Porod naší Bereniky

blanche1423  Vydáno: 25.11.12

Pomalu končí čtvrtý měsíc života naší prvorozené dcery a já si uvědomuji, že vzpomínky na její narození jsou pomalu ale jistě zatlačovány do kouta radostmi a starostmi s ní strávených (ne)všedních dní. Proto bych si ráda celý průběh porodu připoměla a čekatelkám na svůj velký den popsala, jak to u mě probíhalo. Osobám neholdujícím sálodlouhým textům doporučuji snad ani nečíst.

s mámou pár minut po porodu

a nejlíp se spí s panenkou..:-)

Krátce k mému těhotenství: Početí naší Berušky se povedlo po 4 měsících snažení a celý průběh těhotenství byl, až na otékání při letních vedrech a šílené pálení žáhy, na které bylo i Rennie krátké :-), vcelku bezproblémový. Celou dobu jsem doufala, že určitě porodím dříve než v daný termín. Zkrácený děložní čípek a hlavička natlačená hodně dole už 2 měsíce před porodem mému přání nahrávaly. Od 36. týdne jsem začala pít maliníkový čaj a intenzivně sexovat :-) a myslela si, že by mi to snad mohlo k brzkému porodu pomoci.

Čas však utíkal, minul termín dle poslední MS, termín dle prvního i druhého UTZ a stále nic. Mamka mi na to řekla: „Jo, to budeš mít stejný jako já, taky jsem každého z vás 2 týdny přenášela“. Říkám si, to teda potěš, jestli to tak bude, zvlášť v takových hicech, ale zas pokud by můj porod měl mít stejný průběh jako ty mamčiny, tak to i překousnu (starší sestra narozena po 4 hodinách od začátku bolestí, po 13 letech já se stejným průběhem a rok po mě bratr, který se, než stihla přijet sanitka, narodil po 2 hodinách od počátku doma).

S touto vírou jsem se dočkala své poslední kontroly v nemocnici s tím, že když do soboty 4. 8. neporodím, čeká mě ráno nástup na vyvolávání. Tuto informaci jsem patřičně obrečela, protože jsem si strašně přála porodit až tehdy, když bude mé tělo připraveno a samo chtít.

V pátek 3. 8. ve tři čtvrtě na 3 ráno jsem se probudila jako vždy s potřebou na záchod. Došla jsem si a šla opět spát. Zavřela jsem oči, pomalu usínám a dost mě překvapilo, že mě 12 minut na to probrala bolest. Do té doby jsem nikdy neměla žádné poslíčky, tudíž mě napadlo, že jsou to oni a snažila jsem se opět usnout. 7 minut poté mě opět probrala další prudká bolest. Pár minut nato další a další. Asi tři kontrakce jsem prodýchala vleže, následující dvě na všech čtyřech a potom už jsem vstala a šla je rozdýchávat chůzí, která, jak jsem zjistila, mi nejvíce pomáhala. Pokoušela jsem se naložit ve vaně, ale ta extra nepomáhala, ještě na mě vyšlo málo teplé vody, a tak jsem to brzo vzdala a zase z vany vylezla.

Ve 4 jsem šla probudit manžela, který však spal tvrdým spánkem, tudíž jsem to po 10 minutách vzdala a šla opět divokým tempem pochodovat po chodbě našeho bytu. V 5 hodin zazvonil chlapovi budík, a tak jsem mu šla oznámit, ať se do práce ani nechystá a o půl 6. už jsme vyráželi směr porodnice. Pamatuji si, že strašně pršelo, a tak jsem kvapem přeběhla od domu k autu, do kterého se mi ale úplně nastupovat nechtělo. Naše staré nám totiž vypovědělo službu, měli jsme před koupí nového, takže jsme byli nuceni si auto vypůjčit od mého bratrance, který je blázen do starých ruských vozů. Takže jsem se poprvé v životě pořádně svezla žigulíkem :-D Přes obavy, že mě tohle auto tak vyhrká, že v něm snad porodím, byla cesta nakonec v pohodě a i kontrakce byly snesitelnější.

V 6 jsme byli v porodnici, následoval monitor a vyšetření s nálezem otevřená na 2 cm. To jsem se pomalu rozbrečela štěstím, že už je to tady a že jsme nejeli zbytečně. Potom jsme byli zavedeni na pokoj a já jsem se zabydlela. Kontrakce byly stále pravidelně nepravidelné, po 5 až 12 minutách. Každé 2 hodiny potom monitor a vyšetření. Mezitím jsem sledovala olympiádu a manžel pospával, na střídačku se sprchováním. Míč mi nepomáhal a sprcha ulevovala pouze do té míry, abych bolestí úplně neřvala. Po vyšetření v 1 hodinu byl nález pouze o centimetr lepší, a to už mě to začalo docela rozčilovat. I přes své původní rozhodnutí zvládnout porod bez zbytečných chemických pomocníků, jsem nakonec s radostí přijala nabídku epiduralu.

O půl 3. nakráčely 3 doktorky, já jsem vyšpulila hřbet a šlo se na to. Ovšem v momentě, kdy za mými zády radily doktorky té třetí, kamže to má vlastně píchnout, mě polilo horko. Začala jsem uvažovat, zda rozhodnutí o epi nebyla chyba. Vše však proběhlo v pohodě a mně se konečně ulevilo. Ne však na dlouho. Nález moc nepostupoval, tak mi napíchli oxytocin. A taky někdy mezitím píchli vodu, přesně nevím kdy. A pak teprve začalo peklo. Bolesti trvající půl minuty, potom půl minuty klid a takhle dokola. Nález se však pohnul, a tak se šlo na věc.

Nejdřív přitlačovat v poloze na boku, a pak ještě kvůli hlavičce, která v kontrakcích zalézala výš, ve dřepu. To byla snad nejnamáhavější poloha ze všech. Cítila jsem se jako neohrabaný tučňák a nebýt chlapa, který mě přidržoval, tak bych asi přepadla na patách směr vzad. A poté už do pololehu a tlačit. Vůbec mi to ale nešlo, a tak se mě rozhodli vycévkovat. No nedivím se, že to nešlo. Jelikož jsem měla celou dobu po kontrakcích strašnou žízeň, tak se pytlík po vycévkování naplnil šíleným způsobem. A mohla jsem opět tlačit. Ze začátku jsem spíš tlačila do hlavy, ale rychle jsem pochopila, jak na to. Jen kdyby to tak nebolelo, měla jsem pocit, že se snad rozervu. Navíc jsem celou dobu pocit na tlačení prostě neměla, a tak mi k tomu žádný tlak nepomáhal.

Přestala jsem vnímat okolí, nevím ani, kolik tam bylo lidí, cítila jsem jen tu bolest a manželovi statečně drtila ruku. Přišlo mi jako věčnost, než sem zaslechla větu, že už je vidět hlavička plná vlásků a zda se manžel chce podívat. Skoro utíkal, jen aby to viděl, byl úplně nadšený :-) Tak jsem ještě párkrát zatlačila, nastřihli mě (o čemž jsem ani nevěděla) a hlavička byla venku. Pak jsem se snažila vytlačit tělíčko, ale moc to nešlo a všichni už začínali být nevrlí, ať prý tolik neřvu a tlačím. To se jim to říká, když mi do toho skákali na břiše a já jsem měla pocit, že mi snad udělají díru do páteře :-) Nicméně s touhle pomocí jsem zacílila neuvěřitelný tlak a po chvilce byla malá venku. A mě v tu chvíli chytl neovladatelný třas do nohou a strašně jsem se rozbrečela. Nešlo přestat. Manžel okolo pobíhal jako v euforii a poté si s radostí přestřihl šňůru. Pak už klasika.

Malou mi dali na přisátí, poté měření a vážení, 2 první hodiny o samotě ve třech a pak přesun na pokoj, kam mi ji během momentu přivezli. A po 4 dnech domů.

Naše Berenička se tedy narodila 3. 8. 2012 v 17:12 hodin, s mírami 3310 g a 51 cm.

Když to shrnu, od začátku bolestí byla za 14 a půl hodiny venku. Sice vím, že mnohé z vás měly mnohem těžší porody, ale já jsem naivně doufala, asi po vzoru mamky, že to bude jednodušší. Takže mě celý průběh a hlavně ty bolesti dost rozhodily, dlouho jsem na ně nemohla zapomenout. Ani teď ne, ale už si nedokážu představit, jak šílené byly :-) A i přes to vše už teď doufám, že třeba za 2 roky bude ten další porod už opravdu jednodušší ;-) A když ne, nevadí, i ta největší bolest stojí za to stát se mámou, je to ta nejkrásnější úloha na světě:-)

Všem fanynkám obsáhlých slohů děkuju za přečtení :-)

A čekatelkám na porod přeji, ať se jim vydaří dle představ, maminkám hodné ratolesti a snažilkám, ať si brzo každou z nich nějaké to stvořeníčko najde :-)

B.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Miš-El
Závislačka 3063 příspěvků 25.11.12 13:36

Musím říct že jsem čekala delší sloh, ale každopádně se to četlo moc pěkně. Gratuluji k holčičce, at se má na světě krásně :kytka:

 
blanche1423
Kecalka 215 příspěvků 25.11.12 15:15

@Miš-El děkuji za pochvalu i za gratulaci :kytka: ;).. Ono délka textu vypadala v tom okénku děsivěji, vědět, že to nebude tak hrozné, tak ten konec tak nešidim.. :mrgreen:

 
kandyta
Kecalka 133 příspěvků 25.11.12 18:22

Jeeee, to je moc krásný příběh :)) Dočetla jsem a jsem za to ráda.. :) stálo to za to.. přeju hodně štěstí s malou :)

 
lenama18
Zasloužilá kecalka 862 příspěvků 25.11.12 22:38

Gratuluji k holcicce, super pribeh ale musim rict ze me trochu videsil 8o jsem prvorodicka a jen doufam ze muj porod nebude tak obtizny jako vas :think: :)

 
J-á-j-a
Nováček 8 příspěvků 26.11.12 14:57

Ahoj blanche1423, moc gratuluji k narození krásné holčičky :kytka:
Ten tvůj příběh jsem přečetla se zatajeným dechem a úplně jsem se v myšlenkách vrátila k tomu svému porodu, který jsem absolvovala před necelými 3.týdny.
Taky máme holčičku, Nelinku :srdce: a úplně jako bych to tu psala JÁ!
Můj příběh je hódně podobný, od spícího manžela, přes dlouhé čekání na otevření, na začátku nechtěný epidural, který jsem nakonec uvítala až po závěrečný křik a nevnímání doktorů a tlačení na břicho(mimochodem, já té nebohé sestře, co mi chtěla pomoct, v těch bolestech a skoro nepřítomnosti tu ruku, kterou mi tlačila na břicho, normálně odstrčila, což jsem si uvědomila až po chvíli :), ale všichni byli skvělí a povzbuzovali a nikdo mi za nic nenadával ;))
Moc mi hlavně pomohl manžel, mám pocit, že bych to bez něho nedokázala :-O taky jsem mu chudákovi už tak hotovému, drtila ruku a nejvíc mi pomohlo, když ke konci řekl, že už vidí hlavičku, tak to jsem potřebovala slyšet, protože mi to přišlo šíleně dlouhé a nekonečné, tak jsem se do toho pak z posledních sil opřela a malá byla venku :dance:
Musím říct, že jsem se taky připravovala všemožně na porod, od cvičení s epi-no balonkem, přes maliník až po lněné semínko a tajně doufala, že to bude lehčí průběh, ty bolesti a vůbec ten závěr, mě tak dostaly, že jsem z toho byla úplně mimo a pořád si to přemítala a říkala si, že už nikdy!
Ale teď po pár dnech, už je to jiné, o dost lepší a už i můžu říct, že jsem měla docela dobrý porod, jelikož byl bez nástřihu i šití :potlesk: :D, jen jsem se trošičku natrhla, ale to se během pár dnů zhojilo a už jí mám jako dřív :lol:, no skoro :mrgreen:

Musím jít dát té naší berušce :srdce: pusinku :*, byla tak moc statečná, hned na sále se ukázkově přisála a přestala plakat a od té doby je hrozně hodná a skoro nezabrečí, ale asi se jí občas zdá, jak maminka kvílela a ke konci už křičela bolestí, protože se mi někdy rozpláče nebo rozfňuká ze spaní :,(

Tak si užívej mateřství, je to stejně nádhera a zázrak, jak to ta příroda zařídila, jsem ráda, že můžu být maminkou :)
Jen mám teď o ten uzlíček pořád strach a budu mít celý život, ale i to je krásné :srdce: :hug: :srdce:

 
janvana
Extra třída :D 10971 příspěvků 26.11.12 18:37

Júú ty máš Bereniku to ti závidím. Je to moj favorit na meno, ale muž nechce :roll:

 
fayinka  26.11.12 22:08

Krásně napsáno! Gratuluju k holčičce s nádherným jménem :potlesk:

Tohle se mi moc líbí.. „i ta největší bolest stojí za to stát se mámou, je to ta nejkrásnější úloha na světě:-)“

 
tanik1912
Neúnavná pisatelka 16553 příspěvků 28.11.12 06:32

Moc krasne napsane… Gratuluju k holcicce :kytka: a doufam, ze nase dcerka bude venku malinko driv :lol: :lol: :lol:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček