Nejkrásnější a zároveň nejtěžší chvíle našeho života

dolce49  Vydáno: 14.11.12

Na miminko jsme se moc těšili a nikdy by nás nenapadlo, že by něco mohlo být v nepořádku. V prosinci loňského roku, na přítelovy narozeniny jsme se dozvěděli, že čekáme miminko. Pro přítele to byl ten nejkrásnější možný dárek, já jsem štěstím plakala a nemohla tomu uvěřit, že se tak brzy zadařilo.

Těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Až na chvilkové nechutenství a pár nevolností mě nic nebylo a užívala jsem si každý okamžik. Všechny screeningy a vyšetření vycházely dobře, na výsledek screeningu v 16. t mě doktor dokonce řekl, že takovéhle hodnoty snad ještě neviděl (vyšlo riziko vývojových vad 1:99000). Vše bylo prostě parádní, já jsem se cítila skvěle, užívala si rostoucího bříška a prvních pohybů, byla aktivní, chodila po horách, prostě jsem se cítila skvěle. Tak to bylo až do úplného konce. Termín porodu byl vypočítaný na 22. 8. Léto bylo teplé, nikam do bazénu jsem nemohla, těšila jsem se čím dál tím víc, až naše holčička vykoukne na svět a já ji budu moci držet v náruči.

Poslední týdny jsem pila čaj z maliníku a celé těhotenství brala těhotenské vitamíny. 13.8. večer jsem si vzala poslední vitamín z krabičky a uvařila poslední čaj a prohlásila směrem k příteli vtipnou poznámku, že zítra porodím, že mě došly vitamíny i čaj. Šli jsme spát ve 23 hodin a přesně o půlnoci mě probudilo mokro. Posadila jsem se a budím přítele se slovy, že mi praskla voda. Nemohl tomu uvěřit, chvilku nechápal a rozespale na mě koukal. Když jsem ho utvrdila v tom, že si vážně legraci nedělám a ať mi prosím donese ručník, tak se rychle vzpamatoval a vzorně dělal, o co jsem ho prosila. Až na to, že ze mě tekla voda proudem mi nic nebylo, žádné bolesti, nic. Tak jsem v klidu dobalila tašku do porodnice, oblékla se a nějak po jedné hodině jsme vyrazili.

Na příjmu mě napojili na monitor, vyřídili jsme haldu papírů, pak přišla doktorka a vyšetřila mě. Prý jsem se ještě vůbec nezačala otevírat, však jsem taky neměla žádné bolesti. Přesto doktorka řekla sestře, abychom udělali přípravu a šli na porodní sál a budeme čekat, jak se to rozjede. Tam jsme se s přítelem uvelebili a snažili se usnout. Jemu se to povedlo, mě ne, protože mě už začínali slabé bolesti. To byly asi čtyři hodiny ráno. Každé dvě hodiny mě chodili kontrolovat, natáčet monitor, ale jinak se nic nedělo. Bolesti sílily, zkracovaly se, ale otevírala jsem se pomalu. Asi kolem desáté dopoledne to už bylo opravdu dost bolestivé, kontrakce už asi 2 hodiny stále po 3 minutách a já otevřená jen na 5 prstů.

Dávali mi nějaký čípek, aby se to urychlilo, ale moc to nepomohlo. V poledne už jsem opravdu dost skučela, taky mi museli dát antibiotika, protože tam dcerka byla už fg 12 hodin bez plodovky a dostala jsem kapačku s oxytocinem, aby se to už opravdu urychlilo a začalo se něco dít. Po tomhle urychlovači se bolesti zkrátily, přicházely po minutě, ale byly tak strašlivě nesnesitelné, že mě napadaly myšlenky, že umřít by bylo vysvobození. No, nějak po 13. hodině už nastala ta chvíle, kdy jsem mohla začít tlačit. Jenže to taky nějak nešlo, bojovala jsem s tím pěkně dlouho, byla jsem už hodně vyčerpaná, nevyspalá, nenajedená, no bylo to těžké. No, museli mě pomoct nastřihnutím a naše zlatíčko přišlo na svět asi na 20 zatlačení ve 14:05 s váhou 3255 g a 48 cm.

Bohužel jsem byla tak vyčerpaná, že si ty první chvíle s ní moc nevybavuji a musel mě to připomínat přítel. Ani jsem si nepamatovala, jestli mi ji dali na bříško, jak dlouho jsme byli všichni spolu, doteď mě to moc mrzí. Ale o tom jsem psát vůbec nechtěla. Koukám, že deníček už je šíleně dlouhý, a přitom jsem ještě nedošla k tomu, k čemu jsem chtěla.

Na pokoji jsem byla spolu s dalšíma dvěma maminkami, s malou jsme se sžívaly, seznamovaly se, bylo to náročné, ale krásné. Na svou první vnučku se samozřejmě taky přijely podívat natěšené babičky a byly unešené. Akorát potom mě mamka říkala, že si všimla, že má beruška nějak svěšené ručičky v zápěstí, jestli je to normální. Já jsem si ničeho zvláštního nevšimla a odpálkovala ji, že to mají asi všechna miminka, že je to normální. Druhý den mě na to samé upozorňoval přítel a koukal po ostatních mimikách, jestli to mají taky. Naše dcerka mi stále přišla ta nejdokonalejší a nejkrásnější na světě a nic zvláštního mě na ní nepřišlo. No, přítel mě ale poprosil, abych se na to ráno zeptala na vizitě doktorky. Tak jsem se teda doktorky ptala a ona mě odpověděla, že si myslí, že je to tím, že měla u mě v bříšku méně místa a tak tam měla ručičky takhle zkroucené, a tak chvíli potrvá, než se to srovná. Ale že prý jestli chci, pro klid duše, tak že se na to může podívat pan primář. Souhlasila jsem.

Malou odvezli k primáři a když ji přivezli, nic moc mě neřekli, jen že to bude v pořádku. Mezitím přišli mamince, co byla se mnou na pokoji, říci, že její maličký musí jít pod lampu, že se mu rozjela žloutenka. Ona to chudák obrečela a mně ji přišlo líto a taky mě za ní ukápla slza. Chápala jsem, že je smutná z toho, že jí malého odvezou a budou jí ho vozit jen na kojení. No a potom přišla doktorka ještě za mnou, jestli bych nemohla jít s ní, že mě potřebuje něco říci. Třásla se mi kolena a ptala jsem se, jestli má pro mě špatné zprávy, když mě to nemohla říct na pokoji, před ostatními. Mlčela. Dovedla mě k sobě do doktorského pokoje a tam mě pověděla tu nejhorší věc, co mi kdy někdo řekl. Že primář přišel na to, že takhle svěšené ručičky, jako má naše maličká, je to jeden příznaků Downova syndromu! Zhroutil se mi svět, nechápala jsem, co to tam povídá, co to je za nesmysly, přes slzy jsem neviděla a ani nemohla mluvit. Dr. mě uklidňovala, že to nic neznamená, že je malá je krásná a nic jiného tomu nenasvědčuje, ale že se to musí vyšetřit. Říkala jsem ji, že jsem přeci v těhotenství absolvovala všechny možné screeningy a ty vyšly negativně a ona se mě pořád snažila uklidnit, že to bude v pořádku a že se to vysvětlí.

Ptala se mě, jestli můžu zavolat příteli, aby přijel, abych nebyla sama, ale že mu nesmím nic říci, aby se mu po cestě nic nestalo a že mu to dr. chce říci sama. Tak jsem mu volala, on přijel a hned na mně poznal, že jsem ubrečená, že se něco děje. A snažil se ze mě dostat, co se děje, a já jsem začala brečet, že mu to nemůžu říci, že mu to poví doktorka. Ta po chvíli přišla a všechno mu vysvětlila. Chudák to taky obrečel, situace se opakovala. Pověděla nám o všech možných vyšetřeních, které budeme muset absolvovat a řekla nám, že tam kvůli tomu budeme muset zůstat déle. Pak nás nechala všechny tři spolu o samotě a my jsme se koukali na naši nádhernou dcerku a prostě jsme si řekli, že to nemůže být pravda, že je zdravá a všechno se to vysvětlí.

Mezitím se berušce taky rozjela žloutenka a musela pod lampu, ale najednou to bylo úplně to nejmenší, co se mohlo dít. A na jednu stranu ještěže tak, protože jsme nechtěli nikomu, rodině ani přátelům říci, co jsme se dozvěděli, a tak jsme se alespoň mohli vymluvit na žloutenku, kvůli čemu nás ještě nemohou pustit domů.

Dcerka si chudák v prvních dnech života užila tolika vyšetření jako já za celý život ne. Kromě věčného braní krve kvůli žloutence to byla kardiologie, neurologie, genetika. Všechny výsledky vycházely dobře, jen na genetiku jsme si museli 14 dní počkat. To už nás ale pustili domů a my jsme si s taťkou ten poklad přiváželi přesvědčení, že je zdravá a snažili se zapomenout na to trápení, co jsme si prožili. No, na výsledky z genetiky se nakonec čekalo 3 dlouhatánské týdny, ale jak jsme tušili, vše dopadlo dobře! :) Máme doma 3měsíční naprosto zdravou holčičku, která je neskutečně nádherná, chytrá a moc šikovná. Svěšené ručičky byly vysvětleny hypermobilitou kloubů a vše se spravilo a vypadá tak, jak má.

O tom co jsme si prožili se nikdo z rodiny, a ani naše maličká nesmí nikdy dozvědět, chceme, aby to zůstalo jen mezi nám, respektive aby se na to zapomnělo! Tak jsem se z toho chtěla vypsat a věřím, že za pár let si opravdu ani nevzpomenu, jaké těžké chvilky jsme si prožili spolu s tím štěstím z narození dcery.

Omlouvám se za délku deníčku, nějak jsem se nechala unést. Teď už se loučím a jdu se věnovat tomu našemu pokladu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Beruska 5
Zasloužilá kecalka 764 příspěvků 14.11.12 13:08

Jsem ráda, že vše dobře dopadlo, moc hezky je to napsané, museli jste si prožít strašné nerváky… :kytka: :kytka: :kytka:

 
vantili
Kecalka 207 příspěvků 14.11.12 13:09

Ahoj, je mi líto čím jste si museli projít, naštěstí s dobrým koncem. Akorát mi přijde zbytečné dělat kolem toho takové tajnosti. Proč by se to proboha nemohl nikdo dozvědět? Vždyť sdílená starost je poloviční. A podle mě byste na vše mnohem rychleji „zapomněli“ pokud byste měli možnost o tom mluvit.

 
PetaP
Neúnavná pisatelka 19208 příspěvků 14.11.12 13:18

Mám úplně stejný názor jako ty.. celý deníček jsem čekala co se teda stane - naštěstí nic a přeju vaší malé jen zdraví, ale přijde mi to takové přehnané, nezlob se.
Ale jsem moc ráda, že se vám nemoc nepotvrdila a přeju hodně štěstí :kytka:

 
Karleon
Závislačka 3881 příspěvků 14.11.12 13:29

Gratuluji ke zdravé holčičce a přeji hodně lásky celé rodině :-)

Ale také si myslím, že není nic špatného na tom, když by se o tom dozvěděla rodina, blízcí. Třeba časem k tomu dospějete sami, snad už vás nikdy taková nejistota nečeká :-)

 
smon83
Ukecaná baba ;) 1244 příspěvků 14.11.12 13:35

Neumím si představit, čím jste si museli projít… Muselo to být hrozné a doufám, že na to brzy zapomenete..Gra­tuluji ke krásné a zdravé holčičce…

 
NatalieII
Ukecaná baba ;) 2256 příspěvků 14.11.12 13:45

Wau, četla jsem to se zatajeným dechem do konce, naštěstí se konal happy end!! :dance: :dance:

 
bjetuschka
Závislačka 3882 příspěvků 2 inzeráty 14.11.12 14:07

Hlavně, že to dobře dopadlo. :hug:
Třeba kdybyste si o tom promluvili i s někým jiným, uleví se vám. ;)

 
Sarik12
Extra třída :D 12468 příspěvků 14.11.12 14:15

To teda nevim, proc vas nepustili domu. Udelat neurologii a kardiologii je zalezitost jednoho dne a na testy z genetiky ste si mohli pockat doma. Protoze kdyz je jinak v poradku, tak neni duvod zustat v porodnici dele. Samozrejme po vyleceni zloutenky.

 
Ka-tcha  14.11.12 15:22

Toto není reakce… ale chybka

Deníček je opravdu k zamyšlení. Četla jsem ho jedním dechem a jsem strašně ráda, že to pro vás dobře dopadlo! :potlesk: :dance: Já naopak velmi dobře chápu, proč jste se rozhodli nikomu nic neříct. Lidé bývají rejpaví a příbuzní nebo ne, jakmile dcerka zase jednou špatně našlápne, neuteče roku, řekne první slovo o týden později než sousedky dítě - vždycky se najde „dobrá“ duše, která ve své nevědomosti vytáhne starou bolestivou a vyvrácenou diagnózu na světlo. Takoví lidé si pak nenechají vysvětlit, že lékaři Downa vyvrátili, ale budou říkat, jak se doktoři pletou, že by raději někam znovu zašli atd… Nedivím se, že se vám to nechce zažívat znovu, zvláště po tom, kolik vás asi stálo sil přesvědčit se, že je vše v pořádku. Nejtěžší období jste zvládli sami ve dvou a není důvod k tomu, když je teď po problému, ho někomu sdělovat. Vaše reakce mi přehnané též nepřijdou, neboť pečovat o člověka s Downem je na celý život a je to nesmírně vysilující a omezující, ačkoli láskyplné. Držím vám palce, ať už se vám jen daří a to nejhorší už máte vybrané! :hug: :kytka:

Příspěvek upraven 14.11.12 v 15:25

 
Anonymní  14.11.12 15:59

Taky v tom nevidim takový neštěstí a nevidim důvod, proč to má zůstat skryto :) Spíš se mi líbí, že je vaše 3 měsíční mimino chytré :)
Ale jo, deníček napínavej!!!

 
beruska03
Kelišová 7466 příspěvků 14.11.12 16:41

Téda to muselo být hrozné… ale naštěstí, že je vše ok!!! moc mco přeji ať malá roste a je zdravá ;)

 
Gerberka
Závislačka 2998 příspěvků 14.11.12 17:16

Taky jsem to četla jedním dechem a moc jsem doufala, že se to v dobré obrátí - díkybohu že holčička je nakonec zdravá…V životě jsem neslyšela o „svěšených“ ručičkách :nevim:…mě by spíš napadla zlomenina klíční kosti nebo tak něco - prý se to u porodu stává…ale opět - díkybohu - nemám vlastní zkušenost.

Já tě zas naopak chápu moc dobře, že to nechcete nikomu říct. Víte to jenom vy dva s partnerem a hotovo. Nikomu do toho nic není. Já bych to taky nikomu neřekla.

Možná, ale opravdu možná bych se svěřila mojí mamince - protože ta byla povaha, že když jsem jí řekla, ať něco někomu neřekne, tak to opravdu dodržela, i kdyby čert na koze stál :D. Tak té jediné jsem mohla důvěřovat. Jinak nikomu - a už vůbec ne tchýni apodobně - i když máme vztahy celkem dobré, tak moje „maminka“ to prostě není.

Opravdu tě chápu. Nikomu to neříkej - pokud nemáš například se svou maminkou takový bezva vztah (jako jsem měla já s mou maminkou), že se jí můžeš svěřit v podstatě se vším…

Já jsem se synkem prodělávala x-let různá vyšetření kvůli PAS, ze začátku jsem všechno mamce říkala, vždy mi odkývala všechno, jak leželo a běželo. Ale postupem času jsem jí neříkala ani to - myslím, že třeba zas jdeme k psycholožce apodobně. Zbytečně bych jí přidělávala starosti, což jsem nechtěla, tak už jsem jí to prostě ani neříkala.

Hlavně buďte zdraví, máš krásnou holčičku, UŽÍVEJ SI, dokud je malinká. My, co máme už děti odrostlejší - třeba konkrétně já - mám kluky 5 a 12 let - tak už jenom tiše čteme na emiminu o těhotenství a bříškách a vzpomínáme, jaké to bylo bezva :mavam:

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 14.11.12 17:22

Uf já sem si opravdu oddychla. Hrozný stresy jste si zažili, ale naštěstí to dobře dopadlo :kytka:

 
dolce49  14.11.12 17:45

Děkuji Vám za podporu. Víte, to, proč jsme to nikomu neřekli bylo za prvé z důvodu, abychom nikomu nepřidělávali starosti, vím, že by to babičky těžko nesly a hlavně taky proto, jak psala @Ka-tcha, aby se to nevracelo ve chvílích, kdy něco bude opožděně, začne déle chodit, mluvit a aby v tom hned někdo neviděl špatné vyšetření a nepřisuzovalo se to tomuto podezření…
No a že jsme to moc prožívali a snad to přehnaně řešili? Samozřejmě by jsme si dcerku nechali a vychovávali ji i kdyby se potvrdilo, že je nemocná, jen jsme si uvědomovali, jak moc těžké by to bylo…

 
VeTi
Ukecaná baba ;) 1271 příspěvků 14.11.12 18:02

Jsem velice ráda, že se podezření nepotvrdilo a máte doma zdravou princeznu. Někteří doktoři dovedou člověka řádně vynervovat, no ale to je to nejmenší v porovnání s tím, jaké by to bylo, kdyby se to potvrdilo :nevim: Hodně štěstí :kytka:

 
katsha
Kelišová 5463 příspěvků 14.11.12 19:56

Je super, že to dopadlo takhle dobře, i když ty nervy musely být šílené. Nedokážu si to představit. :hug: Držím palce, ať už se vám daří a holčička vám dělá jen radost. :)

Příspěvek upraven 14.11.12 v 19:57

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 14.11.12 20:53

Omg, bych mela asi infarkt:) jeste ze vse dopadlo dobre, takhle vas chudaky desit:(((
hlavne ze jste zdravi a at to tak i zustane:) :hug:

 
AnitAma
Ukecaná baba ;) 1259 příspěvků 15.11.12 00:04

Hezky napsaný deníček hlavně, že to dobře dopadlo!!! Přeju celé rodince už jen pevné zdraví :kytka:

 
magda07
Stálice 54 příspěvků 15.11.12 00:17

Vzpomínám si, jak nás při odchodu z porodnice vyděsili, ze maly neslyší.. Zapomněli mu zkontrolovat sluch a řešili to az na chodbě při odchodu. A problém, ale nebojte, neni to jeste uplne ztraceno, zkusíme to jiným přístrojem.. Těch asi 20 min, než přišli a oznámili nám, ze vse ok, bylo nekonečných. Neumím si představit zažít to co vy a naprosto chápu, ze jste to řešili. Hlavně ze je dcerka v pořádku!!

 
lucka83
Hvězda diskuse 45847 příspěvků 112 inzerátů 15.11.12 06:44

Gratuluji k malé, je hrozné že jste se museli tím projít, hlavní je že je malá v pořádku :hug:

 
mladámamča
Povídálka 40 příspěvků 15.11.12 09:09

Uf to jsem si oddechla :-) dratuluji k holčičce :potlesk:

 
evcav
Závislačka 4435 příspěvků 15.11.12 12:33

Ty jo, tak to byl teda horor!!! Každopádně vám přeju všem jen to nejlepší :-))) a gratuluju k holčičce :-)))

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 15.11.12 13:25

Jej hlavně že to dobře dopadlo

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 15.11.12 20:03

Gratuluju ke zdravé dceři :kytka: taky mě dost zarazilo, cos napsala na konci, takové tabu se pak právě stává v rodině problémem. prostě se to stalo, nepotvrdilo a je to.

 
daja87  15.11.12 22:33

Safra!!!Ženská jedna zlobivá!!!Málem jsem dostala infarkt :lol: .Ale oto mám větší radost, že je malá zdravá :pankac: :hug: Přeju Vám všem, hodně zdravíčka a štěstíčka. :*

 
Mahja
Závislačka 4736 příspěvků 16.11.12 07:29

Jsem si teda na konci oddychla, že to tak dobře dopadlo! Jsem si říkala, že by to ty testy nedokázaly odhadnout. :zed: Přeji, teď už hodně jen a jen příjemných chvilek! :kytka:

 
edithkaa
Zasloužilá kecalka 756 příspěvků 16.11.12 14:37

Tak jak jsem to četla, tak jsem si říkala, že popisuješ můj porod a čekala jsem spíš nějaké komplikace kolem něj, ale to je teda něco, já bych se snad zhroutila! hlavně, že to dobře dopadlo. přeju Vám štěstíčko a ať malá jen samou radost :srdce: :srdce:

 
fialína
Závislačka 4531 příspěvků 16.11.12 21:28

Hezky jsi to napsala, nervy ohledně stanovení jakékoliv blbé diagnózy jsou šílené. Ale ten konec, ten nechápu… proč by se to neměl nikdo dozvědět? Už tím, že to tady píšeš, se to určitě někdo dozví, pokud nezachováš totální anonymitu… a bát se o dceru, to přece není nic, za co by ses měla stydět.

 
fialína
Závislačka 4531 příspěvků 16.11.12 21:28

Dočítám vysvětlení, celkem chápu :-)

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 17.11.12 22:36

Museli jste si zažít strašný chvíle! Deníček jsem četla jedním dechem a moc se mi ulevilo, že to dopadlo dobře :dance: Přeju rodince jen to nejlepší.

 
Loki01
Echt Kelišová 8733 příspěvků 18.11.12 19:41

Tak nakonec mela ta orvni doktorka pravdu. No jo:( Zase jeden vystresovany doktor. Jsem rada, ze to dobre dopadlo. Chapu jake to byly nervy.
Ale klidne o tom mluv, mne to hodne pomohlo se ze vseho vykecat. Prece jenom je to silene stresova situace a melo by to jit ven.

 
dolce49  19.11.12 21:23

Já Vám všem děkuju za podporu, rekace a přání…Nikomu to opravdu povídat nebudeme, teď už ne. Ještě v porodnici jsem nad tím přemýšlela, že bych to řekla mamce, aby se mě ulevilo, ale z důvodu co už jsem tu zmiňovala jsem to vydržela a teď už je to skoro zapomenutý ;-) Tak to nemá cenu vytahovat…Ještě jednou díky.

Vložit nový komentář