Počtvrté a konečně to bylo fajn

emimino  Vydáno: 16.07.02

Ráda bych se podělila o svůj porod ve Vrchlabí. I kvůli tomu, že se lidé často diví, proč jsme k porodu jeli 270 km daleko, proč nám nestačila ?normální? porodnice jako generacím maminek před námi. To je právě to, že jen ta malá ?civilizovaná? část světa rodí v porodnicích a jen posledních padesát let masivně. Většina světa rodí přirozeně. Samozřejmě největší část žen bez jakéhokoli zabezpečení a tedy ne bezpečně. Proč ale my máme rodit prý bezpečně, ovšem ve zbytečném stresu, na povel a s divnými procedurami, které nám matka příroda nevymyslela ?

Čas letí, maličké jsou čtyři měsíce a 11 dnů a vzpomínky se vytrácejí šíleným tempem. Když to nenapíšu teď, za další měsíc si toho budu pamatovat ještě méně. Předem upozorňuji, že to bude dlouhé.

Patřím mezi ?starší? maminky, i když si svých 40 let neuvědomuji díky dvěma nejmenším dětem. V této chvíli máme čtyři děti narozené v letech 1984, 1985 v ?Thomayerce? v Praze, 1998 v Třebíči a 2002 ve Vrchlabí. Tři předchozí porody v letech 1984, 1985 a 1998 se sobě podobaly a pro mě byly natolik stresující, že vzpomínky na ně ve mně vyvolávají ještě dnes pocity naštvání střídavě vůči zdravotnickému personálu pro necitlivé a manipulující jednání a vůči sobě pro neschopnost se postavit na obranu sebe a dítěte. Jediná změna mezi osmdesátými a devadesátými léty bylo vylepšené prostředí, menší počet rodiček a personál, který se snažil o úsměv a vlídné slovo. Toto mi jako nový směr v porodnictví rozhodně nepřipadá, když byla změněna fasáda, ale praktiky zůstaly stejné. Když jsem šla ke druhému porodu, musela jsem k porodním sálům kvůli kontrole plodové vody. Když jsem tam vešla, dostala jsem z porodu strach a zvracela jsem ze stresu. Před třetím porodem jsem měla předporodní hrůzu, kterou bylo nutné už od šestého měsíce řešit. Možná se vám to zdá přehnané, ale stará se někdo o pocity a mínění rodičky v ?klasické porodnici ? A co jste si mimo dítěte odnesly vy, starší maminky, z našich porodnic ? Nemyslím si, že děťátko je dostatečnou omluvou pro personál za prý „trochu“ těch nepříjemností a nepohodlných věcí. Zvlášť když rodím já a ne oni a sloužit mají oni a ne já.

Začala jsem hledat příjemnou porodnici jak pro mě tak i mé čtvrté miminko. Zjistila jsem, že rozdíly v péči o maminky a novorozence jsou velké. Obojí papírově deklaruje velmi málo porodnic a skutečně tak pracují možná dvě či tři. Díky internetu se mi doslova otevřely oči. Co mi totiž nejvíce chybělo byly informace. Přečetla jsem si a prohlédla vše, co se nabízelo k prostudování kolem těhotenství a porodu. Zjistila jsem, že moje pocity a instinktivní přání jsou naprosto přirozené. Při mých třech lékařsky vedených porodech jsem se jimi neměla šanci řídit, protože jakékoli přirozené pocity byly zatlumeny injekcemi, kapačkami a vynuceným chováním. Zvláště mi vadila nemožnost pohybu a naprostá ztráta důstojnosti a intimity. V osmdesátých létech jsem se nesměla pohybovat vůbec, od překročení prahu porodnice mi bylo nařízeno ležet a dokonce jsem několik hodin ležela i na porodním lůžku. Jakmile už to vypadalo, že se porod blíží, nohy mi přivázali do určité pozice, ve které jsem pak setrvala další pro mě velmi dlouhou dobu. Bylo téměř nemožné kontrolovat své tělo, protože jsem byla velmi ospalá a tělo od pasu dolů jsem cítila a ovládala omezeně. Spolupracovat s porodní asistentkou a lékařem bylo vrcholně namáhavé. Porodní bolesti těsně před druhou dobou porodní pak byly téměř nesnesitelné svou intenzitou (bolestivostí) a nikdy se mi nepodařilo, přes natrénované chování a dýchání, tlačit na povel. Poporodní rány po nástřihu, obzvláště pak po velmi velkém roztržení při porodu koncem pánevním, se mi sice hojily standardní dobu a bez komplikací, ale dlouhé měsíce potom byl jakýkoli přímý styk s manželem pro stálou bolestivost nemožný. Při porodu v roce 98 jsem se mohla pohybovat pouze v první době porodní a to podle potřeby, ovšem kvůli kapačce dva tři kroky kolem přístroje na řízení dávkování. Přístup ke mně v porodnici v Třebíči byl ze strany lékařů ještě horší než jsem si ve zlých snech dokázala představit. Dostavila jsem se tam v pátek ráno s doporučením lékařky v ruce, protože jsem devátý den přenášela. Čekala jsem, že jako kdysi za ?totáče? mě lékař pečlivě prohlédne a prověří plodovou vodu a domluvíme se na termínu vyvolávaného porodu. Lékař v ambulanci mě nepustil ani mezi futra, nerozhodně přešlapoval, snad třikrát se mě ptal, zda opravdu nemám stahy a prý neví, co má se mnou dělat. Snad abych si vyjela nahoru do porodního sálu, že zavolá pana primáře a ten se na mě podívá. Pan primář mi naordinoval okamžité vyvolání porodu, když před tím pouze zjistil, že nerodím a dítě je ještě hodně vysoko, jak řekl. Ovšem z porodního sálu mě už odmítli pustit a místo diskuze jsem byla sestrou ukřičena, protože se panu primáři neodporuje. Naštěstí se dítě stačilo v předchozím víkendu obrátit hlavou dolů. Mít manžela u porodu jsem sice směla, ale personál rozhodoval, kdy ho za mnou pustí. Takže od půl osmé ráno prostál a prochodil mnoho hodin než se před čtvrtou sestře nás obou zželelo a pustila ho za mnou, ačkoli mínili, že se ?to? stejně narodí v noci a je pořád moc brzy. Do té doby se porod táhl, dávkování kapačky mi zvyšovali třikrát, porod se pořád zastavoval. Občasné vyšetření od asistentek bylo příšerné, protože požadovaly zatlačit vší silou a rukama také silně tlačily proti. Prý aby zjistily jak velké je otevření. Tohle byla největší bolest jakou jsem kdy poznala. Dítě bylo tedy očekáváno až v noci, nejdříve v osm večer. A to bylo naše malé štěstí, protože si nás mnoho nikdo nevšímal. Když jsme tedy volali, že už je třeba tlačit, odpovídali pouze voláním, že je brzy, ale ať si tedy zatlačím, když musím. Hlavička už šla ven, na nějaké nastřižení hráze nebyl čas (byla jsem jediná ženská v porodnici, která si mohla normálně sednout). Ale musela jsem se ještě položit na porodní lůžko. V té chvíli úplně zmizely stahy a porod se zastavil. Bylo třeba něco mi dát stříkačkou do kapačky. Přišel jeden velký stah a dítě bylo venku celé. Okamžitě ho odnesli, viděla jsem je až zabalené a nedali mi je pochovat, ani jsem nevěděla, že bych si je mohla přiložit k prvnímu nakojení. Na vyšetřovně s ním ale byl tatínek a ten je hladil a mluvil na něj. Přesto to bylo nádherné, protože to bylo první dítě, které jsem viděla tak brzy po porodu a dostala jsem je do rukou za další dvě hodiny a nikoli až za dvanáct, jako jeho dva starší sourozence, které mi ani neukázali. Co bylo v Třebíči úžasné, byla starostlivost a pomoc dětských sestřiček. Díky nim jsem mohla kojit dítě až do čtyř let, pár měsíců spolu s mladším sourozencem. Ovšem vizity v této nemocnici byly další potupnou procedurou. Jakmile na chodbě sestra zakřičela vizita, museli jsme si lehnout na postel s roztaženýma nohama a odhalenými prsy čekat na zástup lékařů, sester a mnohdy i jiných osob. Kdykoli vstoupil lékař, byl on na přednosti před dítětem a tak jsem musela dítě často doslova odtrhnout od prsu a nechat je vedle sebe plakat, dokud to nebylo hotovo. Nevhodné jídlo, nečistota, pouze tři sprchy a dva záchody na patnáct pokojů, ústavní ?spodní? prádlo sestávající z jakéhosi pásku, kterým se vložky přivazovaly … Samozřejmě jsem měla normální kalhotky s sebou, ale před vizitou jsem se musela patřičně upravit. prádlo se měnilo pouze ráno a každý čistý kus byl mnohdy vydáván s nepříjemným komentářem.
Nemáte pocit, že to bezplatné zdravotnictví, které ve skutečnosti není bezplatné, nahrává takovým scénám ? Vždyť nemocnice nemají dost prostředků a musí šetřit kde se dá ! Jak ráda bych si připlatila nejen za nadstandardní pokoj, pak bych byla spokojená a zbylo by víc prostředků a dobré nálady pro ty, kdo si nemohou připlatit.

Když jsem zjistila, že čekám čtvrté dítě, radost vystřídalo zděšení. Rozhodně jsem nechtěla rodit v žádné z porodnic v nejbližším okolí. Měla jsem dvě možnosti jak porodit podle svých představ. Buď se domluvit s nějakou odvážnou porodní asistentkou a rodit doma nebo odjet do některé z přijatelných porodnic. První možnost jsem okamžitě zavrhla. Ačkoli jsem díky lékařské péči a ultrazvuku věděla, že dítko je zdravé a má správnou polohu, bála jsem se nějaké náhlé komplikace. Také jsem neměla dost odvahy na následnou komunikaci s různými lékaři a úředníky a nakonec manžel projevil přání, abych ho do něčeho takového nenutila. Z porodnic pro mě připadaly v úvahu dvě - Vrchlabí a Havlíčkův Brod. Jak se blížil termín porodu, moje odvaha k samostatnosti se zvětšovala. Ptala jsem se i na informace co mám dělat, kdybych byla nucena rodit cestou nebo zůstala doma sama. Byla jsem pevně rozhodnuta rodit ve Vrchlabí, které má na internetu nejlepší ohlasy rodiček a otců. Zavolala jsem tam a promluvila si s porodní asistentkou a pak už se jenom čekalo, až se naše děťátko rozhodne narodit. V posledních dvou týdnech před porodem se ve mně objevily takové pocity jako obrovská potřeba zalézt někam, kde bych v klidu, tichu a o samotě porodila. Měla jsem pocit, že snesu kolem sebe pouze svého manžela. Rozhodně jsem byla více lidskou samičkou než ?moderní? ženou podle představ některých pánů profesorů, kteří se domnívají, že pocity a instinkty rodící ženy nepatří do 21 století, že se hodí tak akorát někam do Afriky nebo buše … Nevím, jestli má vůbec cenu tento názor komentovat. Asi by tito chytráci potřebovali prožít si to, o čem pouze četli, na vlastním těle.
Cítila jsem se jako prvorodička, protože jsem vlastně svůj přirozený porod vůbec neznala. A také každé těhotenství a každý začátek porodu byl jiný. Poslíčci mi přicházeli od 37 týdne a bylo to tak často a s takovou intenzitou, že jsem se obávala, že nepoznám skutečný porod. Samozřejmě zbytečně. Přišlo to v půl druhé v noci. Hned od začátku byly stahy po třech minutách a sílily. Nejdřív jsem se rozhodovala, zda manžela vzbudit hned nebo až porodím, nakonec jsme o půl třetí vyjeli směr Vrchlabí. Nechtěla jsem ho o porod připravit a také jsem si nebyla jistá, zda bych to doma sama zvládla. Potřebovala jsem pocit bezpečí. Zajímavé bylo, že jakmile jsem sedla do auta, po celou cestu jsem měla stahy po šesti minutách a frekvence se zrychlila až když jsme po dvou a půl hodinách zazvonili v porodnici. Otevřela nám porodní asistentka a vyzvala nás, abychom se chovali tiše, že všechno ještě spí. Skutečně nebylo slyšet ani zakňourání, ačkoli pokoje šestinedělek byly hned vedle porodních sálů. Dokonce jsem si myslela, že tam žádná miminka nemají.
Nejdříve mě asistentka vyšetřila, aby prý věděla, co budeme dělat dřív, jestli rodit nebo vypisovat papíry. Vyšetření bylo velmi jemné, to jsem si velice oddychla. Převlékla jsem se do svého, mimochodem velmi příjemné, že jsem nemusela mít ústavní oblečení. K porodu jsem si přichystala svou nejoblíbenější halenu. Pak mi změřila tlak, zkontrolovala moč, možná změřila teplotu, připnula monitor na hlídání dítěte a šli jsme dělat papíry. Tedy žádný klystýr a holení. To už přišla do práce další asistentka na denní směnu. Nejdříve jsme probrali porod samotný. Jaké mám představy a jaké jsou možnosti. Teprve potom jsem hledala doklady. Po formalitách přišla ošetřující lékařka, která dokonce prohlédla i plodovou vodu a nakonec se na mě přišel kouknout i pan primář. Od překročení prahu porodnice mě při všem doprovázel a asistoval mi manžel. Jen vyšetření plodové vody neviděl, protože se do malé vyšetřovny už nevešel. Jistě by se rád podíval tou ?trubičkou?. Ten si vše pamatuje do nejmenších podrobností, na rozdíl ode mne. Možná si nevzpomenu na všechno kolem porodu, ale jedno musím říci hned na začátku. Připadala jsem si jako královna. Ochotně mi všichni od sester až po primáře odpovídali i na ty nejhloupější otázky a všechno vysvětlovali. Všude, včetně přijímací vyšetřovny, všichni včetně pana primáře klepali a zajímalo je, zda mohou vstoupit. Bylo normální, že zachovávali soukromí.
Na přípravu k porodu jsme dostali pokojík vedle porodního pokoje, protože to vypadalo, že na děťátko nebudeme dlouho čekat. K úlevě jsem si vybrala míč na sezení. Jinak jsme podle našeho přání nijak a nikým nebyli vyrušováni. Asistentka pravidelně přicházela s malým ručním monitorem na kontrolu dítěte a pan primář s (nevím jak se to jmenuje, vypadá to jako trychtýř) naslouchátkem. Ptali se jak se cítím a jak je to se stahy. Protože jsem nahlásila alergii na pšenici, dietní sestra mi nejprve zavolala a pak osobně přišla, abychom se domluvili na mém jídelníčku. Denně mi pak pekli speciální buchtu. Prý normální přístup ! Po celou dobu porodu jsem mohla podle potřeby pít a podle chuti jíst. Zbytečně jsem si dělala starosti jak to bude s vyprázdněním před porodem. Měla jsem s tím poslední tři týdny těhotenství velké problémy, ale tady to šlo úplně samo a přirozeně. Přišlo poledne a naše maličká se stále nechystala na svět. Naopak to vypadalo, že si to rozmýšlí. Stahy po třech minutách se prodlužovaly na šest minut a když jsem pak na dvacet minut pokojně usnula aniž by mě cokoli vyrušovalo, mínil pan primář, že to asi dnes ještě k porodu nebude. Vyšetření pak ukázalo, že jsem otevřená jen napůl jako ráno. Ve čtyři hodiny odpoledne ještě žádná změna. To už se intenzivně k porodu připravovaly další tři maminky a jedna z nich vedle v porodním pokoji už dokonce porodila. Začala jsem uvažovat o tom, že bych si řekla o něco na urychlení porodu. O půl páté mi konečně svitlo. Uvědomila jsem si, že vždycky, když jsem šla na toaletu, se stahy zrychlily na dvě minuty a zesílily, ale jakmile jsem si sedla na míč, zase se ustálily na čtyřech a posléze šesti minutách. Míč letěl pod postel a já začala chodit. Okamžitě stahy byly na dvou minutách a s každým mým krokem sílily. V pět hodin se objevila plodová zátka a šla jsem na vyšetřovnu, kde mě paní doktorka vyšetřila. Myslela jsem, že už to je plodová voda. V předchozích porodech jsem u sebe totiž nezažila ani jedno. Napíchla plodovou vodu, což byla jediná zbytečná věc za celý den, protože hlavička už naléhala těsně a vyteklo jí už jen maličko. A šlo se na porodní pokoj. Nejdříve jsem si vybrala porodní stoličku, ale ta nebyla úplně pohodlná. Porodní asistentka mě přemluvila, ať zkusím porodní pytel. Připomněla mi, že nemám tlačit moc brzy, raději nejprve stahy vydýchat a počkat na vhodnou dobu k intenzivnímu tlačení. Byla jsem překvapená mnoha věcmi, ale hlavně tím, že jsem byla schopná se volně pohybovat mezi stahy i přímo při vytlačování dítěte. Že volně dýchat a bez problémů prodýchávat stahy šlo úplně samo. Ve skutečnosti jsem dýchala naprosto normálně a přirozeně. A ten ?psí dech?, který se vyučuje na kurzech a který mi nepomáhal při lékařsky vedených porodech, jsem vůbec nepotřebovala. Prostě jsem se jenom celá uvolnila a prodloužila dech, stah odešel jak přišel. Nádherná byla souhra mezi mnou a manželem. Už odpoledne vyciťoval co se s námi děje. Věděl, kdy stah začíná a končí a jak je intenzivní, ještě daleko před tím než to na mě bylo vidět. Maličká se narodila v 17,20 hodin. Byla cítit jako čerstvě vytažený kapřík a musela jsem ji držet silně, protože klouzala. Měla jsem oči a smysly jenom pro ni a tak si nepamatuji, že manžel přestřihl pupeční šňůru a tu chvilku mě podpírala dětská sestřička. Čeho jsem se nedočkala, byly nesnesitelné porodní bolesti, při kterých jsem probrečela předchozí tři porody a nesnesitelná únava. A vydržím toho dost. Na co nikdy nezapomenu, byla tichá účast dětské sestry, ošetřující lékařky a primáře, kteří mimo ?mojí? porodní asistentky byli přítomni u porodu, ale z dálky jen přihlíželi. Kdykoli jsem se mezi stahy podívala kolem sebe, viděla jsem je a oči pana primáře, který vypadal, že se dívá na něco posvátného. Vnímala jsem tichý hlas a jemné dotyky porodní asistentky, nějakou příjemnou hudbu. Rodila jsem ve dne a zády k oknu vsedě na porodním pytli. Nebylo třeba dalšího přisvěcování a nějaké nepříjemné manipulace se mnou nebo s dítětem. Maličkou mi ihned položili na prsa, držela jsem ji, zahřívala vlastním tělem a sestřička ji kontrolovala. Pak ale bylo třeba se zvednout a přejít chodbu na běžný porodní sál k prohlídce a poporodnímu ošetření. Dítě mi raději nesli. Necítila jsem se slabá a nemohoucí. Placenta nevyšla celá a jedině tohle ošetření bylo dost nepříjemné a bolestivé. Ale ne tolik jako když mě ?vyšetřovali? porodní asistentky v Třebíči. Je zbytečné dodávat, že nástřih se zde rutinně neprovádí a šití ani nebylo třeba. A pak opět po svých na pokoj. Maličkou ode mne ani na chvilku neodloučili. Byla ošetřená, zabalená a mohla jsem ji poprvé přiložit k prsu. Tatínek byl s námi na pokoji ještě dvě hodiny a pak musel jet domů za staršími dětmi. Sice jsme plánovali, že bychom po dobu hospitalizace byli na nadstandardním pokoji i s mladším chlapcem, ale ten onemocněl. Děťátku hned po porodu neměřili délku a nekoupali ho. Dětská sestra mi řekla, že měření děťátko stresuje a okamžitým umytím mýdlem ztratí jeho pokožka ochrannou vrstvu. Až druhý den v noci, když malá byla vzhůru a já spala, jiná dětská sestra měla chvíli čas a vykoupala ji.
Zachovávání intimity pokračovalo i na pokoji šestinedělek. Všichni klepali před vstupem a k dovršení mé spokojenosti, bylo miminko na prvním místě. Takže když byla vizita a já kojila, pouze se mě zeptali po zdraví a nebylo nutné mě prohlížet. To samé se dělo i v případě, že jsem dítě držela na odříhnutí. Další příjemnou věcí bylo to, že se zde v poklidu stihla veškerá denní práce, aniž by nás brzy ráno budili a uklízečka třískala o podlahu kýblem. Ta tam musela být také spokojená, protože byla samý úsměv a řeč a skutečně uklízela. A jídlo ? Ani jednou jsem nedostala něco, co by nemohla kojící matka. Ve sprchách a na toaletách čistota a stále dost horké vody. Kdykoli jsem se šla vysprchovat nebo na záchod, nemusela jsem stát frontu. Škoda, že bydlíme tak daleko, manžel mojí spolubydlící byl s ní a děťátkem na pokoji denně dvě tři hodinky. Všimla jsem si, že u maminky naproti v pokoji byl tatínek několik nocí. Zpočátku prochodil s děťátkem hodiny po chodbě, zatím co manželka spala a nabírala síly.
Ačkoli porodnice a pokoje šestinedělek byli na jedné chodbě, ani nevím kdy a jak se rodila další miminka. Rozhodně to nebylo slyšet. Cítila jsem se zde skoro jako doma. Neměla jsem chuť utéct nebo si nějak pobyt zkrátit. Malá se narodila čtvrtého navečer, domů jsme šli osmého ráno. Dětská sestřička mi nesla velkou tašku až k autu, tatínek Adélku a já kabelku. Vážně, těžko si nepřipadat jako královna.
Možná se najde maminka, které by se tato porodnice nezalíbila. Vždyť to je docela normální nemocnice se vším všudy. Nějakou tu chybu to ale mělo. Všude tu příšerně táhlo. Topení bylo tuším v podlaze a nastavené centrálně, takže na mé gusto přetopeno. Běžně 27 stupňů. Navíc se zrovna měnilo počasí ze zimy do tepla a tak jsme se v noci moc nevyspali kvůli kvílení špatně přiléhajících oken a vedru. Nedalo se totiž rozumě větrat. Z porodnice jsme si s malou na památku odnesli rýmu, která nám vydržela několik týdnů. Okna byla na jih, takže přes den stálé slunce. V létě bych rozhodně chtěla mít pokoj s okny na sever, i když takové pokoje jsou tam jen dva a jednolůžkové.

Tomu co jsem prožila se říká alternativní porod. Vážně nevím proč. Alternativní tam bylo jen to, že jsem dítě vytlačila na porodním pytli a ne na nějaké hrozně nepohodlné posteli. Také první a poslední chemii jsem dostala až po porodu, řekli mi na co to bylo, možná na zástavu krvácení, ale to si vážně nepamatuji. Nadstandardní mi tam připadalo snad všechno. ?Moje? porodní asistentka byla ve službě až do desáté večerní, dokud neporodila poslední z nás a ona neukončila vše potřebné. Ptala jsem se jiné asistentky, co by se stalo, kdybych rodila až v noci. Moje asistentka by jela domů po ukončení své běžné směny, ale kdybych vypadala k porodu, okamžitě by přijela, abychom spolu přivedly děťátko na svět. Tedy žádné střídání směn. Od lékařky a primáře se mi dostalo takového ošetření, jaké jsem nedostala při žádném z předchozích porodů. Dětská lékařka byla příjemná a vstřícná, osobně poradit mi přišla i diabetoložka a popovídala jsem si s poradkyní přes kojení. Když jsem chtěla vědět co která sestra dělá, za co zodpovídá, musela jsem se pořádně podívat na vizitku. Protože na dítě či své problémy jsem se mohla zeptat dětské sestry, ženské sestry, porodní asistentky, všechny dokázaly poradit a pomoci. Prostě, bylo toho víc, s větší účastí a pečlivostí. Navíc v nemocnici. Takže kde a v čem je ta alternativa ? Snad v tom, že se mnou jednali jako s člověkem ?

Jsou to už čtyři měsíce a jedenáct dnů. Když si vzpomenu na porod naší maličké Adélky, zůstává ve mě krásná vzpomínka, žádný stres. Kdybyste mi řekli, zítra jdeš rodit, tak do Vrchlabí klidně a s radostí. Lituji toho, že starší tři děti se nemohly narodit v podobné porodnici. Porod Adélky byl ten nejúžasnější zážitek v mém životě, opravuji našem životě. Protože je to naprosto spokojené a pohodové miminko a tatínek byl nadšen. Jasně, že to trochu bolelo. Ale vážně jen tolik, že to bylo snesitelné. A ta moje ?těžká hodinka? se smrskla na pouhých 40 minut. Asi bych měla pár lidem a třem webům poděkovat za pomoc a podporu, ale nechci na nikoho zapomenout, mám totiž špatnou paměť na jména, tedy je nebudu jmenovat.

A perlička na závěr. Požádala jsem svou nejstarší dceru (18 let), aby mi vyložila karty na porod. Řekla mi, že sice nějaké drobné nesnáze se vyskytnou, ale že si to užiju a dokonce se budu dobře bavit. Měla pravdu !!!

Stefinka

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  01.08.02 15:17

Milá Stefinko,

já úplně brečím, když to čtu, dokážu se do Tebe vžít, byť jsem ještě nerodila. Sama se chystám počít své dítě někdy letos a pokud vůbec půjdu do nějaké porodnice, tak to bude jedině Vrchlabí. Z gynekologického oddělení v Bohunicích (ležela jsem tam na podzim) mám upřímný strach. Vůbec zde nedbají na soukromí lidí a na intimitu a když si jen představím, že bych se sem měla vrátit, chce se mi zvracet. A to patří Bohunice k tomu lepšímu, co v českém porodnictví je. Hrůza domyslet, jak to vypadá v těch horších zařízeních!!! Tobě přeji vše nejlepší a ať Ti prospívají všechny Tvé děti.

Tereza.

 
Anonymní  01.08.02 15:39

Ahoj !
I já jsem o Vrchlabí četla jen to nejlepší (snad zatím žádný záporný názor). Jsem z Hradce, takže to zas relativně není pro nás daleko. Ale už jsem to před manželem nadhodila a má přece jen strach se mnou jet takový kus cesty, když nevíme co nás čeká (budu rodit poprvé). Takže asi skončím buď v Hradci Králové nebo Pardubicích. Moje kamarádky, které v poslední době rodily v HK, si ani tak nestěžovaly na průběh porodu samotného jako na poporodní péči. Sestřičky nepříliš ochotné pomoci a podobně. Kamarádka nemohla kojit, tak pro malého mléko odstříkávala. Dvakrát se jí stalo, že si sestřičky pro mléko vůbec nepřišly a daly malému umělou výživu!!! Tak z toho byla úplně nešťastná…
Snad bude jednou líp a uvědoměj si všude, že maminky jsou lidské bytůstky potřebující zrovna v těch dnech „po“ nejvíce pomoci a pochopení!
Ať miminko hezky roste!
 Ivča

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 02.08.02 20:02

Ahoj Ivčo,
zkus manželovi opakovat, že chceš do Vrchlabí, ukaž mu všechny ohlasy. Můj také nejdřív nechtěl, ale já byla zaťatá a on si nakonec na tu myšlenku zvykl a dneska toho nelituje. Z Hradce to není vůbec daleko. Je to jen třetina cesty od nás a jeli jsme se čtvrtým porodem. To byla teprve odvaha, ale já jsem poprosila Adélku, aby vydržela až tam, protože to fakt vypadalo, že porodím ještě doma. Miminko je s tebou ve spojení a pomůže ti. Budeš jistě nervózní a to vždy zpomaluje proces. Doporučuji udělat tohle - seberte se s manžílkem a obvolejte porodnice, kam byste chtěli jet a Vrchlabí zařaďte také, požádejte o možnost prohlídky a vyptejte se jak to tam chodí - 1) kdy pouští manžela k porodu, 2) v jaké pozici se rodí, 3) zda dělají klystýr, holení a nástřih, 4) zda ti dovolí se napít a najíst, 5) zda ti dají dítě hned na sále na břicho a můžeš si je přiložit na první přisátí, 6) jak dlouho po porodu dostaneš dítě na pokoj. Už z telefonu budete vědět s kým máte tu čest. Pak si prohlédnete porodnice a uvidíte. Z vlastní zkušenosti vím, že jakmile mi začaly porodní bolesti, bylo to potom na hodiny v hekárně. U prvního dítěte od osmi ráno bolesti, v jednu jsem nevydržela psychicky a nechala se tam odvést a před šestou se holka narodila. Pokud tam od začátku nebudeš moci mít muže, bude to dost krutý. Pokud dítě na kojení jen vozí, tak nebrat !!!! Chtělo by se mi říct nebrat jinou porodnici než Vrchlabí, ale fakt jsou některé ženy spokojené s lékařsky vedeným porodem. Třeba moje neteř. Já jsem Vrchlabí mimo jednoho telefonu a vyprávění na internetu neznala. A byla jsem taky jako prvorodička. Jo, se mnou tam rodily jen prvorodičky (bez nástřihů a všechny asi ve vodě) a pomalu jsem jim záviděla. Ony nebudou mít strach, vztek a bezmoc, se kterou já se roky vyrovnávám. A co teprve děti !!! Ten drobeček je u tebe 9 měsíců a pak ho většinou po porodu hned oddělí. Já byla nedonošená, nekojená a celé dětství jsem prožila s pocitem, že jsem nechtěné dítě nebo mě adoptovali. Dodnes s mámou nejsme naladěné na společnou vlnu. Když vidím jaká je Adélka, byť je to ryba, tak bych žádala pro primáře Třebíče a jiné jeho typu, aby se postupně dostal do těla ženy při lékařském porodu a potom toho dítěte. Jak ty, tak tvůj mimísek si zaslouží prožít si porod jako přirozenou a posvátnou chvilku. Jo, ve Vrchlabí, pokud dělají císaře, je maminka v narkóze jen chviličku. Všechno připraví, teprve uspí, šmiknou, vyndají dítě, zašijou a budí. Takže ani dítě nemá moc narkózy v sobě. Paráda. Co víc k tomu dodat ? Podívej se na stránky www.ham.hyperlink.cz, tam najdeš i obrázky z porodů. No to není příjemný. Ale zvláště porod doma a je tam i to, že žena sama rodí, sama dítě zachytává. A nám páni profesoři tvrdí, že bez nich už nejsme schopné rodit. Jak by ne, když ti dají oblbováky a urychlováky, což všechno jde do dítěte !!! A vem si, že kojící žena nesmí pomalu ani aspirin ??? Jsi slabá a blbá jak po operaci a unavená po tlačení proti gravitaci, kdy se ti vleže na zádech spodek nedokrvuje. Já nemohla od sedmého měsícre ležet na zádech, bolely mě i nohy. No a tady to po tobě většinou chtějí. Držím vám palečky, ať to všechno dopadne dobře. Všem maminkám a mimískům. Štěpánka

 
Ajinka02
Povídálka 26 příspěvků 03.08.02 06:16

Ahojky Štěpánko!
Moc ti děkuji za nádherný, skoro doporučující dopis.....
S přítelem se o miminko již snažíme a hned od začátku vím, že pojedu rodit do Vrchlabí. Samozřejmě díky stránkám E-miminka. Našla jsem si i konkrétní stránky Horské nemocnice Vrchlabí a byla jsem tak nadšená, že jsem o ní příteli hned řekla. Naštěstí není proti, taky by byl rád, kdybychom u toho zázraku mohli být oba a spolu.....a hlavně, abych na příchod našeho zlatíčka vzpomínala s úsměvem /a to bydlíme u Chebu!/ Bude to přece jenom kus cesty, ale představa, že všechno půjde naprosto přirozenou cestou-chtěla bych rodit do vody /porod na zádech a to, že bych rodila na něčí povel mě naprosto děsí/ mi za to stojí. Mám v plánu už s bříškem tu cestu zkusit, abych se domluvila s panem primářem a prohlídla si místečko, kde s přítelem přivedeme na svět naše zlatíčko…
Je taky super,že tam můj přítel může být celou dobu pobytu se mnou! Neumím si představit, že by po porodu měl odjet domů a pak pro mě až přijet......Prostě, bude to taková fajn dovolená.....­.chichi!!!!
O něco bych tě ale, Štěpánko, chtěla poprosit. Mohla bys mi napsat, jak to chodí s příjmem? Byla jsi tam už někdy dřív na prohlídce nebo jsi tam jela jen rodit? Aby tam pak pro mě měli místo… Taky by mě zajímalo,co znamená porod na porodní stoličce nebo vaku…nebo v závěsu…ani nevím, co všechno existuje.Nějak si to neumím představit.
Takže, ještě jednou mockrát děkuju za krásný dopis /hned ho vytisknu a dám přečíst mému příteli/, přeju ti jen krásné zážitky a hlavně zdravíčko tobě i celé rodince.
Pa Ájinka.

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 03.08.02 11:07

Ahoj Ájinko,

my jsme nebyli nijak ohlášeni, prostě jsme se objevili. Je dobrý tam předem zavolat a zeptat se co potřebuješ. Chtějí úplně nové nenošené přezůvky, vlastní prádlo - nejlépe jednorázové nebo staré kalhotky aspoň ty první dvoje, vlastní haleny nebo pyžamové kabátky nebo volná trička na kojení, samozřejmě podprsenky na kojení, vložky do podprsenky, menstruační vložky, toaletní papír a vše ostatní na co jsi pro sebe zvyklá. Mimi nepotřebuje nic, doporučuji balík nejmenších jednorázových plenek, někdy mají přes víkend problém s látkovými plenami a pokud tam zůstanete, tak vybavení pro mimíska na odchod. Nezapomeň si vzít aspoň dvoje dupačky a košilku s kabátkem navíc. Nám se Adélka cestou pokakala a já nic jiného neměla. Chudák jela v pletené soupravičce na holých nožkách. Jí to asi nevadilo, mě dost. K porodu samotnému si můžeš přivést oblečení podle chuti a nálady, vlastní muziku, vůni (tyčinky, aroma) pokud to máš ráda, pití a lehkou svačinku, ačkoli běžné jídlo dostaneš. Manžel může fotit nebo natáčet (doporučuji aspoň fotku čerstvě vytaženého mimíska a přestřižení pupeční šňůry - já nechtěla fotit a teď toho lituju).
Ta porodní stolička vypadala jako záchodové prkénko vepředu odkrojené s područkami, ale protože jsem měla před porodem BMI 40, bylo to nepohodlný. Pytel je fakt pytel naplněný něčím jako písek, jednu dobu se prodávala taková pytlovitá křesla, je to dost podobný. Opřít se můžeš o ruce vzadu, nejlépe o manžela zády. Výška obou je nižší než klasická židle a odhaduji vyšší než stolička. Závěs je látka vysící od stropu, na ni se rodička zavěsí tak, že ji má po rukama a vahou visí, rodí téměř vestoje. Byla bych to zkusila, ale pořád mám vzadu v hlavě to červený světýlko „váha“, abych jim to neurvala. Já vím, zbytečné starosti. Ještě lze rodit vkleče opřená o pelest, o manžela, na čtyřech, na bobku.
Příjem je příjemný. Zazvoní se, přijde usměvavá asistentka, která tě uvítá jako by na tebe už čekali. První je ohleduplná prohlídka postupu porodu a podle tvého stavu se buď rodí nebo ještě je čas na papíry.
Hezký den a pokud si budeš představovat hladkou cestu a hladký porod (říká se tomu vizualizace), tak uděláš pro vás skvělou věc. Náš svět totiž staví naše vlastní myšlenky. Mám 1000× ověřeno vlastním životem. Štěpánka

 
Johanka1
Zasloužilá kecalka 601 příspěvků 04.08.02 14:42

Ahoj všechny, které mi můžete odpovědět. Taky díky e-miminu vážně uvažuji o tom, že bych rodila ve Vrchlabí, protože v Brně a okolí si není z čeho vybrat (myslím tím porodnice). Máme kousek od Vrchlabí chalupu, tak by nebyl problém vyrazit pár dnů před plánovaným porodem tam a prožít jak všechny spokojené holky říkají, krásný porod - mimochodem můj první, tak mám i trochu obavy z toho, co mě čeká… Zajímala by mě jedna věc - jsou ve Vrchlabí zařízeni i na případné komplikace u porodu nebo tam mohou rodit jen ženy, jejichž těhotenství bylo úplně bez potíží a které mají na 99 % vyhlídky, že porodí hladce? Myslím tím třeba otočení miminka koncem pánevním, nutnost císařského řezu, nebo jiné záležitosti, kterí by mohly porod zkomplikovat. Když se běhěm porodu ve vrchlabské porodnici vyskytnou potíže, jsou tam schopni řešit vše na místě s odbornou péčí nebo narychlo převáží maminu i s miminkem jinam - třeba do Trutnova?
Díky za informace.
Johanka - 16 týden těhotenství

 
Ajinka02
Povídálka 26 příspěvků 05.08.02 07:54

Ahojky Johanko,
najdi si stránky www.nemocnice.vrchlabi.cz a tam si přečteš všechno potřebné. Jsou tam připraveni na všechno, mají i kvalitně zařízený operační sál pro případ, že by se porod zkomplikoval. Jsou tam i fotečky dětského oddělení, fotečky nadstandartního pokoje, kde bys mohla ležet........je to krásný útulný pokojíček s manželskou postelí a dřevěnou kolébkou a se sprchovým koutem. Nádhera a ani v nejmenším to nepřipomíná nemocnici…však taky těhotenství není nemoc, tak k tomu přistupují. Mrkni se na to, stojí to za to…Hned jsem věděla, že jinam rodit nechci, chichi!!!
Tak ti přeju šťastnou volbu a kdyby ses rozhodla tam rodit, tak se pak ozvi a poděl se o zážitky, jo?
Měj se krásně a doufám, že si ten porod vychutnáš jako Štefinka.
Pa Ájinka.

 
Anonymní  05.08.02 08:57

Ahoj Ivčo, mám málo času, později zkusím napsat článek k porodu ve Vrchlabí. Za chlapy, kteří měli to štěstí „rodit“ ve Vrchlabí se svou ženou: Je to ráj na zemi, porod ve Vrchlabí patří k nejskvělejším zážitkům mého života a rozhodně stojí za to rodit tam. Je-li jsme tam až z Prahy po ztrátě plodové vody a přesto jsme oba byli v neskutečné pohodě. Vlastní porod byl díky tomu v neskutečné pohodě taky. Ne, že by žena neměla bolesti. To mají při porodu všichni živočichové. Ale bylo v tom cosi pozitivního a i přes bolesti byla vysmátá od ucha k uchu. Personál je super od pana primáře až po poslední uklízečku. A rodička je pro všechny královna … Takže podle toho se k ní všichni chovají. Jirka

 
Ajinka02
Povídálka 26 příspěvků 05.08.02 08:58

Ahojky Štefinko!
Moc ti děkuju za odpověď, zkouším si představit ty polohy, chichi!
Taky ti děkuju za zkušené rady, všechno si tisknu a schovávám.
Chtěla jsem se podívat na ty stránky www.ham.hyperlink.cz, psala jsi, že tam jsou fotečky z porodu, ale hlásí mi to, že ty stránky neexistujou. Tak nevím, mám tu adresu správně?
Ještě jednou moc děkuju!
Pa Ájinka.

 
Anonymní  05.08.02 09:13

Já se tam taky hned vrhla a píše mi to, že stránky nebyly nalezeny…
Ahoj
 Ivča

 
Anonymní  05.08.02 09:57

Ahoj holky,

díky za nádherné články o přirozených porodech. Já čekám své první mimčo teď a přestože bydlím v Plzni, tak o porodu jinde než ve Vrchlabí prostě neuvažuju. Už jsem se předběžně domlouvala o ubytování na privátě a nebudu litovat ani času, ani peněz na to, abych mohla porodit vklidu a přirozeně. Mějte se hezky.

Andrea

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 05.08.02 18:49

Ahoj Johanko,

porodní pokojíček (ode všeho mám fotky tak kdo budete chtít, napište mi na mail a obratem pošlu vyobrazené vybavení jen sálů, nadstandardy nás nenapadlo vychotit, ale jsou na internetu) je přes chodbu k normálnímu sálu. Konec pánevní se rodí na sále v sedě na polohovacím lůžku (pak je to křeslo), protože tam je potřeba s mimískem ještě trošku popracovat při zachytávání. VIDĚLA jsem mladou maminku prvorosičku po takovém porodu. Bez operace !!! bez nástřihu !!! bez šití !!! vyptala jsem se na všechno. Já měla druhé dítě koncem pánevním v Praze, vleže, po nástřihu se strašně velikým natržením. Vypadala jsem strašně ještě pár měsíců, protože se mi na celé horní polovině, včetně obličeje, vyrazila krvavá krupice. manžel málem omdlel, když mě prvně viděl a pak jsme spolu víc jak rok nemohli normálně spát. Tak maminka ve Vrchlabí hned chodila po svých a vypadala úplně normálně a byla usměvavá. přijela tam proto, že v Praze jí automaticky naordinovali císaře a ona ho nechtěla. Tak a teď to ostatní. Jsou zařízeni jako každá okresní porodnice a řada porodnic v Praze. Pokud bys měla problémové těhotenství, je lépe tam zavolat, zajet a domluvit se přímo. Se mnou na pokoji byla prvorodička, která měla obrovské krvácení a pan primář má svou speciální metodu na tyto případy, kdy se leckde uchylují až k odebrání dělohy. Měla speciální vnitřní bandáž. Oč jde je popsáno na jejich stránkách. Jinak pokud je normální těhotenství a porod se vyvíjí ne dobře, jsou schopní a kvalifikovaní. pokud vím, za 6 let, kdy tam 100% vedou přirozené porody, neměli žádný malér. Jinak by se o tom široce vědělo, neboť páni profesoři mají na tohoto primáře pifku. My jsme přijeli bez ohlášení. Do telefonu jsem jim mohla tvrdit co chtěla. Kdyby byl problém, určitě by zareagovali hned u příjmu. Kam by pak odeslali rodičku, to je otázka pro ně. Můžete klást otázky před stránky HAMu, tam je možno se kontaktovat na porodní asistentku Ivanu Konvalinovou. Pozor, nemá internet, předává jí to kamarádka, také skvělá ženská a porodní asistentka, ale z Prahy. Ta se zabývá spíše porody doma. Mail na ni je novotnaj@volny.cz . Nebo si zavolej přímo do Vrchlabí 0438/502300. Měl by to být telefon do porodnice, pokud ne, je to k paní Konvalinové. Neboj se zavolat, byli fakt příjemní a to jsem tam volala těsně po požáru v nemocnici. Viděla jsem v televizi maminku po císaři a ona i tatínek byli unešení, že to byla nejkratší operace jak to šlo a s další péčí byli spokojeni. Já neznám zatím negativní ohlas, ale budu se po tom pídit. Zatím se mějte krásně, ty a manžel a všichni co to čtou. Štěpánka

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 05.08.02 18:56

Ahoj Jirko,
vytáhla jsem si jeden mailík, co psal můj andílek k porodu. Psal o předchozím v Třebíči a jak to prožil ve Vrchlabí. No je to chlap, snažil se tam nedávat emoce, ale zhodnotit to. Já bych se parádně rozkecala a emoce by tekly z monitorů. Když to čtu, brečím ještě teďka dojetím. Štěpánka

Dnes 8.3.2002 jsem dovezl svou manželku a naši dcerku z porodnice ve Vrchlabí a nyní srovnávám průběh dvou dějů. První porod za mé účasti před třemi a půl roky v porodnici Třebíč a nyní.Srovnat se dá skoro vše, ale toto se srovnat vůbec nedá. Velice stručně by se dalo říci „nevolnictví“ a " svoboda".
V Třebíčské prorodnici se neptají na váš názor, ale děje se to co pan primář řekne. Diskuse neexistuje, rodí se s chemickými preparáty,holení, klystýr i nástřih zcela " nutné " procedůry a samosebou se rodí v ležmo na stole. Pokud si rodička přeje partnera u porodu - je vpuštěn až když personál uzná za vhodné! Matka ( v našem případě) po porodu byla vystrčena na vozíku na chodbu kam má přístup úplně každý (na veřejnou chodbu před porodnici). Dítě je dáno matce po převozu na pokoj.
Vrchlabí - od samého začátku jsou prováděna pouze ta nejnutnější vyšetření. Partner je od začátku u všeho u čeho chce být. Nepoužívají se žádné kapačky a injekce o holení a klystýru ani nemluvě. Po vstupní prohlídce jsou rodička a partner umístěni na samostatný pokoj, kde se čeká, až porod dosáhne takového stupně, kdy se odeberou na porodní sál. Tam je přítomno pouze tolik lidí, kolik je potřeba a rodička má několik možností v jaké poloze chce rodit, včetně porodu do vody. Dítě je po porodu položeno na bříško matky a po oddělení pupeční šňůry je sice odneseno do vedlejší místnosti, ale je stále na dohled matky nebo partnera. Dítě se nekoupe a neměří délka, aby se nedělala dítěti bolest násilným natažením. Poté je rodička i s dítětem a partnerem odvedena na pokoj a okamžitě se dítě přikládá k prsu. Partner má ještě minimálně další dvě hodiny možnost sdílet radost narození potomka se svou manželkou i dítětem. V této porodnici lze být také na nadstandardním pokoji po celý čas pobytu rodičky s přítomností partnera ve dne i v noci! Pokud při příjmu udáte nějakou vyjímku, nebo prosbu co se týká stravy, je vám vyhověno a na stravu se přijde domluvit sama dietní sestra z kuchyně a skutečně udělá pro vás vše co je v jejích silách, aby jste byly spokojeni a to se dá říci o celém personálu, který zde pracuje !!!!!
Toto jsou moje postřehy a zážitky z dvou porodnic a další rozdíly jistě zenedlouho popíše sama manželka. Dále bych chtěl vzkázat všem ženám, že jim jejich úděl vůbec nezávidím a jejich statečnost obdivuji a závidím. Doporučuji " trvejte na přítomnosti vašich partnerů při porodu " ať vidí co musíte podstoupit a vytrpět, budou vás mít určitě ještě raději, než mají nyní.

Šťastný otec Josef Poul z Blízkova ( okr. Žďár nad Sázavou )

 
Johanka1
Zasloužilá kecalka 601 příspěvků 05.08.02 19:01

Ahoj Štěpánko, moc ti děkuju za vyčerpávající informace, teď už jsem si naprosto jistá, že budu rodit právě tam… a proti nebude ani manžel, protože i on chce, aby byl porod příjemný (taky pro něj) a v lidském prostředí. Je to divný, ale začala jsem se na porod těšit, i když mám ještě spoustu času, žádné obavy z bolestí apod. nemám, protože fakt věřím, že porod může být příjemná záležitost, jak píšeš - zážitek na celý život.
Ještě jednou díky za rady a měj se moc pěkně.
Johanka

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 05.08.02 19:02

Napsala jsem tu adresu blbě ! Správně je http://ham.hyperlinx.cz . Právě jsem ověřila, že to funguje.

 
stefinka
Ukecaná baba ;) 2304 příspěvků 05.08.02 23:23

Johanko,
vytáhla jsem něco pro tebe a ostatní. Bylo to na rodině, určitě se na mě Hanka nebude zlobit, že to dávám dál. Určitě to psala právě kvůli tomu. Holky, kdyby to šlo, šla bych rodit za některou z vás. Teď bych si zkusila tu velikou vanu plnou vody, na kterou jsem neměla odvahu. Kuš babo, tvoje nejstarší holky (18, 16) se pomalu těší, až z tebe časem udělají babičku. Říká mi občas něco vzadu. Jenže, já se cítím pořád mladá. Tak dost povídání, tady je hančin příběh :

Prostřednictvím těchto řádků bych se s Vámi chtěla podělit o své zkušenosti z porodnice z Horské nemocnice Krkonoše ve Vrchlabí, kde se nám 20.ledna narodil Honzík.

Na začátku těhotenství jsem se o této porodnici dozvěděla od známých. Doporučovali mi ji díky osobním zkušenostem. V té době se mi zdálo, že ze Slaného je to do Vrchlabí poměrně daleko a že podobnou nemocnici najdu v bližším okolí.

Prošla jsem si seznam na internetu, osobně jsem navštívila několik porodnic a postupně, jak bříško rostlo, jsem si vyjasňovala, jak bych si přála porodit. Mým přáním bylo porodit co nejpřirozeněji, a tomu skutečně na základě rozhovorů v porodnicích odpovídala právě nemocnice ve Vrchlabí.

Ke konci těhotenství se objevila komplikace ? miminko zůstalo hlavičkou nahoru. V té době jsem docházela na pravidelné prohlídky do Podolí. Přístup v této porodnici byl ? díky odhadované váze miminka 3,6 kg ? poměrně striktní: plánovaný císařský řez. Tento ?závěr? pro mě bylo obtížné přijmout, měla jsem silný vnitřní pocit, že lze porodit přirozeně.

V době, kdy už bylo otočení miminka málo pravděpodobné, jsem se obrátila na vrchlabskou porodnici pod vedením pana primáře Kavana. Jeho pohled na věc byl pro mě velkým ulehčením. Po vyšetření mi vysvětlil, jaké jsou v dané situaci možnosti a rizika, dostalo se mi také odpovědí na mé otázky a srozumitelného popisu jak bude vypadat další postup. Nejdůležitější však bylo, že pan primář přirozený porod vůbec nevylučoval, nicméně ani nesliboval. Vše se mělo přizpůsobit konkrétní situaci na začátku porodu. Už ?jen? to, že porod mohl začít sám od sebe, bylo pro mě důležité.

Porod se skutečně rozběhl spontánně a cesta ze Slaného do Vrchlabí mi uběhla docela rychle, ujeli jsme ji v noci za 2 hodiny. Další hodiny už pro mě byly delší, měla jsem bolesti do zad a ty mi dávaly zabrat. Když bolesti nabraly na intenzitě, začala jsem vnímat jinak svůj vnitřní svět a jinak ten okolní. V této době obzvlášť jsem si cenila vnímavého přístupu okolí, které pro mě představoval manžel, porodní asistentka a následně také lékař.

V době bolestí jsem potřebovala od ostatních co nejvíce vnímavosti. A to hlavně v situaci, kdy jsem si sama přestala věřit. Přece jen ve mně byl obyčejnský lidský strach ?z toho, co bude?, přece jen jsem byla vystrašená předchozími peripetiemi okolo císařského řezu, přece jen jsem rodila poprvé?

Po celou dobu byl u mě můj manžel, starala se o mě paní porodní asistentka Konvalinová a průběh sledoval také pan primář Kavan. Veškeré postupy byly vedeny s ohledem na můj názor a celý proces mi byl ?šitý na míru?. Moje zážitky ukazují, že ?zdravotnický? porod není jedinou a nevyhnutelnou možností, vše záleží na ochotě personálu vycházet vstříc potřebám maminek a zejména dětí. Lidé, kteří se zabývají např. kineziologií nebo regresní terapií potvrzují, že dojmy, které si odnášíme ze zážitků při narození, zcela zá:,–(ně ovlivňují náš život.

Honzík se tedy rodil přirozeně a do světa vkročil po nožičkách, nejprve tou levou? V těchto chvílích jsem neměla sama v sobě žádné rezervy a moc mi pomáhal klidný a vlídný přístup pana primáře a paní porodní asistentky a samozřejmě povzbuzování manžela. Porod byl pro mě jedinečným zážitkem, slovy to popsat nejde.

Honzík zvládal vše dobře a mohl být, jak bylo mým přáním, hned po porodu co nejvíce se mnou. Při krátké chvíli odloučení mohl ?zaskočit? tatínek. Honzíka - k naší radosti - neměřili (proč mu násilím natahovat nožičky?), jen zvážili (vážil 3,5 kg), a také nebylo třeba odsávat vodu z plic.

Po porodu placenty a pár nezbytných úkonech jsem mohla odejít ?po svých? na pokoj, kde byl se mnou manžel a Honzík. Se sezením jsem problémy neměla, protože porod proběhl bez nástřihu hráze. Toho, že v této porodnici nedělají nástřih rutinně, si moc cením. Z rozhovorů s jinými maminkami vím, že to zdaleka není v řadě porodnic běžné.

Po porodu jsem se zotavila rychle. Po celou dobu pobytu v nemocnici jsem se cítila v pohodě, moc mi pomáhalo, že Honzík i manžel byli se mnou. Také jsem byla nesmírně spokojená s přístupem dětské lékařky paní Kuželové a sestřiček. Jejich chování k maminkám i dětem je lidské, vstřícné a ve Vrchlabí dělají o moc víc než ?se jen musí?. Tak tomu bylo u mého porodu, kde se Honzíkovi, podobně jako ostatním novorozencům, dostalo skvělé péče. O našeho Honzíka se láskyplně postarala sestřička Helenka. Neměla bych zapomenout na problémy s kojením ? i ty se daly s pomocí přívětivého personálu překonat. Od té doby už je kojení pro mě i Honzíka v pohodě.

Z Vrchlabí jsme si s manželem odvezli našeho Honzíka a společný hluboký zážitek. Všem, kteří nám k němu dopomohli, děkujeme.

Hana Kimrová

Vložit nový komentář