Porod jako víno

slunicko200  Vydáno: 19.02.12

Už před osmi měsíci, když jsem psala narozeninový porodní deníček mladšímu synovi k jednomu roku, věděla jsem, že dluh vůči staršímu synovi na mě ještě čeká. Podobně jako potahovaný marcipánový dort na přání, který jsem objevila teprve loni. Dort je již objednán, a já v čase, kdy mi bylo před čtyřmi lety nejhůř, posílám k publikování další deníček, po mém druhém „kočičím“ porodu i ten první, Porod jako víno (bez úprav a aktualizací tak, jak byl před téměř čtyřmi lety jeho popis stvořen a rozhodně bez předpokladů toho, že od té chvíle za 28 měsíců budu rodit znova) Užijte si ho jako já.

16. února 2008

Tak jsem zřejmě měla to štěstí, můj porod byl jeden z těch pohodovějších, a i když je to něco málo přes tři měsíce, moc ráda na něj vzpomínám. Jen jsem si pro příště vzala ponaučení, že co se porodu týče, nedá se nic plánovat, předpokládat ani očekávat. Každá to má jinak a zrovna tak má určitě i každá jiný porod dalšího dítěte. Takže zkrátka termín narození našeho klučíka byl 12. 2. 2008, počítala jsem už minuty, ačkoliv bylo moje těhotenství víceméně v pohodě, to čekání a nejistota byly naprosto deprimující a úmorné a zvlášť, když se na Únorovkách2008 už vesele rodilo, že :-) Takže v úterý v den TP nic (a to jsem byla už od 7. 2. po Hamiltonovi, mimochodem, docela nepříjemné!) kontrola 14. 2. ukázala, že vše je ready, ale na dárek k Valentýnu to tedy nejspíš nevypadá, takže se naplánoval ještě kontrolní UTZ a monitor, vyhlídka na 19. 2. byla oxy-test a 22. 2. by byla eventuální indukce – prý nebude třeba, ujišťoval mudr.

Neustále telefonáty a sms od blízkých mě absolutně vytáčely, to si každá přenašečka umí představit :-) Inu v pátek 15. 2. ráno jsem se naložila do vany a jala se přemlouvat budoucího potomka, ať už nedělá drahoty a pustí se do toho, maminka že je sice strašný posera, ale už to chce mít za sebou, že to zvládneme. Vzápětí jsem si pomyslela, že jestli „dneska“ porodím, budu si vždycky tenhle „rozhovor“ pamatovat :-) Navíc bylo ten den Jiřiny a babičce-prababičce by to opravdu udělalo radost. Přemlouvat ho, ať čeká do mých narozenin 19. 2. mě nenapadlo ani náhodou :-) Brzy nato přijela moje tchyňka, která mi dělávala v ty poslední dny společnost a alespoň trochu mě rozptylovala. Hned jsem ji informovala, že mě tak divně bolí břicho, ale moc podobné MS bolestem to nebylo, takže jsem to přičítala tomu, že v tomhle stádiu mi už může být a bolet kde co a nemusí to nic znamenat. Pamatuji si jak teď, že akorát dávali dopoledního Perry Masona a já si říkám, ty bolesti, křeče jsou nějak podezřele pravidelné, alespoň odhadem se to tak zdálo.

Proměřily jsme nepravidelně 8-10 minut. Tak s tímhle jsem strávila den až do nějakých 16-17 hodin odpoledne, vůbec to nestálo ani za řeč, jen jsem to sledovala, k večeru se to zpravidelňovalo, občas jsem se při řeči musela jako víc zhluboka nadechnout a trošku se zakroutit, ale stále to byla sranda, ovšem stejně jsem pojala podezření, že ta babička Jiřina se snad možná vážně nakonec dočká. Takže jsem miláčka informovala, ať si laskavě to pivo cestou z práce nedává ;-), protože nevím hodiny ani minuty, a také napsala sms svému mudrovi, cože se to se mnou děje a čekala na jeho souhlas, že nikam zatím jezdit nemám. Mudr. odpověděl, že mám počkat, až kontrakce zesílí nebo odteče voda, ale že je jasné, že se porod blíží. To bylo cca těch 17:00, tchyňka odjela, přijel manža a začlo se to trochu zhoršovat, nijak dramaticky, jen jsem musela víc povzdychávat a víc se kroutit, ale charakterizovala bych to jako vcelku dost nepříjemné, pravidelnost 5 minut, a to už jsem znervózněla. Takže telefonát mudrovi v nějakých 20:30, že jsem sice myslela, že vydržím déle, ale že si myslím, že už to začíná a že chci přijet.

Do porodky 13 minut autem, takže jsme tam byli ještě dřív než můj dr. Ještě mi po sms doporučil PS č. 1, tak jsem tam zazvonila a vtipkovala do mluvítka: Já prosím doufám jedu rodit! Hahaha (zde vsuvka – jakmile jste schopné házet fórky, tak to opravdu ještě porod není! :-) Takže hned ve dveřích jsem dostala zprcung od snad jediné nepříjemné PA (jinak si nemůžu absolutně na nikoho stěžovat), že nejdřív se vyšetřuje a pak se volá doktor, že co si mám co volat doktora, takže mě tedy dost nevybíravě vyšetřila a zvolala: nojooo, to je teprve na začátku, s bídou na dva(!) co tu s vámi asi budeme dělat? To je povzbuzení panečku, v tu chvíli jsem ještě slyšela nelidské zavytí z PS a říkala jsem si, no nazdar, takže já ještě ani zdaleka nerodím, mám bolesti po 5 minutách (ovšem na monitoru rovná čára – jak jinak) a ještě se u toho normálně takhle řve, no potěš koště. Taky jsem to pak venku na chodbě řádně obrečela!

Můj dr. přesto přijel, vyšetřil mě taky a řekl, že zas tak nepokročilé to není, že je to lepší než včera (prohlídka) a že kdybych na tom trvala, tak že už si mě tu nechají, ještě dodal, že tušil, když jsem s ním tak pěkně telefonovala, že to ještě opravdu nebude k tomu. Takže jsme to asi v těch 21:00 otočili domů, samozřejmě co jsem vypadla z ordinace, tak se stahy jako naschvál ještě zhoršily, ale komu to budu vykládat, že, když je to teprve na začátku, že :-) Dostala jsem na cestu prášek na spaní a mudr. otipnul, že v 01-02:00 tam budeme zpátky, tak ať se na to alespoň vyspím, že on už zalehne na lékařáku, že má zítra ráno službu. No, takže doma jsem manžu poslala chrnět a sama jsem se různě povalovala, funěla, 2× napustila vanu a noc trávila jukáním na hodiny se spolehlivostí na 4 minuty, zavřít oči a na pátou je otevřít. Ať žije prášek na spaní, nebylo to nijak extra strašné, jen jsem o tom dost důrazně „věděla“ a asi jsem měla i to štěstí, že se mi vyhnuly křížáky, měla jsem spíš jen takové polomenstruační křeče do břicha, klasika.

Pak už mi asi nějak otupěl mozek, neb jsem si ani nepamatovala, že v půl třetí ráno mi volala matka, jak mi je, jen jsem věděla jisto jistě, že naschvál nepřijedu ani v jednu, ani ve dvě jak předpověděl dr., abych nebyla za hysterku, měla jsem totiž největší hrůzu z toho, že mi zas někdo milý oznámí, že to třeba pokročilo o 1 cm, to bych na místě zkolabovala, bylo to už dost vysilující, vyčerpávající. No, bylo už k páté ráno, to se mi výrazně přitížilo, tím spíš, že to najednou začalo po 3 minutách (a to mě máti varovala, abych to s tím čekáním nepřehnala, že ona měla všechny tři porody nic nic a pak najednou rodíme, jsem jí říkala, no to mně určitě nehrozí). Takže před pátou jsem vzbudila manžu (nechápu, že mohl při tom hlasitém funění spát, ale je fakt, že jsem se kousala do polštáře) a řekla mu, ať zavolá dr. (ať zavolá on, aby dr. viděl, že už „nemůžu mluvit“, že je to vážné :- )), že chci aspoň vědět, jak to pokročilo, laskavě.

Takže lehce po páté ráno jsme vyjeli, polštářek jsem si vzala s sebou ;-) a z cesty tam si hlavně pamatuji, že jsem cítila každý kanál, hrbol a kočičí hlavu… aůůůů. Jinak oblékání byl docela výkon, cesta k autu též. Miláček vůbec nepropadal panice, byl absolutně v klidu, hodnotil to: tak jedeme na druhý pokus. Ovšem tentokrát příjem, dr. mě svíjející se už na dálku hodnotil jako „no to už vypadá líp“ a při prohlídce pochvala, helemese už na sedm! Šok, takže sbohem EPI. Při vyšetření lupla voda tak, že dr. skoro ani nevěděl, jestli sama, nebo jí trhnul, ale v papírech mám, že spontánně, byl to pěkný lavor, co je pod lehátkem, takže propříště budu vědět, že vodu bych rozhodně nepřehlédla. Takže rychle příjem, čas 5:30, manža byl chviličku na chodbě, rychle monitor, musím říct, že snad nejhorší bylo být na tom monitoru a přitom sepisovat příjem, to jsem je proklínala, kousala polštář. Sranda byla, že monitor opět nic neukazoval, PA řekla, že se to stává, ale že se věří subjektivním pocitům rodičky a samozřejmě nálezu.

Klystýr v pohodě, ale dostala jsem málo, jen 1/2, báli se, že už se nestíhá, bylo tutáč jasné, že všechno ven nešlo a že to tedy půjde později :)) Pobavilo mě, když mi po klystýru PA řekla, netlačte, klystýr jde sám, to, co by se tlačilo, by byla hlavička:) Pak už přesun na sál, od téhle chvíle mi to všechno trochu splývá, vím, že se ještě čekalo až se dootevřu, během té přípravy to bylo už na 8, pak až malý dorotuje, to mi přišlo strašné, dali mě na bok, a to bylo husté, už byl tlak na konečník a snažit se netlačit. Nechápu, jak někdo může vydržet několik kontrakcí netlačit, po mě kdyby chtěli, ať netlačím déle, tak to nevydržím, říkala jsem manžovi, já nemůžu, já musím tlačit a on lhostejně, tak tlač :), ale to jsem jen tak přitláčela, co jsem musela, ne že bych vyloženě tlačila, ale asi i tak si to představovali jinak, když se řekne netlačte.

No, tohle jsem nějak jakž takž vydržela a v podstatě vzápětí se šlo na věc, manžel byl úžasný, na všechno „dohlížel“, dokonce se ptal sestry, jak to, že mám v infuzi, co mi napíchli až na potřetí, bublinu a tvářil se tak přísně jako by byl sám nějaký mudr. :-) Na všechno zíral, což teda obdivuji, já vlastně neviděla nic a on všechno, takže jak říkám, šlo to do finále, dr. si oblékl dle vlastních slov slavnostní háv (roušku a tu „řeznickou“ :-) halenu), personál se rozestavěl kolem, rozsvítili reflektor jako na filmovou star, to mě tedy dost pobavilo, bylo to jak na divadle, nohy nahoru do madel a zapřít, sranda. Chtěla jsem začít tlačit a chytit se madel za hlavou, to se úplně zjevili a řekli, že to bych tomu dala a tlačila nejblběji, jak to jde, že bych se prohnula jako luk a že se musím chytit madel podél těla dole a všechnu sílu dát dolů.

Přišel (pro mě) úplně nejtěžší moment celého porodu, moc nechápu, jak může někdo říkat, že začít tlačit je už paráda (ale jo, zde si dovolím aktualizovanou vsuvku – jasně, že je to paráda a při druhém už to jde samo :-) ), já jsem myslela, že duši vypustím, hrozně mi pomohla PA, pořád říkala, jak tlačit, jak dýchat, vnímala jsem jenom ji, mně to přišlo jako celá věčnost, ale miláček říkal, že to bylo celkem 6 kontrakcí, na každou třikrát zatlačení, první dvě jsem promrhala špatným tlačením, pak už jsem pochopila jak (měla jsem takové dvě těžší chvilky na wc v těhotenství, tak jsem si na ně vzpomněla a hned jsem věděla, jak tlačit) a dr. mě ukazoval prstem kam, dvě další kontrakce mě nechali samotnou tlačit a před pátou mi dr. řekl, že mi sestřička „pomůže“, tak jsem si pomyslela, aha, to je to pověstné skočení na břicho – np, nic takového, lehounce se mi loktem opřela o břicho, skoro jako pohlazení, manža říkal, že odpozoroval, že to bylo proto, aby mi přidržela břicho, aby se nezdvíhalo a soustředilo se to všechno dolů, no a na šestou po nástřihu (včelí štípnutí) se nám ten krásný uzlíček Stáníček v 7:45 (připomínám 5:30 příjem) narodil a hned krásně plakal.

Ani jsem se nestihla dojmout, byla jsem hned šíleně vyčerpaná (i když mi přitom dávali po malých doušcích mezi kontrakcemi napít), nohy se mi klepaly, takže když hrdý miláček přestřihl šňůru, zvážili (3225 g), změřili (51 cm) a dali mi malého do náručí už zabaleného (tedy poprvé předtím těsně po narození jen přiložili na břicho), hned jsem ho vracela, protože jsem si připadala tak slabá, že jsem měla šílený strach, že ho hned upustím, navíc vidět ho byla pro mě jen třešinka na dortu, přeci jsem ho znala celou dobu a milovala ho už v bříšku, koukal krásnýma hnědýma očima (no fakt!) a já viděla, že je přesně takový, jak jsem si ho představovala (i ze 3D si byl podobný). Samozřejmě jsem si těsně po říkala, že žádný dítě už NIKDY, ale to mě přešlo, jen co jsem se zregenerovala, což mě šíleně překvapilo, opravdu za ty dvě hodiny jsem o porodu pomalu nevěděla, vstala jsem, seděla jsem, dala jsem si hned snídani. Bylo to fakt příjemné zjištění a děkovala jsem, že se mi vyhnul hrozící císař a malý se ještě včas otočil, tam by to do dvou hodin v pohodě nebylo. Ale každé děťátko se musí nějak narodit, že ;-)

Placenta byla rychle, nějaký tlak, hmat a dr. jí měl v ruce, zkontroloval a bylo. Šití nic moc, ale přežít se dalo, když už víte, že je vše za vámi, ovšem připadala jsem si jako látaná ponožka, bylo to rychle sfouknuté, 7 stehů, můj OG po šestinedělí pochválil, že ani jizvu nemám, že paráda. Miláček na šití „dohlížel“, aby nebyla reklamace, sledoval předtím i druh nástřihu, no prostě mu snad bylo líto, že nerodí sám. Jinak musím uznat, že rodit 3,2 kg je asi rozdíl než 4kiláče a že se příštího porodu budu bát úplně stejně jako toho prvního Závěrem jen, že svůj porod bych přála každé, měla jsem štěstí, že jsem si toho dost odbyla doma, a pak to bylo rychlé, nějaká bolest tam byla, ale je to opravdu tak zařízené, že i když se teď vší silou snažím vybavit jaká přesně, tak to prostě za boha nejde, zapomenete hrozně rychle, sama bych tomu nevěřila a klidně bych podepsala, že jsem ani nerodila, a věřte mi, když jsem porodila já, tak KAŽDÁ, vážně. Teď tu kážu jako po maturitě a státnicích, že to zvládnete, po tom, co to mám za sebou, ale je to tak! Budete to pak říkat taky ;-)

Ode mě patří velký dík mému manželovi za úžasnou podporu a porodnímu personálu Apolináře v čele s MUDr. F. (příští porod jedině s ním ;-) ) a skvělou PA.

16. února 2012

Když to dneska čtu jako „zkušená“, tak vidím naprosto průměrný nekomplikovaný porod, na prvorodičku asi docela slušný, ale ne zas žádný terno, jako jsem měla před 4 lety dojem. Přesto zaplaťpříroda za něj, když s lítostí čtu nějaké ty dlouhé a komplikované horory, anebo naopak ty téměř neuvěřitelné rychlovky, které jsem se podruhé tak bála, bála… až… no, jela jsem zase brzo. Brzo v tom smyslu, že se tentokrát nejelo rovnou na sál, ale stihlo se i hopsání na míči a nakonec i ten celý klystýr ! :-DDDD

Takže hodnotit nebudu žádný porod, svůj ani cizí, když je výsledkem zdravé miminko, je všechno předtím naprosto pominutelné, ale když se povede zážitek, tak na celý život.

Stáníku, náš prvorozený a milovaný. Ty hnědé oči ti zůstaly a už s nimi mrkáš po holkách ve školce! Jsi velký šikula, co se nechce oblíkat, ale angličtinu bičem mrská, i když je ve třídě nejmladší. Hodně zdraví a elánu třeba na ty parádní brusle, které na tebe na sobotní oslavě čekají. Krásné ČTVRTÉ narozeniny od mámy, táty a brášky.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Elennn
Zasloužilá kecalka 991 příspěvků 19.02.12 10:18

hezký porod ;) a krásný deníček :palec: :palec:

 
petka86
Závislačka 3792 příspěvků 19.02.12 10:19

Krásný deníček :kytka: :potlesk: Vašemu Stáníčkovi i ostatním únorovčátkům 08 krásné narozeniny :kytka: ;) Člověk si Vás rád pročítal na MK,byli jste a určitě ještě jste super parta,ať se Vám i vašim dětem daří :D

 
lenkabu
Extra třída :D 13702 příspěvků 19.02.12 12:52

sluni krásný :srdce: jdu najít druhej porod..a moje vsuvka..pokud je druhé čtyřkiláč, rodí se i líp než první :mrgreen:

 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17592 příspěvků 20.02.12 08:21

moc hezké, hlavně závěr mě dojal :kytka:

 
Pitelka
Kelišová 7362 příspěvků 20.02.12 12:45

Krásnej deníček :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
slunicko83
Ukecaná baba ;) 1014 příspěvků 20.02.12 13:01

jeden z nejkrásnějších deníčků co jsem tady četla :) Mě čeká porod za necelý měsíc, mám termín 16.3. taky u Apolináře, tak moc moc doufám,že si taky většinu odbydu doma a přijedu včas abych nebyla vrácená domu a všechno půjde hladce tak jako tobě :D

 
urbi
Echt Kelišová 7716 příspěvků 20.02.12 13:05

skvěle napsáno Sluni :potlesk: :potlesk: :potlesk: jsem se dojala takhe po obědě :srdce: (i když to není nic těžkého u mně, po dvou hodinách spánku mě dojme i rychlovarná konvice :mrgreen: :mrgreen: ). Piš častěji :pankac:

 
acinka
Závislačka 4536 příspěvků 20.02.12 13:25

Sluni :* Parádní! :potlesk:

 
nikka.vo
Echt Kelišová 9681 příspěvků 20.02.12 13:36

Krásný :kytka: a takhle krátký pobyt na porodním sále teda těžce závidim :potlesk: :D

 
mobina  22.02.12 19:00

Přečetla jsem jedním dechem. Krásný :srdce:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele