Pokračování story našich dvojčátek

KEIKO  Vydáno: 24.08.04

Možná máte ještě v čerstvé paměti můj popis těhotenství a porodu ? a tady je pokračování?..

Protože byla naše dvojčátka ? Zuzanka a Klárka narozena (2.6.04) předčasně ve 32+4tt těhotenství, strávili jsme nekonečně dlouhý a velmi náročný měsíc v nemocnici.
Prožít takové hrůzy skutečně nepřeji ani tomu nejhoršímu nepříteli??.

Protože měly holčičky nízkou porodní hmotnost (1930 a 1960g) byly ihned po porodu převezeny na dětskou kliniku na JIP a umístěny do inkubátorů. Byly v dobrém stavu, dýchaly si sami a dobře se adaptovaly. ? Večer jsem se tam za nimi mohla jít podívat.- Holky vypadaly opravdu krásně a byly tam ze všech dětí největší. Okolo byli samí i 600g drobečkové. Bylo to tam samý monitor a neustále něco houkalo?.
Já byla 4.den po porodu propuštěna domů, protože na klinice pro mě nebylo volné místo na odd. matek.
Víkend jsem tedy byla doma a za holkama jsme se jezdili dívat a vozila jsem jim alespoň pracně odstříkané mléko ? dostávaly ho soničkou přímo do žaludku, na přiložení by ještě neměly sílu.
Přestože jsou holky jednovaječný (tudíž stejný) nebyl problém je rozeznat, protože bohužel při porodu došlo k tzv. feto-fetální transfuzi, ke které bohužel někdy u jednovaječných dvojčat dochází i v průběhu těhotenství ? plod ?B? ubral trochu krve přes společnou placentu plodu ?A?, tudíž ?Áčko? byla bledulka chudokrevná a ?Béčko? červená překrvená holčička. ? Prý se to časem srovná.
A protože na tom byly holčičky dobře, nepotřebovaly intenzívní péči, byly přeloženy na intermediární odd. Když jsme se tam byli o víkendu podívat, Klárka už byla se žloutenkou na světýlku ? s tím jsme samozřejmě počítali ? JENOMŽE měla opakované apnoické pauzy ( přestávala dýchat) ? na:,–(ili jí Syntophylin na podporu, ale bylo hrozné neustále slyšet ten alarm hlásící nedostatek kyslíku v krvi. Zuzanku jsme zkoušeli poprvé přiložit ? a málem jsem ji utopila ? nedokázala ještě skloubit dýchání a polykání a taky u toho přestávala dýchat ? museli jí dát trochu kyslíku, ale stejně pořád nevypadala dobře! Odjížděli jsme se smíšenými pocity a bylo nám ze všeho nanic ? a to jsme ještě netušili, co nás všechno čeká??.
Po víkendu se uvolnilo místo na odd. matek a já byla konečně přijata a mohla být s holkama. Ihned jsme je šli po probdělé noci zkontrolovat, zda se vše upravilo ALE jaké bylo naše zděšení, když byl Zuzančin inkubátor prázdný?.to nedokážu slovy popsat!
Lékařem nám bylo sděleno, že se její stav v průběhu noci rapidně zhoršil a musela být přeložena zpět na JIP. Klárka se stále ?svítila?, stav se upravil a my spěchali za Zuzankou. Ošetřující lékařka na JIP nám nejprve nabídla židli ? to už jsem tušila, že to není vůbec dobré?.
Zuzančin stav se natolik zhoršil, že musela být napojena na ventilátor, protože zapomínala sama dýchat?..Noční služba prý předávala otřesné hlášení a lékaři se o ni opravdu báli?.Pohled na ni mi opravdu trhal srdce, taťka se z toho málem nervově zhroutil?.Měla zavedeny do každé končetiny 2 infuze s antibiotiky, výživou,atd.,přes pusinku byla zaintubovaná a ještě k tomu zacévkovaná ? no prostě samá hadička ? fakt otřesný pohled. Lékařka slíbila, že udělají všechno, ale nemůže nic slíbit ? stav se může zlepšit a pak náhle zase zhoršit?..
Taťka musel odjet a já brečela jak želva, jak se o ni bála ? i teď mám slzy v očích, jen si na to vzpomenu. A protože jsem pracovala několik let na novorozeneckém odd., trochu do všeho vidím, a o to bylo vše horší?..
Všemi možnými odběry zjistili, že nejen naše holčičky, ale většina dětí na intermediárním odd., chytla tzv. nozokomiální (nemocniční) infekci. Cíleně byla všem nasazena antibiotika. Úplně stejně na tom všem byla i dvojčata (kluci) narozená ve stejný den a jejich maminka byla moje kamarádka. Jeden její hošíček na tom byl stejně špatně jako Zuzanka ? leželi spolu na JIP na izolaci vedle sebe ? to byla místnost hrůzy, to vám můžu říct. Chodili jsme tam vždy s hrůzou, co nás zase čeká??.
Další den zkoušeli Zuzanku odpojit z ventilátoru - a po několikáté se to povedlo ? začala dýchat sama! Ale byla stále po porodu hodně chudokrevná, tak aby toho všeho nebylo málo, musela dostat transfuzi! Její stav se pak začal pomalu zlepšovat, ale já stále brečela a prosila Pána Boha, aby na ni dohlédnul a ona se uzdravila?..
Jednou, když jsem jí nesla odstříkané mléko, potkala jsem se tam s kamarádkou ? stáli tam s tatínkem a malým synem u nemocného dvojčátka a mě bylo víc než jasné, že se s ním přišli rozloučit?..lékaři ho kvůli těžkému krvácení do mozku (následkem získané infekce) odpojovali z vibračního ventilátoru ? když jsem tam vlezla, tak se mi z toho udělalo tak zle, že jsem utekla a pak s kamarádkou proplakala několik hodin?.Zuzanka pak v té prokleté místnosti zůstala ještě několik dní sama.
Na odd. matek jsem byla i s maminkami od větších hospitalizovaných dětí a sdílela s nimi i jejich osudy. Byly tam děti po autohaváriích, postižené a po různých těžkých úrazech ? bez slziček se tam neobešel ani jeden den. ? A pak mějte nějaké mléko ? pomalu jsem o něj přicházela?.
Obě naše holčičky byly pak ještě každá 2krát pod světýlkem, kvůli žloutence a dostávaly několikatery antibiotika 14dní do žíly.
Klárku brzo přeložili na nedonošence, obě však musely být stále v inkubátoru. Klesly až na váhu 1700g a v inkubátorech zůstaly až do 2000g. ? Sestra tam přišla každé 3 hodiny, nahrnula do nich sondou mlíko a bylo?poprvé mě bylo holek fakt líto, když jim toho třeba polovina vytekla zpět nosem. A já to pracně třeba i 2 hodiny odstříkavala! Časem si na sondu zvykly.- už potřebovaly jen jíst, spát a růst!
Zhruba po 20 dnech jsem je dostala obě na rooming a začaly jsme pomalu přikládat ke kojení.
To už mi bylo líp a začala jsem opět myslet pozitivně! Pomalu jsme se plně rozkojily, dobraly antibiotika a holky absolvovaly asi milion vyšetření ? všechna dopadla naštěstí dobře.
Taťka za námi dojížděl, někdy i 2krát denně (20km), koupal a nosil samé dobrůtky.
Když byl holkám přesně 1 měsíc, byly jsme propuštěni domů.Dnes jim jsou 2,5 měsíce, stále plně kojíme, váží už 3600 a 4100g a vypadají moooc spokojeně a zdravě! Ťuk, ťuk, ťuk!!!
Jsme stále sledováni v několika poradnách, lítáme často po doktorech, ale hlavně, že jsou naše zlatíčka v pořádku!!!

Věřte, že z tohoto traumatického zážitku mám stále noční můry, kterých se asi do smrti nezbavím!

Tímto bych rozhodně velmi nerada odradila nové ?dvojtěhulky? a chtěla jim říct, že všechno nakonec dobře dopadlo a já si teď mohu užívat toho nejlepšího, co mě v životě mohlo potkat ? našich nejkrásnějších a nejúžasnějších holčiček na světě!:)

Přeji všem maminkám, aby svá miminka donosily v bříšku co nejdéle a hlavně, aby byli všichni zdraví! To je přeci jen ta nejdůležitější a nejcennější věc na světě!

KEIKO

Fotečky našich holčiček naleznete na několika stranách v galerii letních miminek 2004.
Popis celého mého těhotenství a porodu na e-miminkovských stránkách.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Anonymní  25.08.04 02:45

Keiko,
to je opravdu příšerný. Sama mám nedonošené mimi - narozené vlastně stejně jako ty tvoje (32 +5), ale bylo jen jedno, takže o trochu větší porodní váha (2079). Tom od začátku dýchal sám, neměl žádné zdravotní problémy. Po třech dnech jsem ho mohla začít přikládat a celou dobu pobytu (necelé 4 týdny) jsme se věnovali „rekreačnímu kojení“ - Tom také neuměl skloubit dýchání, sání a polykání, takže nebyl schopen se sám napít. Nicméně si myslím, že jsi prošla spoustou stresů, tkeré byly zbytečné. Když pominu věci jako onu nákazu, kterou tvoje děti chytly v nemocnici (!!!), tak třeba náš TOm měl na krmení takový přístrojek, který mu ze začátku mlíčko pouštěl do žaludku určitou rychlostí (napřed tuším 1ml za minutu) právě aby se nezakuckával a aby opravdu tu svojí dávku dostal. Přikládala jsem od toho třetího dne - jednak to podporovalo tvorbu mlíka, za druhé se prcek učil pít a za třetí to pro nás byla možnost být spolu. Obvykle po kojení dostal mlíčko sondou, a to jsem ho ještě stále chovala na těle - sestřičky doporučovaly, aby si zvyknul na rovnici jídlo = máma.
Antibiotka měl první asi tři dny, pak přišly negativní výsledky různých testů a atb mu vy:,–(ili, za den nebo dva zrušili i kapačku. Cévkovaný nikdy nebyl - v době kdy bylo třeba hlídat příjem a výdej tekutin, tak sestřičky vážily plínky.
Sestřičky hodně podporovaly, aby maminky byly s dětmi co nejvíc. Když jsem si zoufala, že není nic, jak bych mohla prckovi pomoci, dostalo se mi odpovědi „buďte s ním, chovejte ho, potřebuje vás“…
Ne že by náš pobyt na JIPce byl nějakou růžovou zahradou, ael přeci jen si myslím, že jsme se setkali s mnohem lidštějším přístupem.
Tomovi je dneska přesně deset měsíců. Má necelých deset kilo, všude vleze, obchází nábytek a celkově je to takové statné mimino.
Akorát si momentálně pořídil zánět oušek, takže má ATB, a je hrozně chovací… je zajímavý, že teď odpoledne se najednou chtěl chovat stejně jako když byl maličké miminko - chtěl mi ležet natažený na břiše - akorát že při své velikosti se ke mě už nějak nemůže vejít :-))) nevím, proč si na tuhle polohu vzpoměl teď - už jsem ho tak nechovala několik měsíců…
 sally

 
Zdenik1
Ukecaná baba ;) 1652 příspěvků 25.08.04 08:47

Keiko,
je to úžasný jaký jste bojovnice!!! holky se určitě ve světě neztratí, když si ho takhle vybojovaly..čte se opravdu těžko jaké komplikace jste si prožily a jaké prožívají i některé ostatní rodiny dnes a denně…vždycky po tomhle moc a moc děkuju za to, že já si mohla prožít ničím nerušené těhotenství a holky jsou ťuk ťuk zdravé jako řípy…moc obdivuju tu vaši sílu, to všechno přestát..ale ono to jinak nejde že? no nic vlhnou mi oči a slziček už jste si užili dost a dost..tak ať máte všichni společně slzy už jen od smíchu!!!
hodně zdraví

Zdeník a Martinka a Jaňulka

 
hromix
Ukecaná baba ;) 2185 příspěvků 25.08.04 09:50

Keiko - opravdu mas muj obdiv a o to vice gratuluji jeste jednou, ze nakonec vse dobre dopadlo a mate krasne a zdrave holcicky! Tak jen tak dal a uz chceme o vas slychavat jen same dobre zpravicky, jo? :-))

Hromix a Beruska

 
dandis
Ukecaná baba ;) 1083 příspěvků 25.08.04 13:53

Keiko,

úplně vím jak Ti bylo když jsi viděla Zuzanku napojenou na ty hadičky na JIPce. Já jsem si prožila to samé když byla Valerka po operaci. Našev malá byla ještě celá zabalená až po hlavičku v duchýnce protože jí byla zima. Bylo to strašné jak se chvěla než se ji podařilo zahřát.
Prožila sis opravdu svoje, ale teď už to bude jenom lepší a můžeš se radovat z těch Tvých štěstíček. Máš to o to lepší než já, protože víš že berušky máš zdravé. To mně nikdo nedokáže říct, jestli naše Valuška bude v pořádku. Takže já ten obrovský strach prožívám každý den. A jsem jak na horské dráze, jednou jsem v pohodě a s malou si děsně užívám a podruhé se mi chce plakat jak se o ni bojím. No a už zase brečím.
Rychle, rychle musím myslet pozitivně, že u nás taky všechno dobře dopadne.

Takže přeji všem, všem mimískům a maminkám taky jen zdravíčko, protože ostatní věci jsou dá se říct nepodstatné.

Dana

 
Petronella
Kecalka 108 příspěvků 25.08.04 20:38

Ahojky kočko,
moooooooc tě po dlouhé době zdravím! S hrůzou v očích jsem si přečetla tvůj příběh. Jsem hrozně moc ráda, že jsou obě holčinky v pořádku a že se Vám daří.
My jsme byli na JIPce taky, ale jen 10 dní a pak i na intermediálu. Celou 14ti denní hospitalizaci jsem probrečela, hrozně moc jsem chtěla domů,protože tešně před porodem jsem pobyla v nemocnici skoro měsíc, takže už mi to tam lezlo na mozek. Teď mě čeká další těžká zkouška. Manžel začne chodit do školy a bude od pondělí do pátku nonstop pryč a uvidím ho jen o víkendech a to bude trvat půl roku. Bohužel zbytek rodiny mi moc nepomáhá, takže budu na prcky sama. Dost se toho bojím, jsem hrozně uvědomělá a už dopředu mám ze všeho strach.

Moc ode mě kočindy pozdravuj, opatrujte se!

Pa Petronella + Fandík a Peťula (3měsíce)

 
Anonymní  26.08.04 21:37

Ahoj,
já jen „nakukuji“ na tyto stránky, ale Tvůj příspěvek mi nedal a napíši i náš příběh.

Dcera se mi v roce 1998 narodila předčasně (34+0) a bylo to po velmi strastiplném těhotenství.Pokud jsme si mysleli, že tím to končí, byli jsme velmi rychle vyvedeni z omylu.Porod byl ukončen sekcí (po ruptuře placenty) a já se po prvním probuzení z narkozy dozvěděla, že naše holčička nedýchá sama, a tak musí být napojena na ventilátor.Celý týden byl jedna velká noční můra, Eliška byla na JIPce napojena na všechny možné přístroje.Její míry při porodu nebyly špatné (2,35 kg a 47 cm), bohužel zdravotní stav byl přímo katastrofální. Během několika dnů, kdy přišly konečně všechny výsledky rozborů, se zjistilo, že naše malá má kand.sepsi , a tak byla nasazena konečně ta pravá antibiotika.Bohužel ze začátku vůbec netrávila jídlo, které ji bylo také dáváno sondou do žaludku, takže uvažovali také ještě o jiné diagnóze.Za ní mě přijali 10. den po narození a celkem jsem byly v nemocnici měsíc.Nakonec začla krásně pít a já se rozkojila (vydržely jsme to 7 měsíců).Elinka byla od narození hodně velký bojovník a z této nemoci dostala. Bohužel za 6 týdnů jsme byly v nemocnici znovu, (již to nebylo nedonošenecké odd.) a diagnóza tentokrát po mnoha vyšetřeních zněla - zánět kyčelního kloubu.Tak jsme si poležely spolu v nemocnici další měsíc.

Dnes již jen velmi děkuji, že jsme se dostaly do rukou lékařů v porodnici a nemocnici dětského oddělení v Krči.Prožívali jsme , my všichni, hrozné útrapy. Někdy jsem byla na pokraji sil. Bolelo mě všechno. Od jizvy počínaje, přes záda a krční páteř pokračujíc a nervy konče.Totálně jsem se sesypala a hodně jsem toho nabrečela, nemohla jsem stále pochopit, proč to potkalo zrovna nás.

Dnes (resp. loni v září) jsem s dcerou zažila další ošklivou nemoc (Henoch-Schenleinovu purpuru), a tak jsem byla vytržena ze zdánlivé klidu napotřetí.Je pravdou , že každou další nemoc zvládám o něco lépe, ale pořád je to zpočátku stejná hrůza.
Máme doma ještě 2 1/2 chlapečka a ten je naštěstí zdravý jako řípa, takže si říkám, že trošku štěstíčka přece jen máme.

Rozhodně nechci maminky odrazovat, jen se mi zase trošinku ulevilo, když jsem mohla o tom napsat. Pocity stejně už nikdy tak nevystihnu, ale dušinka bude mít na chvilku klid. Ne nedonošeneckém oddělení jsem poznala jednu skvělou maminku, která se stala mojí nejlepší kamarádkou, a tak mohu s klidem říct, že vše špatné je pro něco dobré.

Zdraví Petra

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele