Nikdy bych nenapsala deníček

Ivethea  Vydáno: 10.03.14

A takhle nějak to u mě začalo. Zarputilé přesvědčení o milionech věcí, spojených s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. Chci vám napsat o tom, kam až jsem dohnala sama sebe se svým odhodláním, sebevědomím, soběstačností a až hysterickou touhou po tom, jak být dokonalá těhule, dokonalá rodička a dokonalá matka. O tom, kam až jsem musela dohánět přítele a své okolí. A o tom, jak jsem si myslela, že jsem inteligentní a racionálně myslící člověk. Ano, TEĎ už snad jsem.

Nikdy bych nenapsala deníček na eMimino.
Když jsem zatoužila po dítěti a nějakou dobu se nedařilo, hodiny a hodiny jsem strávila čtením deníčků. Přečetla jsem snad všechny, ale zároveň jsem si říkala, že já teda nikdy nebudu mít potřebu sama deníček psát. A je to tady.

Až otěhotním, zblázním se štěstím.
Delší dobu se nedařilo. Vysnívala jsem si, až najdu dvě čárky, že to bude jako ve filmu, že budu štěstím bez sebe, že se ve mě hned probudí ta láska k nenarozenému. Časem přišel stav, kdy už jsem ani otěhotnět nechtěla a přestala po tom toužit. A já otěhotněla. Jenže jsem to netušila. Po šílených nočních bolestech břicha jsem šla k doktorovi s tím, že jsem to navíc nedostala, což u mě bylo úplně normální. A on, že to vypadá na mimoděložní těhotenství.

Cože? Jak jako těhotenství. Natož mimoděložní. “A dělala jste si test?” Proč jako, proč bych si měla dělat test, nejspíš mi praskla cysta nebo tak něco, ne? Něco takového se mi honilo hlavou. “Ráno si udělejte test a pak si zavolejte na výsledky krve.” Ráno jsem si udělala test. Dvě čárky. Poprvé v životě jsem viděla ty dvě čárky, po kterých jsem neskutečně toužila. Při každém falešném testování si představovala, jak se mi radostí podlomí kolena, až tam budou. Podlomila, ale ne radostí. Podlomila se mi asi tím, že jsem vůbec nic necítila. Žádná radost, jen jsem nechápala, co tam doopravdy vidím. V hlavě prázdno. I v srdci. A nic jsem necítila, ani když mi to lékař potvrdil.

Až otěhotním, budu cvičit a chodit na předporodní kurzy.
Necvičila jsem a na předporodní kurzy nechodila. Byla jsem líná. A řádně jsem to taky před porodem obrečela, jak mi to bylo líto a nešlo to vrátit zpátky.

Až bude prcek na světě, budu používat jenom látkové plenky. A vlhčené ubrousky? Taková chemie? Nikdy.
Tak tohle jsem vydržela půl napůl. Za vlhčené ubrousky jsem vděčná hlavně v noci, když sotva při přebalování vidím. Jinak se je snažím nepoužívat. Látkové plenky miluju, jenom na cesty a na noc zatím dávám jednorázovku, u které mám jistotu, že vydrží delší dobu. Ale ráda bych časem látkovala na 100 %.

Takových předporodních “AŽ” jsem měla mnohem mnohem víc, vydalo by to na knihu. Proto dál už jen ty zásadní.

Přirozený porod, přirozený porod, přirozený porod.

1. Voda mi praskne doma, v klidu se vysprchuju, umyju vlasy, upravím se a začátek porodu si užiju v klidu domova. Nepojedu do porodnice dřív, než si budu opravdu myslet, že to je ono…
Realita? Jeden falešný výjezd, skoro 14 dní přenášení, následná hospitalizace na rizikovém oddělení. Porod vyvolávaný, voda sice praskla sama, ale jít na porodní sál aspoň trochu upravená? :-D Ani zuby jsem si nevyčistila.

2. Každou kontrakci si v klidu prodýchám, budu si v duchu opakovat, že kontrakce jsou super a pomáhají miminu k cestě na svět. Meditace, relaxace, pozitivní nálada, pohoda ve sprše a houpání na míči. Chození po pokoji, aby vše bylo rychlejší.
Realita? Vyvolávací tabletka na mě zapůsobila tak, že jsem měla jednu dlouhou, několikahodinovou kontrakci, která se po klystýru ještě zhoršila. Na míči jsem nevydržela, stát jsem nemohla, sedět jsem nemohla, ve sprše jsem skoro omdlévala. Bylo mi špatně od žaludku, takže jsem mohla jen ležet. A nějaké pozitivní afirmace? Ani omylem. Jediná myšlenka byla “proboha co to je tohleto, tohle nevydržím.”

3. V žádném případě nechci epidural a žádné jiné léky nebo prášky. Dřív epidural taky nebyl a každá to přežila, přežiju to taky. Epidural je to nejhorší.
Realita? Když doktorka přišla a víceméně mě k epiduralu přemlouvala, že tak i tak to bude trvat ještě několik hodin a že sama by vyvolávaný porod bez epi nedala, neváhala jsem a omlouvala se příteli (nevím proč zrovna jemu), že jsem zklamala a epi si nechala píchnout. Neskutečná úleva po něm. Epidural je fakt kámoš.

4. Porod nemusí bolet. Jsem přesvědčená, že s pozitivním přístupem to bude v pohodě. Na porod se moc těším a jsem zvědavá.
Realita? Porod možná nemusí bolet. Stále tomu věřím a přála bych si, abych to třeba u druhého zažila. Ale ten první bolel. Strašně bolel.

5. Nebudu nastřižená + na pár zatlačení bude dítě venku.
Realita? Nástřih musel být, šitá jsem byla i vevnitř. Dítko mělo velkou hlavičku, takže jsem tlačila nepřetržitě přes půl hodiny. I přesto, že jsem prý tlačila fakt správně a hodně, nakonec musel zasáhnout doktor a holýma rukama malého vytáhnout.

6. Dítě ihned na prsa, to si pohlídám. Je přeci možné, aby ho ošetřili na mém břiše.
Realita? Dítě venku, já ho ani neviděla, jak mi dětské sestry stály ve výhledu. V tom stavu jsem ani nepípla, možná kdybych si řekla, aspoň by uhnuly stranou.

7. Jak ho uvidím, okamžitě se zamiluju. Měla to tak přeci každá.
Realita? V náruči mi přistálo mé dítě, zabalené jako larvička. A nic, žádný pocit zamilovanosti. Pořád jsem čekala, kdy to přijde, koukala jsem na něj, ale že bych cítila nějakou eufórii, pocit štěstí, nebo aspoň úlevu? Necítila jsem absolutně nic, přítel byl totálně dojatý a já pomalu upadala do depky, že je něco špatně. Co jsem to za matku, když ani teď necítím žádné nadšení.

Okey, doteď se “nepovedlo” spousta věcí. Ale to, co bylo pro mě nejdůležitější a o čem jsem byla skálopevně přesvědčená, mě definitivně rozdrtilo.

Kojit může každá a která nekojí, je líná. Kojení je to nejdůležitější na světě.
Tak tady přichází to největší životní prozření, poučení a vlastně i velké potrestání. Věděla jsem, že mám ploché bradavky, ale opět jsem si chytře vyčetla, že se s tím dá v pohodě kojit. Čtyři měsíce jsem nosila formovače s vědomím, že to prostě půjde. Při prvním přiložení mě sestra zpražila slovy “Tak s tímhle teda rozhodně kojit nebudete.” Cože? Jakto? Co to mele? “Sežeňte si klobouček a můžete to jako zkoušet, ale pochybuju.” A tím to pro ni haslo.

Tak jo, seženeme klobouček a budu to zkoušet. Stejně jsem nepočítala, že mi v porodnici někdo s něčím pomůže, jak tu prý bývá zvykem. Na šestinedělí jiná sestra ten samý přístup a od té doby jsem byla pro personál “ta s blbýma prsama”. Pravidelně jsem přikládala, přikládala, přikládala a každé přiložení bylo pro mě absolutní peklo. Malý sál jako blázen, okamžitě se přicucnul (co by za to jiné mamči daly), ale v tu ránu neskutečná bolest. Přikládala jsem i přes bolest a chodila pro radu. “Ta s těma blbýma prsama” musí přikládat dál, když to jako chce zkoušet. A že to bolí každou, že to je normální.

Tak jsem pokračovala, když se blížila “hodina H” bylo mi špatně z nervů a byla jsem vystresovaná z té bolesti, co měla přijít. Nedalo se vydržet ani minutu, ale já to zkoušela dál a dál. Měla jsem nastudované různé polohy, v porodnici mi ukázali jednu. Vždycky to dopadlo stejně. Malý natáhl klobouček a nepustil, sál a sál a sál. Jenže ze mě šla jen krev. Dle sester je to normální, nikdo se mi na ty bradavky ani nepodíval. A já dva dny přikládala i přes krev a byla totálně vyřízená.

Nakonec jsem narazila na jednu mladou sestričku, koukla mi na prsa a zhrozila se, že tohle už je průšvih a ať okamžitě přestanu přikládat, jinak by to bylo na chirurgii. Jakto? Vždyť říkaly, že je to normální. Nebylo. Nakonec sestřička zkontrolovala prsa a klobouček a řekla mi, že je na mě malý a kvůli tomu se to stalo. Super, na doporučení sester jedu dva dny přes malý klobouček. Jenže i když jsem koupila větší, dopadlo to stejně, jenom krev. V zoufalství jsem teda po konzultaci přikládání na pár dní vzdala, že nechám bradavky zahojit a pak budu pokračovat v klidu doma. A šupajdila jsem si pro umělé mléko, se slzama v očích a s pocitem zklamáním, že umělé mléko jsem samozřejmě rezolutně odmítala. Odhodlaná, že malý nedostane lahvičku, ale budu dokrmovat stříkačkou přes malíček, aby si nezvykl a mohli jsme to doma zase zkoušet.

Opět jsem se dočkala jenom opovržlivého přístupu sester. Něco ve smyslu, že jsem vadná, že nechápou, co mám proti lahvičce a že stejně nikdy kojit nebudu. Absolutně žádná podpora. I když jsem se snažila být na ně milá, byla jsem prostě od začátku ta, která nezapadá do tabulek a kašlaly na mě. Pochopila bych, kdybych byla nepříjemná, pořád je s něčím otravovala a podobně. Jenže já taková nejsem, a proto jsem to nemohla pochopit. Přeci dokážu s každým vyjít.

Tak fajn, zkusím to sama doma, ono to půjde. Brečela jsem do polštáře, když jsem viděla, jak se jiným maminám věnují a vysvětlují jim, jak na to. Bylo mi to strašně líto. Nakonec jsem se dočkala seřváka od dětské doktorky, že mi malý hubne a jakto, že mu dávám tak málo UM. Cože? Vždyť mi pro něj přeci dávají dávku sestry, jak já to mám vědět, že má mít víc? Bohužel, asi jsem to vědět měla, jenže se svým hloupým přesvědčením, že budu kojit, jsem nezjišťovala o umělém mléku absolutně nic. Netušila jsem, jak to funguje, kolik se má dávat. Přeci jsme v péči sester, ony by měly mít přehled, ne? Očividně ne.

Takže malý dostal pořádný nášup. A rovnou z lahvičky. V noci přišla první kolika. Šest hodin jsem ho nosila na rukou, bolestí jsem sotva stála, nakonec jsem musela i přes bolest sedět na stezích, hlavně abych ho nepokládala. Za celou noc nepřišel nikdo. Nikdo se nezeptal, nikdo nás nezkontroloval. Už teď chápu, co je mateřský pud. Vydržela jsem to. Být ale na pokoji sama a seknout sebou, nikdo to do rána nezjistí.

Takže jak dopadlo kojení? Ani doma se nic nezměnilo. Malý se vždycky přisál, sál a sál, ale nic. Já držela, bolest během vteřiny stejná jako v porodnici, jen krev. Pokaždé. Takže jsem to vzdala. V životě jsem nebyla sama ze sebe víc zklamaná, víc zlomená a zničená. Koupili jsme odsávačku a já se stále několik hodin denně snažím odstříkávat. Malému je šest týdnů a mléka je tak málo, že mu to stačí maximálně na dvě denní dávky, víc ne. Zkoušela jsem a dál zkouším na podporu laktace snad všechno. Dlouho jsem se smiřovala s tím, že se kojení nepodařilo, tolikrát jsem to obrečela.

Časem, když se bradavky zahojily a na bolest jsem trochu zapomněla, jsem si začala vyčítat, že jsem se měla víc snažit a vydržet. Nejvíc mě v tu chvíli podržela rodina a zjištění, že kojení není tak samozřejmé, jak jsem si myslela. Že ani já jsem nebyla kojená a spousta dalších lidí z okolí ne. Jsou chvíle, kdy se mi pocity zklamání ze selhání vracejí, ale zkusila jsem si na umělém mléku najít i nějaká pozitiva. A když vidím, jak málo mléka jsem schopná za ty hodiny denně odsát, vnitřně se už připravuji na chvíli, kdy už nebude vůbec. A že jsem nezavolala laktační poradkyni? Chtěla jsem a spoustakrát jsem toho pak i litovala, že jsem se na to vykašlala. Ale po tom, co jsem zažila na šestinedělí, jsem už neměla sílu na dalšího cizího člověka. Ano, měla jsem strach. A možná jsem i byla líná udělat pro kojení víc, je to možné. A nebo jsem se možná jenom bála.

Když jsem přestala přikládat, když přešel strach z bolesti, když vidím malého, jak spokojeně hltá umělé mléko a naprosto skvěle roste a je mu fajn, ta zamilovanost přišla. A spolu s tím jsem i pochopila, jak nesnesitelná jsem s tím svým hloupým přesvědčením a odhodláním byla. Upletla jsem si na sebe bič a tím bičem jsem bičovala nejen sebe, ale i přítele a rodinu. Tím, že jsem chtěla být dokonalá matka a dát malému jenom to nejlepší, jsem se stala hysterickou a nesnesitelnou prvorodičkou, která odmítá jakoukoliv radu zkušenějších.

Dopadla jsem tvrdě na hubu a tuhle zkušenost přijímám. Všechno zlé je pro něco dobré a jestli jsem si někdy myslela, že jsem pokorná, tak až teprve teď jsem. A doufám, že díky téhle zkoušce jsem se naučila, že ne všechno je černobílé a je hloupost odsuzovat lidi, kteří mají na mateřství jiný názor než já. Nevěřila bych, že bych mohla být tak strašně hloupá.

Když bych se teď potkala se svým zfanatizovaným těhotným já, dala bych mu jednu velkou facku. A řekla bych mu, aby přestalo číst všechny možné chytré články, diskuze a jiné nesmysly a místo toho si užívalo těhotenství, přijímalo rady zkušenějších a začalo věřit svému vlastnímu instinktu.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
mary-jane
Kecalka 147 příspěvků 10.03.14 07:43

Neuvěřitelná sebereflexe a hezky napsáno :potlesk: Myslím, že tohle je vážně užitečný deníček! Ať se vám daří.

Příspěvek upraven 10.03.14 v 07:44

 
Blešík
Extra třída :D 12013 příspěvků 10.03.14 07:51

Moc trefně napsáno :potlesk: při popisu kojení v porodnici se mi vcucly bradavky strachy do těla, užila sis svoje :hug:

Příspěvek upraven 10.03.14 v 07:52

 
mixlevpixle2013
Extra třída :D 11520 příspěvků 10.03.14 08:17

Moc hezky napsáno, úsměvné a zároveň moc poučné a také až moc kritické k Tvé osobě. Hodně štěstí :-)

 
lentilka248
Kelišová 5712 příspěvků 10.03.14 08:31
:palec:
 
Lex83
Zasloužilá kecalka 771 příspěvků 10.03.14 08:42

A hned pod deníčkem reklama „S našimi radami to zvládnete lépe! - Pampers svět“ :mrgreen:

 
Ka-tcha  10.03.14 08:46

Zvláště ten konec o kojení je moc hezky napsaný! :palec: Já jsem sice měla na kojení v obou případech štěstí, ale naštěstí chápu, že každý to tak mít nemusí. Jako ve většině věcí to chápu tak, že kdo nezažije, plně nepochopí, jaké to je. Jinak tu těhotenskou samozřejmost má asi každá prvorodička, z toho si nic nedělej, ale ne každá má pak takové tvrdé prozření, jako jsi měla ty. Smekám před tebou, jak jsi psychicky zvládla v porodnici ten teror! Myslím, že je to na regulérní stížnost vedení (nicméně, mě by to, jak se znám, asi nakonec nestálo za to). Je neuvěřitelné, že se ještě dnes může takto chovat k člověku, který nutně potřebuje pomoc, odborný personál… 8o :roll: :zed: Tohle by se prostě stávat nemělo! Přeju vám mnoho štěstí, ať už je to jen lepší. Za sebe se přiznám, že těch: „tohle moje dítě dělat nebude, tohle nepřipustím, taková nebudu atd.“ bylo také hodně. Vždy když moje první doroste do určitého věku, omlouvám se v duchu lidem, kterým jsem (naštěstí jen v myšlenkách) křivdila. :oops:

 
Raduli13
Stálice 95 příspěvků 10.03.14 09:24

Hezky napsané, přístup v porodnici děsný…Jinak já si o kojení zjistila před porodem prd a brala to taky jako samozřejmost a když jsem přikládala a přikládala a do toho hormony se mnou cvičili a malá skončila na dokrmování, tak jsem byla úplně rozložená, nakonec malá skončila skrz žloutenku pod světlem a mě se laktace spustila ještě v porodnici až tak, že doma mi ztvrdli i prsa…prostě někomu je dáno a někomu nakonec ne. Věřím, že je to těžké a zvlášť když s člověkem cloumají hormony. Důležité je, že jste zdraví a malý pěkně prospívá :) Držte se :hug:

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 10.03.14 10:14
:potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:
 
Ali-Ali
Extra třída :D 11138 příspěvků 10.03.14 10:17

Jak te s tim kojenim chapu… ale chtela bych te uklidnit, ja sice o kojeni mela taky nastudovano, ale brala jsem to predm jako „kdyz pujde, tak pujde, kdyz nepujde, tak UM“. v porodnici pomahali, sestricky ochotne, a stejne slo vsehcno do haje, bradavky do krve, ja rvala bolesti i neschopnosti, maly pil o sto sest a stejne casem prestal pribirat, ja s prsama na chirurgii fakt skoncila, leceni 2 mesice - bud rada, ze tak „daleko“ jsi nedosla ;)
u druheho jsme vubec neprilozila, proste sla mala na UM rovnou, ja mam proste z kojeni dozivotni trauma a klidne si to napisu na celo.

smekam za ten pristup s nadhledem a preju, at se dari. i kdyz tech predsevzeti hozenych do kose bude urcite jeste hodne (sama to doma vidim :mrgreen: )

 
vlastovka385
Zasloužilá kecalka 694 příspěvků 10.03.14 10:18

Ještě jsem žádný deníček nekomentovala, ale u tebe musím. Klobouk dolů. A ještě k tomu musím říct, že tak šílená masáž okolo kojení a podsouvání, že ženská, která nekojí, se málo snaží a selhala, je nechutná a má na svědomí spoustu rozjetých poporodních depresí. Já jsem se taky v porodnici málem zcvokla z kojení a naprosto tě chápu. Podpora nula, já jsem porodila v úterý a laktace se mi rozjela až v pátek odpoledne a to asi i díky tomu, že jsem narazila na vlídnou sestřičku, která na mé obavy, že nemám mléko mi zkontrolovala prsa a řekla, že se mi to nalívá a že se to brzy spustí. Já jsem si teda zavolala laktační poradkyni už do porodnice a ta mi řekla, že se odtud musím dostat. Takže jsem jim všechno odkývala, odcházeli jsme s flaškou a doma jsem se pořádně vyspala, sehnala si odsávačku a když jsem se uklidnila, tak jsem přiložila a kojila jsem 20 měsíců :-). Ale měla jsem štěstí. Druhý dítě mít nebudu, ale kdybych ho měla, tak to rozhodně nebudu lámat přes koleno, nejde, dostane UM a hotovo. Už bych si nikdy nepřivodila takové stavy, jaké jsem měla v porodnici…

 
pomenkova
Generální žvanilka 24120 příspěvků 10.03.14 11:06

Jsi to napsala uzasne as pokorou..klobouk dolu…
Ja uplne nesnasim, kdyz se vsechno mele do jednoho pytle, napriklad nekojis si spatna(nikdo nevidi ty duvody)nedavas latkove jsi spatna atd..
Tohle je priklad toho, ze je kazdeho vec, co dela, ze vi asi proc to dela :kytka: :kytka: :kytka: :kytka:
Kdyz vidim jak u vas v cr zacahazeji s rodickami je mi uzko, je to hruza, u nas tohle nikoho nezajima, chces kojit pomuzu ti, nechces nejde to, nerejpu a dam flasku :palec: :palec: :palec: :palec: :palec:

 
sweetka
Stálice 61 příspěvků 10.03.14 11:15

Ty jo, hezky napsané. S tím kojením tě obdivuji, já sama odmítla kojit (mám pro to taky své důvody) a představa, že bych chtěla kojit a zažívala tohle ještě navrch k tomu co jsem si zažila já.. Potěš koště, jsem ráda a malý na UM krásně prospívá a je zdravý :)

 
Lucík 25
Závislačka 4782 příspěvků 10.03.14 11:29

:potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: opravdu skvělý deníček…je dobře, že si se nakonec rozhodla ho napsat. Ať chlapeček krásně roste!!!

 
Opocno
Kecalka 211 příspěvků 10.03.14 11:50

Krasny..zvlast cast o kojeni me dojala az k slzam, nebot to vyvolalo vzpominky na moje kojeni a urputnou snahu kojit za kazdou cenu…cca 6 tydnu me prsa pri kazdem prisati bolely jako kdyz mi do nich nekdo vrazi nuz- a mliko skoro zadny, malej furt brecel a brecel (dnes uz vime, ze asi hlady..), v porodnici sice podpora byla, ale nikdo nechapal proc me boli prsa, kdyz nemam zanet nic..kazde slovo o kojeni me rozbrecelo, byla sem psych.na dne..pul roku sem kojila „trochu“, trochu dokrmovala, ve volnych chvilich odsavala…ale stale mleka malo…az v pul roce, kdyz sem si rekla- no a co, ted uz muzu skoncit, malej bude papkat zeleninku, jsem zacala kojit vic a UM se prestalo skoro davat..jen na noc! Za 2 mesice cekam druhy- jsem opravdu zvedava, jaky to bude ted!

 
CokeLady  10.03.14 12:16

Krásná pokora a sebereflexe :hug: Ono hodně často ti „dokonalí“ nakonec dopandou tvrdě na realitu. Je fajn, že se zvednou a poučí. Přínosný deníček. :andel:

 
Claire7
Závislačka 2566 příspěvků 10.03.14 12:28

Hezky napsano. :kytka:
:potlesk:

 
Talitha
Extra třída :D 12981 příspěvků 10.03.14 12:32

Pěkný deníček.
Skvělý by byl, kdyby se to kojení zkrátilo na krátký odstavec jako všechna ostatní témata. :)

 
Cukřinka
Ukecaná baba ;) 2343 příspěvků 10.03.14 12:42

Vyborne, hlavne ta pasaz o kojeni. Ja to mela stejne (plocha prsa, krev, pocity selhani). Pokud to pujde s druhym stejne spatne, prejdeme rovnou na UM, lepsi nez skoncit u Chocholouska. Diky za denicek s vysokou informacni hodnotou a sebereflexi. At se dari :kytka:

 
neumisa
Neúnavná pisatelka 18032 příspěvků 10.03.14 14:17

Moc hezky napsané :palec:

 
marturka
Kecalka 469 příspěvků 10.03.14 15:02

Moc s tebou cítím a velmi dobře rozumím. Také jsem si prošla něčím podobným s prvním dítětem, bylo by to také na dlouhý článek. Přístup zdravotníků je absolutně důležitý a pokud nezafunguje, mladá maminka si neporadí. Dobrá předsevzetí jsou jen jen právě tím, předsevzetí. Realita je realita a může být na hory vzdálená všem představám. A vůbec to neznamená, že příště to nebude jinak. U druhého dítěte vše fungovalo na jedničku, přesto, že jsem si nevěřila právě proto, jak to bylo prvně. Takže poučení… Nic není vaše, nebo tvoje, vina. Prostě tak se to stalo. Tečka. Nic si nezazlívejte. Jste moc dobrá matka, uvidíte, že i to časem pochopíte. Držím pěsti a hladím do srdíčka.

 
sao
Ukecaná baba ;) 1529 příspěvků 10.03.14 16:46

Úžasný deníček, perfektně napsané :palec: Jsi skvělá, máš můj obdiv nejen za to co všechno sis zkusila, ale i za ten opravdu moc dobře napsaný deníček. Já jsem tedy s kojením nikdy problémy neměla a možná proto to beru jako samozřejmost a svého skoro 2,5 letého syna kojím dodnes a nějak se mi nechce přestat, přestože by se mi líbilo konečně se v noci taky vyspat :D Ale nikoho za nekojení neodsuzuju, vím a vidím všude kolem jaké s tím mohou být problémy, spíš nezávidím. Ale co se týče porodu, taky jsem byla nepříjemně překvapená, když moje plány braly za své :D Hlavně u toho prvního. Na druhej jsem se psychicky připravovala s trochu větší pokorou a nakonec to šlo tak rychle a dobře, že jsem opět získala sebevědomí, se kterým jsem šla i do třetího porodu, a to jsem teprve tvrdě narazila :D Takže, pokory to chce opravdu hodně a rady zkušenějších jsou k nezaplacení. Raduj se ze zdravého syna, z toho co máš a nehleď na to co nemáš. Poučená jsi dostatečně, tak teď ať už se vám jenom daří a syn ať dělá jenom radost :kytka:

 
a1j2a3
Ukecaná baba ;) 1036 příspěvků 10.03.14 16:49

Deníčky čtu jen pokud mě zaujme název, tento mě zaujal a hlavně se mi líbil, byl dobře napsaný! :potlesk:

 
wobludka
Extra třída :D 11364 příspěvků 10.03.14 19:02

Moc hezké, tak je znát že s tím kojením ještě nejsi srovnaná, taky bych nikdy nevěřila jak je taková blbost emočně náročná, ale za pár týdnů už Ti to nepřijde.

 
moky
Extra třída :D 10666 příspěvků 10.03.14 20:36

Fíííha, uff..rozhodně krásně napsaný deníček, ač mě chování sester rozhořčilo a musím ti smeknout. :hug: :pankac: Je úctyhodné, že se dokážeš ohodnotit a to jen dokazuje, že jsi člověk s velkým Č. Tohle, kdyby umělo vícero lidí, tak by se předcházelo mnohým diskuzím, urážkám a nechápavosti. Tahle zpětná vazba, co jsi zde napsala ty vůči svému chování, vnímání atd. tě posouvá v mnohých věcech zase dál blíž k empatii, pokoře a pochopení. Díky za deníček, tleskám :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
Markétakytka
Kecalka 180 příspěvků 10.03.14 21:02

To je bomba - teda jako jako styl jak jeto napsané. Krásné a ze života. :-) :potlesk:

 
Gina108
Generální žvanilka 23600 příspěvků 10.03.14 21:12

Hezký deníček, pěkný sloh, žádné gramatické chyby :palec: Ale ty jako osoba - ode zdi ke zdi. To už není vtipný, to je spíš smutný :(

 
Reyne  11.03.14 13:42

Moc pěkný deníček :potlesk:

 
APetra
Zasloužilá kecalka 909 příspěvků 12.03.14 13:51

Pěkně napsáno. A přesto, že vše šlo jinak než sis vysnila, tak vše zvládáš dobře :dance: Jen škoda, že zkušenost z porodnice je špatná a ten přístup sester :cert: :cert: :cert: ďes. Přála bych Ti porod u Nás v nemocnici a taky oddělení 6 nedělí. Byla by si spokojená

 
bjetuschka
Závislačka 3882 příspěvků 2 inzeráty 12.03.14 20:31

Moc pěkný deníček! :palec:

 
mismurka
Závislačka 2821 příspěvků 12.03.14 21:12

Věřím, že je Tvůj deníček velmi užitečný, sama za sebe můžu říct, že kdybych měla tu možnost si ho přečíst před narozením synka, nesnažila bych se být za každou cenu právě tou zmiňovanou „dokonalou“. Ono to za to trápení kolikrát skutečně nestojí.
Přeji hodně zdravíčka a úsměvů na tváři :kytka:

 
Darebačka
Kecalka 357 příspěvků 13.03.14 12:54

Hodně zdravíčka miminku i Vám :kytka:. Skvěle napsáno, v mnoha věcech jsem se poznala.

 
veru26
Kecalka 115 příspěvků 15.03.14 12:45

:potlesk: Děkuji ti za tento hezky napsaný deníček. Jsem ráda, že se tu najde někdo, kdo napíše něco smysluplného a zároveň poučného. Ráda jsem si početla a oběma přeji mnoho zdraví.

 
katkak9
Kelišová 6291 příspěvků 16.03.14 01:21

Tak jsem si říkala, tohle je nějaký moc dlouhý deníček…to nepřečtu celé! Přečetla :) :palec: moc hezky napsané :potlesk: ty problémy s kojením jako kdyby byly psány o mně :D bradavky do krve, bolest při kojení, já uřvaná :zed: :zed: proto jsem ted u třetího dítka zvolila pro mě nejlepší variantu…odsávání a dávání mlíčka z flašky :palec: bradavky netrpí, malý je spokojený a já mám přehled kolik toho vypije…
Přeju vám hodně štěstí, zdraví a lásky :kytka:

 
Ivethea
Stálice 81 příspěvků 19.03.14 12:46

Děkuju všem za velkou podporu. Dost jsem se reakcí bála, i kvůli té délce deníčku, ale jinak to nešlo, i tak jsem hodně zkracovala, prostě jsem toho všeho byla plná :-) Pomalu jsem se s tím vším smířila, ale ve skrytu duše mě to nedá spát a přemýšlím, jak to bude v budoucnu, až přijde druhé dítě. Na jednu stranu bych to chtěla zkusit znovu, na druhou stranu ten strach, že budu zažívat to samé…Uvidíme, však ono to nějak dopadne, teď už si radši nic neplánuju a nevysnívám :-)

Ještě jednou DÍKY všem :-)

 
AV
Zasloužilá kecalka 512 příspěvků 20.03.14 12:18

Krásně napsaný deníček :-).. neboj, jednou až budete mít další mimi, bude úplně jiné a to ve všem, takže budeš naoplátku kojit třeba do tří :-).Důležité je aby jsi byla ty i mrňousek spokojeni :-). Hoď to za hlavu, užívej si toho, že je malý zdravý a usměvavý :-). Ona ta mateřská láska je stejně nejdůležitější ať už kojíš nebo ne :-). Přeju ti aby jsi co nejdřív zapomněla na tu hrůzu a třeba se za pár měsíců, let těšila na další přírůstek, se kterým to třeba půjde :-) :hug:

 
ii12
Kecalka 117 příspěvků 20.03.14 15:02

Pěkně a výstižně napsaný deníček!!
Já jsem si zase myslela, jak omdlím štěstím, až uvidím dvě čárky na testu a místo toho jsem měla asi 14dní depresi, že už si nic už neužiji a to jsem na ty dvě čárky čekala docela dlouho…

 
stara_carodejnice
Kecalka 134 příspěvků 07.04.14 23:25

Jste úžasná a já se ve spoustě věcí vidim. Na depresi po porodu mi moc pomohla věta, co jsem tu někde vyčetla a to NEMĚJTE ŽÁDNÁ OČEKÁVÁNÍ, NEBUDETE PAK ZKLAMANÁ. Zpitomělé těhotné já si maluje, jak bude rodit a kojit a když se z toho vyklube pak SC a umělé mléko, tak má pocit že totálně selhal.
Opatrujte se ať se daří.

 
Silky123
Závislačka 3237 příspěvků 11.04.14 00:32

Krásný…

Jak moc ti rozumím s tím kojením. Dopad téměř ten samý. I když naše porodnice je vyhlášená, razí heslo - kojit může každá. Bohužel jsem do této „statistiky“ nezapadla, tak se na mě také vyprdly???

Já dala jen tři týdny, pak už mě manžel prosil skoro na kolenou, ať už dám to UM, jinak já skončím v blázinci a dítě se uřve… Do toho vleklé problémy miminka a „kojofanatička“ lékařka na dětském oddělení v nemocnici vedlo k tomu, že mě nakonec poslali přímo z oddělení k psycholožce na oddělení jiné…

Popravdě? Někde vzadu v mozku mi stále ten šotek říká, že to kojení přeci mohlo klapnout.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček