Porod 33.týden - těžká preeklampsie

BlanulaK  Vydáno: 22.06.06

Zdravím všechny. I já jsem se rozhodla podělit se s Vámi o svoje zážitky z těhotenství a porodu. Otěhotněla jsem zřejmě opravdu na první pokus, protože hned po vysazení prášků se mi nedostavila menstruace a já jsem byla tak podivně klidná a přesvědčená o tom, že jsem těhotná. A byla to pravda. Nejdřív jsem ovšem sjela s partou na raftu Vltavu a po návratu domů jsem si udělala test. Vyšel mi negativní a tak jsem ho vztekle zahodila v práci na wc do koše. Asi za půl hodiny mi to nedalo a šla jsem se mrknout ještě jednou. A druhá čárka tam najednou byla, jenže až za dlouho, takže jsem se vydala ke svojí lékařce.

Ta prohlídkou na nic nepřišla, ale druhý den po odebrání krve mi do telefonu sestra oznámila, že jisté hodnoty naznačují, že…S tlukoucím srdcem až v krku jsem se vydala na ultrazvuk do nemocnice a tam během vyšetření lékařka pronesla tu kýženou větu „takže těhotenství to je". Byla jsem přešťastná! I když to bylo úplně v počátku a nemá se to zakřiknout, hned jsem obtelefonovala asi 5 lidí ještě cestou z nemocnice a všem jsem to s radostí vyzvonila.
Takže začátek těhoteství jsem měla nádherný. Všichni jsme měli strašnou radost, já jsem něměla žádné nevolnosti, takže pohoda. Ve dvanáctém týdnu jsem ale začala špinit, takže jsem hned celá vyplašená jela do nemocnice, kde mě uklidnili, že je vše OK a špinění dohněda není na závadu. Po týdnu jsem se ale v noci probudila a v posteli podemnou krev, jako v prvních dnech měsíčků. A krvavě rudá. Tu noc byl přítel na noční a tak jsem byla doma sama. Zavolala jsem si taxi a odjela do nemocnice, kde si mě na deset dní nechali. Injekcemi a vitamíny se těhotenství udrželo a já jsem se vrátila do práce, kde jsem zůstala až do konce pátého měsíce. Dál jsem ale co 14 cestovala 250 km vlakem do školy, protože dělám dálkově vysokou. Neměla jsem nijak mimořádné potíže, jen se mi najednou zvýšil tlak. K tomu se koncem šestého měsíce přidali i otoky, což byla síla. Ke konci jsem se otoky úplně změnila v obličeji, takže mě ani známí na ulici nepoznávali. Sedmý měsíc už byl sníh, ale já mohla chodit jen v keckách, protože jiné boty jsem kvůli oteklým nohám neobula. Můj šatník se sestával převážně z pánských kusů zimního oblečení, což mi taky na náladě moc nepřidalo. Během šestého měsíce mi začala zlobit bílkovina v moči - hodnoty se začaly objevovat, i když to prozatím nebylo alarmující. Asi 14 dní před vánoci se to ale dost zhoršilo a 23.12. mě moje gynekoložka poslala do nemocnice, abych se domluvila, co se mnou provedou, protože hodnota bílkoviny v moči opět povážlivě vystoupla. Odjela jsem do nemocnice, tašku pro jistotu sbalenou s sebou, ale byla jsem přesvědčená o tom, že mě zase pošlou, alespoň přes vánoce domů. Termín pro mimi byl totiž až 14.2.
V nemocnici na příjmu si mě ale hned odchytil pan primář, který si mě osobně vzal na ultrazvukové vyšetření. Tam jsem poprvé byla konfrontovaná s realitou, do té doby mi totiž moje doktorka i lékaři na všech vyšetřeních tvrdili, že je vše v pohodě - tlak i otoky, jsou prý v těhotenství běžné. Pan primář mi vysvětlil, jak se věci mají. V mém případě se jedná o těžkou preeklampsii, jsem v 33.týdnu a tak se mimi musí co nejdéle urdžet ve mně. Okamžitě musím nastoupit na oddělení, budou mi píchány injekce, aby se miminku rychle dovyvinuly plíce a bylo schopno samo dýchat, pak mi bude proveden císařský řez, nejspíš ke konci ledna - do té doby budu muset být v nemocnici. Nebyla jsem schopná být klidná. Třásl se mi hlas a bylo mi do breku. Dostala jsem prášek na uklidnění a ubytovala se na oddělení, kde jsem jako jediná pacientka prožila štědrý večer.
Den poté, 25.12. jsem přes den přijímala rodinné návštěvy, dárky, cukroví atd. Kolem sedmé večer se mi najednou udělalo hrozně špatně. Nejdřív jsem si myslela, že je to z jídla - ztláskala jsem toho ten den dost. Bylo mi opravdu bídně, pokoušela jsem se vyzvracet, ale nic moc. Pak už jsem nemohla a šla to říct sestře. Ta mi dala anacid - což mi vůbec nepomohlo, bylo to čím dál horší. Když už jsem nemohla ani stát, šla jsem znovu na sesternu. Moje obrovský štěstí bylo, že svátky sloužil můj anděl - pan primář. Rychle přiběhl, přeměřil mi tlak, 220/140: a nastal šrumec. Šupem mě převezli rovnou na porodní sál, byla jsem ze všeho úplně vyjevená. Primář mi řekl, že musí neodkladně provést císařský řez, že začíná eklampsie a já ani mimi bychom to nemuseli přežít. Všechno se událo tak strašně rychle! Napíchli mi kapačku, při tom dali pásy, během toho mě sestřička vyholila, další se mnou zároveň vyplňovala papíry a ostatní chystali sál - prostě blázinec.
Porodila jsem v 19.50 chlapečka Čendu. Bohužel jsem ho mohla vidět až po dvou dnech, musel být okamžitě převezený na JIP a já jsem za ním mohla, až jsem byla schopná sama si tam dojít. Ráno po porodu jsem v šest hodin rozeslala SMS, že už mám po porodu a zavolala jsem našemu tatínkovi, který mi to vůbec nevěřil - myslel si, že si dělám srandu. (Večer na sále se mně ptali, jestli ho mají zavolat, nemohl by ale stejně být se mnou a tak jsem ho nechtěla zbytečně nervovat - chtěla jsem mu to říct až ráno sama). Na sále jsem dostala celkovou narkózu a pak už jsem se probudila na pokoji. Vzpomínám si, že jsem se dřevěnou pusou nablble pořád dokola ptala, co je s mimi, byla jsem po narkóze úplně vedle. Pan primář za mnou přišel, řekl mi, že za chlapečkem byl na JIP a že to bude OK. Pak přišla doktorka z novorozeneckého a osvětlila mi situaci. Chlapeček vážil 1700 g, první dva dny musel mít dýchací masku, pak už se naštěstí chytil a začal dýchat sám.(tu injekci pro rychlejší vývin plic jsem stihla dostat jen jednu). Ráno hned dorazil šťastný, ale hrozně vyplašený taťka, kterého hned odvedli za miminkem, takže ho viděl o den dřív než já. Když se vrátil tak mi dojatě líčil, jak je malinký a že má obrovský pletený nemocniční bačkůrky a čepici.
Malý měl problémy s trávením, takže ho 2 týdny sondovali do žaludku, já jsem navíc neměla vůbec mateřské mléko. Po dvou týdnech ale začal trávit mnohem líp, začal přibírat. Mohla jsem být celý den kdykoliv u něj u inkubátoru, mluvit na něj, po dezinfekci rukou ho i pohladit. Byla jsem hrozně vynervovaná z toho, že mu ani nemůžu dávat svoje mlíčko, to ke všemu tomu byla pro mě dost rána. Po třech týdnech mohl konečně opustit inkubátor a já jsem si ho mohla začít brát k sobě na pokoj. Když jsem ho dostala poprvé, byla jsem přešťastná. Celý den jsem ho držela v náručí a nemohla jsem se ho nabažit. Myslím, že si to rozmazlování úplně zasloužil. Pak už to šlo rychle. Začal přibírat raketovou rychlostí - to je výhoda umělé stravy. A po dlouhých předlouhých 36 dnech si nás mohl tatínek konečně odvézt domů!
P.S. dneska už má náš mimísek 6 měsíců a 7 kg. Je naprosto zdravý, jen trochu chudokrevný. Musíme cvičit vojtovu metodu, ale není to nic závažného, poslední dobou to už trochu flákáme, protože se vyvíjí i motoricky dobře, sám už se otáčí.
Jsme přes to všechno moc šťastní, i když jsem si to těhotenství a porod samozřejmě představovala úplně jinak!
Mějte se krásně mamky, držíme palečky vám všem.
Blanula a Čeníšek

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Mariska
Kecalka 172 příspěvků 22.06.06 06:38

Blanula - gratulujem k zdravemu krasnemu chlapcekovi.
Moja dcerenka sa narodila v 28tyzdni a tiez s nej rastie krasne babetko, zatial ma len 17tyzdnov ale vsetko je na dobrej ceste.
Tiez som Vianoce prezila v nemocnici - to ma prvy krat hospitalizovali, nakoniec ma pustili domov na Silvestra, a Velku noc som prezila tiez v nemocnici ale uz s Anickou.
Moj porod som opisala tu http://www.emimino.cz/modules.php?…
Prajem vela stastia a hlavne zdravia Cenisekovi.
Mariska

 
milu1
Kecalka 483 příspěvků 22.06.06 08:09

BlanulaK: vhání mi to slzy do očí. I přes ty komplikace,máš toho drobka doma a všechno je OK. Tak at´ rostete.

Milu+ Mišánek (čtyřměsíční)

 
claudia02
Ukecaná baba ;) 1124 příspěvků 22.06.06 08:35

Blani jste stateční a užili jste si své. Ať je chlapeček už jen zdravý a daří se vám dobře!!!

Claudie

 
Slanka
Zasloužilá kecalka 687 příspěvků 22.06.06 08:42

Neměla jsi to lehké a Čeníšek také ne, všechno jste to ale zvládli a teď už bude jenom dobře:-).
Buďte zdraví a šťastní!
Slanka*

 
monique
Zasloužilá kecalka 601 příspěvků 22.06.06 20:42

Blani,

mám ooobrovskou radost z tak krásného příběhu! Musela jsi prožívat hrozné nervy (já jsem je měla taky a to jsem měla porod v pohodě a zdravé donošené dítě - a teď jsem měla nervy při čtení tvého příběhu :-) ), ale pak jsi prožívala velkou radost a máš ji doteď - Čeníšek musí být opravdu statečný chlapeček. My máme 6 a půl měsíce a něco přes 7,5 kg - takže vidíš, že jste vlastně napřed :-)

Moc vám všem přeju všechno dobré a další těhotenství ať se obejde bez komplikací!
A z toho nekojení si nic nedělej - já jsem si to taky vyčítala, když mi došlo mlíko 14 dní po porodu, ale je to úplně jedno! :-)

Monika + Michal 6,5 měs.

 
ibu
Zasloužilá kecalka 627 příspěvků 25.06.06 12:06

Blani,

při čtení tvého příběhu mám v očích slzy. Já jsem sice porodila v 38 tt a mimčo bylo v pohodě. Ale večer mi malá přestala dýchat a byla dva dny na jipce. Tak si umím představit co jsi prožívala.

Tak mnoho štěstí a radosti s tvým mimčem ti přeje Iva

 
Necka
Kecalka 189 příspěvků 22.08.06 14:31

Tý jo Blanko,  

to je teda síla, bulím tu jak želva a zpětně si uvědomuju, jaký je to štěstí mít normální
nekomplikovaný porod a těhotenství. Užili jste si teda pěkně, hlavně, že je všechno v pořádku.
Nedokážu si představit nemít  Adámka v nemocnici u sebe, já tam byla týden a už mi z toho hrabalo. Jste oba stateční.  Těšíme se snad na brzké setkání.  

Martina a Adámek

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček