Pokračování mého těhotenství

moje.myslenka  Vydáno: 25.10.12

Deníček jsem napsala o tom, jak mě v životě potkalo ještě něco horšího než rozchod s partnerem. Umřel mi totiž bratr. Bylo to asi to nejhorší, co se mi v životě stalo.

Odstěhovala jsem se k mamince. První dny a týdny byly hrozné. Vztek střídal pláč a neustále jsem přemýšlela, co budu dělat dál. O potratu jsem ale neuvažovala vůbec, děťátko jsem chtěla, a ač jsem si to vždycky představovala jinak, tak prostě potrat nepřipadal v úvahu. S mamkou máme úžasný vztah, věděla jsem, že mě podpoří i pomůže. Pominu teď ještě Martinovo jednání, když jsem si od něj ještě potřebovala odvést věci, skříně, stoly no spoustu těžkých věcí, které by těhotné asi nosit neměly. A on mě samozřejmě nechal to tahat samotnou, ale už mě to nepřekvapovalo. Přestali jsme spolu komunikovat, i když já jsem na něj měla pořád spoustu otázek. Vůbec jsem nevěděla, jak on si to představuje. Jestli jako to dítě chce nebo nechce, jestli se o něj chce starat, chce ho vídat. Nevěděla jsem nic. Věděla jsem ale, že je zatím zbytečné to řešit, tak jsem to vydržela a nekontaktovala ho.

Moje maminka se mě snažila rozptylovat, tak mě občas brala na kafe nebo kamkoli mezi lidi. Zprvu se mi nechtělo, ale později jsem byla ráda a pomalu jsem začínala žít nový život. Mamka bydlela ve městě, kde jsem vyrůstala, chodila na střední, takže jsem začala zase potkávat staré známé a kamarády. Těhotenství na mně ještě nebylo vidět, tak jsem nemusela nikomu nic vysvětlovat. Snažila jsem se dělat všechno pro to, abych si těhotenství užila a nemyslela na ty dva zrádce.

V hlavě jsem se snažila najít na tom něco pozitivního. Takže jsem časem byla skoro přesvědčená, že to tak mělo být, že jsem k tomu sexu a vůbec ke všemu podvědomě vlastně přistoupila proto, že jsem taky Martina už nemilovala, ale nevěděla jsem jak z toho utéci. Nebo že s maminkou mi bude přece lépe než s Martinem, ona mi pomůže s malým, kdežto Martin by ho možná ani nepochoval. Prostě jsem pomalu začala na Martina zapomínat a svět se zdál lepší. Zajímavé bylo a je, že doteď mám daleko větší zášť a vztek na Lucii než na Martina. Prostě mi přijde, že za to, že mě Martin opustil, si trošku můžu sama. I když ho to neomlouvá. Ale to, co udělala Lucie, a jak se pak chovala atd., to je pro mě daleko bolestivější. Možná to zní blbě, ale mně pořád daleko víc leží v žaludku ona než to, že mě opustil kluk, se kterým jsem byla 7 let.

Postupem času jsem poznávala spoustu nových lidí a zažila spoustu nových zážitků. Těhotenství se vyvíjelo dobře, bez problémů. Pár známých mi tu a tam dohazovalo nějaké chlapce, muže a pány, tak jsem šla občas na nějaké „rande“, což jsem si docela užívala, protože jsem o takovéto randění v pubertě přišla, díky tomu, že jsem byla pořád s Martinem. Ale jak to tak bývá, s žádným dohozeným jsme si nijak nepadli do noty. Pro mě to ale bylo velkým přínosem, protože jsem pochopila, že chlapům vůbec nevadí navazovat vztah s těhotnou. To jsem nechápala, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že nejsem úplně odepsaná, i když jsem o žádném vážném vztahu momentálně nechtěla ani slyšet.

Objevil se však jeden kluk, píši záměrně kluk, protože byl o rok starší, ale co se vyspělosti týče byl na tom hodně podobně jako Martin. Poznali jsme se těsně před Vánoci, pokecali při procházce, nakoupili dárky a zase se rozešli. Píšu o něm proto, že ještě bude mít v mém životě určitou roli, ale až trochu později. Naposledy jsme se viděli den před Štědrým dnem, kdy jsme spolu balili dárky a zjistili, že se vlastně trošku známe. On pak odjel na Vánoce k nějakým příbuzným, ani jsme se nijak nedomlouvali, že bychom se ještě viděli. Přišli Vánoce, takové vcelku normální, pamatuji si, že bylo teplo, ale to je asi jedno! :D Pomalu jsme se chystali na Silvestra. Mamka měla domluvených docela spoustu lidí, co k ní přijdou, takže jsme měli dost starostí s přípravami.

Na Silvestra ráno jsem vyspávala, vstávala jsem až kolem 11 a na telefonu jsem měla zmeškaný hovor. Volal mi brácha Michal, už někdy v 7. Volala jsem mu zpátky, co chtěl, a on že potřeboval odvézt do práce, že mu nejede auto a autobusy nejezdily. Bylo však už pozdě, takže se do práce nedostal, poprosil mě, jestli bych mu přece jen auto nepůjčila, že by se svojí přítelkyní (mimo jiné taky těhotnou asi o měsíc déle než já) jeli na nějaké nákupy. Moc se mi nechtělo, měla jsem to auto krátce, sama jsem s ním ještě moc nejezdila, ale brácha mě přemlouval, že by večer přijeli na tu oslavu, tak by mi ho hned vrátil. Bráchovi bylo 20, o jeho řidičských schopnostech jsem nebyla moc přesvědčená, ale venku bylo hezky, sníh na silnicích nebyl. Tak jsem nakonec souhlasila a jela zatím do asi 20 km vzdáleného města, kde bydlel s přítelkyní. Nikdy předtím jsem u nich nebyla, tak jsem se tam chvíli zdržela, dala kafe a popovídala si s přítelkyní. Pak, že mě brácha hodí zpátky domů, a pak vyrazí na ty nákupy.

Cestou jsme si ještě povídali. Měli jsme předtím takový ne moc vřelý vztah. On se po rozvodu našich rodičů vydal dost špatnou cestou. Poslední dobou se ale dal do kupy, vztah mu prospíval, těšil se na miminko, a tak jsme konečně zase začínali fungovat jako brácha se sestrou. Měla jsem z toho radost, i za mamku, která s ním měla spousta problémů. Vysadil mě doma, já jsem šla dělat ještě nějaké chlebíčky, zatopila ve všech kamnech, aby bylo do večera všude teplo. Venku krásně svítilo sluníčko, tak jsem šla mamce naproti do práce. Když jsme šli zpátky domů, najednou začalo poprchávat a dost mrzlo, tak jsme se doklouzali a já jsem si řekla, že radši pošlu bráchovi sms, ať jede opatrně. Chystali jsme dál, večer se blížil, bylo kolem 6., kdy měli všichni přijít.

Zrovna jsme se s mamkou strojili, do nějakých komických převleků a někdo zvonil, mamka šla otevřít. Já jsem si ještě fénovala vlasy, tak jsem moc neslyšela. Ale mamka na mě volala. Šla jsem za ní do kuchyně a vidím, jak sedí na židli a brečí a vedle ní policistka. Oznámila mi, že brácha měl autonehodu, kterou nepřežil! Srdce mi bušilo (a buší i teď), objala jsem mamku a snažila to nějak pochopit. V tu ránu se mi přehrálo celé to dopoledne. Těžko teď popisovat, co se dělo po tom, nevěděla jsem vůbec, co mám dělat. Co mám dělat s mamkou? Co se sebou? Věděla jsem ale, že za chvíli má přijít spousta lidí, což teď nepřipadalo v úvahu. Začala jsem rychle všechny obvolávat, ať nechodí. Policisté odešli s tím, že nás budou kontaktovat, až budou vědět víc.

Nastalo to nejhorší období v mém životě! Bylo mi tak hrozně líto maminky, tak moc jsem ji chtěla nějak pomoci, ale to prostě nešlo a nejde. Zemřel jí syn. Já si to samozřejmě začala hned vyčítat a vyčítám dodnes. Neměla jsem ráno tak dlouho spát, měla jsem ho odvézt do té práce a nikam by nejeli. Neměla jsem mu to auto půjčovat, když jsem věděla, že není dobrý řidič. Měla jsem jet raději s nimi a řídit. Tolik výčitek, tolik věcí mělo být ten den jinak.

Dopadly na mě nehorázné pocity beznaděje a smutku :( Samozřejmě se k nám začali sjíždět příbuzní a známí, kteří se to různě jak dozvěděli, což bylo ještě horší, protože tolik brečících lidí najednou, to se fakt nedalo! Ještě ten den jsme se šli na policii optat, co se vlastně stalo. Nevěděli jsme, jak je na tom bráchova přítelkyně. Taky mrtvá! Další šok. Pro mě další výčitka – pomohla jsme ke smrti dvou lidem a miminku! Později jsme se dozvěděli, že na ty nákupy ani nedojeli, nehoda se stala asi 20 km od nás, kde v zatáčce nepřizpůsobil rychlost povrchu vozovky (bylo to zrovna v tu chvíli, kdy začalo poprchávat a namrzlo to), dostal smyk, přetočil se do protisměru, kde jelo další auto a do toho narazil. Ty z protijedoucího auta naštěstí přežili, ale se zraněním.

Chtěla bych nějak popsat ty pocity, ale nejde to. Mamka brečela několik dní, nejedla, nepila. Bála jsem se i o ni. Neměla lehký život, a tak jsem se taky bála, aby neudělala nějakou hloupost. Bez nějakého přemyšlení jsem se samozřejmě vrhla do řešení věcí s tím spojených. Nepřipadalo v úvahu, abych mamku nechala zařizovat pohřeb, papíry atd. Vzala jsem to na svá bedra. S tátou jsem také špatně vycházela. Přes rok jsme nebyli v kontaktu. Rozvod našich probíhal dost náročně, ale to je taky tak dlouhý příběh, že se o tom možná rozepíšu v dalším deníčku. No ale mně bylo jasné, že mi nezbyde nic jiného, než se s ním vidět a mluvit s ním. Bylo toho tolik potřeba zařídit. Musela jsem na policii říci, že to auto bylo moje. Musela jsem zrušit termín svatby, brácha se měl za měsíc ženit. Musela jsem řešit bráchovy resty, zrušit pojistky, dluhy a taky ten pohřeb. Byla jsem překvapená, že to zvládám, že nebrečím, ale něco ve mně mi dávalo sílu. Věděla jsem, že nesmím ležet v posteli, věděla jsem, že musím jíst a věděla jsem, že se teď musím co nejmíň stresovat. Jsem přece těhotná!

Měla jsem se přece radovat z toho, jak mi roste bříško a místo toho jsem v bráchově bytě a vyklízím jeho osobní věci, jeho fotky, jeho oblíbený hrneček, polštářek, který má už od dětství. Na policii přebírám věci, které po něm zůstali v autě. Kde se dozvídám, že ta sms, co jsem mu posílala, přišla právě někdy v tu chvíli, kdy se stala ta bouračka. Takže další výčitka: Co když mu ode mě přišla sms, on se natahoval po mobilu, nedával pozor na cestu a…. Spory s rodinou, půlka věřících chtěla pohřeb v kostele, i když všechny ty tetičky bráchu vůbec neznali a viděli ho párkrát v životě, dělali takové scény, že nechceme velký pohřeb. Takže dohady, spory a nakonec jsem musela skoro ukradnout urnu popelem, aby se nedostala do rukou tetiček. Bylo toho spousta, co se dělo a mě to zraňovalo, bolelo. Mohla bych tu rozepsat každý den měsíce ledna. Nevím proč, ale prostě si to pořád hrozně moc pamatuji. Zasahovala do toho spousta rodinných problému z dřívější doby a spousta situací, které se odvíjeli z nějakých předešlých událostí, které bych musela popisovat, aby bylo jasné, o co jde. Proto nebudu vše vypisovat a shrnu do věty: To nejhorší, co se mi v životě stalo!

Abych to dnes nějak ukončila. Žít se muselo dál, takže časem se to pomalu zlepšovalo. Maminka se pomalu dávala do kupy. Ale už nebylo nic jako dřív. Nějaký Martin a Lucie mě začali být úplně lhostejní. Bála jsem se, jestli bude miminko po tom všem v pořádku. Naštěstí bylo, to pro mě v tu chvíli bylo důležité. Ale někdy v půli ledna jsem měla první velký ultrazvuk, ještě v prosinci jsme se na něj s mamkou těšily, že se konečně dozvíme, co čekám. Najednou však mamčina radost úplně opadla, chápala jsem to, ale bylo mi to líto. Na ten ultrazvuk se mnou šla, ale věděla jsem, jak stejně pořád myslí na toho svého synáčka. Já jsem se však dozvěděla, že čekám kluka, že je v pořádku, a tak jsem se aspoň malinko zaradovala. Toť z tohoto krutého období vše. Příště už nebude nic tak dramatického. Nechci říct, že se vše obrátilo v dobré, protože to už jen tak nepůjde. Ale minimálně se to pohnulo alespoň pro mě lepším směrem.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Gerberka
Závislačka 2998 příspěvků 25.10.12 12:21

Moje myslenka,

no tak hurá - už víme aspoň kousek pokračování :…Doufám, že příště už to „dorazíš“ a povykládáš nám to celé až do konce :D. Je to nějaké na dlouhý lokte - myslím v dobrém!! A stále - minimálně mě - napínáš, jak to dopadlo HLAVNĚ s tebou - jak malý přišel na svět, jestli bydlíš pořád u mamky, jestli sis našla přítele, zkrátka - jak se máš teď a nyní a co na to pravý otec??? :nevim:.

Každopádně vše dobré tobě i malému!!
A v příštím deníčku už to „doraž“ až do konce, ju!!! Těším se :kytka:

 
Monča S
Ukecaná baba ;) 1218 příspěvků 25.10.12 12:58

Tak honem, honem, ať víme, jak to s tebou vůbec dopadlo!! :dance:
Přeji jen to dobré tobě i miminku! :kytka:

 
Sime  25.10.12 14:00

To se mi snad zdá…Autorka deníčku popisuje tragédii v rodině, kdy jí umřel brácha s rodinou a najdu tady reakce typu „honem, honem, chceme pokračování!“…Tohle není Ordinace, proboha :|. Autorko opravdu mě mrzí co se stalo…Tvé výčitky nejsou na místě, nemohla jsi tušit co se stane, navíc, každý z nás v dospělosti zodpovídá sám za sebe, takže ten fakt, že si Tvůj bratr třeba nebyl v řízení jistý a zda tedy někam vyjede a vezme s sebou těhotnou přítelkyni, měl zvážit jen on sám :|.

 
Lucia81
Závislačka 4594 příspěvků 25.10.12 15:20

@moje.myslenka at se stane nebo stalo cokoliv, tak nejsme zodpovedni za rozhodnuti a zivoty druhych…moc me mrzi, co se stalo a sama si nedovedu predstavit jak moc tezky to muselo byt a asi stale je…tak se drz, urcite si moc silna, kdyz si to vsechno zvladla a zvladas…drazim palce, at uz je tvuj zivot jen lepsi…

 
Althya
Ukecaná baba ;) 1748 příspěvků 1 inzerát 25.10.12 17:52

Teda, zivot se s Tebou nemazli :? Dost zle bylo uz to s Tvym pritelem a Lucii, urcite se ale za smrt brachy neobvinuj, tyto tragedie se bohuzel stavaji a auto ridil on, ne Ty. Snad uz bude lepe, taky jsem zvedava na pokracovani

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 25.10.12 21:36

Teda pod takoví deníček psát rychle rychle už to doraž 8o. Proboha nevim jestli věřim vlastnim očim. To je naprosto šílené :nevim:

Autorko přesně tohle znám. U nás se stala podobná tragédie na štědrý den.Je to něco co bude celej život bolet a nic tu bolest nezmírní jen se ty rohy otupí..
Moc mě to mrzí. Nemá smysl si nic vyčítat. Taky mám z asvoje poslední roky spoustu výčitek, ale věřim i v osud. Doufám že to ostatní dopadlo dobře :srdce:

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 26.10.12 00:14

Deníček jsem přečetla jedním dechem, první dva komentáře mě dorazili.

Přeju hodně štěstí, zdraví, doufám, že už to bylo to poslední, co tě potkalo zlého a pak už následovali jen hezké, obyčejné věci :hug:

 
Gerberka
Závislačka 2998 příspěvků 26.10.12 07:33

Já se na Ordinaci nedívám, čtu e-mimino :mrgreen:

Pisatelce přeji vše dobré

 
Werka89
Nováček 8 příspěvků 26.10.12 09:52

Je mi moc líto, co se stalo! Určitě to pro Tebe a pro maminku muselo být strašně těžké. NIC z toho si ale nevyčítej - nemůžeš za to! Brácha byl dospělý, měl ŘP a zodpovídal v tu chvíli sám za sebe a také za svou přítelkyni. Tvá chyba to rozhodně nebyla, i přesto, že jsi byla tak hodná a půjčila mu v dobré víře své auto. Vím, že to moc bolí, ale věř, že čas rány zahojí (alespoň z velké části) a jistě Ti v hojení ran pomůže i Tvé miminko.
Přeji Tobě, Tvé mamince a Tvému miminku do budoucna jen to nejlepší, hlavně zdraví, konečně klid a pohodu a ať jste všichni společně už jen šťastní :srdce:!!!

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele