Obyčejně neobyčejný víkend

eVerča  Vydáno: 02.11.11

Honem rychle! Než mi máma nachystá jídlo, musím vám, tetky moje, povědět, co jsem zase zažila. Pro vás dospěláky je každá návštěva příbuzenstva jen dalším víkendem, ale pro sedmiměsíční Domču je to někdy vážně vzrůšo!

mámin převratný vynález
1 komentář

jablíčko mi teda jede
1 komentář

„Nezlob, nebo ti to táta sežere“, nadávala máma. Pořád říká, že maminka ví všechno nejlíp a má vždycky pravdu a pokaždé dodává, že tohle mi bude říkat ještě pěkných pár let, ale mezi námi děvčaty, ví pěkný kulový! Copak nechápe, že večeře je pro mě nejzábavnější část dne? Při Ulici si zdřímnu a při zprávách už si dávám kaši… A řádím u toho. Prskám, směju se, otevřu dokořán papulu a když už má máma lžičku nabranou a chce mi ji dát, zavřu křečovitě pusu a mámo, máš smolíka. Jenže kdybych byla věděla, co mě čeká druhý den, asi bych byla hodná, nebo si aspoň odpustila to prsknutí mámě do oka. Ráno jsme totiž jeli k prababičce. To zas bude zmatek!

Jen co jsme dorazili a nakoukli do kuchyně, kde to mimochodem tak krásně vonělo -stokrát líp než ta trapná masozeleninová sklenička, s kterou mě včera v poledne máma mučila, začala povykovat Lucinka - moje osmiletá teta: „Veru, Veru, já jsem tak ráda že jsi s Dominičkou přijela!“ Pověsila se na mámu a po bráchovi-mém tátovi ani nevzdechla. „My jsme se za váma akorát chystali“, řekla prababička a já v tu chvilku slyšela tu velikou ránu. To mámě spadl kámen ze srdce. Nebo spíš možná betonová tvárnice. Představa, že babička bez ohlášení dorazí k nám domů… Máma dělá dušičkově věnce a dílnu má od mého pokojíčku až po kuchyň. No čurbes nehoráznej, až táta žertoval, že by teď tak mohla přijít sociálka. Vzali mě do obýváku a konečně mě vyndali ze sedačky. Byla jsem celá vykulená a nevěděla, koho dřív vnímat, na koho se dívat a ani trochu jsem nechápala, jak si můžou rozumět, když mluví jeden přes druhého.

Najednou jsem postřehla, že se táta vypařil. Šel pracovat na autě, které už od ledna parkuje na heverech a o kterém prohlašoval, že vše stihne a už s ním poveze mámu do porodnice. Hmm, ale neřekl, ke kolikátému porodu, tak to třeba stihne v květnu, kdy se mi má narodit bráška nebo ségra. Mezitím už jsem se otrkala a házela úsměvy a dělalo mi dobře, jak mě obdivují a chválí, jaká jsem krásná a šikovná. Když Lucinka odběhla na polívku, máma využila situace a chtěla mě v klidu nakrmit. I já využila situace a předvedla pradědečkovi, jak dokážu blbnout a tak zase měla máma přesnídávku na tričku. A zlomila lžičku! Pak jsem se zcela dobrovolně nechala uhoupat. Těch vjemů bylo najednou nějak moc, tak proč si neodpočinout, že? Zavírám oči, ignoruju dědovo šeptání a pomalu se mi začíná zdát o velikánském plyšovém psovi, kterého doma tak ráda valchuju.

A najednou pootevřu oči, nade mnou visí dvě kosmické lodi a pomlouvají mě. Zamračím se. Ty pitomá, jaký ufouni? Vždyť jsou to lampy a nikdo mě nepomlouvá, to jen slyším, jak v kuchyni babička, jako již tradičně, nadává Lucince, že jí jak prase, že neumí jíst příborem, jak je hrozný, že jí nedávali do školky a že ji to měli naučit doma. Zvednu hlavu a vidím nějakého starého pána, jak do něčeho zlostně kuchá nožem. Spouštím uširvoucí jekot. Pán položí nůž a spustí: „Ale kočičko moje, přece bys neplakala.“ V tu chvíli poznávám, že je to přece děda a nožem kuchal do masa na talíři, ale to už se ve dveřích objevuje máma, tak proč teď ztichnout? Aspoň mě pochová a pomazlí. „Máš štěstí, že jsem akorát dojedla, ty kvíkule.“ usmívá se. Usmívá se až do chvíle, než čapnu pramínek jejích vlasů a začnu jí tyranizovat. „Půjdeme na procházku? Já nechci ject s dědou a babičkou na hřbitov.“ věší se Lucinka mámě na záda, a to doslova.

Jakmile zaslechnu slovo procházka, přestávám zlobit, protože se bojím, že půjdou sami a nechají mě tady. Máma mě přioblíkne, usídlí do nosítka a děda znalecky pokyvuje, jaká je to šikovná věc a volá na babičku, že mě máma nosí v pytli. To už babička spouští v kuchyni proslov o tom, jak nedávno chtěla jedný bláznivý ženský v krámě rozbít hubu, jak v tom to dítě trápí a máma začala koulet očima a měnit barvu obličeje a úplně jsem věděla, že chce říct, že si svoje dítě bude trápit jak chce, ale v tom už babička nakoukla do chodby a viděla můj spokojený (a mámy naštvaný) výraz a hned obrátila: „No jo, Domča je na to zvyklá, co? To je dobrý.“ Co dodat… Holt naše babička. Po procházce mě čekala ještě zábavnější věc. Máma sundala boudu ze staré liberty, na které babička vozí listí na kompost a posadila mě na konstrukci v autosedačce. To se mi líbilo. Dobře jsem viděla na celou zahradu a byla jsem spokojená, i když se máma hodinku věnovala Lucince a stavění rádoby létajících blbostí z klacíků a z listí.

K večeru děda Lucinku odvezl a já si začala hrát s babičkou. To vám byla legrace! Babička má sice někdy názory, že z toho máma s tátou kvetou, ale je s ní sranda. Hrály jsme si s chrastící rybičkou, s mojí oblíbenou kravičkou a dokonce jsem se osmělila i na „bác“ a „pápá“. Jenže babička se najednou zvedla a odešla otevřít návštěvě a já začala fňukat. Člověk se chvilku výborně baví a hned mu utečou. Přišla se na mě podívat nějaká sousedka. Vyprávěla o své vnučce, která je o 2 měsíce starší než já a rozplývala se, že narozdíl od jejich bezzubé, mně už leze pátý zoubek. To mi zase polechtalo ego, tohle obdivování. Potom jsem (celkem bez protestu) zdlábla mrkev a začala si hrát tentokrát s dědou. Dělal na mě kuk a asi si chudák myslel, že ho za těma dlaněma nevidím, ale pro klid v rodině jsem dělala, že jsem úplně blbá a že si fakt myslím, že vždycky na chvilku zmizí a smála jsem se na celé kolo pokaždé, když si obličej odkryl a zazubil se.

Ale lidi, to vám povim, naučil mě i jednu výbornou věc. Řekl „hají“ a naklonil se a já se taky naklonila na bok a položila hlavu na zem! Když se setmělo, nechal táta dodávku dodávkou a utekl za kamarády pod záminkou, že tam vezme ukázat nové fotky. Mezitím jsem mámě pěkně osladila večeři. Odmítala jsem jakékoliv místo, polohu, člověka, hračku, prostě jsem chtěla být u ní v náručí a prudit při jídle. Otvírala jsem pusinku a když mě máma asi podesáté ujistila, že bramborový salát fakt není pro sedmiměsíční mimčo, začala jsem aspoň kopat do stolu, až nadskakovaly hrnky od kafe. Po večerní kaši (máma rezignovala a dala mi jí z flašky) jsem jako každý večer ožila a řádila. Táta přišel a nazval mě zvířetem zlobivym. Snad ne kvůli tomu, že se plížil potichu nahoru do pokoje, aby mě nevzbudil a já místo toho měla haló v obýváku? No nakonec jsem usnula až v deset a naši byli rádi, že se konečně natáhnou.

Brzo ráno mě probudili a bylo velký cestování. Táta nás cestou do práce vyhodil na zastávce a my s mámou jely domů. V autobuse mě děsně zaujala jedna zmalovaná paní a najednou mi bylo jedno, že je teprve šest a já běžně spím aspoň do půl devátý a celou cestu jsem se culila a předváděla, jaká je to prča tahat si čepičku přes oko. Doma mě čekala postýlka a dospávání. Jak mi bylo krásně. Jenže co se děje? Mami? Kam to zase jdeme? Vždyť je teprve deset? Vyrazily jsme do krámu pro nové lžičky a hurá za druhou babičkou. To zas byla cesta. Já mám ty autobusy tak ráda! No fakt! Každej se usmívá a já si připadám důležitě. No na chatě mě humor přešel. Lekla jsem se těch dvou štěkajících černých chlupatých oblud, ale brzy jsem poznala, že je to přece Čakina a Pepča a smála jsem se, když mi čmuchali k bačkůrkám. Babička Dana mi dala skvělýho tygříka. Už méně skvělý bylo, když si s mámou baštlily švestkový knedlíky a já to mohla zase jen sledovat a přemlouvat nosík, aby mi aspoň pořádně přenášel tu vůni. K zbláznění tohle. Já už vážně nechci být mimino! Naštěstí jim brzy došlo, že bych už taky něco pojedla. Zdlábla jsem celé dva banány!

Domů jsme se vrátili navečer, máma poklidila všudypřítomné tůje, slaměnky a všechny ty její serepetičky a že si s tátou ohřejou sekanou. Natahovala jsem se po chlebu, tak mi dal táta do ruky krajíček. Že si to oni dávají do pusy? Nechápu proč. Takhle skvělou hračku jsem už dlouho neviděla. A tak výsledkem mého večerního řádění byla jedna poblitá postel, všude rozdrobený chleba (co s ním taky, když mi nechutnal), půlka zahozené sušenky, kterou ve finále táta rozšlapal po koberci a dva utahaní rodiče. Jsem to ale holka šikovná.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
dana59
Zasloužilá kecalka 648 příspěvků 02.11.11 11:23

Domčo,
nádhera :lol: :srdce: :lol:

 
evinula
Stálice 100 příspěvků 02.11.11 12:52

moc hezky napsany :palec: :palec: :palec:

 
Peitra
Ukecaná baba ;) 1421 příspěvků 02.11.11 14:48

Krásně napsaný, vážně jsem se pobavila :lol:

 
werunkaw123
Extra třída :D 14091 příspěvků 03.11.11 19:30

Krásný :lol: :palec: :potlesk:

 
Miťulka
Ukecaná baba ;) 1287 příspěvků 06.11.11 12:46

super napsané, skvěle jsem se pobavila :lol: :palec: :hug:

Vložit nový komentář