Před sedmi lety...

Anonymní  Vydáno: 24.09.16

Dnes jsem projížděla staré e-maily a našla jsem jeden, který jsem psala před sedmi lety. Týkal se mého prvního porodu. Teď jsem si ho přečetla a uvědomila si, že jsem to všechno naprosto vytěsnila. Přejel mi mráz po zádech. Chtěla bych jen upozornit, že asi není moc dobrý, aby to četly nastávající maminky, prvorodičky. Teď má dcera sedm let, je šikovná, chytrá, ale taky přecitlivělá, výbušná, plačtivá. Nevím, nakolik je to zapříčiněno drsným porodem a nakolik povahou.

Chtěla bych se vám svěřit se svým zážitkem z porodu. Čekala jsem první miminko, a tak jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Přenášela jsem už čtyři dny, když jsem šla do porodnice na kontrolu.

Když paní doktorka po nahlédnutí do papírů viděla, že přenáším, nejspíš usoudila, že bych je další návštěvou obtěžovala a zatlačila velkou silou na břicho. Přišla veliká bolest a najednou jsem ucítila teplo a mokro. Doktorka mi oznámila, že mi praskla voda, ale že ona za to nemůže, ať si nemyslím. Zůstala jsem jak opařená, začaly se mi tlačit slzy do očí, předchozí noci jsem vůbec nespala, nervózní z toho, kdy UŽ to bude a najednou to bylo!

Venku v čekárně na mě čekal manžel, měli jsme jít ještě nakupovat a najednou mu oznamuji, ať jde domů pro věci a co nejrychleji přijde, že už si mě tam nechají. Koukal na mě a nevěřil. Pak měl slzy v očích i on. :-)

Hrozně jsem se bála,. Hned jsem psala rodině, že teda UŽ. První vnoučátko, každý na to netrpělivě čekal. Byla jsem rozklepaná, hrozně jsem se bála. A to jsem nevěděla, že to nejhorší teprve přijde…

Uložili mě na pokoj, což byl zároveň i porodní sál, zařízení příšerně komunistické, ale to mi bylo jedno. Čekala jsem, co se bude dít. Z filmů jsem znala takové to, že praskne voda, ženská si párkrát zařve a mimino je na světě. Ha. :-)

Na pokoj mě dali ve dvanáct odpoledne, od dvou jsem tam byla sama, manžel šel pracovat a naši bydlí daleko. Tak jsem si četla a čekala. Chodila se na mě dívat moc hodná porodní asistentka. Kolem sedmé večer mě začalo slabě bolet v podbřišku, jako při menstruaci, a bylo mi řečeno, že to jsou poslíčci.

„Pohoda,“ říkala jsem si.

Hm, kolem jedné ráno se to začalo pomalu rozjíždět a ta bolest byla o dost silnější, ale dalo se to vydržet. Pořád jsem čekala, co z toho bude. Pořád jsem se neotvírala. Měla jsem kapačku, co dvanáct hodin mi dávali antibiotika, kvůli miminku. V pět ráno už jsem měla stahy po třech minutách, ale pořád jsem byla otevřená jen na dva centimetry.

V sedm už byla bolest obrovská, prostě najednou přišla a už jsem neměla žádnou pauzu, bylo to v kuse. Z posledních sil jsem psala manželovi, ať hned přijde, že už to nemůžu vydržet. Nabídli mi epidurál, ale z toho jsem měla veliký strach, radši jsem si řekla, že to vydržím.

Když jsem byla otevřená na čtyři centimetry, což bylo asi v devět ráno, tak mi sestřička píchla injekci na uklidnění, což mi na chvilku pomohlo, protože stahy už byly v jednom kuse a bolest příšerná. Myslela jsem, že se mi roztrhá břicho.

Manžel na mě jen koukal, a povídal mi, co bylo v práci. Dodnes nevím, jestli se mě snažil přivést na jiné myšlenky, nebo si prostě neuvědomoval, jak hrozně mě to bolí. Každopádně mi nic nepomohlo. Ani sprcha, ani balón, ani puštění rádia a zpívání si. Sedět jsem nemohla, stát jsem nemohla, ležet se nedalo.

Nejhorší bylo, když mi měřili ozvy. Musela jsem ležet na boku a to bylo hrozný. Trošinku mi pomohlo, když jsem byla v kleče na všech čtyřech a manžel mi masíroval záda. Po píchnutí té injekce jsem měla asi deset minut mezi každým stahem, to jsem vždy okamžitě usnula, protože jsem byla úplně hotová.

A pak když přišel stah, ta hrozná bolest, tak jsem manželovi drtila ruce. Celou dobu mi stál u hlavy a držel mě. Moc mi to pomohlo. Ve dvanáct konečně přišli, že jsem na devět centimetrů, že můžu tlačit.

Už nějakou dobu mi holčička hlavičkou na pánev pěkně tlačila, takže to byla skoro úleva, že už se něco začíná dít. Nevěděla jsem, že to bude tak těžké. Nemohla jsem ji vytlačit. Vůbec to nešlo, i když jsem tlačila správně do konečníku, tak to prostě nešlo.

Najednou se kolem seběhla spousta lidí. Snad osm. Strašný zmatek. Slyšela jsem jen, že srdeční ozvy klesají, že je pupečník kolem krku. Říkali mi, ať tlačím, pak ať netlačím, ale já měla jeden stah za druhým, tlačila jsem pořád a vůbec to nešlo, byla jsem na pokraji sil.

Zkoušeli to zvonem. Nešlo to. A najednou přiběhli z kleštěma a začali mi je tam strkat. Nikdo mi nic neřekl, byla jsem vyděšená, nevěděla jsem, co se děje. Doktorka je ani neuměla použít, radil jí jiný doktor, takže ona si ve mně dvě minuty hrála, než se jí podařilo je nasadit, byla to hrůza.

Tak jsem ještě asi dvakrát z posledních sil zatlačila a cítila jsem, jak ze mě něco vyklouzlo. Z ničeho nic byla bolest pryč a mezi nohama mi leželo něco modrého, mokrého, zkrouceného… Viděla jsem, jak má pupečník kolem krku. Byla tak modrá, ta moje holčička, a vůbec nekřičela, nevydala ze sebe ani hlásku.

Bylo to hrozné, v té chvíli jsem si to ani naplno neuvědomovala, ale ten strach tam byl. Měla jsem hrozný strach, že se mi to nepovedlo, že jsem ji včas nedostala ven. Vzali si ji pediatři, začali ji umývat, zatímco mě začal porod placenty.

Po asi pěti minutách mi ji ukázali, zabalenou v zavinovačce, ještě celou mokrou. Jen se na mě tak podívala, holčička moje, stačila jsem ji jen pohladit prstem po tvářičce a už ji odnášeli pryč. Musela do inkubátoru, slabě dýchala, za celou dobu, co byla na sále, nevydala ani hlásku.

Potom mě zašili, byla jsem hodně nastřižená. Manžel to všechno zvládal, byl perfektní, i když měl předtím strach, že nezvládne pohled na krev, nakonec ho rozložil až pohled na naši dceru, to se rozbrečel a byl úplně naměkko. :-)

Holčičku mi dali až za sedm hodin. Byla tak krásná! Trvalo mi dlouho, než jsem si na ni zvykla. Pořád jsem se na ni dívala a měla jsem pocit, že není moje. Nějak mi nešlo cítit k ní nějakou větší lásku. Byla jsem z toho nešťastná, hrozně moc. Říkala jsem si, že jsem špatná matka, a jestli to nebyl omyl, mít dítě. Kolik nocí jsem kvůli tomu probrečela!

Teď je to pět týdnů, co ji mám. A vím, že to bylo to nejšťastnější rozhodnutí ji mít. Jsem za to hrozně šťastná. Porod byl hrozný, bolelo to jako nic na světě. Ale ta největší bolest nebyla fyzická. Nejvíc bolelo pomyšlení, co kdybych to nezvládla, co kdyby kvůli mé neschopnosti moje holčička nemohla žít…

Můj život dostal úplně nový rozměr. Zcela naplno si uvědomuji, že už nikdy nebudu žít jako předtím a stále si na to zvykám. :-) Ale pak se podívám na ni a vím, že bez ní bych ten život žila jen napůl. Ona a můj muž se stali středobodem mého vesmíru. Bez nich už bych neměla pro co žít, miluju je.

Chtěla bych svému muži poděkovat, za to, že ho mám a že je tu pro mě, když jsem na dně a už nemůžu. A své dceři chci poděkovat, že si to místo na slunci vybojovala. Ta bolest za to stojí. :-)

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 3.8 bodů
 Váš příspěvek
 
Popokatepetla
Ukecaná baba ;) 1069 příspěvků 21.09.16 21:13

Hezké vzpomínky na ne moc pěkný porod, hlavně že vše dobře dopadlo. Gratuluju k holčičce

Příspěvek upraven 21.09.16 v 21:14

 
Malike
Echt Kelišová 8153 příspěvků 24.09.16 06:23

Gratuluji.. Zaplat panbuh ze to dobre dopadlo..nu a ta povaha by sedela na moji sestrenici a porod pohode.. Hold kazdy ma svoji povahu a furt lepsi chytra a precitlivela nez hloupa a bez emoci :kytka:

 
jitka.84
Kecalka 138 příspěvků 24.09.16 06:29

W

 
unuděná
Ukecaná baba ;) 2275 příspěvků 8 inzerátů 24.09.16 08:06

Jejda, ja cekala nejaka porodnicka jatka a zpackany porod, a ono to nakonec az tak hrozne nebylo.Jen jsem nepochopila to prasknuti vody, to je silene 8o No a ten zaver, to se bohuzel stava, miminko jsi dost mozna nemohla vytlacit kvuli te pupecni snure. Jeste ze to dobre dopadlo! Uf.
Chci se zeptat, rodila jsi pak jeste znovu? S jakym prubehem?

 
berry4
Nadpozemská drbna 28055 příspěvků 24.09.16 08:23

Proboha co to bylo za porodnici? 8o

 
Anonymní  24.09.16 08:50

Rodila jsem po peti letech cisarem, kvuli zdravotnim komplikacim. a byla jsem za to rada.ono se to nezda, podle toho denicku, ale cely tehotenstvi probihalo vyborne, nemela jsem zadny komplikace a pak takovej porod? nemluve o chovani personalu, nechtela jsem u porodu mediky a v momente, kdy bylo nejhur se jich tam objevilo nekolik a hledeli mi mezi nohy, ja chapu, ze nekde se musi naucit i tezky porod, ale nastvalo me to…doktorka co neumela s klestema…a potom ty me pocity, ze dite nemam rada, ze je cizi…semlelo me to. nastesti cas pomaha, stvalo me to, ze jsem tam byla sama, takovej divnej pocit, podle vypoctu otehotneni jsem mela 14dni jeste cas, mala nebyla sestoupena…o cho­vani sester na sestinedeli nemluve…byla to Olomoucka nemocnice, ale na druhou stranu, po peti letech se vsichni chovali uzasne, takze stoprocentni obrat ;)

 
En.Joy
Kecalka 437 příspěvků 24.09.16 11:07

A co třeba takhle: „…je šikovná, chytrá, ale taky přecitlivělá, výbušná, plačtivá. Nevím, nakolik je to zapříčiněno drsným porodem, nakolik povahou …a nakolik mou výchovou…“. Myslím, že v chování dítěte se výchova a okolní vliv promítá podstatně výrazněji než jakési trauma z porodu, které je zasuté kdesi hluboko v podvědomí.
Nicméně porod opravdu nic moc a silné zatlačení na břicho v poradně, až ti praskla voda, je teda pekelný úlet…

 
Anonymní  24.09.16 11:35

Vychova…to nevim.je takova od narozeni :mrgreen:

 
eva mrazova
Kecalka 102 příspěvků 24.09.16 12:24

Na mě taky museli vzít zvon-vex, protože miminku slábly ozvy, a neberu to jako moji neschopnost. Já zase nic necítila. Ani stahy, ani bolest, tak ze mě museli mimi vytáhnout. Nebrečel, tak ho museli prodýchat. Jinak byl v pohodě. Bála jsem se, že budeme muset na nějaké vyšetření, jestli není poškozený mozek, ale přidušené dítě a omotaná pupeční šňůra je běžná věc. Povahu ovšem nemá můj chlapec nic moc. Je dost pesimista na dítě, 6 let. Ale to má asi po mně. Taky vzdorovitý a výbušný. To je zase otec, ach jo. :think:

 
Anonymousss
Kecalka 308 příspěvků 24.09.16 12:31

Gratuluji k miminku. Měla jsem všechny porody celkem normální a taky jsem si na mimča hůř zvykala, rozhodně to nikdy nebyla láska na první pohled. Někdo to tak má a netřeba si cokoli vyčítat. To, jaká dcera je je spíše povahou.
Popsaný porod byl určitě hodně bolestivý, ale pochybení lékařů ani porodnice nikde nevidím. Podle mne pokud ta voda není už už na prasknutí tak pouhým tlakem na břicho prostě nepraskne.
Podle mne to byl přirozený porod, po kterém tady všechny maminky touží. Žádné vyvolávání, žádné zásahy, pěkně vyčkávání, až se to rozjede. ATB po 12 hodinách jsou asi nutná, vzhledem k tomu, že bylo mimčo bez vody. Natáčení monitorů taky, jak jinak by zjistili, jestli se mimču daří a jak by ho na konci mohli začít zachraňovat? Během první doby porodní nebyly žádné zásahy (žádný oxytocin, násilné roztahování apod.) a personál se choval hezky. Epidurál nabízeli, ale nenutili. Když už to paní nemohla vydržet, dostala něco na zmírnění stahů, aby si odpočala.
Akorát se to pak pokazilo při druhé době porodní. Ale za to nikdo nemohl, ani lékaři, ani rodička. Maximálně tak matka příroda. A to je důvod, proč se rodí v porodnicích a ne doma. Předpokládám, že už bylo mimčo sestouplé v porodních cestách, takže císař by tak jako tak nebyl proveditelný. A vzhledem k tomu, že klesaly ozvy, tak to mimčo prostě nějak ven dostat museli. Zvon jako méně invazivní nepomohl, tak holt použili kleště. Lepší kleště, než udušené miminko.

Příspěvek upraven 24.09.16 v 12:32

 
MiaRimonta
Ukecaná baba ;) 1175 příspěvků 24.09.16 13:24

Začinám silně uvažovat o napsáni deníku o mém nastávajícím druhém porodu, ať dodám prvorodičkám trochu optimismu. Za mně uplně normálni porod - kleště při porodu určitě nebyly nic přijemného to doktoři prostě neovlivní. Ať už rodičky porodí zdravé dítě vždy si najdou nějakou skulinku aby nazvaly svůj porod strašným a zpackaným. - Nevěřím, ze tlakem na břicho se dá prasknout voda a to s povahou dítěte je víc než usměvné přisuzovat ji k porodu :lol: :lol: :lol:.

 
lenulin85
Kecalka 239 příspěvků 3 inzeráty 24.09.16 13:49

Gratuluji ke zdrave dceři. To ostatní přijde casem samo

Příspěvek upraven 24.09.16 v 14:10

 
Anonymní  24.09.16 16:24

Podle mě je to povahou. Taky mám takovou neposlušnou holčičku a byla taková už od mala.

Jinak s těma medikama - rodila jsem v zahraničí, kde už delší dobu žiju, a ve zdejší nemocnici mi během porodu podstrčili papír, jestli souhlasím s tím, aby u porodu byly žákyňky - porodní asistentky. Sice jsem z toho nadšená nebyla, že kolem mě bude jak na Václavku (žákyňky byly ale nakonec jen dvě), ale nakonec to bylo fajn, ovívaly mě a dávaly napít, masírovaly… Mediky doktorů bych bývala odmítla, ale tady se doktor porodu stejně téměř neúčastní, jen sedí ke konci během tlačení někde vzadu a vše řídí a s miminkem manipulují jen PA. Doktor pak jen kontroluje zranění rodičky. K tomu medici naštěstí nebyli přítomni, to bych fakt nechtěla, aby mi čučelo třeba pět dvacetiletých výrostků mezi nohy. :mrgreen:

 
katka.polka
Ukecaná baba ;) 1421 příspěvků 24.09.16 19:48

Porod je určitě citlivá věc, navíc ty naše „animální“ pudy, instinkty pracujou naplno. Já mám zas hrozné vzpomínky na novorozenecké oddělení v Uherském Hradišti, rodila jsem o měsíc dřív, poprvé a sestry mi nepřišly vůbec empatické, je ale taky možné, že jsem v zajetí těch hormonů vnímala všechno hůř. Porod kleštěmi si určitě nepřeje nikdo, ale zřejmě to bylo opravdu nutné v rámci zdraví miminka, důležité je, že je holčička zdravá :-). Já jsem měla u porodu teda jen manžela a PA a byla jsem nadmíru spokojená, v tu druhou dobu porodní mi ale už bylo tak zle, že jsem nevnímala svět a bylo by mi asi jedno, kdyby se mi mezi nohama sešel celý okres :lol: A ještě mě zarazilo, že na 9cm jsi už mohla tlačit. Já si dost živě pamatuju, kdy už to nutilo hrozně tlačit, že mi jinak moc milá PA říká že 9,5; že ještě chybí lem, že ještě nesmím :D

 
MartinaIrena
Echt Kelišová 8378 příspěvků 25.09.16 08:01

Preju, at je holcicka po zdravotni strance v poradku.
Trauma z blbeho porodu casem odezni, neboj

Vložit nový komentář
Poslat
nový deníček