Partnera u porodu si dobře rozmyslete

hematitek  Vydáno: 23.10.16

Porod prvního dítěte zasáhl do našeho života daleko víc a naprosto jinak, než bychom si byli kdy představovali a přáli. Mého muže už navždy změnil…

S mým mužem jsme spolu začali chodit už před více než deseti lety. Zažili jsme toho za tu dobu neskutečně moc, hodně jsme se milovali, hodně hádali, zcestovali kus světa, rozjeli společné podnikání… Zkrátka dost na to, abychom se důkladně sžili, poznali jeden druhého a stal se z nás poměrně dobře sehraný pár, kdy se jeden na druhého můžeme spolehnout a v těch nejzásadnějších věcech se vždycky shodneme.

Před necelými čtyřmi lety jsme koupili starší domek, vzali jsme se a odjeli na svatební cestu, na které jsem otěhotněla. Celé těhotenství probíhalo po zdravotní stránce naprosto v pohodě, po celou dobu jsem byla často v pohybu, pracovala jsem ještě 14 dní před termínem porodu, kdy mi manžel vyloženě zakázal přijít do práce, že už se na mě kvůli břichu všichni dívají divně. Měla jsem totiž enormně narostlé bříško, až se mě mnozí vyptávali, jestli nečekám dvojčata.

Dostavil se 40. týden a já pořád nerodila. Začínala jsem být nervózní, těhotenství mi bylo už od sedmého měsíce neskutečně dlouhé, kvůli velkému břichu jsem nemohla pořádně spát, na záchod jsem běhala i desetkrát za noc, připadala jsem si jako tank.

První den po termínu, druhý, třetí… Na prohlídce mi řekli, že na porod to ještě vůbec nevypadá a že ještě počkáme. Čtvrtý den mě to už vyloženě přestalo bavit a rozhodla jsem se miminko malinko popostrčit. Vypila jsem pár šálků maliníkového čaje a v krásném březnovém sluníčku zaklekla do záhonu a vyplela jahody.

Večer konečně přišly vytoužené kontrakce. Když začaly být pravidelné po 10 minutách, sedli jsme do auta a odjeli do porodnice. Měla jsem všechno pěkně nachystané, tašku, porodní plán…, těšila jsem se, že vše dobře poběží a za pár hodin budeme mít syna v náručí.

O přítomnosti manžela u porodu jsme měli jasno - zůstane se mnou, dokud se syn nezačne drát na svět a na tu „krvavou“ část odejde. Ne, že by mu snad vadil pohled na krev, ale oba jsme se konzervativně shodli, že porod by měl být spíš ženská záležitost a že chlap už tam při konci stejně asi nebude moc platný.

V porodnici nastalo trochu rozčarování. Doktor, kterého jsme očividně probudili, byl značně nepříjemný, na porod že to prý ještě nevypadá, že pokud chci, mohu v porodnici zůstat, ale manžel musí jet domů, na pokoji (přestože tam nikdo jiný nebyl) ho se mnou nenechají a na sál ještě nemůžu.

Řekla jsem, že chci každopádně zůstat s manželem, tak nás poslali domů a ať se prý ukážu za dva dny na kontrole. Bylo mi to divné, ale říkala jsem si, že třeba to tedy ještě kontrakce nejsou (i když to bolelo jako čert), ale že snad doktor tomu rozumí, a odjeli jsme domů.

Doma jsem si dala sprchu, unavená ulehla do postele a do pěti minut mi praskla plodová voda! Bolest, která mě zaplavila, byla naprosto ochromující. A to nejsem žádné ořezávátko a leccos vydržím, ale s tímhle jsem nepočítala. Rychle jsme se zase oblékli, mezi nohy jsem nacpala osušku a jeli jsme zpátky do porodnice.

Asi už napořád budu litovat, že jsme auto neobrátili na druhou stranu a nejeli jinam. Ale absolvovala jsem v té porodnici všechny kontroly, přišlo mi to tam fajn, všechen personál byl až dosud milý… Doktor a protivná sestra byli první, kteří mi nesedli.

Co se dělo potom, hodně zkrátím. Doktor i sestra byli bohužel stále ti stejní, oba ještě protivnější. V porodním plánu jsem měla (plna ideálů) napsáno, že nechci prostředky proti bolesti, pokud si o ně sama neřeknu. Se slzami v očích jsem o ně sestru prosila, ale ta se mi jen vysmála, že je podle porodního plánu nechci a nechala mě hodinu skučet, přičemž na mě ještě stačila štěknout, že mám být zticha, že tím miminku jen ubližuji.

Potom ke mně pustila manžela, který se rozčilil a sestru donutil, aby mi něco na tišení bolesti dala. Až do svítání jsem ležela na posteli v bolestech, ale potichu, neschopná většího pohybu a jen na chvíle mezi kontrakcemi (které přicházely po minutě) oblblá tišícím prostředkem, jsem vždy na pár vteřin usnula, než zase přišla vlna bolesti.

Celou dobu byl manžel u mě, otíral mi čelo, dával mi napít, utěšoval mě, masíroval a držel za ruku. Protivná sestra se jen občas zastavila podívala se na mě, houkla, ať zkusím tlačit, a zase zmizela.

V šest hodin ráno spolu se sluncem nastoupila nová směna a konečně se začalo něco dít. Kolem mě bylo najednou živo, usměvavé sestry i doktor mě povzbuzovali, radili, jak mám dýchat, co dělat…

Přesto to trvalo ještě skoro čtyři hodiny, než se mi za vydatné pomoci sestry a porodní asistentky, která už mi doslova skákala po břiše, podařilo přivést syna na svět. Syn měl 4,75 kg.

Byla jsem nastřižená, potrhaná zevně i uvnitř, ale neskutečně šťastná, že je naše miminko v pořádku a že jsou bolesti konečně pryč. Následné šití mi přišlo jak píchnutí od komára. Můj muž byl se mnou až do konce, kdy mu vložili syna do náruče.

Zaplavily mě hormony a vlna euforie a vcelku rychle jsem se začala dávat dohromady. Oproti tomu manžel vypadal ještě měsíc naprosto hrozně. Byl celý zešedlý, propadlé tváře, strhané rysy, jako by místo mě rodil sám.

A pak nastal několika měsíční kolotoč kolem miminka, kdy z člověka, který měl dřív spoustu volného času a všechny povinnosti na háku, jsem najednou byla máma na plný úvazek, co sotva stíhá základní věci.

Manžel mi vydatně pomáhal a já musím přiznat, že jsem to všechno brala jako samozřejmost a přesto, že mi můj muž občas přišel trochu zádumčivý a zamlklejší, nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Měli jsme tolik práce s miminkem, s podnikáním, s domem a se zahradou…

Když byl synovi rok a půl a my na sebe konečně začínali mít trochu víc času, znovu jsem otěhotněla. Začátek těhotenství byl ale naprosto příšerný, trápily mě nevolnosti a šílené slinění 24 hodin denně. Pak přišla poněkud šokující zpráva, že čekám jednovaječná dvojčátka.

Manžel se staral o syna, o práci, z velké části i o domácnost a mně přišlo, že všechno báječně zvládá. Až jeden večer, když jsem uspala syna a přišla do obýváku, byl můj muž pryč a na stole jsem našla dopis na rozloučenou, ve kterém se můj muž doznával ke spoustě šíleností, které poslední půlrok napáchal a se kterými se nemůže srovnat a tak raději chce spáchat sebevraždu.

Skočila jsem po telefonu a tak dlouho jsem manželovi volala, až mi to nakonec zvedl a mě se ho podařilo přesvědčit, aby nic nedělal, ale vrátil se okamžitě domů, že mu vše odpustím a vše spolu zvládneme a vyřešíme.

Následující týden navštívil manžel psychiatra, který mu diagnostikoval maniodepresivní psychózu. Přestože dispozice k chorobě měl můj muž už pravděpodobně v sobě odjakživa, spouštěčem byl posttraumatický šok z mého porodu. Manžel se mi svěřil, že se o mě hrozně bál, už si myslel, že mu umřu a málem zešílel, že mi nemůže víc pomoct.

V následujích měsících se z toho jen těžko vzpamatovával a pak přišly stavy, kdy měl pocit, že mi na něm už vůbec nezáleží, se synem ho nepotřebujeme a do toho spousta dalších bludů, do kterých zabředl natolik, že už nedokázal rozeznávat realitu a začal si žít svůj druhý život. Když pak přišla světlá chvilka a on zjistil, že ho vlastně pořád miluji a nesmírně si ho vážím, upadl do takových depresí, že z nich viděl už jen jediné východisko.

Trvalo mi nějaký čas, než jsem se dokázala vyrovnat s tím, že můj muž už nikdy nebude jako dřív. Že občas přicházejí stavy, kdy není sám sebou, říká věci, které by dříve neřekl a které si za pár hodin nebude pamatovat, že řekl.

Najeli jsme na nový, pravidelný režim, snažíme se předcházet situacích, které by u manžela mohly vyvolat či podpořit stavy depresí nebo mánie. Někdy je to hodně těžké a někdy mě i napadá, jestli to všechno zvládnu, ale pak, když pozoruji svého muže s našimi dětmi, společně pracujeme nebo jen tak sedíme a povídáme si o hloupostech, všechny ty hořké chvilky se rozplynou a převažují zase jen ty pěkné.

Nevím, jestli tohle bude deníček. Třeba mé vyprávění pomůže některým budoucím maminkám při rozhodování, zda-li mít tatínka u porodu. Kdybych kdysi tušila, jaké to bude mít následky, vzala bych si k porodu některou kamarádku nebo sestru, případně si předem domluvila porodní asistentku, ale muže ne.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.3 bodů
 Váš příspěvek
 
Tšekkin Kulpa
Kecalka 476 příspěvků 23.10.16 00:34

Smekam pred Tebou! Musis byt opravdu silná žena. Tohle je silný kafe.
Ja prožila pokus o sebevraždu moji mamy, která pak vůbec nefungovala par měsíců, ale já byla mlada a sama takze se to dalo zvládnout.
Ale zažít toto u manzela a ještě k tomu s ditetem a těhotná, tak to bych fakt nedala.
Jinak kdybych ja někdy náhodou otěhotněla tak budu rodit bez manžela. To byla naše dohoda ještě kdysi nez se ukázalo ze jsem neplodna.

 
rokris
Závislačka 3384 příspěvků 23.10.16 01:19

Smutné. Vysoká daň za přítomnost u porodu. Ale pokud měl manžel dispozice k této nemoci, tak by si patrně dřív nebo později spouštěč našla. I kdyby u porodu nebyl. Moc přeju, ať to zvládáte.

 
84eva84
Kecalka 367 příspěvků 1 inzerát 23.10.16 03:10

Smutne.Ale ne vzdy to takhle dopadá. Ja mela přítele u porodu. Otěhotněla jsem když jsme spolu byli 3mesice. Nikdy nezapomenu na to jak mi byl u porodu nápomocny..Celých 18hodin v silenych kontrakcích se mnou byl, na sale mi tlačil hlavu na hrudnik.Nase láska je ještě větší a to nejen díky nasi dcerce, ale i jeho přítomnosti

 
Anonymní  23.10.16 04:46
omlouvam se predem za anonym

Nebyla jsem po docteni Vaseho denicku schopna slova…zavzpominala jsem si. Maniodeprese je zaludna a trva i nekolik ataku, nez se najde vhodny lek a upravi davkovani. Doplnuje se vlastne latka, ktera mozku chybi…moje mamka mi zemrela, kdyz mi byli 3,tehda ji lekari v manii nechali jet samotnou do nemocnice na prijem a dopadlo to spatne..byla uz nejakou dobu nemocna a spoustec stavba domu 4roky(fyzicke vycerpani) a myslim, ze se polekala psu. v tehotenstvi se vse upravilo i u bratra az opet po par letech atak…manzelova sestra ma maniodepresivni psychozu, zmutovala ji schyzofrenie…jednou za cca par let se atak obevi, ale uz to nejblizsi dokazeme vypozorovat(dotycny si nic nepripousti do posledni chvile) nekdy jsou odjezdy do psychiatricke lecebny dramaticke a jediny na ni plati manzel. jinak si zije spokojeny zivot sice bez deti, ale je spokojena…moc vas obdivuji, jak manzela podporujete, s nemoci se da dobre zit, i pak davkovani leku upravit, aby nebyl unaveny..tatka mel kolegu z prace, ktery fungoval doma i v pracovne s leky v pohode…mejte oci na stopkach, kdyby se vam manzel nezdal radeji dva krat k lekari

 
Anonymní  23.10.16 04:55
omluva za anonym

Nevlozil se mi cely prispevek. Nechtela jsem vas polekat ani nic takoveho…pred revoluci byla lecba v plenkach u me mamky a ted u svagrove funguje moc dobre. nepije, bere leky pravidelne.kdyz mela posledni, vynechala lecbu..dava si uz pozor a vse je dobre…nezabyvame se nemoci, nijak nas nerusi…jen kdyz se nam zda jina, mame oci na stopkach a ptame se tchyne.ziji spolu…vas muz ma deti kolem sebe, to je skvele a vas..vy jste jeho strazny andel

 
Pipilota Citrónie
Kecalka 335 příspěvků 23.10.16 07:17

To si vevyčítej, kdyby to nebyl porod, bylo by to něco jiného. Jsi úžasná, že to vše zvládáš, ale najdi si v tom všem i svůj relax a zkus myslet i na sebe. Posílám moc síly a :hug:

 
PAN66
Zasloužilá kecalka 700 příspěvků 23.10.16 07:45

Jenze ty predispozice tam byly. Spoustec mihl byt porod, ale kdyby to nebyl on, bylo by to neco jineho, treba jen ta velka zmena narozeni ditete. Byla by to mohla spustit nemoc, ztrata zamestnani, proste cokoliv..ci by to proste prislo bez varovani, byt obcas ty signaly se daji najit uz pred vypuknutim nemoci.

Preji vam hodne sil!

U nas byl porod tez tezky, sili me 4 hodiny, chteli uz jet na sal, manzel videl jak ze me tece krev jak otocenim kohoutku. Taky z toho byl spatny a mel strach, vesmes to vystridalo tu krasu po narozeni ditete. Nastesti se z toho hned otrepal. Urcite to chce promyslet, jit ci nejit k porodu, ale za mne, byl mi velkou oporou a i on ted zpetne priznava, ze i pres ten konec, ze to byl zazitek a k druhemu by sel znova, ale znam i pripafy, kdy to ti chlapi nedali.

Kazdopadne jste silna a preji vam, at novou situaci zvladnete jak nejlepe to pujde!

Příspěvek upraven 23.10.16 v 07:49

 
Jahudka82
Kecalka 470 příspěvků 23.10.16 08:16

Tak to je drsny ale taky si myslím ze to treba nemusel byt vyloženě jen ten porod, ale treba i nějaké starosti v práci i ten kolotoč kolem miminka, kdy si připadal zbytečně - můj chlap to taky dost blbe nesl, i ze nemám každé rano slunickovou náladu, z nevyspani jsem mimo a mám na něj vztek už jen proto ze on nemusí v noci vstávat, půl hodiny kojit a další 2 uspávat, aby mohl za hodinu zase vstávat a stejně si stěžuje ze se nevyspal, ze i když jde do práce tak spí dyl než já a na začátku 6nedeli jsem zase mela problém s nespavostí a náběh na poporodní depresi takže si se mnou taky užil svoje, po porodu mel 2 týdny dovolenou a staral se, a asi i ze stresu aby nás uživil a tak, mu začalo byt za nejakou dobu i blbe - játra, žaludek a tak, ono u kazdeho se ten stres muze projevit jinak…muj mel hlavne pocit ze to, ze se o nas stara a „všechno“(dle něj - jo, bydlení, auto, ale nakupovat jsem musela já, vždyť mám na to čas! Jestli i peníze neřešil, byl pres týden pracovně pryč) platí, neocenim a porad mi neco vadi - ano, vadilo, treba to ze svoje konicky fakt neosidil a ze byly financne i casove narocny, coz bylo presne proc jsem mela pocit ze se o nas zas az tolik nestara a takovej chudacek zase neni kdyz muze 2× tydne sportovat a ja se nedostanu nikam, kdyz jsem si na maleho - obleceni, kosmetiku, boty - musela koupit vse sama z rodicaku a úspor… penize mi zacal davat az kdyz diky memu úrazu musel chodit na nakupy aj. a doslo mu leccos, co je s malym a doma prace atd., pak se to trochu srovnalo kdyz už byl kluk větší a my mohli občas byt i sami - takže to chce asi i nějaký oraz jen ve 2, pokud je teda možnost hlídání, což je jasný ze ten první půlrok, rok není moc reálné si večer někam zajít (aspoň u nás díky kojení nebylo a flasku malý ještě tak do roka odmítal, v roce a pul se odstavil, já vim da se odstrikat ale u nas ani večer nikdo hlídat nechtěl, kdyz uz tak pres den na urady, doktory, i to byla pomoc ale spis pro me, ne pro ten vztah…) A jsem rozhodnuta ze pokud ještě někdy budu mít další dítě tak u porodu az do konce rozhodne nebude - jako nějaký extra trauma z toho neměl, kdyz me sili choval si malého a jinak byl u mojí hlavy, takže nic neviděl co by neměl, ale ta bezmoc ze nám v tu chvíli nemůžou pomoct, vadí asi všem! On chtěl před „finale“ odejit ale nějak to v tom fofru uz nestihl;-) Já teda mela porod naprosto pohodovej - nejen proti tomu tvému, tam tomu teda ta neprijemna sestra s doktorem dali fakt korunu, známí taky měli „štěstí“ na podobne „citlivy“ přístup a vysvobodilo je střídání směn! Tohle všechno ten zážitek z porodu může ovlivnit! Tak držím palce at se vše daří zvládat ale jak už tu někdo psal, je super zes manžela takhle zachránila, asi na poslední chvíli - to muselo být hrozny ty nervy ze už je možná pozdě! - a drzis nad vodou, jen nezapominej dobíjet baterky, pozor na takové to vyhoření - nemusís být porad jen ta silná, možná by mu pomohlo prave davat občas najevo, ze i ty potřebujes jeho;-) Oni totiž některý chlapi si začnou trochu víc věřit a zklidni se v tomhle az kdyz se dostanou do situace kdy je jasný ze by to bez nich ta ženská fakt nezvládla, kdy se opravdu musí postarat, a jsou za to treba i pochváleni;-) Já takhle co jsem nastoupila do práce a prcek do školky, kde se střídame s vyzvedáváním a ran. vodenim říkám tomu mému porad ze je zlato když pro něj jde odpol. dřív pokud nestíham, a vůbec s nim, co je trochu větší a da se s nim leccos podnikat, tráví spoustu času, o víkendu jedou klidně na výlet sami, akorát kdyz jeli s partou jeho kamarádů a jejich detma spát někam do lesa do stanů tak jsem k celému podniku moc velkou důvěru neměla a bylo vidět ze ho to dost mrzelo - bral si to osobně jako ze nevěřím jemu a zehlila jsem to pak hodně dlouho, vždyť šlo i o to ze nejeli naším autem (bylo v oprave) a byli s odvozem závislí na někom dalším (o kom ani nevim jak ridi, jestli bude strizlivej atd) a to me znervoznovalo prece vsechno taky neovlivnis, nebo s nim chtěl jet na dovolenou sam napřed kdyz nemám tak dlouhou dovolenou jak by si představoval, a to mu rozmlouvaly i babičky, no nakonec jsme jeli společně a sam pak s nim byl ještě par dni u známých, zvládli to a vim ze mu můžu věřit, stejně jako ze by se o malyho, kdyz už chodí do školky, dokázal sam postarat i az treba budu v porodnici, jen by tím asi bylo to, zda ma byt u porodu, vyřešené, kdyby musel hlídat malého;), jenze tady nejde ale ani tak o to, ze bych 2.porod, zvlášť pokud by šel jako ten 1.,sama nezvládla, holt by se zavolala sanitka a ráno by odvedl tata kluka do školky nebo k babičce a přijel se podívat, ale můžu pak byt ve stavu kdy mi miminko nebudou moct dat a kdyby za nim nemohl ani táta, bude tam chudák nekde samotné x hodin, i jen po cisari treba…i ze by ho neviděl hned, az 2.den by byla škoda, i kdyz těsně po porodu jsou ty miminka takový zmuchlany a pak už hezčí, ale o ty první pocity bych přijít nechtěla, dyt může čekat někde na chodbě, i když já se tehdy bala ze mu zapomenou rict a mackala mu ruku takže ani zdrhnout nemohl;-) Ale vim ze ho nejvíc vyděsilo kdyz mi párkrát sklouzl pás na ozvach jak jsem se v kontrakci zkroutila a nebylo chvili slyšet :srdce:! Ale ty si hlavně nic nevycitej, zes to nepoznala, mne taky dlouho nedochazelo ze to doma není úplně OK, stvalo me ze jsem na vse sama a ty jsi mela s miminkem taky asi dost starostí tak si určitě nevycitej zes neskakala pořád kolem manžela, mohl taky říct driv ze mu není dobře, ze to nezvládá, i kdyz se da pochopit ze si to nechtěl připustit a zatěžovat te tim, ještě jako těhotnou kdy ti taky dobře nebylo. K temhle nemocem musí asi ale být opravdu nějaké vrozené předpoklady v rodině, to by to jinak mel ze stresu každý 2., ale je dobře jestli se dětem věnuje s chutí a funguje dál v rámci možností - jak jsem psala, u nás se to hodně zlepšilo i tim ze konečně trochu víc funguje jako táta, ze si na něj maly víc zvykl a já mam i nějaký čas pro sebe - pokud nezkejsnu v práci :mrgreen: Ježíš to jsem se rozepsala, sorry…

Příspěvek upraven 23.10.16 v 10:28

 
Liz
Ukecaná baba ;) 1823 příspěvků 23.10.16 09:03

Krásný deníček, ale myslím, že maniodepresivní psychozu nespustí jeden zážitek. Určitě by jí dostal muž tak jako tak, psychiatrická onemocnění jsou ve většině případů dědičná. Spíš bych řekla, že spouštěč byl dlouhodobý stres. Držím palce, aby byl manžel co nejvíc v pohodě :hug:

 
Anče1
Povídálka 14 příspěvků 23.10.16 09:14

V takové situaci zní asi všechny rady hloupě a kdo nezažil, nepochopí, ale jeden takový postřeh: Kdybys Tvého manžela k porodu vůbec nechtěla, asi by se zase těžko srovnával s tím, mohl by to tehdy chápat jako nedůvěru a těžko odhadovat následky. Nemůžeš si vyčítat, co se stalo. Máš můj obdiv, že jsi to ustála.

 
Uživatel je onlineAletheia
Kelišová 5740 příspěvků 23.10.16 10:45

Vím že nebudu empatická, ale jestliže měl předpoklad, stejně by to jednou přišlo. Způsobilo by to pracovní nasazení, ťukanec v autě.. cokoliv. A odrazovat matky od přítomnosti otce u porodu protože může mít jako jeden z deseti tisíc maniodepresi a zrovna v náhodě jedna ku milionu mu to spustí ten porod… No nevím. :nevim: Je super že jste to zvládli.
Ono hodně matek má po porodu psychózu, takže budeme odrazovat matky od porodů :think:

 
Danča_87
Kecalka 247 příspěvků 4 inzeráty 23.10.16 11:10

Nevyčítej si to. Kdyby to nebyl porod, bylo by to něco jiného. Můj muž byl rád, že byl u porodu, ale příště si k tomu vezmu porodní asistentku, protože můj muž doktorům všechno odkývne.

 
marketak5
Kecalka 377 příspěvků 23.10.16 11:11

Držím palce, ať vše zvládnete! A jeto pravda, vše sirozmyslet, ale nikdo neví předem, jak bude reagovat. Nám PA na kurzu říkala, že sice ženy vše bolí a rodí, ale otcové to nemají lehké taky…zažívají totiž velký strach o dvě milované bytosti a nemůžou s tím nic udělat. A to je pravda. Sice netrpí fyzicky, ale psychicky ano.

 
En.Joy
Kecalka 435 příspěvků 23.10.16 11:33

Máš muj obdiv že jsi to zvládla a manžela podrzela. Moc bych vam přála aby to nejtěžší už bylo za vámi a mohli jste se těšit ze společného života. Jak už tu zaznělo, i ja si myslím, že dříve či později by nemoc propukla naplno takže nemá smysl vyčítat si ten porod. Doufám, že manzelova situace vam pomohla srovnat si priority a máte tak možnost uzit si opravdu krásný rodinný život, zaměřit se na to podstatne a neresit hlouposti jako mnoho jiných lidi. Hodně štěstí! :hug:

 
EmmaAnna
Ukecaná baba ;) 1596 příspěvků 23.10.16 11:51

Určitě to mohl být spouštěč, jako cokoliv jiného

pokud to v sobě měl, dříve či později by se to projevilo

 
hanka.br.
Extra třída :D 13943 příspěvků 23.10.16 12:55

Nemyslím si, že by se problém nutně musel spustit i za jiných okolností. Ono totiž moc zážitků srovnatelných s porodem není. Nechuť partnera být u porodu už pomalu hraničí s nedostatkem lásky k ženě, při tom i v přírodě je zcela přirozené přivádět své mladé na svět v soukromí. Ženám se o zastření mnohdy velkého trápení z porodu postará opět příroda, ale muži se s tím musejí vyrovnat sami. Ne vždy se to podaří - viz deníček.

 
Anonymní  23.10.16 14:01

Tchyně má také bipolární afektivní poruchu a při atakách je to stres pro široké okolí. Teď je poměrně dlouho stabilní, mívá většinou tři čtyři roky klid a nemoc se vrátí, většinou tedy ve formě mánie. Jak už tu bylo popsáno, stačí psychické nebo fyzické vyčerpání, nějaká událost, která ji vyhodí z toho klidu, který potřebuje (jak negativní, tak ale i pozitivní), nebo i jen nějaká nemoc… nebo kombinace. Naposled to mělo za následek ztrátu cca 60 tisíc (bylo by to víc, ale tchán poté část peněz dostal zpátky po vysvětlení situace). Mimo to jsou tu hlavně ty nehmotné věci.. jako narušení vztahu mezi tchánem a tchyní, mezi tchyní a jejími dvěma syna a mezi mnou a tchyní (byla jsem posledně těhotná a viděla mě jako zlo, které musí zničit, takže byla zapojena i policie, než došlo k hospitalizaci a stav se začal pomalu vracet k normálu). Tchána jsem několikrát slyšela říkat, že vědět to předem, tak by do toho nešel, tchyně se vždy chce rozvádět a svrbí ho prsty, aby ty rozvodové papíry doopravdy nepodepsal (svědomí mu to nedovolí, ač v tu chvíli by to nejraději podepsal a měl klid… a není se mu co divit, láska neláska, ty ataky mánie ho ničí taktéž). Došlo i na předstírání sebevraždy a podobné chuťovky. Moc bych Tobě a manželovi přála, aby se brzy nalezla vhodná kombinace léků a stav se pokud možno stabilizoval a ty ataky nebyly tak silné (tchyně, když se jí to opravdu silně rozjede, jak to např. bylo posledně, pak má bludy, cítí se být jakýmsi spasitelem a je naprosto nevypočitatelná, což vlastně sama popisuješ). Myslím, že budeš potřebovat hodně síly :hug:

PS: Neber hospitalizaci jako nějaké ponížení manžela, zbavení se ho do „blázince“ apod., takto to má tendenci brát právě tchán (a někteří další členové rodiny), který prvotní příznaky přehlíží a bagatelizuje (nebo ji dokonce má tendence krýt a omlouvat před okolím), než dojde k průšvihu. Je to pochopitelné, prostě je snazší to nevidět a doufat, že třeba to není tak hrozné, třeba se to samo zklidní… Je to nemoc a při zhoršení je třeba ji zaléčit… Stejně jako s jinou vážnou chorobou se člověk uchýlí do nemocnice.

 
Anonymní  23.10.16 14:07

Držím palce!!! Věřím že to zvládnete.
U nás to mělo trošku jiný průběh. Nenašla jsem dopis na rozloučenou, nenašla jsem bohužel ani manžel…našli jsme ho až o pár hodin později a bylo pozdě. DOpis nezanechal, bylo to u nás podobné - zvládal práci, práci doma, částěčně domácnst, skvěle i naše dva malé prcky. A já teď přemýšlím, co se mohlo stát. A je pro mě zajímavé slyšet, že jsi také nic dopředu netušila. STále se vnitřně vypořádávám především s tím, že jsem nezasáhla, že jsem neviděla…ale s malým prckem a k tomu novorozencem je to těžké. Přimělo mě to teď opět přemýšlet nad tím, co vše mohlo manžela tak trápit, sžírat…moc mě mrzí, že už se to nedozvím.

 
pussy85
Stálice 64 příspěvků 23.10.16 14:50

Drzim pesti! Verim, ze to pro nej musel byt velmi traumaticky zazitek. Ale urcite si to nevycitej, stalo by se to nejspis drive ci pozdeji stejne. Ja mela partnera u porodu, personal mel fofr, nemeli na me nejdrive moc casu, a tak zastal pritel velky kus prace. Jedine, co mi pomahalo proti bolestem, byla horka sprcha na bricho, stravila jsem v ni hodne casu, poustela si ji naplno a on me porad napominal, at setrim vodou, hrozne me tim stval :) jinak verim, ze by me snad zvladl i odrodit, nastesti na finale uz se mi plne venovali. Je to na zvazeni kazdeho, tohle se nedalo predvidat. Jakeho pohlavi mate dvojcatka?

 
RadkaEm
Kecalka 110 příspěvků 23.10.16 14:51

Ach můj bože! V průběhu čtení jsem čekala ledacos, ale tohle opravdu ne. Tím jsi mě šokovala. Co na to říct.
Přeju mnoho sil, mnoho štěstí a mnoho krásných dní.

 
hematitek
Povídálka 31 příspěvků 11 inzerátů 23.10.16 16:08

Děkuji všem moc za vaše názory, komentáře i projevenou podporu a pochopení.
Když se na to dívám zpětně, určitě by se už dříve našly na manželovi nějaké náznaky, jenže my jsme spolu už od doby, kdy jsme ještě oba chodili na střední školu, a za ta léta jsem si na všechny jeho případné „odlišnosti“, které by se jinému třeba nezdály, zkrátka zvykla jako na součást jeho povahy a nikdy jsem v nich nehledala nějaký náznak psychické choroby. Porod byl určitě silným spouštěčem, ale samozřejmě ten stres okolo všeho dalšího a má nedostatečná pozornost tomu nepřidaly, takže to mohlo vygradovat až do takové situace.

Aletheia - ačkoliv já zastávám názor, že po svých zkušenostech už bych muže u porodu nechtěla, určitě bych nechtěla všechny maminky odrazovat od přítomnosti tatínků u porodu (a maminky od samotných porodů už vůbec ne :) ), vím, že mnoha párům to i prospěje, stmelí je to, ačkoliv i věřím, že to spoustu mužů psychicky semele víc, než si jejich ženy myslí. Spíš jsem se chtěla podělit o svou zkušenost, že ne vždy jde vše podle plánu a očekávání a mnohdy se to může zamotat víc, než je milé. Že by tedy budoucí maminky měly zvážit následující: když to půjde dobře, tatínek mě podpoří u porodu, ale když to dobře nepůjde, kdo podpoří tatínka? Pro mě byl porod po fyzické stránce hrozný, ale po psychické jsem měla po celou dobu podporu svého manžela a ani na okamžik jsem se nebála, že by něco mohlo skončit špatně. Chyba byla v tom, že on nikoho takového vedle sebe v tu chvíli neměl.

Jahudka82 - máš zcela pravdu v tom, že chlapy je třeba oceňovat - nejlépe často a nahlas. My ženské se pořád snažíme vše co nejlépe zvládnout a čekáme, že na nás partner bude za to pyšný. A muž z toho má naopak spíš ještě trauma.
Ironie je, že já měla pocit, že bez muže nezvládám vůbec nic, zato manžel, že ho vůbec nepotřebuji.

Anonymní pisatelce s příběhem bez šťastného konce - je mi to moc líto, co se ti stalo. Tohle byla (a zčásti občas i je) jedna z mých nejhorších nočních můr. Ještě dlouhé měsíce jsem se bála pouštět někam manžela samotného. Když měl někdy jen blbou náladu a chtěl se jít ven provětrat, zamykala jsem dveře a nechtěla jsem mu dát klíče. Dnes už ho pouštím, ale nikdy ne bez mobilu a obvykle mu s sebou ještě cpu psa.

pussy85 - máme holčičky :)

 
Anonymní  23.10.16 16:51

Hmm, zcela souhlasím - taky jsem celou dobu měla pocit, že bež muže nezvládnu naprosto nic a že on je nejskvělejší na světě, když jsem mezi ostatníma ženskýma a oni si stěžují na chlapi, že nemá co říct… ale neříkala jsem to nahlas, což už holt nezměním. Zároveň jsem typ člověka co dělá 10 věcí naráz - takže jsem celou dobu i pracovala, dobrovolničila, plánoval jiné věci - a neměli jsme čas na sdílení.
A taky musím říct žemáme společné to, že jsme spolu byli od středí a že zpětně vidím spoustu zvláštností, které jsem brala jako fakt a neřešila, byla jsem na ně zvyklá (např. občas nepřiměřené reakce v situacích, kdy si myslel že ho ostatní neberou, podceňují - jen si myslel…nepřiměřené reakce - útěkny, odchody ze „scény“ ve chvíli, kdy byla nějaká byť oprávněná kritika,…moc jsme se neodkázali hádat, protože na hádky nereagoval dobře… občas mezi lidmi zvláštní reakce..). Na druhou stranu to byl njskvělejší chlap a táta na světě, všechno tohle jsem brala jako mušky a po těch víc jak 15ti společných letech to byl šok.
U porodů byl u obou, byl mi neuvěřitelnou oporou. A to především po porodu, kdy jsem nezvládala kojení a tádny jsem jen probrečela. Asi to pro nějk taky nebylo lehké

Zakladatelko, jsem si jistá, že to společně zvládnete. Podstatné je, že víte na čem jste, že máte za sebou odbornou podporu, že víte oba kam se obrátit. Poté co se nám to stalo az mnou přišlo vícero lidí a přiznalo se mi, že oni sami, příadně manželé, příbuzní řeší všelijaké problémy, i psychické, jen není hned vidět „pod pokličku“.
Držte se :hug:

 
Dojcanis
Ukecaná baba ;) 1658 příspěvků 23.10.16 19:14

Maniodepresivni psychozu máme v rodině. Nějaké chvilky jsou opravdu smutné, přeji hodně štěstí. budete to potřebovat :hug:

 
lilia81
Extra třída :D 14653 příspěvků 1 inzerát 23.10.16 19:38

Tak to je mazec, tak snad bude manžel v pořádkua podaří se vám jeho záchvatům předcházet… držím palce…

Příspěvek upraven 23.10.16 v 19:39

 
Zabatko
Závislačka 2648 příspěvků 23.10.16 22:18

Je to smutné, ale myslím, že je to ojedinělá záležitost. Je mi to líto. Ale zase na druhou stranu je velké množství mužů, kteří přítomnost u porodu zvládají v pohodě, ten můj 4×. Prostě nemoci jsou různé, některé věci se nedají předvídat. Myslím, že nastávající maminky by si z toho neměly brát příklad, protože to je jako kdyby se jim řeklo, že nemají jezdit autem, nebo létat letadlem, protože hrozí riziko nehody. Jojo, život sám je plný překvapení, příjemných i nepříjemných. Myslí, že většina z nás by mohla něco povykládat. Takže jsem se zájmem přečetla, opravdu mě mrzí, že to takto dopadlo, ale určitě bych z toho nevyvozovala závěry pro ostatní budoucí maminy.

 
samanta2208
Kelišová 5369 příspěvků 23.10.16 22:37

Určitě si to nevycitej. On na to každý chlap reaguje jinak třeba kamarádky manžel s ní prostě nespí je mu „odporná“ kdyby to věděla nikdy by si ho k porodu nevzala..

 
EvuIa
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 24.10.16 00:30

No… myslim ze tohle je ojedinele a nahodne protoze ne vsichni chlapi se u porodu zblazni. Muj to hvladal krasne, zadny „na konci nebudu“ - vsak at si to prozije celé ne? A byl užasnej.
Takze sice blbé že se tohle stalo Tobě ale pokud k depresim mel sklony predtim tak tam fakt nemel lézt… nicmene hodne stesti a vyrid muzi ze sebevrazda je sobecký čin kterým Ti rozhodně nepomůže.

 
EvuIa
Ukecaná baba ;) 2257 příspěvků 24.10.16 00:31

@84eva84 presne jak pises mam to stejne :potlesk:

 
blobfish
Závislačka 3270 příspěvků 24.10.16 03:30

Mrzí mě, co vás potkalo.
Nemyslím si ale, že by sis to měla vyčítat, souhlasím s tím, že spouštěčem mohlo být cokoli. Znám lidi, kterým BAP rozjela svatba. Možná by jejich manželky také psaly „kdybych to bývala věděla, žili jsme dál na psí knížku“… ale takhle se to podle mě brát nedá. Držím palce, ať se vám daří.

 
Motýlice
Závislačka 4960 příspěvků 24.10.16 08:30

@hanka.br. : Měřit lásku k ženě chutí či nechutí asistovat jí při porodu, je zvrhlé. Oháníš se přírodou, ale že by se samci nějak zapojovali do procesu zrození, je čistě lidský výmysl poplatný dnešní době. Jsem vděčná za každý deník, který jde proti mainstreamu. Člověk si pak nepřipadá, jakoby selhal, když neudělal něco, co se prostě obecně předpokládá. Vážím si mužů, kteří umí říct ne a nejdou si to tam jen odtrpět.

 
Kytičkaaa
Extra třída :D 11151 příspěvků 24.10.16 10:26

Můj přítel nebyl u porodu a to protože na to vůbec není a vím, že by s toho to trauma měl.. Držím moc palce, aby to bylo lepší a posílám hodně sil :kytka:

 
AjulaMamula
Kecalka 162 příspěvků 24.10.16 11:34

Ahojky, mohla bych si tě přidat do přátel? Mám podezření že chlap trpí mdp…:-/ strašně se bojím. Zažili jsme něco podobného jen ne porod ale „potrat“. Jinak té moc obdivují.

 
Kajuli
Ukecaná baba ;) 1754 příspěvků 24.10.16 12:36

Souhlasím s @EvuIa, pokud se na to necítil a měl pochybnosti, neměl tam chodit. Je sice pravděpodobné, že by poruchu spustilo později něco jiného, ale aspoň by to nebylo zrovna v období, kdy chlapa potřebuješ nejvíce a je spousta nových změn.
Nevyčítej si to, tohle vůbe není tvoje vina.

A taktéž si myslím, že pokud už odzačátku bude pár brát porod jako něco šíleně bolestivého a krvavého, je větší pravděpodobnost, že to toho přítomného chlapa prostě „semele“. Já měla partnera u pro mne druhého porodu, nemalovali jsme si to narůžovo, ale zážitek to byl krásný, pohodový, chlap je dodnes hotový z toho, jak viděl hlavičku malé (to jsem ani nepostřehla, chtěla jsem, ať je u hlavy, jenže on je prostě zvědavý). Žádné trauma…
Někdy mi přijde, že ženy dělají z těch chlapů mnohem větší citlivky, než opravdu jsou. (to samozřejmě neplatí u toho tvého, ten je prostě nemocný a potřebuje určité zacházení a opatření. nemáš to jednduché, držím ti palce)

 
Sergej
Kecalka 165 příspěvků 17 inzerátů 24.10.16 13:35

Držím palce ať vše zvládáte co nejlépe a posílám hodně síly Vám všem :hug:

 
Tiger-lily
Nadpozemská drbna 29284 příspěvků 61 inzerátů 24.10.16 14:28

:hug: :hug: V prvé řadě přeju hodně síly, ať jako rodina všechno zvládnete. ALE ALE ALE, prosím tě, tvůj porod nemá s nemocí tvého manžela nic společného. Spustit mu to mohlo cokoliv, nebo i nic. Takže spíš doufám, že ostatní tvůj deníček při rozhodování nepoužijí…

 
hematitek
Povídálka 31 příspěvků 11 inzerátů 24.10.16 15:39

Uživatelkám @Zabatko, @Kajuli a @EvuIa - mé doporučení maminkám ohledně partnerů u porodu viz můj předchozí příspěvek v komentářích. Jinak můj muž předtím nikdy depresemi netrpěl, stresových situací jsme zažili dost, přítomnost u porodu předem neodmítal. Byli jsme domluveni, že se mnou bude, dokud bude co platný, nechtěl se tam na závěr motat :) Nakonec se mnou ale byl až do konce a moc mi pomohl, o tom žádná. Následky mu nezůstaly ze zážitku „panebože, z mé ženy právě vylezlo obrovské dítě“, jako spíš z přestálého strachu a pocitů bezmoci, to bylo něco, na co jsme nebyli připraveni. Na porod jsem se těšila, vzhledem k bezproblémovému těhotenství a kontrolám (ještě den před porodem miminko měřili a tvrdili, že bude mít zhruba 3,8 kg) jsem nepočítala s žádnými komplikacemi.
@AjulaMamula - určitě přidej :)

 
hanka.br.
Extra třída :D 13943 příspěvků 24.10.16 16:51

@Motýlice Takže jsme napsaly v podstatě obě totéž. Ale nechápu, proč mi píšeš, že se něčím oháním. Naprosto s tebou souhlasím.

 
Kakika
Extra třída :D 13448 příspěvků 25.10.16 07:35

Můj muž u porodů byl. U obou. Po prvé mi trvalo skoro celé těhotenství, než jsem se nechala přesvědčit. Já ho tam nechtěla, přišlo mi to divné, chtěla jsem tam být sama :lol: Nakonec jsem byla ráda, že tam je. Ale i on se mi svěřil, že to bylo hrozné vidět mě, jak tam trpím a on mi nemohl pomoct. Pro chlapy tohle musí být opravdu silná zátěž. Dodnes si vybavím tu jeho paniku, když mě podpíral po porodu na cestě do sprchy a já za sebou nechávala krvavou cestičku. Ještě že tam byla PA, která ho hned uklidňovala, že je to zcela normální, když jsem se právě zvedla.

Dost se divím, že podruhé tam chtěl být znova, já bych si tohle děsivé představení rozhodně klidně nechala ujít. Ale jo, zpětně jsem ráda, že tam se mnou byl.

Spouštěčem mohl být porod, stejně jako změna komplet celého života po příchodu miminka. To už se člověk nedozví, ale je dobré znát i tu horší stránku věci. I kdyby si to přečetla jedna nastávající maminka, která se snaží všemi možnými způsoby natlačit chlapa do účasti na porodu, který to prostě odmítá.

 
Aries6
Neúnavná pisatelka 17660 příspěvků 13 inzerátů 25.10.16 10:46

Jsi neskutečné silná a úžasná, že to všechno zvládáš a jsi podporou manželovi. A souhlasím s ostatními, že to mohlo spustit i něco jiného.
Nicméně jsem názoru, že se nesmí chlap k porodu nutit a když nechce, nesmí to být bráno jako zbabělost, což se dneska děje a myslím, že dost chlapů tam jde, jen proto.
Můj zvládl první na jedničku, druhý nestihl a u třetího viděl víc, než by si přál a taky to chvilku rozdýchával.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček