Porod za odměnu

Amys  Vydáno: 12.01.11

Až při druhém porodu jsem pochopila, co vlastně dělat pro to, abych dítěti skutečně pomáhala na svět.

První porod pro mě byl nesmírný zážitek. Bylo to v lednu 2009. Mrzlo až praštilo a já se přesto každodenními procházkami snažila setřást prvorozeného do porodních cest. Pořád jsem žila ve strachu, jak to zvládnu, jestli poznám porod… Zkrátka jsem se hrozně bála a to byla jedna z chyb.

Bolesti začaly o půlnoci ze soboty na neděli a nakonec se ukázalo, že to byly jen poslíčky, přičemž sedm hodin byly pravidelně po po pěti minutách. Není se tedy čemu divit, že jsem vyrazila do porodnice. Poslali mě zpět, že nemám žádný nález. Uzavřená, tvrdý čípek, prostě nic moc.

Hned druhý den (pondělí, leden 2009) jsem jela na kontrolu do porodnice. Byla jsem 40+0tt, takže termín porodu. A opět nic, jen že mi prý začíná měkknout čípek. Kontrakce jsem měla stále, po nedělním léku z porodnice se na hodinu zastavily a pak se opět jemně začínaly rozjíždět. V době kontroly po 15 minutách. Zvládla jsem i v MHD cestu zpět, takže vím, jaké to je v narvaném metru při kontrakcích, když stojíte na jedné noze a ještě ne na své. Začínala jsem být docela unavená. Do večera se to opět rozjelo a já stále myslela, že to jsou zas jen poslíčky.

Omyl. V půl šesté večer jsem kráčela na porodní pokoj, celá rozechvělá, co mě to vlastně čeká.

Čekaly mě klasické procedury (neměla jsem nic proti) a pak rachot. Strašně špatně se mi dýchalo a téměř jsem omdlívala (to byl důvod, proč jsem vyrazila do porodnice, i když se slovy: Stejně mě za chvíli máte zpátky.). V papírech jsem měla záznam o astmatu, takže rychle kapačku se Syntophyllinem. Taky jsem byla unavená, takže mi byla zima a ležela jsem tedy zachumlaná do deky na porodnickém lůžku. Dýchalo se mi špatně, chtělo se mi zvracet, bylo mi příšerně, takže přišla PA s tím, že mi navrhuje píchnout epidurál, abych si odpočinula a nabrala síly na tlačení. Souhlasila jsem. Anesteziolog měl spoustu keců o našich babičkách rodících na poli bez epidurálu, ale dělal, co měl…

A pak dorazil manžel a našel mě, jak ležím na lůžku spojená hadičkama se stojanem (ten pak za mnou poctivě vozil, když jsem směla vstát). Epidurál zabral v půl desátý a jak postupně jeho účinky klesaly, opět se rozbíhaly bolesti. Tentokrát jiného druhu - cítila jsem ohromný tlak a rozdýchávala, jak blázen, až už jsem prostě nemohla, byla jsem otevřená na deset centimetrů a tak se šlo tlačit, přičemž jsem do kapačky dostala oxytocin. Vždy jsem hlásila kontrakci a pak tlačila a tlačila, ale chvíli trvalo, než jsem přišla na to, jak. Pak už šlo o vteřiny, musela jsem tlačit i mimo kontrakce, skákali mi po břiše a nakonec mě musela natřikrát nastřihnout (byly jsme domluvené, že pokud to půjde, tak nástřih nechci). Jizvu cítím dodnes.

Malý byl na světě ještě před půlnocí a já se šíleně zamilovala, poporodní euforie jak blázen. Vystřízlivěla jsem ráno, když mi místo syna přinesli papíry se souhlasem k převozu do jiné nemocnice za účelem operace s tím, že pokud by si ho tam nechali, odvezou mě za ním. Podepsala jsem a ještě mi ho přinesli, abych si ho mohla pochovat. Rozbrečela jsem se. Pak jsem se schoulila v posteli do klubíčka. Bylo úterý. Nejdelší úterý v mém životě.

Sanitku s přenosným inkubátorem jsem slyšela už z dálky. Věděla jsem, že je to on. Moje štěstí, moje láska, moje všechno… Po několika hodinách, když se prospal po narkóze, mě k němu dovedli. Ještě dostával cosi do žíly, ale ze spánku se usmíval. Oproti ostatním miminkům na JIP to byl obřík a po té, co mu otrnulo, to i dával hlasitým bzučením najevo. Chodila jsem tam za ním ho zkoušet kojit a druhý den v poledne (to byla středa) si ho hrdě odnášela na oddělení šestinedělí. V prsou sice kde nic, tu nic, ale což, nějak to zvládnem.

Měla jsem ho u prsu ve dne v noci, teď už nebzučel, ale pištěl jako myš. Hlady. Dodnes má velmi pronikavý hlas, když se dožaduje jídla. Ve čtvrtek ráno jsem po kojení navážila 10 g a v pátek ráno jsme odjížděli domů. V papírech byl záznam - plně kojen. Dokázali jsme to.

Syn rostl jako z vody a my se rozhodli pořídit mu sourozence. Chtěli jsme děti brzo za sebou a to se nám i podařilo. Pak přišla ledová sprcha – potratila jsem. Psal se leden 2010. My jsme ovšem nelenili a příroda k nám byla štědrá. V březnu jsem objevila // na testu. Tohle těhotenství bylo od začátku úplně jiné, pořád mi bylo špatně a taky jsem pěkně posilovala. Jak jinak, když máte doma temperamentní batole, které je potřeba občas někam přendat a taky chce chovat a tak vůbec. Všem jsem jen říkala, že budu mít o to snadnější porod, když takhle cvičím.

Ke konci už jsem byla hotová. Syn měl 14 kg a já velké břicho. Neslučitelná kombinace. Do toho všeho se mi podařilo nechtěně vysadit železná stokilová vrata a dobalancovat s nima ke zdi ve snaze nespadnout na kočárek. Povedlo se. Zastavily se těsně nad kočárkem a já na ně padla kolenama a loktama bráníce si břicho. Následoval náš první výjezd do porodnice. Vše bylo v pořádku a měli jsme popáté potvrzenou holčičku.

Termín se nezadržitelně blížil a já byla pevně rozhodnutá nestresovat. Tenhle porod bude jeden velký mejdan.

První planý výjezd jsem měla měsíc před termínem. Byla středa a bolesti se stupňovaly a stupňovaly… A přešly ve chvíli, kdy jsem si na dveřích příjmu dané porodnice přečetla, že do konce tohoto týdne malují porodní sály. Dostala jsem lékařskou zprávu a instrukce, co dělat v případě, že se porod rozjede dřív, než sály otevřou. Já jinde rodit nechtěla, pomohli na svět mému prvnímu dítěti, tak chci, aby mi pomohli i s tím druhým.

První oficiální kontrola v porodnici, první monitor a první studentka (podepsala jsem souhlas s medikama jak při vyšetření, tak u porodu). Tentokrát jsem měla pozitivního streptokoka, takže jsem nemohla darovat pupečníkovou krev jako u syna. Mrzelo mě to, ale mnohem víc mě trápila myšlenka, co když mi nestihnou píchnout obě dávky antibiotik…Taky mi v papírech vyškrtli astma, protože když s tím nikam nechodím, astma nemám.

Dny ubíhaly a já si postupně zařizovala vše potřebné - hlídání syna během porodu i po porodu, vypsání papírů potřebných k porodu atd. V úterý večer (téměř 14 dní po svém prvním výjezdu) jsem v deset hodin večer, když už syn spal, posílala na matriku naskenované občanky - mou a manžela. To byla poslední věc, kterou jsem potřebovala zařídit. Vypla jsem počítač a šla spát s pocitem, že je vše připraveno a druhý den můžu klidně porodit.

K večeři jsme měli luštěniny, takže mě noční bolesti nepřekvapily a snažila jsem se při nich spát. Ve dvě hodiny v noci se to už ale nedalo vydržet. Došlo mi, že se něco asi začíná dít, tak jsem vstala a šla do sprchy. Žádná úleva. Začla jsem počítat. Kolísalo to od čtyř minut do deseti mezi jednotlivými kontrakcemi a já se v duchu smála, že i kdybych rodila po padesátý, porod nepoznám.

Patřím totiž mezi ty, které mají kontrakce dost nepravidelně hlavně při porodu. Tak jsem pochodovala, rozdýchávala a balila. Abychom to měli blíž k porodnici, usídlili jsme se se synem u dědy a táta spal tu noc zrovna doma, takže ne zrovna blízko. Nachystala jsem hromádky a tašky, co za mnou do porodnice, co se synem k babičce a co odvézt domů. Když jsem měla hotovo a bolestí se sotva vlekla, vzbudila jsem dědu a políbila syna (ze spánku volal: ně, moje).

Byl listopad 2010, středa, půl šesté ráno a já kráčela na porodní pokoj. Už jsem věděla, co mě čeká, i to, že to nebude lehké, ale že se to dá zvládnout. Předtím jsem ještě volala manželovi. Mobil měl sice vypnutý, ale naštěstí spal v obýváku, kde máme pevnou linku. Celý rozespalý se divil, že rodím. Vždyť mám rodit až za 14 dní a já přece dodržuji termíny, takže to nečekal. Nicméně za hodinu a půl byl u mě a to jel vlakem a MHD.

Den předtím jsem na kontrole měla CS6. Jaký skok, když před rokem a třičtvrtě jsem měla ráno v den porodu CS2. Byla jsem otevřená na tři cm, takže velká naděje, že ATB stihnu. Kontrakce jsem měla střídavě po 4-10 minutách a špatně se mi dýchalo. Minulý porod byl fyziologický a tentokrát měl být přirozený, bez jakéhokoliv urychlování a jakýchkoliv berliček. Byla jsem ráda. Bylo to nejen mým přáním, ale i nutností, aby se stihly obě dávky antibiotik.

Akorát se měnila směna a přišla se mi představit velmi milá porodní asistentka s ještě milejší studentkou, která letos bude skládat státnice na porodní asistentku. A musím říct, že podepsat souhlas s přítomností medika bylo jedno z mých nejlepších rozhodutí. Porod nabral úplně jiný rozměr. PA neměla tolik času, ale studentka u mě mohla být celkem často, takže mi radila, jak se uvolnit, aby dítě dorotovalo, nosila mi nahřáté pytlíky s rýží na zmírnění bolesti při kontrakcích. A já si stále vymýšlela a vymýšlela.

Začínala jsem ve stoje drže se jednou rukou zezadu porodnického křesla a druhou rukou parapetu okna (a manžel se tam musel chudák taky vejít a držet mi na zádech pytlík s rýží). Měla jsem kontrakce méně často, zato dlouhé a velmi bolestivé. Pak jsem se chvilku přemístila na míč, ale to mi bylo nepříjemné. Takže další úlevová poloha byla vestoje v předklonu opřená o bok porodnického křesla. Tancovala jsem na špičkách za zvuků písniček Ivana Mládka a nedovedla si představit, jak dlouho to ještě vydržím, než zhebnu bolestí a nebo se udusím.

Pak mi studentka vysvětlila, že nesmím být na špičkách, že se mám přemoci a stát s mírně rozkročenýma nohama na celých plochách chodidel a pohupovat se, že jinak vlastně dítěti bráním, aby se dostalo do porodních cest. Měla pravdu. Cítila jsem, jak se tam malá dere. Bylo to, jako když si prsty rozhrnuje cestu. Nemohla jsem dýchat. Chtělo se mi zvracet. Dostala jsem misku (kdyby náhodou) a pak jsem si potřebovala chvíli odpočinout a zahřát se. Napolohovali mi křeslo, takže jsem ležela na levém boku s pravou nohou přehozenou přes madlo, aby malá měla prostor. Pak u mě obě seděly na boku a radily mi, jak správně dýchat. To, že se mi chce zvracet, je prý nesprávným dýcháním. Že pořád dýchám příliš zhluboka, tím se překysličuji a nutí mě to na zvracení.

Seděly vedle mě a dýchali se mnou jako pes a já jako pes poslušně dýchala s nimi. Bolest byla horší a horší, při kontrakcích jsem spíš z dálky slyšela jejich hlas, abych se hlavně uvolnila. Ať se křečovitě nestahuju a nebráním tak tomu malému tvorečkovi v příchodu na svět. A jak jsem tak neustále myslela na to, jak dýchat a jak se uvolnit (to je opravdu neskutečně těžké) při kontrakcích, neměla jsem čas myslet na tu příšernou bolest. Ale jen do té chvíle, než se povrchní psí dýchání stalo automatickým.

Pak jsem u porodnického křesla klečela. Tentokrát zepředu. A manžel s pytlíkem od rýže cestoval se mnou. Studentka mi donesla žíněnku, abych neklečela na zemi. Porod moc nepostupoval, byla jsem teprve otevřená na čtyři centimetry. To už jsme se dohodly, že přeci jen jednu berličku uděláme - nechám si píchnout plodovou vodu, jen co mi napojí kapačku s druhou dávkou ATB. Tak zatímco mi kapala antibiotika, čekala PA na další kontrakci a pak se slovy: „pozor, prudce se změní charakter kontrakcí“ mi píchla vodu.

Něco tak strašného jsem ani nečekala. Najednou se ta nesnesitelná bolest stala ještě nesnesitelnější, kontrakce se prohloubily, prodloužily a zkrátil interval. Už jsem neměla kontrakce po deseti minutách, ale po pěti a pořád nepravidelně. Nějak jsem přečkala tu kapačku a pak se plazila po zdi…Porodní asistentka mi poradila, ať zalezu do sprchy a sprchuju se co nejteplejší vodou, co snesu, že se to tím taky trošku urychlí. Pokud tam tedy vydržím. Přežila jsem ve sprše jednu kontrakci a mazala ven, abych bolestí neomdlela. Tam jsem neměla pytlíky s rýží!

K druhému boku porodního křesla už jsem se nedostala, byl tam totiž monitor a světlo. Nicméně poloha vsedě na patách téměř u daného boku také není špatná. Už jsem nechtěla nic. Jen tlačit. Nemohla jsem, chyběl jeden cm. Prosila jsem PA, ať neodchází, že se bez ní bojím, ale musela pryč, ale studentka zůstat mohla. Povzbuzovala mě, ať se uvolním a nechám tomu volný průběh. **Ať netlačím, ale ani nezatínám pánevní dno.

** Cítila jsem šílený tlak na konečník, ale věděla, že musím vytrvat. Bez opory jsem střídavě klečela a seděla na patách a pohupovala se v bocích. Už jsem nechtěla ani rýži, jen jsem tiše volala, že to strašně bolí… Malá se drala ven, bylo to, jako když má skutečně drápy. Pálilo to, bolelo, drásalo mě to zevnitř. PA opět přišla a opět dotazy, jestli už cítím tlak na konečník i mimo kontrakce. Jo, jo, jo, cítím je pořád, už chce ven a já už potřebuju tlačit, jinak snad umřu (to jsem ale nahlas neříkala).

Tahle poloha už mi byla taky nepohodlnná (a to jsem ještě nebyla na porodní stoličce, i když mně jí nabízeli a manžel se smál, že to je jediná atrakce, kterou jsem ještě nevyzkoušela), tak jsem se snažila dostat za vydatné pomoci všech na porodnické křeslo (zatím tedy ještě lůžko). Tam jsem se snažila v rámci možností uvelebit a zatímco PA mě vyšetřovala, studentka držela ovladač a polohovala křeslo podle toho, jak mi bylo příjemné mít opěrátko a sedátko. Nakonec mi ještě přinesla polštář za hlavu a spolu s manželem a PA mi pak ještě vypolohovali dle přání výšku madel na nohy.

Do toho kontrakce, ale zároveň přátelská atmosféra. Byla jsem otevřená, malá byla dorotovaná, jak měla, ale měla jsem s pomocí studentky ještě rozdýchat jednu kontrakci, protože PA ještě musela na malou chvilku odběhnout a studentky samotné nesmí rodit. Co by jí zbývalo, ale přece ji v tom nenechám. Ta kontrakce byla nekonečná a studentka trpěla se mnou a poctivě prodýchávala, zatímco já kromě dýchání a přemáhání ještě musela zvládnout manželovi rozdrtit ruku. Vše bylo připraveno, doktorka zavolána, pediatrička taky a mohlo se jít tlačit.

Tentokrát mi tlačení šlo líp, ale zezačátku se hlavička vracela zpátky. Tak mi bylo porazeno, že po zatlačení nesmím porodní cesty uvolnit. Snaha byla odměněna tím, že hlavička na kraji už zůstala. „No vida, ještě pár zatlačení a miminko je na světě! Ovšem při vaší frekvenci to bude stejně tak na půl hodiny“, pronesla mi PA mezi nohama čekajíce na další kontrakci. Všichni jsme se tomu zasmáli. I já, ač mi do smíchu moc nebylo, ale už jsem se strašně těšila na ten náš poklad. Jen ho vykopat. Teda spíš vytlačit a nejlépe bez nástřihu.

Bolest a pálení a najednou lup a hlavička je venku spolu s instrukcemi, ať se snažím spolupracovat, že spolu s ramínkama jde i ručička, takže to musí vhodně přetočit a nasměrovat, ale že to určitě zvládnem. Chtělo se mi tlačit, tlačit a tlačit a místo toho jsem se snažila dbát rad, kdy zatlačit víc, kdy míň, kdy na chvilku přestat a najednou, že mám pořádně zatlačit, co to dá a vydržet. Dala jsem do toho úplně všechno a jen z dálky ještě zaslechla, jak PA studentce říká, ať hlavně drží hráz, že jí nesmí pustit. A v tom úleva a já koukám na tvorečka pokrytého mázkem.

Jen přestřihly pupeční šňůru (manžel opět nechtěl a já se mu nedivím) a hned jsem jí dostala přímo na břicho a ona brečela a křičela a pomalu se začala uklidňovat. Bonding. Já a malé vlasaté stvoření. Chvíli jsme ji tam opěvovali, jaká je nádherná, vlasatá, vyžehlená. Mezitím si doktorka měřila Agpar skore a zapsala čas narození (na pokoji nebyly hodiny, takže jsem neměla ani tucha). Pak ji PA s břicha opatrně vzala, otřela a kousek ode mě zvážila, změřila atd. Já mezitím porodila za asistence studentky placentu a i mi jí ukázala a popsala, čím je to napojené apod.

Manžel zatím fotil dcerku a hlasitě se rozplýval. Při šití jsem se ho držela za ruku z jedné strany a studentky ze strany druhé. Měla jsem jen dva stehy, za které se mi strašně omlouvaly. Nezafungovalo anestetikum, ale řekla jsem PA, ať klidně šije. Když jsem přežila porod, přežiju všechno. Málem jsem jim obou umačkala ruce, ale statečně drželi a já taky. Pak jsme tam zůstali samy se studentkou a při přisávání našeho dravce (ona přímo hltala, takže tentokrát jsem už na porodním pokoji měla mlezivo!) jsme si ještě povídali o porodu. Říkala, že měla v záloze ještě další úlevové polohy a taky olejíčky, ale že to nevadí, že na to nedošlo. Prostě byla úplně milionová.

Tentokrát vše proběhlo bez obtíží a my v pořádku dorazili v sobotu domů. Když pak přijela babička s mým batolátkem, zjistila jsem, jak za tu malou chvilku strašně vyrostl. Odjelo mi miminko a vrátilo se mi přerostlé batole.

Malé budou brzo dva měsíce a malému dva roky. Nevím, jestli si dám ještě někdy repete. Nejsem úplně proti, ale mám strach, abych si nezkazila dojem. Ten porod byl nádherný, ačkoliv bolesti byly mnohem horší, než u prvního dítěte. A taky už vím, že při porodu nesmím být křečovitá a že porod se dá udýchat i bez jakýchkoliv léků, jen se musí vědět jak na to, anebo mít ve správné chvíli na správném místě správnou porodní asistentku…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
 Váš příspěvek
 
Caty  12.01.11 21:14

Krásně napsáno a moc gratuluji k oběma dětičkám

 
kalinichta
Kecalka 411 příspěvků 12.01.11 22:12

Moc pěkné. :kytka: A tichá závist k tomu. :oops: Já se teď chystám na druhé a po prvním porodu se stydím, když si vzpomenu na věci které jsem zbrkle nebo v nevědomosti dělala špatně. Snad bude ten druhý stejně tak klidný a příjemný jako ten váš. ........ a k té medičce, taky jsem jednu měla při prvním porodu a opravdu to bylo to nejlepší co jsem mohla udělat, byla skvělá :palec: :potlesk:

 
Karnatt
Kecalka 202 příspěvků 12.01.11 22:16

Gratuluji k dětičkám,já zvracela u obou porodů tak to jsem asi taky špatně dýchala.Mám dvě holčičky.

 
veverčák
Zasloužilá kecalka 985 příspěvků 12.01.11 23:15

Krásně si to napsala :-) .Já teda myslela,že druhý porod má být snažší?Taky jsem nějak nepochopila tlačení a dýchání,tak doufám,že mi to podruhé půjde líp a že na mě nebude nikdo koukat,jako že bych to měla vědět jak na to,když mi to nepůjde :-) .

 
Amys
Neúnavná pisatelka 17648 příspěvků 12.01.11 23:29

holky, děkuju moc. Psala jsem to v noci, jindy není čas, tak jsem ráda, že to má hlavu a patu…
Snažší ten porod byl určitě i díky tomu, že jsem rodila v rychém sledu za sebou, ale bolest byla mnohem horší. Hlavně v kříži, nebyla jsem na to vůbec připravená a bez nahřívání nevím, nevím. Opravdu doporučuju.

 
luciblank1
Ukecaná baba ;) 1005 příspěvků 13.01.11 08:19

Moc krásně napsané jeden porod již mám za sebou a druhý mne teprve čeká ale ještě je to podstatně dlouhá doba :-) ale určitě své dojmy také napíšu

 
BohunkaP
Extra třída :D 14178 příspěvků 13.01.11 09:02

Hezké, moc gratuluji! :kytka:

 
Iwi
Závislačka 3379 příspěvků 13.01.11 09:12

amabilis moc hezky a vtipne napsane, diky tvymu denicku vim jak to asi pri prirozenem porodu probiha, protoze sem si to neumela porad predstavit a hlavne to co zena pritom citi.

 
Margarita
Závislačka 2567 příspěvků 13.01.11 10:37

Amabilis-moc pěkné

 
xaminka
Zasloužilá kecalka 552 příspěvků 13.01.11 11:26

Moc pěkně napsané. Připomělo mi to můj porod, který jsem měla 4.12. :wink: , takže vše pořád ještě čerstvé. A gratuluji :kytka:

 
Huvana
Nováček 1 příspěvek 13.01.11 20:29

:potlesk: , jako by si psala o mě, i to přerostlí batole sedí, i studentka u porodu, bolest, no prostě úplně všechno, prostě napsala si to za mě, děkuji :wink:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 13.01.11 20:47

nádherně napsané :palec: gratuluji k mimi a batoleti :srdce: :mrgreen: takovou PA - studentku bych taky chtěla :potlesk:

 
Karinkaaa
Ukecaná baba ;) 1475 příspěvků 14.01.11 04:44
:palec:
 
Amys
Neúnavná pisatelka 17648 příspěvků 14.01.11 10:09

Děkuju :srdce:

 
žirafííí  14.01.11 19:01

:potlesk: krásné ůplně jsem si připoměla svůj porod.
Taky mi poradily že se mám při kontrakci uvolnit že to malé pomáhá,do té doby jsem v kontrakci byla jak prkno.

 
LucaLuca
Závislačka 4435 příspěvků 15.01.11 15:20

Připomněla jsi mi moje porody - taky po dvou letech a taky poprvé trochu komplikace a podruhé už se mi dařilo poslouchat své vlastní tělo v zájmu mimča. A taky když přišel starší syn na návštěvu do porodnice, byl z malého prcka doslova přes noc neskutečnej obřík. :huban:

 
Cobruska
Ukecaná baba ;) 2060 příspěvků 15.01.11 15:40

Ahojky, moc jsem se pobavila, možná něčemu přiučila..hlavně moc gratuluji a ať se máte čile k světu :wink:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček