O pocitech po cisarskem rezu

EDINA  Vydáno: 08.11.03

„Mela by jste byt vdecna“
(napsala Gretchen Humphries) prelozila Ed

„Mela by jste byt vdecna, vzdyt konec koncu mate zdrave dite“ - ruku na srdce, kolikrat jste jiz slyseli tuto frazi? Kolikrat jste si tuto otazku sama polozila? Je preci tak samozrejme, ze jste chtela zdrave dite, ted ho mate. Vy take zijete, tak byjste mela byt vdecna, nebo ne?

Tato fraze, a potom jeste : „jedine co je dulezite je zdrave dite“ me poznamela mnohem vice nez cokoliv jineho, co mi bylo receno po mem porodu cisarskym rezem. Dlouho jsem premyslela, proc ja, ktera nemohla otehotnet skoro 7 let a opravdu by mela byt vdecna za zdrave dite se tolik trapi tim, ze nemohla porodit prirozene.
Az jsem na to prisla.
Prisla jsem na to, jak neohleduplne a zle je od nekoho rict zene, ktera zazila fyzicky nebo mentalne traumatizujici porod, ze by mela byt vdecna. Protoze kdyz tohle teto zene reknete, tak jedine co slysi je, ze si zivota sveho ditete nevazi a ze pro ni to, ze dite je zdrave nic neznamena. A tohle ji boli! Ona sama premysli co ze je na ni spatneho nebo co udelala spatne, ze nemohla mit porod, jaky si prala a vy to dovrsite tim, ze ji reknete, ze sve dite dostatecne nemiluje.
Je velmi bezohledne v tomto pripade rict „ze jedine co je dulezite je zdrave dite“ protoze tim vlastne rikate, ze jeji bolest a jeji utrpeni je nepodstatne. Rikate ji, ze nejen ze jeji telo je porouchane, ale ze neco neni v poradku i s jejim myslenim. Rikate ji, ze kdyz je fyzicky zdrava, tak to, ze se zaobira cimkoliv jinym z ni dela podivina.

Pravdou je, ze zena muze byt absolutne vdecna za zdravi sveho ditete a plna materske lasky a presto zklamana tim, jak jeji dite prislo na tento svet.
Tim, ze svuj porod nenavidela, ze nenavidela co se delo behem operace v chladnem sterilnim operacnim sale neznamena, ze sve dite nemiluje! Pokud si tento hnev vyleva sama na sobe, tak je vice nez pravdepodobne, ze propadne depresi a uveri, ze je s ni neco v neporadku. Pokud se s timto hnevem nevyporada, bude uvnitr hnizdit tak dlouho, az ztrati veskere citeni emoci a ona sama uz potom nebude chtit nic slyset o svem porodu, protoze kazda myslenka a vzpominka na jeji porod boli presprilis.

Zjistila jsem, ze existuje spousta zen, ktere sve porody nenavidely. Zeny ktere mely tezke operace, zeny ktere mely snadne operace, velmi zridka zeny, ktere mely naprosto nezbytne operace, zeny ktere nemely zadne operace a presto spostu dalsich zasahu, ktere jim porod zkomplikovaly. Zjistila jsem, ze nejsem jedina. Existuje more bolesti, ktere zeny co mely otresne porody citi a neustale se samy sebe ptaji, co je se mnou? Kdybych to sve dite dostatecne milovala, tak bych se takto osizena necitila?
Byla velika uleva si najednou uvedomit, ze jsem naprosto v poradku! Prosla jsem si chirurgickym vynetim meho miminka z meho tela - procedura, ktera je naprosto odlisna od okolnosti, za kterych se dite ma narodit a na co je zenske telo staveno. Citila jsem to jako napadeni ikdyz ne fyzicke. A pokud mi nevadi, ze jsem byla napadena a znasilnena ikdyz jen psychicky, tak potom muze nekdo rict, ze se mnou neni neco v poradku.

Jsem slovy nepopsatelne vdecna, ze mi bylo doprano mit dite. Dite je zazrakem. Den, kdy mi bylo vyjmuto z tela je ovsem i nadale tim nejhorsim v mem zivote. A presto, jsem vdecna, ale ne za to, co mi bylo udelano. Moje fyzicke telo se mozna uzdravilo dostatecne na to, aby mohlo byt nazyvano „zdravym“ ale ma duse byla posramocena a zanedbana.

Proto prosim, uvedomte si, az priste nektere zene, ktera si vam s otevrenym srdcem postezuje, ze ji je lito, jak jeji porod probihal, to nejhorsi co ji muzete v ten moment rict je : mela by jsi byt vdecna.............

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Maxi
Kecalka 333 příspěvků 08.11.03 10:06

Dekuji ti mila Ed…konecne vim, ikdyz se to netyka porodu, proc se citim, tak jak se citim.
Hodne casto slychavam, ze muzu byt stastna, ze mam super chlapa, ze nekomu se nepostesti najit nekoho, s kym je mu dobre. Ale kde je kamen urazu. Muj muz byl uz jednou zenaty a jeho rodice mi to davaji vsemozne najevo. Kdyz jsme jim spolu smym muzem oznamili, ze se chceme vzit, tak to vzali chladne a s jedinou poznamkou…To je dobre synku, aspon budes mit nizsi dane. V tu chvili ve mne neco hrklo. Navic pry staci jen malinka svatba na radnici(coz je v tomto pripade oskliva budova uprostred mesta, ve kterem bydlime). Tisickrat jsem se sama sebe ptala a osocovala se, ze mam byt stastna, jelikoz ma muze, ktereho miluji a on miluje mne, ale jen kvuli tomu, ze on uz jednou svatbu mel, mam byt ja o neco ochuzena. Citim se mizerne a proto jsem se taky rozhodla pro svatbu s mymi rodici, kteri pro to, jak je znam, udelaji maximum. Ale tahle otresna zkusenost ve mne zustane asi po cely zivot. Jak hodne holek vi, nemam to zrovinka jednoduche(jelikoz bydlime s jeho rodici v jednom dome). Nekdy bych se nejradeji sbalila a utekla pryc(jako treba dnes rano), ale pak si reknu, ze tady mam muze, ktereho miluji. Ale diky slovum jeho rodiny, se budu asi po zbytek zivota citit jen ta druha. Proste se toho nemuzu zbavit. Moje srdicko a dusicka utrpela strasnou ranu a na ni nejsou bohuzel zadne leky.

Vim, ze to primo nesouvisi s tematem, ale pocity jsou to mozne trosicku stejne.

Pekny den vsem preje Maxi

 
alice01
Ukecaná baba ;) 1461 příspěvků 08.11.03 10:21

Ahoj Ed!

Sice jsem rodila podle lékařů spontáně, ale zato v 35. týdnu vyvolávaným porodem. Kolikrát jsem slyšela podobnou větu!! Kolik maminek už mi řeklo nebo napsalo: „Tak tos měla dobrý, ten poslední otravný měsíc tě minul!…To bych chtěla taky!“

A co já bych dala za to, kdybych rodila normálně a měla Verunku hned po porodu u sebe a ne strčenou v inkubátoru s rozpíchanýma ručičkama a nožičkama od infuzí. Jak ráda bych chtěla hned po porodu kojit! Mohla bych psát storry, jak je studené a cizí prostředí u inkubátorů, kam přicházejí rodiče dvakrát denně okukovat svá miminka a jak cítí od zdravotnického personálu, že jsou tam jen dočasně trpěny a jak si sestry oddychnou, až zase oddejdou! Jaký je to pocit matky, která neumí utěšit své dítě, když se začne v té plastové vitríně svíjet a plakat a ona musí čekat, až příjde nějaká sestřička a odsune jí stranou, aby zasáhla…

Dalo by se pokračovat, ale nebudu. Je těžko se vcítit do někoho, kde zažil něco jiného, než to, co důvěrně známe. Ale jedno bychom jako ženy a matky měly umět - vycítit, že ta bolest, kterou ten člověk cítí, je opravdová a že ho nemůžeme utěšit nějakou frází (zajisté jen dobře myšlenou…), ale že potřebuje vyslechnout. A když se naučíme naslouchat, porozumíme i tomu trápení, které jsme nikdy nezažily.

Alice

 
Petruna
Kecalka 104 příspěvků 08.11.03 18:36

I já, mám za sebou císařský řez.Dokonce dvakrát.Přesto všechno jsem netrpěla žádným pocitem,že jsem to nezvládla nebo něco podobného.Asi i z toho důvodu,že první děťátko bylo velmi nemocné,měsíc jsme spolu s holčičkou ležely v nemocnici a ten boj zdaleka netrval jen ten měsíc.Komlikace byly a jsou ještě i teď a to je dceři již 5 let.Proto když i druhého dítěte lékaři rozhodli znovu -operace,modlila jsem se,ať je miminko zdravé.Absolutně mi bylo JEDNO, že zase neporodím normálně, i když jsem si to přála,hlavně ať všechno dobře dopadne.Takže když mi někdo řekne,že můžu být ráda,že je dítě v pořádku,nezlobím se,protože vím,jak je maminkám,které to štěstí nemají.A nakonec i tento porod byl nezapomenutelným zážitkem pro mě i pro mého manžela,který byl (kromě operačního zákroku a to při něm stejně mohl být) stále se mnou. Po probuzení (na mou žádost jsem měla celkovou anestezii) mi přinesli našeho chlapečka a manžel tam byl s námi.
Skutečně z mého pohledu je nejdůležitější zdraví dítěte.
Petra
PS: Také bych si mohla říkat proč zrovna já? První těhotenství hrůza a několik dalších měsíců boj o děťátko,další těhotenství potrat a pak to nešlo a až po třetí kromě sekce to vyšlo.

 
Anonymní  09.11.03 16:39

Ahoj Ed,

v podstatě vím o čem mluvíš. I já jsem první dítě rodila neplánovaně sekcí. Měla jsem velké bolesti asi dvacet osm hodin, nikam dále to nepostupovalo a tenhle „porod“ mě v podstatě vysvobodil a, jak teď věřím, zachránil mě i dceru. Vzhledem k tomu, že to bylo první ( i když hodně hodně chtěné) dítě, dolehla na mě silně ta hormonální změna a celý ten týden v porodnici jsem tam probrečela. A v kombinaci s tou nemohoucností a bolestí před i po té sekci a to ve mně vyvolalo jen strašně smutné vzpomínky.Nemohla jsem se s tím léta vyrovnat. Jak já jsem záviděla všem „normálně“ i když určitě bolestně rodícím matkám a cítila se tak neschopná a ošizená!

Druhý porod mě ale paradoxně z toho dostal.
Byla jsem v porodnici s porodními bolestmi tři dny! I při tom jsem stále byla rozhodnutá rodit normálně. A všechno k tomu směřovalo. Když jsem se čtvrtý den přesouvala na porodní sál a volala manžela ať přijede, že už je " to" skutečně tady, byla jsem šťasná , nedočkavá, natěšená a rozhodnutá to tentokrát zvládnout.
Nezvládla. Při otevření na osm centimetrů jsem sama z monitoru slyšela až příliš splašené bušení srdce mého chlapečka a bylo mi jasné, že prostě nemá čas na dokazování si mé schopnosti rodit. Šlo mu o život.

Já skutečně jsem vděčná, za to že mám díky sekci to „živé a zdravé dítě“ ! Je to tak. Jsem šťastná, že ho mám a vděčná, za péči všech doktorů a asistentek. I za ten monitor na břiše, díky kterému se dalo vše v čas podchytit a zasáhnout. To že jsem nerodila " normálně" už vůbec nepovažuju za křivdu. Mám své zdravé děti a jak přišly na svět není už pro mě důležité.

přeji hodně štěstí a zdraví všem maminkám.

Eva

 
Anonymní  09.11.03 20:56

Ahoj Ed,
pročítám často tvůj deníček a shltla jsem i popis porodu doma. Věřím, že to byl nezapomenutelný zážitek!

Ale v okamžiku, kdy jsem tenkrát - před 7 týdny - ten článek o narození Daisy dočetla, téměř jsem se orosila hrůzou, že bych se i já rozhodla rodit doma, „pouze“ s porodní asistentkou. Vím totiž, že bych teď neměla svou dvouměsíční dceru Emu!

Nevím, jestli jsem normální, ale jsem vděčná za to, že se doktoři rozhodli pro císařský řez i poté, co jsem byla otevřená už na osm cm a měla jsem za sebou 8 hodin porodních bolestí. V tom okamžiku se totiž začalo moje miminko po každé kontrakci „ztrácet“. Nikdy jsem nezažila horší okamžiky než čekání na rozhodnutí, jak se bude postupovat dál. A modlila se, ať mě rozříznou a Emu vyndají, ať nečekají a nepokouší osud! Před rokem mi pár dní po porodu zemřela kamarádka a já si teď akorát představovala, že letos půjdu z té porodnice bez miminka!

JSEM VDĚČNÁ doktorům, kteří zachránili moje miminko císařským řezem, a když někdy náhodou zapochybuji, JSEM VDĚČNÁ, že mě někdo u:,–(í zpátky na zem.
Necítím se znásilněná a miluji své dítě i přes to, že jsem ho neměla ihned u sebe. Nejsem ani zklamaná a miluji den, kdy se Ema narodila. I přes veškeré utrpení zůstane pro mě dnem nejkrásnějším.

Prostě ne všem maminkám bylo dáno porodit zdravé dítě přirozenou cestou.

Přeji všem hezký den

Olinka

 
Anonymní  09.11.03 21:15

Ahoj Ed a všech čtenářky e-mimina,

neřadím se mezi těhulky, čekatelky ani snažilky. Chodím sem číst články mé kamarádky a jejího klučíka. A nějak jsem si zvykla si pročíst sem tam i jiné stránky.

Za to, co za chvíli napíšu, se na mě určitě všechny sesypete, že do toho nemám co mluvit, když jsem to sama nezažila. Ale možná proto, že jsem to nezažila, to vidím trošku zdálky, bez emocí a rozbouřených hormonů.

Myslím, že bychom všechny měly být vděčné za stav současné medicíny, vždyť spousta miminek, co se dnes narodí císařským řezem nebo třeba předčasně, by ještě před pár desítkami let vůbec nepřežila. Možná ani miminka ani maminky. Myslím, že císařský řez je třeba brát jako jednu z možností porodu, nikoli jako selhání nebo tak. Znám pár maminek, co porod císařským řezem plánovaly dopředu. A dobrovolně. A vůbec si nepřipadaly méněcenné.

Navíc jsem četla jeden odborný článek, ve kterém nějaký MUDr. psal o psychickém a fyzickém vývoji dětí, které se narodily císařským řezem. Většina z nich byla v prvních týdnech a měsících života mnohem klidnější. Taky se neprokázalo, že by tyto děti navazovaly hůře vztah s maminkou. Vždyť nejen pro maminku je „normální“ porod bolestivý. I pro miminko to musí být dost nepříjemné. I když samozřejmě přirozené.

I tady na e-miminu jsem četla článek o rizicích císařského řezu pro maminku, ale hlavně pro dítě. Neznám statistiku, ale myslím, že i „normální“ porod není nic v zá:,–(ě stoprocentně bezpečného. Kolik je asi případů poškození dítěte (různého stupně - i třeba poškození, které se pozná za několik let) kvůli používání kleští. Možná kdyby v těchto případech porodník včas volil (a přesvědčil rodičku) císařský řez, nemusel by používat kleště či jiné drastické prostředky.

Doufám, že jsem se některé z vás nedotkla, to jsem fakt nechtěla. Jenom jsem vám chtěla napsat názor „laika“ na tuto diskusi, zda je důležitý způsob porodu. Věřte, že pro vás, které „normální“ porod za každou cenu berete jako hrdinský čin nebo otázku vlastní schopnosti či neschopnosti, je to možná důležité, ale tomu miminku je to jedno. Hlavně aby se narodilo v pořádku, cestou nejmenšího odporu a bez zdravotních následků porodu.

Holky, myslete víc na svá miminka a ne na sebe, jak jste „uspěly“. Fakt je důležité zdravé miminko a ne způsob, jak se dostalo na svět.
 Vendy

 
EDINA
Ukecaná baba ;) 1400 příspěvků 10.11.03 01:36

Ahoj všem co reagovaly,

chtěla bych jen něco málo vysvětlit k tomuto článku.
Jeho autorka prodělala první císařský řez z důvodu „prý“ velkého plodu a nepoměru k velikosti pánve.
CS byl plánovaný.
Teď má další dvě děti, obě větší než to první a narozeny vaginálně bez sebemenších problémů.

Takže je určitě každému jasné, že pocity maminky se budou lišit podle toho, zda CS opravdu život dítěte zachránil či nikoliv - nebo by se o jeho nutnosti dalo diskutovat.

Vůbec se nedivím, že jsou ženy, co mohou být vděčné - to je přeci samozřejmé - bez CS by neměly miminko, které při rození pomoc lékařů potřebovalo.

I já jsem vděčná že možnost CS existuje, jen to vidím trochu z jiného pohledu a také ze země, kde jeho použití přesahuje doporučované maximum čili kde se v mnoha připadech k CS přistupuje opravdu unáhleně.
Mimochodem, v Anglii takto rodí každá 5 žena !

Proto by bylo fajn, kdyby třeba některá mamina co je vděčná za to, že jí CS zachránil život miminka napsala o tom článek, aby se skore vyrovnalo. Já s CS dobrou zkušenost nemám, pocity po něm byly podobné jako u autorky článku a proto jsem jej přeložila a poslala na Emimčo.
Nemůžu psát o něčem co jsem sama nezažila…

Já jsem ráda, že existují lékaři a jejich pomoc v případě, že je to nutné. Nelíbí se mi preventivní zasahování do tak přirozeného děje jako je porod v případě, že to opravdu nutné není. A teď nejde jen o CS, ale o klystýry, holení, nástřihy apod.
Kde se zachraňují životy, tam prostě není o čem diskutovat a vím, že vděčnost je určitě to jediné, co vůči medicíně maminka zachráněného miminka cítí.

Existuje bohužel také mnoho žen, co opravdu vděčnost necítí a to třeba i po porodu, co proběhl vaginálně bez komplikací, ale personál se choval hrubě. Ano, taková žena je ráda, že má své miminko, ale za co by měla být vděčná?

Tak to jen vysvětlení. Zdá se mi totiž, že článek nebyl pochopen, tak jak jsem mínila.

Ed

Ps. Jsem maminkou dvou dcer, vím jaké to je cítit strach během těhotenství i porodu a jejich zdraví bylo a je prioritou.
Proto jsem se v prvním případě i když nerada rozhodla pro CS.
No a v druhém případě jsem přesvědčena, že bylo bezpečnější porodit doma se dvěma por. asistentkama a proto jsme se pro tento porod rozhodli. To co chci já je důležité, ale důležitější je právě to zdraví mého dítěte a chápu, že téma porod doma versus porod v nemocnici je velmi diskutabilní, ovšem k tomuto článku nepatří, tak doufám, že nebudu muset odpovídat na více komentářů ohledně bezpečnosti porodů doma :o)

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 10.11.03 07:39

Ahoj Ed,
casty porod cisarem neni jen specialita Anglie, ale i Nemecka. Minuly tyden zrovna zverejnil mistni statisticky urad docela desive cislo - zatimco v roce 1991 bylo cisaru 15,3 %, v roce 2001 to bylo uz 22,6 %.
To je narust o 7,3% za pouhych 10 let.

Pripada mi nemozny, aby se tak strasne zmenila schopnost zen porodit normalni cestou. Spis se mi zda, ze s narustem pouzivani techniky behem tehotenstvi (ultrazvuk, ctg a pod) se dnes ukonci cisarem i tehotenstvi, ktere by mohlo byt porozeno normalne, jenom pro „sichr“ doktoru. A hodne maminek, kterym doktor rekne, ze cisar je nezbytny kvuli zdravi miminka, moc nepremysli nad tim, jestli je to tak opravdu je.
Tohle docela doktorum vycitam, to citove vydirani budoucich maminek, tezko se cloveku rozhoduje, kdyz do nej doktor huci - pokud vam na miminku opravdu zalezi, tak udelate tohle a tohle. Taky se mi to behem tehotenstvi stalo (neslo o cisar, ale neco jineho) a nakonec se ukazalo, ze doktori nemeli vubec pravdu, akorat me zbytecne stresovali. A ja musela sebrat posledni zbytky svych psychickych sil, abych jim dokazala odporovat a rozhodla se podle sveho (a jak se ukazalo spravne).
Jinak Ed, tvuj porod doma ti strasne zavidim, byl to nejkrasnejsi popis porodu, ktery jsem kdy cetla.
Mej se hezky
Slunicek+Keri (od Cipisku)

 
medvide
Stálice 51 příspěvků 10.11.03 15:16

Ahoj Ed, a vůbec všechny holky.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli se vůbec můžu zapojit do této diskuse, protože mám přeci jen pohled z opačné strany. Rodila jsem „přirozeně“ (dá-li se to tak nazvat), ale větší dítě bych prý nezvládla (mám úzkou pochvu). Císařského řezu jsem se hrozně bála, ale s odstupem doby bych řekla, že by pro mne byl možná lepší.
Po příjezdu do nemocnice jsem po „obvyklých procedurách“ dostala (kolem 16:30) kapačku, aby se rozběhl porod (praskla mi voda, ale po 2 hodinách jsem vůbec neměla bolesti). Kolem 20. hodiny jsem na sále usnula a asi ve 22.00 mne někdo začal nešetrně budit :„Ruku sem, hlavu tak…“ Nevěděla jsem, co se děje. Pak mi na břicho zalehla sestra „aby mi pomohla“. Po narození holčičky, jsem byla tou nejšťastnější mámou, ale to nejhorší teprve přišlo: 1,5 hodiny šití v pochvě, kde se nedá použít žádná anestezie, neustálé vyměňování zrcadel za menší a znova za větší, nadávky doktora, že se mám uvolnit… Následovaly dvě transfuse.
Na předporodní přípravě slibovali položit dítě po porodu na břicho a až ho umyjí, že ho přiloží k prsu. Na břicho mi miminko nepoložili a přiložení doktor ZAKÁZAL! Mám pocit, že to příjemné, co na porodu mohlo být mi prostě ukradl! Dnes jsou Ivance 4 roky a já se s tím stále nesmířila.
Když byly holčičce 2,5 měsíce, řekl mi MUDr., že budu muset ještě na jeden zákrok související s porodem. Díky mé povaze jsem se psychicky sesypala a přišla o mléko, takže padlo i předsevzetí co nejdéle kojit…
Holky, nebuďte smutné, pokud Vás čeká CS, nebo pokud jste jím prošly. Možná jste si ušetřily hodně trápení a bolesti. Jana

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 11.11.03 09:21

Aho Jano,
ja se pri porodu v pochve taky roztrhla a to poradne, odshora az dolu. A dostala jsem lokalni anestezii! Dokonce dve injekce. A siti jsem vubec necitila, a pritom trvalo taky pekne dlouho, zvladala jsem konverzovat jeste s doktorkou, ktera to sila.
Myslim, ze spis nez cisar by ti pomohla nejaka jina a prijemnejsi porodnice.
Mej se hezky
Slunicek

 
Anonymní  11.11.03 15:10

Milá Ed,
emimino čtu už od dob naivního kačátka, jen vyjímečně někam přispěju, ale teď bych se chtěla podělit o svou zkušenost, i když jsem nerodila císařem. Ale pořád mám výčitky, že jsem nedokázala porodit normálně, i když dceři byly už dva roky. Můj porod začal ve 3.45 hodin odtokem plodové vody, v porodnici jsme byli kolem 6.00 hodiny. Všechno probíhalo celkem v pohodě, měla jsem zatím jen slabé kontrakce, které postupně nabíraly na intenzitě, přidalo se zvracení a křížové bolesti (u toho mě hrozně pomohl masáží manžel), ale pořád to bylo celkem v poho. Kolem 12.30 jsem mohla začít tlačit ...... a tady nastal problém. Nebyla jsem schopná Esterku vytlačit, pořád říkali, že je už vidět hlavička, ale nešlo to. Potom mě začala por. asistentka z jedná strany tlačit na břicho, za nedlouho ji pomáhal z druhé strany ještě další doktor .......kdo nezažil druhou dobu porodní přes dvě hodiny, asi těžko se dokáže vžít do mé situace. Nakonec se v 14.55 narodila moje holčička za pomocí kleští. Lékaři říkali, že jsem byla údajně moc úzká, proto jsem ji nemohla vytlačit ven. Byla jsem roztrhaná, nastřižená ........... nakonec i špatně sešitá. Po porodu jsem říkala, že druhé dítě už nikdy, ale všechno přebolelo. Ještě jednoho drobečka bych určitě chtěla. A zkusím si ten svůj porod tentokrát zvládnout. Ale přece jen si myslím, že kdybych tenkrát rodila císařem, tak by to bylo pro mě i Esterku lepší, než to trápení a nakonec kleště. Ed, moc tě obdivuju, že jsi zvládla takhle v pohodě porod doma, vlastně tě obdivuju jako člověka, myslím, že mě tvůj deníček těhulkovský a hlavně popis porodu dal zase sílu, snažit se na dalším porodu něco změnit a přestat se obviňovat, že jsem nebyla schopná porodit svoje dítě.
 Tea

 
Anonymní  11.11.03 17:02

Ahoj holky!
Neda mi to abych k tomuto tematu nepridala nazor, i když ne muj. Ja zatim deti nemam, zkusenost je od kamaradky, rodila v Brne.
Prvni dite rodila prirozene, ale byla uzka a porod byl tezky a trval asi 30 hodin. Druhe dite bylo jeste vetsi a doporucili ji CS. Když se vratila podruhe z porodnice, byla nadsena a tvrdila, ze kdyby mela znovu rodit, tak by rada, aby to byl znovu CS.
Oba s manzelem se tesili na chvili, kdy se jejich dite narodi a cekali, ze to bude ?slavnostni? chvile, jedna z nejdulezitejsich v jejich zivote. Dle jejiho vypraveni: po prvnim porodu pry se vubec necitila ?slavnostne?, byla zpocena, vycerpana tak, ze usinala, takze sice mela obrovskou radost, ze mají zdrave dite, je to holcicka, hned si ji mohla pochovat, ale pry kdyz ma rict pravdu, tak nejvic byla rada, ze uz to ma za sebou a mala taky. Hned po porodu (k ranu) to stejne nevydrzela a usnula, takze ji pak ještě kazde dve hodiny museli budit na kojeni. Vzpamatovala se az odpoledne, kdy znovu prisel i manzel. A tvrdi, ze si vlastne ten první den s miminkem vubec neuzili. Naopak při druhem porodu sice nemela manzela tesne u sebe, ale za sklem salu, ale tvrdi, ze si to mnohem vic uzila ? to cekani az se miminko narodi, vystupnovana zvedavost co to bude, doktor pry byl velice prijemny. Po vyjmuti ji syna ukazali a mohla si ho pohladit (zakrok ji delali v epiduralu), pak ho odnesli na vykoupani, zmereni a oblekani a u toho uz asistoval manzel a ji po zasiti odvezli na pokoj, kde uz na ni manzel s malym cekal a stravili spolu ve trech cely prvni den. A tvrdi, ze si to uzila jak ona (nebyla unavena a neusinala, navic jizva pry boli nejvic az druhy den), tak i manzel, ktery mel pocit, ze se na tom porodu podilel vic, nez když jenom sledoval jak manzelka trpi a on nemuze nic delat. Navic pry ten prvni den straveny s manzelem a miminkem je nezapomenutelny.
Nedokazu to posoudit, ale prijde mi to celkem rozumny nazor.
Mejte se a uzivejte si miminek.
 Lenka

 
Anonymní  11.11.03 20:53

Ahoj Ed a ostatní! Já už jsem svůj příběh o narození mého syna na emimino psala. Jen jsem chtěla reagovat na vyzvání, ať napíše svůj příběh maminka, které zachránil CS život. Můj příběh se jmenoval: Hellp syndrom aneb co mě potkalo!. Nechci tím nikoho unavovat, můžete si ho najít ve starších článcích. Psala jsem ho v březnu 2003. Já jsem opravdu vděčná že tu já i můj syn jsme. Měli jsme na mále. Mému kamarádovi zemřela žena i syn s touto diagonozou. Mému synovi už budou v únoru 2 roky a na den kdy se narodil si vzpomenu skoro každý den. Ano, chybí mi ten zážitek zrození, první pohled a přiložení miminka. U mě to nešlo, sice mi ho přinesli ukázat, ale já nebyla schopná na nic víc, než říct jak je krásný a zeptat se na váhu a míru. Kojit jsme zkoušeli až druhý den, ale můj drobeček tenkrát spal a já ani manžel jsme ho nemohli vzbudit. Milujeme ho celým srdcem a jestli se někdy odvážím mít druhé dítě, tak vím, že CS není žádná ostuda a že do toho půjdu, pokud bude zas nějaký problém.
Petra Matlásek a Matyáš 21 měsíců

 
Anonymní  11.11.03 21:05

Tak oprava, psala jsem to v únoru 2003!:)))Petra Matlásek

 
Anonymní  11.11.03 21:31

Ahoj Ed, čtení tohoto článku mi vehnaly slzy do očí a vyvolaly ve mne mnoho potlačovaných vzpomínek. Loni na štědrý den večer se mi narodila dcera, císařským řezem. 2 dny před její narozením mi praskla plodová voda. Dostala jsem 2 čípky na vyvolání porodu, injekci a 6 kapaček Oxytocinu, bez úspěchu, otevřela jsem se jen na 1 prst. První den jsem zvládala v pohodě čekáním na okamžik kdy to začne, druhý den vyvolávání porodu již začínalo to psychické napětí a strach, zda bude vše v pořádku. Přidávaly se silné bolesti, bohužel ale ne kontrakce, které by vedly k porodu. Po těch 2 dnech strávených na pokoji vedle porodního sálu, neustále napojená na kapačku, bez jídla a s minimem pití jsem byla na pokraji sil. V tu chvíli mě zachránilo uspání na operačním sále. Narodila se mi krásná zdravá Eliška a JSEM ZA NÍ VDĚČNÁ, ale musím říct upřímně, že ve mě porod zanechal nesmazatelný šrám. Ještě nedávno jsem se budila v noci spocená hrůzou a hledala jsem svoje dítě. A dodnes se nemohu smířit s tím, že jsem nebyla u toho když se narodila. Je to něco co se nedá vrátit ani ničím vynahradit. Bylo to nečekané a dnes vím, že jsem měla trvat na epidurální anestezii. Nevadí mi a neberu to jako mé selhání, že se malá narodila císařem, jen nikdy nevyplním tu mezeru, která tu zůstala při jejím narození. Lucie

 
medvide
Stálice 51 příspěvků 12.11.03 13:38

Ahoj Slunicku,
je rozdíl, kde se porodní poranění nachází. Pokud je na hrázi, není problém použít lokální anestezii. Pokud je uvnitř v pochvě, není lokální anestezie účinná a nepoužívá se. (Alespoň tak mi to vysvětlil můj doktor). Ale máš pravdu, příště (bude-li jaké a já v to doufám) chtěla bych rodit ve Vrchlabí. Jana

 
Slunicek
Kecalka 317 příspěvků 13.11.03 07:20

Jani,
natrhla jsem se jenom v pochve! Hraz zustala cela. A anestezii mi dali jako samozrejmost. A siti jsem vazne vubec necitila. Bydlim sice v Nemecku, ale nemyslim, ze anatomie se tu vyucuje jinak. Myslim spis, ze tvuj doktor byl jeden z tech chytraku, kteri zijou v predstave, ze zenska vydrzi vsechno, tak proc utracet za anestezii:-(((
Drzim ti palce, at te brzy potka tehu bacil a at mas hezky porod. O Vrchlabi jsem slysela same pozitivni veci.
Mej se hezky
Slunicek

 
Anonymní  13.11.03 12:53

Teda Jani, jsem teprve ve 13tt, ale to, co jsi napsala, mně teda pořádně vyděsilo. Znáš ten pocit, kdy o něčem čteš a dokážeš si asi představit, jak to muselo bolet. Vím, že na to nemám vůbec myslet, ale už se děím toho, že mně potká něco podobného. „Manželský“ život asi po takové „zákroku“ utrpí, že? Mám z toho strach, ale aspoň jsi mne vyvedla ze sladké nevědomosti. Ach jo. Kdyby to tak všechno bylo vpohodě.....Můžou doktoři nějak zjistit, jestli se miminko do pochvy při porodu vejde? Aby se zabránilo takovým rozsáhlým zraněním?
Papa, doufám, že už máš nejhorší trauma za sebou. Gábi

 
Anonymní  14.11.03 22:29

Gábi, neboj se! Já jsem poprvé rodila císařem, a teď podruhé normálně, takže jsem byla taky zaskočená tím nastřižením a šitím. Prý mám úzkou pochvu a údajně jsem byla nastřižená hodně. Na šití jsem dostala 1 injekci anestezie a když to začalo přicházet k sobě, řekla jsem si o další a dostala ještě 2. ne, že by to pak bylo příjemné, ale bylo to snesitelné. Ta rána po šití mě pak cca 8 dní silně bolela, nemohla jsem skoro chodit, měla jsem pořád pocit, že to mám nějaké zanícené, oteklé, horší než normální, ale sestřičky mě ujistily, že je to v pořádku a na bolest dávaly 2× denně čípek. Taky pomohlo nechat ránu chvílemi podle možností „větrat“ bez vložky na vzduchu. No, píšu to celé proto, že mojí holčičce jsou teď 2 měsíce a já už ani nevím, že jsem vůbec nastřižená byla, rána je dokonale zahojená už řadu týdnů, milovali jsme se dokonce dřív než za 6 týdnů, a jizva není ani vlastně vidět, dívala jsem se zrcátkem. Píšu ti to celé proto, že to, co může vypadat dramaticky při porodu a těsně po něm, je za pár týdnů OK. Vzpomeň si na mě, až nebudeš po porodu moct chodit :) Ještě dodám, že sex je znovu krásný a žádné bolesti nemám.
 V.

 
Anonymní  14.11.03 22:47

Ahoj děvčata, ráda bych se připojila. Rozumím autorce článku v tom pocitu ošizení a okradení. Svou první holčičku jsem porodila před 5 lety císařským řezem po dlouhých hodnách nepostupujícího porodu, vyčerpaná bolestmi, které vlastně nikam nevedly. Když pak na monitoru bylo znát, že miminko má problémy s dýcháním, byla jsem vděčná, že císařský řez následoval okamžitě a asi nás obě zachránil. Pan primář mi potom řekl, že za celou svou kariéru se ještě nesetkal s tím, aby miminko mělo pětkrát otočenou pupeční šňůru kolem krku, jako moje dcerka. Kdyby byl porod postupoval rychle, bůhví, jak by to vše skončilo. Přesto mi pak přišlo úsměvné, když ostatní holky říkaly: „ty se máš, rodila jsi císařem, bez bolestí…“ Jen ten, kdo to zažil, ví, že jednak porodní bolesti, často dlouhé, většinou předcházejí, pokud nejde o plánovaný CŘ, a taky rekonvalescence, bolest jizvy a vůbec pocit jako po velké operaci trvají dost dlouho poté. Jsem aktivní sportovkyně, žádná chudinka, ale musím říct, že fyzicky jsem se dávala dohromady snad půl roku. A přestože jsem byla vděčná za to zdravé miminko, cítila jsem se okradená o skutečný porod, méněcenná jako žena, protože jsem nedokázala ani normálně porodit své dítě, a taky ochuzená o společný zážitek s manželem, kterého samozřejmě na sál nepustili a když jsem se probrala z narkózy, už byl vlastně pryč.
Druhý porod před dvěma měsíci, ve stejné porodnici, byl „ostře sledovaný“ a vedl ho stejný primář. Byla jsem upozorněna, že při komplikacích to dopadne jako minule, ale že to zkusíme. Nakonec vše dopadlo dobře, až na téměř hodinovou druhou dobu porodní, ani nebylo třeba kleští, a ten pocit, kdy vám mokré teplé miminko položí na břicho a můžete si ho pohladit, nevyváží nic na světě. Oba jsme s manželem brečeli a tu společnou chvíli si krásně užili. S tímto porodem bylo samozřejmě spojeno plno zase jiné bolesti a zjistila jsem, že ani šití po nastřižení není nic příjemného, ale přesto, kdybych si mohla „vybrat“, bez váhání jsem pro přirozený porod. A ať to zní jakkoli hloupě, jsem na sebe hrozně pyšná, že jsem to dokázala, a myslím si, že je to to největší, co se mi zatím v životě povedlo, nedá se to s ničím srovnat. Také rekonvalescence je mnohem kratší po přirozeném porodu, za tři hodiny jsem se navečeřela, osprchovala, druhý den si umyla a vyfoukala vlasy a za 5 týdnů mi bylo dobře.
Přeju všem maminkám rychlé a snadné přirozené porody, ale bude-li nutný císařský řez, nezoufejte, je to lepší, než přijít o život nebo o miminko, a třeba to vyjde příště!
 V.

 
Anonymní  19.11.03 22:02

ahoj Jani mám úplně stejnou zkušenot se šitím Dceři je 13 týdnů prodělali jsme tzv.zdlouhavý porod na sále jsme rodili 21 hodin, i když Emily vážila 3300 g což není až tak moc lékař mi řekl že ná mé porodní ce sty je moc velká následovalo šití děložního čípku a pochvy taky bez anestezie bylo mi řečeno že se to umrtvit v těchto místech nedá dodnes cítím jak moc bolelo měnění zrcadel i teď mi běhá mráz po zádech umrtvili mi jen šití hráze celková délka šití byla skoro hodinu Emily mi taky nedali k prsu odnesli ji na novorozenecké oddělení nelíbila se jim dechová frekvence bodejť byli jsme obě hotové,unavené trvalo to moc dlouho dali mi jí až za 2 hodiny naštěstí byla v pořádku jediné co jsem měla lepší než ty byl personál - moc milý.Jsem ráda že jsem rodila přirozenou cestou ale to proto že vše dopadlo dobře a i když jsem posleních 10 minut rodila s kyslíkovou maskou na nose(srdeční ozvy se zpomalovaly)nevím jak bych reagovala kdyby byla Em přidušená.je to už 3 měsíce a já si myslím že to měl být císař bylo by to lepší.A zřejmě si toho byl vědom i personá, který se na nás codil koukat každý den se sálu.Můj závěr je že to vše přebolí a čas rány zahojí,jsem na bolest zvyklá akorát si myslím že v dnešní moderní době se nemusejí nechat rodičky tak dlouho trápit! Měj se hezky Jani
Ahoj Zuzka+poklad Emily

 
dag01
Nováček 2 příspěvky 16.12.03 14:15

I já jsem před patnácti lety po odtoku plodové vody rodila 27 hodin, na má přání a pocity tehdy nereagoval vůbec nikdo. Poslední hodinu už ani já, syn měl pupeční šňůřu kolem krku, ozvy minimální, silnou žloutenku. Dodnes nevím, proč mě tak dlouho nechali trápit, styděla jsem se tehdy zeptat. Císařský řez mi ho zachránil, dnes je to super skorochlap, se svými pocity jsem se vyrovnala tak, že porodit normální cestou bych v žádném případě nešla.
Totiž, kdo takové bolesti nezažil, neuvěří.Nejsem žádná padavka a přesto jsem i druhé dítě rodila cís. řezem. Na přípravně před sálem jsme s lékařem a anezteziologem žertovali.Nedalo se to srovnat, byla jsem šťastná, když jsem se probudila a donesli mi druhého syna.
Nyní čekáme třetí dítě a má volba je jasná, je třeba se se vším vyrovnat sama. A zaujmout rozumný, vyrovnaný postoj.Někdy to bez psychologa nejde, ale většinou stačí život, zdraví a úsměv toho maličkého. dag

Vložit nový komentář