Od snažení až po porod

Cristyna  Vydáno: 11.09.14

Tak nakonec i já se rozhodla sepsat deníček a podělit se s vámi ve „stručnosti“ o mých posledních 2 letech života. Všechno to začalo tím, když jsme já a můj přítel jeli na návštěvu k mé kamarádce, která měla zrovna asi tak půlroční miminko. Oba jsme se nad ním rozplývali, a tak jsme se po cestě domů rozhodli, že vysadím prášky a uvidíme…

Já se samozřejmě nezapomněla pochlubit kamarádce (té, co jsme u ní byli), že jsme taky vysadili a společně jsme čekali, co bude. Jelikož ona otěhotněla takřka ihned, po prvním měsíci jsem byla napnutá jak kšandy. MS se dostavila, a tak to šlo dál a dál. Těšení, čekání, nic.

Asi po tři čtvrtě roce mi začala MS hrozně zlobit, strašně se zpožďovala a nebo nepřišla vůbec. No a tak jsem co dva měsíce začala navštěvovat svého gynekologa, aby mi MS vyvolal. No a jak to tak bývá, najednou všude kolem mě miliony těhotnej. Všichni vypráví jak se ani nesnažily. a už to bylo. Děs. Nějak jsem se obrnila, řekla si, jaký je to nedosažitelný cíl být těhotná, občas si pobrečela. To trvalo 15 měsíců.

Rozhodla jsem se na toho gynekologa vlítnout, ať už mě neštve a laskavě s tím něco dělá, rok už dávno pryč, miminko nikde ani v dohlednu a mě už to vážně štve a ať mi konečně píchne tu injekci, ať to dostanu a můžu jít. Načež mě gynekolog poprosil, ať si vlezu na kozu, že ještě udělá ultrazvuk (panebože na co?). „Maminko, gratuluju, jste těhotná.“ Cože? Vážně? Slzy v očích. Takže jako fakt? Jako konečně? A vážně, byla jsem těhotná…

Čas plynul a já si těhotenství užívala, ani špatně mi moc nebylo. Najednou jsem byla v 19. tt a šli jsme s přítelem na velký ultrazvuk. Konečně nám měli říct, co čekáme - moc jsme si přáli chlapečka. Přítel poprvé viděl „naživo“ naše miminko, paní doktorka mu kontrolovala všechny orgány apod. Najednou se zarazila a neustále přejížděla po jednom místě, začala si něco brumlat, nechala si zavolat dalšího doktora a pořád jen říkala: „Nebojte se, všechno vám pak vysvětlím“. Jenže my se báli a jak moc.

Konečně se s doktorem shodli a řekli nám, co jsme slyšet nechtěli - naše miminko mělo velké cysty na jedné ledvině. Pořád říkali, že to není jistě, ještě nás pošlou do Prahy na kontrolu, ale to už jsem přes slzy neviděla. Ani informace, že to bude vytoužený chlapeček, ničemu nepomohla, pořád jsem musela plakat.

Bohužel podezření se v Praze potvrdilo, náš chlapeček má jednu ledvinu plnou cyst, pravděpodobně bez funkce. Dobrá zpráva byla, že má tu druhou zdravou.

Bylo to těžké období, ale zvládli jsme ho a já to všechno začala brát tak, jak to je a důležité bylo, že i s jednou ledvinou se žít dá, naštěstí je to párový orgán.

Ještě jsem během těhotenství byla jednou v nemocnici, kvůli bolesti břicha, kdy by mohl hrozit předčasný porod, ale naštěstí mě brzy pustili a já si pak chvíli ještě doma poležela.

Termín porodu se blížil. 11. 10. 2013. Uzavírali se sázky, kdy porodím, a já tvrdila, že budu určitě přenášet. Tsss. :D

Na začátku září jsem začala mít poslíčky a zároveň ze mně pořád odtékala nějaká voda. Na gynekologii mě odbili, že to nic není, ale mně to přišlo prostě divný. Začala jsem míz trochu strach, aby bylo vše v pořádku. Bylo pondělí večer, a tak jsme se s přítelem rozhodli, že druhý den sjedeme do Prahy na kontrolu, jestli je vše v pořádku. Ten večer jsem měla divný pocit, sbalila jsem si tašku do porodnice, oholila se. Okolo 1:30 ráno mě vzbudila bolest v podbřišku až do zad. Zase ti poslíčci. Okolo 6 ráno už jsem nadávala, že takhle se asi fakt nevyspím, ale občas jsem zabrala.

V 7 hodin ráno, když mě zas probudila bolest do zad, se mi zachtělo na záchod. Vstala jsem a lup, praskla mi voda, byla jsem celá mokrá. Došla jsem si na záchod a lehla si zpátky do postele. Co teď? Byla to voda? Abych nejela zbytečně. Přítel ležel vedle mě, naštěstí ten den neměl službu. Přece ho nebudu budit…

Ksakru, další bolest a o mnoho silnější to rozhodla, vzbudila jsem ho. V cukuletu byl připraven a nadával, když jsem lítala po baráku, že si ještě musím vyčistit zuby apod. Času dost že jo? To jsem se ještě smála a vtipkovala, i když příteli už moc do smíchu nebylo. :D

Po cestě do porodnice jsme ještě vyzvedli mou mamku. Vzhledem k tomu, že malý měl vrozenou vadu, tak jsme měli rodit v Praze, takže cesta autem od nás minimálně 50 minut. Jako naschvál ucpaná Praha, kontrakce po 3 minutách.

V 9:00 mě konečně přijali. Otevřená na 8 cm. Všichni mě chválili, jak jsem šikovná, že jsem přijela tak akorát. Přišel doktor, mrkl na mě a říká: „Jo maminko, na epidurál je už pozdě (super), ale vidím, že to snášíte zatím dobře, chcete injekci?“ Tu jsem odmítla, zatím to bylo pořád snesitelné, to vydržím, říkala jsem si. Zanedlouho mě poslali na box. To už to bylo horší, ale stále se to dalo vydržet, to už tam byl i můj přítel.

Najednou se mi začalo chtít strašně na velkou a jako naschvál kontrakce začínaly být nesnesitelné. Porodní asistentka mě nechtěla pustit na záchod, prý už rodím. Ale já potřebuju! Nutně! Nakonec mě pustila, no bylo to jen tak tak. Jít na velkou při kontrakcích je fakt paráda.

A pak už se to nedalo vydržet, nevěděla jsem, jak si stoupnout, sednout, lehnout. Myslela jsem, že už to nevydržím. Pořád jsem jen opakovala: „Já to nezvládnu, já to nezvládnu.“ Porodní asistentka mi nabídla nějaký plyn. Ano, dejte to sem, říkala jsem si. Cokoliv. Konečně ho přivezla. V tu chvíli ale přilítla doktorka: „Ukažte? Aaaa, budeme rodit, tohleto už ne to odvezte,“ a zase mi ten plyn sebrali. Ani jsem nestihla ochutnat.

Myslela jsem, že omdlím. Zapomínala jsem dýchat, ještě že mi to říkali, jinak bych se snad udusila. Pamatuji si světla na stropě a nástřih a pak tu konečnou úlevu, kdy malý vyšel na svět (zajímavé, že taková bolest a najednou je vše pryč). Hned mi ho vzali, odnesli do inkubátoru, špatně se mu dýchal.

Narodil se 36+4tt, v 11 hodin a 11 minut, 17.9.2013. Měřil 46 cm a vážil 2870 g.

Druhý den po obědě mi ho dali a mohl být konečně se mnou. Byl tak maličký a tak krásný. Teď už by mohl být deníčku konec, ale bohužel… Ještě má pokračování.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
 Váš příspěvek
 
verulicek  11.09.14 08:15

Hezký…ale „Otevřená na 8 cm. Všichni mě chválili, jak jsem šikovná, že jsem přijela tak akorát.“ to se mi nezdá moc akorát… :mrgreen:

 
svycarka
Kelišová 6325 příspěvků 11.09.14 09:44

Skoro jsi to odrodila doma :mrgreen: doufam, ze s malym to vypada dobre, tak budu tedy cekat na dalsi cteni :kytka:

 
Dainvyk
Zasloužilá kecalka 879 příspěvků 17 inzerátů 11.09.14 10:43

Jsem zvědává na pokračování, jinak gratuluji! :kytka:

 
Leny0
Povídálka 38 příspěvků 11.09.14 12:47

Já myslím, že na 8 cm je ještě akorát. Mě praskla voda ve 2:00, já sama doma. kontrakce hned po 2 min… Do porodky jsem dorazila ve 2:30 otevřená na 10 cm a ve 2:51 se malý narodil. přála bych každé takový porod :-))

 
Reawen
Nováček 9 příspěvků 11.09.14 14:05

Tak jsem si u závěru pobrečela, krásně napsáno.
Budu netrpělivě vyčkávat na pokračování…

 
Betty3
Povídálka 32 příspěvků 11.09.14 14:57
:hug: :kytka:

Příspěvek upraven 11.09.14 v 14:58

 
Cristyna
Závislačka 3185 příspěvků 11.09.14 17:24

Děkuju všem, no mně to akorát přišlo, dyt jsem tam strávila ještě 2 hodiny :-) Pokračování už čeká na schválení, tak se brzy dočkáte :-)

 
blanula19
Závislačka 3508 příspěvků 11.09.14 19:09

8 cm je akorát. Já malou porodila otevřená na 7 cm. V půl 9 jsem dorazili do porodnice a 9:41 byla malá venku. I přesto, že PA furt opakovala, že ještě nemůžu tlačit, protože jsem otevřená jen na 7 cm. :D
Těším se na pokračování, jen doufám, že s malým je vše v pořádku :kytka:

 
Cristyna
Závislačka 3185 příspěvků 11.09.14 19:33

Ano, ano, malý je v pořádku, jedna ledvina funguje za obě, druhá se pomalu začíná zmenšovat, zaplať pán bůh :-) :hug: Zanedlouho mu bude rok a je to čilý kluk :-)

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele