Neznamý andílek

Majčus  Vydáno: 16.10.07

Nedávno jsem se potkala s kamarádkou, po docela dlouhé době, která mě jako mámě batolete sice přišla hodně kratičká, ale jí asi musela připadat nekonečně dlouhá. Už zdálky mi přišla vždy energická Lenka, jakoby z ní byla něčím, nebo někým ta energie vysáta a z blízka se mi vryl do srdce její smutný pohled.

Po úvodních zdvořilostních vrázích a pomazlení se s Vítkem mě poprosila, jeslti bych si s ní nechtěla chvilku popovídat, samozřejmě, že jsem neřekla ne. A pak jsem vyslechla jeden z těch děsivých příběhů, které nás maminy budí z těch obzvlášť krutých nočních můr.
Její neteř přestože nedovršila ještě ani rok svého života, byla hospitalizována na onkologickém oddělení, nemoc kterou trpěla potkává v tomto věku jenom jedno z 50 000 dětí (čtete dobře a já se opravdu neupsala). Bojovala pravděpodobně dlouho a statečně, na stráži se u ní střídali její rodiče, prarodiče i teta, všichni se snažili aby malá byla co možná nejspokojenější a všichni svorně, včetně doktorů doufali, že si se zákeřnou nemocí mladičký organismus přece jen poradí. Bohužel, ale ve 14 měsících maličká nemoci podlehla. Bylo to asi hodně zlé, když mi Lenka řekla, že vlastně byli rádi, že už to pro malou skončilo, všichni její blízcí u ní v poslední chvíli byli a všichni se museli jen nečině dívat jak jejich malinká odchází tam, kde už ji nic nebude bolet. Tak se vymodlená holčička vrátila tam okdud byla přivolána.
Nevím víc podrobností pouze to co mi Lenka sama řekla, nechtěla jsem vyzvídat a rozdírat čerstvou ránu. Píšu to především proto, abych uctila památku malého andílka, připoměla statečnost jejich blízkých a nám všem ostatním ten veliký dar zdravých dětí.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Ditta77
Závislačka 4156 příspěvků 16.10.07 16:17

Není tu žádný komentář a já se ani nedivím, já sama nevím, co bych napsala.....
Tohle je tak strašně krutý…D.

 
hana2
Zasloužilá kecalka 613 příspěvků 16.10.07 17:37

Článek jsem četla už ráno a čekala až se tu objeví první komentář a objevil se tu až teď. Píšeš, že nevíš co bys napsala a to si asi myslela většina co to četla. A přitom to co jsi napsala úplně stačí. Slůvko útěchy, lítost nebo i vyjádření  vzteku, proč zrovna dítě, prostě cokoli. Taky jsem si touhle hrůzou prošla a je hroznej ten pocit, že se ti najednou každej vyhýbá právě proto, že neví co říct. Jdeš po ulici a najednou vidíš jak všichni co znáš, tě obcházejí obloukem, jenom proto aby ti nemuseli nic říct, zeptat se jak ti je nebo třeba jenom pozdravit. A přitom stačí třeba jenom pohled do očí, pohlazení, chycení za ruku, prostě něco aby ta maminka co se jí to týká, věděla, že na to neni sama. Vždycky jsem měla hodně známých a najednou jich mám jenom pár, ale zato opravdových. Nejdřív jsem nechápala proč jsem tak sama, proč se mě nikdo neptá, proč se tím musím dusit, proč jsou takový sobci, nakonec jsem zjistila, že se prostě bojí. Lidi odhodtě strach vždycky je nablízku někdo kdo vás potřebuje.

p.s. omluvte chyby, už řvu jak krokodýl a nemám sílu to zkontrolovat

 
harpyje
Extra třída :D 10089 příspěvků 16.10.07 18:03

myslím na tu holčičku a prosím o požehnání celé rodině. snad mají nablízku dobré přátele.

 
Ditta77
Závislačka 4156 příspěvků 16.10.07 18:37

Milá Hanko z Tvého příspěvku je jasné, že si sama prožila nějaké životní trauma.Já sama říkám, že to nejhorší, co může člověka potkat je to, když přežije vlastní dítě.A s těmi lidmi je to přesně tak, jak si napsala.Já sama znám ze svého okolí tolik tragických událostí, že je někdy těžké se s tím smířit.Mám kamarádku-máme stejně staré děti,vozily jsme spolu denně kočárky a když jednoho sychravého dubnového odpoledne roku 2001 zemřel její manžel kousek od baráku pod koly jednoho s odpuštěním magora, který jel po sídlišti 90 ti kilometrovou rychlostí-byl to tak strašný šok.....a já se jí měsíc vyhýbala…nevěděla jsem jak se k ní chovat, abych její bolest a žal ještě víc nerozrývala.Měla jsem tak strašnou chut jí obejmout.Ato jsem taky nakonec udělala.Sebrala jsem odvahu, jednoho dne u ní zazvonila a jen co za mnou zapadly dveře objala jsem jí a tak dlouho jsme spolu brečely a brečely.Určitě se jí tenkrát ulevilo, bylo to na ní poznat.Ale to jsem trochu odbočila.Kdybych měla jediný přání, který bych si mohla přát, zařídila bych, aby se tohle nestalo už žádné mámě......Ale to bych musela být Bůh......posílám Ti pohlazení a plnou náruč síly, aby se Tvá dušička zotavila.......Dita

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 16.10.07 23:35

Já abych pravdu řekla se vždycky, když se něco takového dozvím ze všeho nejdřív hluboce stydím, protože já svého kluka nechtěla a přišla jsem k němu jak slepej k houslím, ale stalo se a mám to nejbáječnější batole na celém světě, protože je můj a co víc je zdravej jako rybička, je to můj dárek k narozeninám (oba jsme v březnu Vítek 10. a já 11.) a tahle tragédie většinou potká páry, které se na miminko těší, mají je vymodlené, nebo prostě jinak neměli k miminku tak lehkou cestu jako já. Potom si uvědomím, že teď jsem na řadě já abych jim pofoukala dušičku a v případě Lenky jí Vítek dodal víru v lepší svět a já snad rameno k poplakání a uši k naslouchání.

Vložit nový komentář