Potřebujeme i trochu štěstí

kubee  Vydáno: 23.01.12

Zničehonic mě napadlo napsat svůj deníček o tom, jak jsem šťastná a jak by to bez pomoci štěstěny nemuselo tak být. Už dlouho sem chodím, pročítám diskuze a deníčky, ale až teď mě napadlo sepsat svůj příběh. Není až tak dramatický, ale za to můžu být snad jen ráda.

Včerejší úsměvy
2 komentáře

Sedím si tu tak na zemi s dcerou v jejím pokojíčku, koukám na ni po očku, jak si hraje na dece a využívám toho, že nepotřebuje mou pozornost, protože už je ve věku, kdy zkoumá a pohraje si i pár minut sama. Nedělám si však iluze, že tu deníček i dopíšu, ale to přece ani nechci. Chci se jí vždy věnovat, jak nejvíc to půjde.

Jsou to už skoro 4 měsíce od porodu. Jak jsem ráda, že jsem rodila. Lépe řečeno však, že jsme s manželem vůbec počali. A když zajdu ještě dál, tak že jsem ve svých 22 letech vůbec nějakého manžela měla. Nejde o to manželství, ale samozřejmě o to, že člověk má k sobě toho správného partnera do života, se kterým chce založit rodinu. Já si troufám tvrdit, že jsem takového našla. Ale vždy si ve chvíli, kdy mám pocit, že jsem šťastná, připomínám, že všechno se může v okamžiku změnit, „Člověk míní, život mění“, a to mě přivádí k tomu, že si všeho kolem sebe vážím ještě více a snažím se žít přítomnou chvílí.

Abych tedy ve stručnosti popsala svůj život několik posledních let. Gymnázium, kde jsem i přes to, že jsem byla pěkný flákač, úspěšně odmaturovala. V té době už jsme s manželem chodili a začali jsme společně studovat na vysoké škole. Já jsem si toho jako vždy však vzala moc a začala jsem do toho ještě pracovat na plný úvazek a později i navštěvovat náročný desetiměsíční kurz, který jsem si musela dlouho splácet. Nebudu zastírat pravdu, že se to nedalo moc zvládnout. Škola šla stranou, nebavila mě a nepřinášela žádné peníze. Z dnešního pohledu to vidím jako blbost, když jsme si říkali, že aspoň ten papír bychom mohli mít.

V práci nastaly změny a já jsem měla velké problémy. Byly to problémy s kolegyní a zpětně to vidím jako jasný mobbing. Po několika prosbách o přeložení se zadařilo a mě přeřadili na recepci. Tenkrát jsem si myslela, jak podřadná práce to pro mě je, sedět a čučet. Dnes vím, že na tuhle práci jsem v podstatě neměla. Absolutně to není nic pro mě s mým špatným pamatovákem na tváře, jména, data apod. Každopádně výdělek byl slušný a já to využila k tomu, že si aspoň dodělám ten kurz.

Nicméně mé problémy na předešlé pozici a také zdravotní problémy, které mohly vážně ovlivnit naše budoucí rodičovství, mě dohnaly až k psychiatričce. Byla jsem půl roku na neschopence. Měla jsem až takové problémy jako rychlé bušení srdce a úzkosti. Bohužel jedna ze sester trpí od 20 let , kdy se pokusila o sebevraždu, schizofrenií a v současné době bere asi 20 prášků denně. Takže jsem sama nechtěla něco zanedbat, aby u mě nepropukla také nějaká psychická nemoc.

Měla jsem zejména strach, že nebudu moci být nikdy těhotná, protože jsem ten rok již podruhé podstoupila laparoskopii velké cysty na vaječníku. Bohužel to bylo na druhém vaječníku než před několika lety a opět se jednalo o horší formu, kdy se cysta naplněná něčím odporným a může se vyvinout v nádor. Není zatím moc známé, proč se takové cysty tvoří. Po zákroku mi bylo doktorem zejména kvůli pooperačním srůstům doporučeno, se zhruba po půl roce začít snažit o početí. To jsem považovala opravdu za neuvěřitelné, jelikož se mě nikdo ani nezeptal, jestli mám ve svých 21 letech partnera. Několikrát zazněla otázka: „Chcete mít děti?“ Nervy opravdu na pochodu. Sice jsem se o děti nikdy moc nezajímala, ale bez vlastních jsem si to nedokázala představit.

S manželem jsme se vzali v červnu 2009. Byla to krásná svatba a taky trochu neobvyklá, protože to byla dvojsvatba společně s mou sestrou a švagrem. Když nastaly problémy, byl mi velkou oporou a dokonce mi i řekl, že když to nepůjde, tak nevadí a dítě můžeme adoptovat. Popravdě, v té době jsem si to nedokázala představit. Dnes by mi to vůbec nevadilo, protože se můj pohled na děti s příchodem mé dcery výrazně změnil. Mám ráda všechny děti a moc mě zajímají.

Půl roku po zákroku jsme se tedy začali snažit. Hormonální antikoncepci jsem nebrala už od 18, protože se obávám vedlejších účinků všech klasických preparátů a léků, a vím, že ty nikdy nevyléčí, pouze potlačí některé symptomy, i když to není u hormonální antikoncepce podstatné. Praktikovali jsme jen přerušovaný sex, takže i to mě trochu nahlodávalo, jelikož jsem vlastně mohla už 3 roky neplánovaně otěhotnět, i když jsem si měřila teplotu a hlídala tak plodné dny. To, že se víc jak půl roku nedařilo, přičítám hlavně nervům.

Po půl roce jsem se mi však začalo velmi dařit po pracovní stránce. Kurz, který jsem absolvovala, se opravdu vyplatil a já si našla práci v oboru, který už nikdy neopustím. Má práce je mým koníčkem. A co se nestane, pár dnů po mých narozeninách v lednu loňského roku, kdy jsem měla podezření, se ukázaly 2 čárky na těhotenském testu. Byli jsme štěstím bez sebe. I přes počáteční celodenní nevolnosti a 6 kg dole jsem pracovala do poslední chvíle, abych nabrala co nejvíc zkušeností. Porod byl bolestivý, ale od příjezdu do porodnice trval jen jednu hodinu, takže záviděníhodný.

Moje holčička už spinká a já dopisuji deníček. Momentálně pracuji na tom, abych se vrátila do formy a brzy chci také začít opět trošku pracovat z domova. Můj vztah k životu jako celku se změnil. Vážím si zdraví vlastní rodiny, rodičů, sester a jejich rodin. Jen nás všechny trápí zdraví Mariky, jedné ze sester, jak jsem již zmiňovala. To si poneseme již celý život. Ale můžeme být rádi, že už nemá myšlenky jako před 15 lety a že na svou nemoc není sama. Všichni se jí snažíme být oporou.

Shrnutím bych chtěla říct, že v mém životě opravdu hraje svou roli štěstí. Nemám o tom pochyb. Člověk se musí ale i dobře rozhodovat, neustále na sobě pracovat a taky žít přítomnou chvílí, protože nikdy nevíme, co přijde…

No, jak tak pročítám, co jsem napsala, nejsem si jistá, zda to má hlavu a patu. Je to smíšení více pocitů a životních událostí, ale doufám, že čitatelé přimhouří oči :)

Závěrem přidávám včerejší fotografii naší holčičky a přikládám odkaz na video, ale pozor, je dlouhé 12 minut. To by bylo minimálně dnes asi vše. Děkuji čitatelům za výdrž!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 5.0 bodů
 Váš příspěvek
 
Saroya
Neúnavná pisatelka 17593 příspěvků 23.01.12 10:06

Ahoj Kubee, máš krásnou dcerku! Líbí se mi, jak jste k rodičovství s mužem přes váš věk přistoupili zodpovědně, i když těžko říct, jestli lékaři jednali ok, když na tebe tak nehorázně tlačili. Každopádně je skvělé, že se zadařilo a evidentně jste spokojení. Přeju hodně zdraví a i to štěstí :kytka:

 
Vajka
Stálice 79 příspěvků 23.01.12 23:34

Krásná holčička a moc šikovná :potlesk: - kolik toho ve třech měsících uměla. Se zaujetím jsem sledovala nádherně udělanou prezentaci :palec: . Přeju hodně štěstí, ať vám holčička dělá jen samou radost :kytka:

 
kracmeratko
Kecalka 402 příspěvků 24.01.12 00:47

Krásná holčička a moc hezká prezentace, gratuluji. Naše cácorka teď nedávno objevila, že má dvě nosní dirky a deset prstíků, které se tam dají strkat :lol:

 
kubee
Závislačka 3385 příspěvků 24.01.12 11:14

Moc vám děkuji!
Esterce vyřídím :) A za sebe taky, dala práce 2 dny ta prezentace.

 
Dankár
Kecalka 252 příspěvků 24.01.12 13:23

Nádherná holčička…Ať dělá nadále jen samou radost

 
AninaNaty
Povídálka 38 příspěvků 24.01.12 13:42

Kubee, krááásnnééé video :) , přeji ať se vás štěstí pevně drží i nadále :kytka:

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček