Poporodní deprese, aneb to, o čem nerady mluvíme

Evewolf  Vydáno: 14.09.06

Matýsek byl miminko chtěné, plánované a velmi očekávané.
Moje těhotenství nebylo bez problémů, ale ani nebylo nějak výrazně problémové. Alespoň z mého pohledu - měla jsem vysoký tlak. Od začátku jsem tedy byla na neschopence a užívala si práce z domova, plánování, nakupování věciček …
V 37 tt mi moje lékařka sdělila, že vzhledem k velikosti miminka a vzhledem ke stoupajícímu tlaku přistoupím na konci 38 tt na vyvolání porodu. Souhlasila jsem - moje představa byla, že mi porod bez problémů vyvolají, já ještě ten samý den odrodím a za pár dní půjdu domů. „Jít domů" … všechny to vidíme stejně - vidíme sebe, šťastné a spokojené, v náručích něžný, voňavý, krásný uzlíček, pyšný otec … idylka.
Realita byla jiná.

Ve středu jsem nastoupila do nemocnice, udělaly se vstupní vyšetření s tím, že vyvolávat začneme ve čtvrtek ráno.
I tak se stalo. Bolest při zavádění Prostinu nebudu popisovat, byla strašlivá. V té době už jsem měla skutečně obrovské břicho (i doktoři se divili) a tak lezení na nemocniční vysoké postele byl horor. Nicméně, ještě jsem byla relativně spokojená, s tlustou knihou v ruce …
Třetí den už to tak radostné nebylo. Moje porodní cesty prostě nebyly připravené, miminko ven nechtělo, nebyl ještě čas. Ale vlak už byl rozjetý. Prostin jsem dostala celkem šestkrát. „Normální" ženě prý stačí dva.
A tak se třetí den vyvolávání rozhodli pro císařský řez. Ulevilo se mi - konečně jsem měla vidinu toho, že to bolestivé vyvolávání skončí - přeci jen, už tři dni jsem měla porodní bolesti, které byly naprosto zbytečné, protože děložní hrdlo setrvávalo zavřené.
Ráno v osm jsem nastoupila na císaře a v devět byl Matýsek na světě. Císař pro mě byl otřesná zkušenost - nikdy jsem nebyla operovaná. V podstatě se podle mého ani nejedná o porod, ale prostě o operaci. Matýska jsem neporodila - byl mi vyoperován.

Pooperační stavy asi některé znáte - bolest, infůze, cévka, dren, neschopnost se pohybovat, pořádně se nadechnout. Problém bylo se jen zvednout z postele. Poprvé jsem ve sprše málem omdlela.
Matýska jsem u sebe neměla, prý až budu samostatná.
První dva dny byly z hlediska deprese zdánlivě v pohodě, ještě jsem netušila, že už mě drží ve svých spárech a že zdánlivý klid je jen klidem před bouří.

Třetí den to přišlo.
Od začátku jsem měla kvůli nepohyblivosti problémy s kojením, popraskaly mi bradavky, bolest jak blázen.
Když mi ten třetí den Matyáše přinesli na pokoj, se zděšením jsem zjistila, že ke svému synovi nic necítím. Bylo to strašlivé! A strašně to bolelo.
Mám dojem, že to byl spouštěcí moment celé deprese …
Když přišel manžel s mojí mamkou, už mě našli v slzách. A tak to bylo až do soboty kdy mě pouštěli domů.
Celkem jsem v nemocnici strávila jedenáct strašlivých dní, nad vodou mě držela pouze představa, že doma to bude lepší.

Nebylo.
Mé pocity byly strašlivé. Nebo strašlivě iracionální?
Kdyby tehdy někdo přišel, že si mé dítě vezme, bez váhání bych mu ho dala. Matýsek byl pro mě narušitelem, ničitelem mého šťastného života. Ačkoliv byl (a je) skutečně hodňoučký, cokoliv co udělal, jakýkoliv jeho pláč jsem brala jako útok. Nevěděla jsem co s ním mám dělat. Několikrát jsem s ním zatřepala, či na něj křičela že ho nechci, že ho nemám ráda…
Nejhorší na tom všem bylo, že moje hlava věděla, že to je všechno špatně, že ten stav v jakém se nacházím není normální a není mi vlastní.
Jenže s tím nešlo prostě naprosto nic dělat. Dělo se to ve mě a přesto mimo mě.
Měla jsem spoustu rad od jiných maminek, všechny do jedné mi říkaly, že se jedná o stav přechodný - týden, dva týdny, měsíc … ale jednou to přejde.
Když je ale člověk na dně, těžko se tomu věří.
Bála jsem se, že Matýskovi ublížím. Sice se mnou byl prvních čtrnáct dní manžel, pomáhal jak mohl, staral se o Matýska, ale ten pak šel do práce …
Domluvila jsem si návštěvu u psycholožky, jediné na našem malém městě … sice mi nepomohla, ale nechala mě abych se vypovídala. Jediné co mi uměla říct bylo, že to skutečně přejde …

A pak se to pomalu začalo lepšit. Cítila jsem se jako topící člověk když se blíží k hladině - věděla jsem, že za chvíli už se budu moct nadechnout a že to bude nádherné. A ten okamžik se stále blížil.
Začala jsem rozeznávat hladový pláč a unavený pláč i pláč „jen tak". Kojit jsem začala s kloboučky, bradavky se zahojily… Dospala jsem noční deficit, naučili jsme se přebalovat a do toho dělat 100 dalších věcí. Prostě - stávala jsem se matkou.
Jak jsem kdesi slyšela - matkou se nestáváme v okamžiku porození potomka - matkou se teprve musíme naučit být. A patří k tomu hodně slz, hodně bolesti, ale i hodně radostí a smíchu.
Přesně nevím kdy jsem si poprvé uvědomila, že svého syna miluju. Ale bylo to, jako když po dlouhé tmě vysvitne sluníčko. Pocítila jsem „TO", pocítila jsem „mateřskou lásku".
Tu mateřskou lásku, kdy své dítě držíte v náručí a pláčete štěstím a vděčností za to, že jej smíte mít. Je to láska v té chvíli naprosto bezvýhradná a absolutní.

Sice to chvíli trvalo, ale stálo to za to.
Můj syn je zlatíčko a já se hluboce se stydím za to, že jsem mu mohla kdy říct, že jej nemám ráda a že ho nechci. Ale myslím, že mi to už odpustil.
Je nádherný, báječný, hodný, … prostě můj.
Nebojte a nestyďte se mluvit o své depresi, s manželem, maminkou, kamarádkami …! Důležité je ty pocity ze sebe dostat! Vypovídat se!
Není to nic, za co bychom se měly stydět. Naše doba sebou přináší spoustu úskalí a toto je jedno z nich. Bohužel k mateřství patří a na nás je se s tím vypořádat co nejlépe!

Naše děti za to stojí …

Evewolf

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Evewolf
Ukecaná baba ;) 1983 příspěvků 14.09.06 13:19

Všem se omlouvám za úpravu článku, ale v NÁHLEDU se zobrazoval dobře!
Správný název článku je také jiný a to:

Poporodní deprese, aneb to, o čem nerady mluvíme.

Eve

 
Missorka  14.09.06 13:28

Eve,  

moje chyba omlouvám se, asi to bylo v uvozovkách nebo tam byla nějaká úprava písma, nevím.  

V náhledu jsem to měla taky dobře.  

Opravila jsem to.  

Peta

 
Evewolf
Ukecaná baba ;) 1983 příspěvků 14.09.06 13:33

Peto, no jo, byly tam uvozovky :-) moje chyba. Propriste budu vedet.
Diky moc :-)
 Eve

 
ro
Ukecaná baba ;) 2159 příspěvků 14.09.06 13:53

Evewolf
až mě děsí, jak blizoučko jsi byla laktační psychoze. Zaplať pámbů, že to bylo jen to babyblues - neboli poporodní depka, z které ses dokázala vylízat svépomocí a za vydatného příspění vzorného Matýska. Kdyby ještě ten přidal něco z miminčích protimaminkovských zbraní, lítala bys v tom dobrýho půl roku ne-li hůře.
Jsem moc ráda, žes to sepsala, chválím tě tak jako jsem pochválila diskuzi, kterou jsi rozjela. Opravdu je nutné o tom mluvit včas, nahlas a veřejně - rozhodně to netajit před těhulkama. V tomto případě rozhodně platí, že poučená matka je silnější matka. Tím, že cítí, že její pocity jsou iracionální a nezakládají se na skutečnosti, tím dokáže hlídat své jednání a má velkou šanci nepropadnout na psychické dno. A když navíc ví, že není jediná divná a s nemateřskými pocity, že se to stává a zdaleka ne výjimečně, tak i to pomáhá sebrat poslední zbytky duševních sil a začít se plazit vzhůru k mateřské slasti.
Eve, myslím, že tyto články o prožitcích po porodu a v šestinedělí hodně těhulek připraví na to, že asi nemusí být vše s příchodem toho voňavého uzlíčku vždy zcela nádherné, že blbou souhrou okamžiků a momentálního rozpoložení může klidně z krásného miminka vzniknout pocitově malý terorista, a to ještě bez vlastního přičinění. Zkrátka hormony jsou svině.
Tak zaplaťpámbů, že jsi už OK, budu se těšit na další vaše zážitky, teď už jen ty růžové - pardon - bleděmodré :-)))))
ahoj
 Romana

 
monas
Zasloužilá kecalka 907 příspěvků 14.09.06 14:07

Evewol, jako bych četla svůj příběh. Také jsem nakonec skončila na císaři, měla jsem pak strašné problémy a bolesti, kojit jsem nemohla, chodit jsem nemohla, no myslela jsem, že se z toho nikdy nevyhrabu!!! Jediný rozdíl byl v tom, že když jsem se druhý den dobelhala pro prvorozeného syna a nesla si ho konečně sama v náruči a hleděla na něj, tak jsem pro slzy neviděla, jak jsem byla šťastná a radostí brečela. Domů nás pouštěli asi po devíti dnech a bylo to hodně náročné období. Manžel se mnou zůstal prvních 14 dní doma a oba jsme z toho byli někdy naprosto zoufalí! Malej byl ubrečenej, nespavej, hladovej (měli jsme taky děsný problémy s kojením a mýma bradavkama - bez kloboučků bych to nezvládla) a dával nám totálně „na frak“! Párkrát jsme seděli a říkali si - co budem proboha dělat? co s ním? kam ho dáme? komu ho dáme? A hned jsme si odpovídali - nikomu ho nedáme, je náš, je milovanej, toužebně očekávanej a doslova vymodlenej, musíme to prostě nějak zvládnout!!!!  Po pravdě - parkrát jsme byli tak na dně, že nás blikly v hlavě myšlenky - že ten náš život stojí „za prd“ a radši to skončíme. Bylo to všechno díky příchodu Lukáška na svět, ale na druhou stranu nás zase jen on držel u toho, abychom se z toho nezbláznili a abychom to všechno vydrželi a překonali!!!! Teď už je mu 3,5 let a má už i devíti měsíčního brášku Tomíška! Luky je stále divoch a stále nám dává zabrat, ale jsem nesmírně ráda, že je oba dva mám(e) a strašně je miluju. A myslím, že i díky tomu, že jsem po Lukyho narození dostala „takovou školu“ a „výcvik“, tak příchod Tomíka jsem už zvládla relativně v pohodě.  

Fakt ti moc rozumím a přeju ti, aby vám už bylo vždy jen dobře a spokojeně jste si žili a na to těžké v začátcích zapomněli a vzpomínali jen na to hezké.
Ahoj
Monča a kluci od Šulánka a Veroniky

 
makysek
Zasloužilá kecalka 942 příspěvků 14.09.06 14:15

Eve spousta z nás to prožila, ale málokdo by to uměl tak napsat. Tak ať vám Matýsek dělá jen a jen radost.

Makýš a Tygříci

 
HanaZana
Závislačka 2793 příspěvků 14.09.06 16:17

Eve,prošla sis tak trochu peklem,ale důležité je,že ses z toho pekla dostala nahoru,byť ti psycholožka nepomohla(což nechápu,od čeho tedy jsou psychologové????).
Znám maminku,která si prošla přímo laktační psychózou a byl to prý horor.Nebavila sem se o tom s ní,ani nevím,zda si na všechno pamatuje,ale byla totálně mimo,ve stavu,kdy by mohla ublížit i svému dítěti a proto musela být několik týdnů hospitalizována na psychiatrii.naš­těstí se zotavila a teď je v pořádku.
Hormony si s námi zkrátka někdy dělají,co chtějí:o (.

Přeju už jen příjemné zážitky s „Vlčátkem“.

Hanka

 
Marcela_F
Zasloužilá kecalka 710 příspěvků 14.09.06 16:33

Evo,

moc pekne napsano. I ja prozivala to same. Syn se narodil cisarem, planovanym. Taky jsem k nemu nic necitila. Nemocnice pro me byla desnym utrpenim. Tajne jsem doufala, ze se to doma zlepsi. Ale bohuzel, bylo to jeste horsi. Mela jsem taky chvilky, kdy jsem Danielkovi rikala, ze ho vyhodim z okna. Dnes se za to stydim, ale tehdy jsem se nedokazala ovladnout. Kdyz mi moje mamca prubehem tehotenstvi rikala, ze sestinedeli muzu probrecet, ze k miminku si treba budu hledat cestu, byla jsem blahova a myslela, ze me se to netyka, ze takovy veci se mi stat nemuzou. A staly. 6 tydnu jsem to nebyla ja, byla jsem jak v tranzu . Nebyt pomoci manzela a moji mamy, nevim asi bych to nezvladla.
Kdyz jsem svoje pocity vypravela kamaradkam, tak se na me divaly jako na blazna, pry nic takoveho nezazily. Stastne to zeny.
Ted cekam druhe mimusko a tajne doufam, ze uz je to bude  jiny. Dostalo se mi ujisteni, ze uz to tak zly nebude a taky uz vim, do ceho jdu a co muzu cekat.
Jo a dnes svyho syna  Danielka miluju nade vsechno na svete, ale to je prece samozrejmy. : ))))))

Marcela, Danula a mimi z podzimniho ocekavani '04

 
sophie1
Kecalka 117 příspěvků 14.09.06 17:06

Moc pekne napsany.
me taky nebylo zrovna nejlip,brecet jsem zacala uz druhy den po porodu a probrecela jsem asi 3 tydny.
Pa pa
Sophie a Daniel 10 mesicu

 
RADULKA
Zasloužilá kecalka 860 příspěvků 14.09.06 21:39

Ewevolf, tak jsem to vsechno citila i ja, po cisari nemoznost pohybu, rvouci mimi a celkovy nezvyk, ze uz JSEM matkou - mas pravdu, ze matkou se ucime byt, neni to jako lusknuti prstem…
Preju ti, aby se mrcha depka jiz nevracela a chlapecka mas krasneho!

R.

 
Bootgirl
Kecalka 257 příspěvků 14.09.06 21:53

Ahojky..
Moc diky za clanek, ktery jsi napsala…myslim,ze je dobre vedet, co muze mamcu po porodu potkat..Taky si obcas rikam, co hormony natropi.....O tom, ze vytvorit si vztah s miminkem po cisari byva vetsinou o dost tezsi,  nez kdyz ti miminko z briska polozi rovnou  do naruce,kde uz"navzdy" zustane. Cetla jsem o tom ruzne studie, kde treba matky po porodu mely malovat obrazek sve rodiny..a matky, ktere rodily cisarem casto namalovaly sebe, manzela jako cosi oskliveho..a dite kolikrat uplne zapomnely primalovat. Ja rodila taky cisarem..2krat..Po 4 letem cekani na mimi se to konecne povedlo a ze me stala rozneznena tehulka..Porodila jsem ve 38tt cisarem , nejprve 9 hodin porodnich bolesti, nasledne cisar v epiduralu, ktery mi navic nezabral uplne..takze jsem se pri operaci bolesti temer zhroutila…Ukazali mi chlapecka , sestricka mi ho prinesla pred oblicej, videla jsem ho diky opiatum hrozne rozmazane…prisla tedy ke me a oprela mi jeho celicko o to moje a ja se v tu chvili silene rozbrecela..Mela jsem strasnou touhu si ho pochovat..vzit ho do naruce a odejit s nim domu..Ale skoncila jsem na JIP jako vsichni po cisari a o chlapeckovi az do druheho dne odpoledne nezaslechla ani zpravu…Vim jen, ze jsem porad premitala, jestli vubec zije, ze mi ho nenesou a pri kazdem zazvoneni telefonu na Jipce me polilo horko, ze volaji, ze prave muj chlapecek zemrel…Ja se tak bala..ze jsem se ani nechtela zeptat…abych neco neprivolala… Druhy den na pokoji..uz normalnim se pozde odpoledne rozrazily dvere a v nich sestricka s nakupnim kosikem a dvema uzlickama…Nevim  jak je to mozne..ale uz na tu dalku jjsem presne vedela..ktere z miminek je muj Domisek..a to jsem ho nikdy vlastne poradne nevidela:D… Do te doby vsechno skvele..tzkousela jsem ho prikladat ale marne..kojit se stejne nikdy nenaucil..Nejhorsi bylo, ze jsem stravila v porodnici 9 a z toho jsem mela Domiska u sebe jen posledni noc..nosili mi ho opravdu jen na „kojeni“..a posleze na krmeni z lahvicky…Pres­tavalo mi tak nejak dochazet, ze to dite je opravdu moje..a pokazde, kdyz mi ho privezli jsem trikrat podekovala, jako by mi ho jen pujcoval. Manzel a babi a dedove z nej byli uplne nadseni..a v tu chvili ve me zahlodal cervik…No jo..vsichni litak kolem miminka..ale ze ja malem umrela..na to uz nikdo ani nevzdechne..pri slovech Je ten ja krasnouckej mi bylo obcas trosku smutno…Taky jsem zazivala pocit, ze dite je vlastne neco…co mi sebralo manzela a muj zivot.....Ale hned po prijezdu z porodnice se vse srovnalo..velice rychle:D..Po prijezdu jsem Domiska nakrmila z lahvicky, dala spinkat a sla si nalakovat nehty a obarvit hlavu:D:D..a krom prestavek na krmeni , kdy jinak cele dny prospinkal..se silene tesile na 17 hodinu..az ho budu moct probudit..a jit vykoupat..ze se bude take neco dit:D:D.....Ted mam deti dve..Holcicka sla take cisarem..ve spinalu..cisar proti prvnimu temer bezbolestivy…o to lepsi byla psychika…ted opravdu verim, ze zpusobu porodu a na to, co se deje tesne po nem opravdu zalezi…Pokud zena porodi dite, ktere se od ni vlastne vubec nevzdali , ze putuje z briska primo do naruce a uz u maminky zustane, tam to pouto proste vznika driv, nez kdyz porodi tak, ze miminko ani nevidi a jen ji ho „pujcujou“ a rychle zase odnasej. U male to bylo o to horsi v tom..ze ji jsem prvni tyden nemohla poradne ani pochovat..skoncila totiz v inkubatoru, musela z briska ven ve 35tt kvuli protilatkam, k tomu se pridalasilna zloutenka, neumela sat..ani z lahvicky, tak ji krmili sondou. Domu jsem si ji nesla v jejich 3 tydnech..ZKdyz jsem jeste byla v porodnici..cho­dila jsem za ni o patro niz a koukalase na furu hadicek a nemohla ji ani pochovat…Po 7 dnech me propustili domu…kde na me cekal 20ti mesicni Domisek… a jazaElinkou jezdila kazdy den do porodnice..Bylo to hekticky, ale stalo to za to… ted mam doma dva uzasne rarasky a za nic na svete bych je nedala.....
Bootgirl, Dominik 3,5roku, Eli 22 a pul mes

 
Anavi2
Kecalka 427 příspěvků 14.09.06 22:39

Evewolf, moc Ti děkuji za tenhle článek.
Moje šestinedělí sice nebylo tak složité jako Tvoje, ale za některé své pocity a myšlenky jsem se šíleně styděla a stydím dodnes. nebýt Tvého článku, myslela bych si, že jen já jsem ta „vadná“. Žádná z mých kamarádek mi nikdy podobné pocity nepřiznala. A tak jsem se neodvažovala o tom s nikým mluvit.
Je fajn, že už je to za vámi a že si s Matyáškem užíváš to krásné miminkovské období teď už konečně plnými doušky a má se u Tebe doslova a do písmene jako v bavlnce ;-).
Anavi z bavlněných plínek

 
Bubu
Ukecaná baba ;) 1005 příspěvků 14.09.06 23:39

Ahoj Evewolf,
taky až dnes jsem schopná uznat, že jsem prošla poporodní depresí. Hormony se mnou sloumaly pořádně. Ničím jsem si nebyla jistá, ani sebou a hlavně jsem měla pocit, že se ode mě očekávalo, že všechno umím a vím a přiznat opak by byla strašná ostuda. Tak jsem se v tom topila sama. Brečela sama, nevěděla  co dělat - sama, usínala únavou - sama. Manželovi jsem se snažila taky předstírat, že je vše naprosto v pohodě, protože jsem se strašně bála, že mě odsoudí neboco.......:o/  Tou­žila jsem po tom, aby mi někdo řekl, že si miminko na dva dny vezme a pomůže mi, ale bála jsem se jen naznačit, že něco nezvládám....­............sa­mozřejmě je to blbost, na dva dny vzít mimčo, ale pomoci není dobré se vzdávat :o).
U druhé holčičky bylo vše jinak, i když jsem rodila obě holky přirozenou cestou, nedá se šestinedělí srovnat. Nabyté sebevědomí a klid v rodině mi hodně pomohly :o).
A jsem ráda, že se občas najde maminka, co „přizná“ a popíše svou poporodní depresi a pomůže tím ostatním pochopit, že se to může stát komukoliv, že se za to ani stydět nemůže, protože to je stav, který nelze ovlivnit. A snad ubude takových maminek, jako jsem byla já, které se budou bát svoje problémy jen přiznat, natož přijmout pomoc.
Díky za článek, Bubu z podzimátek 

 
paraplicko
Ukecaná baba ;) 1180 příspěvků 15.09.06 00:17

Ahoj, chci jen napsat, že je dobře, že jsi to tak dobře zvládla. Hormonům člověk neporučí a ony ty první dny a týdny jsou opravdu dost náročné. I pro maminku která depresemi netrpí. No napoprvé je to prostě veliká změna a člověk se musí strašně moc najednou naučit a změnit svůj život. Připravit se na to ve skutečnosti dopředu nedá. Chci jen napsat, že nevěřím tomu, že po císaři maminka necítí to stejné, co maminka po „klasickém“ porodu. Já rodila plánovaným císařem (poloha KP). Na narození dcery jsem se moc těšila a byla jsem ráda, že už to bude za mnou a malá bude s námi. Císař byl prováděn při spinální anestezii, takže jsem vše intenzivně vnímala. Navíc se mnou na sále pořád mluvily sestřičky a anestezioložka a pořád se usmívaly a říkaly mi, co porodník všechno dělá. Popisovaly mi taky, jak doktor vyndává miminko ven a pak už jsem slyšela pláč. Hned si ho primářka z novorozeneckého odnesla do vedlejší místnosti na první prohlídku a pak mi ho přinesli a položili k levému ramenu, abych se ho mohla dotýkat a jednou rukou obejmout. Byl to zvláštní a nádherný pocit. Je pravda, že já jsem člověk, který se nepoddává bolesti ani nějakému strachu z nemocnic nebo doktorů, takže jsem se nebála ani císaře. Dokonce když mě saniťák vezl na sál, usmívala jsem se a cítila se v naprosté pohodě a očekávání a on mi říkal, že je na mě pěkný pohled a že to nebývá obvyklé, protože maminky před operací jsou často hodně nervózní a také někdy blázní. Můj muž mohl být také na sále, ale nakonec to nešlo, protože na druhém sále, který byl propojený s tím, kde jsem rodila já, byla nějaká oprace a tak to nebylo vhodné. Také to byl takový menší operační sál, lidí tam bylo celkem hodně (včetně mediků), a tak by se tam asi můj muž už ani nevešel :-D  Myslím, že byl nakonec rád, protože těsně před operací už byl bledý jak stěna :-) Po operaci jsem nebyla na JIP, ale na normálním pokoji na oddělení šestinedělí. Když to přišlo k sobě, bolelo to, ale během noci to ustalo a jen ten pohyb byl velmi omezen. Navíc jsem po této anestezii musela 24 hodin ležet na znak, bez podložení hlavy a bolely mě už v noci záda. No po porodu se mnou byl chvíli můj muž, pak na 2 hodinky odešel do práce si něco vyřídit. Pak za mnou zase přišel a přinesl sebou také malou. Byli jsme pak všichni tři spolu až do večera. Ráno za mnou přišla rehabilitační sestra a donutila mě vstát. No nejdřív to bylo krušné a dost se mi točila hlava, taky jsem měla pocit, že mi rupnou stehy. Po obědě jsem to zkusila už sama, šlo to ještě ztuha, ale odpoledne už jsem to zvládala sama bez velkých problémů. Malou mi nosili na kojení, což se tak dobře nerozvíjelo, ale spíš vinou malé, protože ona prso nechtěla, takže z ní byly i sestřičky bezradné a dodnes se vlastně s jídlem zlobíme, a to má 14 měsíců :-) No ještě ten den jsem si řekla, že se musím do toho opřít a bojovat. Čím dřív budu fit, tím dřív bude miminko se mnou a bude to fajn. Tak jsem se od odpoledne snažila hodně chodit a bylo to čím dál lepší. Odpoledne za mnou přišli naši a manžel a zase byla malá s námi až do večera. Tak jsme si na sebe zvykaly. Třetí den ráno mi malou už přivezli  na pokoj, protože jsem byla už hodně soběstačná. Doktor mě pochválil, že nevypadám ani jako po císaři. A převzala jsem zcela péči o miminko. Taky jsem nejásala až ke stropu, protože člověk si vlastně teprve na roli matky zvyká a je to opravdu úplně nová a náročná situace. Měla jsem však o miminko hrozný strach, aby bylo vše v pořádku, takže jsem v noci spala jen tak napůl a bála se o každé ublinknutí. Tak jsem pochopila, že mateřský pud pracuje správně a jak se zžijeme a zavedeme nový režim v životě, bude to v pohodě. A taky bylo. Domů jsme šli šestý den. Je to nezvyklé u císaře, ale porodnice byla narvaná, porodů mnoho a já i malá jsme byly v pořádku. Je to zvláštní a takové až legrační, ale podmínka pro mé propuštění byla, že mi musí nastartovat střeva (jako po každé operaci břicha), no podařilo se. Na porodnici nemám žádné špatné vzpomínky, všichni byli moc fajn, doktoři i sestry. A já se necítila nijak zle. 2 týdny po císaři jsem už ani nevěděla, že mi něco šili a jizva se nádherně rychle zhojila. S péčí o miminko mi hodně poradila máma. A v těch prvních 3 týdnech za mnou chodila a podržela mě, pomohla mi, protože manžel musel být celé dny v práci a dovolenou dostal, až když měla malá měsíc. Měla jsem to štěstí, že se o mě nepokoušela laktační psychóza a je mi jasné, že když to na nějakou maminku padne, je to moc zlé. Hormony si prostě dělají, co je napadne. Ale v jiných případech je to taky hodně přístupem maminky, jestli spolupracuje a nenechá se položit. Moje švagrová když rodila, a to klasicky, šlo miminko ztuha ven, ale i tak rodila asi 15 hodin. Po narození miminka byla tak unavená a naštvaná, že miminko ani nechtěla vidět a pochovat si ho. Než si samozřejmě odpočala. Není to tedy tak jednoznačné a jednoduché, jak se někomu může zdát. Hlavní je bojovat, a to i když má maminka poporodní deprese. Chce to určitě hodně pomoc od nejbližších, aby to zvládla. A já všem maminkám které to prožily a nebo prožívají, moc fandím a držím palce, ať jsou statečné. Dokáží to a své dítě budou moc milovat ;-)))

 
ro
Ukecaná baba ;) 2159 příspěvků 15.09.06 01:28

paraplíčko, promiň, ale sama říkáš, že jsi nezažila. Napsala jsi ke konci pár vět, ze kterých je to zřejmé. Zní to možná divně, ale jestli někoho postihne poporodní deprese, nezáleží ani na způsobu porodu, ani na jeho délce a bolestivosti a ani na odhodlání být skvělou matkou a bojovat se špatnými pocity. Ano, po císaři nebo dlouhém vyčerpávajícím porodu je to častější, ale spíše tím, že se dlouho vyplavuje adrenalin a další hormony, které pak organizmu chybí. Prostě jde o chemii. Existují jen všeobecné rady, jak tomu předejít, ale ty jsou bez záruky. Máš pravdu, že uvolněné očekávání radostného okamžiku beze strachu je jednou z těch rad, ovšem kdo by se nebál, když neví, co se děje, zda je vše v pořádku a když to ještě setzatra bolí. Prostě se to stává a přihází se to i naprosto vyrovnaným ženám, které nikdy neměly žádné sklony k neurotismu nebo hysterii.  

A ještě bych docela hodně rozlišovala poporodní blues, poporodní depresi a laktační psychozu, nejde o totéž. Jednoduché rozlišení je, že poporodní blues nastupuje většinou záhy po porodu a odeznívá samo (za přispění okolí, případně změny režimu a stravy) během šestinedělí - jde o změny nálad a pocitů, tak jak je Evewolf popisovala při pobytu v porodnici.
Tento stav se může prohloubit v poporodní depresi, nebo ta může nastat nečekaně i později - například v důsledku miminčí koliky nebo rodinných neshod, z permanentního nevyspání, atd. Odborníci tvrdí, že dorazit může kdykoliv do roka po porodu. Záleží na formě, zda se z toho maminka vyhrabe s pomocí okolí sama, nebo s pomocí psychologa a farmak. Podle Evewolfina popisu bych soudila, že i do této přihrádky si zlehka hrábla, ale pak se rychle otřepala. Eve, tuším, žes brala i nějaká posilující homeopatika, po kterých ti bylo mnohem lépe, že? V případě, že poporodní deprese přetrvá přes šestinedělí nebo pocity neschopnosti a zároveň schopnosti ublížit dítku se objevují častěji a důrazněji, určitě je mutné vyrazit k psychologovi a to hned.
Poporodní (laktační)  psychoza už je velmi závažné psychické onemocnění, může se projevit i o dost později, třeba až rok po porodu a musí být léčena psychiatrem. Bývá nutná hospitalizace v nejakutnějším období a pak ještě dlouhodobé sledování a přeléčovaní silnými farmaky.  - dohledejte si samy příznaky, rozhodně tato nemoc je děs, naštěstí není zdaleka tak častá jako předchozí dva stavy. Vlastně je dost zřídkavá, ale je to jedna z mála nemocí přímo způsobená porodem, ten funguje jako spouštědlo. Je dobré znát její příznaky, protože když je okolí včas nerozezná, může dojít k lidské tragedii, matky s rozvinutou laktační psychozou jsou nebezpečné sobě, dítěti i dalšímu okolí, nemají kontakt s realitou.
Na druhou stranu matka v poporodní depresi může občas na někoho působit už psychoticky a přitom by třeba stačilo nechat ji v kuse osm hodin vyspat. Takže není dobře tuto nemoc hledat u každé maminky, často je lepší s ní zajít na kafe, povozit její ubrečené dítko v kočáře, nebo dovalit pekáč s koláčem a rychle zase zmizet.  

Přiznám, že jsem sama na vlastní kůži nezažila nic z tohoto, dokonce ani poporodní blues a to ani v tom případě, že jsem syna viděla po porodu jen dvakrát za sklem na chodbě během prvních sedmi dnů. Jen jsem se déle propracovávala k té slasti mateřské lásky - asi dva měsíce.
Ale bohužel jsem zažila na vlastní kůži péči o kamarádku s laktační psychozou a posléze o její dítě, když byla v nemocnici. A díky pravidelným návštěvám u jejího psychiatra i psychologa jsem byla neustále po dobu dvou let bombardována informacema o těchto problémech a při dlouhých pobytech v čekárně mluvila s maminkama, které měly různé varianty poporodních stavů. A bylo vcelku šumaputna, jestli to byla vystudovaná doktorka nebo švadlena,  jestli byla šťastně vdaná nebo svobodná bez zabezpečení, jestli byla sebevědomá nebo zakřiknutá, prostě to přišlo.  

Ale mám i dobré zprávy: u druhorodiček je prý riziko vzniku deprese nebo psychozy téměř minimální, to už je fajn, ne? A to blues, to se dá zvládnout. Jen je potřeba o tom mluvit, mluvit, mluvit.
 Romana

 
NiKina
Závislačka 3933 příspěvků 15.09.06 15:42

Ewevolf, ani nevíš, jak jsem ráda za tento tvůj článek, za ty city…nebudu zde popisovat, co jsem prožívala já, ale bylo to podobné a tak tě velice chápu.....
Díky za „propagaci“ těchto černých a odvrácených stran mateřství, je těžké v tom plavat sama…
Ro, podruhé je to jiné? To je dobře :-)
 NiKi

 
Katcha
Ukecaná baba ;) 2091 příspěvků 15.09.06 16:18

Ahoj,
taky patřím k těm, které prožily začátek mateřství ne zrovna v pohodě. A asi to fakt souvisí i s průběhem porodu. Ten první skončil bohužel císařem, byla jsem totálně vyřízená z mnohahodinových kontrakcí k ničemu, epidurál při císaři už zabíral jen sporadicky, dodnes se divím, že jsem to vůbec přežila. Míša byla uplakané miminko, trápily jí prdíky, nic moc nezabíralo, já si připadala naprosto neschopná, taky bych ji snad bývala někomu nejradši dala.
Druhý prcek se narodil taky císařem, ale plánovaným, v pohodě ve spinálu, no prostě úplně jinak než jeho sestra. Sice problémy na začátku kojení jsem měla zase, ale už jsem nebyla tak bezradná. Takže podruhé už to opravdu bývá lepší. I když taky vím od známé o jedné mamince, která měla první šestinedělí v pohodě a při druhém skončila s laktační psychozou na antidepresivech a o miminko se nějakou dobu starala babička… Holt hormony jsou potvory a ani ta nejsilnější osobnost v tomhle případě není nic moc platná…
Nemá cenu se nějak obviňovat, že jsme snad špatné matky, ale to víme všechny s odstupem času :-D

Katka

 
Bibina
Zasloužilá kecalka 741 příspěvků 15.09.06 17:26

Mně to zas připomnělo, jak sem přišla s malou domů, sedla sem si na postel a jenom sem brečela, protože mi přišlo, že ji nedokážu ochránit. Všude bylo nebezpečí, jako vratký květináč, hrany, kočka, bála jsem se, že malou upustím apod…  a jak sem tak brečela, tak mažel se na mě díval a říká: „To je jako ono, jo, to jak máš furt brečet…“ :o)
No, a pak už to tak vtipný nebylo, taky sem si prošla svým. Ale co mi vydrželo doteď, je strach z té hrozné bezmoci toho dítěte, že třeba stačí abych byla zlá a ona s tím nemůže nic udělat. A bojím se sama sebe, že té své pozice a síly třeba nevhodně využiju. A toho se nemůžu zbavit. To je dost strašný.

Nakukovatelka Bibina z květňátek

 
Evewolf
Ukecaná baba ;) 1983 příspěvků 15.09.06 23:00

Děkuji vám všem za podporu, slova, vaše příběhy …
Myslím že je nesmírně důležité o poporodní depresi mluvit, když o ní nemluvíme, má mnohem větší šanci na úspěch.
Já měla podporu u všech kolem sebe, a to dodá člověku spoustu odvahy a síly bojovat. S manželem jsem o svých pocitech mluvila takřka neustále a má můj obdiv, že to vydržel.
Teď je všechno diametrálně odlišné - Matýska miluju.
Je to nejsilnější cit, který jsem kdy v životě poznala a hádám že silnější už nepoznám. Možná o to silnější, oč byl zezačátku ochuzen.
Dýchala bych za něj.
Samozřejmě nedokážu dohlédnout období puberty, kdy jsou děti na „zabití“ a dělají zá:,–(ně to, co jim rodiče zakážou.
Jenže já si to ještě pamatuju - není to tak dávno. A doufám že si to budu pamatovat i za 15 let, kdy ta puberta „postihne“ mého syna …
(nezdá se vám 15 let strašně dlouho - je to téměř jedna polovina mého života)
Mě se zdá blízko.
Matýsek teď spí nedaleko ode mě. Cca 2 metry. Přesto pořád vstávám a chodím se na něj dívat. A vonět k němu - voní jako moje miminko.
Po levanduli a po miminkách. Často nemám daleko k slzám. Protože žije, extistuje, prdí, blinká, pláče, směje se, prostě je …
A MĚ SI VYBRAL JAKO SVOJÍ MAMINKU …

Tak dobrou noc a omlouvám za svou  „chvilku rozjímání“ …

(Ro, tebe zdravím zvlášť :-- )

 
mudla
Povídálka 12 příspěvků 16.09.06 08:04

Rozumím ti, rozumím i vám Všem ostatním. Myslím si, že je to téma ve společnosti velice opomíjené. Sám vím o čem hovořím manželka už 7 týden trpí poporodní depresí a celá naše rodina bojuje, aby to mělo co nejmenší dopad na chod rodiny, ale hlavně na kluky. Je bezpodmínečně nutná podpora manžela a rodiny. Poporodní deprese je stav, který na mamince není na první pohled patrný, léčba antidepresivy je zdlouhavý. Pokud má člověk horečku, vezme si Paralen a za 2 dny má obvykle po horečce. Cítí se fit a může fungovat dál. Pokud má člověk poporodní depresi, bere léky a čeká a čeká, čeká až skončí šestinedělí a doufá ve srovnání hormonů, každé ráno se budí s tím, že k dětem najednou cítí mateřskou lásku a že není ta matka odvrhovatelka a že není pod tlakem očekávání, kdy se začne o své děti starat. Rád bychse rozepsal více co prožívá rodina a okolí, protože nás to doma postihlo, ale musím už pálit Houska se mi probudila a jistě bude počůraný nebo káklý..... Držím pěsti.

Karel

 
sanynka
Zasloužilá kecalka 948 příspěvků 16.09.06 09:02

Milá Eve,  

moc hezky sepsáno, je moc dobře, když se o tomhle víc ví, sama jsem si tím prošla, ale nemám až takové pisatelské střevo, abych se podělila o zkušenosti, ale nevadí, protože ty jsi to udělala na výbornou;o) Nejdůležitější je si uvědomit, že v určitém stádiu už to člověk sám neustojí, mě zbrzdila reakce mé dr. při kontrole tlaku(to byly dcerce asi 3m) , kdy mi řekla „nevypadáte vůbec dobře, pokud máte psychické problémy, prosím neváhejte na:,–(íme antidepresiva, holt přestanete kojit“, to jsem se děsně lekla, nevhodně masírována všudepřítomným „kojte, kojte, jen to je nej pro vaše dítě“ (nechápu, jinak se řídím svým názorem:o(() a řekla jsem - ne, já to zvládnu, budu víc odpočívat, budu nad věcí, depku si nepřipustím. Mno a šlo to se mnou od desíti k pěti :o((( (To, že pro dítko je určitě lepší spokojená a milující matka, ikdyž s flaškou UM, než psychická troska - kojná, teď už samozřejmě vím). Díky bohu jsem potkala jednu dobrou duši - homeopatku (to už malá vstupovala pomalu do 8m) a to pomohlo, konečně jsem po 9m začala „žít“.  

Takže všem „depkujícím“ držím pěsti při zvládání této poporodní obludy.
sany od Květňátek 05

 
Maka
Závislačka 2857 příspěvků 16.09.06 13:40

:o)
já vám nevím - rodila jsem císařem, Michala jsem viděla až půl dne po porodu a taky nic… a už druhej den mě našly sestry jako řvoucí trosku, která fungovala jako automat… celej pobyt ve špitále jsem prořvala… já si prostě nemohla pomoct - byl to děs a to co píše Enwolf (snad jsem nezkomolila přezdívku:o) bylo nemlich to stejný u nás…  já byla naprosto hotová a nevyspaná a každej mi říkal že musím spát když malej spí… jenže já nemohla, furt jsem ho viděla jako časovanou bombu, která se zase vzbudí a bude se něčeho dožadovat - sotva si jen dovolím zamhouřit oči..... bylo to šílený období a to že syna moc miluju jsem si vlastně uvědomila až po 3 měsících… do té doby to bylo opravdu hrozný - snad nejhorší co jsem kdy zažila… každej přišel na návštěvu… musím se tvářit mile a hlavně neřvat…  a pak si klidně odešel … a já nemohla
vyloženě se těším na druhý porod a jak to se mnou zase bude mávat (i když se modlím aby ne)
nevím jestli to byla nebo nebyla vyloženě poporodní deprese - u dr. jsem nebyla, léky jsem nebrala… tak snad ani ne…
mě teda pomohlo ujišťování holek tady na netu že i některé z nich zpočátku ke svým dětem nic necítily  a že to určitě přejde…  když mi to říkal někdo známý tak to nebylo ono, ale zdejší anonymita mi prostě pomohla… … prostě jsem holkám tady věřila víc než lidem okolo sebe.. nedovedu to vysvětlil:o)  

tak se mějte
Markéta + Michal 19 měsíců + mimi 27tt

 
Maka
Závislačka 2857 příspěvků 16.09.06 13:45

jo jen ještě jsem chtěla dodat,,, jak tu někdo psal, že se bál že miminku ublíží.....  tak to mě naštěstí minulo… věděla jsem bezpečně že Michalovi nic neudělám…    ovšem nesčetněkrát mě napadlo něco udělat sobě… že aspon budu mít konečně pokoj… ted mi to přijde zcestný, ale v tý době mě to docela drželo nad vodou… že prostě když tak.......
prostě príma stav :o(

 
dasulika
Kecalka 419 příspěvků 16.09.06 17:54

Ahojky Eve,
taky jsem četla i tvojí diskuzi a i jsem tam přispěla, že by to mělo přejít a nyní jsem moc ráda, že jsi to zvládla a že už víš, že TO většinou přijde:-) Skoro každá si tím musí projít a skoro každá pak řekne, že to přešlo a že její miminko je to nejúžasnější a nejbáječnější stvoření pod sluncem. Mě potkalo taky něco podobného, byla jsem hodně vyčerpaná z vyvolávaného porodu a z pobytu na šestinedělí v porodnici. Ani se mě nechce na to moc vzpomínat. Ale svého synka bych teď nedala za nic na světě, i když v šestinedělí jsem měla myšlenky......no však víte…
Jsem moc ráda, že se tady o tom mluví a píše.

Dasulika

 
terik
Ukecaná baba ;) 2235 příspěvků 16.09.06 18:05

Ahoj,  

prosla jsem si poporodnimi depkami dvakrat behem necelych dvou let a opravdu asi na zpusobu porodu nezalezi. Mela jsem oba dva porody primo predpisove rychle a relativne bezbolestne, ale depka me dostihla stejne. Charlie mi kricela prvni tri mesice cele noci a ja z ni byla dost nepricetna. Zoe byla hodnejsi, ale zase to byl docela sok pro mou psychiku. Najednou jsem se neumela postarat o dve deticky a honilo se mi hlavou dost hroznych myslenek. Bez manzela bych to nezvladla. Moc mi pomohl se se vsim srovnat.  

Terik, Charlie 22m  a Zoe 5m

 
namape
Zasloužilá kecalka 981 příspěvků 17.09.06 17:22

Ahoj,
zřejmě to sem nepatří, ale já jsem měla úplně opačný problém.
Dcera se narodila o měsíc dřív před termínem. Rodila jsem jí od pátku od rána do neděle dopoledne. Měla šňůru kolem krku, tak mi jí hned vzali a odvezlu na baby friendly a tam napojili na přístroj, který jí pomáhal v dýchání.
Hned jak jsem se na šestinedělí osprchovala, začala jsem jí hledat. Nakonec mi jí donesli a já jsem jí mohla nakojit. Do té doby jsem na ní čekala ani očka nezamhouřila, přesto, že jsem od pátku nespala. Měla jsem jí u sebe první noc a bylo to peklo. Byla jsem nevyspaná, protože dcera pořád plakala, protože jsem měla málo kolostra. Ale to mi vůbec nevadilo, že jsem vyspaná nebyla, bylo mi oíto dcery, že se ona nemůže pořádně vyspat. Další den večer mi jí sestra vzala s tím, ať si prý odpočinu. Zalezla jsem do sprchy a začala bulet, že mi jí vzali. Tak jsem to po dvou hodinách nevydržela a začala okounět u dveří Baby friendly…nakonec jsem zazvonila, že chci své dítě zpět. Další den jsem si dopolene zdřímla a dcerka taky hezky spala. Vbudila mě pediatrička s tím, že má dcera žloutenku a že jí dají pod biolampu. Teprve začalo pro mě to pravé peklo. Ve sprše jsem byla co hodinu a bulela, jak želva, že nemám své dítě u sebe. Těšila jsem se na chvíle, kdy mi jí donesou na kojení a pořádně jsem si jí užívala. Hned jak jsem jím jí zavezla ve vozíku zpět, jsem vlezla do sprchy a opět bulela jak želva. V noci jsem nespala. spíš bděla a čekala, kdy mi jí donesou na kojení. Opravdu jsem čekala. Nedonesli mi jí třeba i čtyři pět hodin, pak jsem se dozvěděla, že mi jí přikrmovaly, ale to už sem nepatří. Propustili nás v den termínu propuštění a já jsem byla neskonale šťastná, že už budu jenom s ní.  Svou dceru jsem milovala od první chvíle a nezastírám, že moje bulící reakce byly přehnané, ale vy jste zde psaly pocity z té druhé strany. Já jsem psala z té opačné, také (snad mi prominete ten výraz) extrémní.
Co se týče Eve a vás ostatních maminek, co jste to zažily jinak, je mi líto toho, že jste v podstatě byly ochuzeny o mateřské pocity hned na začátku, ale důležité je, že jste už OK, že milujete své dítě.

 
shikanzen
Nováček 8 příspěvků 05.10.06 02:17

jeste porad je to test. smazu, slibuju,
ted mi tak doslo, ze mozna par maminek odebira reakce na reakce a tak podone.
a tak to se omlouvam, tech par nesmyslnych reakci prosim ignorujte a smazte.
dekuji za pochopeni ;)

 
kackakocka
Závislačka 3036 příspěvků 28.12.06 02:25

ahoj holky,
je fajn že se o něčem takovém mluví.já jsem při šestinedělí měla asi 3* depku, ale nějak jsem to ukočírovala…jenže teď, 2 dny za sebou mám - prostě smutnou, brečím, hormony mi šílej…
Mám krásného syna, artuška, na silvestra mu bude 7 měsíců.Manžel je skoro pořád v práci,když je doma tak chce klid, já mám silnou touhu po dalším dítěti a zároveň si někdy připadám jako absolutní neschopa …
do toho se mi vrací vzpomínky na 1. mimčo, které ještě v bříšku umřelo…
asi se potřebuju vyspat …
krásné svátky

kačenka a artušek

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 05.02.07 14:52

Přečetla jsem Tvůj článek jedním dechem a musím Ti napsat, že já asi měla předporodní deprese, měla jsem nechtěné těhotenství, které jsem až do šestého měsíce, kdy už se vážně nic nedalo schovat, tajila přede všemi i před těmi nejbližšími, tedy rodiči. Spermodárce totiž nebyl takový chlap, za jakého jsem ho ze začátku považovala a taky mě v tomto ohledu krutě podvedl (nabulíkoval mi, že je neplodný). Potrat pro mě byl nemyslitelný, nedovedla jsem si představit ,že zabiju člověka, ale o adopci jsem uvažovala, téměř do poslední chvíle, snad ještě i na hekárně. Porodila jsem spontáně, ostatně článek si můžeš přečíst:D, a po porodu, tedy spíš až doma, jsem taky občas měla na Vítka vztek, že křičí už tak brzo po ránu a pocity, že nic nezvládám a že s ním snad praštím o zeď jsem zahaněla procházkami se synem po naších lesích a loukách, to pro mě byla ta nejlepší terapie. Chci ti jen napsat, že to skutečně není nic strašnýho, i když člověk se v té době  strašně cítí.

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 05.02.07 21:31

jéé to je hezký, že jsi měla takový pocity už v porodnici, já jsem byla v porodnici, taky klidnější, když jsem měla Vítka u sebe, ale doma se to nějak zvrtlo, ale ne nějak souvisle spíš náhodně, podle toho jak zrovna se mi dařilo, nebo nedařilo se vyspat a udělat práce, které jsou nezbytné, však to znáš praní a žehlení, do toho kojení, přebalování a občas i převlíkání miminka:D

 
Enke
Nováček 1 příspěvek 03.03.07 20:59

Ahojky,
jsem ráda za tento článek.Hned mi je líp,když vím,že v tom nejsem sama.Můj syn byl velice dlouho ( několik let) očekávané miminko.Narodil se o měsíc a půl dříve.Takže jsem ho první den po porodu neměla u sebe,protože byl v inkubátoru.Byla jsem plna očekávání a těšení se na ten malý uzlíček.Očekávala jsem,že budu plná lásky,něhy a štěstí.Bohužel se tak nestalo. A to mě doslova šokovalo.Tak dlouho jsem na něj čekala a teď,když je tady tak nic.Strašně se stydím a doufám,že mé pocity brzy odezní.(malému jsou necelé 3 měsíce).Mám výčitky,že nejsem šťastná,přesto,že je můj synáček zdravý.Což už samo o sobě je velké štěstí.Doufám v lepší zítřky.

Všem stejně „postiženým“ přeji pevné nervy.

 
Majčus
Kecalka 356 příspěvků 22.03.07 01:29

Enke, ničeho se neboj, jistě to brzo odezní, jak píšeš hlavně že je malý v pořádku, šestinědělí a týdny těsně po jsou nejnáročnější uvidíš, že se všechno brzy srovná. Hlavu vzhůru a neboj se. Jestli chceš můžeš mi napsat SZ pokecáme, taky dobrá terapie:D

 
diamantik
Nováček 1 příspěvek 09.07.09 08:49

ahojky holky, jsem ráda, že nejsem sama, kdo trpí blbou poprodni depresí…ale i tak jsem zoufalá, svoje mimi moc miluju a když ho vidím tak mě napadají hrozné myšleny..třeba když na něj koukám tak si v duchu říkám UMŘI UMŘI…přitom to tak vůbec nemyslim, jsem z toho zoufalá..nechci,aby umřel,aby se mu vůbec něco stalo a nechápu jak mě tohle může napadat, pořád musim brečet co to jsem za matku,kterou napadají takové hrozné myšlenky…Jsem uplně zoufalá, bojim se,že něco takového přivolám,že se mu něco stane a já si to pak neodpustim. Vůbec nevím co se sebou, takové hrozné myšlenky nemůžu nikomu svěřit, mám strach,co si kdo o mě  bude myslet.:-( Jsem týden po porodu a doufám,že to brzo přejde jestli ne tak se asi zbláznim.Nevíte někdo třeba o nějakých hemeopatikách na deprese???Jinak nevim jak to zvládnu. Děkuju

 
Lifia
Zasloužilá kecalka 819 příspěvků 23.10.15 11:45

Ahojky maminky, i já se přidávám. Po porodu druhého dítěte se u mě rozjela poporodní deprese. Při příchodu domů z porodnice se mi udělalo špatně, začala jsem hystericky brečet a své starší dcery jsem se hrozně lekla, jak je veliká, i když jsem jí pár dní neviděla. Nemohla jsem spát, bála jsem se být sama, nezvládla jsem jít ani na procházku. Tyto stavy se postupně zlepšovaly, já si malého konečně začala užívat. Říkala jsem si, normální poporodní blues. pravé deprese nastali až o pár týdnů později. stěhovali jsme se na konci šestinedělí, do domu před rekonstrukcí, na vesnici, kde jsem nikoho neznala, byla jsem tam stále sama, do toho problémy s kojením atd atd. Vím že jsem jednoho dne žehlila, udělalo se mi špatně a volala jsem manželovi ať přijede, pak jsem začala brečet a už to nešlo zastavit. Druhý den k psychiatričce a už to jelo. AD a prášky na uklidnění. Naštěstí už jsme nekojili. Manžel byl semnou týden doma a pak už jsem byla na všechno sama. Už je to 4 roky a stále se léčím s depresí, beru sice nejnižší dávky, zkoušela jsem i vysadit, ale stále se to vracelo. Nestydím se za to, můj mozek prostě neumí udělat dostatečné dávky serotoninu. Myslela jsem, že už nikdy nebudu chtít další dítě, protože to byli nejhorší okamžiky mého života. A světe div se, zase jsme začali uvažovat o miminku, a už teď se snažím dělat vše, abych byla ok, takže konzultace s dr. kvůli vhodným AD v těhotenství i při kojení, relaxace, homeopatika, Bachovy esence. Při depresi mi hodně pomáhala společnost rodiny, procházky a večerní koupání malého, kdy jsme se samy zavřeli do koupelny a měli jsme čas jen na sebe. Držímm vám všem palce, kdo tímto procházíte, ať to všechno zvládnete:-)

Vložit nový komentář