Nejhorší sen z dětství?

BLeaa  Vydáno: 27.12.12

Jak jen začít? To je určitě první myšlenka, která nás všechny napadne, když se chystáme vypsat. Nejde mi v podstatě ani o nějaké názory, zkrátka potřebuji začít „žít“, dýchat, usmívat se a těšit na spatření anděla.

Samozřejmě nemohu sepsat všechny své „vzpomínky“, ale potřebuji ze sebe dostat následující obrázky, které si neustále uchovávám v paměti. Kéž by veškeré ošklivé vzpomínky šly stisknutím tlačítka, stejně tak jako zde na klávesnici, vymazat. Zkrátka DELETE!!! Bohužel to tak nejde. A je to skutečně bohužel, či si je máme uchovat pro případ…pro jaký případ? Jako ponaučení? Ale jaké…

Bylo mi 9 let. Nejhezčí narozeniny, které si vybavuji s oslavou svých spolužáků ze základní školy. Tenkrát to bylo vše v pořádku. Dalo by se říct, když pominu fakt, že se mamka rozvedla s otcem, který nebyl můj biologický, pouze mě vychovával a předal své jméno. Jak je možné, že o rok později se vše zbortilo? Jak to mohli všichni ti dospělí dopustit?

Najednou jsem byla doma s mamčiným přítelem, Petrem, sama, v baráčku, který postavil můj děda, její otec. Maminka odletěla do daleké Anglie. Našla si tam práci. Chtěla, abychom se měli lépe, zřejmě. Již si moc nevzpomínám, zda jsem navštěvovala základní školu. Jen matně si vzpomínám, že jsem se chtěla učit, ale místo toho jsem musela akceptovat Petrovo neustálé popíjení alkoholu s přáteli u NÁS v baráčku. Jakožto desetiletá dívka jsem opravdu netušila, že ten bílý prášek na stole patří do nosní dírky a že můj pejsek Keith (pitbull) je v podstatě jeho oběť, na které si vylívá zlost!

Mým prvním šokem se stala noc, kdy mě vzbudilo nejhorší kňučení štěněte, které slyším dodnes v uších. Můj pejsek trpěl a já nemohla udělat nic. Zachumlaná pod dekou, na rozkládacím křesle v obývaku, jsem se slzami v očích vnímala Petrův hlasitý hlas, rány a Keithův „brek“. Jako dnes si vybavuji, jak jsem se přemlouvala, a odpočítávala jsem si čas, kdy se zvednu, otevřu dveře a uteču! Nezmohla jsem se na nic! Taková jsem silná holka - bylo mi ze mě špatně. Druhý den jsem musela umýt „důkazy“. Dostala jsem do ruky hadr, kýbl a pokyn smýt krev na dlaždičkách. A v noci to přišlo znovu.

Jak jinak to mohlo dopadnout než ranním pohledem na Keitha v ložnici v prvním patře našeho baráčku, s vyplazeným jazykem, nedýchajíc. První bolest ze ztráty milovaného. Jen nedat nic zdát, rozloučit se a jít do školy. Tenkrát mi to prošlo. Odpoledne, když jsem se vrátila domů, jsem uslyšela známý hlas, vycházejíc z obýváku. MAMINKA! To obejmutí mě ještě teď hřeje. Hned jsem jí řekla, že Keith umřel, že jsem ho viděla, a že Petr dýchal bílý prášek. „Kočičko, to se Ti jen zdálo, zapomeň na to“! Bylo mi řečeno. „Koupíme nového pejska.“

A nový pejsek byl na světě. Už si nevybavuji, po jaké době jsme si pro něj jeli. Každopádně jsme měli dohromady 6 psů. Ani jeden nepřežil, nebo nám bylo řečeno, že zdrhl, když ho šel Petr v noci vyvenčit. Kde je pravda se nedozvím - ani ji vědět již nechci. Další rok uplynul, a tentokrát jsem šla k mamčiný sestřenici, Monice. Na pár týdnů, než se maminka vrátí z Anglie. Byla jsem u ní zřejmě půl roku. Docházela jsem do školy, vše v pořádku. Ale tety (Moniky) manžel to již dál nesnesl. Šla jsem tedy, přes korespondenci, k tetě Vlaďce, mamince mé nejlepší kamarádky Jany. V tu chvíli jsem byla šťastná, i Jana. Respektive jsme si z toho možná i dělali legraci, že spolu budeme bydlet. Byli jsme za to hrozně vděčné. A bylo o mě postaráno.

Konec roku, 4. třída. Hned, co za mnou bouchli dveře zákadní školy, zavolala na mě paní ředitelka. Stála opodál s další paní. Šla jsem k nim. Najednou jsem seděla v autě, a cestovala neznámo kam. Vešli jsme do bílého domu, prošli dlouhou chodbou, posadili se na lavičku, kde seděla k mému úžasu má babička. Neviděly jsme se dlouho, proto jsem na ní i zapomněla. Tenkrát se totiž s mamkou pohádali - respektive se pohádala celá rodina. Tedy se spolu nikdo nebavil. Dnes již vím, že to bylo kvůli majetku. Tedy, babička! Oči plné slz a na rtech úsměv.

Nechápala jsem, co se to děje. Měla jsem zlost. Mé myšlenky vyrušilo hlasité zvolání mého jména, a výzva k navštívení daných dveří. Vešla jsem dovnitř, vzápětí za mnou babička. A najednou výslech. Kde je maminka? Kde jsi spinkala? Co jsi jedla? Jak Ti to jde ve škole? Máš čisté kalhotky? A na konci překvapivá otázka: „Můžeš si vybrat. Můžeš bydlet u babičky, tatínka, nebo jít za ostatními dětmi do dětského domova.“

„Půjdu k babičce“, třepajícím se hlasem zněla má odpověď. Dnes už nevím, jak to pokračovalo dál, ale vím, že jsem u babičky měla pokojíček, postel, teplo, pár svých věcí, a polštář - do kterého jsem noc co noc plakala a stýskala si po mamince!

O prázdninách jsem si ve městě, kde jsem zrovna žila, našla kamarádky, které také nastupovali 5. třídu základní školy. Byla to velká výhoda, jelikož jsem nastupovala do nové školy a už znala pár holek. S nimi jsem se chovala jako dítě, ale stesk po mamce byl silnější než já. Stále jsem nechápala, proč jsem teď u babičky, a jak je možné, že jsem ještě neviděla maminku. Díky babičce mi začala jít škola a dostala jsem řádné vychování. Pravidla se musela dodržovat. A já se snažila. Opravdu moc. Začali mi k babičce chodit pohledy, dopisy, balíčky. Od maminky. Hned mi bylo lépe, a moc jsem se těšila na vše, co mi tenkrát psala.

Možná to dodnes neví, ale její řádky, slova mě tenkrát drželi hodně nad vodou, než nějaké balíčky s věcmi a sladkostmi. Ta slova, přání a sliby! Nadešel den D. Maminka se vrátila z Anglie. Přijela k babičce. Opět to obejmutí, nejkrásnější na světě. Obě jsme se usmívaly. Obě šťastné - zase spolu. Nicméně, nemohly jsme spolu být. Jen o víkendech. Pravomocně jsem byla přidělena do péče babičky. Maminky sestra Tereza, v dobu, kdy jsem byla u Vlaďky, navštívila obor sociální péče a popsala danou situaci - v podstatě nahlásila, že se o mě maminka nestará. Na jednu stranu - ano, pravda, na druhou stranu - posílala peníze a postaráno o mě bylo.

Nikdo nás nerozdělil. Nedaly jsme se. Každý víkend jsem byla u ní v garsonce. Byly jsme spolu, a to pro mě bylo nejdůležitější. Nicméně, táhlo mi na 15 let a rozhodly jsme se, že zkusíme spolu a mamčiným přítelem bydlet dohromady.

Nastoupila jsem na střední školu a našla si přítele. S mamkou jsme měly krásný přátelský vztah - a to byl kámen úrazu. Jelikož v 15ti, 16ti letech se snažit začít vychovávat své dítě, je docela pozdě. Už to nešlo. Hádaly jsme se a kolikrát si vyčítaly minulost.

Stal se ale zázrak - nový život. Narodila se mi sestřička. Byla jsem za ní šťastná. Hlavně šťastná za to, že maminka je šťastná, že má novou rodinu. Přišel den, již jsem byla ve 3. ročníku, kdy mi maminka oznámila, že se budeme stěhovat 100 km od místa, kde jsme žili. Můj přítel, má škola, mí přátelé. „To nejde, mami“! Já jít nemohu. Bylo mi 17 let. Přítel mi tedy navrhl, abych šla k němu, do baráčku. Horní patro by bylo naše a dole by žila jeho maminka s novým partnerem - dnes již manželem.

Po sálodlouhých rozhovorech, řešeních, domluvách se tak stalo. Najednou jsem se musela o sebe začít starat sama. Od vaření, po žehlení a ještě se starat o chlapa. A přišlo znova odloučení od maminky. Tentokrát jsem to brala samozřejmě jinak.

Toť hodně ve zkratce příběh, který jsem si prožila jakožto malá holka. Dětství? Nejkrásnější období života? Pro mě rozhodně ne. Vím, že nesmím dopustit, aby se takto cítila má dcera. Možná z toho nějaké ponaučení opravdu je. Vážit si každé chvilky s milovaným člověkem a smířit se s s tím, co mám, a nechtít víc, abych nakonec o všechno přišla?

Jen bych potřebovala všechny tyto vzpomínky vzít a zahodit. Je to vše minulost, ano, ale přesto, když slyším kňučení psů, vidím před sebou svůj zážitek. K sakru, život je přeci krásný, jen si ho krásným musíme udělat. A já bych moc chtěla…moc.

Určitě jednou příjde den, kdy se nad toto všechno povznesu a budu spokojeně žít se svým přítelem a naší dceruškou. Jen to ještě chvíli potrvá. Jsou to moc silné zážitky, hodně emotivní a odstrašující. Přítel je z plně funkční rodiny, jen přišel o tatínka, tedy je zde nový člen manžel jeho maminky. Nicméně to nemění nic na tom, že má dvě skvělé sestry, úžasnou maminku a hlavně ON je pro mě mou záchranou. V podstatě mě vzal pod křídla a má mě tam doteď. Andělé existují.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Wink
Kecalka 263 příspěvků 27.12.12 00:24

Pokud si prectes muj denicek Nestesti ve stesti, zjistis, ze si dokazu predstavit, jak se citis, co se tyce Tveho detstvi a asi zivota do ted. Taky jsem si hodnekrat rikala, proc ja, proc se tohle deje, proc nemuzu zit zivot, jako ostatni…odstupem casu bych rekla, ze jsem za tu minulost svym zpusobem rada. Kdyby se Ti nestalo to, co se stalo, kdybys vyrustala jinak, nebyla bys tim, kym ted jsi. Myslim si, ze Te Tve zkusenosti musely hodne posilit a jak rikas, aspon nikdy nedopustis, aby Tve deti neco takoveho zazily. Stejne jako ja to nedopustim u mych. A my prave proto budem ty nejlepsi maminky! Vychovame deti stastne, ale pokorne a vazici si toho, co maji, ne rozmazlene a zvykle na zivot v bavlnce v domneni, ze vse jim pristane do naruce. A to je prece ta nejlepsi motivace po tom vsem, ze svetu a lidem do zivota darujes takoveho cloveka! Ja se na to takhle divam a myslim, ze bys mela taky. Ja mam taky pritele, ktery ma perfektni rodinu, ktera nam pomaha, jak jen to jde, maji takovy ten ucebnicovy zivot a vztahy, coz je pro me neco uplne noveho. Ma rodina je uplny opak. Ale zacinam si na to zvykat a nechavam si to libit. A vis proc? Protoze vim, ze na to mam pravo, ze si to zaslouzim. A nejen ja, ale i nase deti :)
Preju Ti hodne stesti do budoucna a at uz Te obklopuji jen lide, kteri Te budou delat stastnou :hug:

 
Makuska
Zasloužilá kecalka 657 příspěvků 27.12.12 00:46

Přidávám se. také vím jak se cítíš vyrůstala jsem podobě ale stěhovala jsem se jen k otci a maceše která mi dělala peklo. matka odešla asi na 3 roky protože byla bez peňez a zadlužená pak jsem se k ní vrátila ale až na to že ted má další 2 děti a je to trošku lepší se nic moc nezměnilo od 15 let mám přítele se kterým žiju ted ve 20 plánujeme miminko on je o 10 let starší a vše klape a taky si říkám že vše zlé bylo k něčemu dobré udělalo to ze mě nového člověka citlivého, šetřivého a jednou doufám že budu skvělá máma. a usadím se na jednom místě s matkou jsme se stěhovaly mnohokrát prošla jsem tolik zš jako snad málokdo stále hledat nové přátelé atd čím sem byla starší tím to bylo těžší ale zvládla jsem to. Držím vám palce snad nám všem bude už jen lépe :palec: :palec: :,( :,( :,(

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 27.12.12 12:41
:roll:
 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 27.12.12 23:00

Smutné a souhlasím s tím, co je v předešlých komentářích napsáno, ale myslím si, že na ten brekot pejska už nikdy nezapomeneš, nevymažeš z paměti a slyšet nepřestaneš, také jsem neměla vzorové dětství a určité věci, ať jsou hnusné či moc moc hezké, člověk prostě nezapomene, naopak, vidím je před sebou, jako by to bylo včera, myslím, že to vnímáš bohužel stejně a to s tím pejskem se mi teda dobře nečetlo, je to hnus, udělala bych tomu člověku to samé, co on provedl pejskovi.

 
Bavlí
Kecalka 212 příspěvků 24.02.13 19:49
:hug: :hug: :,( :,( :srdce: :srdce:
Vložit nový komentář