Porod mého zlatíčka

Kamilka.Kamí  Vydáno: 01.11.12

Je to už rok, měsíc a nějaký ten týden, přesně 7. 9. 2011, kdy se mému chlapečkovi zachtělo na tento svět. Nikdy na ten den, vlastně dva dny, nezapomenu. Jen zavřu oči a vybaví se mi chvíle, kdy jsem si řekla, je to tady. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to.

Bylo ráno 6. 9. 2011 a asi jako každá těhotná jsem lítala i v noci na záchod. Šla jsem asi kolem páté ráno, vykonala potřebu a šla zpátky do postele. Manžel spal a já jsem si říkala, že tu budu čumět do stropu, než zase záběru. Než jsem stačila dojít do ložnice a plácnout s sebou do peřin, tak jsem na noze cítila kapku čehosi. Napadlo mě, že jsem holt nepustila do záchodu vše a cvrnkla si, jak se to v posledním měsíci těhotenství prostě stává. Když manžel odcházel do práce, cca v sedm ráno, říkala jsem mu, ať je na drátě. Celý vyplašený se ptal, co mi je apod. Chlap, no. Odpověděla jsem, že nic, možná kapička plodovky a zabouchla jsem za ním dveře.

To dopoledne jsem byla objednána na devátou u zubaře, protože mě šíleně bolel zub a říkala jsem si, že bude lepší rodit bez další bolesti, a to bolesti prokletého zubu. Přijel pro mě můj taťka a vezl mě. Ještě v autě jsem se ho ptala, jestli je možné, aby plodovka odtékala po kapkách. Říkal, že nejspíš ne, buď by tekla víc, nebo by šla rovnou celá. To mě uklidnilo a já jsem statečně nakráčela k zubaři. Zub byl v háji, mrtvý, takže dr. musela vytahat kořeny. Dala mi injekci a šla jsem si sednout do čekárny, aby zatím šel další pacient.

Když jsem tam přišla, bylo mi jasné, že mi plodovka už teče. Šla jsem na véčko, a tam se mi vše potvrdilo. Taťka byl celou dobu se mnou, já jsem mezitím volala manželovi, ať je ready, vezme mi tašku a přijede pro mě. Zubařka mě vzala za chvilku, řekla jsem jí, ať si pospíší, nebo tu porodím :-D Podotýkám, že žádné porodní bolesti jsem neměla, prostě samá sranda. Vylekala jsem ji natolik, že to provizorně spravila, abych mohla fičet do porodky.

Než přijel manžel, tak jsem byla ještě u rodičů, dala si sprchu, narychlo se oholila a čekala na příjezd budoucího tatínka. V hlavě se mi honilo: proč teď? Vždyť nejsem na porod připravena. Mezi nohy jsem si vrazila ručník, protože voda tekla a tekla a tekla. Cesta byla v pohodě, samá legrace a vtípky, jak bude manželovi u porodu zle :-D Do porodnice jsem dojela kolem poledne. Následovala vyšetření, převlékáni do krásné erární košile a čekání. Bylo mi řečeno, že do půlnoci porodím. To se ale pan doktor bohužel spletl.

Bolesti začaly kolem páté až šesté odpoledne. Musela jsem mít kapačku kvůli odtoku vody a manžela poslali domů. Celou noc jsem nespala, pořád kontroly, monitor apod. Však to znáte. Na co jsem se ale vážně těšila, byl klystýr. Byla to taková úleva, i když po něm bolesti ještě zesílily. Kolem páté ráno jsem volala našim (vůbec jsem o tom nevěděla, ani o tom, co jsem jim řekla), že asi bolestí vyskočím z okna.

Najednou se začalo rozednívat a já jsem ještě pořád nerodila. Co se sakra děje?! Nakonec přišla sestra s tím, že jsem se zasekla na 3 prstech a dál se neotevírám. No paráda. Takže na kapačku a oxytocin. Pěkně to vyvoláme. To, co bylo do té doby za bolesti, to byla sranda. Po kapačce jsem vážně myslela, že si něco udělám. Nemohla jsem stát. Bolesti zad a hlavně do stehen. Navíc mi kapačka nesedla, a tak jsem k tomu vesele zvracela. Dostala jsem za úkol volat manžela. Co si opravdu živě pamatuji, bylo, jak jsem stála u okna, brečela, zvracela a lomcovala s kovovou postelí a vyhlížela toho, který mi to způsobil.

Najednou se šlo na sál. Vůbec nevím, kolik bylo hodin a co se dělo. Bylo mi opravdu neuvěřitelně zle. Manžel mě utěšoval, držel mě, podporoval. Bylo to fajn, mít ho tam. Pak už si jen vzpomínám, jak jsem byla na křesle a tlačila. Nejdřív jsem nevěděla jak, byla jsem tak unavená. Nakonec jsem mezi kontrakcemi i usínala. A pak to přišlo. Doktorka zahlásila: rodíme, a přiřítilo se snad tisíc lidí. Tlačila jsem a tlačila.

Pořád se nic nedělo, tak co dělat? Žádala jsem i o císaře, ale údajně bylo vše, jak má být. Tak si tlačím dál a slyším doktorku, jak volá na personál, honem, zavolejte dalšího doktora. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně. A bylo. Malej se totiž rozhodl dát si ručičku k hlavě. Proto jsem tlačila a ono nic. Nakonec ho za pomoci porodní asistentky a mého tlačení vytáhli ven.

Po chvilce mi ho donesli. Byl taaak fialový, jako borůvka, a tak krasný. Nezapomenu na jeho výraz, na ty malé ručičky s nehtíky od krve. Hladila jsem ho a říkala Pavlíčku, Pavlíčku, to jsem já, maminka. Byl to nepopsatelný pocit štěstí a i teď, když tento deníček píši, mám slzy v očích.

Malý se narodil 7. 9. 2011 v 10:24 s mírami 3270 g a 49 cm, a je to moje největší štěstí. Štěstí, na které jsem nakonec sama. Ale o tom až v jiném deníčku.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
beruska03
Kelišová 7477 příspěvků 01.11.12 09:30

Moc moc gratuluji, já jsem taky rodila 7.9. ale letos :lol: v tom závěru jsi mne tedy napla - jsem zvědavá na další deníček :think:

 
Delfínek.W
Kecalka 308 příspěvků 01.11.12 09:43

Moc gratuluji :kytka: a už se teším na další deníček.

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 01.11.12 10:18

:potlesk: gratuluju :hug:

 
mončís  01.11.12 13:51

Hezký deníček, celou dobu jsem se usmívala jak hezky napsanej :kytka:

 
Kamilka.Kamí
Kelišová 6453 příspěvků 01.11.12 13:53

Dekuji vsem, brzo se dam do psani pokracovani.

 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 01.11.12 18:12

Gratuluji :-) :kytka:

 
Lejla77
Ukecaná baba ;) 1915 příspěvků 01.11.12 19:12

:srdce: :srdce: :srdce: krásný
očekávám další díl

 
Kamilka.Kamí
Kelišová 6453 příspěvků 01.11.12 22:08

Pokracovani odeslano, za par dni se muzete „tesit“

 
kandyta
Kecalka 133 příspěvků 16.11.12 22:18

Drž se! Zvládla jsi to bravurně. :) a zvládneš určitě i dál.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele