Očkování dětí - Haemophilus influenzae typu b

emimino  Vydáno: 28.08.01

jak může uškodit tento bacil a jak se sním dá bojovat

300×243 .(Vakcíny){bor­der:0} *]

Očkování dětí - Haemophilus influenzae typu b

Dovolte mi, aby se představil, jmenuji se Haemophilus influenzae typu b

Mnozí z vás mě ještě neznají nebo si mě pletou s jinou infekcí. Patřím do velké rodiny bakterií označovaných Haemophilus, která byla ještě donedávna neprávem podceňována. Hemofilů je mnoho, ale teď vám budu vyprávět svůj příběh, protože já jsem nejnebezpečnější. Jak jsem již zmínil, přestože býváme podceňováni, způsobujeme choroby více či méně závažné, z nichž některé někdy bývají mylně přisuzovány jiným virům nebo bakteriím. To se stává proto, že nás někdy lékaři nehledají tam, kde žijeme, kde se množíme a kde vyvoláváme onemocnění nebo kde poškozujeme lidský organizmus. Stane-li se, že nás lékař objeví, aplikuje na nás mnoho antibiotik, ale my přežijeme a způsobíme další choroby.
Své popletené jméno jsem dostal před více než 100 lety v době, kdy vědci mě objevili a poznali. Tehdy jsme my bakterie byly beze jména, jako celá armáda neznámých vojáků. I na druhé straně barikády stála armáda mladých vědců, kteří se rozhodli nás poznat, pojmenovat, určit nemoci, které zaviníme, a najít způsob, jak proti nám bojovat.
Prvním, komu se podařilo nás objevit, byl Richard Pfeiffer, který nás našel v roce 1890 během chřipkové epidemie v krvi jednoho pacienta. A protože žiji z krve, dostal jsem jméno Haemophilus. A abych se snadněji odlišil, dali příjmení influenzae, což vyjadřuje označení chřipky, protože mě objevili právě v době rozsáhlých chřipkových epidemií. Od té doby tehdy uběhlo téměř třicet let, než mě zbavili obvinění ze chřipky a byl jsem uznán nevinným z její příčiny. Tenkrát mě vědci objevili pouze náhodou a mylně mě považovali za příčinu chřipky. Ale přesto mi už toto jméno zůstalo a lidé mi někdy taky říkají chřipkový hemofil.

Naše rodina hemofilů je opravdu velká. Je jednou z největších v nekonečné říši neviditelných bakterií. Každá velká rodina, stejně jako my, má dvě větve. Jedna je zabalena v plášti a druhá ne. Říkáme si hemofilové s pouzdrem a hemofilové bez pouzdra. Opouzdřená část rodiny je urozenější a významnější: zahrnuje šest skupin hemofilů označované prvními šesti písmeny abecedy. Svým chováním se ale lišíme jeden od druhého.
Přestože neopouzdřených hemofilů je mnohonásobně více, patří k nám jako chudí příbuzní. Nemají jméno ani plášť. Nezpůsobují žádnou charakteristickou nemoc, kterou by se významně odlišovaly. Snad až na jednu, která se označuje jako „novorozenecká infekce“.
Ale ani jednoho z nás opouzdřených hemofilů nelze označit jako „hodného kluka“. Přesto ten nejhorší a nejzákeřnější jsem já: Haemophilus influenzae typu b.

A jak vypádám? Jsem velmi malý bacil, měřím sotva 1,5 tisíciny milimetru, jsem zakulacený a velmi rychle se množím, během jednoho dne vytvořím malé, kulaté a hladké kolonie svých potomků. K životu potřebuji potravu, která se nachází v lidské krvi. Vždyť se jmenuji „hemofil“, což znamená, že žiji z krve.

A jak škodím? Zodpovídám za více než 95% všech chorob u dětí způsobených hemofily. Vybírám si především malé a slabé děti, které váží po narození málo, nebo které mají nějakou vrozenou nemoc.
Nejzajímavější jsou pro mě děti starší 3 měsíců a mladší 5 let. Ale děti mladší 3 měsíců nechci, protože je ještě chrání mateřské protilátky. Avšak moje nejoblíbenější děti jsou děti do tří let.
Jsem nebezpečný nejen tím, že nakazím děti, které pak onemocní, ale také tím, že se mohu dostat do kohokoli, aniž bych mu způsobil nějaké onemocnění. Ten, kdo mě jen nosí, se stává mým bacilonosičem. A tak snadno můžu ohrozit děti, které si s mým bacilonosičem hrají. Snadno se totiž stěhuji z jednoho malého človíčka na druhého, zvláště v dětském kolektivu, jako např. v mateřské škole, jeslích, na dětských hřištích apod. Proto jsem nakažlivý.
Můžu se spojit také s jinými bacily a pomáhat jim nakazit malého človíčka. Proto mě lékaři mohou často najít i u takových nakažlivých nemocích, které bych sám nikdy nezpůsobil. A tak se mě říká, že jsem přidruženým bacilem.
Avšak i já sám dokážu nakazit človíčka bez pomoci jiných bacilů. Ale ne vždy se chovám stejně. Někdy se mi podaří způsobit jen malou nevýznamnou infekci, která může i sama ustoupit bez pomoci léků. Jindy, když jsem úspěšnější, způsobím závažné a těžké infekce.
Do človíčka vstupuji vždy stejnými dveřmi, to je nosem nebo ústy a dále do něj pronikám vždy stejnou cestou, to je dýchacími cestami. Na počátku své cesty se můžu zastavit v hrtanu nebo nosní dírce, což jsou pro mě milá místa k odpočinku. Někdy se mi tu líbí tak moc, že se nejen zastavím, ale i rozmnožím a to tak rychle, že během 24 hodin vznikne miliónová armáda hemofilů.

A s takovou spoustou hemofilů už nám nic nestojí v cestě, a odtud se vydáváme na další pouť. Když se dostaneme na rozcestí: můžeme pokračovat buď dýchacími cestami nebo se vydat do vzdálenějších krajin přes krevní systém. V dýchacím ústrojí se cítíme jako doma: na hrtanové příklopce nebo v průdušnici, průduškách a plících.

Není-li naším cílem dýchací ústrojí, putujeme dále. Nejprve se dostaneme do krve, která nás převeze do dalších vzdálenějších končin. Často se nám podaří navštívit i mozkové blány, klouby, jindy zase srdce, oči, uši a jiné orgány. Pokud se rozhodneme opustit nějaké místo v těle človíčka, už nás nikdo nezastaví. Valíme se krví jako lavina. A jestli se zastavíme na naší cestě v dalším orgánu, způsobíme mu onemocnění, které se zpravidla označuje jako zánět nebo zápal, např. zánět hrtanové záklopky, zánět mozkových blan, zánět kloubů, zápal plic apod.

Než si povíme něco o zánětu hrtanové příklopky, popíšeme si jak hrtanová příklopka funguje. Hrtanovou příklopku si můžeme představit jako zvedací most, který odděluje dýchací cesty od trávicích. Jakmile most spadne, uzavře průdušnici, tj. dýchací cesty, a jídlo i nápoje mohou procházet do trávicího systému. Pokud se most zvedne, jícen se uzavře, a vzduch prochází do průdušnice a dále do plic. Právě hrtanová příklopka je prvním rozcestím, na které narazím při mém dlouhém putování v těle malého človíčka. Často se zde zastavím, abych načerpal síly. Přitom příklopka obvykle onemocní, čemuž lékaři říkají zánět hrtanové příklopky.
Ta pro mě znamená bojového koně, kterého když osedlám, tak človíčkovi můžu vážně ublížit. Zpočátku to vypadá na obyčejné nachlazení, ale vzápětí se dostaví horečka, potíže s polykáním, dýchací obtíže, nadměrné slinění a někdy může dojít i ke ztrátě hlasu. Následují velké bolesti, krk oteče a dítě často vyplazuje jazyk, aby mohlo snadněji dýchat. Dýchací obtíže mohou být natolik závažné, že lékaři musí zavést do krku dýchací trubičku, aby dítěti usnadnili jeho dýchání. Zánět hrtanové příklopky, který bývá vážným onemocněním, se považuje za varovný signál pro zahájení účinné léčby. Není-li totiž včas a správně léčen, může se zánět rozšířit a způsobit smrt udušením.

Na jaře nebo na podzim se mi častěji podaří především u mladších dětí dostat až do plic. Zde se zabydlím a pobývám zde i několik týdnů. Moje návštěva způsobí horečku, kašel a další dýchací potíže. Rád však věci dělám ve velkém, a proto se neomezuji pouze na plíce, ale zatoulám se i do mozkových blan, uší a navštívím také hrtanovou příklopku.

Zánět mozkových blan patří mezi nejobávanější důsledky mého pobytu v lidském těle. Nejradši mám ale děti mladší dvou let, protože u nich se snadněji dostanu až do mozkových blan. Zánět mozkových blan udělám stejným způsobem jako všechny ostatní mé nemoci. Mým hlavním cílem putování v těle malého človíčka je dosáhnout jeho centra řízení, tj. mozku.
Mozek stejně jako mícha tvoří centrální nervový systém. Jedná se o velmi složité orgány, které vytvářejí nervové buňky, jenž mají velmi malou schopnost se obnovovat. Po poškození nervové buňky se jen málokdy podaří, aby se alespoň částečně obnovila, protože většinou zanikne. To co na těchto velmi důležitých orgánech způsobíme jsou komplikovaná onemocnění, která dříve představovala většinou smrt nebo těžká poškození s celoživotním následkem.
Protože mozek i mícha jsou pro člověka životně důležitý, jsou chráněny z vnější strany pevnou bariérou, tj. lebeční schránkou a páteří. Z vnitřní strany je membrána tvořená mozkovou blánou. Mozkové blány jsou na sobě poskládány jako lístečky a přitom se navzájem nedotýkají. Jedna blána odděluje kost, další mozek a míchu. Mezi lístečky protéká tekutina, zvaná mozkomíšní tekutina, která má mimo jiné za úkol tlumit nárazy a vyživovat nervový systém. Za normální podmínek je tekutina čirá, sterilní, bez bacilů a jiných jedovatých látek. Mozkovou blánu si lze představit jako pevnou síť, která propouští jen některé látky a jiné škodlivé látky nebo bacily nepropustí. Ani pro nás hemofily to není vůbec jednoduché se sem dostat. Když chceme přestoupit z jedné lodě, která pluje krví, na druhou loď unášenou mozkomíšní tekutinou, musíme proniknout bariérou označovanou jako hemoencefalitická. Ale překonat tuto překážku je i pro nás nelehký úkol. Musíme bojovat s jejími obránci. Ale když ji někde najdeme poškozenou, tak už nás nic nezastaví. Proto využíváme momentu překvapení u takých človíčků, kteří mají oslabený imunitní systém, jsou unavení nebo mají nějaká jiné poškození nervového systému.

Každým rokem infikujeme na celém světě téměř 400.000 dětí. Z toho zhruba 10.000 případů jsou zánět mozkových blan a až 500 dětí na naši infekci umře. Podaří-li se nám dostat až do mozkomíšní tekutiny, doplujeme do mozkových blan, kde se usídlíme a vybudujeme zde most, přes který dále putujeme až k mozku (zánět mozku). Přitom mozkovou blánu poškodíme tak, aby za námi mohli přijet naši další kamarádi, bacily a jedovaté látky.
Naše putování po mozkových blánách a mozkem způsobí zánět mozkových blan se všemi komplikacemi, které může toto onemocnění provázet. Človíček má vysokou teplotu, velké bolesti hlavy, zvrací, je ospalý, někdy upadne až do bezvědomí, trpí ustrnutím šíje a někdy se dostaví i křeče. Přestože správná léčba s novými léky sníží počet úmrtí, následky této choroby neoslabí. Postižené děti, které se uzdravily, mohou mít v budoucnu poruchy sluchu, sníženou pozornost a schopnost se učit, záchvaty epileptického typu apod.

Od té doby, co medicína začala používat antibiotika, jsou pro nás hemofily klouby a kosti těžko přístupné. Ale i sem se nám někdy podaří dostat, obvykle po návštěvě plic a mozku. Naším nejoblíbenějším hostitelem jsou zase děti mladší dvou let, jejichž kosti a klouby máme moc rádi. Z kostí a kloubů si vybíráme kolena a kyčle. Svou přítomnost ohlašujeme horečkou, bolestí, místními otoky nebo dalšími pohybovými problémy. A nezačnou-li lékaři s včasnou léčbou, pak vzpomínka na naši návštěvu v podobě pohybového postižení je někdy i celoživotní. Celulitida je odborné pojmenování zánětu tkáně (nebo zánětu buněk) umístěné pod kůži. S krví se dopravíme nejen do důležitých orgánů, ale i například do těchto tkání. Samozřejmě krev mě roznese do mnoha tkání, ale já si dost často vybírám tvář, tkáň hlavy nebo krku. Tkáň, kde se usídlím, oteče a zrůžoví. I když celulitida není závažné onemocnění, jako např. zánět mozkových blan, vytváří zdroj mé infekce, který se může stát nebezpečným pro ostatní orgány.

Z mého předchozího vyprávění už znáte má oblíbená místa, ale občas se mi podaří navštívit i další orgány, např. osrdečník, oči, varle, oční víčko, prsa, čelist apod.

Mými skutečnými nepřáteli jsou vědci, kteří po mém objevu zahájili dlouhodobé bádání, aby mě lépe poznali. Od samého počátku se zaměřili na objevení takového léku, který by mě zničil, a proto se snažili zjistit mé slabiny. Jiní se naopak soustředili na přípravu účinné očkovací látky, která by zejména malé človíčky uchránila před mou návštěvou.
Po dlouhých letech, kdy jsme vítězili, se nad námi začala stahovat mračna. Několika badatelům se podařilo najít účinný lék: antibiotika, která pro nás bakterie představují smrt. Tehdy se zdálo, že s našimi výhrami je konec. A to byla pro nás těžká rána. Dokonce to vypadalo, že antibiotika mají neomezenou moc.
Proto jsme přemýšleli a zjistili jsme, že s lepší organizací se nám někdy podaří antibiotika porazit. My hemofilové se šíříme krví, která nás zanese kamkoli. A proto i antibiotika stejně jako další léky museli za námi a překonávat všechny bariéry jako my, např. mozkomíšní bariéru. To se jim však povedlo jen tehdy, když bylo v krvi ve správnou hvíli dostatečné množství antibiotik. Ale naštěstí pro nás nebyly tyto podmínky vždycky splněny, a tak jsme jejich účinku odolali.
Další naší zbraní, která nás zachránila, byla schopnost se antibiotikům přizpůsobit. V přírodě platí, že každý živý organizmus se buď přizpůsobí okolním podmínkám nebo zahyne. A tak, abychom přežili, jsme si i my hemofilové vytvořili odolnost vůči antibiotikům. To vedlo všechny vědce na celém světě k hledání jiného účinnějšího prostředku proti nám, očkování, jako způsobu, jak našim výletům do dětského tělíčka zabránit.

Na počátku 70. let se podařilo připravit první očkovací látky. A tak po více než 30 letech po objevení antibiotik nám hrozilo další nebezpečí: očkování. První vakcíny byly jednoduché, nezpůsobovaly vedlejší reakce a vyvolávaly dost obranných protilátek, ale pouze u dospělých a dětí starších 2 let. U mladších dětí, které máme nejradši, byly neúčinné.
Tenkrát to bylo naposled, co nám štěstí přálo. Ale tehdy se vědci rozhodli bojovat s nám stůj co stůj. A tak původní jednoduchá vakcína byla vylepšena o další látky, které z ní udělaly vakcínu velmi účinnou rovněž u dětí mladších dvou let.
Nové vakcíny ukázaly svou sílu a účinkovaly u všech dětí po celém světě. Od zahájení celoplošného očkování bylo podáno už několik miliónů dávek, které přesvědčily o bezpečnosti této očkovací látky.

A tak nad námi zazněl ortel smrti: očkování.
Očkovací látky:

  1. je možné podávat dětem starším 2 měsíců
  2. nezpůsobují závažné nežádoucí účinky
  3. je možné používat i s jinými očkovacími látkami
  4. už po podání dvou dávek vyvolají dostatečné množství ochranných protilátek u více než 95% dětí.

A má budoucnost? Nám hemofilům nastaly smutné časy. Preventivní očkování proti Haemophilus influenzae typu b prováděné systematicky u všech dětí z nás udělá vysloužilé vojáky, kteří patří do minulosti.

Dr. Marek Petráš
88×24 .(Vakciny){bor­der:0} *]

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.8 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek