Pejskové a miminka

esterka  Vydáno: 08.04.02

Plánovali jsme s přítelem děťátko a zároveň jsem si konečně chtěla splnit svůj dětský sen - mít psa. Vždy jsem chtěla velkého psa, a to opravdu psa, ne fenu. To jsem ovšem ve světle plánovaného mateřství a suterénní garsonky začala přehodnocovat.

Zvažovali jsem všechna „jedna paní povídala“. Jako např. fena nikdy dítěti neublíží, radši nechte na jedné posteli miminko a dogu, než miminko a jezevčíka a podobně. Ale nakonec jsme dospěli k závěru, že vše bude záležet jen na nás, jak psa vychováme, ať už obra nebo trpaslíka. A tak přítel, který měl za svůj život psů už 8, prohlásil, že vybírat si budu já. Sám přiznává, že tehdy jen tiše doufal, že se naplní má prohlášení, že rottweiler je ten nejkouzelnější „medvídek“ ze všech. A teď prohlašuje věci, jako psa „zabijáka“ jsme si vychovávali „rukama“ (mazlením), navíc tvrdí, že by nás (mě a mimčo) nikdy nenechal podnikat naše dopolední túry polopustými pražskými lesy, kdyby s námi nechodil pes. Prý je to pes k nezplacení. V tom, s ním plně souhlasím, protože skutečně bývalo obvyklé, že se v takových končinách nečekaně zjevovali divné typy lidí, ze kterých bych bez psa byla přinejmenčím řekněme nervózní. Ono se v lese s miminem na břiše pod péřovkou opravdu špatně utíká. Další věc byla, že tam, kde jsem bydleli dříve, nebyly obchody uzpůsobené tomu, aby se do nich dalo vjet s kočárkem. Nechat stát před obchodem kočárek jen tak, si snad už žádná maminka netroufne, ale pokud ho hlídá velký černý pes, tak si dovolím tvrdit, že se k dítěti nikdo ani nepřiblíží. Naštěstí opravdu hodně odrazuje jeho zjev. Nikoho nenapadne, že je to „kámoš“, který by se zaradoval, že má společnost a každého dotěru přátelsky přivítá. On to totiž většinou nikdo nezkusí (neriskne).

Postupem času se ukazuje, že malého opravdu hlídá, resp. chodí žalovat. Pokud Honzík jde někam, kde by být neměl, nebo dělá něco ne zrovna bezpečného a já to nevidím, pes se ho nejprve sám pokusí odehnat, a pokud neuspěje utíká za mnou a začne štěkat.
To všechno jsou moc příjemné věci, ale docílit toho, byla docela dřina. Otěhotněla jsem, když psovi bylo 5 měsíců. Dnes nás vítá tak, že nám skočí na ramena, tehdy ovšem dosáhl jen přesně na břicho, a tak muselo nastat „přetrénování“, nastavovala jsem mu předloktí a jinak na me skákat samozřejmě nesměl. Byl mladý, a tak se snadno naučil nové věci. Ale z té opravdu „nové věci“ jsme měli přeci jen strach. Nemohu to zatím z vlastní zkušenosti posoudit, ale zrejmě je to podobné jako příchod nového sourozence. Doposud byla veškerá pozornost věnována jen jemu, a teď měl přijít malý „brácha“, okolo kterého se bude všechno točit. Dítěti, pokud je to už možné, se snad dá jemně naznačovat a vysvětlovat, že něco takového nastane, ale připravujte na to psa … A tak, když jsme přijeli z porodnice, vzal si tatínek miminko a zůstal stát před domem, a já jsem se šla přivítat se psem. Nejprve se mohl samou radostí zlomit vejpůl, pak ale najednou zpozorněl, stoupl si přede mnou na zadní a čumák natáhl směrem k mým prsům, načež si lehnul a začal hrozně plakat (kňučet), vůbec jsem tomu nerozumněla, ale zřejmě pochopil, co ho čeká venku, a tak se tam vydal. Přišel k miminku, začal si ho prohlížet a vrtěl „ocasem“ (on ho totiž skoro nemá). Doma jsme dali Honzíka na stůl a nechali jsem psa, ať se přiblíží jak sám chce, samozřejmě jsme byli patřičně ostražití. Pes si prohlížel všechno, jak kojím, jak vypadá pokakaná plínka, jak Honzíček spinká v košíku. Samozřejmě jsme nedovolili, aby ho olizoval, ale čuchat k němu směl, a myslím, že to bylo důležité a bylo to správně.

Velké drama bylo naučit chodit psa na vodítku vedle kočárku. Snad stokrát si zamotal nohy pod kolečka, a tak jsme pořád zastavovali a foukali přejeté packy. Při prvních výletech do parku také žil v přesvědčení, že všechny kočárky jsou naše. Zmítal se na vodítku a chtěl kontrolovat všechny „Honzíky“. Nikdy jsme mu ovšem nevysvětlili, že nesmí hlídat (štěkat), když Honzík spí. Ale Honzík s tím měl menší starost než my. Pes si zvykl na Honzíkovi noční křiky a Honzík na jeho štěkání.

Problém nastal jen jedenkrát. Když byly malému asi 4 měsíce držela jsem ho jako jindy vedle psa, aby si mohl na něj sáhnout a pes se najednou otočil, rozhodně se neohnal ani to nebylo zas tak prudce, ale otočil se rychle a mě to vyděsilo. Dostal tehdy velký výprask. Asi moc velký, protože trvalo asi 14 dnů, kdy se k Honzíkovi v mé přítomnosti vůbec nepřiblížil.

Pak ovšem taky přišlo období, kdy se Honzík rozhodl, že vyzkouší, co všechno pes vydrží. To bylo snad nejhorší období, Honzík se nezabýval takovými maličkostmi jako tahání za uši a chlupy. Na neštěstí útočil psovi na ta nejcitlivěší místa. Popisovat se to moc nedá, ale byli to opravdu příšerné výjevy. Pes se schovával, kam se jen dalo a při každém takovém „útoku“ jen naříkal. Vysvětlování bylo v podstatě k ničemu, protože když se nikdo nedíval, Honzík to zkusil zase. Myslím si, že kdyby tehdy pes aspoň zavrčel, mělo by to větší účinek, než naše přemlouvání a zakazování. Ale on vždycky jen trpělivě držel a čekal, kdy ho „zachráníme“.

Teď si navzájem venku kradou klacky a míče a vypadají spolu jako bráchové. Ale dokud je dítě ve věku, kdy zkouší, co všechno se smí, musí se neustále dávat velký pozor, protože i tomu nejtrpělivějšímuj psovi může jednou trpělivost dojít.

Dovolím si připojit jeden příběh, je sice zprostředkovaný, ale v podstatě z mého okolí. Dva lidé se rozhodli, že nejdřív pes, a teprve později děti. Koupili si fenu velkého plemene a nechávali ji v kotci na dvoře svého statku. Tam ovšem každý den docházela parta řemeslníků, kteří využili každé možné chvíle a házeli po ní kameny. Dlouho se zkoušela schovat, až jeden den přišla na to, že stačí (i přes plot) zaútočit. A od té doby útočila na všechny, pokousala celou rodinu a nevím koho ještě. Potom ta paní otěhotněla a porodila. Z porodnice se ovšem málem do domu nedostala, fena se k ní za každou pokoušela dostat a ne zrovna v dobrém. Nakonec museli dojet autem přimo ke dveřím a matku s dítětem rychle strčit dovnitř. Fena naprosto běsnila, útočila na dveře i na okna. A tak šťastný tatínek vyšel ven chytil ji, odvezl na veterinu a vrátil se bez ní. Takže i takové to může být.

Přeji všem hezký den, Esterka

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  08.04.02 13:22

Dobrý den, ještě nikdy jsem nepsala žádný komentář k článku, ale tenhle se mě tak dotkl, že prostě musím. I já a můj manžel jsme si pořídili „pejska“ do panelákového bytu. Ani náš devítiměsíční dobrmánek není ve čtyřpokojovém bytě k přehlédnutí. Už asi 2 měsíce brouzdám internetem a snažím se sehnat dost informací, abych se ujistila, že se vytoužené dětátko s naším pejskem nebudou nijak omezovat. Asi by mě to nenapadlo, ale v současné době, kdy se o těhle rasách mluví v ne příliš dobrých souvislostech, to začne nahlodávat svědomí, jestli jsme neudělali při pořizování psa chybu a neměli jsme počkat, až postavíme dům. Minulý týden jsem došla k závěru, že všechno zvládneme a že si reči typu jedna paní povídala nebudu připouštět a vrhli jsme se s manželem do plození potomka. O to větší radost mám, když vím, že nejenže má někdo stejné názory na věc jako já, ale že to dokonce funguje. Proto bych chtěla paní Esterce poděkovat, protože teď už budu myslet jenom na ty krásné dny, které nás čekají a možná i otěhotnění bude díky ní rychlejší. Já se totiž znám a vím, že bych se tím mohla tak nervovat, že bych delší dobu otěhotnět nemohla. Takže teď už jenom doufám, že budeme 4 co nejdříve. Ještě jednou děkuji. Markéta

 
Anonymní  08.04.02 19:49

Esterko, gratuluju. Zvladli jste to primo ukazkove. Jenom doufam, ze i ted davate na ty dva pozor a nenechavate je moc o samote. Muze se stat, ze pejsek si zacne overovat svoje misto ve „smecce“, a to pokud si neni jisty, ze jeho maly panicek stoji v rebricku vysoko nad nim. On to nijak zle nemysli, jenze dite neni pes a tak toho tolik nevydrzi. Ale myslim, ze tohle je vam jasne… Moc se mi to libilo, podobne jsem o sblizovani psa a ditete psala na emiminu pred nejakou dobou.

 
Anonymní  14.04.02 16:08

Zaujal mě článek Pejskové a miminka. Ale má někdo zkušenosti s příchodem miminka ke kočičce? Ty se nedají tak vycvičit jako pejskové. Jsou tvrdohlavé a hlavně peršanky jsou autority.
 Alenka

 
Anonymní  18.04.02 11:56

Pěkně napsáno, to je fakt, ale chudák pes!!! V garsoně, v Praze a se třemi lidmi? Hrůza. Děcko mu ubližuje a Vy jen čekáte co pes vydrží? Pes se jen ožene,ani ne rychle a navíc jste si jista,že to nebyla agrese a Vy jej zmlátíte? Děco může týrat psa a pes se dle Vás nesmí ani otočit?! Co jste to za člověka, Esterko.Každý tvor má mít své a žádný tvor se nemá deptat přílišným omezováním. A pokud mu nemůžete nabídnou klid a pohodu, pak jej nemáte mít. Asi mne budete kamenovat, proč jsem zabruslila sem, když obhajuji psa. Proto, že sama psa mám a manžel chce potomka a taky je mi už pár let a tak se snažím načíst si všemožné informace a zkušenosti. I o tom, jak se žije dětem a psům. Jedním jsem si však jista: z Vás si příklad nevemu. Neboť je-li v domácnosti tvor, který má s námi žít, musím mu dopřát také jeho soukromí a zabezpečit proti otravnému a někdy i bolestivému zásahu dítěte. Samozřejmě, že Vám ani v nejmenším nepřeji nic zlého, ale právě z takovýchto psů-trpitelů, se mohou(více než z jiných)stát psi, co řekněme, kousnou. A kdo je vinnen? Člověk a jen člověk. Na jednu stranu chcete po psovi všemožné a on Vám to plní a jeho jeden malinký prohřešek a Vy jej dokážete jen zmlátit. Zato dítku domlouváte pořád dokola a bez účinku a pes (dle Vašeho článku) jen kvílí. Esterko, Esterko-co nosíte na ramenou.
 Radana

 
Anonymní  18.04.02 12:16

Osobní zkušenost nemám, jen budu tlumočit kamarádku. Ta měla v garsoně krémovou peršanku asi 4 roky a pak se jim narodil Honzík. Z počátku byla kočka nepřátelská i k ní, nadělala jí do postýlky a podobně. Nikdy ji neodhazovali a nikdy nenechali chlapce jí třeba tahat za chlupy. Po nějakém čase, tuším, že to byly asi 4 měsíce, nastal opačný problém. Kočka si chlapce přivlastnila. Vzniklo tam veliké nebezpečí, neboť kočka svou náklonost k němu projevovala velice svérázně. Vždy když usnul, lekla si mu na hruď, nebo na obličej. A to bylo veliké nebezpečí. Tak dali na 1 rok kočku rodičům a pak, až bylo dítě silnější a větší, si jej vzali nazpět. Nyní je oba mají už 2 roky bez obtíží.
Přeji mnoho štěstí.
 Radana

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 18.04.02 15:32

Dobrý den, Radano,
ono to nebylo, jak se domníváte. Zřejmě jsem to špatně vyjádřila, ale nechtěla jsem už tak dlouhý článek rozepisovat do skutečných detailů, protože jsem se domnívala, že už by to nikdo nečetl. Z garsonky jsme se přestěhovali do velké vily se zahradou, když bylo psovi asi pět měsíců. Z toho většinu svého života strávil se mnou na chalupě, takže to nebylo velké zvíře se třemi lidmi v jedné místnosti. Teď bydlíme sice v paneláku a věřtemi, že mám naprosto čisté svědomí, co se týče psova soukromí (jestli vás to uspokojí, má svůj pokoj) a také mám klidné spaní, protože tolik pohybu a venčení má málokterý pes. Období, kdy syn „zkoumal“ psa, nebylo tak dlouhé a taky to nebyly záležitosti celých dnů. Rozhodně nezpytuji svědomí, že pes dostal nařezáno (bylo to jednou), on si prostě musel začít zvykat, že je tady někdo další, kdo se ho dřív nebo později začne dotýkat, a že on mu nesmí ublížit. A to, že syn nesmí ubližovat jemu, byla další fáze učení jejich společného soužití. Protože soužití psa a dítěte se myslím nemůže nechat jen na nich dvou. Tenhle proces prostě potřebuje „rozhodčího“ a pravidla. Nikomu jsem se nepokoušela vnutit, že to, jak u nás žije pes a dítě, je správné. Každá rodina řeší jiné situace a je jen na nich, jak si věci zařídí. Vůbec by mne také nenapadlo vás kamenovat za to, že hájíte psa. Jestli si o me myslíte, že mi bylo dobře, když syn ubližoval psovi, tak skutečně nevím, co vám k tomu napsat. Klidně jsem mohla psát o tom, jak byl náš pes úžasný a jak byl náš syn úžasný a jak to bylo celé v pohodě a nic zvláštního se u nás nedělo. Nedělám si zvláštní iluze o svém dítěti, ale domnívám se, že většina dětí se chová stejně jako můj syn. I v Rumburku byla před prokousnutým hrdlem nejdřív dětská kapslovka.
Nedávno jsem viděla na Spektru pořad, jehož jedna část byla věnována právě tomu, jak připravit své psy na příchod dítěte. Odborník radil, aby takové rodiny simulovali tuto situaci dřív než skutečně nastane. Dát si domů dětskou postýlku a vše ostatní a hrát si před psy s panenkou. Ti psi se směli k „dítěti“ přiblížit, jen pokud nejdřív splnili povel lehni a dostali odměnu. Sami k dítěti nesměli. Nevím jestli je to dobře (já totiž nikoho nesoudím ani neodsuzuju), ale v Čechách si snad nikdo z nastávajících rodičů, kvůli pověře, před porodem nedá domů ani kočárek.
Přeji Vám, abyste byli úspěšnější než my.
A dřív než napíšete, co nosím na ramenou, ráda vás zvu na návštěvu, uvidíte sama.

 
Anonymní  18.04.02 18:53

No Radano,
to jsou tedy tvrda slova. Jsem rada, ze Esterka promptne zareagovala a vse dovysvetlila. Ja jsem ten Anonymous (za coz se omlouvam a hned napravim), ktery sem napsal tu pozitivni reakci. Esterka proste popsala to, jak to probehlo u nich. Pokud si myslite, ze u Vas to bude dokonale, nejspis budete prekvapena.
Take si myslim, ze nebylo spravne, ze pejsek dostal narez, jenze na druhou stranu chapu, ze jednomu mohou uject nervy, kdyz se jedna o dite. Kazde dite zkousi, co pes vydrzi, to Vase to zkusi take a muzete mu stokrat opakovat, ze se to nema…to jsou proste deti. Lepsi je, kdyz pes se ma kam schovat, maleho tyrana to nebude bavit vecne, zvlast, kdyz na nej budete dostatecne vychovne pusobit. Nemuzete mit proste oci vsude, a i kdyz je budete oba sledovat jak ostriz, dite bude rychlejsi…Pokud si myslite, ze jak pes, tak dite se budou chovat PRESNE podle Vasich predstav, rad a povelu, tak si snad ani radsi dite neporizujte… nebo se snad zbavite psa, jakmile se objevi nejaky ten problem?? Ve Vasi reakci jsem neobjevila ani naznak pochopeni, tak se docela bojim, co se stane, az nebudete schopna pochopit chovani jak sveho psa, tak sveho ditete. No snad to zvladnete. V kazdem pripade neodsuzujte neco, dokud sama nevite, co to obnasi.
Lenka P.

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 19.04.02 00:08

Napíšu jen jedno slovo: Děkuji!

 
Anonymní  19.04.02 08:51

Paní Lenko,
neosuzuji, kritizuji postup. Právě já jsem přesvědčena o tom, že ani pes, ale ani dítě se nechová tak, jak má. Právě proto, by měli mít oba svá zákoutí, kde se schovají. Své vlastní klidné místo. Mám drzého psa a vím, že nastanou problémy, ale také vím, že nikdy nebudu trestat psa za jeho chování tak, že jej zmlátím a už vůbec jej nedám pryč. Jednou je náš a u nás zůstane, ale taky je zvyklý na klid a ten mu musíme poskytnou, i když s námi bude dítě.Pokud se bude mít kam ukrýt, nebude obtěžován, nebude vzpurný. Se psy mám letité zkušenosti, s dětmi ne. Ale sestra měla ukázkový případ. 2-letého NO a mimino. Vězte, že bez mlácení dospěli k rovnováze. Chápu, že každý má své metody, ale ne všechny se mi ( mluvím za sebe) líbí. A žijeme v demokratickém státě a já mám právo napsat,co si myslím. A to jsem udělala.
Vím, že matka nemůže mít oči všude, ale právě proto by si měla uvědomit (každá matka) co je bezpečné a co ne. Mít psa a dítě? S radostí, ale musím mít také prostor a možnosti.
Mějte se hezky.
 Radana

 
Anonymní  19.04.02 09:04

Vážená paní Esterko,
psala jsem reakci na Váš článek. Na garsonku a tři obyvatele. Je faktem, že pozdější podmínky, jak jste je popsala, házejí jiné světlo na Váš počin. Nicméně to je tak omluva za onu garsonku a soukromí psa. Nicméně vše ostatní, co jsem napsala, je to, co by jsem napsala znovu. Nevím, zda se mi povede lépe vybudovat vztah mého psa k mému budoucímu dítěti. Možná ne. Protože vztah psa k Vašemu dítěti je nadmíru tolerantní, ale naopak mi to nesedí. Řekla jsem jen kritiku, ač bez zkušeností. Řekla jsem jen to, co si myslím a hodlám dělak jinak. Vím, že se to Vám četlo špatně a jsem tady sama na maminky, jenže jsem osoba, co řekne to, co si myslí. A nepřitaká většině.
Mějte se Vy i Vaše rodina moc hezky a cestou do vysokého stáří Vás, dítěte i psa, přeji mnoho štěstí.
 Radana

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 19.04.02 15:47

Dobrý den Radano,
věřte mi, že mi nevadí, že píšete své názory, tak jak je cítíte, máte na to svaté právo. Já jen podotýkám, že napsat tenhle článek nevzešlo z mé nepřekonatelné potřeby poučit všechny nastávající maminky s pejsky, jak to mají dělat. Prostě přišla nabídka, abych napsala své zkušenosti, a to jsem udělala. To, že si můj syn prošel cca měsíčním obdobím netolerance vůči našemu psovi je smutný fakt a víc k tomu nemám, co říct. Nyní nic takového nedělá a přesto si trvám na tom, že stejně musím být ostražitá.
K Vaší domněnce, že se mi Váš komentář četl špatně, bych Vás chtěla ujistit, že byl spíš z kategorie těch příjemných. K nepřitakávání většině a ke „špatnému“ čtení mám pro Vás návrh, zkuste se prokousat všemi komentáři k článku Pejskaři - pozor! a sama zjistíte, že nejste sama, kdo nepřitakal většině, a taky zjistíte, že v téhle debatě se v podstatě nic zvláštního neděje. Mě prozatím ostatní doporučovali návštěvu psychiatra kvůli tomu, že jsem psychicky narušená, když upřednostňuji psa před dítětem… Teď v žertu: kdybych ho navštívila nyní a řekla mu na úvod podle předešlých komentářů-pane doktore jsem narušená, protože upřednostňuji psa před dítětem. A hned bych dodala - pane doktore jsem narušená, protože upřednostňuji dítě před psem. Musel by mi zákonitě diagnostikovat schizofrenii.
Hezký den.

 
Anonymní  19.04.02 18:48

Radano, mam porad pocit, ze nectete moc pozorne. Reagujete, jako by Esterka mlatila psa aspon obden. Ale bylo to jednou. Ja jsem take psala, ze pes musi mit misto, kde se schova…To je samozrejme.
Pokud budete psovi a diteti branit v kontaktu, protoze chcete psa uchranit drsnejsich hratek, nevznikne z toho nic dobreho. Pes si tak nezvykne na detske hry a pokud se pak dite k takovemu psovi dostane, nemusi to dobre dopadnout. Pes se musi naucit, ze branit diteti se muze POUZE utekem. Sama byste asi nechtela, aby Vas pes pokousal Vase dite, protoze ono ho zatahlo za ocas. A k tomu zatahani dojit muze, i kdyz je oba budete hlidat.
Nevim, jak si toto obdobi predstavujete, ale separaci to nevyresite. Ze psa by se nejspis stal akorat tak zarlivec. Pes musi vedet, kde je jeho misto v rodine, ze diteti nesmi ublizit. A musi se to naucit. Stejne, jako se uci, ze si nesmi vzit jidlo ze stolu - nekdy pomuze razna domluva, u jineho psa zabere az vyklepani za kozich. Ja sama nikdy psy nebiju.
PS:
Kdyz se k nam dostal druhy pes (fenka) jako osmimesicni opustene a vyhuble stene NO, nevedela, ze pri hre se nekouse doopravdy. Po druhem kousanci jsem s ni nalozila stejne, jak by to udelal dospely pes. Od te doby je to jemna slecna, ktera si da pozor i pri nejdivocejsi hre :o) Ona sama se naucila, ze i kdyz ji delame neprijemne veci, kousat se nesmi.
PS2: Ja jsem vyrustala se psy odmalicka a stale si dobre pamatuju, ze jsem je obcas dovedla potrapit… Nikdy me zadny nekousl…proste se sebral a odesel. A nasi nas ani nikdy nehlidali, protoze tenkrat takovehle metody nebyly in..:o) TO SAMOZREJME NEDOPORUCUJU!!!
Omlouvam se za ponekud nesouvisly monolog, ale snad si v tom kazdy neco vybere:o)
Lenka P.

 
Šárka
Kecalka 418 příspěvků 19.04.02 20:57

Ahoj Esterko,
ještě jednou moc děkuji za napsání článku na výše uvedené téma.
Moc ráda bych se Tě zastala - já sama sice pejska doma nemám, ale při narození druhého miminka mělo to první teprve dva a čtvrt roku (takže jsem občas prožívala a prožívám strach z toho, aby dcera malému neúmyslně neublížila).
Domnívám se, že každý v rodině (včetně pejsků, malých dětí a miminek) se musí naučit žít s ostatními, tolerovat se a chápat potřeby druhých. A to je velmi těžký úkol i pro dospělého, natož pak pro dítě nebo pejska.
Je tedy jasné, že to nebude bez chyb, bez pláče jednoho nebo druhého, bez křiku a bez výchovného pohlavku.
Byla bych moc ráda, kdyby paní Radana (až si sama pořídí miminko) napsala opět komentář. Domnívám se, že by v mnohém změnila názor.
Novopečená maminka to nemá vůbec jednoduché. Nedostatek spánku, únava, strach o to maličké mohou občas vyvolat zkratkovité jednání, kdy může nepřiměřeně reagovat na danou situaci.
Věřím, že pokud by stejná situace nastala dnes, tak by na zadek dostal klučina, nikoliv pes.
Takže maminky, přeji vám, vašim miminkům a vašim pejskům spoustu krásných společně strávených chvilek. Šárka
P.S.Pokud někdo chcete napsat další negativní komentář, možná by to šlo i bez těch urážek :-)

 
Anonymní  22.04.02 08:40

Paní Esterko,
já, oproti jiným oponujícím, souhlasím s výchovou dítěte a psa, či jiného tvora ve stejné domácnosti, neboť se domnívám, že si tak dítě osvojí pár vlastností, které mu mohou být k užitku. Nehledě na to, že je jeho i náš život pestřejší.
Paní Lenko,
NIKDE jsem nepsala, že hodlám dítě a psa chovat v separaci! Naopak.Je to jen Váš výklad. Dát zvířeti prostor pro klid, neznamená separaci.
PS: také já jsem vyrůstala se psy, ale také s hospodářskými zvířaty a papoušky (velkými). Proč to píši. Pes se dá naučit toleranci, ale jak naučit papoucha, ať vás nepoklove? Jedině tak, že naučíte dítě, co je zvíře, co je teritorium, co je strach zvířete a jak se zvíře ve strachu či při bolesti chová. To byla má škola a tak bych ráda(nevím, zda to dokáži stejně dobře, jako mí rodiče)vychovala i svého potomka.Tím jsem chtěla říci, že je nutné rozlišit zvíře,které jedné jen pudově a člověka, který jedná (nebo dokáže jednat) rozumově. To jsem všemi svými komentáři chtěla vyjádřit.
Mějte se Esterko i Lenko moc pěkně.
 Radana

 
Anonymní  22.04.02 08:58

A ještě paní Lence,
chci předběhnou případný komentář tipu: Pes a papoušek-to nelze srovnat. Omyl. Papoušek dokáže uklovnout prst i ročnímu dítěti a domácí voliéra má mezery mezi dtráty asi 6 cm, což jak jistě uznáte, je tak akorát pro dětskou ručičku. Nehledě na to, že třeba papouch v toku je docela útočný.
(to bylo jen na vysvětlenou)
 Radana

 
Anonymní  22.04.02 12:40

Myslím si, že Esterka při psaní tohoto moc pěkného článku ani ve snu nečekala, jakou kritiku bude muset snést. A já taky ne. Asi jste zapomněli, že každý pes stejně jako člověk má jiné charakterové vlastnosti, které jsou velmi úzce spjaty s rasou psa. A rotvajler mezi ty mírumilovné zrovna nepatří. Jsou prostě typy psů (třeba dobrman) u kterých je cílený výprask tou nejlepší metodou. I já jsem si myslela, že psa nikdy neuhodím. A když manžel psa zmlátil, že se strachy počůral, myslela jsem si, že se s ním rozvedu. Ale hned na první hodině výcviku poslušnosti mi instruktor vysvětlil, že pes musí mít k pánovi respekt. A že jestli se k němu budu chovat tak jak se chovám, tak mě brzy pes zakousne. Manžel psa opravdu několikrát do týdne uhodí, ale nemyslím si o něm, že je to tyran, protože náš dobrman ho miluje. Mě náš pes nikdy nebude mít tolik rád jako jeho, i přestože jsem to já, kdo mu dává dobroty, komu si lehá na klín a kdo ho nemlátí… Když se s manželem hádáme, tak na mě zuřivě štěká a když jsem jednou manžela při hádce pleskla přes ruku, tak jsem myslela, že mě náš brouček zabije. Proto zrovna tak jako někdy pleskneme děti, je třeba plesknout psa. A u služebních plemen je třeba plesknout víc, aby se to nemuselo opakovat, protože příště už bychom taky nemuseli mít čím pleskat, až by sežral ruku. A dokud paní esterka nebude moct vysvětlit svému chlapečkovi, že tohle nesmí pejskovi dělat, tak musí občas plesknout psa. markéta

 
Anonymní  22.04.02 13:17

Milá Markéto,
klidně se se mnou bavte na téma dobrman, protože právě tuto rasu chovám. Vím co je to za psa a vím, že se má a dokonce musí trestat. Taky vím jak a vězte, že s nimi nemám nejmenší problém :-))Poslušnost je téměř 100%. Není nutné mi vysvětlovat co se dělá pro dokonalou poslušnost služeního plemene a obzvláště dobrmana. A teď pozor!!! Já neodsuzuji výprask jako takový, ale kritizovala jsem, ZA CO ten pes dostal! Za to, že udělal jen nečekaný pohyb. Ale nechci a nebudu to tady již rozvádět. S Esterkou jsme to probraly, svoje jsem k tomu již řekla a není co dodat. Vysvětlila jsem to, co jsem dovysvětlit chtěla. Za tyrana nepovažuji človeka, co udělá nutnost, ale člověka, co dělá zvířeti zbytečné " násilí". Laikem řečeno: když dostane a neví za co. A pak jsme tady probírali věci, jako separace dle Lenky a podobně.
S pozdravem
trn v oku maminek-Radana

 
Anonymní  22.04.02 13:22

Markéto PS: myslím, že Esterka nemusela něco „snášet“. Já napsala, ona odepsala, dovysvětlia a tak. Nemyslím si, že by Esterka právě mou kritikou těžce trpěla. A ani mi nepřipadlo, že by má slova nějak prudce narušila její vnitřní stabilitu. Je to člověk(dle psaní) bezpochyby inteligentní a pár „škaredých“ slov, jistě přežila ve zdraví.
 Radana

  • však si přečtěte její odpovědi:-))
 
Anonymní  22.04.02 13:27

A ještě něco Markéto: nikdy jsem neřekla, že její článek není hezký. I mne zaujal. Velmi!!! Snad právě proto, že byl velice hezký a zajímavý, jsem na něj reagovala.
A opět Radana

 
esterka
Ukecaná baba ;) 1622 příspěvků 22.04.02 16:24

Ještě jednou se pokusím věci dovysvětlit. Asi bych si nejprve měla přečíst, co přesně jsem o tolik diskutovaném výprasku psa napsala, ale už se mi nechce. Věřte mi, že kdokoli zvás, kdo by tam tehdy byl, by jednal stejně jako já. Je to už stará záležitost a na opravdové detaily si nepamatuji. Já prostě jen dodnes vím, že to nebyla takové prkotina, jak jsem zřejmě prve napsala a rozhodně to nebylo moje zkratovité jednání (i přesto, co chci dál napsat). Ale celé pozadí té situace poměrně přesně vystihla Šárka. Teď to možná vyzní jako poučování nemaminek. Představte si situaci:Jste těsně po šestinedělí, kdy se s vámi dějí (někomu možná nedějí) věci, jako ze snu. Pláčete dojetím při pohledu na své dítě, pláčete jen tak pro nic za nic, často jste přecitlivělá, jindy zase podrážděná, s vaším tělem se děje něco, co jste nikdy předtím nezažila. Destrkrát za noc kojíte, pětkrát se ještě probudíte hrůzou, jestli je vaše miminko živé (mimochodem nespala jsem už tři roky), část rodiny s vámi přestala po porodu komunikovat, staráte se o starou inkontinentní, mentálně postiženou tetičku, v důsledku toho spotřebujete hektolitry sava, aby vaše miminko bylo v čistotě, vás (s kočárkem) a psa se naprosto bezdůvodně pokusí pobodat okolo domu jdoucí důchodce. A vy se pokoušite dělat to, čeho jste se celé těhotenství tiše obávala, totiž sbližovat miminko se psem, který se přes všechnu snahu partnera možná cítí opomíjený. A pes se po miminku ožene, sice bez vyceněných zubů, ale prostě se ožene. A vy jen naprosto pudově i rozumově cítíte, že tohle se nesmí zopakovat. A tečka.
Tohle vysvětlovat je stejně marné, jako vysvětlovat, že od doby, kdy jsem syna dali do chodítka, tak jsme mu samozřejmě neustále říkali, že pejska nesmí tahat za uši, chlupy atd., a že se na něj rozhodně nesahá, když spí, jí apod. A přesto zkusil psa pokoušet, i přes pozdější plácance na zadek. Teď to bude možná ne úplně výstižný příměr, ale řekněte prvňáčkovi, že 2+2 jsou 4 a při zkoušení udělá jistě párkrát chybu, než si dobře zapamatuje ten správný výsledek.
Mimochodem já jsem také u babiček vyrůstala se psy. Nedělám si o sobě iluze, ale řekla bych, že když mi byli dva, jistě jsem psa trápila. Logicky nevím, jak to tehdy bylo se mnou a s vysvětlováním mých rodičů. Rozhodně ale vím, že nikdy později jsem vědomě netrápila žádné zvíře. (A jestli chcete něco hodně trapného, dělala jsem hrobečky utopeným včelám.) Z doby, kterou si již pamatuji, však vím, že nás pes kousal při jakékoli přiležitosti, ale byl to babiččin miláček a nikdy ho za to nepotrestala.
Všechny Vás zdravím. E.

 
Anonymní  22.04.02 19:08

Radano, verim, ze Vy psa separovat nebudete. Ale mohli by to udelat jini, napriklad mene pozorni ctenari, kteri si Vasi reakci prectou a nespravne vylozi. Takze to nebylo ani tak pro Vas… Ja jsem pochopila ono nestastne zmlaceni psa tak, ze Esterka nevidela, co se stalo, videla az vysledek. Netrestala tedy psa VEDOME za to , co neudelal. (Je to tak, Esterko?) Ja sama si dovedu predstavit, uvidim-li dite od krve a vedle nej psa, co by nasledovalo… Pokud dite jeste neumi mluvit, tezko vysvetli, co se stalo, takze co je lepsi: prejit to s tim, ze pes mohl ublizit „chtene“ (napr. ze zarlivosti…atd.), nebo potrestat s tim, ze mozna to bylo nechtene? V prvnim pripade riskujeme to, ze pes to bude povazovat za normalni, ze obcas dite kousne, ve druhem pripade to, ze se pes bude diteti nejakou dobu vyhybat a mozna pociti krivdu (nektera plemena jsou na to citliva, nektera tolik ne). Co je podle Vas v takovemto pripade lepsi? Myslim si, ze ja bych zvolila asi tu druhou moznost, pokud by me nenapadlo nejake jine spasne reseni…

A k tomu biti psu vubec. Neni to dobry zpusob potrestani. Stava se, ze pokud je pes bit, zacne se sveho pana bat. Samozrejme ho ma porad rad a bude ho branit. Ale zkuste na takoveho psa jenom naprahnout ruku…prikrci se? Pokud ano, uz ho radsi nikdy nebijte. Trestejte ho po „psovsku“: vzit za kuzi na krku a poradne s nim zatrepat, nebo ho povalit na zada a chytit pod krkem…a poradne mu vynadejte. Funguje to lip nez biti a pes to pochopi vzdycky. Navic takto ukazete psovi, ze Vy jste tady vudce smecky…oni to mezi sebou delaji uplne stejne.
Lenka
PS: Opravdu si nemyslim, ze ve vztahu pes-dite a jakekoli zvire-dite jsou nejake obrovske rozdily…dite se musi naucit chovat ke vsem zviratum. Pokud tu rozdily jsou, pak jedine ve velikosti a moznosti ublizit. Nastvany papousek nenadela tolik skody jako kun ve stejne nalade. Ovsem bolest citi vsichni stejnou. Na tom se shodneme.

 
Anonymní  25.04.02 13:33

Precitala som si velmi zaujimavy prispevok ?Pejskove a miminka? ako aj vsetky reakcie a kedze mam podobny ?problem?, chcela by som sa spytat, co si myslite o tom, ked mam psika z utulku (teda fenku, pomerne velku ? asi velkosti nemeckeho ovciaka, je to pravdepodobne krizenec dogy) a onedlho sa nam narodi prve dietatko. Z utulku som ju vzala pred troma rokmi, nasli ju vyhodenu na ulici, takze neviem, ake skusenosti s ludmi ma za sebou a ake podnety z okolia mozu vyvolat jej negativnu reakciu. Doteraz s nou neboli ani nie su ziadne problemy, je velmi placha, zjavne sa boji ludi a kedze som to bola prave ja, u koho nasla znovu domov, je na mna velmi naviazana. Prve dva roky som ju mala v byte (byvala som sama), ked som sa vydala, postavili sme jej krasnu budu a teraz byva vonku na dvore. Zvykla si velmi rychlo a myslim, ze byvanie v byte jej nevyhovovalo (vzdy sa utahovala do svojho kuta, hladala nejake pristresie, kam by sa mohla vopchat ? asi bola zvyknuta na zivot v bude, neviem). Teraz ked je vonku, je to fajn, avsak neviem, ako pochopi nas prirastok do rodiny. Neviem, ci budem moct nechat dietatko v kociku na dvore, neviem ako ju naucit, ze ho ma ochranovat a pod. (Hovorim, problem je hlavne to, ze ju nemam odmalicka a teda nemozem povedat, ze ju celkom dobre poznam). Nie je cvicena, ale pocuva zakladne prikazy a je velmi inteligentna. Casto pochopi, ked jej veci vysvetlim akoby bola clovek.
Neviem si napriklad dost dobre predstavit, ako by som s nou mohla chodit na prechadzky spolu s kocikom (ked chytam psa, ktory je drzany vonku, nemozem predsa chytat babatko). Alebo nechat prechadzky so psom na manzela? Nebude potom ziarlit, ze odkedy mam babatko, tak sa jej venujem menej? Mozno su to otazky, na ktore najdem casom odpoved, ale teraz si to akosi neviem predstavit. Ak mate nejake odporucania, rada si necham poradit.
Zdravi vas
 Dasa

 
Anonymní  25.04.02 19:27

Daso,
nepisete, jak je fenka stara. Myslim, ze pokud ji mate uz tri roky, museli jste z jejiho chovani uz leccos vypozorovat. Napriklad, jak reaguje na deti vubec. Asi byste se ji mela snazit vodit na mista, kde jsou male deti a sledovat ji. Nepoustejte ji ale z voditka. Pokud vite, ze k detem se chova normalne, tj. treba bez panickeho strachu, „otuzujte“ ji takto casteji. Kdyz je jen plassi, casem ji to prejde. Nesmi mit ale odted zadnou spatnou zkusenost s detmi. Pokud se vylozene deti boji, radsi vyhledejte nejakeho cvicitele, ktery Vam poradi. Takhle po internetu to moc nejde…:o))
Jinak o sblizovani psa a miminka uz se tady psalo.

PS: Ja mam nalezence dva. Fenku mame rok a uz po kratke dobe bylo vicemene jasne, co je zac. Snazila jsem se vyhledavat vsechny mozne situace, jako treba skolku na prochazce, rusnou silnici, nadrazi atd., abych zjistila jeji pripadne fobie. A ze jich nemela malo. Cestu do schodu zvladla bez problemu az po nekolika dnech… Takze vsechno jde, kdyz se chce. Pokud budete mit nejake problemy, urcite se nebojte vyhledat nejakeho zkuseneho kynologa. Drzim palce!
 Lenka

 
Anonymní  12.05.02 22:19

ahoj všem maminkam a paničkám(majitelkám psům).
Moc se mi líbil článek od Esterky, byl psaný velice zajímavě a krásně se četl. I já mám doma pejska a měsíčního chlapečka. Bydlíme ve 2+1 a prozatím to zvládáme, uvidíme, jaké to bude až Daneček bude chodit a vyvádět lumpárny.Psa máme z ůtulku, byl mu rok když jsme si ho vzali a taky jsme nevěděli do čeho jdeme a co mu kdo vyvedl.Barda (křížený labrador, 7let, stále vypadá jako štěně)si vždy nechá všechno líbit, tahání za packy, za uši, lehtání, převalování,můžu si na něj i lehnout jako na polštář).V průběhu těhotenství jsem ležela 5měsíců v nemocnici, takže pes měl ohromnou radost když mne viděl. Samozrějmě ho nejvíc zajímal ten malý uzlíček který jsme se snažili chránit a tak nezbývalo než je seznámit. Nejenom očuchat, ale i ojet jazykem po obličeji, ukázat nahatýho človíčka, seznámit s kočárkem-no prostě nechat psa, aby zjistil kdo s námi bydlí. Druhý den už tolik nejančil (zakázané ovoce nejvíc chutná), a já vyrazila s kočárkem i psem na procházku. Hrozně jsem se toho bála, protože náš pes je „janek“ a né s každým psem je kamarád a dovede s vodítkem pořádně trhnout. Pes nežárlí, neboť v těhotenství jsem s ním nechodila ven(ležela jsem a pak se i bála aby netrh a já nebyla na zemi) a nyní jsme s kočárkem a psem pořád venku. Pro psa to podle mého znamená ---bez kočárku se nikam nechodilo, ale když už je kočárek a miminko tak jsem s ním a paničou stále venku. Pes s námi spí v posteli, malého stále kontroluje, stačí aby malý v postýlce zakňoural a Baronek taky kňourá, nešťeká na něj, ale hlídá. Já sama bych se nikdy k cizímu kočárku hlídaného psem nepřiblížila, ať pes vypadá sebehodněji. Myslím že je dobře když díte vyrůstá se zvířetem (ať už starším a vychovaným, nebo se zvířecím miminkem).
Hlavně nesmíte zapomenout naučit zvíře ( hlavně psa) aby pochopil, kdo je jeho smečka a jakou on má v ní pozici. I to malé miminko musí „být“ vždy nad ním.
Přeji vám vše nej ve výchově dětí a zvířátek a doufám, že jste pochopili mojí reakci na zatím všechny napsané komentáře.
Dana, Daneček a Baron a samozřejmě i páníčke a taťka Fanda
danna@quick.cz

 
Anonymní  14.05.02 10:45

Ahoj, tak jsem si přečetla všechny vaše příspěvky a chtěla bych taky reagovat. Sama mám dva psy (slovenského čuvače a střední černou kníračku) oba vcelku slušně poslouchají, ale nemají moc rádi děti, proto jak se k nim chovají když chodí okolo zahrady, proto když kamarádka měla malou holčičiku, tak jsme měli všichni strach, jak budou oba reagovat ( sami děti bohužel nemáme a tak nemám zkušenost). Je sice pravda, že není u nás každý den, ale snažili jsme se, aby občas přišli. Dokud byla Markétka v kočárku, tak je moc nezajímala, ale postupně jak seděla, tak vždycky když přišli, tak se začali vítat, což taky znamenalo, že jí i občas dali „pusu“. Markétka už dneska chodí a ty naše miláčky to nějak nezajímá, Twiggi jí nosí balonky a Šuhajovi jenom vadí když mu krade klacky, tak to na ní poštěkává, ale vždy z dostatečné vzdálenosti. Fakt je ten, že jsme je všechny vždycky hlídali, protože jsem měla strach jak budou reagovat, taky jsme se snažili, aby Markétka někdy nechtěně neublížila. Zatím se nám to daří a já doufám, že až se nám poštěstí mít vlastní mimi, tak to s nima půjde. Musím ale říct, že teď tomu daleko víc věřím a hlavně vím, že se musí hlídat, hlídat, hlídat. Pes je přece jenom šelma a člověk nikdy neví, co se v hlavě toho největšího miláčka a mazla urodí. Přeju vám hezký den, Alena

 
Anonymní  14.05.02 20:59

Mila Radano,

mam psa a dite, kdy pes byl drive. Domnivam, se, ze jste nepochopila vami komentovany clanek, ci spise jste se v nem zamerila pouze na to , co je v beznem zivote pouze okrajove, Agrese ze strany ditete k psovi je malo casta, rodice jsou vetsinou s deckem a uvedemu zabrani a vyprask psovi za to, ze se zachoval jinak, nez bylo zadouci je na miste. Pes ma byt zvykly, ze se proti decku nesmi branit sam, ze ma cekat, az mu nekdo prijde pomoc. Ono to v male garzonce netrva dlouho, nez si dospely vsimne, ze se deje neco nekaleho. Domnivam, se ze pristup popsany Ester je jediny mozny, take jsme je pouzili.

Petra

 
Anonymní  15.05.02 08:48

Milá Petro,
přečtete-li si všechny mé komentáře a odpovědi paní Esterky, dojdete k závěru, že
1/věci u Esterky se mají malinko jinak, než jak psala v původním článku a já jsem na to také reagovala-i omluvou.
2/neřešila a nekritizovala jsem žádný postup. Řekla jsem svůj názor na chování zvířete.Čtěte a uvidíte.Toť vše.Za vším, co jsem zde napsala si stojím.
PS:Vám se zdá agrese psa okrajová???? Neboť mé komentáře vedly k tomu, že bude-li zvíře napadáno, bude-li mu ubližováno,nebude-li se mít kam schovat,pak s velikou pravděpodobností bude reagovat po svém-agresí. Inu přečtěte si všechny komentáře.
 Radana

 
Anonymní  23.01.04 20:49

z části souhlasím.Mám třítýdenního synka Filípka.Když jsem se vrátila s Filípkem z porodnice,pejsek z toho byl chudák zmatený a špatný.Trvalo mu dlouho,než si zvyknul na nového tvorečka ve své smečce.Všichni tvrdí,že mám pejska dát pryč.Že pouští chlupy,může být agresívní apod.Ale my na nikoho nedáme a nechceme dát.Je to andílek,první věc,co udělá,když jdeme ven,že vítá každé dítko v okolí.Je to sice temperamentní,2 le­tý kokr ,ale máme ho rádi.Ví,že v nás má oporu.K Fildovi ho pouštíme jen očuchat,ale nesmí se ho z hyg. důvodu dotknout.Ale zatím je to zvládnutelné.U­vidíme,až malej povyroste.Snad si budou rozumět.Zatím pá.Síma.

 
Klea
Zasloužilá kecalka 532 příspěvků 11.10.06 10:44

Paní Esterka nosí na ramenou úplně stejnou věc jako vy, a podle toho co píšete asi moc velký odborník přes pejsky nebudete co? Jinak byste nenapsala to, co jste napsala

Vložit nový komentář