Před porodem a v průběhu porodu - realita

Pajonka  Vydáno: 23.11.06

I.část -  před porodem
Ráda bych se s vámi podělila o mé zážitky z porodu a třeba někomu trochu napověděla na co se připravit a co dělat.

Porod byl teda něco. Každý říká že to bolí, ale opravdu se na to připravit nedá. Ještě že jsem chodila na předporodní kurzy, kde mi porod tak trochu zidealizovali a díky tomu jsem se moc nebála, jinak bych to asi stornovala :-) Každopádně jsem strašně vděčná mému mužíkovi, protože bych to bez něj prostě nezvládla. Byl to super hrdina dne.

První bolesti, jak jsem později zjistila, poslíčci, přišli už v pondělí 16.10. Celou noc jsme probděli a když už stahy začaly být poměrně pravidelný, tak se Ivoš začal oblíkat a nic… Prostě odezněly. Tak jsme se svlíkli a šli spát.

Pak přišel čtvrtek. Už přes den jsem začala pociťovat stahy. Někdy k večeru jsem si je začala zapisovat, abych viděla intervaly a zase začaly být pravidelný a mnohem víc bolestivý než v pondělí. Kolem půlnoci jsme vyrazili do porodnice, kde nás po monitorování ujistili, že tohle porod ještě není a poslali nás domů. Myslela jsem si, že to přeci není možný, že zdechnu, pač to trvalo skoro 24hod (tedy celé i s těmi nepravidelnostmi). Vůbec jsem se nevyspala a to nemluvím ani o tom, že jsem si doma nebyla schopná udělat ani čaj.

V pátek už Ivoš nejel ani do práce, protože bolesti nepřestávaly. Ale samozřejmě už zase nebyly pravidelný. Kolem půlnoci to zase začalo. Říkala jsem si, jestli toto už není ono, tak teda nevím. Opět nás poslali domů. Tchýně byla na doktory naštvaná, že se jim v noci nechce makat. Já si už pomalu začínala přát, aby mi porod už vyvolali. V noci jsem zase skoro vůbec nespala. Už jsem jen chodila po místnosti a vzdychala. Ani na balón jsem nedokázala vlízt. Ovšem na další monitorování mě objednali až na pondělí a tak jsem si říkala, že to nějak budu muset vydržet a že jim tam nebudu pořád dělat šaška a jezdit do porodnice zbytečně.

Sobota začínala otřesně. Už jsem začínala být pěkně vyčerpaná a Ivoš nešťastný. Začala jsem vykládat, že si to nechám vyvolat, pač takhle další dva dny nevydržím. A pak to bylo zase na chvilku OK. Tchán s tchyní jeli ten den na oslavu padesátin a Ivoš měl o půlnoci pro ně zajet do Brna. Říkám pohoda, potřetí do porodnice určitě nepojedeme, alespoň ne dnes. Chachá. Před desátou hodinou to začalo nanovo, ale dost nepravidelně. Do porodnice bych určitě nejela, kdyby ovšem ze mě nezačala řinout jakási šílená skoro zelená tekutina. Ivoše jsem nemusela ani nijak dlouho přemlouvat, aby se šel podívat. Hned volal do porodnice a tam nám řekli, že tohle asi bude plodová voda (navzdory tomu, že v předporodním kurzu nám říkali, že je to spíše čirá tekutina). V tu dobu už byli Ivošovi rodiče připravení, aby je vyzvedl v Brně :-) Hned jim volal, že musí chvilku počkat, že zase jedeme do porodnice. Dorazili jsme a ze mě to začalo řinout znovu. Plodová voda to skutečně byla a tentokrát si mě tam už nechali. Hurá. Byla jsem moc ráda. Ivik se ještě zeptal, zda náhodou neporodím do hodiny, pač musí ještě odvézt rodiče. Porodní asistentka se jen usmála a řekla, že do hodiny určitě ne. Chudák Ivik, plný nervů valil z Brna do Němčiček a zase zpátky. Do hodiny to zvládnut. Kalil snad 150km.

II.část - porod

Ivik jak dorazil, tak musel chvilku čekat na chodbě. Zrovna tam připravovali nějakou paní nebo snad přímo rodili a na něj neměli čas. Chudák, byl tak nervózní, že mi psal SMS a pak dokonce volal, že ho tam nechtějí pustit. Ale nakonec se dočkal. Převlíkli ho do mundúra doktora, který mu mimochodem moc slušel. Mě už stačili namonitorovat a konečně mi řekli, že ty stahy už začínají být to ono.

A už to pomalu začínalo. Bolesti docela fuj, ale vydržet se to dalo. Každopádně mé ideály a hlavně porodní plán, který jsem si pečlivě připravila, vzali za své. Tak už jsem jí chtěla mít venku, že jsem ho ani nevytahovala z tašky. Měla jsem tam požadavky jako: max. soukromí na boxu, pokud možno žádné urychlováky či prostředky tlumící bolest, možnost vybrat si polohu při porodu, atd. Když mě přijali, tak bych bývala brala všechno, jen už aby to skončilo.

Takže mě porodní asistentka - mimochodem moc příjemná paní - lepší jsem si přát nemohla - chodila pravidelně kontrolovat. Bohužel jsem se neotvírala dle jejích představ a pořád jsem byla nějak moc ztuhlá na levé straně. Proto mě monitorovala častěji a musela jsem alespoň 3 kontrakce ležet na boku a nějak je přečkat. Nebýt Ivoše, tak jsem to snad nedokázala. Vždy mě pevně chytl za ruku a dýchal za mě. Kdyby mi přímo neukazoval jak to mám dělat, tak jsem snad ani nedýchala. Nějak jsem spíš chtěla fňukat a řvát. Dvakrát jsem si dala sprchu, ale takové ty plány jako skákat na balónu nebo se válet ve vaku, tak to nehrozilo. Nemohla jsem se totiž vůbec po:,–(it. Nejlíp mi bylo, když jsem chodila a byla zavěšená na Ivikovi. Toho určitě bolí záda ještě teď.

Abych se pořádně otvírala, tak mi dali čípek a pak taky injekci díky bohu to zabralo. Asi ve 4hod jsem byla otevřená už na 6cm. Prý už i viděla hlavičku. Už měla pomalu přijít druhá doba porodní.

Ale než k té se dostanu, tak ještě na chvilku k Ivikovi. Co ten musel vydržet. Viděl, jak jsem klesla na úplné dno. A té krve. V předporodním kurzu tatínky ujišťovali, že porod nejsou jatka. Tak ten můj porod teda jatka byl. Ivik prý tolik krve v životě neviděl. Uklízel po mě vložky, utíral krev, prostě chuťka. Ale zvládl to na super velkou jedničku s hvězdičkou.

Tak ta druhá doba porodní se už blížila a tak jsme začali vymýšlet, jak budu rodit. Postel? Nebo stolička? Ta se zdála být dobrá. Ale najednou stahy úplně přestaly. Jo, to nám v kurzu taky říkali, že může být i hodina odpočinku mezi první a druhou dobou a že si máme odpočinout, ale pravdu? Vůbec jsem nechtěla, už jsem to chtěla mít za sebou. V tu chvíli nastoupil pan doktor. Nakonec mě šupli na kozu, kde jsem se mohla pěkně zapřít, protože mi dost docházely síly. Než jsem porodila, tak jsem měla tak 10 kontrakcí, ale nebylo to ono. Nebyly časté ani moc intenzivní a tak mi dali infúzi, trochu pomohla, ale podle doktora, měla víc. Tak pomáhal seč mu síly stačili a tlačil mi na břicho. O tom jsem taky slyšela, ale že zabere tolik, to mě překvapilo. Měla jsem nad břichem pěkný otlačeniny. Musel zabrat alespoň 7×. Byl to mazec. Dokonce se na chvilku musel vystřídat. Když mi při 8 stahu řekli, že už je hlavička venku, při 9 že ramínko (ale to jsem neslyšela, to slyšel jen Ivoš) a pak že už to bude poslední zatlačení, tak jsem jim to nechtěla ani věřit. A pak najednou čučím a mimko je venku. Úžasná úleva. Ještě teď, když to píšu, tak se mi ulevilo :-) Když jsem byla na koze, tak Ivik pomáhal seč mohl a hučel do mě ať zaberu a dýchal a držel za ruku … Jak to ty ženský dřív zvládaly bez chlapa? Jo, jinak mě museli nastříhnout a dokonce na malou použili kleště. Na hlavičce měla dva dny otlačeninu, ale jinak je v naprostém pořádku. Ovšem když jsem je uviděla, tak mi do smíchu moc nebylo. Víc jak týden jsem nemohla pořádně chodit, natožpak sedět. To byl asi ten nejhorší pozůstatek po porodu.

Pak se Ivik trochu lekl, když uslyšel doktora říkat, že plodová voda je zelená. Já jsem to nijak nebrala, ale Ivoš strnul. Ani nám jí hned nedali, museli jí odsát. Dělali to za Ivikovima zádama a tak jsem mu řekla ať se podívá, ale nějak se bál a nenašel odvahu. Nakonec jsme uslyšeli pláč a přišla euforie. Začali jsme oba plakat a křičet: „My máme miminko, my máme miminko!“ No prostě paráda.

Třetí doba porodní šla mimo mě. Pak už mě jen zašili a celou tu dobu jsem měla Vendulku na hrudi a čučela jsem na ní jako na svatý obrázek. Sice mi připomínala spíš ufonka, ale i tak to bylo super. Pak jsme se přemístili zpět do našeho boxíku, kde jsme byli až do 11:30, pač nebyl volný pokoj na šestinedělí. Ivik mezitím umřel v křesle. Ještě přišla sestra a přiložila mi malou k prsu a ta se hned chytla. Už to byla jen pohoda.

Takže naše malá Vendulka se dostala na svět 22.10.2006 v 5:45. A ať porod probíhal jakkoli, tak teď po měsíci, po něm nejsou ani ty nejmenší známky. Bolesti dole po šití, bříško, všechno je to pryč. Teď už prožíváme holt jiné problémy. Tak se budoucí mamky nenechte zastrašit, věřte doktorům, choďte na předporodní kurzy a mějte při sobě stále svého oddaného chotě!! Pak bude vždy vše OK!!!!!

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 0.0 bodů
 Váš příspěvek
 
eviska22
Ukecaná baba ;) 2008 příspěvků 23.11.06 13:35

Ty jo,Pajonko,napsala jsi to moc hezky.Gratuluji k Vendulce a statečnému manžílkovi.A mi­michodem,Vaše malá se narodila na minutu přesně jako já:-)Hodně zdravíčka,všem třem.pa Evík a Týnka 14měs

 
Jantarka
Ukecaná baba ;) 1128 příspěvků 23.11.06 22:52

Pajonko - začetla jsem se do tvého popisu porodu a přišlo mi jako bych četla ten svůj a to včetně kleští:(( Přeji tobě i šmudlince jen to nejlepší, hlavně zdraví.  

Lenka a Péťa (skoro tříletý:)))

 
Pajonka
Zasloužilá kecalka 977 příspěvků 01.12.06 10:57

Mockrát děkuji Evisku. A i já vám přeji spousty zdravíčka a štěstíčka a hlavně krásné Vánoce, které se kvapem blíží.

 
Pajonka
Zasloužilá kecalka 977 příspěvků 01.12.06 11:01

Ahoj Jantarko, jsem ráda, že jste v pořádku, ty kleště totiž vypadají dost děsivě, že? Moc děkuji za přání a i já vám přeji jen to nej a též krásné Vánoce. Doufám, že Péťa po kleštích dnes nemá ani stopy! pa

 
Jantarka
Ukecaná baba ;) 1128 příspěvků 01.12.06 11:24

To vypadají, ale naštěstí doktoři věděli co dělají a Péťa je zdravý jako buk:)) Po porodu měl na hlavičce trošičku otisk, ale brzy tam nebylo nic, jen mu zůstal úplně nepatrný dolíček na čelíčku pod vláskama. L.

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček