Porodní příběh pro velké čtenáře

Lucinka_84  Vydáno: 26.12.12

Už dlouho před porodem jsem si v místních deníčcích pročítala mnohé porodní příběhy. O porod jsem se zajímala už dlouhá léta dozadu a vždy mě fascinoval. Jen jsem si nikdy neuměla představit, že i já jednou porodím dítě. Z porodu jsem, jako většina prvorodiček, měla celkem veliký strach. Navíc jsem měla už od začátku poměrně jasno, jak bych porod chtěla prožít, což mi mnozí rozmlouvali. Všude jsem slyšela, jak se nemám k ničemu upínat, že budu pak akorát zklamaná. Neupínala jsem se k ničemu. Jen jsem si přála prožít co nejpřirozenější porod. Jelikož nejsem žádný velký extrémista pro porod doma jsme nenašla odvahu. Dlouze jsem vybírala a nakonec jsem se rozhodla přivést svého syna na svět v 80 kilometrů vzdálené porodnici v Jihlavě. A ani na vteřinu tohoto rozhodnutí nelituji. Pojďte si přečíst, jak se někdy může stát, že všechno vyjde tak, jak si rodička přeje. Upozorňuji, že deníček je opravu dlouhý a hodně podrobný. :-) Následující porodní příběh je součástí mého soukromého deníčku pro miminko, tudíž je psaný, jako dopis pro mého malého Tomáška.

Náš luxusní porodní pokojík s krásnou porodnickou vanou.
2 komentáře

Ještě těžká pohodička :-)

Poslední rozloučení s bříškem.

A tady už je náš pokládek. Tomášek - tři kila pětsetčtyřicet, 51 cm.

První seznámení s maminkou.
2 komentáře

Milý Tomášku. Je to už skoro měsíc. I přesto, že to byl nejemocionálnější zážitek v životě (mém, tatínka a dozajisté i Tvém), události posledních dní začínají neodbytně překrývat zážitek z porodu. Přeci jen teď, když tu jsi, mrňousku náš, s námi, se děje každý den tolik nového a není už moc čas ohlížet se na věky zpátky k tomu úžasnému zážitku. Proto se maminka rozhodla, popsat ten krásný den, kdy jsi se rozhodl přijít mezi nás, než čas zahalí ty jemné odstíny všech emocí do šera minulosti. Už by to nemělo takový šmrnc, psát o tomto zážitku třebas za rok, tak si chci pospíšit a vše to zaznamenat. Pro Tebe Tomášku, pro našeho nejdrahocennějšího tatínka a taky pro sebe, abychom ani jeden nikdy nepochybovali, jak úžasný zážitek Tvůj příchod na svět byl. :-)

Byla sobota, 24.11.2012. Venku bylo krásně. Svítilo sluníčko. Naše těhu bylo právě ve 40. týdnu (39+2 tt). Já byla už k smrti unavená a vyčerpaná. Každý den něco někde píchalo a pobolívalo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna tento den se TO už konečně pohne a za pár hodin už budeme rodina. Tatínek měl zrovna od pátka v práci 3 dny volna. Tak jsme si v tu osudovou sobotu zrovna říkali, že teď by TO už opravdu šlo a bylo by to úplně nejlepší, kdyby TO konečně přišlo. A Ty jsi nás asi vyslyšel. :-) Navíc v předpovědi počasí na další týden strašili závějemi a velikým ochlazením, což by nám z cesty do Jihlavy udělalo celkem peklo (přeci jen je to 80 kilometrů a je to už Vysočina…).

Ráno jsme se rozhodovali, co s načatým dnem. Nejprve jsme chtěli jet do Pardubic do kina. Z toho nakonec nějak sešlo. Naobědvali jsme se. Po obědě jsme seděli asi hodinu na balkoně, nahřívali se na sluníčku a krásně jsme si s tatínkem povídali. Byla pohoda, naprostá idylka. Já zakrytá dekou, na obličej mi dopadaly opravdu ještě hřejivé paprsky sluníčka a bylo mi krásně. Pak sluníčko zalezlo za opar a já se zvedla ze židle pryč a pocítila neodbytnou potřebu něco dělat. Tak jsem sedla k letákům ze supermarketů a začala sepisovat nákup. Naplánované jsme to měli hezky. Měli jsme objet snad všecky obchoďáky v Chrudimi (nakonec jsme nedokončili nákup ani v tom prvním :-) ). Volali jsme babičce Lence, zda-li něco někde nechce koupit. Chtěla půlku chleba. Tak jsme se sbalili a s nákupním lístkem dlouhým jak had jsme se vydali do Alberta.

Bylo mi stále hezky. Procházíme mezi regálama. Pomalu plníme vozík. Jdeme pro chleba. Pak si manžílek vzpomene, že by si k večeři dal obalená kuřecí křídla s dresinkem (kdyby tušil, že takový luxus se konat nebude, že bude rád za kus žvance z automatu v porodnici :-) ). Jdeme k pultu s masem, bereme kuřecí křídla a míříme mezi regály s obalovacími směsmi. A pro směs už nedojdeme…

Řítím se k regálu. Hledám očima ten správný pytlík a najednou vlhko. Trochu, ale rozhodně víc než kdy jindy (měla jsem jen tenkou intimku). Hned mi dojde, že to asi nebude moč. Je to teplé a je toho nějak hodně. Koukám na tatínka a říkám: „Asi máme problém“. Tatínek hned odpoví: „Co? Praskla ti voda?“. Já si stále nejsem úplně jistá. Udělám další dva kroky a je to tu zas, teplo a vlhko.

Hned mi vytane vzpomínka na vyprávění mojí maminy, která popisovala prasknutí vody se mnou a ségrou jako obrovské šplouchnutí. Taky si vzpomenu na články, kde píší o tom, že to může být nejprve jen pár kapek a pak to rupne s celou parádou. Rozhlížím se kolem, kolik lidí to uvidí. Bylo jich tam celkem dost. Přemýšlím, zda tu mají záchody a to už se slyším, jak říkám tatínkovi: „Jo, asi mi praskla voda, jdu na záchod. Zaplať a doraž za mnou.“ Letím k pokladnám a probíhám kolem platících lidí. Modlím se, aby mi ta voda nerupla naplno a já tam nedělala divadlo všem okolo. Nerupla. Stihla jsem v pohodě dojít na záchod. To jsem ještě netušila, že plodové vody jsme měli velice málo a žádné šplouchání se konat nebude, jen stálé a malé účůrávání, což bylo posléze málem důvodem k odjezdu z porodnice, jelikož to vypadalo na planý poplach.

Utírám se a koukám, odkud to teda teče. Je toho málo. Snažím se vydolovat z kabelky silnější vložky. Zasekl se zip, rvu ho a vytahuju ty „problematické“ vložky, co z tekutiny udělají gel a tím pádem udržují vše naprosto v suchu (až moc). Takže se obalím vložkami a jdu ven. Tatínek už netrpělivě vyčkává přede dveřmi na WC. Jsme ale kupodivu celkem v klidu. Nejsem si pořád jistá, zda-li TO už je ONO. Dokonce chvíli zvažuju, že ty nákupy dokončíme. Při dalších krocích zas něco teploučkého vytéká. Kdepak, to už nepůjde. Musíme jet domů, pro tašku do porodnice a šup do Jihlavy.

Doma se dobalíme. Já vlítnu do sprchy. Tatínek volá do Jihlavy. Radí přijet, na dálku se to nedá posoudit. Takže jedeme. Ještě se po cestě stavujeme u babičky s chlebem (prostě pohoda, klídek, tabáček). Oznamujeme, že jedeme asi rodit. Mamina je dojatá. Přeje hodně štěstí a my, ještě za světla, tak, jak jsme si to přáli, vyjíždíme směr Jihlava. Mamina se nám to snaží ještě vymluvit, ale já si stojím tvrdě na svém. Pokud porod začne prasknutím vody, jedu do Jihlavy a budu rodit do vody, i kdyby se proti mně stavěl celý svět. Tatínek nic nenamítá (a brzy teprve plně docení tento můj nápad s porodnicí v Jihlavě).

Po cestě rozesílám hromadně smsky, že už je TO tady a jedeme rodit. Hromadně mi všichni odepisují a přejí hodně štěstí. Cesta rychle utíká, volám se ségrou, ta je kdesi na přednášce, takže to nejprve vůbec nebere a neví, co se děje. Pak v pauze vyjde z přednášky a proklábosíme asi dvacet minut. A to už jsme skoro v Jihlavě. Je zhruba půl páté odpoledne. Jdeme na vrátnici a tatínek se před paní u přepážky vytasí s přesnou instrukcí, kudy máme jít. Ani ta paní by to tak jasně a přesně nepopsala. Já čučím, ona čučí a smějeme se. Ten výlet na kukanou do téhle porodnice, který jsme absolvovali asi před měsícem, se opravdu vyplatil.

Jdeme k porodním sálům. Zvoním, že mi praskla voda a jedu rodit. Otevírají. Přijdeme na přijímací pokoj. Ta asistentka se teda moc přívětivě netváří, ostatní jsou docela v pohodě. Chtějí, abych jim dala vložku a oni zjistili, zda to je plodová voda. Jdu na WC a zjišťuju, že toho na vložkách moc není. Mám dvě. dávám tu míň mokrou (spíš gelovatou), ani nevím proč. Nesu jí sestře, ta ji polévá Temešvaryho roztokem. Reakce naprosto žádná, vložka zůstala bílá.

„No, tak to vypadá, že jste si udělali výlet“, slyším sestru.
Nevěřím jí. Říkám, že mám ještě jednu vložku a ta je „mokrá“ asi víc, dávám jí i tu. Zase nic. „To bude asi silný těhotenský výtok.“
Nevěřím jí a začínám se skoro s nimi hádat. Výtok jsem měla, ale tohle je jiné a je to průběžně od těch 14:50 odpoledne pořád. Jsem bez vložky. Dávají mi jejich. Vstávám a zase to ze mě trochu teče. Říkám jim to. Oni si berou i tuhle vložku a polévají ji roztokem…a ejhle, ona to plodovka je. :-)

Takže mě přijde vyšetřit doktorka a tatínek jde mezi tím do auta pro věci. Doktorka se mi tam dívá a prošťourává. Ptá se, jak to bylo s Hamiltonem, proč mi ho gynekoložka ve středu dělala. Tak na to opravdu nemám odpověď. Sama jsem z toho byla pořádně naštvaná, protože se mě ani dopředu neobtěžovala zeptat a prostě ho udělala a ani by mi to neřekla, kdybych se jí na to vysloveně nezeptala. Doktorka na to říká jen, že musela být paní gynekoložka šikovná, protože nejsem skoro vůbec otevřená, teď na 1,5 cm. Prý to je ještě na dlouho.

Já jsem zklamaná a poprvé mi je trochu úzko. Doufala jsem, že těch posledních pár dní bolení vedlo alespoň k nějakému otevření a že to budeme mít rychlejší. Koukám na hodiny a přemýšlím, kdy to asi tak bude. Zatím mě nic moc nebolí. Jen občas silnější menstruační bolení asi po 5 minutách, ale je to v pohodě. Oblékám si „slušivý“ nemocniční mundůr potištěný nápisem Nemocnice Jihlava. Je mi veliký a jsem v něm jak v balonu. Tatínek přichází s věcmi a ani na to nereaguje. Asi se mu taky nelíbím. :-) Ptají se na kde co, ale rozhodně toho není tolik, jak se všude psalo. V Jihlavě to asi nějak už konečně pochopili a ptají se opravdu jen na to nejnutnější. Jelikož mě nic nebolí, v klidu odpovídám, jen mě ta asistentka štve. Je odměřená a divná (a to mě pak za dalších 12 hodin bude rodit a já si budu říkat, jak je v pohodě a suprová :-D ).

Ptají se mě na odhad Tvé váhy. Nevím. Domáhala jsem se ho několikrát u své gynekoložky (jelikož podmínkou porodu do vody je odhad do 4 kg) a ta mi vždycky nějak odvětila a neudělala mi ho. Koukají na mě jak tele na nový vrata. Taky to nechápou. Já to věděla, že to je divný, že mi to doktorka neudělala. Jen se mi to potvrzuje. Jdeme teda na monitor a já se poprvé dozvídám odhad váhy. Měl bys mít asi 3 a půl kila, takže huráááá, porod do vody půjde!!! Spadl mi kámen ze srdce. Až do té doby to bylo vše závislé víceméně na tom. Takže nás už pak doprovodí na porodní sál (spíš krásný porodní pokojík) s velikou vanou a nechají nás svému osudu. Mě upozorní, že to bude trvat ještě dlouho, tak ať odpočívám. Nejde to, pořád s tatínkem o něčem mluvíme a přemýšlíme, co nás v následujících hodinách asi čeká, kdy to začne, jaké to bude a vůbec.

Pouštíme si televizi, koukáme na zprávy a pak dávají Slavíka. Nic z něj nemáme, pořád si povídáme. Počítáme, jak chodí kontrakce často. Zatím je to pořád v pohodě. Chodí mě vyšetřovat co dvě hodiny, chodí na poslech ozvů přes bříško. Pomalinku se otevírám, už to je asi na dva a půl cm (to bylo asi tak 10 večer). Slavík skončil a tatínek je už unavený. S úzkostí v očích si prohlíží nepohodlné křeslo, na kterém má strávit tuto noc a potajmu mi závidí celkem pohodlnou postel, na které si hovím. :-) Nabízí mu, že si po půlnoci může jít lehnout na nadstandard, který jsme si už na začátku zamluvili, stejně ho budeme platit. Ještě že neodešel. Věci se už brzy měly dát do pohybu.

Je půlnoc. Nastávající tatínek pospává a já už se nějak začínám přetáčet na posteli a ani si neuvědomuju, že to už začíná docela bolet. Přicházejí první silnější kontrakce. Je mi trapné začít s prodýcháváním, ale za chvíli už je mi to jedno a jsem ráda, že to trochu pomáhá. Některé kontrakce mi jdou nepříjemně do zad. Auvajs, to je ale hnusná bolest! Vstávám z postele, jdu k oknu a otevírám ho na sebe. Koukám do mlhavé tmy venku a začínají na mě padat chmury, jak to bude ještě dlouho trvat a že to už začíná pěkně bolet. Na mysl mi vytanou všechny to poučky z knížek, jak prvorodičkám takhle fáze trvá i 12 hodin. Je mi z toho dost úzko. Nemám proto odvahu budit tatínka, když to přeci má trvat ještě tak dlouho, musí si odpočinout na tu dobu, až to už opravdu bude bolet…

Ploužím se po pokoji a držím se za záda. Přijde porodní asistentka a přemlouvá mě, abych si šla lehnout a prospala se. Odvětím, že to už opravdu nejde, musím chodit a stejnak mě to každou 4 minutu tak zabolí, že o usnutí nemůže být řeč. Taťka se sám od sebe budí a kouká, jak se věci pohnuly. To je asi tak mezi půlnocí a jednou v noci, nevím přesně, se stoupající intenzitou bolesti se úměrně snižuje moje schopnost si věci pořádně pamatovat a vnímat čas…Ve 3 v noci, 12 hodin po prasknutí vody, mi mají dát nitrožilně antibiotika (mimochodem, to byla opravdu jediná chemie za celý porod, přesně tak, jak jsem si svůj co nejpřirozenější porod vysnila!). Pak půjdu prý na klystýr. To jsem ještě netušila, že v tu dobu už ani nebudu pomalu vědět, co se se mnou děje. :-)

Další události mám už tak trochu „v mlze“. Děsí mě, jak mi všechna bolest jde do zad. V duchu si připomínám hromady porodních příběhů, kde se o tom píše. Tahle bolest je na porodu prý nejhorší, ne každý to tak má, ale když už jo, nedá se to moc prodýchat. Mají pravdu. Personál to svádí na maličkého v bříšku, že prý je špatně natočený, zády k mým zádům. Nevěřím tomu. Tomášku, vždycky jsi ve všem krásně spolupracoval a tohle bys mamince určitě neudělal. :-) Každopádně ať už to bylo jakkoli, křížové bolesti mě provázely celým porodem až téměř do samého konce. Nakonec mě málem i zlomily k tomu, že jsem si nechala dát epidurál. Jenže ses, broučku náš, pak už dral na svět tak rychle, že se to naštěstí nestihlo (nemohl by ses totiž pak narodit do vody).

Zkouším si různě ulevovat, ale moc to nejde. Nejdřív mi tatínek pomáhá udržet se na balonu, když na něm pohopsávám a při kontrakcích se opírám čelem o postel. Nepomáhá to. Zkouším se při kontrakcích zapírat o manžílka. Trochu to pomohlo. Vítám každou pauzu mezi kontrakcemi, která je trochu delší než ta předešlá. Už od začátku jsem měla bolesti po 4 minutách, takže žádný extra odpočinek se nekonal. Začíná na mě doléhat únava. Nejsem, nikdy jsem nebyla, a nikdy nebudu žádný velký noční pták, co v klidu nespí od večera do kuropění.

Následuje další monitor. Zdá se mi, že s přibývajícím počtem monitorů se i zvyšuje délka. A nepletu se. Nejprve to bylo 20 minut a ke konci porodu jsme se dostali i na třičtvrtě hodiny. Problém byl totiž v tom, že jsi, Tomášku, byl už i během porodu těžký pohodář. I přesto, že Tě tam kontrakce masírovaly o sto šest, Tobě to bylo úplně jedno, a spal jsi při tom. Reagoval jsi jen na každou asi 3., což se nelíbilo ani asistentce ani paní doktorce. Nakonec se ale spokojily a konečně mě odpojily. Mezitím mi vykapala do žíly antibiotika. Bylo asi půl 4 ráno. To už si popravdě moc nepamatuju. Pak se šlo na klystýr. To byl zlomový okamžik celého porodu. Pak to teda dostalo grády…

Naplněná střeva byla hned. Pak prý že mám vydržet co nejdéle. Jedna kontrakce, dobrý, ani nemám pocit, že bych měla jít na velkou. Ležím a přemýšlím, jaké to vyprázdnění asi bude dohromady s těmi kontrakcemi. Přichází další kontrakce a já jsem si ve vteřině jistá, že to na ten záchod nemůžu stihnout doběhnout. Vypružím se z postele a, bolesti nebolesti, pádím na záchod. Stihla jsem to. Samotné vyprázdnění by bylo v pohodě, ale ty kontrakce do toho, to je síla. Při každé mě to nutí strašlivě tlačit. Jak je do mísy propadlý zadek, tlačí víc i hlavička. Zesilují kontrakce. Chce se mi zvracet. Nevím, co dřív. Tlačit, kadit, potlačovat zvracení. I přesto, že jsem se zařekla, že u porodu určitě nebudu křičet, začínám mít potřebu tu bolest ze sebe dostat ven hlasem. Už mi to je jedno. I kdyby se na mě v tu chvíli koukala celá nemocnice, chovala bych se stejně. U kontrakcí naříkám. Tatínek zůstal v porodním pokoji. Slyší to vše přes dveře. Pak se mi svěřil, že to pro něj byla jedna z nejtěžších chvilek z celého porodu. Plně to chápu, nechtěla bych v tom okamžiku být v jeho kůži. Být za dveřmi, jen to všecko slyšet a mít pocit, že nic nemůžu…Z nervů začal prý rozesílat smsky, aby se odreagoval. :-) Já mezitím v koupelně putuju mezi záchodem a sprchou. Vždycky si myslím, že už je to konec, jdu se omýt a pak u další kontrakce zas ten tlak na konečník (že by to už byl tlak hlavičky, to mě teda ni ve snu nenapadlo, domnívala jsem se, že jsem tak možná v půlce porodu).

Konečně mám pocit, že jsem se úplně vyprázdnila. Tlaky na konečník už nejsou takové. Zůstávají jen ty šílené bolesti do zad, co mě málem roztrhnou vejpůl. Asistentka slibuje, že po dalším monitoru budu moct jít do sprchy. O vaně zatím žádná zmínka. To jen posiluje moje obavy, že do cíle je ještě daleko. Ležím na dalším monitoru. Je to strašně nepohodlné. Radí mi, abych se přetočila na bok. Chvíli to vydržím. Vidím svoje tělo, jak se s těmi bolestmi pere. Moc mu to nejde. Klepu se a naříkám. Drtím ruku manžílkovi. Ten mi pak ukazoval, jakou jsem mu tím udělala na palci modřinu. Ptá se asistentky, zda je to normální, že se tak klepu. Odpovídá, že je. A mně je to jedno jestli je nebo ne. Chce se mi klepat, tak se klepu. Chce se mi sténat, tak sténám. Neřeším už vůbec nic. Jen si přeju, abych to už měla za sebou. Těším se do sprchy. Vyšetřují mě. Jsem otevřená asi na 5 cm. Jdu do sprchy hopsat na balon. Nedávám tomu moc naději, že mi to pomůže. A taky že ne. Už to bolí opravdu moc. Je tam se mnou manžílek. Poslouchá na slovo, kdy a kam má stříkat vodu. Střídá to – záda, břicho, záda břicho. Potřebovala bych ty sprchy dvě.

Některé kontrakce se mi daří jakž takž prodýchat. Pokud pak následuje delší pauza mezi kontrakcemi, tak ta další kontrakce je vždycky naprosto nesnesitelná. Mrzí mě, že se nedokážu u prodýchávání úplně uvolnit. Dýchám spíš křečovitě a kolikrát mi ta bolest v zádech ani nedovolí nadechnout se pořádně do břicha. Voda, nevoda, je mi na omdlení. Usínám mezi kontrakcemi. Špatně se mi na tom balonu sedí, není se o co opřít. Převaluju se na něm a zastavuju se vždy střídavě hlavou o zeď nebo o taťku. Snaží se mi pomáhat, jak nejlíp umí. Povzbuzuje mě. Všechno slyším z dálky. Jsem soustředěná jen a jedině na sebe a kontrakce. Vzpomínám na poučky o tom, jak se mají kontrakce brát jako kamarádky, které pomáhají příchodu miminka na svět. Nefunguje to. Jsou to potvory bolavý a zničující. Nenávidím je! Na vrcholu každé je mi na zvracení. Mezi kontrakcemi vypínáme vodu a já se klepu zimou. Je to na druhou stranu to jediné, co mě asi udržuje při smyslech a vzhůru. Blíží se další monitor. Lezu ze sprchy za pomoci tatínka a jdu na lehátko. Napojí mě a následuje nejdelší monitor ze všech.

Říkají mi, že pokud chci epidurál, byla by teď nejvhodnější doba. Ať si to rozmyslím. Opět mi radí, ať se natočím na bok. Ježiš, tak to je bolest naprosto šílená. Hned se zas otáčím zpátky na záda. Už nesténám, už křičím. Očima těkám mezi vanou a manžílkem. Vidím v jeho očích starosti. Zvažuju epidurál. Nechtěla jsem ho, ale ta bolest je zničující. Vím, že pokud ho dostanu, můžu se s porodem do vody rozloučit. Zradím to, kvůli čemu jsem si vybojovala proti všem porodnici v Jihlavě? To jsem mohla zůstat klidně v Chrudimi a vyšlo by to na stejno. Stále váhám. Ovšem pouze do další kontrakce.

Joooooo, já opravdu chci epidurál!!! V tu chvíli mě spíš děsí ta doba, než přijde anesteziolog, než mi to napíchne a než to začne působit. Potřebuju to teď a tady, hned!!! Čekám, až někdo přijde, abych oznámila svoje rozhodnutí. Mezi tím mám další kontrakci, křičím a v tom ejhle. Tělo mi samo říká, že musím šíleně tlačit. Kvůli tomu neznámému pocitu křičím o to víc. Hned se ve dveřích objeví asistentka s doktorkou. Asi je to moje tlačící křičení přivolalo. Vyšetřují mě. Nastane všeobecné překvapení.

„Panejo, vy jste už skoro úplně otevřená. Jdeme napouštět vanu!“ Nevěřím svým uším. Už to opravdu bude? Budu máma? Uvidím Tomáška? Tak proto už to tak šíleně bolelo, to už totiž byly to poslední kontrakce, co jsou ze všech nejhorší. A já si myslela, že to ještě má přijít! Tak to už bez epidurálu v pohodě zvládnu!

Vana už je skoro napuštěná. Lezu do ní v pauze mezi bolestmi. První ponoření docela pomohlo, je to první příjemný pocit za celý porod. Přijde kontrakce. Tlačí to, a hodně. Varují mě, abych se snažila netlačit. Haha, dobrý vtip, to opravdu ovládnout nejde. Přitlačuju si, nedá se svítit. Nikdo mi za to nehubuje, tak v tom pokračuju. Aniž by kdokoli cokoli říkal, přecházím na rychlé psí dýchání. Asi to přeháním. Brní mě nejdřív ruce a pak i obličej a pusa. Radí mi, abych ke konci kontrakce už jen dlouze vydýchávala. Trochu to pomáhá. Napomínají mě, abych během kontrakcí nestahovala zadek a snažila se co nejvíc uvolnit. Moc mi to ale nejde. Snažím se ale co nejlépe spolupracovat a poslouchat rady personálu. Myslím si, že se to nakonec vyplatilo. Ležím ve vaně podélně. Je hodně dlouhá, sklouzávám dolů. Mám se uvolnit, ale přitom mám strach, abych nezahučela pod vodu a neutopila se. Za chvíli mi říkají, že samotné tlačení bude probíhat ve vaně napříč. Pomalu mě štelují do požadované polohy. Za záda mi dají měkkou podložku a já nahodím nohy na protější hranu vany. Není to teda moc pohodlné. Navíc přímo proti mně je na vaně vypouštěcí nerezový ventil a v něm to všecko „tam dole“ vidím jako na dlani.

Mezi kontrakcemi se rozhlížím kolem a najednou tam nikdo není. Později se mi manžílek svěřil, že ani on tam v tu chvíli nebyl. Musel neodbytně na záchod. :-) Takže já si tam sama přitlačuju ve vaně, porod na spadnutí a nikdo nikde. Všechen personál to teda stinul doběhnout jen tak tak. Od doby, co všichni přišli ses, Tomášku, narodil asi za 10 minut. Uběhlo několik tlačících kontrakcí, při kterých se snažím moc netlačit, a tak u toho dosti hlasitě křičím. Pro tatínka i tohle byly údajně jedny z nejtěžších chvilek, ale pak už si zvyknul. Ale závěr už byl v tu dobu na dohled, což nás oba hodně povzbuzovalo. Já jsem se mezitím úplně probrala. Jsem soustředěná na svoje tělo tak jako nikdy jindy v životě. Snažím se ho poslouchat na slovo a ke konci se mi to už hodně daří, z čehož mám radost. Jde se do velikého finále.

Manžílek zaujímá polohu za mými zády a podpírá mě pod rukama. Přede mnou si k vaně kleká asistentka s doktorkou. Říkají, že už jsem úplně otevřená. Při další kontrakci můžu už na plno tlačit. Bolest se mění. Už to není ta hrozná v zádech, tlačení to přehluší, což je mnohem snesitelnější. Přesně tak, jak se to ve všech chytrých knížkách píše. Jsem zvědavá, jak mi to tlačení půjde. Čeká se na kontrakci. Já ještě stíhám projevit starosti nad rodičkou ve vedlejším pokoji. Ptám se, zda-li už taky rodí a že jí lituju, jestli ještě ne, jestli mě slyší (později jsem z fotek zjistila, že byly celou dobu otevřené dveře až na chodbu, takže otázka, zda mě slyšela, byla celkem zbytečná…chudák).

Přichází kontrakce. Hodně se nadechuju a tlačím jako o život. Na poprvé celkem dobré, ale ne zas tak moc. Netlačím do konečníku. Usměrňují mě. Neměla už bych během tlačení sténat, ubírá mi to vzduch v plicích. Snažím se to dodržet. Manžílek tlačí se mnou. Nevydrží to ani zdaleka tak dlouho jako já. Za to mě později hodně obdivoval. Moje tělo jede na 200 %. Blíží se další kontrakce. Tlačím už mnohem lépe. Všichni mě chválí a povzbuzují. Cítím obrovský tlak v pochvě. Hlavička už je hodně sestouplá. Tlačím zas a znovu. Jednou lépe, jednou hůře. Netrvá to moc dlouho a už je vidět hlavička. Je pauza mezi stahy. Na další kontrakci by se už Tomášek mohl narodit, říkají. Jsem nedočkavá. Rozhodla jsem se dát do dalšího tlačení úplně všechno. Obavy o vyhřeznutí hemeroidu a z natržení jdou stranou. Možná kdybych nebyla tak hrrr, nemusela jsem se natrhnout vůbec. Nicméně nástřih se nekoná. Jde mi to dobře a není to potřeba. Kontrakce. Tlačím jako o život. Cítím pálení na hrázi, jak se hlavička dere ven. Předechuju a tlačím znovu. Najednou lupnutí a hlavička vyklouzne ven. Chválí mě, že to bylo přesně ono. Jsem překvapená, že to šlo tak snadno. Na další veliké zatlačení porodím ramínka a celé tělíčko vyklouzává do vody…

Jsme rodina, jsme rodiče, jsem máma a z Pájika je táta. Nastává obrovská úleva. Okamžitá. A euforie. Okamžitá. Hned mi tě, Tomášku, pokládají na prsa. Jsi celý bílý od mázku, ale tak strašně maličký a nádherný. Vítáme Tě s tatínkem na světe. Dávám Ti pusu a obdivuju, jak jsi krásný. Brečím dojetím a úlevou. Objímáme se s novopečeným tatínkem. Ten následně neohroženě stříhá pupeční šňůru (i přesto, že původně nechtěl). Chtějí mi Tě vzít na sušení. Nedám Tě tak brzo a prosím ještě o strpení. Dávají nám ještě chvíli. Kocháme se Tebou. Nemůžeme tomu zázraku uvěřit. Pak už Tě definitivně berou na vážení, měření a očištění. Vše můžeme sledovat.

Já vstávám z vany a jdu na lehátko porodit placentu. To už je jen formalitka. I placenta se rodí bez chemické podpory (jak jinak, ve vaně jsem si totiž při tlačení nechtíc vytrhla kanylu z ruky). Ukazují nám placentu. Je obrovská a krvavá, ale nepřijde nám to nechutné, spíš zajímavé. I tatínka to nadchlo.

Doktorka zasedá mezi moje roztažené nohy. Dozvídám se rozsah poranění. Něco málo se natrhlo vevnitř (asi 7 stehů) a hráz se taky maličko natrhla, ale rozhodně míň, než co by způsobil nástřih. Jsem šťastná. Vše vyšlo na jedničku. Zvládla jsem to bez chemie, bez epidurálu. Jsme všichni v pořádku. Šití je v pohodě až na pár stehů na hrázi. Malinko nadávám doktorce, ale všichni se u toho smějeme. Dá se to v pohodě vydržet. Tebe, Tomínku, zatím zabalují do zavinovačky.

Podivují se nad množstvím mázku na tělíčku a nad nedorostlými nehtíky na nohách. Prý jsi na hranici donošenosti, odpovídáš spíš 37. týdnu než 40. Nedám nás. Vím přesně, kdy jsme Tě počali a kdy jsem měla poslední menstruaci. Sráží Ti za to v apgar skore v první minutě jeden bod. Máš teda 9-10-10. Jsou to puntičkáři a detailisti. :-) Později jsem se dočetli v propouštěcí zprávě, že jsi měl obtočený pupečník kolem krčku. Vůbec jsme si toho nevšimli, že by Tě tam museli nějak odmotávat. Jsou to prostě profíci.

Už mi Tě nesou na první přiložení. Oba se s tatínkem rozplýváme. Nečekám na asistentku a přikládám Tě sama. Jsi strašně moc šikovný. Krásně se přisáváš hned na poprvé a vypadáš naprosto spokojeně. Jsme šťastní. Jsme rodina a nám začíná úplně nová a vzrušující etapa života. Jsme zvědaví, jaká bude. Věříme, že krásná!

Teď, když píšu tento příběh, je Ti už skoro měsíc (je 21.12.2012) a musím říct, že nová etapa života je v první řadě náročná, ale zároveň i krásná. Hodně to všechno ulehčuje to, že jsi, Tomášku, hodné miminko. Pár posledních nocí jsem o tom teda už začala pochybovat, ale to je tím, že Tě trápí rýma a špatně se Ti proto spí. Navíc už od začátku Tě docela hodně trápí prdíky, ale v noci Ti naštěstí dávají povětšinou pokoj. Nicméně naše první společné chvilky v porodnici na vždycky budou těmi nejnádhernějšími chvilkami v našem životě. Tatínek z Tebe je, a už od začátku byl, tak nadšený a dojatý, že se od nás nehnul z porodnice ani na krok a byl tam celou dobu s námi. Pak byl s námi ještě přes týden doma a to byly ty nejkrásnější chvilky, co jsme kdy zažili.

A blíží se naše první společné Vánoce, tak se moc těšíme. Musím Ti ještě zabalit dárečky. :-) Škoda, že z toho moc nebudeš mít. Tak Ti to alespoň pořádně nafotíme!

Tak šťastné a veselé, náš nejdražší synáčku!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.5 bodů
 Váš příspěvek
 
anduletkaanduletka  26.12.12 00:51

:) krasne

 
Makuska
Zasloužilá kecalka 657 příspěvků 26.12.12 00:59

Krásný deníček sice dlouhý ale párkrát sem se i zasmála :potlesk: :potlesk: :lol: :lol:

 
kufnerka
Zasloužilá kecalka 877 příspěvků 26.12.12 01:54

Moc krásný deníček :), přeji Tomáškovi jen a jen zdraví a štěstí do života. :hug: :hug: Ať vám dělá samou radost :)

 
iveta kotrcova
Závislačka 3477 příspěvků 26.12.12 05:47

Nádherný deníček a krásně jste to zvládli :potlesk: :palec: :srdce:

 
Lucinatko
Závislačka 4726 příspěvků 1 inzerát 26.12.12 07:35

Pěkně popsané. Gratuluji k synovi. Ať jste zdraví a štastní :)

 
zdend76
Závislačka 3195 příspěvků 26.12.12 07:58

Vážně dlouhé, ale krásné :potlesk: moc gratuluji k Tomáškovi a přeji clé rodince hodně štěstí, zdraví a lásky :hug: :hug: :hug:

 
beruska03
Kelišová 7465 příspěvků 26.12.12 07:59

Nadherne napsany denicek! Moc moc gratuluji!:-) :kytka:

 
Daduka
Ukecaná baba ;) 1150 příspěvků 26.12.12 08:16

Paráda, krásný porod! I já na Jihlavskou porodnici nedám dopustit! :)

 
jenika1
Závislačka 3037 příspěvků 26.12.12 09:15

Nejsem člověk, který by si porod plánoval, prožíval, užíval, nijak mě neuchvacoval. Porod beru jako prostředek k tomu, abych přivedla dítě,. Zažili jsme ho téměř všechny, každá možná trochu jinak. Kdyby šlo si pořídit dítě bez porodu, zvednu ruku. Rodila jsem 2× celkem rychle. Těhotenství mě bavilo, pocit souznění s dítětem byl moc pěkný.

 
Andrella
Kecalka 258 příspěvků 26.12.12 10:22

Moc hezky denicek :)

 
Fifka91
Kecalka 247 příspěvků 26.12.12 10:55

Mooc krásný deníček, gratuluji k miminku, ať jste zdravíí! :)

 
evick2
Závislačka 3539 příspěvků 26.12.12 10:56

Krásný deníček, já měla taky křížový bolesti, ale tak nějak doufám, že u dalšího porodu budou zas, protože se bojím že bych ty bolesti do břicha snad ani nepoznala :oops: :mrgreen: je tedy pravda, že mě porod trval celkem 5 hodin takže to byla celkem rychlovka..
Naslouchat svému tělu je to nejlepší co může ženská udělat! Doufám jen, že ten další porod bude jako ten první akorát v jiné porodnici a taky bych ráda do vody.
Jinak gratulace ke zdravému miminku :kytka:

 
Marcip
Extra třída :D 13012 příspěvků 26.12.12 11:26

Krásný deníček :potlesk: Tomáškovi přeji zdravíčko :kytka: ať Vám dělá spoustu radosti.

 
Kamča_09
Závislačka 2618 příspěvků 4 inzeráty 26.12.12 14:04

Krásně napsaný deníček. :) Tomáškovi přeji hodně zdraví a rodičům, ať dělá jen samou radost. :)

 
Těhullle
Kecalka 384 příspěvků 26.12.12 14:06

Děkujeme za krásný popsaný porod, četla jsem ho příteli, také budeme rodit asi za 3 měsíce, Jsem už druhorodička :-)

 
Denpry
Závislačka 4280 příspěvků 26.12.12 15:06

Krásný deníček, ať Tomášek krásně roste a dělá jen samou radost! :dance:

 
Petiik
Ukecaná baba ;) 1848 příspěvků 26.12.12 15:36

Krásný deníček :potlesk: Gratuluji k synovi! :kytka:

 
Kačka1212
Kecalka 400 příspěvků 26.12.12 19:42

Moc krásný deníček a Tomášek jednou bude koukat jak jsi mu to krásně popsala. Ty i manžel jste to zvládli úplně skvěle! Doufám, že budu taky tak statečná jako ty :).
Přeji moc štěstíčka a hlavně zdraví pro celou rodinku :kytka:!

 
IkaT
Kelišová 6020 příspěvků 26.12.12 20:18

Moc krásný deníček :palec:

 
arcitap
Závislačka 3177 příspěvků 26.12.12 20:24

Nadherne, dakujem za tieto krasne pismenka pribehu vaseho zivota :)

 
darla
Kelišová 5035 příspěvků 26.12.12 21:22

Moc krasne :potlesk: :potlesk: :potlesk: :potlesk:

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 26.12.12 21:46

Moc krásně napsané :kytka: gratuluji :kytka:

 
jediný andílek
Ukecaná baba ;) 1032 příspěvků 27.12.12 12:21
:potlesk:
 
Nikola92
Závislačka 3605 příspěvků 27.12.12 18:13

Opravdu krásné!

 
Eskarin  28.12.12 08:25

Uff, dlouhé, ale moc pěkné :-) Ať se Vám všem daří :-)…gyndařům bych za ty neohlášený hamiltony sekala pracky…

 
Skytafka
Závislačka 4164 příspěvků 28.12.12 11:27

Zajímavé… Ráda jsem si přečetla o porodu do vody. Gratuluju k Tomáškovi ;) :hug:

 
lluuccii
Kecalka 213 příspěvků 28.12.12 19:09

Krásně napsáno. Poprvé jsem se dočetla jak vypadá porod do vody. Nikdy mě to nezajímalo, protože v naší nemocnici to nešlo… Teď při druhém si zjistím více a třeba tento způsob zvolím…
Přeji hodně zdravíčka všem třem…

 
Cassidy
Kecalka 307 příspěvků 31.12.12 11:08

Moc krásný deníček. Také jsem rodila v Jihlavské nemocnici, ve středu 21.listopadu, takže chvilku před tebou a musím říct, že jsem byla velice spokojená. Porodní pokoj krásný, personál úžasný na porodním oddělení i na oddělení šestinedělí. Také jsem dřív přemýšlela o porodu do vany, ale nakonec jsem rodila normálně( a bylo to štěstí, protože malou museli nakonec tahat VEXEM a neobešlo se to bez nástřihu). Myslím, že jsi porod zvládla úžasně a přeju vám s Tomáškem, ať jste šťastní a spokojení. :srdce:

 
Adaneli
Extra třída :D 14128 příspěvků 03.01.13 21:06

Krásný deníček, sice jsem ho četla s mojí rychlostí tři dny, ale vyplatilo se mi to, dojal mě, moc pěkné čtení. Gratuluju :palec:.

 
DenisaW
Kecalka 158 příspěvků 10.09.13 23:05

Gratuluji k miminku :kytka:

 
Lucinka_84
Zasloužilá kecalka 553 příspěvků 14.09.13 21:05

Trochu ze zpožděním :D děkuji všem za pozitivní reakce. Cože, ono to nebylo včera? 8) Nojo, holt s miminkem ten čas tak šíleně letí, že 10 měsíců je jak týden. Tak pohodovým porodům, ať už do vody, či na suchu, ZDAR :dance:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček