Poslední přání syna Filipa

babča8  Vydáno: 28.03.14

Jsem maminka 8 dětí. Náš nejmladší syn Filip si 2.2.2014 vzal život. Jen ten, kdo prožil podobnou tragédii, může plně pochopit, co naše rodina prožívá. Protože nám Filípek nechal třístránkový dopis na rozloučenou, víme, proč k této tragédii došlo. Pověřil nás, abychom jeho odkaz šířili dál - a já napsáním tohoto deníčku k tomu chci přispět.

Předem se omlouvám, že můj deníček bude asi dlouhý, ale věřím a doufám, že ho dočtete až do konce.

V neděli 2.2. krátce po poledni jsme našli našeho syna Filípka oběšeného na zahradě u našeho domu. Bylo mu ještě 14, patnácté narozeniny by slavil až na první jarní den.

Byl to otřesný a nepopsatelný šok a pocit zoufalství a zmaru. Naši bolest, zoufalství i beznaděj bychom nejraději vyřvali do celého světa.

I když nám bylo od první chvíle zřejmé, že není pomoci, v zoufalé snaze o zázrak se ho manžel s dcerou a synem pokoušeli oživovat a já jsem volala záchranku. I jim bylo hned po příjezdu jasné, že není pomoci, ale přesto se snažili dělat, co mohli a museli.

Vzápětí přijela policie a kriminálka, chvíli po nich i reportéři z TV Prima. Policisté i kriminalisté se chovali citlivě a profesionálně zároveň. Televizní reportéry vykázali do patřičných mezí, zamezili jim v kontaktu s kýmkoliv z rodiny. A přesto už večer byla v krimi zprávách reportáž o naší tragédii - s pár nepřesnými údaji.

Kriminalisté se sháněli, zda Filip nechal dopis na rozloučenou (zatímco se záchranáři stále snažili o zázrak). Starší syn šel do jeho pokoje a dopis tam skutečně našel. Já jsem do něj koukla, ale nebyla jsem schopná přečíst ani slovo. V zoufalé snaze vědět PROČ jsem syna poslala zpět do pokoje dopis ofotit, protože jsem správně tušila, že nám ho seberou. Skutečně nám ho sebrali (vrátili nám ho až ve středu při výslechu na kriminálce) a nebýt toho, že jsme měli jeho kopii, bych se skutečně zhroutila z toho, že nevíme, proč to udělal a že jsem to zavinila já.

Záchranáři ukončili svoji snahu, auto i vrtulník odletěli prázdné a našeho Filípka odvezli pohřebáci.

Během odpoledne se u nás sjely všechny ostatní děti (kromě dvou dcer, co žijí v zahraničí - ty přijeli až na pohřeb) a babička se sestrou Ester. Společně jsme truchlili, plakali a doufali, že je to zlý sen, ze kterého se probudíme.
Pak nám starší syn přečetl Filipův třístránkový dopis. A my se dozvěděli, proč to udělal. Mnohé věci a souvislosti nám však docházeli a docházejí postupně a mnoho jsme pochopili až díky dalším událostem.

Filípek se nám narodil jako naše osmé miminko. Bylo možná trochu bláznovství pořídit si tolik dětí, ale já jsem moc chtěla velkou rodinu a hodně dětí. On byl krásné a pohodové miminko. Získal si lásku všech svých nejbližších - jeho úsměv a věčně rozzářená čokoládově hnědá očka si získala každého.

Jak rostl, byl stále stejným sluníčkem. Bylo ale zároveň čím dál zřejmější, že je jiný než jeho bratři i bratranci. Měl úplně jiné zájmy - bavilo ho malovat, pomáhat s vařením a pečením. Stále něco vyráběl - košíky z pedigu, skládačky z papírů. Klučičí hry ho nezajímaly, raději poslouchal řeči dospělých nebo si hrál s holkama. Radil sestrám s oblékáním i účesy. Taky krásně zpíval. Když jsme se před pěti roky přestěhovali poblíž Hradce Králové, začal zpívat ve známém chlapeckém sboru. Měl mimořádný talent a díky tomu po pár měsících začal zpívat s hlavním sborem a jezdit po koncertech. Po deseti měsících jel na první velké turné do Japonska a Jižní Korey na pět týdnů.

A tehdy začaly jeho problémy ve škole. Nevím, jestli za tím byla závist, že se tak malý kluk podíval do světa, kam se většina z lidí nikdy nepodívá… Někteří učitelé, místo aby mu pomohli doplnit si a dohnat učební látku, ho začali potápět. Nikdy ve škole neslyšel ocenění, že úspěšně reprezentuje naši vlast a vlastně i školu. Byli jsme to ve škole i řešit, že ho chceme podporovat v jeho výjimečném talentu a že je pro nás důležité, aby byl šťastný a spokojený a mohl dělat to, co ho baví. Na chvíli to pomohlo, ale nikdy nepocítil od některých učitelů podporu.

Někdy v té době, ve svých 11 letech, si začal sám poprvé uvědomovat, že je „jiný“. Dcery mě opakovaně říkaly, že Filípek bude gay, ať se s tím smířím. Já jsem je ubezpečovala, že to pro mě není věc, se kterou bych se nesmířila, ale že mu to nehodlám podsouvat a nechám na něm, jak to v něm uzraje. A že až s tím jednou třeba přijde sám, že ho s otevřenou náručí přijmu a že mě jen bude mrzet, že bude mít těžší život. Kdybych bývala tušila…

V této době jsme chodívali do místního kostela, kde sloužil farář, Slovák, asi čtyřicetiletý. Vždy jsme se snažili děti vést k víře v Boha a doufali jsme, že z nich i za pomoci víry vychováme hodné a poctivé lidi. V té době nám vůbec nedošlo, že onen farář má v každém druhém kázání homofobní řeči proti registrovanému partnerství a homosexuálům. Nepředpokládali jsme, že by cokoliv řečeného v kostele někomu ubližovalo - vždyť víra v milosrdného Boha by lidem měla za každé situace pomáhat. Jen nám bylo divné, proč Filípek ve svých 13 letech bouřlivě odmítal do toho kostela chodit. Nechtěli jsme ho nutit násilím a nechali jsme to na něm a on už víc než rok a půl s námi nechodil. A zas mohu jen říci - kdybych tušila, jak všechno pro nás skončí…

Filip byl až do posledních dní veselý, choval se normálně jako děti jeho věku. K cizím lidem se choval velmi mile a přátelsky, byl velmi kamarádský (i když kamarádil hlavně s holkama). Někdy byl doma trochu drzý, ale vždy se to snažil napravit. V pokojíku si poslouchal hudbu, díval se na filmy, chodil do školy i na zkoušky sboru. Dělal přijímačky na konzervatoř, kam se sice nedostal, ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Ještě v sobotu večer jsem s ním řešila jeden problém, který v pátek udělal a za který se omlouval a povídali jsme o tom, kam půjde na střední školu. To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli živého.
Odešel do svého pokoje a napsal dopis na rozloučenou a nad ránem se potichu vykradl z domu na zahradu…

Po jeho smrti a po přečtení jeho dopisu jsme si začali dávat dohromady mozaiku jeho života i důvodu jeho odchodu. Začali jsme chystat jeho pohřeb - podle přání, která napsal do toho dopisu - měl přesně naplánováno, jak chce, aby to proběhlo, v čem ho máme pohřbít. Chtěl, aby se všichni dozvěděli, proč to udělal.
V té chvíli jsme ani my sami ještě plně nechápali, proč pro něj byla jeho homosexualita, kterou si už naplno uvědomil a přiznal sobě i dvěma sestrám a kamarádce, důvod odchodu ze života.

Ten důvod jsme naplno pochopili v den pohřbu a po tom, co následovalo.
Obřad rozloučení probíhal v kostele tak, jak jsme ho s láskou a obrovskou bolestí v srdcích několik dní všichni chystali. Sjelo se plno příbuzných, kamarádů, přátel. Do kostela se ani nevešli.

Na úvod se hrály písně, které si on sám přímo přál, aby tam zazněly. Jednou z nich byla Same love od Macklemora. Pak probíhal pohřební obřad, promluvil Filípkův strýc - kněz, pak bývalý evangelický farář jako zástupce Logosu( což je ekumenické společenství věřících gayů a leseb), pak jeho dvě sestry řekly něco o svém bráškovi. Promítali jsme na plátno jeho fotky podbarvené písněmi, co mu vybrali jeho sourozenci…

A když všichni v slzách čekali, že se začne vynášet rakev z kostela, přiskočil k mikrofonu místní farář a začal, že je hodně naštvaný za to, co zde zaznělo a že s tím nemůže souhlasit. Neodpustil si své homofobní řeči. A když se obrátil k rakvi našeho syna, už to někteří přítomní nevydrželi. Spolužáci začali pískat, dvě dcery vykřikly, ať zmlkne a odejde a sestra vykřikla „To kvůli vám a lidem, jako jste vy, se zabil…“

V ten okamžik jsme netušili, co se tím rozpoutá, jen jsme o dost víc pochopili jeho čin. I to, co pak následovalo, nám v mnohém pomohlo otevřít oči a pochopit jeho bolest, kterou v sobě nosil a skrýval pod stálým úsměvem. Víme, že ho trápila netolerance a neláska lidí, homofobie i jiné formy bezpráví vůči jakékoliv menšině.

Ve svém dopise píše: „Kájo, Betty a Týno, moc a moc si vážím vaší shovívavosti a toho, že jste "to“ brali v pohodě a nevadilo vám to…tohle (moje sexualita) je vlastně hlavní věc, kvůli které jsem to udělal…dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí…to mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi."

Věříme, že dost lidí, kteří se o smrti našeho syna dozvěděli, ho pochopí a třeba se zamyslí nad tím, jaký názor a postoj mají k homosexualitě a stanou se tolerantnějšími.

Velmi mě bolí, že jsou na světě lidé, kteří se neštítí ničeho a kteří klidně pod články o našem synovi napsali komentáře, že je fajn, když se taková labilní buzna zabije sama a že by to měli udělat všichni. A podobně laděných komentářů bylo dost… Co je to za lidi, kteří za smrtí malého kluka nevidí lidskou bolest mnoha lidí, co ho milovali, a jsou schopni napsat takovéhle komentáře?!?!?

Copak nejsme všichni lidské bytosti, které jsou si rovny?

Děkuji všem, kteří si deníček o našem Filípkovi přečetli až do konce.
A všechny bych chtěla jeho jménem poprosit - buďte k sobě navzájem hodní a tolerantní, učte toleranci k odlišnostem sebe i své děti, mějte je rádi a važte si každého dne, kdy je můžete láskyplně obejmout.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.8 bodů

K tomuto deníčku nelze přidat komentář.
Pro více informací napište SZ administrátorovi.

Poslat
nový deníček

Všechny deníčky uživatele