Nenávidí své dítě

 Vydáno: 28.07.04

Dobrý den.
Zatím jsem nikdy nic sem nenapsala.Ale ted musim,neboť mi to nedá.Musím se Vám svěřit s jednim příběhem,netýká se mě, ale mé nejlepší kamarádky.Doufám, že se najde někdo, kdo mi poradi,jak jí pomoci…

Znám ji už dlouho,od dětství.Vyrůstaly jsme spolu, dokonce jsme spolu šly i na stejnou vysokou školu.Jen po vysoké se naše osudy rozdělily, ale stále jsme spolu hodně v kontaktu.Obě jsme si našly hodné muže,obě dobrou práci.Do té doby vypadalo jako z pohádky ale pak se to změnilo.Ona pracovala jako spěšná podnikatelka,a já pracuji jako učitelka.Já chtěla mít děti hned a ona na ně moc nepomýšlela spíš je chtěla později,až si více s partnerem našetří.Ale co tomu osud nechtěl Zatímco nám doktoři řekli, že vlastních dětí se nikdy nedočkáme, tak ona za pár týdnů zjistila, že je těhotná.Moc z toho nadšená nebyla,byl to pro ní šok,měla od života jiné plány,ale pak se s tím smířila a celé těhotenství byla v pohodě a s mužem se na mimiska hodně těšili.Až do porodu.....
U porodu jsem byla s ní..Její muž se na to necítil.Bál se:)Narodila se jí krásná zdravá holčička Hanička.Ale už na porodním sále mi připadalo divné, že se jí moc nedotýká,že je taková divná,zaraažená,až odtažitá,když jí malou dali na břicho,ale nedávala jsem tomu moc velkou váhu, že je to tím porodem,říkala jsem si že to přejde. často jsem jí s Haničkou pomáhala,její muž musel převzít firmu sám a ona se starala o malou.
V šestinedělí to bylo celkem fajn,malá byla zlato,krásně spinkala,jen kojení jim moc nešlo,malá byla lenoch. Stále jsem k nim chodila a kamarádku podporovala,aby vydržela,že se to zlepší. Někdy mě, ale trošku zarazilo to, že nechá Haničku plakat a vůbec jí to nevadilo, že tam chudák plače,až skoro do hysterickéhopláče a nejde ji ani pohladit.skončilo to tím že malá pak usnula.Vypadala jako by jí byla Hanička ukradená,jako by pro ni byla vzduch.Ale opět jsem to přičítala hormonům..
Pak jsme se dlouho neviděli,musela jsem na par měsíců odjet a po příjezdu jsem přijala její nabídku,být teď na prázdniny u nich(které jako učitelka taky mám), jelikož její muž odjel na služební cestu a ony by byly jinak doma samy.Byla jsem moc štastná že kamarádku a Haničku (nyní 8 měsíců)opět uvidím…
Dny plynuly krásně, ale po týdnu se stalo něco,co mě donutilo se na tím vším zamyslet a napsat Vám to…
Jednou odpoledne nechtěla Hanička spát,ani v postýlce,ani v kočárku.A tak ji ona zavřela do pokoje se slovy?Tak si tam řvi ty parchante a třeba si scípni,mě je to jedno? a nechala ji tam celé odpoledne plakat dokud malá neusla z pláče.Nebo Hanička se chtěla chovat a ona Haničku nechtěla vzít a tak se Hanička začala vztekat.A ona ji opět škaredě nadala a opět ji zavřela do jejícho dětského pokoje plakat se slovy ?Nemám na Tebe náladu, tady si můžeš řvát,já tě poslouchat nebudu?.Tyto scény se ještě minimálně dvakrát opakovaly. Podotýkám že jsem vše vyslechla ve skrytu,nahodou­.Jistě kdyby věděla, že to jsem všechno vyslechla,tak by to Haničce jistě neřekla.
Nikdy malou ale neuhodila,to zas né.Zas, až tak zkažená ona není.Navíc jsem při koupání malou prohlídla (když jsem jí jednou sama koupala) a neměla ani škrábaneček.
Jeden večer,když se opět řvaní na Haničku opakovalo,jelikož malá nechtěla usnout,tak jsem se už naštvala ařekla jsem jí,že se mi nelíbí,že Haničce takto nadává…
Zhroutila se mi s brekem do náručí. Řekla mi,že lituje toho, že si Haničku nechala,že ji nenávidí,že je jí jen na obtíž,že si připadá jak uvázaná u řetězu.Že si po porodu uvědomila,že ji ani nikdy nechtěla,že čím je Hanička starší,tím jí více nenávidí,čím více chce malá pozornosti a laásky,tím více ji nenávidí,že může za to kde ted je,že musela opustit svou milovanou práci a stát se ženskou,která je k ničemu.Že jí manžel navíc s ničím nepomůže,že on prý musí vydělávat peníze, že domácnost je jen její,že on je chlap,on se o děti starat nemusí,na to má prý ji…Haničku si prý pochová tak jednou za týden,že někdy si s ní pohraje,to zas jo,ale jen tak 10 minut,že nemá s ní trpělivost,at­d.Někdy je to prý dobré,že je v pohodě,al pak prý přidou dny,kdy má chut malou zabít,nebo ji někam dát,odložit nebo někde jí nechat a utéct pryč a začt znova ?žít?.Ale naštěstí má prý zdravý rozum a nikdy to neudělá…
Což mě utvrdilo v tom, že když mi tohle všecho řekla,že je to vlastně volání o pomoc jejího dobrého já,které se bije se špatným já.
Ale jak jí pomoci,aby si uvědomila,jaký poklad v podobě malé má?Poradí mi prosím někdo?
Hanička je moc krásná a šikovná holčička,Má už dva zuby,krásné kudrnaté vlasky,umí už stát u postýlky,krásně se směje.Je stejná jako byla její maminka,když jsme byly my dvě malé.
Jen by mě zajímalo,jestli jí nemůže nějak ubližit to, když ji nechávala chudinku plakat samotnou v postýlce,a ona s pláčem usínala.Někdy se i pláčem zajíkala,někdy byla až hysterická.A ted se hodně vzteká a rychle podle mě přejde do hysterickéhp pláče.Nemohlo jí to nějak ublížit? Nebude nějak narušená?Byla bych moc nerada aby ta krásná holčička,které jsem stála u porodu byla nějak nemocná..
Vím, že se těch 8 měsíců už nedá vrátit,ale moc ráda bych kamarádce a Haničce pomohla,hlavně aby její maminka byla v pohodě a tím bude podle mě v pohodě i Hanička a o tu mi jde nejvíce.Je pro mě jako moje dcera,když mít vlastní němůžu..ale to je zas jiný příběh…
I přes to všechno jsem na ni nezanevřela a stále ji považuji za moji nejlepší kamarádku a moc jí a Haniččce chci pomoci.
Budu vám všem moc vděčná za jakékoliv názory a připomínky.
S pozdravem
 Tereza

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  28.07.04 07:05

Ahoj Terezo,

sama mám stejně starého chlapečka a jsem za něj hodně vděčná, jenže když jsem na něj celý den sama, večer toho mám dost. Jsem ráda, když si ho aspoň jednou za den manžel na hodinu vezme. Nemohla bys takhle kamarádce pomoci Ty? Určitě by nebylo řešení na ni zanevřít, vždyť ona potřebuje Tvoji pomoc, už to, že se Ti může svěřit, je pomoc. Možná by nebylo od věci probrat to s nějakým psychologem, možná by jí pomohla práce na částečný úvazek… Určitě se dá sehnat nějaká hodná paní na hlídání, nemůžou-li babičky. Co třeba Ty, vzdělání na to máš :-)?
A na to, že tahle situace se na malé podepíše, ani nemusím být psycholog. Asi si řekneš, že se mi dobře radí, když se mě to netýká, ale myslím, že tenhe problém řešení má. Držím vám moc palce, a hlavně malé.
 Hana

 
eva2
Kecalka 162 příspěvků 28.07.04 07:28

Já tinevím, nikdy jsem takový pocit s malou nezažila, jen se mi někdy stalo, že my vytekly nervy a šla sem se na pět minut schladit ven pak to bylo zase dobrý.Ale opravdu to je na vztahu matce k dítěti. Dítě se nedá chovat pořád když zabrečí, ale to co tu popisuješ už hraničí s týráním dítěte.Je to tvrdé, ale nedá mi abych to nenapsala.Tvou kamarádku chápu,že je výchova a starost o dítě velká zátěž, ale i u toho spousta maminek zvládá dokonce i podnikání a to bez nenávisti k dítěti.Pokud své dítě nenávidí již teď ,myslím, že to nebude lepší. a to ti jistě potvrdí každý dětský psychiatr(ty jako učitelka se můžeš zeptat)začne se to z její strany stupňovat,protože malá bude růst a čím dál víc od kamarádky vyžadovat péče.Může se stat, že jí např. malá zůstane v hysterii ležet na zemi a začne to první zoufalou ránou a pak to jede jak rozjetý vlak.Měli jsme ve svém okolí podobný případ.Jestliže mohu poradit zajdi s ní k nějakému psychologovi, a ten i popovídáním pomůže, stačí zjistit jestlije sociálně připravená mít dítě, nebone.A hysterický pláč dítěte, je v tomto věku normální.Jen neumí (malá Hanička)vyjádřit, že něco chce a to i tu máminu náruč pokud ji nedostane,začne jančit jako všechny děti.Jen mě zaráží, že se tvojí kamarádce malé nezželí a např. ji po celém odpoledni nepochová a zavírá ji,vulgárnosti taky nejsou zrovna na místě, vždyť je ještě mimino.Dej na mě a najděte spolu nějaký kompromis, psychologického centra.Třeba ji tam dají do kupy. Může mít pozdější poporodní deprese,ty se můžou objevit třeba až do třech let a taky jí ta flustrace, že je momentálně odsunutá na vedlejší kolej asi moc nepřidá, natož nezájem manžela.Udělej to co nejdřív ať malá Hanička zbytečně moc nestrádá, dělá to šrámy na duši na celý život.Eva

 
Anonymní  28.07.04 07:35

není nač čekat. at vyhledá odborníka, nebo se nutně zblázní, ne-li něco horšího. když našla odvahu svěřit se, tak má asi zájem s tím něco dělat…já nemyslím, že by ju nenáviděla.myslím že je unavená, nesmířená s mateřstvím, nespokojená s manželstvím, ublížená..a ventiluje to přes Haničku.to není nenávist, ale nespokojenost. udělá li si pořádek s manželem tak to půjde. nejsem feministka, ale milý manžílek mi přijde jako zabedněný blbeček, který nezaregistroval, že výchova nekončí početím a že manželka není stroj na rodění a uklízení. mít takového vola doma(omlouvám se za ostřejší výrazy), nejspíš nebudu z mateřství nadšená ani trochu a na nepěkné výlevy a pocit nenávisti vůči děcku by taky došlo. děkuji mému muži, že je normální chlap, ale krom toho taky manžel a otec :-)
 elda

 
Anonymní  28.07.04 07:38

Ahoj Terezo, tvůj příběh je zvláštní, ale bohužel ne ojedinělý. Chyba se asi stala už ve výchově tvé kamarádky. Lásku svému dítěti totiž nemůže dávat někdo, koho to nikdo nenaučil. Nechci nikoho obviňovat, neznám ani podrobně tento případ nebo zúčastněné lidi. Jedno vím ale jistě. Každé dítě potřebuje oceán lásky a pokud ji nedostává, nemůže ji pak v životě dávat dál (například svým dětem). Je to uzavřený kruh. Mluvím z vlastní zkušenosti. Moje maminka je nejlepší člověk, kterého znám, měla mě vždycky ráda, ale nikdy to nedala fyzicky najevo. Nikdy mě nepohladila, neřekla mi: „Mám tě ráda!“ Vím, že by se pro nás děti (jsem ze čtyř dětí) rozkrájela a také nám hodně obětovala, ale tzv. „fyzická“ láska nám chyběla. To pohlazení, přitulení. Mě samotné to v dospělosti dělalo velké problémy a musela jsem se to učit, asi tak jako děti ve škole. Musela jsem se učit říkat: „Mám tě rád.“ a další projevi náklonosti. Nyní čekám své první dítě a moc se na něj těším. Vím, že udělám spoustu chyb, ale budu se snažit je nedělat. Tvé kamarádce bych doporučovala navštívit dobrou psychologickou poradnu, kde jí odborník pomůže rozebrat samu sebe a také se poznat. A být na tvém místě (vím, že nejsem, ale představuji si, že bych byla), bych si Haničku brala často k sobě a třeba se ti povede dát jí tu lásku, co jí maminka dát nemůže (nebo nechce). Pomohla bys tím určitě i kamarádce, která by si od malé odpočinula a třeba by i zjisila, že jí malá chybí. Moc a moc Vám držím palečky, aby jste problém rozlouskly. Jana

 
Anonymní  28.07.04 07:47

Mozna by bylo nejlepsi, aby si poridila chuvu, ktera by ji cast dne s malou pomohla a ona by se mohla venovat i sobe a vecem, ktere ji bavi. Mozna by to stacilo. Ale je pravda, ze jsem slysela i o matkach, ktere na materske spise trpi, nebavi je domaci prace a vse okolo a nemuzou se dockat az pujdou do prace se realizovat. Pokud je to pripad tve kamaradky, pak bych ji asi doporucila poridit si chuvu na cely den a chodit do prace, dnes to podnikatelky praktikuji pomerne casto a myslim, ze to je urcite lepsi reseni mit doma chuvu, ktera se bude diteti plne venovat a maminku, ktera prijde vecer z prace a bude se na malou tesit, protoze ji nevidela cely den a bude se ji venovat a asi i trochu rozmazlovat. Neni to nejlepsi reseni, ale je to urcite lepsi nez soucasna situace. Hodne stesti Hanicce a tobe pri hledani reseni preje JANA

 
Anonymní  28.07.04 08:28

Ahoj Terezo,musím přiznat že svým příspěvkem si my vyrazila dech .Nechápu postoj tvé kamarádky a ni jinak podobně se chovajicích matek .Já sama měla nebo mám mámu která si pořídila 4 děti o které se nestarala nedala nám žádnou lásku a vím co to je ,ani ted o mě nemá zájem a i když jsem už taky dvounásobná maminka pořád mě to bolí jak mohla se na nás vykašlat jak vůbec be ze mě mohla žít nechápu to a asi nikdy nepochopim ,ale přesto že jsem mateřskou lásku neměla tak svým holčičkám 5 a 3 ji dávám moře ted čekám třetí holku a mám obrovskou radost nikdy jsem na karieru nemyslela a ani by mě nikdy nenapadlo si říct že jsem třeba kvůli nim neměla čas na studium a že ze mě už nikdy třeba nebude paní doktorka .Prostě to nechápu jak někdo může nenávidět své dítě vždyt je to tak malý drobeček ,vždyt ten se ani nenávidět nedá .Asi bych ti doporučila aby si své kamarádce vyhledala odbornou pomoc a pokud by nechtěla ,což je ta horší varianta řešila se sociálkou .Asi si ted řeknete že jsem blbá že by to mohlo rozbít rodinu ale já ted myslím na tu malou ,ta nenávist a odmítání je něco strašnýho a do budoucího života to malé nijak nepřidá ,je to maření lidského života .A taky si myslím že ani tvoje návštěvy co by tety nebudou moc platné ,ona je matka a ty u nich jistě nemůžeš být 24hodin denně aby si malé tu lásku nahradila .Bud se tvá kamarádka zvedne a uvědomí si svoji chybu a nebo by prostě neměla být matkou .To si myslím já je to tvrdý ale je to tak .No přeji ti hodně zdaru a upřímně bych si přála aby se stal nějaký zlom a tvá kamarádka prozřela a napravila všechny svoje chyby a dokázala si užívat nejkrásnější období v životě ženy .S pozdravem Majdalenka

 
Anonymní  28.07.04 08:35

Ahoj Terezo,
díky že jsi se svěřila - že chceš situaci řešit. Haničky je mi moc líto, její matku moc nechápu. Doporučuju dostat ji k psychologovi, ať s ní vše probere. Co na to její manžel? Jak se k Haničce chová? Co si promluvit i s ním? Pokud by psycholog řekl že bohužel zatím není možnost matku „donutit“ k lásce, na nic bych nečekala - než by se něco stalo, zažádala bych si o adopci. Píšeš, že vy bohužel miminko mít nebudete (i když, zázraky se dějí, a já ti takový zázrak přeju), a než se adopce vyřídí, můžeš mít Haničku u sebe, když jste s její maminkou kamarádky… Asi je to tvrdé, psát hned o adopci, ale co je víc než dát lásku dítěti?

 
Anonymní  28.07.04 08:36

Ahoj Terezo!
Jsem lékařka a taky se potýkam s problémama,nyní jsem otěhotněla a brečím pořád,protože jsem v česku sama s manželem ,ale on je teď v nemecku,mam jednu kamarádku a tu nechci opořád obtěžovat.Citim se jak malá holka.
Byla bych štastná za tajkovou kámošku jako jsi ty.
Tvoje kamarádka potřebuje odbornou pomoc,ať navštívi aspoň psychologa,ale myslím ,že by potřebovala na:,–(it antidepresiva,de­prese se někdy můžou projevovat i agresi a vztekem na někom kdo vlastně za nic nemůže,když nechce za psychologem ani ,tak aspoň ať zajde za OL-
a ten ji může doporučit neurologa-ten taky může napsat antidepresiva a anxiolytika,říká Ti že se citi na nic,asi je hodně unavená a vyčerpaná,a psychicky na dně-jistě ji dotáhni k doktorovi,její vztah k malé se po nasazaní léčby rapídně zlepší,bude mít jinej náhled na věc,když můžeš taj pomoz aby se hlavně vyspala,a pochovej ji malou.JIstě Ti to dovolí.
Tak se jměj hezky a někdy napíš jak pokračujete.Budu se tešit na Tvoje maily.
 Janka

 
Radina  28.07.04 08:49

Ahoj Terezo,
chtěla bych povědět, že tvoji kamarádku chápu. Sama doma, holka která byla zvyklá jednat s lidmi a starat se o firmu si najednou připadá nicotná a zbytečná. Já jsem si tak při prvním mimískovi připadala úplně stejně nicotná. Všechno to bylo přístupem mého bývalého manžela, který se choval stejně jako ten od tvé kamarádky a ten můj navíc ještě nezřízeně pil, já bydlela 180km daleko od rodičů ve městě kde jsem nikoho neznala. Vypadá to, že jste opravdu dobré kamarádky a přátelé si mají pomahát. Ne že mají, přátelé si pomáhají jen tak, sami od sebe. Opravdu si myslím, že když byla schopná se ti se vším svěřit, bylo by dobré domluvit se s ní na tom, abys jí Haničku hlídala a kamarádka by měla vyhledat odbornou pomoc. Chápu, že se tomu určitě bude bránit, ale měla by pochopit, že je to v jejím vlastním zájmu a v zájmu maličké Hanky. A co by také měla udělat je to, že by měla dokázat svému muži, že není stroj na výrobu dětí a uklízení. Pomoz jí, prosím, vyhrabat se z toho, zdá se totiž, že jsi jediná kdo ví o jejích problémech (do určité míry si toho jistě vážíš) a jediná kdo jí může poradit a dostrkat ji k nějakému odborníkovi. Moc vám držím pěsti aby se to co nejdříve povedlo, jste na to dvě…tři (maličká v tom jistě bude hrát obrovskou roli). Docela tvé kamarádce závidím takovou kamarádku, já se z těch „sraček“ (pardóóón) musela vyhrabat docela sama. A i tak se mi to podařilo. Chce to prostě zmobilizovat poslední zbytky sil. DRŽTE SE, HOLKY!!!!
Radka a Babetka 8d

 
anaj
Ukecaná baba ;) 1223 příspěvků 28.07.04 08:56

Ahoj Terko,
taky si myslím, jako ostatní holky, že když jsi u nich tak často, mohla bys dát Haničce co nejvíc lásky ty. Kamarádka vypadá rozumná, určitě tě nechá a možná jí ukážeš jak na to. Zkoušelas kamarádce nabídnout, že budeš třeba odpoledne s Haníčkou, ať si jde něco vyřídit?
K odborníkovi ji zkus přesvědčit.
A co její manžel? Nestálo by za to si s ním nenápadně promluvit? Když to kamarádka nezvládne? CHlapi jsou slepí, asi si ani neuvědomuje, v jaké je jeho žena situaci.
Držím všem pěsti
 Jana

 
Anonymní  28.07.04 09:09

Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že na Tvé kamarádce se pravděpodobně podepsaly dva faktory. Jednak nějaký problém v dětství a dále partnerský vztah. Já jsem byla nechtěné dítě (Jak jsem se teprve nedávno dozvěděla, žila jsem ve svém raném věku u babičky, protože moji rodiče, kteří se vzali po krátké známosti a kvůli těhotenství, se rozváděli ani jeden mě nechtěl. Naštěstí babičky a teta mi asi dokázali dát tolik lásky, že jsem teď schopná ji přenést dál. Moje rodiče tenkrát soud nerozvedl a zůstali spolu, ale ten pocit, že působím problémy a jdu někomu na nervy ve mne zůstal). Já sama jsem se vdávala hodně mladá a moc jsem chtěla miminko a moc jsem se na něj těšila. Bohužel už v době těhotenství, když jsem zůstala doma jsem měla pocit,že jsem sama. Manžel žil stále stejně - já jsem seděla doma. Nezměnilo se to ani po narození syna. Bylo mi 20 a nevěděla jsem občas co dělat, jestli miminko brečí protože mu něco je, nebo jestli jenom vyžaduje pozornost. Syn ze začátku moc nespal, budil se po 2 hodinách a já jsem nevěděla kolikátého je a zda je noc nebo den. Manžel to vyřešil tak, že si šel lehnout k rodičům (bydleli jsme s nimi v domku) - protože se potřebuje vyspat! To ani nemluvím o občasných ranních návratech … Myslím, že tvoje kamarádka je v podobné situaci, a jak už padlo v některém z komentářů, kompenzuje si svoji frustraci z nedostatku zájmu ze strany manžela na dítěti. U mne to proběhlo naopak - soustředila jsem se na syna a vůči manželovi jsem si postavila ochrannou zeď.
Navíc některým ženám nevadí být celé dny doma a starat se „jen“ o děti a domácnost -
a někdo zase zaměstnání a seberealizaci nutně potřebuje. Já jsem začala chodit do práce když byl synovi rok. Všude jsem ho brala s sebou, do práce, na úřady a tak. Teď je mu 13 let a žijeme zatím sami. Troufám si ale tvrdit, že dospívá ve vyrovnanou osobnost. Tím chci říct, že každý problém se dá řešit. Tvá karádka rozhodně potřebuje psychologickou pomoc a také by měla začít pracovat, alespoň na kratší úvazek. Pokud bude sama spokojená a vyrovnaná, rozhodně se bude jinak chovat i k Haničce.
Doufám, že to všechno dobře dopadne.
 Káťa

 
Mmiiaa
Zasloužilá kecalka 553 příspěvků 28.07.04 10:33

Milá Terezo,
bohužel ne všechny ženy v sobě mají zakódovány od přírody mateřský instinkt. U některých se opravdu stává, že si své mateřství nedokážou představit, natož jej prožívat. Je úplně skvělé, že se o svou kamarádku tak staráš a zajímáš a chceš jí pomoci.
Navrhla bych vám oběma navštívit psychologickou poradnu. Možná by po poradě s odborníkem tvá kamarádka mohla své problémy vidět jinak a pak by se rozhodla. Buď si dítě nechat aláskyplně se o ně starat nebo ho dát pryč. Řešení náhradní matky se nabízí samo - Ty!!! Moc bych ti děti přála, ať vlastní nebo osvojené.

A co se týká toho pláče. Určitě to Haničce nějak moc neublížilo, jen v pozdějším věku může být více bojácná a méně samostatná a rozhodná. nebude si v některých situacích jistá sama sebou, ale to se jistě s pomocí tvou nebo máminou změní.

Přeju vám hodně sil k rozlousknutí tohoto problému a určitě nám dej na emimino vědět, jak to celé dopadlo.
Držíme palec.

Mia ve 31 tt

 
zurecek
Ukecaná baba ;) 1290 příspěvků 28.07.04 10:40

Ahoj Terezo,
nevím jestli poradím, ale Tvou kamarádku bych hned neodsuzovala, už jenom proto, že si svůj problém uvědomuje a své pocity Ti řekla to znamená, že Ti důvěřuje a „volá“ o pomoc. Jsi asi jediná osoba, které se svěřila.
Paní na hlídání nebo jiná osoba sice ulehčí a pomůže se starostma, ale „nenaučí“ vztahu mezi matkou a dcerou. Kamarádka možná klasický rodinný model v dětství nezažila a nemá z čeho čerpat.
Velkou roli zde hraje i manžel a jaký má vztah ke své ženě a dceři. Možná ani o tomto problému neví.
Podle mě by návštěva psychologa byla velkým přínosem, ale bude to zřejmě dlouhá cesta a já osobně si myslím, že by se jeho návštěva neměla odkládat Hanička bude růst a bude psychicky trpět čím dál víc.
Mezi náma nejsou jen matky milující, ale i Ty, které jaksi nejsou pro mateřství stvořené a je celkem možné, že Hanička bude vyrůstat bez mateřské lásky a jak už to bývá pravidlem bude své špatné zkušenosti přenášet jednou na své děti.
Terezo je moc dobré, že má kamarádka a Hanička Tebe a moc Vám všem držím palce a přidávám jeden pravdivý citát.

Žije-li dítě s kritikou, učí se odsuzovat. Žije-li s nevraživostí, učí se bojovat. Žije-li s posměchem, učí se být ostýchavé. Žije-li s hanbou, učí se být vinným.

Žije-li s tolerancí, učí se být trpělivým. Žijeli s povzbuzením, učí se sebedůvěře. Žije-li s chválou, učí se ocenění. Žije-li v bezpečí, učí se důvěře. Žije-li s čestnostní, učí se spravedlnosti. Žije-li se souhlasem, učí se mít rádo sebe. Žije-li s přijetím a přátelstvím, učí se nacházet ve světě lásku.

Moc držím palce!!!!
Quatro+Ejmí

 
Anonymní  28.07.04 11:58

Ahoj Terezo

Předem nejsem žádný odborník a ani nemám zkušenost s něčím podobným.
Tvůj příběh mě zaujal a tak trochu chápu co se v tvé kamarádce odehrává. Teď budu vycházet z toho co jsi napsala. Tvá kamarádka rozhodně není zlá, jen jí něco trápí a ubíjí „něco = dítě a manžel“

jak bych se snažila pomoci já? : Nejdřív bych si o všem pohovořila s kamarádkou. Prošla bych celý její život včetně představ. Pak bych to samé udělala s jejím manželem. Píšeš že on se k malé staví také tak nějak odmítavě. Jeho názor že on vydělává a ženu má na to aby se starala, přičemž si s malou nedokáže po:,–(it a pohrát, je také jedna z velkých příčin proč vá kamarádka malou nenávidí. Jednoduše bych ho vyslechla a potom mu řekla co se děje s jeho ženou. Pokud jsou oba rozumní lidé, rozhodně by si o tom měli popovídat též spolu. Stanovit si prioryty, cíle a dohodnout se na nějakém kompromisu co se týče výchovy a starostí o malou! Pokud si však nebudou moci oni sami pomoci doporučovala bych návštěvu odborníka!

Protože jak jsi se ptala malá tím trpí nejvíce! Tohle chování hraničí s psychickým týráním, které by se mohlo velice projevit v chování a psychice Haničky, dokonce myslím, že se už projevilo tím vztekáním!

Je to jen můj názor a strašně mě štve, že lidi nedokáží být soudní a rozhodnout o svém životě důsledně! Protože když vím jaké mám plány a cíle a vím že dítě by mě brzdilo tak bych si ho rozhodně nepořizovala!

 
Anonymní  28.07.04 13:27

Mila Terezo,
je moc dobre, ze jsi napsala…
Pocity Tve kamaradky znam z vlastni zkusenosti. Zacatek meho pribehu je naprosto odlisny, dlouho jsem nemohla otehotnet, podarilo se to po x letech, s manzelem jsme byli moc a moc stastni, tehotenstvi bylo tim nejuzasnejsim obdobim meho zivota, porod byl super. Ale pak nastaly problemy. Honzik se narodil o pet tydnu drive, bylo to velmi narocne psychicky, neustale plakal, ja jsem mela zdravotni problemy…Bylo toho na nas najednou nejak moc a ja se zacala utapet v poradnych poporodnich depresich. Kdo to nezazil, nemuze soudit. Proto mi take trosku vadi nektere nazory a okamzite odsuzovani Tve kamardky milujicimi maminkami, ktere byly od zacatku v pohode, miminka si uzivaly a nic podobneho na vlastni kuzi napoznaly! Poporodni deprese u me trvaly cca 9 mesicu a je to neco priserneho… Nejen ze mi bylo nanic psychicky, bylo mi zle i fyzicky. byla jsem unavena, tocila se mi hlava,nesnesla jsem zadny hluk, nemohla jsem jist, spat, je to hrozny, ale obcas se mi chtelo umrit!
Honzika jsem ale nikdy nenechala brecet, natoz abych ho „odlozila“ do jine mistnosti.I kdyz i toto chapu, take jsem mela nekdy sto chuti ode vseho utect, mnohdy jsem si rikala, ze nikdo nema pravo brat mi moji svobodu, ze vlastne dite vubec nechci apod. A to byl Honza moc chtene dite!
Kdyz si na to strasne obdobi vzpomenu, tecou mi slzy po tvarich, strasne bych to chtela vse vratit a chovat se uplne jinak, ale to uz bohuzel nejde…
Po 9 mesicich najednou vse ustalo a ja si konecne zacala uzivat toho nadherneho materstvi a kouzelneho Honzicka.
Honzikovi jsou ted 2 roky, je to nejmilovanejsi detatko na svete:-) a s manzelem zaciname uvazovat o dalsim diteti. S uprimnosti se musim priznat, ze dalsi dite moc chci ale zaroven se strasne moc bojim toho, aby se poporodni deprese neopakovaly. Je to opravdu svinstvo jak rekl muj gynekolog kdyz jsme to spolu zpetne probirali. Omlouvam se za ten vyraz, ale je vystizny!
Rozhodne bych se s tim ale ted uz „neprala“ sama, ale vyhledala bych nejakeho psychologa nebo psychiatra, ktery ma s popor. depresemi zkusenosti-ono jich totiz neni mnoho…
A tak zni i moje rada, bez s kamaradkou k odbornikovi, pokud ona nebude chtit, jdi sama a se vsim se sver lekari driv nez bude pozde!Dalsi rada: pomoz ji s Hanickou, pokud muzes, tak i s domacnosti a samozrejme si o vsem promluv s jejim manzelem a on se MUSI pomoci s peci o miminko a domacnost!
Moc vam vsem drzim palce a napis jak se situace vyviji, ahoj Sandra

Po 9 mesicich vse ustalo a ja si konecne

 
EditaAnne
Kecalka 135 příspěvků 28.07.04 15:00

Ahoj Terko,

přikláním se k většině názorů a doporučuji Ti se poradit s nějakým odborníkem, co bys měla udělat, jestli také vůbec můžeš něco udělat. Když by byla tvá kamarádka ochotná jít s tebou k nějakému psychologovi, bylo by to nejlepší. Ale možná nebude chtít, bude se bát, bude si myslet, že jí odsoudí atd. V tom je tady místo pro tebe, abys jí povzbudila.
Rozhdoně bych hned nešla na sociálku, protože tam se obvykle komplexně nezajímají o celý případ a mohlo by se stát, že by o ní lehko přišla a ty bys jí také nemusela už vidět.
Myslím, že osobně by jí pomohlo, když by začala „žít“. Jestliže mají firmu a třeba i vydělávají, tak by si mohla dovolit pravidelné hlídání, mohla by mít několikrát do týdne třeba volných několik hodin denně, kdy by mohla podnikat co by chtěla - chodit cvičit, do kina, do restaurace atd. A nebo je opravdu zrovna ten typ, který potřebuje pracovat a tak třeba práce na půl úvazku. Prostě potřebuje cítit, že něco umí, má svou hodnotu atd.
Manžel jí to zřejmě moc neukazuje (otázka je, jestli není chladná i ona k němu).
Pak si myslím, že velice často pomůže, když to třeba té mamince řekneš a ukážeš jí, že její dítě jí bezmezně miluje, potřebuje jí a věří jí. Třeba jí tohle nikdo neřekl a třeba ani neukázal, jak se chovat v tu nebo onu chvíli. A obzvláště, je-li tak frustrovaná, není pro ní nic jednoduchého taková výchova, manželství atd.
Také se přikláním k názoru, že dnes jsou různá antidepepresiva, která jsou poměrně rychlá a účinná.
A pak ještě poseldní poznámku - to, zda to chování tvé přítelkyně směrem k dceři nemůže nějak ublížit, tak každý psycholog by ti řekl, že samozřejmě může a že už ovlivňuje. To, že dítě nemá stálou jistotu v chování rodiče a ztrácí tak bezmeznou důvěru má velký vliv na vývoj dítěte, na jeho seběvědomí a vnímání. Nicméně, dítě je úžasná nádoba plná lásky a odpouštění a tak si myslím, že pokud se to bude jen lepšit, tak se to všechno ještě zhojí.
Edita Anne

 
Anonymní  28.07.04 20:15

Ahoj Terezo,
prosim Te, obratte se co nejrychleji na odborniky! Mluvim z vlastni zkusenosti, vim co to jsou poporodni deprese!!!
Doporucuji neco si precist o poporodnich depresich a laktacni psychoze. Nejake clanky jsou na Rodina.cz Je totiz moc jednoduche odsoudit aniz vlastne poradne vim co se deje s psychikou takove maminky. Dost me rozcilily nektere komentare.Myslim, ze na socialku a adopci je casu dost!!!! Ted se postarej o to, aby si kamaradka co nejvic odpocala a odreagovala. Nejdriv se musi dat do poradku ona, pak muze byt schopna milovat Hanicku.
Kdysi bych potrebovala mit po boku takovou bezva kamaradku jakou jses Ty, Terezo. At vse dobre dopadne preje Radka

 
Anonymní  29.07.04 16:30

Mám 2 deti a kľudne zvládneme s láskou aj tretie.Láska k deťom sa nedá naučiť, tá jednoducho buď je alebo nie je. Radi si to dieťa adoptujeme.

 
Anonymní  29.07.04 16:47

Já jsem se svým milovaným a chtěným synkem během jeho prvního půl roku také zažívale depresivní chvíle. V břiše byl zlatíčko, a tak jsem na MD odešla až 5 dní před porodem. Zato po narození - špatně spal, často a dlouho se kojil, chtěl se stále nosit, později se nechtěl večer ukládat do postýlky a vztekal se … Dost zaměstnaný manžel chodil domů večer a já si taky připadala jako ženská k ničemu. Z únavy mi bylo špatně, v klidu jsem se nemohla najíst ani dojít si na záchod a také jsem syna párkrát nechal vybrečet se do usnutí. Pochopila jsem afekt, ve kterém někdo ublíží miminu nebo batoleti. Já jsem naštěstí synovi neublížila, ale v půl roce jeho života se vrátila na poloviční úvazek do práce. Všechno se zlepšilo, já jsem v pohodě a synek, kterému je už přes rok, je teď moje šikovná mazlivá pusinka :-).

 
Anonymní  29.07.04 19:13

Toto téma,je velký začarovaný kruh.Je bohužel faktem,že se mezi náma najdou ženy,které opravdu nemají mateřský pud,nebála bych se říct,ře je to určitá forma psychické nemoci.I když jsem neměla idilické dětství,rodiče se rozvedli,když mě bylo šest,otec se mě vzdal a mamka měla snahu najít mě nového tatínka,ale asi si dokážete představit,jak to chodí.Myslím,že ze mě vyrostla normální,bezpro­blémová ženská,bez jakýchko-li depresí a psychických defektů.Po určité době jsem našla partnera,s kterým teď čekám miminko a vím,že to je správný budoucí táta a nastávající manžel.Myslím,že je opravdu důležité mít vedle sebe člověka o kterého se můžete opřít v jakéko-li chvíli.To předpokládám, dotyčné opravdu chybí,tudíž mám pocit,že je na všechno sama.Zároveń se mohly dostavit příznaky těžké deprese,znám případy,že novopečená maminka spáchala sebevraždu,nebo se snažila svému miminku ublížit,aniž by toho pak litovala,nebo si to uvědomovala.Pokud tyto příznaky nastanou,je důležitá spolupráce,jak s partnerem,ale především konzultace s odborníkem.Je však otázka,jestli tato dotyčná trpí nějakým defektem,nebo ten mateřský pud tam není,to jí nikdo nepřesvědčí ani nenaučí své dítě milovat.Těď záleží,jestli se Hanička bude vyvíjet,jako silná osobnost,nebo bude mít citové následky,které si přinese do dospělosti.Proto, toto téma označuji,za bludný kruh.Je samozřejmě na místě,že se snažíš pomoci své kamarádce,ale jak dlouho,to budeš moct dělat a zároveň nemůžeš přebrat zodpovědnost,za nikoho jiného.Nejvíce držím palečky malé Haničce,ta to bude opravdu potřebovat,aby z ní vyrostla lepší maminka,než je ta její.Doufejme,že se vše v dobré obrátí.
Zdraví KAROL.

 
Anonymní  29.07.04 21:17

Terezo,
tak mi přijde, že se stavíš do role té jediné spravedlivé a odsuzuješ něco, co sama neznáš.
Opravdu si nemyslím, že tvoje kamarádka má „dobré já“ a „špatné já“ - a už vůbec si nemyslím, že je špatná máma. Jenom je toho na ní moc. že se po porodu neposlintala blahem, že má dítě - já měla porod lehký, hezký a přesto mými pocity byly především vyčerpání a strach o zdraví mimča - ale na nějaké další emoce mi nezbývaly síly. Taková ta „mateřská láska“ přišla postupně a později.
Pokud je tvoje kamarádka na všechno sama - tj. na domácnost a dítě, tak může být naprosto na dně - fyzicky (nevyspání) i psychicky. Já mám devítiměsíční mimi a občas mě vyčerpává už jen ten pocit, že nestíhám nic pořádně udělat - ano, mám dost volného času, ale po dvou, třech, pěti minutách - na to abych si důkladně doma vygruntovala, přečetla něco víc než titulky v novinách - na to čas nemám… Navíc dítě je zápřah 24 hodin denně - a pokud její muž přijde v pohodě z práce - kde třeba byl deset hodin, ale mohl si dojít v klidu na záchod, vypít kafe, zajít na oběd s kolegy a v klidu ten oběd sníst jako civilizovaný člověk u stolu a s příborem (a nejen házet do pusy studené kousky sýra rovnou z lednice), tak pak chápu, že tvoje kámoška také touží po svém starém životě.
S necháváním dítěte plakat - i to do jisté míry chápu… když jsem 10, 12 hodin denně doma sama a moje mimi zrovna má špatný den, tak na konci už nemůžu… a taky už jsem párkrát udělala to, že jsem prostě dítě šoupla do postýlky a musela se jít na pět minut vydýchat do jiné místnosti nebo na zahrádku (nikoliv z doslechu, ale aspoň na chvilku PRYČ). Večerní vybrečení - poslední týden praktikujeme také - naše torpédo usoudilo, že dokud jsme my vzhůru, tak spát nebude - sice už padá a fňuká (všude - i u nás v náručí), ale neusne - opravdu pomůže dát ho do postýlky - pofňukává, ale během pěti minut usne.
Křičení na dítě a nadávání - musím říct, že už jsem párkrát řvala do polštáře… člověk se drží drží, ale pak to jednou rupne… a zvlášť teda mít tady příliš zvědavou a kritickou bezdětnou kámošku - to bych asi taky nevydržela… Víš, možná místo „upozorňování, že se ti nelíbí, že Haničce nadává“ jsi měla spíš nabídnout pohlídání malé a kamarádku poslat někam ven - na procházku, k holiči, do curkárny, na skleničku… dopřát jí vypadnutí z toho kolotoče.

Ano, máš pravdu - tvoje kamarádka volá o pomoc. Ale tou pomocí není to, že jí tady veřejně propíráš a kritizuješ. Pomocí by bylo promluvit s jejím manželem - je to především on, kdo jí nechal na holičkách… můj muž taky „vydělává“ na rodinu, ale přesto večer přijde s nákupem, pohraje si s prckem, vykoupe… vezme si ho o víkendu na procházku, ráno k němu vstává… přebalí, nakrmí… a mě zbývají záblesky normálního života - nerušená ranní káva, tělocvična s kamarády, přečtená knížka, spánek… když odejdu na dvě hodiny do tělocvičny, tak se pak na toho svýho budulínka nezřízeně těším - a mám na příštích pár dní dost energie a trpělivosti…

Pokud se nechce její manžel zapojovat do domácnosti a hlídání dítěte, tak ať kámošce zaplatí buď úklid, nebo chůvu (nebo obojí). Pokud si mimi někdo jednou týdně na tři hodiny vezme, aby si tvoje kamarádka mohla uklidit (a nebo třeba jen sednout s kávou a zírat „do blba“, nalakovat si nehty, vyspat se), tak to bude dělat zázraky. Další možnost je, aby tvoje kamarádka dala Haničku do jeslí a šla do práce - třeba jen na zkrácený úvazek, ale aby přišla mezi lidi, aby jí muž už nepředhazoval, že je to ON, kdo VYDĚLÁVÁ, aby si trochu duševně odpočinula… a uvidíš, jak skvělá máma z ní bude…
Jestli to současné chování může Haničce ublížit - ano, určitě ano, ale myslím, že se ještě dá všechno zachránit. Ale chtělo by to jednat…
sally
PS - jo, vzteklé dítě mám taky… někdy je to na palici - když si ho hned nevezmu (např. krájím maso a nechci na něj sahat špinavýma rukama), tak udělá klidně to, že padne na zem na obličej a začne o to víc ječet… nemyslím, že je „narušený“ - jen prostě žádá, aby svět fungoval podle něho :-))

 
Anonymní  30.07.04 01:19

Ahoj Terezo!
To, co píšeš, je hodně smutné, ale na druhou stranu mám trochu potřebu se tvé kamarádky zastat (jako maminka skoro dvouletého raubíře : - )) ). Svého syna miluju a nedovedu a ani si nechci představit, že by snad nebyl, protože náš život moc a moc obohatil (snad to nevyzní jako fráze). Ale jsou dny, kdy se cítím taky na dně a když byl malej menší a vyžadoval opravdu téměř neustálou pozornost ? kojení, odříhnutí, přebalení, uspávání, opět kojení (jednu dobu v noci po 1,5 hod. , takže si asi dovedeš představit, že jsem toho moc nenaspala a ráno ten kolotoč nanovo) ? seděla jsem u postýlky, konejšila ho, když plakal a sama u toho ronila krokodýlí slzy nad zdánlivě prostou věcí: že nemám žádný čas na sebe… Jsem s malým totiž také dost sama (manžel má časově náročnou práci a ještě do toho stavíme), takže mi to někdy lidově řečeno ?lezlo na mozek?. Celý den s nikým pořádně nepromluvit (kromě nějaké kamarádky, která je rovněž na mateřské, takže se stejně omílají stejné věci a starosti dokola), nestíhat číst noviny, udržovat domácnost podle svých představ, natož se nějak hýčkat (kde jsou doby, kdy jsem na sebe plácala pleťové masky??? Cha cha, dnes jsem ráda, když si bleskově stihnu umejt hlavu a děsím se toho, co bude v bytě za spoušť, až vylezu z koupelny ? protože malej toho umí náležitě využít a těch pár minut využije k tomu, aby si úřadoval po svém : - ))) ) ? někdy to dokáže s psychikou pěkně zamávat. Já jsem si připadala jako celkem vyrovnaný člověk, ale někdy také zvyšuji hlas a říkám nehezké věci typu: ?už neotravuj, nemám na tvé vztekání náladu, běž mi z očí?? a tak podobně, za což se v příštích minutách hrozně stydím. Před nedávnem jsem chtěla asi po půl roce pokecat s mýma svobodnýma kamarádkama. Neměla jsem hlídání, ale jelikož můj syn je dost společenský, tak jsem byla v klidu a nahlásila, že ho vezmu s sebou. Stalo se něco nevídaného? Ten človíček, který v obchodě laškuje s cizími lidmi a je samý smích, se po zhlédnutí mých kámošek rozhodl, že to pro něj není to pravé a předvedl scénu, že chce okamžitě domů. Slovo ?domů? zopakoval asi padesátkrát během čtvrt hodiny a i když jsem si v duchu vysvětlovala, že se třeba některé z těch kámošek bojí a že bych měla uposlechnout volání té dětské dušičky, v hlavě se mi zatmělo a nějak jsem si vnutila myšlenku, že mi to to dítko dělá schválně ? jednou se chci bavit a to on teda mamince nedopřeje? No, docela hystericky jsem na něj vylítla, ať si dělá, co chce, že tam prostě budem a hotovo. Kámošky na mě zíraly v němém údivu a ta jedna potom pravila: Tý jo, a já tě měla za kliďase, kterýho nic nevyvede z míry? Myslela jsem si, že taková saň umím bejt jen já??. Já jsem fakt člověk povahy mírné, ale ty děti maj trošku dar nás systematicky ničit : - ))))))))))). Souhlasím s holkama: jedním z receptů je si od našich miláčků opravdu na pár hodin odpočinout a člověk se na ně zas těší jako blázen : - ))).Tvá kámoška nemá fungující babičky (když už má nefungujícího manžela?) ??? Třeba se ještě vztah mezi jejím manželem a malou zlepší: hodně mých kamarádů-chlapů se přiznalo, že je děti nejvíc začaly brát tak od roka, kdy už začínají trochu komunikovat. I můj manžel (který je teď z našeho syna doslova pos? - nevím, jak to říct slušně : - ))) ), si k němu chvíli hledal cestu. Z toho bezbranného uzlíčku byl malinko nesvůj a chvilku mu trvalo, než si ho se samozřejmostí pochoval. Někdy mi to bylo líto, ale až teď dodatečně o tom mluvíme a jeho pocity chápu ? ženská se na to chystá devět měsíců, chlap do toho spadne po hlavě a najednou je TÁTA! A neví si tak úplně rady? Tady je rada jediná: mluvit o tom, mluvit a mluvit?
Za to zvyšování hlasu bych kamarádku tedy tolik neodsuzovala, horší je, že se ti svěřila, že malou nenávidí?: - (. To už je docela vážné přiznání a zásah psychologa je nutný! A co se týká práce: já jsem měla vždycky jasno v tom, že rodina bude u mě dalece na 1.místě před kariérou, ale dovedu se vžít do pocitů úspěšné podnikatelky, která najednou utírá dětský zadeček, žehlí plíny a cítí se nedoceněná (zvlášť, když ji manžel bere jako chůvu, kuchařku a uklízečku v jednom). Podobně na tom byla moje kamarádka - sehnala si jesle, jak nejdřív to šlo a je spokojená. Snad se i tvé kamarádce podaří najít nějaké řešení (určitě ji v tom nenecháš samotnou) a to co nejdřív, jinak to asi Haničce opravdu moc neprospěje : - (.
Postupně jsem pročetla všechny komentáře k tomuto článku a vidím, že jsem se ani nemusela tolik rozepisovat ? naprosto přesně vystihuje moje pocity SALLY.
Hodně štěstí všem zúčastněným a nejvíc držím pěsti Haničce!
Určitě nám napiš, jestli je u těch dvou (tří) něco nového.
 Iva

P.S.: Ještě mě napadla jedna možnost: má tvoje kamarádka přístup na internet??? Tady už holky pomohly mnoha bolavým dušičkám : - ))). Třeba by jí pomohlo se tady z toho všeho (třeba i anonymně) vypsat?

 
Gabi2
Stálice 80 příspěvků 30.07.04 11:47

Terezo, myslím, že hlavní problém tvé kamárky byla naprosto radikální změna životního stylu. Ani se moc nedivím, že je takto frustrovaná a její negativní emoce se ventilují na dcerku. Řekla bych, že je to nějaký syndrom u nás v Čechách, že o dítě se a domácnost se stará pouze matka, že matka musí být k dospozici 24 hodin denně. S prvním dítětem si to člověk hned neuvědomí, všechno je nové, práce je kolem miminka tolik …Možná si to tvoje kamarádka měla od začátku naplánövat jinak, ale na změnu není nikdy pozdě - vrátit se na krátkou část dne do své firmy nebo ji řídit z domova (což v době e-mailu a mobilních telefonů snadné). Určitě by zase získala sebedůvěru v sebe jako ženu a podnikatelku a na svoji dceru se těšila a s ní odpočívala od pracovních problémů. Na domácí práce si může sehnat hospodyni, k dceři chůvu. Já myslím, že by to mohl být zázračný lék na „nenávist“ k dceři.
P.S.: To, že nám někdy ujede nějaké drsnější slovo je možná méně škodlivé, než potlačované negativní emoce.

 
Terka
Kecalka 380 příspěvků 30.07.04 14:08

Sally,
napsalas to krásně. Souhlasím s každým tvým odstavcem. Především manžel musí pochopil, že pokud chce mít doma dvě šťastné berušky,musí se zapojit.
Tereza a Klárka 14m.

 
Zdenik1
Ukecaná baba ;) 1652 příspěvků 30.07.04 16:01

Milá Terezo,
myslím, že tvá starost je na místě, ale není přehnaná…popisuješ hrubá slova, vybrečení, hysterický pláč, zavírání Haničky do pokoje..vím, že to je děsný, strašný a odsouzeníhodný, já sama to neumím pochopit, ale to všechno během tvé návštěvy?

no nic, tvá kamarádka se podle mě cítí, mimo ten svobodný život, kdy se nemusí starat o nikoho jiného jen o sebe, je sama svým pánem a není závislá na nikom, je sobecká.....docela se divím, že jak píšeš úspěšná podnikatelka všeho nechala.....vždyť mateřství neznamená konec aktivního života, v dnešní době kor… žádáš radu…tak tu je: když máš chuť pomáhat a leží ti blaho všech tří na srdci…vytáhni kamarádku ven, uvař jí, pomož s úklidem, zajdete si na kafe vždyť tohle všechno můžete dělat i s malou Hankou. tvá kamarádka se nebude cítit, že je na všechnu tu domácnost sama a najde sílu zase pracovat a užívat si chvilky s malou…, když sama nemůže najít cestu popíchni ji, ukaž jí i jiné možnosti než utírat pokakaný zadeček a plichtit se s jídlem pro „tak zaneprázdněného“ manžela, co společná dovolená, co pomoct najít hlídání, sama pohlídat......ale taky všeho s mírou…věř mi, že je to lepší než ji upozorňovat na chyby a nesouhlasit s výchovou i když je to do nebevolající! a manžel..ten teda zřejmě vůbec nedospěl…no jo i takové věci se dějí a je jen na ní jak si s ním poradí, asi potřebuje hodně povzbudit..tak s chutí do toho Hanka je oba moc potřebuje..

a jestli se pletu tak tu pomůže opravdu jen a jen odborník

Zdenik

 
Anonymní  01.08.04 15:07

Ahoj Terezo,

ani jsem nestihla precist vsechny ty rady a pripominky na pomoc tve kamaradce.

Chtela bych hlavne jeste poprosit tebe, at vydrzis, nezanevres nad kamaradkou - pravdepodobne jsi jedna z mala, co je toho schopna - ona te urcite potrebuje.
Mas muj velky obdiv. Drzim pesti, at se podari vse vyresit v zajmu male Hanicky a pokud to jen pujde, at si z tech nepeknych chvil pamatuje co nejmin.
S pozdravem Veronika

 
Monalisa24
Závislačka 2518 příspěvků 01.08.04 19:42

Milá Terezo,

Tvůj článek jsem „zhltla“ jedním dechem a ani se mi nechce věřit tomu, cos napsala. Skutečně by Tvá kamarádka potřebovala psychologa.
Snažila jsem se na to podívat z jiné stránky a tou je výchova jí samotné. Zřejmě se k ní rodiče chovali stejně, jako se ona teď chová k Haničce. Když se osamostatnila, vystudovala školu a začala s manželem podnikat, tak si připadala důležitá, potřebná a nyní, když je 24 hodin denně kolem dítěte, tak si potřebná přestává připadat. Najednou je tu miminko, které ji potřebuje, veškerou její péči, pozornost… ale to Tvá kamarádka nevidí a v malé vidí „tu“, která ji je na obtíž.
Víš, mám sestru, které je 19-náct. V 17-ti otěhotněla, protože chtěla vypadnout z domova a v 18-ti se jí narodilo dítě. Také na ni pozoruji, že jí Natálka překáží, i když sestra toho rozumu nemá tolik, jako Tvá vystudovaná kamarádka, tak se jednou stalo, že malou nechala samotnou - v noci - a šla na diskotéku! V tu chvíli jsem na ni měla vztek a chtěla ji neteř sebrat - my se totiž pokoušíme o druhé a zatím bezvýsledně - ale v tu chvíli se sestra jakoby vzchopila a zatím - musím zaklepat - se snaží a o malou se stará, i když ji také nechá vyřvat v postýlce, až malá usne.
Třeba si potřebuje Tvá přítelkyně odpočinout, navštívit s kamarádkou kavárnu a na chvíli z té rodičovské práce vypadnout - známe to jistě každá, která máme dítka, že někdy prostě potřebujeme KLID! Zkus jí navrhnout, že ji malou pohlídáš a ať si zajde třeba ke kadeřnici, či jen tak do vinárny, ale jistě bys neměla jen přihlížet.
Držím Ti palce, hlavně Tvojí kamarádce - vždyť není pro maminku nic hezčího, než vidět, jak její dítko udělá první krůček, řekne první slovo - to se nikdy nevrátí, tak aby toho potom nelitovala!!!
 Radka

 
Anonymní  02.08.04 12:18

Ahoj, jestli k tomu můžu něco napsat, něco podobného se dělo vedle nás ve vchodě - sousedka jedno dítě už měla a byla to úplně normální ženská a k tomu vzdělaná. Ale po porodu druhého dítěte se u ní projevila laktační psychóza a další průběh byl podobný, jako jsem tady četla - jestli teda můžu citovat její matku (ale je to trochu silný kafe) - prý museli to miminko vzít a dát od ní pryč „jinak by ho prý snad zabila“ - ona i strašně ztloustla a její chování se celkově změnilo. Pak ji opustil manžel. Na takové věci se těžko ptá, ale nějak se z toho nakonec dostala, ovšem s pomocí lékaře. Myslím, že někdy na to je snad i psycholog krátký a musí nastoupit psychiatr. Není to žádná ostuda, i když to řada lidí tak bere. Ovšem tohle opravdu není normální stav, a nemusí se člověk hned označovat za blázna.
Taky je špatné, když žena nedostane tu správnou podporu od manžela. Milující a rozumný chlap by měl manželku podpořit a ne na ni svalit celou domácnost.
No, je to určitě těžký, já tím neprošla, ale obdivuju všechny, kdo se v takové situaci dokážou postavit za mámu, která tímhle prochází, neodsoudit ji a snažit se jí pomoci. Věřím, že právě jí je v té situaci nejhůř, i když ji okolí vnímá snad jako zločince…
Tak hodně síly!

 
Anonymní  26.09.04 21:29

Ahoj Terezo.
Jsem lékařka na mateřské a taky mám chvílemi pocit,že se z domácího buchtění zblázním.Když vidím,jak si ostatní užívají(pro mě je „užívání“ už i to,že si moje sestra dojde na nákup kdy chce a může se po obchoďáku procházet,jak dlouho chce),tak jsem z toho mnohdy nešťastná a fakt na nervy.Také jsem čekala větší pomoc od manžela a pro sebe nějaký ten volný čas-nejdřív se vymlouval,že až nebudu kojit(on prý nenakojí).Když už má malá teď 2 příkrmy,tak zas že to neumí,že si musí odpočinout,když nás živí atd.A tak taky kolikrát vypěním a nadávám,že jsem malou nemusela mít-ale ne jí.Manželovi.Chtěl miminko a sliboval hory doly jak bude trávit hodně času s námi a bude mě střídat.Naopak-začal spíš chodit pryč-prý se musí odreagovat.Malá se ještě k tomu budí v noci i 4 krát a dokud si necucne mého mlíčka,brečí.Tak si umíš představit,jak jsem po 7 měsících hotová.
Tvá kamarádka je na tom ovšem psychicky evidentně mnohem hůř(protože já bych malinkou nevyměnila za nic na světě a mám z ní velikou radost).Myslím,že je tím vším zklamaná (ve filmech to vypadá jinak),unavená,zav­řená doma a pomoc žádná.
1.Ať navštíví psychologa-vypovídá se,uleví se jí a ještě ji uklidní a poradí ji.
2.Ať ji 3-5 hodin denně někdo vystřídá a ať odejde pryč-na nákupy,na aerobic,pomoct manželovi do firmy.Bude mít pocit,že je k něčemu,dostane se mezi lidi,odreaguje se a malé krátká nepřítomnost neuškodí.

Pokud se to ani tak nezmění,ať navštíví psychiatra.

 
Semeda1
Povídálka 29 příspěvků 26.10.04 23:06

Tento článek jsem objevila až po dlouhé době od jeho zveřejnění, věřím však, že si i můj komentář někdo přečte…

  1. Většinou souhlasím s předchozími komentáři, co se týče pomoci tvé kamarádce, mám 19-ti měsíčního syna a tak vím, že i sebevíce milované dítě ti prostě občas leze na nervy a tak někdy uděláš něco, co bys jinak neudělala, v jakémsi „afektu“…
  2. Zaujala mně jedna věc - že tu mnoho maminek popisuje metodu uspávání dětí „uřváním“ jako skoro psychické týrání… Moje zkušenost je následující: Když bylo Filípkovi asi 8 - 9 měsíců, tak úplně bojkotoval spaní, do toho jsme se ještě přestěhovali, takže jsem neměla ani dušičku, které se svěřit a malý měl asi trochu problém se smířit s prostředím… Svěřovala jsem se tedy doktorovi a mé mamince. Jako správná matka - kvočna jsem totiž malého kojila, chovala, nosila, houpala, znovu kojila, znovu chovala, znovu nosila atd. dokud jsme oba nepadli vyčerpáním a nespali spolu v posteli… Doktor mi poradil použít tzv. „americkou“ metodu - nechat dítě řvát, když začíná být opravdu hysterické, tak na něj jen promluvit (nejlíp přes dveře, nebo z postele), aby vědělo, že tu jsme, ale nezvedat se, nenosit, nekojit (samozřejmě pokud evidentně není hladové). Moje maminka mi „uřvávání“ doporučovala už od synova narození a mně to přišlo strašně brutální. Po radě od lékaře jsem to ale začala zkoušet. Nejdřív jsem to vydržela 3 minuty (okousala jsem si u toho všechny nehty), pak 5 minut, poté 10 minut a skončila na hodině řvaní, po které když malý i přes moje volání „spinkej broučku, maminka je tady, teď nemůže, jen hezky spinkej, mám tě ráda, spinkej“ a zpívání ukolébavek přes dveře (manžel si myslel, že jsem blázen, když jsem seděla za dveřmi pokoje, ve kterém syn řval jako tur, brečela a snažila se zpívat „spinkej můj maličký“ :D) prostě neusnul, tak jsem šla k němu a pochovala, pomazlila, olíbala… Malej neměl žádné následky, naopak se mi teď zdá mnohem samostatnější a usíná sám (sám si vleze do postýlky a spinká, kdykoliv se mu zachce), když se v noci probudí, tak vyleze, vleze do mé postele, obejme mě, dá mi slintavou pusu s takovou razancí, že mám pocit zlomeného nosu a zase si jde hajnout do své postýlky :D
    Tak si opravdu nemyslím, že jsem ho nějak týrala a vřele doporučuji maminkám, kterým brouček špatně usíná, aby tuto metodu vyzkoušely. Snad u ní nebudou trpět jako zvíře, jako jsem já trpívala, výsledky stojí za to…

Čauky, vím, že byl příspěvek trochu „z ruky“, ale nedalo mi to :D
Dana + Filípek 19 měsíců

 
Anonymní  26.10.04 23:42

naprosto souhlasím s posledním příspěvkem.Mám 3 děti krátce po sobě a v provozu normální vícedětné rodiny ani není možné dítě při každém zaknourání hodiny chovat. To neznamená, nechávat dítě samotné a nereagovat na jeho potřeby, ale samo rychle vycítí, že pláčem z nudy nebo vynucováním pozornosti řevem nic nezíská.Odměnou celé naší rodině jsou klidné noci a klidný spánek všech dětí, nebudí se v noci , vzbudí li se,starší příjdou kemně do postele nebo zavolají. že měli ošklivý sen, já si k nimna chvíli sednu a vezmuje treba za ruku a za chvilku spí klidně dál.Nejmladší dceru stačí pohladit nebo dát trochu napít a spí hneddál.Samozřejmě někdy zkoušeli vynucovat něco brekem, ale rychle přijdouna to,že to narodiče neplatí. myslím,že je pro dítě lepší vědět co simohou dovolit, než probrečené noci , které jsou silně stresující pro dítě ipro rodiče.B.T

 
Anonymní  27.01.05 12:50

Ano,musím říct,že jsi fakt blbá.Já sama své dítě miluju a po porodu jsem měla také laktační psychozu a to je najednou člověk někdo úplně jiný,nedokáže své emoce a chování ovládat.Lidé,kteří to nezažili,by do toho neměli krafat.Je to něco strašného,pomůžou jen antidepresiva a péče blízkých.Pak se může žena znovu s láskou starat o své d읡átko.

 
Anonymní  27.01.05 12:55

Ano,musím říct,že jsi fakt blbá.Já sama své dítě miluju a po porodu jsem měla také laktační psychozu a to je najednou člověk někdo úplně jiný,nedokáže své emoce a chování ovládat.Lidé,kteří to nezažili,by do toho neměli krafat.Je to něco strašného,pomůžou jen antidepresiva a péče blízkých.Pak se může žena znovu s láskou starat o své d읡átko.

 
Anonymní  13.02.05 10:52

Když už něco takového napíšeš, tak se alespoň podepiš!!!!!!!!!­Nemyslím sii, že je blbá a jestli jsi článek četla pořádně, tak víš, že malé Haničce je osm měsíců a to už mají snad šestinedělí za sebou,ne?Měli by vyhledat odbornou pomoc!!Hanička evidentně trpí a trpět bude, pokud jim někdo nepomůže. A JE JEDNO JESTLI TO BUDE PSYCHOLOG NEBO SOCIÁLKA!
Vendelina

 
sonka
Kecalka 456 příspěvků 24.02.05 11:55

Ahoj, nedivím se. Podobné pocity jsem měla i já. Jestli nemáš dítě, tak to nepochopíš. Okolo mimi je strašně moc práce a musíš být s mimi celej den ve střehu. Já jsem třeba chtěla úteci z porodnice. Koukala jsem jak blázen když se malá narodila a budila se každou hodinu. Byla jsem šokovanáa před sebou prázdno a jen pocit, že se už nikdy nevyspim a nikdy nebudu mít klid jako dřív. Je to tak. Je to pěkný záhul. :)

 
Anonymní  10.06.05 16:00

Milá Terko!jsem zdravotní sestra.Shodou okolností pracuji u nedonošených dětí a u dětí s vrozenou vadou.Naštěstí je Hanička zdravá,ale někdy se stane,že rodiče,obzvlášť matka své dítě odmítne.Většinou je to proto,že touží po kariéře nebo jsou moc mladé,nebo také mohly být v děství týrané.Někdy se tento aspekt odbourá hned po porodu,kdy maminka své dítě poprvé uvidí a pohladí.Ale jak píšeš,tady to nefungovalo.Můžeš ji pomoct tím,že oběma budeš na blízku a budeš jim pomáhat.Myslím si,že hlavní vinu na tom nese i táta Haničky.Právě on dává najevo,že je navrch a role matky je pro něj méněcenná.Zkusila bych si s ním promluvit,uspořádat pár výletů,nechat jim chvíle jen pro ně.Aby měli pocit,že jsou rodina.Může se to jednou prolonit,ale pokud ne,bylo by pro malou haničku lepší,kdyby byla v jiné rodině,kde by byla mnohem šťastnější.Děti si budují svou osobnost a oni ji v tom brání.Mohou ji způsobit těžké šrámy,které na první pohled nejdou vidět-šrámy na duši.

 
Anonymní  29.07.05 16:06

Tak tomu říkám HYENISMUS!

 
Anonymní  07.09.05 08:06

Sally
komentare jsem precetla vsechny, s nekteryma jsem musela na par procent souhlasit, ale ne uplne. Ty jsi to vystihla uplne presne, ctes mi me myslenky. Diky Alia

Vložit nový komentář