Povídám, povídám pohádku - když děti nechtějí papat

emimino  Vydáno: 29.10.07

O vybíravém klukovi a žabičce Mi

Byl jednou jeden kluk, říkejme mu třeba Honzík, a ten byl strašně vybíravý v jídle. Nic z toho, co mu maminka uvařila, se mu nezdálo dost dobré a vždycky chtěl něco jiného. Tak například když maminka uvařila krupičnou kaši s medem, vztekal se, že ji chce s kakaem a když mu na ni maminka dala kakao, mrštil s miskou o zem a
dožadoval se párku.

Nebo celý den chodil mamince okolo vaření a ptal se, co bude dobrého. Když slyšel, že mrkvová polívčička, prohlašoval, jak se moc těší a jak ji má rád. Když mu ji ale maminka postavila na stůl, v tu ránu chtěl zase maso a brambory.

Maminka už z něho byla zoufalá a často plakala, ale Honzík si z toho nic nedělal a jakmilese nedívala, šel do spíže tu na oplatly, tu na brambůrky.

Jednou se takhle zase ofrňoval nad švestkovými knedlíky a maminka už nevěděla, co si počít, tak mu řekla, že když to všechno pěkně sní, dostane zelenou plyšovou žabičku, kterou mu koupila.

Tak Honzík tedy všechno pěkně spapal a odnesl si žabičku do pokoje. Dal si ji vedle polštáře a šel spát. Uprostřed noci ho probudilo takové zvláštní zpívání:

„La la, la la la, la la la la la.“ Chvíli se díval, co to a pak zjistil že to ta jeho žabička. Seděla na polštáři a zpívala. Ale už nebyla zelená, jako když si ji přinesl, nýbrž celá zčervenala. Žabička dozpívala a mrkla na Honzíka.
„Ahoj,“ povídá Honzík.
„Ahoj,“ na to žabička.
„Ty umíš zpívat?“ divil se Honzík.
„To víš, já jsem z Duhové země, tam umí všechny žabičky zpívat.“
„Aha. Já jsem Honzík.“
„Já jsem Mi.“
„Zazpíváš mi ještě? Prosím..“
„Ne, ne. Až zítra,“ na to Mi.
„A proč až zítra?“
„Víš já vždycky zpívám po dobrém jídle, takže když budeš celý den pěkně jíst, tak ti večer zazpívám na dobrou noc,“ řekla Mi a v tu chvíli se změnila na obyčejnou zelenou žabičku a vypadala jqako obyčejná plyšová.

Ať se Honzík snažil sebevíc, už s ním nepromluvila. Než Honzík usnul, tak si svatosvatě sliboval, že zítra sní všechno, co mu dá maminka na stůl. A opravdu.

Ráno dostal chleba s máslem. Hned ho snědl a chtěl ještě, maminka se divila, ale dala mu ho. K obědu byl vaječný řízek a rýže. Honzík to zase všechno snědl a maminka se zase divila a začala se na Honzíka usmívat. Odpoledne ho vzala na hřiště na houpačky a dokonce mu koupila zmrzlinu.Večer dostal Honzík rohlík s rybí pomazánkou a opět ho celý snědl. To už ho maminka pochválila.

Říkala mu, jaký je její Honzík hodný kluk.

A žabička taky splnila svoje slovo. Jakmile přišel Honzík do postýlky spát, celá zčervenala a začala zpívat. A tak to šlo den co den. Z Honzíka už byl velký kluk, ale pořád pěkně jedl a i jinak dělal mamince samou radost. A maminka byla od té doby veselá, pořád si s Honzíkem povídala a za nějakou dobu si domů začala nosit ibišky a fialky a palmy, zkrátka pokojové rostliny, které měla tolik ráda a na které předtím neměla čas.

A Honzík byl moc rád, že je maminka šťastná a se vším jí pomíhal.

A jednou večer Honzík žabičku v posteli nenašel asi odešla za jinými dětmi, které zlobí u jídla. Ale Honzíkovi to nevadilo, už byl velký kluk a jedl všechno sám a bez přemlouvání. A občas, když se zase nad něčím ofrňoval si vzpomněl na žabičku a snědl všechno tak, jako kdyby tu žabička pořád byla.

O chlapečkovi, který nechtěl papat

V jednom domečku na jednom kopečku žil byl malý chlapeček Míša. Byl to moc hodný chlapeček. Uklízel si v pokojíčku, zaléval kytičky, chodil s pejskem na procházku… Jen jednu špatnou vlastnost měl. Nechtěl jíst nic jiného než sladkosti a čokoládu. Maminka s ním měla velké trápení. K obědu mu musela dělat krupicovou kaši nebo ovocné knedlíky, protože nic jiného nechtěl. Maminku to trápilo. Ale vždycky když uvařila polévku, nebo bramborovou kaši, Míša si lehl na zem a vztekal se a kopal kolem sebe až mamince nezbylo nic jiného, než mu uvařit krupicovou kaši.

To víte, když maminka tu kaši vařila, tak plakala. A toho si všimla krupička, s cukrem a taky mléko. A mléko co nevědělo, to nepovědělo, takže to brzy věděli úplně všichni. Poradili se a řekli si, že se s tím musí něco udělat.

Takže příště, když se Míša zase vztekal nad polévkou a maminka ji odnesla do kuchyně a šla vařit kaši, co se nestalo. Polévka se zvadla s talíře. Mrkvička, brambůrky i knedlíčky běžely po podlaze a šup! Schovali se Míšovi do boty. A Míša nemohl jít na procházku, protože ho v botě záblo. Jindy se mu zase pečené kuřátko schovalo do knížky a celou ji zamazalo. Houbová omáčka se zase schovala do postýlky a Míša musel spát na zemi.

Mamince taky bylo divné, že jídlo s talířků mizí. „To se asi můj Míša konečně polepšil," řekla si. A druhý den šla do obchodu a koupila tam velké červené autíčko se zelenou střechou. Doma ho zabalila do fialkového papíru se třpytkami a převázala zlatou mašlí. A večer, když nesla na stůl opečené brambory se zelím, dala tam i ten dáreček. Míša se už už chtěl začít zase vztekat, když si toho dárečku všiml.

„Co to je?" zeptal se udiveně maminky. „To máš za to, že tak pěkně jíš," odpověděla maminka. Míšovi se autíčko moc líbilo. Pak se podíval na talířek s brambůrkami a zelím. Řekl si, že to aspoň zkusí. Měl strach ,aby mu maminka autíčko nesebrala. Dal si do pusy první brambůrku a pak i zelí. A zjistil, že to vlastně vůbec není tak špatné. Další den si dokonce přidal.

Maminka měla radost a jídlo se přestalo Míšovi schovávat. Všichni měli radost, že už Míša nezlobí. A talířky si libovaly, jak z nich to jídlo pěkně mizí.

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů

Nikdo zatím tento deníček nekomentoval. Buďte první!

 Váš příspěvek