proč se trápit cestou domů a odpoledne zase zpět.

Ani jsem nemluvila s manželem a už jsem byla na porodním sále a porodní asistentka mě ani ne 5 min. po doktorce taky vyšetřila a řekla, že to je rozhodne na 6 cm a ne na 3 cm a jestli chci píchnout vodu. Já se jen ujistila, že to nebolí a svolila jsem. V tu chvíli jsem se rozklepala. Tak už je to tady. Já RODÍM!! Jen se mi všechny ty vědomosti z kurzu nějak popletli a já si neuvědomovala, že když jsem na 6, tak teď to půjde asi rychleji, když jsem takzvaně za půlkou a pokud to dobře půjde, tak podstatnou část máme za sebou. Vždy jsem chtěla co nejdéle zůstat doma, užít si ty bolesti co nejdéle ve svém prostředí, ale bála jsem se, že by mohli nastat nějaké komplikace a tak jsem s tím nepočítala, že mi to takhle vyjde. Další věcí která mi vyšla byl výběr porodního pokoje. Chtěla jsem rodit do vody a tak jsem si vybrala jediný s vanou. Naštěstí byl volný. Po píchnutí vody přišel manžel s věcmi a já se začala těšit, jak si pustím svá oblíbená CD, jak si zapálím aromalampičku, jak si budu dávat nahřívací polštářek na kříže, no a samozřejmě jak si mezi kontrakcemi přečtu ty časopisy, kterých manžel nakoupil asi za 250Kč. V prvních 20 minutách po píchnutí vody jsme ještě vyplnili a podepsali nějaké formuláře, já si došla naposledy na WC, kde jsem poprvé byla při kontrakci trochu hlučná a potom už jsem si mohla vlézt do vany a začít si ji napouštět. V těchto 20 ?zlomových? minutách jsem měla asi 5 přijatelných kontrakcí jen lehce silnějších než ty doma. Ležela jsem ve vaně a pouštěla si vodu na břicho, i když vlastně nevím proč, protože jsem po celý porod měla jen tu bolest na kostrči. Najednou jsem začala mít strašnou potřebu tlačit. Poslala jsem manžela pro porodní asistentku a ta mě po vyšetření řekla, že si už můžu přitláčet, čemuž jsem nechtěla věřit, protože jsem se bůhví proč stále odhadovala na sotva polovinu 1. doby porodní. Porodní asistentka počkala na další kontrakci a znovu mně vyšetřila. Řekla, že se musím otočit na bok, aby mohla hlavička miminka dorotovat a já ochotně poslechla. Teprve v tuto chvíli přišli takové bolesti, že jsem poprvé zapochybovala, jestli to zvládnu. Jen tak pro jistotu jsem prohodila, že na analgetika je asi pozdě a bylo mi potvrzeno, že ano. Prohlásila jsem, že druhý dítě rozhodně nikdy a dost mě naštvalo, že se tomu manžel i žákyňka smáli. V té teplé vodě se mi začalo dělat špatně a navíc i přes to, že jsem se snažila dýchat podle pokynů, brnělo mně celé tělo, protože jsem se předýchávala. Sama jsem navrhla, že z vany vylezu a tak se i stalo a já už pak nevyužila možnosti se tam vrátit. Jediné co jsem chtěla bylo si lehnout na lůžko a to i přesto, že jako o další poloze jsem uvažovala o stoličce. Kontrakce už byli opravdu silné a já si stále musela lehat na bok kvůli hlavičce. Můj subjektivní dojem byl ten, že jsem u každé bolesti musela křičet, ale manžel říkal, že vůbec ne. Protože jediný monitor, který mi točili byl ten na ambulanci, museli mi další natočit právě teď. Když porodní asistentka řekla, že jde pro monitor a že se za chvíli vrátí, jednoduše jsem jí to s přicházející kontrakcí zakázala, protože jsem se bála, že když mi nebude stát mezi těma nohama a koukat mi tam, tak že to mimino při té kontrakci jen tak vystřelím do vzduchu. Samozřejmě šla. No a po natočení najednou neřekla : ?přitláčet?, ale : ?tlačte ze všech sil?. Tak jsem se do toho pustila. Bohužel kontrakce byli silné, ale krátké. Tak mi chtěli něco píchnout, ale já jsem to bůhví proč odmítla. Na jednu kontrakci jsem stihla zatlačit jen 2× někdy i jen 1×. Ted přišla velmi důležitá chvíle pro manžela. Doteď mi mohl pomoci jen tím, že mi otíral čelo a podával pití. Nyní mu doktor řekl, že mi má dát dlaň na břicho a při kontrakci tlačit se mnou. Tak tlačil seč mu síly stačily a na závěr ho doktor vystřídal, ale ten tlačil celým předloktím a to už mi tak nepomáhalo. Pří každé kontrakci mi porodní asistentka řekla ať to nechám vystupňovat a potom (a to mě velmi překvapilo) do mě strčila ruku a ?něco? tam dělala, ale co, to mi při tom tlačení unikalo. Začátky těchto kontrakcí byli hodně bolestivé, ale jak jsem zatlačila tak to naprosto přestalo bolet a jen jsem cítila, jak se mi dole v břiše sune něco teploučkého. Chtěli mě nastřihnout, ale já jsem nechtěla a tak bylo po mém. Při další kontrakci jsem najednou uviděla venku velkou fialovou hlavičku a na další zatlačení se porodila ramínka. Pak mi položili na břicho fialový mazlavý uzlíček, který řval jak siréna. Hned mi ho však vzali, protože se napil plodové vody a tak ho dost odsávali. Na sále mi ho nepřiložili a odvezli si ho na hlídání. Dovezli mi ho až za 5 hodin, ale i tak se ukázkově přisál. Jen jsem se ještě stihla zeptat manžela , jestli má malej všechno. Mezitím jsem dostala injekci na vypuzeni placenty. Na jednu kontrakci byla venku a taky to nebolelo. Nechala jsem si ji ukázat. Byla prý hodně velká, což u větších miminek bývá. Následovalo šití, kterého jsem se bála (na rozdíl od porodu samotného), ale ani opich ani to šití jsem necítila (až na jeden steh). Manželovi se při porodu placenty udělalo špatně, protože v tom zmatku zapomněl, že jsme se domluvili, že na tuto ?krvavou? fázi odejde. U mého porodu byla moc příjemná porodní asistentka, milá žákyňka a úžasně hezkej doktor. Po šití nám všichni zúčastnění podali ruku a poblahopřáli. Od příjmu po narození miminka to trvalo jen necelé 2 hodiny takže jsem nestihla ani vyndat porodní plán, ani upozornit na to, že chceme darovat pupečníkovou krev, natož si číst.

Na odd. šestinedělí jsem měla nadstandard, tak jak jsem chtěla. Vždycky jsem si myslela,že hned po porodu budu cítit strašnou lásku k tomu drobečkovi, ale když mi Šimonka dovezli na pokoj, tak jsem stála nad tou postýlkou a v duchu jsem si říkala: ?Panebože, já nic necítím, no to asi budu špatná matka!? Cítila jsem jen takovou něžnost, když tam tak se mnou ležel. Celou první noc jsem nemohla spát, protože jsem si myslela, že teď musím pořád hlídat jestli dýchá. No a jak jsem se na něj celou noc dívala, tak jsem se k ránu při přebalování přistihla, jak mu pusinkuju patičky a šeptám do ouška, že ho strašně miluju??

Chtěla bych touto cestou poděkovat manželovi za podporu jak v těhotenství,tak u tohoto porodu a pochválit ho za to, jak to všechno v pohodě zvládnul Doufám, že příště tomu bude taky tak,protože už teď se na to druhý miminko moc těším.

**CIBULKA **

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  13.09.04 19:54

Blahopřeji, maminko.
Hodně štěstí Vám oběma!
Jo a mimochodem, slzela jsem jako želva. KRÁSNĚ NAPSANÉ.

Lucka

 
Anonymní  13.09.04 20:59

Moc pěkně napsané, až jsem dostala chuť rodit :-)

Ilka 6+3tt

 
Anonymní  14.09.04 09:17

Moc blahopřeju k narození Šimonka!!! Taky jsem si pěkně poplakala, moc hezky a dojemně jsi to napsala. Každopádně čím víc články tohoto typu čtu, tak se porodu víc a víc bojím.

Jediná výhoda je, že porodit se prostě musí. Návštěvu lékaže, zubaře, pohovor…všechno můžeme odložit či zrušit, ale porod je nevyhnutelný a před ním neuteču, takže to snad zvládnu jako ty.

Katka

 
Slanka
Zasloužilá kecalka 687 příspěvků 16.09.04 15:21

Náááádherný článek!
Gratuluji jak k narozeninkám, tak hlavně k Šimonkovi!:) Přeji oběma hodně zdravíčka a štěstíčka!
PS: manžel je fakt teda silňoch. Klobouk dolu :o)
Slanka*

 
Anonymní  17.09.04 13:36

Cibulko!

Moc Vám blahopřejeme k Šimonkovi! Dnes jsem začala 30tt a tak jsem hltala každý tvůj řádek:)

Ještě jednou blahopřeji a přeji jen a jen štěstíčko do života!

Pá Montička + mimizemšťánek

 
briggitta
Závislačka 2775 příspěvků 22.09.04 08:36

Ahojky,
musím říci, že Tvůj článek jsem si přečetla jedním dechem a sem tam mi u toho ukápla i nějaká ta slzička. Jilikož mám rodit kolem 27.10. a 21.10. mám narozeniny (mimochodem také 27. :-))) ), tak doufám, že zažiju něco podobného jako ty. Přeji Tobě i miminku hodně zdravíčka.

 
Anonymní  02.10.04 00:11

Gratuluji!!!!
Krásně jsem si pobrečela a šla se podívat do postýlky na našeho krásného drobečka, jehož porod byl nejkrásnějším zážitkem v mém životě.

Ať se vám daří!!!!

Jana

 
Anonymní  07.10.04 21:19

Ahoj Cibulko! Moc Ti gratuluji k překrásnému narozeninovému dárečku a přeji, aby radost z něj přetrvávala i mimo narozeninový den. Mě se miminko sice nenarodilo v den narozenin, ale v tento den mi lékařka potvrdila těhotenství, takže i pro mne to byl nejhezčí dárek. Ať je Šimonek zdráv a přináší Vám jen radost.

Vložit nový komentář