Přežila jsem vlastní smrt

Dasa+Nicolasek  Vydáno: 10.01.11

Když jsem byla malá, tak jsem byla s maminkou u babičky. Přišla jsem za nimi do kuchyně, nevím o čem se tehdy bavily, ale jedna z nich řekla, „Vlastní smrt stejně nepřežiju“, a druhá jí přitakala, že to je pravda. Můj dětský mozeček měl tehdy až do večera nad čím přemýšlet. Nakonec jsem došla k závěru, že přežít smrt vážně nejde.

Je mi 25 let, mám tříletého chlapečka Nicoláska a teď už skoro 4měsíční holčičku Amálku. V těhotenství se mi udělaly žlučníkové kameny. Několikrát jsem skončila v nemocnici se záchvatem. Pro mě to vždy bylo horší, než porod. Ve 30. tt chtěli ukončit těhotenství a žlučník odoperovat. Nakonec došli k závěru, že to není akutní a nebudou ohrožovat dítě. Po šestinedělí si mám domluvit operaci. Domluvila jsem si ji. Na 15. 11. 2010 v Děčíně. Prý tam zajistí líp, aby mohla být Amálka se mnou (kvůli kojení), než u nás v Ústí. V Ústí to prostě nejde.

30. 10. 2010 SOBOTA

Slavíme Nicoláskovo 3 narozeninky, které má až 8. 11. Přijeli mí rodiče, jsou z druhé strany republiky, tak to slavíme už dnes.

31. 10. 2010 NEDĚLE

Ráno jako každé jiné. Dávám fotky z oslavy na Facebook. Před obědem jdeme všichni na procházku k rybníku. Najednou mám divný pocit. „Ty, Láďo, já na tu operaci nechci jít. Mám nějakého tucha. Bojím se, že to nepřežiju.“
„Ale prosím tě,“ odpovídá mi, „není čeho se bát.“ Chvilku to rozebíráme, dokud mi není líp. Po obědě si jdeme všichni lehnout. Budím se. Je mi těžko. Bolí mě v zádech. Určitě zase mrcha žlučník. Leju do sebe Algifen, dřív než se to stihne rozjet. Je 13:30. O hodinu později budím Láďu, že mi je zle. Budí se Nicolásek. Je mi hůř a hůř. Láďa volá mému strejdovi, jestli mě zaveze na pohotovost.

Beru sebou 6týdenní Amálku. Doufám, že mi to rozeženou a pojedu domů. Po vyšetření si jdu lehnout na lůžka na Emery, děti tam nesmí, tak strejda čeká na příjmu s Amálkou. Je necelých 17 hodin. Kape mi cosi na bolest, asi Algifen. Čekám, až budou hotové všechny laborky a je mi zle. Přichází chirurg. „My už jsme se viděli“ říkám mu. „Jo, a kde?“ „Když jsem tu byla v 30. tt, řekl jste, že mě teď operovat nebudete.“ Ptá se na mé problémy, říkám mu o domluvené operaci v Děčíně, a proč jsem chtěla tam. Pak mi nabízí, že by mě odoperoval hned dneska, že zkusí zařídit aby tu Amálka byla. Souhlasím pod podmínkou, že se mnou na pokoji bude.

Hodinu obvolává, zařizuje, domlouvá, přemlouvá. Kolem 18 hodiny přichází, že mě tedy odoperují v 20 hodin. Ať už mám od toho klid. S Amálkou to je zařízené, budu na nadstandartu, nebo na normálním pokoji sama s ní. Strejda zatím odjíždí, pro mé a Amálčiny věci. Amálku mám u sebe, kojím, brečím, mám pocit, že už ji neuvidím, špatný pocit z rána je zase tady. „Miluju tě zlatíčko, strašně moc, jsi maminčina holčička, nezapomeň na mě…“ šeptám jí do vlasů, líbám po celém obličeji a zárověň máčím slzami. Před 19 hodinou přijíždí strejda s věcmi, bere Amálku a odnáší ji na kojenecké oddělení.

Brečím ještě víc. „Tak pojďte paní Nováková, taky pojedeme. Neplačte, ještě vám pracují hormony z šestinedělí, že?“ Neodpovídám. Sedám si na křeslo, nechávám se odvést na oddělení a škytám do plíny. Pomalu se uklidňuji. Na pokoji mi sestřička fačuje nohy a dělá další předoperační průpravu. Žlučník přestává bolet. Je 19 hodin. Koukám do stropu, je mi dobře, nic mě nebolí, nemám strach. Těším se, až to budu mít za sebou. V 19:45 pro mě přijíždí sanitář a odváží mě na sál. Ta modrá vyhřívaná deska na přesunutí pacienta na operační stůl mi přijde celkem vtipná, přece bych byla schopná si tam vylézt sama.

Ležím na stole, anestezioložka mi říká, jak dlouho po narkóze nekojit, 4-6 hodin. Připravují mě k operaci, třesu se. „To tady máte takovou zimu, že se tak klepu?“ „Máme no, nebo jste nervozní“ Nejsem nervózni pomyslím si. Ale nahlas to neříkám. Přichází chirurg. „Tak jak, paní Nováková?“ „No, už asi hodinu mi je dobře“ „To je dobře, ale už je pozdě.“ V rádiu hrají moji oblíbenou písničku. Dávají mi k obličeji masku s narkózou. Když ji vidím, jak se přibližuje, tak se mi začne blbě dýchat, zamotá se mi hlava, mám černo před očima a leze na mě panika. Buď statečná zní mi v hlavě, jinak to nejde!.

Zavírám oči a nemyslím na to, že mám „přicpaný“ nos a pusu. „Paní Nováková! Paní Nováková, slyšítě mě?“ Vydávám nějaký zvuk. „Zvedněte hlavu, paní Nováková, zkuste zvednout hlavu!“ Snažím se, ale nejde to! Proč jim to nedovedu říct?! Zas vydávám nějaký zvuk. Zvedají mi hlavu, chvilku ji tak držím a pak mi padne zase zpátky. Škube se mi ruka. Chci ji ovládnout, dát zpátky na tělo, ale nejde to, jen s ní škubu. Vlastně škubu celým tělem. „Budí se nějak divoce,že?“ „No to jo“ Hm, super „Tak jedem, paní Nováková.“

Najednou mi ten stůl na přesun pacienta nepřijde vtipný, ale jako dobrý vynález. Než dojedem na pokoj, tak už jsem celkem OK. Napíšu Láďovi a kámošce sms v polospánku, že hotovo, žiju, a jdu spát. Sestřičky se chodí ptát, jak mi je, jsou hodné. „Bolí mě pupek.“ „To je normální. Hezky se vyspěte.“ Je něco po 22 hodině. Ani jsem neusnula. Zas je u mě sestřička, aby zkontrolovala, jak mi je. „Chce se mi zvracet. " Podá mi tak tak misku. "Že vy jste před operací jedla!“ „Já-já, nevím, asi ne.“ „Takže jedla.“

Nejedla, už si vzpomínám, od oběda ani sousto. Nemám sílu se o tom dohadovat. Ležím a snažím se usnout. Začínají mě bolet záda. A třísla, naproti té bolesti zad. Na pravé straně. Snažím se lehnout jinak, nejde to, tak to aspoň zaspat. Bolest ustává a zase se vrací, pořád dokola, a pořád zesiluje. Kroutím nohama ze strany na stranu v naději, že to přejde. Nepřechází. Je tu sestra. Říkám jí, co mě bolí. "To je ten plyn, co vám napustili do břicha, aby se roztáhla břišní stěna a oni tam líp viděli. Nehýbejte nohama, zhoršíte si to, ležte v klidu. On se tam ten plyn začne za chvíli honit a pak vyprchá.

Když se budete takhle šít, tak vám bude hůř." Ale to nejde, se „nešít“ „CHCE SE MI ZVRACET!!!“ skoro zařvu. „Vydržte!“ Letí pro misky. Jen přiběhne, už zvracím… Ale CO! Proboha co to je, je to černý a ten smrad! To je puch, co to je. Sestra nic neříká a odnáší „TO“. Asi jí to divný není. Asi je to normální. Dostávám léky na bolest a proti zvracení. Nepomáhají. Snažím se ležet a nehýbat se v naději, že to pomůže. Jak řekla sestra. Bolí to víc a víc. Zase zvracím. Řvu bolestí. Zvoním na sestru. „My vám ale nemůžeme dát silnější léky na bolest, kvůli kojení!“ Zase zvracím. Pokaždé tu černou smradlavou tekutinu. Smrdí to jak hromada chemikálií.

„To taky můžete zvracet z té hromady léků, co vám dáváme!“ Odchází. Trpím. Zabijte mě! Zabijte mě, nebo mi pomožte!chce se mi křičet Kdybych tohle věděla, tak na tu laparku nejdu, to mi nikdo neřekl že mi bude takhle!!!! Další vlna neskutečné bolesti. Řvu, že mě musí slyšet celá nemocnice. Zabte mě, chci umřít, tohle se nedá vydržet! Nikdo za mnou nejde. po pár dalších vlnách bolestí a zvracení zase zvoním. Přiletí sestra. „Paní Nováková, nemůžete být tak hysterická, vzchopte se trochu! Jak snášíte bolest? Asi vůbec že? My vám NEMŮŽEME dát další léky na bolest, vždyt kojíte!“ To mě dožere, já že nesnesu bolest? Víc než kdo jiný! Ale tohle se nedá vydržet! Ale neodpovídám, zase zvracím. Po kolikáté už?

1. 11. 2010 PONDĚLÍ

Noc prozvracená, prořvaná bolestí, ve zkratce nejhorší noc v mém životě, vážně jsem chtěla raději umřít. 6 hodin, mění se směny. Přichází, jak později zjistím, ne moc příjemná sestra. Scénář pořád stejný. „Jak snášíte bolest, paní Nováková?“ Tentokrát už ji sjedu, že až moc dobře, ale tohle se NEDÁ vydržet! Odchází. Vizita. Říkám, co mi je. Proklepou břicho, záda. „Bolí to?“ „Teď zrovna ne“ Na bolest dejte Algifen. Odchází. Za pár minut to zas začne, zase sem zařvala že to všichni museli slyšet. Zvoním na sestru, brečím bolestí. „TEĎ tu byla vizita, ta vás nic nebolelo a teď zas najednou z ničeho nic jo?!“ Já za to přece nemůžu! Brečím, prosím ať mi dá něco na bolest.

Strašlivě se mi motá hlava. Sestra odchází a s léky nepřichází. Nějakým způsobem se snažím dostat na sesternu. Šinu se podél zdi a doufám, že se nesložím. Pacienti na mě zírají jako na zjevení, ONA mě sleduje už z dálky. Znova ji prosím o ty léky. Seřve mě, že už s nima jde a co lezu z postele, když mě něco bolí. 2 sestry mě vezmou za paže a pomůžou zpátky na pokoj. Sestra s kapačkou přichází za 5! minut. Znova mě seřve, že jsem mohla omdlít. Kdyby mi bylo dobře, tak ji kopnu do zadku. Léky na bolest trochu zabraly.

Potřebuji na wc, prosím sestru (jinou) ať mi pomůže, že si ani nesednu skrz motání hlavy. Jsem šíleně slabá, vyčerpaná, lituju, že jsem na tu operaci šla. Sestra mi pomáhá na wc, ptá se jestli má počkat nebo za chvíli přijít. Říkám ať za chvilku přijde. Motá se mi hlava, opírám se o zeď za sebou. Zavírám oči. Chce se mi tak spát. „Paní Nováková! Slyšíte mě? Otevřete oči! Vydávám nějaký zvuk. Co se to děje? Usnula jsem? "Slyšíte mě?“ S námahou říkám „jo“. „Otevřete oči! Tak otevřete ty oči!“ Nejde to! Nejde to! „Snažím-se! Mám-je-otevřený?“ „Ano“ Nevidím!Nic nevidím! „Nevidím! Nic! Černo!“ „Pojďte na vozíček, a chodit už nebudete!“ „Nevidím! Já nevidím! Nemůžu dýchat!“ Chce se mi brečet. Co se to děje, co se to stalo? „Jí zvedni nohy“ Nohy mám nahoře, v tu ránu vidím, jako kdyby rozsvítili. „Vidíte?“ „Vidím-kuličky“ „Chicht“ „Nesmějte se mi!“ Na čele mi přistane něco vlažného. „Jdu pro doktora.“ „Víte co vidím?“ ptám se druhé sestry, slovo „kuličky“ bylo první co mě napadlo.

„Když koukáte do světla a pak kouknete jinam, tak to světlo vidítě. Tak jich vidím hrozně moc a maličký.“ Přichází doktor a doktorka. koukají mi do očí, poslouchají břicho, proklepávají. „Bolí to?“ „Ne“ „Poslechově je to čistý“ říká doktor kolegyni po tom, co mi poslouchá břicho. Dál se radí, sestra mi měří cukr. „11,2,paní doktorko“ „To je hodně?“ ptám se. cukrovka, to by mi tak chybělo. Žádná odpověd. Doktorka odchází. „Proč jsem omdlela, pane doktore?“ Znova mi kouká do očí. „To bych taky rád věděl“. Přichází doktorka se staniční lékařkou. Proč se všichni tváří tak vážně? jsem vzhůru tak dobrý ne? Ani břicho a záda nebolí… „jak vám je?“ „Hrozně-hrozně slabo. Motá se mi šíleně hlava.“ „Na sono, hned.“ Na sonu nic.

„Váš průběh pooperačního stavu není normální, i když na sonu nic není, tak vás pro jistotu zrevidujeme.“ Když je to nutné… Najednou jsem zase před operačním sálem. Koukám na toho sanitáře co mě veze. Pěkný chlap. Je mi nějak povědomý. Odkud ho znám, sakra odkud ho znám… Dívá se na mě stejně vážně jako ostatní a pak řekne něco v to smyslu, že vypadám fakt zle. Taky se tak cítím. Ležím na operačním stole a čekám, někoho operují. Na zdi nade mnou vidí hodiny. Je 11:10. Je mi hrozná zima. Pouští mi teplý vzduch pod přikrývku. Měří mi tlak. Prý nejde změřit. „Přežiju to?“ Ptám se. Žádná odpověď. Padá mi ruka ze stolu. Chci ji dát zpátky, ale nejde to. Nedokážu pohnout ani prstem. Tak to vzdávám, nechávám ji viset.

Někdo mi říká, ať něco povídám, ať ví, že jsem neomdlela. „Ale co mám říkat, možná tak bla bla.“ „Třeba“ "neříkám nic, bla bla fakt vykládat nebudu. Mlčím. Přemýšlím, jestli bych mohla spadnout z toho stolu, když se se mnou vše tak točí. Je to šílený. Přichází anestezioložka a informuje mě, že po narkóze nemám 2-3 dny kojit. Proč tak dlouho? Včera to bylo pár hodin… Vidím jak odvážejí pána ze sálu a hned mě na jeho místo. Nějaký mladý muž se mě ptá, jestli mi nevadí ta hlasitá hudba. Někdo vzadu se zasměje. Ujištuju ho, že mi je to momentálně vážně šumák. Zas mě vezme křeč do břicha a zad, chci se zkroutit ale nejde to, už jsem přivázaná.

Prosím je, ať mi odvážou nohy, ať si je můžu na chvíli skrčit. Jen, než to přejde. Místo rozvázání mi zvedají trup výše. „Lepší?“ „NE!“ Chce se mi brečet, jak to bolí. „Vydržte, za chvíli to bude lepší“ A pak už nevím nic. „Paní Nováková, jak vám je?""Úžasně, nebolí mě záda!“ Otevírám oči, chci se kouknout, kolik je hodin. Nevidím hodiny, vůbec to tu nepoznávám. Oči zase zavírám a užívám si, že mě nic nebolí. „Paní Nováková, praskla vám břišní tepna, krvácela jste do břicha. Ránu jsme zašili a už je to v pořádku.“ Vlasta. Ta měla krvácení do břicha. Z prasklého mimoděložního těhotenství. Málem umřela. Ježiši. JÁ jsem málem umřela!

Otvírám jedno oko a znovu hledám hodiny. „Proto mě bolely záda?“ „Ano“ „Fajn že nebolí“ Hodiny jsem opět nenašla, tak oko zavírám a usínám. Probouzí mě deska, co se mě snaží nabrat a přesunout na lůžko. Je nějaké jiné než minule. Zase usínám. „Paní Nováková… Jste na JIP, ano? Víte co se vám stalo?“ „Zhruba“ „Při laparoskopii vám škrábli aortu, ona po nějaké době praskla a krev vám tekla do břicha. Měla jste jí tam spoustu.“ „Kolik?“ „To přesně nevím, čekám na zprávu. Je to hrozné neštěstí, hrozné, je mi to šíleně líto.“ „A to mi před tím sestra řekla že sem hysterka!“ „Ano? To je hrozné, hrozné.“

Kouknu na paní doktorku. Vypadá trochu vyděšeně. Rodiče! Ani neví, že jsem šla na tu první operaci! Láďa! Taky neví že se něco stalo! Nikdo nic neví! „Můžu mít telefon?“ „Dnes ne.“ Nikdo nic neví, jak se to doví, budou mít strach… Málem jsem umřela a oni nic neví… To je hrůza… A já… A mrtvá… Nebyla bych tady… To není možné, to není možné… Už bych neviděla děti… To ne! TO NE! Moje dětičky… Brečím. Přichází Dr., co mě operoval. Znova mi říká co se stalo. Zase se ptám, kolik bylo vylité krve, taky neví. Po rozhovoru oba odchází. Sestřička kolem mě pořád běhá, z jiného oddělení mi poslali odsávačku a co 3 hodiny, mi odsává mlíčko.

Je podvečer. „Máte telefon“ říká mi paní Dr. a podává mi ho. „Přítel“. „Jak jsi zjistil, že jsem tady?“ ptám se, jen co přiložím telefon k uchu. „Protože jsem obvolal celou nemocnici, když jsi mi nebrala mobil.“ „Takže víš, co se stalo?“ „Ne, nevím nic, proč jsi na JIPu?“ Říkám mu co vím, je v šoku. Domlouváme se, že zítra za mnou přijde.

2. 11. 2010 ÚTERÝ

Vizita z chíry. Promačká mi břicho tak, že mě bolí ještě více. Ještě že mi dávají pravidelně silné léky na bolest. Vizita z oddělení - můžou mi dát „k jídlu“ jakási mlíčka spolu s čajem, který mám od noci. Sestřička přináší něco na způsob activií. Je to docela dobré. Sestřička je správně prdlá. Asi jako já, kdysi. Celý den si máme o čem povídat, a furt mě rozesmívá, jizva při smíchu dost bolí. Když mě chce umýt, tak odlepuje obvazy. Kouknu na tu jizvu… a zase brečím. Je to šílené, hnusné, hrozné, nechci „TO“ mít na břiše. Myslím na to, že mám zničený celý život… Že mám zničené tělo… Že „TOHLE“ v žádném případě nikdy nikomu neukážu… Sestřička chce ať si lehnu na bok, no to nevím teda… Nějakým způsobem se mi to nakonec podaří, ale dá mi to práci.

V průběhu dopoledne přichází rehabilitační sestra, „má“ sestřička ji informuje, že jsem si „zvládla“ lehnout na bok. Rehabilitační sestra mi vysvětluje, jak si mám sednout. Zkouším to, připadám si špatně, když jsem tak „neschopná“. Mám pocit, že už nikdy nevstanu, že už nikdy nebudu pohyblivá jako dřív. Nakonec jsem to zvládla sama. Sedím na kraji postele, ruce si tisknu na jizvu a vydýchávám to. Pořádně mě to táhne, ale za chvíli to přechází. „Tak, a ještě se postavíte“ „To né… To musím?“ „No… Nemusíte…“ „Ale tak jo, když už sedím…“ Postavit se už není takový problém.

Zase ležím. Sestřička mi přišla rozčesat vlasy. Zase si musím sednout. Mám je dost dlouhé a hooodně zacuchané. Ale jí se hrozně líbí. „Kdybych byla chlap, tak si vás hned vezmu za ženu“ „To kvůli vlasům?“ Uchichtnu se. „Taky. A taky proto, že jste krásná skvělá ženská.“ Musím se zasmát. Co na to říct. „Na to, co máte za sebou, vypadáte fakt hodně dobře. I to sedání, jste šikovná, jiní se po takové velké operaci stěží otočí na bok.“ Nechce se mi tomu věřit. Pouští mi TV, tak projíždím programy.

Slyším, jak paní Dr. s někým mluví do telefonu. Mluví o mě, někoho informuje o mém stavu. Koho? Pak mluví o Amálce. Že je na kojeneckém oddělení, že jsem ještě slabá na to, mít ji u sebe. Hned jak toho budu schopná, tak mě převezou na standartní oddělení, a až zesílím tak mi Amálku přivezou, zatím se budeme sanžit udržovat laktaci. Potom mi přináší telefon. „Paní Nováková, vaše maminka.“ „Ahoj mami…“ Chce se mi zas brečet.

Za chvilku mám další telefon. „Ahoj Dáši, tady Marcelka, jsme s Marečkem u Soni!“ CO? Jaká Marcelka, Mareček, Soňa? Jsem nějak mimo, není to nějaký omyl? Kdo to je? „Cože? Kdo? Já vůbec nevím kdo volá?“ „Já ti dám Soňu, to budeš vědět.“ „Co se ti stalo prosím tě, že jsi na JIPu? Já jsem si myslela, že se něco děje, když jsi mi v neděli neodepisovala.“ Už vím s kým mluvím. Chudák Marcelka, vůbec mi nedošlo, že to je ona. Pracuje tady na JIPu. Říkám Soni, ať jí vyřídí, že se omlouvám. Taky jí říkám co se stalo. Přeje mi, ať jem zase brzy fit.

Před 17hod přichází Láďa. Nicoláska hlídá v atriu Šrmy. Je tady jen chviličku. Rozčiluje se, že zanedbali péči o mě, chce ať si stěžuju na ty sestry. Nic takového dělat nebudu. Na to žaludek nemám, a nejsem si jistá, jestli něco zanedbali. Byla to komplikace. A ty byly, jsou a budou… Nevím no, prostě je mi „blbé“ to dělat, když mi zachránili život.

Večer přichází doktor, říkám mu, že mám pořád strach, že tam zas něco někde rupne. Říká, že ta pravděpodobnost je malá, že už tohle byla velká náhoda, že už nemá co kde prasknout, že vše pořádně zkontrolovali, že opravdu nemusím mít obavy. Že se dokáže vcítit do mé situace, sám má doma miminko staré jako je Amálka. S nadsázkou dodává, že zajímavou už jsem se udělala, a že by to mohlo stačit. Taky si myslím, tohle mi stačí… Strach mám ale pořád. Když se sere, tak se sere…

3. 11. 2010 STŘEDA

Budí mě vizita z chíry. Říkám, že jizva pořád bolí. Zas mi promačká břicho, až třeštím oči. „Myslím, že dnes může nahoru“ Nahoru? To jako na chíru? Na to se ale ještě vůbec necítím! Vždyť jsem zatím jen stála, ani jsem nechodila! Bojím se tam jít, co když mi zas něco rupne a oni mi zase řeknou, že sem hysterka a nesnesu bolest… Vizita z oddělení. Zase říkám, že mám hrozný strach, že zas někde něco poteče. Odpověď skoro jako včera. A že můžu na normální oddělení. Mám se JÍT umýt k umyvadlu. Sednu si docela rychle, ani to moc nebolí. Po cestě k umyvadlu se držím křečovitě sestřičky, vážně se bojím že upadnu. Zpátky mi to jde mnohem lépe. Za chvíli mě převáží na chíru.

Sestřičky si mě předávají se slovy, že zvládnu sama chodit a obsloužit se, jen si nevěřím. Druhá říká, že se mi ani nemůže nikdo divit. Lehnu si do postele a koukám do stropu. Je mi celekm fajn, ale pořád mám strach. Představuju si, jak by to bylo, kdybych tu už nebyla. Co mí blízcí, děti… Nicolásek by na mě za chvíli zapomněl… Amálka by mě vůbec neznala… Vyrůstali by s nějakou jinou mámou, po mě by ani nevzdechli… Možná by se ani nevídali s mou rodinou… Rodiče mám 500 km daleko, určitě by je nevídali často. Přemýšlím, že to tak asi mělo být… Mělo se to stát… Měla jsem z nějakého důvodu umřít…

Zachránili mě, tak určitě umřu jinak… Je mi hrozně, brečím. Nebo je to naopak, mělo se to stát a měla jsem to přežít. Ale proč, proč, co z toho? Nebo to byla prostě pitomá náhoda. V každém případě to na mě padlo, já si vše uvědomila teprve teď a brečím, brečím a brečím. Vchází sestra s nějakou paní. Ukazuje jí, kde co je. Jsem překvapená, slibovali, že budu na pokoji s Amálkou a… sama! „Sestřičko! Mě slibovali, že budu mít po operaci u sebe dceru! A že budem na pokoji samy, nebo na nadstandartu!“ začínám se rozčilovat. Tohle teda NE.

Sestra je překvapená. „Vám někdo sliboval něco takového? Ale to tady není možné, jsme oddělení pro dospělé, tady děti nikdy neležely. Víte co je tu bacilů! Navíc tu není pediatr! To vám nemohl nikdo slíbit! To vám řekli na JIPu, nebo kde?“ „Tam taky, a taky když mě přijímali, proto jsem souhhlasila, že půjdu na operaci sem. Vždyť ji kojím! A jaký pediatr, to je zdravé dítě, snad má mě abych se o ni starala!“ Skoro po ní řvu. „No já se jdu zeptat, já o ničem takovém nevím, mě nikdo neinformoval.“

Za chvilku je zpět. „Staniční sestra říkala to, co já, není to možné. Domluvte se s paní doktorkou, až přijde ze sálu. Ale myslím, že řekne to samé.“ „To si s ní taky promluvím, ať za mnou pak hned přijde. S vámi to vůbc nebudu řešit“ Odseknu jí. Jsem vzteky bez sebe. *Co si o sobě vůbec všichni myslí! Já sem jdu s podmínkou, že po operaci budu mít Amálku u sebe, oni s tím souhlasí, pak mi zk…í laparku, málem umřu a ve finále tohle! No doktorka si něco poslechne, to si za rámeček nedá, já se tady kvůli nim, kvůli jejich neochotě nenechám připravit o kojení, jim je to šumák, ale já a Amálka na jejich lenosti budem tratit!

V jiných nemocnicích to jde, a tady ne?! Tak mě prostě převezou jinam! Nebo pustí domů! No já tu udělám šou, to se budou divit!* Na Dr. čekám 4 hodiny. Vždy když sestra přijde, a já se zeptám, jestli už je Dr. zpátky, tak se dozvím, ať počkám na vizitu. „Zavolejte mi ji hned!“ „Počkejte si na tu vizitu!“ Pokaždé stejná odpověď. Můj vztek roste a roste. Vizita. Vchází hrozně vysoký, starší doktor. Najednou se mi nechce po něm řvát, počítala jsem s „doktorkou“. Navíc vypadá hodně sympaticky a takový dobrák.

Nakonec se rozhodnu mu to vytmavit, asi ne tak zostra jak jsem původně chtěla, ale přece jen. „Jak vám je?“ Ptá se. „ŠPATNĚ!“ odseknu. Ani nečekám na reakci a už si stěžuju. „Slibovali mi, že budu mít po operaci dceru u sebe, a najednou si vymysleli, že nesmím!“ Nadechnu se abych ho mohla zasypat obviněním, že kvůli jejich pohodlnosti přijdu já i dítě o kojení, že mi pokazili laparku, málem jsem umřela a teď tohle! Ať mě buď pustí domů, nebo převezou do jiné nemocnice, kde mi to umožní, když toho sami nejsou schopní. Že se o kojení připravit nenechám!, ale předběhne mě. „O tom nic nevím, ale obvolám vše a zjistím co a jak a zkusím to zařídit. Teď mi ukažte břicho.“

Vzal mi vítr z plachet. Normálně nesnáším, když to někdo udělá. Ale teď jsem ráda, že tu je naděje, že to bude jak chci já. Za půl hodiny přijde sestra. „Paní Nováková, pan doktor vše obvolává a zjištuje co se dá dělat. Vydržte ano, přijdeme vám říct, co vyřídil.“ Za další chvíli přichází jiný doktor. "Paní Nováková, řeší to primář kojeneckého oddělení, jak to personálně zařídit, vozili by vám miminko na kojení.

Tady být opravdu nemůže, ještě můžeme předpokládat komplikace," komplikace, jaké komplikace? Mě je hrozně dobře, to by mi tak chybělo, ještě něco! pomyslím si. „A kdyby se vám něco stalo, tak tady nebude nikdo, kdo by se o miminko postaral, nehledě na to, že vy ještě nejste schopná 24 hodinové péče o dítě, nejste an to dost silná, může vám upadnout nebo něco, samozřejmě ne úmyslně“ dodá, když vidí jak se nadechuju k protestu " a to by byl potom průser, kdyby se miminku tady něco stalo. Prostě ráno vám ji začnou vozit na kojení, jak často, jestli i v noci atd., teď řeší pan primář. Přijdu vám říct."

Tak. Sedím a mlčím. Doktor už je pryč, Na tom co říká, něco je. Aspoň, že mi ji budou vozit. Aspoň něco. Za chvíli je doktor zpátky. „Tak, paní Nováková, je to domluvené. Budou vám ji vozit přes den, v noci ale ne, na to jich tam je málo. Časem si tam možná budete schopná dojít sama. Zbytek jak jsem říkal, ano?“ Souhlasím. Už se na to moje malé sluníčko těším a bojím se, co s ní udělaly víc jak 3 dny na flašce. A taky množství mého mlíčka je bídné, ani ne 10 ml za celý den.

Hledám lísteček s názvem homeopatik na podporu tvorby mlíčka, a píšu si o ně Láďovi spolu s čaji na podporu kojení. Později odpoledne přichází Láďa, nese mi čaje, homeopatika mám objednané. Jen ho vidím, tak zase brečím. Celý den je ubrečený, necítím se psychicky dobře. Nemůžu se vyorvnat s tím, co se stalo, a co se mohlo stát. Večer se bojím usnout, bojím se, že má další noc na tomhle oddělení bude stejně hrozná jako ta první.

4. 11. 2010 ČTVRTEK

Vizita. Staniční lékařka na mě spouští, že „PRÝ“ mi někdo „ÚDAJNĚ“ slíbil, že budu mít miminko u sebe. V podstatě mi říká to samé, co doktor včera, jen se to podobá přednášce, a já se cítím jak dítě na základní škole, které kárá učitel. Dopoledne přichází Láďa s Nicoláskem. Přináší mi Wobenzym. Nicoláska vidím poprvé od neděle. „Ahoj maminko!“ Rozbrečím se. „Proč pláčeš maminko, neplač.“ Nemůžu se uklidnit. „Maminka pláče, protože je ráda, že tě vidí, víš.“ Vysvětluje Láďa Nicoláskovi. Pořád se nemůžu vzmoct na jediné slovo.

Tisknu Nicoláska k sobě i přes velkou bolest jizvy přes celé břicho, a líbám ho všude kam mi to dovolí. Snažím se uklidnit, ať není zmatený, proč brečím. Ptá se mě, kde je Amálka. Láďa taky, proč není u mně, přece měla být? Říkám mu, co se včera stalo. Včera jsem mu to neříkala, byla jsem tak rozhozená z úvah „co by kdyby“, že na pobyt Amálky u mě vůbec nepřišla řeč. Nicoláskovi říkám, že Amálka je teď s tetama. Vypadá, že jako odpověď mu to stačí.

Amálku mi přiváží až v poledne. Prý byla na vyšetření kyčliček. Jsou v pořádku. Domlouvám se se sestrama, co a jak, a ony pak odcházejí. Amálka se chytne prsa hned, jak zjistí, že tam je. Mám obrovskou radost! Zase mám slzy v očích, ale držím se. Je to moje šikovná holčička. Ta nejšikovnější. Mám pocit, že jsme spolu přepraly celý svět :). Ten den ode mě vypila 80 ml, odpoledne jen 50 ml, a večer zase 80 ml mlíčka. Dětské sestřičky nás chválí, že to nečekaly, že jsme šikovné. taky jsem nečekala tolik. Vždyť včera jsem za celý den vydolovala stěží 10 ml.

5. 11. 2010 PÁTEK

Vizita. Dostávám léky na žaludek, nedokážu snést jídlo. Měly by mi pomoci a taky zabránit, aby se mi udělaly vředy ze stresu. Prý po tom všem stresu, kterým jsem si prošla, by se to mohlo stát. Taky povolili Wobenzym. Prý mu nevěří, ale pokud chci, ať ho beru. Neuškodí mi. Po vizitě za mnou přichází znovu staniční lékařka. Ptá se, jestli vůbec vím, co se mi stalo. Odpovídám, že mám hrubou představu. Začíná mi to znova vysvětlovat. Co prasklo, proč. Aorta praskla jen trošku, k mému štěstí na dobrém místě. Krev jen tak crcala ven, nebylo to rychlý a moc. Navíc se držela v retroperitoneu, nerozlila se všude. Měla jsem štěstí v neštěstí. Asi mám anděla strážného…

Lékařka se skoro klepe. „Vy jste nám dala ženská, fakt že jo, tohle jsem tady za celou dobu co tu dělám, a že tu jsem hodně dlouho, nezažila, ještě NIKDY se nám to tady nestalo, zažila jsem to na gynekologii, ale NE tady na chirurgii, tohle se prostě nestává, ta pravděpodobnost, že se tohle stane, je v promilích procent, bohužel někdo ty promile utváří, vždyť vy jste nám tady mohla vykrvácet, chápete to, mohla jste nám tady umřít, víte to?!“ Mám knedlík v krku. Jistěže to vím.

Lékařce se rozčilením klepe hlas, vážně ji to hodně sebralo. „Vy byste tady nechala sirotky! Takové neštěstí, jste tak mladá, to je hrůza! Opravdu, tohle se nám tady ještě nikdy nestalo!“ Po odchodu lékařky se znova sesypu. Je mi hůř než ve středu. Píšu Láďovi a rodičům sms, že by mě dnes pohřbívali. Nemůžu se s tím srovnat, prostě nemůžu. Nejde mi se přes to přenést a jít dál. V 15 letech mi umřel 16letý kamarád. Mám před očima jeho pohřeb a představuju si sebe na jeho místě. Nemůžu to rozdýchat, nemůžu… Brečím do polštáře, až se z toho skoro dusím.

Odpoledne, když mám u sebe Amálku, přichází i kluci. Nicolásek má radost, že ji vidí. Brzy ji ale necháváme odvézt zpátky na kojenecké oddělení, má ještě hlad, tak ať ji dokrmí. Dávám za pravdu doktorům, stačí mi mít ji u sebe něco málo přes hodinku, hodně mě to vysiluje. Opravdu bych nezvládla starat se 24 hodin. Štve mě to. Nicolásek mě tahá za ruku ať vstanu z postele. „Maminko, vstávej, pojď se mnou domů“ To mě zase rozbrečí. Přichází strejda. Nicolásek se ho bojí, i když před týdnem na oslavě neměl problém.

Láďa říká, že se teď Nicolásek bojí úplně všech, bojí se, že ho někde s někým nechá samotného… Jsem z toho nešťastná. Se strejdou se bavíme o tom, že to co se mě stalo, se stalo i strejdovi před pár měsíci. Umřel nám na to. Byl to skvělý chlap. Prasklo mu to jen tak z ničeho nic, doma. V pokoji je sestřička, zatáhnem ji do rozhovoru. Říká, že se to může stát komukoliv a kdykoliv, bohužel. Stačí mít jen někde oslabenou stěnu… Mě kdyby to ruplo na jiném místě, tak jsem nejspíš během hodiny vykrvácela. A že nechce pomlouvat místní doktory, ale že žiju jen díky staniční lékařce… Nečekala a i když pro to nic nenasvědčovalo, hnala mě na revizi.

Jiní Dr. by prý nejspíš po sonu, na kterém nebylo nic vidět,(to proto, že jsem krvácení měla naštěstí skrytý v retroperitoneu) čekal, až jak se bude situace vyvíjet dál… je mi špatně. Večer mi dávají transfuzi. Prý mám málo hemoglobinu. Proto mi prý může být i tak slabo a divně, jak mi je od včerejška. Jsem vyždímaná jak citron, bez energie. A já to přičítala kojení, že mě unavuje to… Chudák Amálka. Při transfuzi dostávám vysoké horečky. Noční sestra koukne na teploměr, řekne „To vůbec není dobrý“, zastaví transfuzi a běží, vážně běží pro doktora. Jsem vyděšená. Co znamená zas tohle? Dostanu jen paralen, horečka hned klesne a já usínám

6. 11. 2010 SOBOTA

V noci i ráno bez teploty. Dnes slouží zase ta nepříjemná sestra. Když po ní něco chci, tak mi VŽDY odpoví, „TEĎ nemám čas, mám práci, počkejte si! Na uvaření "kojícího“ čaje takhle čekám skoro 6 hodin. Na starou paní, která přišla včera a je hrozně milá, je fakt hnusná. Řekne jí, že nemá kam ji napíchnout kanylu, že to dá asi do oka… Mě říká podobné věci… Pokaždé, když přijde. Jak mám hrozné žíly, jak nejdou napíchnout, kolik na mě spotřebuje jehel, že se jim vyplatím… Nikdo jiný si ale nestěžuje, jestli ono to nebude o něčem jiném, než o mých žílách… Sestřičku na první pohled její práce nebaví. Dnes za mnou kluci nepřijdou. Je vcelku pěkný den, tak jeli na výlet.

K večeru přichází kamarádka. Pár let jsme se neviděly, tak si máme o čem povídat. Vzpomínáme na staré časy a smějeme se starým zážitkům, které jsou najednou čerstvé, jako by se staly včera. „Nemůžu se smát, víš jak to bolí?“ „Nevím, a je mi to fuk“ hahahahahahaha. Prý jsem vyhublá, říkám jí, jak jsem to teď měla… V těhu 6 kg navrch, a po šestinedělí od poslední váhy v těhu 15 kg dole. Ale chci ještě něco shodit, říkám. „Prosím tě, kde?“ „No na nohách, mám je hnusný.“ „Můžu tě ujistit, že to jsi měla vždycky“ Smějem se. „No, to sice jo, ale hele, nikdy si žádnej chlap nestěžoval.“ „Hm, to je fakt, to si vážně nestěžovali.“ Další výbuch smíchu. Jsme vážně zas jak puberťačky.

Večer mám u sebe Amálku. Je půl osmé, už je napapaná. Začíná se mi motat hlava, cítím se slabě. Radši ji pokládám na postel, nemůžu ji udržet. Ležím vedle ní a jen na sebe koukáme. Všechno se mi točí. Mají si pro ni přijít v osm hodin. Nezvládnu ji obléct a dát do kočárku. Před osmou už to nemůžu vydržet, zvoním na sestru, chci jí říct, ať ji obleče a odveze na sesternu, než si pro ni přijedou z kojeneckého. Sestra přichází i se sestřičkou z kojeneckého oddělení. Přišla o něco dřív. Amálku si odváží, slibuju jí, že jí to ráno vynahradím. Znova mám vysokou horečku. Dostanu zase Paralen, hned usínám.

7. 11. 2010 NEDĚLE

Ráno mám pořád horečku. „Příjemná“ sestra rozhodla, že když mám horečku, tak nebudu kojit, a bez porady s kýmkoli jim zavolala, ať mi Amálku nevozí. Naštvala mě tím, ale už jsem se naučila se sestrama nic neřešit. Hlavně ne s touhle. Převléká mi postel, já si převlékám košili. „No vy ale máte krásnou postavu“ říká, „fakt, úplně dokonalou. Vůbec nejde poznat, že jste byla někdy těhotná. Závidím vám, to vám vážně závidím.“ Co všichni furt mají? Vždyť vypadám úplně normálně myslím si. „Vy máte krásnou posatvu, vlasy, nádherné děti, skvělýho chlapa, vy máte dokonalý život, musíte být hrozně šťastná…“

Nic jí neříkám, jdu do koupelny. Přemýšlím nad tím, co řekla. Nemám pocit, že bych měla dokonalý život. Někdy vážně nemůžu říct, že bych byla „šťastná“. Spíš naopak, v poslední době jsem se jen utápěla v „depkách“. Kdyby věděla o všech mých problémech a starostech, tak by něco takového nikdy neřekla. Moje děti a chlap je to jediné, co mě ještě drží nad vodou. Na vizitě se ptám doktorky, jestli bylo nutné zakázat mi Amálku, při horečce se totiž kojit může… Řekla mi, že miminko mi vozit můžou. Sestra musela volat znova, ať ji přivezou. Domluvili se, že až na oběd, že teď už jedla.

Já jíst nesmím, kvůli horečkám mi dělají kompletní laborky, čeká mě sono a CT. Volají staniční lékařku, po mých komplikacích už nechtějí nechat nic náhodě. Ta mi vysvětluje, proč CT a co to je, a odchází. Sestra mi přináší vypít kontrastní látku. Vypiju ji a zhroutím se. Zase brečím a nemůžu se uklidnit. Bojím se, že mi tam zase něco najdou. Už dávno nejsem silná a statečná jako jsem bývala. Za každým píchnutím vidím, že umírám. Mám pocit, že z téhle nemocnice už živá nikdy nevyjdu, už nikoho neuvidím, nikam se nepodívám…

Píšu Láďovi sms, že už nemám sílu dál bojovat… To je pořád nějaká komplikace… Že už to vzdávám, pokud mám umřít, tak ať už umřu, ať se to furt neprotahuje… Kdo má ten psychický tlak vydržet. Volá mi zpátky, mluví a mluví, já brečím a brečím. Po půl hodině ukončuji telefon s tím, že už prostě nechci držet telefon u ucha. Brečím dál.

Stará paní na pokoji má ze mě slzy v očích. "Neplačte paní, to zvládnete, musíte bojovat, máte 2 krásné děti, opravdu nádherné, vy musíte kvůli nim! Máte pro koho žít, pro koho za ten život bojovat! Já když jsem byla mladá, měla jsem malé děti, chytla jsem tuberkulózu od krav, vyléčila jsem se, ale z těch léků jsem dostala rakovinu, já musela chodit na chemoterapie, bylo mi moc zle, chtěla jsem to vzdát, řekla jsem doktorovi že se léčit nebudu, přestala jsem na chemoterapie chodit, ale můj muž řekl, že nesmím, že to nesmím vzdát, nesmím ho tady nechat s dětmi samotného, aby neměly mámu…

Tak jsem se sebrala a kvůli nim, kvůli nim jsem se začala zase léčit. Měla jsem devět, DEVĚT chemoterapií, bylo mi hrozně zle… Přišla jsem domů a ještě jsem se musela postarat o děti… Ta nejmladší mě držela nad vodou. Ale zvládla jsem to, a vy to taky zvládnete, já vám to tak moc přeju, jste tak mladá, oni vás zachránili a vy teď musíte jít dál, kvůli těm dětem… "Paní povídá a povídá, svůj příběh, už nebrečím a poslouchám ji. Život se s ní opravdu nemazlil. Musí to být silná žena. Takových hrůz co zažila. Skoro se stydím za sebe, že pořád brečím, když už mi snad nic není.

Je něco před půl dvanáctou, už mám velký hlad. Nepříjemná sestra přináší oběd pro paní. „Vám v půl přinesu další kontrast na vypití“ říká mi. Je 11:30. 11:45. 12. Jsem už vzteklá a nadávám. Mám hlad, chci to vypít, jít na CT a pak se už najíst. 12:15. Paní tady má talíře od oběda. Sestra nikde. Jdu jí říct ať mi donese tu látku a poprosit, ať zavolá na kojenecké, ať mi už dovezou Amálku, nebo mi prasknou prsa. Na celém oddělení nikdo není. Všude pozavírané dveře, zamčené a nikde nikdo.

Vracím se na pokoj rudá vzteky. Zvoním na sestru telefonem a čekám. Zvoní asi 5 minut, než přijde. Ne zrovna mile jí říkám, že před hodinou mi měla něco přinést a ať mi nechá poslat Amálku. Odsekne mi její oblíbené, „mám práci“ a že látku už nese, že neumím počkat! Přináší kontrast s tím, že Amálku nepřivezou, že už jedla. Že tam nevěděli, jestli jsem na pokoji nebo na nějakém vyšetření. To neuměli sakra zavolat a zeptat se?! Přichází sanitář a odváží mě na sono, následně na CT. Jsem zpět na pokoji.

Přichází doktorka, „paní Nováková, půjdete znova na CT za chvilku, až kontrast steče k ledvinám, teď tam nešlo pořádně vidět. Teď je vše v pořádku, jen kvůli tomu hematomu vám upravíme ATB.“ Jen co odejde, přichází zase sanitář. Smějeme se, že jsem tam mohla rovnou počkat. CT dopadá dobře, vše funguje jak má. „Paní Nováková, převezeme vás na JIP“. Cože? Zase? „nelekejte se, vše je v pořádku. Jen kvůli těm horečkám, nechceme nic podcenit, kdyby se vám něco začalo dít, tak se vám tam dostane pomoci dřív a dřív se to zjistí. Berte to jako takovou nadstandartní péči. Není důvod se bát, ale prostě pro jistotu, rozumíte, prostě budete mít "lepší“ péči než je nutné"

Jo, rozumím, a jsem ráda, že se zbavím protivné sestry. „Vemte si tam sebou klidně mobil, proč byste nemohla“ Odpovídá mi na můj dotaz. Z CT ale jedeme rovnou na JIP. Tam nám říkají, ať přijedeme za půl hodiny, že mi potřebují vysvítit „pokoj“. Vezou mě zpět na standart. Aspoň si vezmu pár věcí sebou. Po cestě potkáváme „příjemnou“ sestru. Seřve sanitáře, co mě tam vozí, že mám jet na JIP. Ten jí odsekne, že to ví, ale že až za půl hodiny. Ona mi naštvaně hodí moje desky na nohy a jde zpátky. Se sanitářem na sebe kouknem. „Je to kráva“ naznačím potichu. Usměje se a přikývne.

Na pokoji si balím knížku, hygienu, mobil. Něco mi už zabalili do skříňky, a něco nechali volně na pokoji! Třeba Wobenzym, vitamíny za necelou tisicovku! Chci si dat zbytek věcí do skříně, ale je zamčená. Jdu za sestrou. „Můžete mi dát klíč od skříňky?“ „Mám práci, počkejte si“ Bože, ta je jak zaseklá gramofonová deska. Vyplatilo by se jí tu větu nahrát a pacientům pouštět. „Fajn, počkám.“ „Počkejte si na pokoji, přinesu ho.“ „Počkám“ Stojím a dívám se na ni. „Řekla jsem počkejte na pokoji, ještě se tu složíte“ „Řekla jsem počkám, a tady.“ Vchází jiná sestra a klíče mi podává. Měla je od sebe 2 metry. Protivná sestra cosi mrmlá. Její problém. Nechápu její chování.

A mám hlad, pořád jsem ještě nejedla. Přibaluju si na JIP všechno jídlo. Za chvíli přichází sanitář. Typ chlapa, co mi vůbec není sympatický. Nabouchanej, uplé bílý tričko, aby nikdo nepřehlídnul, jaký je magor, holá hlava a arogantní obličej. Nemám ráda tyhle typy. Sestra jde prý s námi. „Co si berete sebou? Musíme to vědět!“ Jmenuju jí to. „Tak nic z toho si tam sebou nevezmete, knihy tam mít nesmíte, (vždyt když sem tam byla poprvé, tak se mě ptali, jestli mám něco na čtení???), mobil už vůbec ne.“ „Dr. řekla, že jo“ protestuju. „NESMí tam být mobily, kvůli přístrojům“ „Doktorka řekla, že tam mobily mají běžně“ trvám na svém.

„No stejně vám ho zakážou, a jídlo, to si jako myslíte že si tam budete jíst, jak chcete?“ Sanitář se chechtá. Asi ho kopnu do toho jeho arogantního ksichtu. „Vše mi to dáte“. „Nic vám nedám, já se domluvím s nimi a ne s vámi, vy se starejte o svoje oddělení. Pokud JIM něco bude vadit, tak to pošlou zpátky.“ Neříká nic. Přijímají mě na JIP. Moje kamarádka Marcelka je v práci, jsem ráda, spolu s další milou sestřičkou mě připojují k přístrojům. Protivná sestra se mě snaží shodit nebo co.

„Paní se sem nabalila jak na dovolenou, myslí si že tu může mít mobil“ podává tašku sestřičce. Ta ji dává na stoleček. „A proč by ho tu mít nemohla? Domluvíme se s doktorem.“ Kamarádka probírá, co mám v tašce a vybaluje mi to. Přichází další sestra z JIPu, vidí mobil. „Tay mít telefon nesmíte!“ „Proč by nemohla, domluvíme se s doktorem!“ „Staniční jasně řekla, že přísný zákaz mobilů, předevčírem to zakázala!“ „No, ale TEĎ má službu pan doktor, rozhodne to on.“ Kamarádka mě povzbudivě pohladí po ruce a mrká na mě. „Je mi líto, co se ti stalo Daši, bude to dobrý, uvidíš.“ Milá sestřička s tou zastánkyní příkazů se pořád dohadují. Takoví jsou vždy nejlepší.

Ta „protivnější“ odchází. „Tak já jdu, mám to odnést zpátky?“ říká protivná sestra z Chíry a tváří se vítězoslavně. „NE, paní se domluví s doktorem“ řekne sestřička. Ušklíbnu se. Přichází doktor. Mobil mi dovoluje, i všechno ostatní. Prý jsem tady výjimečný pacient. Vysvětluje mi, co mi je. Mám někde mezi střevy a ledvinami veliký hematom, po té krvi co tam byla, a teď se do něj pustila infekce. Musí se zničit a pak počkat, až se vstřebá hematom. Buď se vstřebá, nebo se z něj udělá koule, která může začít hnít, a to by byla další komplikace.

Dostávám hodně silná ATB, a při těch není možné kojit. A s přihlédnutím k mému celkovému zdravotnímu stavu mi doporučuje, prý po poradě s gynekology a ostatními lékaři, úplně ukončit kojení. Uf, tak to je hodně velká facka. „A je to nezbytně nutné?“ ptám se. „No, není, ale bylo by to lepší. Ta tvorba mléka vaše tělo hrozně vysiluje a vy tu energii potřebujete nasměrovat k uzdravení se, ne k tomuhle. Miminko to přežije, potřebuje hlavně zdravou mámu, je spousta náhrad mléka…“ "Já tohle všechno vím, vím, že mě to vysiluje. I přes to bych to chtěla aspoň zkusit, nechce se mi ta snaha z minulého týdne hodit jen tak za hlavu.

„Tak já bych to udělala tak, že laktaci budu dál udržovat a když to nepůjde, tak se zastaví, jo?“ Bolí mě u srdce když to říkám. Dr. souhlasí. Celý zbytek večera přemýšlím, jestli jsem udělala dobře. Jestli by nebylo rozumější postavit na první místo mé zdraví. Někdo by to tak asi udělal… Asi by to bylo rozumější… Ale já někdy neumím jednat rozumě. Cítila bych se hrozně, kdybych se aspoň NEPOKUSILA, a místo toho to rovnou vzdala a hodila za hlavu… Píšu Láďovi sms, že na čas přestávám kojit, ať zítra vezme Amálku domů a krmí ji stříkačkou, ať nepřijde o sací reflex. Večer se ptám doktora na Wobenzym. Jako vůbec první ze všech, co jsem se na něj ptala, jestli ho můžu, se podíval co způsobuje, a zakázal mi ho na pár dní brát. Prý má nějakou vlastnost, která by mi teď spíš uškodila.

8. 11. 2010 PONDĚLÍ

Nicolásek má dnes 3 roky. Je mi smutno. Budí mě chirurgická vizita. Pak vizita z oddělení. Chtějí sono ledvin. Později se mi přichází představovat pěkný mladý doktor. Prý mě dnes bude mít na starosti, až do rána. Vysvětluje mi, proč jsem na JIPu. Ne proto, že bych byla ohrožená na životě nebo zdraví, je to spíš jen tak „pro jistotu“, aby si mě ohlídali lépe, po tom všem, čím jsem si prošla. Říkám mu, že mě pořád bolí, až do křečí, podbřišek, tak jak si na to stěžuji při každé vizitě a nikdy mi na to nikdo nic neřekne. Prý to je od toho hematomu, něco krve tam zbylo a ne zrovna málo a to to způsobuje.

Když se ho ptám, proč nevyčistili úplně vše, tak se dozvím, že vytáhli co se dalo, že jsem tam té krve měla takové množství, takové kvantum, že to ven vyhazovali po hrstech. A prostě nebylo možné to dostat ven vše, že udělali co se dalo. Znova mi vysvětluje, jak to je s infekcí, že dostávám dvoje nejsilnější a nejlepší ATB, že jsou prý šíleně, neskutečně drahá, tak moc, že je nedostávají všichni, pokud to není nezbytně nutné, že je mám, abych se co nejdřív uzdravila vzhledem k tomu, co mám za sebou…

Pak chce vidět břicho, prý když mě tady okoukává a ošahává každý, tak on chce taky. Pan doktor je vtipálek. No budiž. Aspoň tady bude legrace. Říká mi, jen tak mezi námi, že s kojením by se rozhodl tak jako já. Že tam jsou určité tlaky, ať mě donutí přestat kojit, ale on že by to udělal stejně. Jsem ráda, že si myslí, že jsem udělala dobře. Později přichází urolog a dělá sono ledvin. Celý den pak koukám na telku.

Láďa si bere Amálku domů. Trochu bojují s krmením ze stříkačky, ale jinak vše zvládají. Jsou to moje 3 šikulky. Večer přichází zase „vtipný“ pan doktor, aby se zeptal, jak mi je. Bavíme se o telefonu a proč je tady nesmí mít. Prý si pacienti občas zavolali policii, že je tam drží násilím a nechtějí pustit. Musím se tomu smát. Tak to teď zdůvodňují, že kvůli přístrojům, i když to není pravda, jsou zaštítění. Je fakt, že signál je tu špatný. Tak prý pokud nebudu volat policii, tak ho tam můžu mít, smějeme se.

9. 11. 2010 ÚTERÝ

Vizita. „Jíte?“ „No, moc ne, nemůžu to do sebe dostat.“ „Tak budete jíst, musíte, z něčeho se to mléko musí dělat a vy musíte mít energii se uzdravovat, a ta se jen tak odnikud nesebere. Jste hrozně vyhublá, na to, že jste krátce po porodu. Prostě jezte, a pořádně!“ Už zas. Prý vyhublá, kde to bere. Už mě s tím štvou. Nedivím se Láďovi, že ho štvou řeči na hubenost a ať jí. Už chápu, jak mu je. A přece nemůžu za to, že to jídlo do sebe prostě nemůžu dostat. Dělám co můžu, přemáhám se, víc to prostě nejde. Navíc, když mi je pak zle… Říkám jí, že udělám co budu moct.

Později přichází Dr.(ten, co má doma taky miminko) a znova dělá UTZ ledvin. „Den, dva, a mohla by jste jít na standartní oddělení.“ Přemýšlím, jestli bude mít nepříjmená sestra službu. Sevře se mi žaludek a za chvíli mám zase horečku. Nechci tam jít. Celý den pak koukám na telku nebo spím. Večer přemýšlím, kolik % lidí asi přežije prasknutí aorty? Sestřička mi říká, že pokud jsou v nemocnici, tak mají docela šanci. Že na praxi zažila, že přišel pán, že ho už 5 dní bolí břicho, a že už to jsou takové bolesti, že nejdou vydržet. Měl prasklou aortu. Prý nechtěl na operaci, že jde domů… Nakonec se nechal přemluvit. To jsou věci… :)

10. 11. 2010 STŘEDA

Vizita. Zase písnička o jídle. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Dělám co můžu. VÍM že musím jíst. Nemusí mi to pořád opakovat. Sestřička mě bere do sprchy, ať si můžu umýt vlasy. Konečně… Po 12 dnech. To je úleva. Dokonce mi sehnala i fén. Přichází můj dnešní ošetřující lékař, že zkontroluje plíce. Spolu s ním i staniční lékařka a „vtipálek“ doktor. Zapíná UTZ a dloube mě sondou do žeber, až to bolí. „Nic tam nejde vidět.“ „Taky nic nevidím,“ říká vtipálek, „to je tak, když tam nejsou špeky, do kterých by se ta sonda zabořila“. „To je dobře, že tam nejsou“ říkám.

Doktor mi zarazí sondu mezi žebra tak, až vytřeštím oči. To si snad dělá srandu… Prý mám dole na pravo smrštěnou plíci, a jestli používám „kuličky“ na jejich trénování? Přiznávám, že už moc ne. Každou hodinu mám trénovat. „Když už dělám UTZ, tak vám kouknu znova na ledviny, ano?“ Je mi to jedno. „Jo, klidně.“ „Nebojte, gelu máme plnou krabici“ říká vtipálek, „na zádech vám nezůstane kousek suchý.“ „Hm, vy mi to pak určitě rád utřete.“ „To utřete do prostěradla, ono se to vsákne“ „Ale? A to prostěradlo pak vyperete, pane doktore?“ „Já? Neblázněte, tady pere prádelna. A doma přece maminka. To jste u vás vy.“ Typický chlap. „U nás neperu já, ale pračka.“ Druhý Dr. se uchichtne. „To říkám doma taky, a jsem za to skoro bit.“ „Ono jde asi víc o to žehlení potom, než praní. Neznám nikoho, koho by to bavilo.“ Říká sestřička, zatím co mi utírá záda.

Přichází Láďa. Baví se s Dr. o mém zdravotním stavu. Infekční hodnoty prý jdou skokově dolů, a to na těch ledvinách se bude jen sledovat, je možné, že jsem to měla už dřív. Co? Co mám s ledvinami? Myslela jsem, že tam sledují hematom? Vzpomínám na zprávu z gastra z těhotenství. Doktor tam tehdy psal něco o pravé ledvině, ale nic mi k tomu neřekl. Gynekoložka, která mě na gastro poslala, mi to pak vysvětlila, co to znamená, už nevím co to bylo, protože řekla, že to nic není. Tak jsem to vypustila z hlavy. Večer, kolem 22 hodiny, vykecáváme s noční sestrou. Hodně si rozumíme. Navrhuje mi, že mě vezme na procházku po chodbě před JIPem k zadnímu vchodu, nadýchat se čerstvého vzduchu. Nadšeně souhlasím, nebaví mě pořád ležet.

Na chodbě potkáváme primáře. Kouká na nás, co máme v plánu, přece jen je po 10 v noci. Děláme že koukáme z okna a povídáme si o nesmyslech. Primář brzy odchází, tak pokračujem k východu. Závan čerstvého nočního vzduchu je úžasný. Už dlouho jsem necítila čerstvý vzduch. Kolem probíhá zajíc. Zastaví se pod lampou a kouká na nás. Pak odběhne. „Někdy jsou tu i kanci“ říká sestra. „Jsou tu přemnožení“. Vzpoměla jsem si na rozrytý trávník před chírou, kde jsem ležela. Lidi házej jídlo z okna, tak se jim u nemocnice dobře daří, nedaleko je les… Třeba nějakého taky uvidím.

11. 11. 2010 ČTVRTEK

Sestra mě bere do sprchy. Trvá na tom, že bude nekukovat, kdyby se mi něco stalo. „Můžete mi říct, kde vy jste to dítě nosila?“ „V břiše“ Už zas „A v jakém, vždyť žádné nemáte.“ „Ve svém.“ *Fakt mě to nebaví poslouchat, vždyt jsou mnohem hubenější ženský než já. Já mám břicho jak balon. Když jsem šla na tu první operaci, tak jsem ho měla o dost menší. Co furt všichni mají? A nejlíp se to poslouchá od sestřiček, které jsou samy jako opuchlá nit…

*Přichází doktor z urologie. Znova kontroluje ledviny. Říkám mu, že jsem v těhu byla na gastru a že pan doktor psal do zprávy něco o pravé ledvině. Ptá se, kde jsem byla, jestli tady v nemocnici. Odpovídám že ne, že na poliklinice. Dál to nerozebíráme. Říká že v pořádku. Hematom je menší a udělá se už jen kontrolní rentgen. Odchází. „Dnes vytáhnem stehy.“ říká Dr., co má doma taky miminko. „Vemem to ob jeden sestro“ Přichází doktor „vtipálek“. „Můžu se podívat na ten váš čaj, co pijete?“ „Jo.“ „Dojčecí, čteš dobře, taky se nám ho doma válí hafo“ říká Dr. s mímem. Dojde mi čemu se smějou. Četl slovenský název. „Čaj pre dojčiaci matky“. Musím se smát s nimi. Jako malí kluci.

„Vy už jste zdravá, já jsem vám říkal, že vás dáme dohromady tak, že se ani nepoznáte.“ „No jo, jste fakt dobří.“ „Jak dobří, ti nejlepší, nejúžasnější“ „Nejvtipnější“ doplňuje druhý Dr. „Nejkrásnější.“ „A hlavně nejskromnější, co?“ Uzavírá to se smíchem Dr. s mimčem. Takhle veselé vytajhování stehů už asi nezažiju. Doktoři se špičkují a pořád se smějí, já se sestrou taky. „Nechte už toho, se mi smíchy třese břicho a ještě mě kvůli tomu štípnete.“ „To je matroš co,“ říká sestra, „a s tímhle tady musím makat.“ „Jako puberťáci… Aspoň máte veselo.“

„Teď nevíte u které svorky jste skončil, co, pane doktore.“ Sestřička zkoumá, kde jsme skončili. Ti dva si pořád nedávají pokoj. Nejveselejší vzpomínky budu mít na JIPku, to je ironie. „Aby bylo společenskému kodexu učiněno zadost, tak vás zítra poskládáme do krabice a expres pošlem na chíru.“ „Chtěli jsme už dneska, ale v lékárně došli biče“ dodává „vtipálek“. „Tak to je chyba, bez biče mě odsud nedostanete.“ Tentokrát mám radost, že přijde nahoru. Vnímám to, jako bych byla o krok blíž k domovu.

12. 11. 2010 PÁTEK

V noci mě pobolívala ledvina. Alespoň myslím, že to byla ona. Řekla jsem to sestřičce. Prý to řekne doktorovi a ať to řeknu u vizity. Vizita. Přichází doktorka, která byla u mé revize. Říkám jí o bolesti u ledviny. Pokýve hlavou a všichni odchází. Jdu si zdřímnout, než mě převezou. Přichází doktor. Poslední kontrola břicha na JIPu. Říkám mu znova o bolesti v pravém boku. Chce vědět, jaká je to bolest, kouká na oči, jazyk, palec u ruky :o. Říká že to může být, a kdyby to nepřešlo, ať to hlásím na chíře. Sestře říká, ať vytáhnou stehy, že jde psát zprávu. Zdravotní bratr mě zbavuje posledních sponek a stehů. Vše hotovo, jedem.

Loučím se s personálem, kolem kterého jedeme. Doufám, že už se sem nevrátím. Přijíždíme na oddělení chíry. „Paní na čtyrku“ volá staniční sestra. „Přestěhovali jsme vás, na vašem pokoji jsou teď chlapi.“ Je mi to fuk, vidím, že je v práci „příjemná“ sestra a hned mám špatnou náladu. Ta se ještě zhoršuje, když zjistím, že pokoj je plně obsazený. Je tu nějaká stará nesympatická paní, a druhý nevím, je někde pryč. Přichází sestřička, mám radost, tahle je milá. Ta nepříjemná má na starost jiné pokoje. Aspoň že tak. Sestřičky si mě předají, já zalézám do postele a snažím se usnout, jsem bez nálady. Chci domů.

Přichází Láďa s dětma. Nicolásek je trochu zaražený. „Už na mě zapomíná, co?“ ptám se. „No, už se neptá…“ Je mi do breku. Povídám si s Nicoláskem, pořád se pusinkujeme a objímáme. Nechce se ode mě vzdálit. Nejradši bych si ho tady nechala na noc. Budí se Amálka. Beru si ji a když se na mě usměje, tak brečím. Když odejdou, tak po chvíli přichází a představuje se mi doktorka, která má na starost tenhle pokoj. Říkám jí zase o tom bolavém boku, a ona mi říká, že v pondělí mám naplánované další sono na urologii.* To je mi novinka. Že o tom nevím? Asi proto žádný Dr. na mé stěžování si nereagoval. Ale mohli to aspoň říct!*

13. 11. 2010 SOBOTA

Vizita. Přichází chirurg, co mě operoval poprvé. Když mě vidí, tak se tváří… zvláštně. Asi ho žere svědomí. Vůbec, zajímalo by mě, co říkal na to co se stalo. Celé chirurgické oddělení prý bylo v šoku… A jak se cítil on? Ten co to způsobil? Asi nic moc. Je mi to líto. Jako doktor se musel cítit strašně. Asi jsem divná. Ale vážně mi ho je líto. Vždyť to neudělal schválně. Sestra mi přichází dát ATB. Říkám j, že mě bolí kanyla, ať to přepíchne. Koukne na to, řekne, že v tom nemám zánět, tak to je zbytečné, že s těmihle ATB mě to bude bolet všude. Do teď mě nikdy nebolely… Nechávám to bez komentáře… Oběd. Nimrám se v tom jako vždy. Prostě to jídlo do sebe nemůžu dostat.

Nějaký pacient se do mě pouští. „No jen jezte, jezte! Snídani jste vrátila, oběd musíte sníst. Jak se chcete uzdravit, když nebudete mít energii? Musíte jíst, tak to do sebe naházejte, šup!“ Chuť mě přechází úplně. Odcházím. Všímám si, že mi zůstaly stehy v pupíku a po jednom drenu. Říkám to sestře. Prý to přijde vytáhnout. Přichází Ládík s dětma a mamka. Láďa se zná s jednou sestřičkou. Ta si bere Nicoláska a nechává ho lítat po sesterně, až ho celého rozdovádí. Když ho držíme na pokoji, tak dělá kravál. Důchodkyni, co je se mnou na pokoji, se to nelíbí. Tak jdou radši domů. Sestřičce už končí směna, tak se domlouváme, že stehy vytáhneme zítra. Chci už domů. Už jsem tady moc dlouho. Je mi smutno.

14. 11. 2010 NEDĚLE

Vizita. Zase Dr., co mě operoval. „Kdy půjdu domů, pane dokotre?“ „No, na pondělí máte naplánovanou konrolu ledvin, tak já bych to viděl na úterý, ale samozřejmě, lékař co bude mít službu v úterý to může vidět jinak.“ Úterý? To je ještě lepší než jsem čekala! „A jak to vypadá s tou infekcí?“ „Infekcí? Jakou infekcí?“ „Tou co mám z toho hematomu…?“ nechápu… „Cítíte se na nějakou infekci? Nebo hematom? Ne? No tak vidíte.“ „Ale to jsem se před tím taky necítila, že jo.“ „Zítra uděláme ještě CRP a krevní obraz, ať to máme na vizitu sestro.“ *No, už sem myslela, že to neřekne.

Člověk aby se vážně pomalu léčil sám. Jak to říkala Soňa? Že za chvíli se i operovat budeme sami. Dostanem příručku a starejte se.* Je 16 hodin. Přichází mamka s Amálkou. Amálka spí, kluci se ještě stavovali v Tesku. Před 17 hodinou mi sestra jde dát kapat ATB. KLuci přicházejí a mamka dává Amálku papat. Krmí ji ze stříkačky, snad to k něčemu bude a budem dál kojit. Krabici Nutrilonu měla na 6 dní. Hodně baští. Po vykapání ATB se jdem projít do Atria. Jdu někam poprvé za dobu, co tu ležím. Trochu se mi vše motá, když jdu. Už abych byla úplně v pořádku… Mám pocit, že mi začíná ubývat mlíčka… Nejvyšší čas jít domů a začít zase kojit.

15. 11. 2010 PONDĚLÍ

Vizita. „Dnes jdete na sono ledvin a podle toho co řeknou tam a co budou chtít dál, bychom vás mohli psutit domů.“ „Kdy?“ „Dneska. Záleží ale, co řeknou na urologii,“ říká staniční lékařka a obrací se na doktorku. „Za dva týdny sono břicha a do cévní poradny.“ obrací se zase na mě „pak vám to vysvětlíme, kde, co a jak.“ Když odcházejí, přichází ke mě ještě starší doktor, ten sympaťák, co jsem ho předminulou středu sjela kvůli Amálce, že mi ji nechtějí dát na pokoj. Říká mi, že je hrozně rád, že mě takhle vidí v pořádku, že jsem úplně jiný člověk, a ptá se na Amálku, jak se má. Přeje mi hodně štěstí a ať se pořádně uzdravím. Dojalo mě to. Vážně je tak hodný, jak vypadá.

Na sono mám jít až ve 12. Zas mi nedali jídlo. Nechápu proč, co mají ledviny společného s jídlem, a tím spíš, když mi sestra řekne, že sami nevědí, tak „pro jistotu“ ať nejím. Jdu do Atria. Koupím si časopis a jen tam tak sedím. Jde kolem sanitář, ten nesympatický, co mě vezl na JIP. Poznává mě a zastavuje se na kus řeči. Je 12 hodin. Sedím na urologii a čekám až mě zavolají.

Dr. se se mnou moc nebaví, zlehka koukne na UTZ, žádné velké zkoumání, zeptá se jestli mě něco bolí a posílá mě za dveře počkat na zprávu. V té je napsáno POUČENA. Nevšimla jsem si, že by mě o něčem poučil. Další hodinu a půl čekám na propouštěcí zprávu. Mezitím sním trochu oběda, přijede pro mě Láďa, pomůže mi zbalit věci… Sedíme na chodbě a čekáme. Jde kolem chirurg, který mě operoval první. Podává mi ruku, loučí se a přeje mi hodně štěstí. Konečně mám zprávu v ruce a jedeme domů!

2 měsíce poté…

Všechny kontroly po propuštění dopadly dobře. Jak jsem měla pocit, že už se nikdy nebudu pohybovat jako dřív, tak teď je to naopak, vůbec nevím, že my kdy něco bylo. Jen ošklivá jizva mi připomíná, co se stalo… Ale i ta časem vybledne. Ze začátku byl problém s kojením, dokrmovali jsme, ale teď můžu hrdě říct, že plně kojíme. Jsem neskutečně šťastná, že to dopadlo, jak to dopadlo, a že můžu vidět vyrůstat své děti…

Líbil se vám deníček? Máte také co říct? Přidejte na eMimino.cz svůj deníček.
Průměrné hodnocení zápisku v deníčku 4.9 bodů
Stránka:  1 2 Další »
 Váš příspěvek
 
rencin  10.01.11 02:47

Tak tohle je bezkonkurencne jeden z nejlepsich denicku, co jsem tu cetla, je to skoro jako kniha, precetla jsem jednim dechem, pises suprove, mela by ses tomu nekdy venovat, jen spis psat o veselejsich vecech :)
Je to neuveritelny, co se deje v nemocnicich, mam hruzu z toho, ze by mi mohlo nekdy neco byt a musela bych do nemocnice.
Tobe gratuluju a obdivuju te, jsi neuveritelne silna zenska a tvoje deti i manzel na tebe muzou byt opravdu pysny.
Preju ti do novyho roku a vubec naporad jen zdravi, aby se ti uz nikdy nic neprihodilo a do nemocnice jsi uz nikdy nemusela.
Fakt jsi statecna, klobouk dolu a diky za uzasne napinavy cteni :-)

 
MyškaB.
Závislačka 4333 příspěvků 10.01.11 06:48

Tak husí kůži budu mít ještě hodně dlouho. Jsi vážně statečná holka. Z takových příběhů se člověk opravdu dozví jak je na tom naše zdravotnictví bídně, málokterá nemocnice se může chlubit milým a hlavně odborným personálem, jedna půlka jsou fušeři a druhá protivové. Teď si hlavně užívej dětiček takle malý nezůstanou napořád.

 
Karinkaaa
Ukecaná baba ;) 1475 příspěvků 10.01.11 07:33
:hug:
 
jondamana  10.01.11 07:43

:potlesk: :potlesk: :potlesk:
Jis hrdinka, a tvoje odhodlani kojit a jeho dosazeni s tolika kolmplikacemi je naprosto medajlehodne. Preju ti hodne sil a uz jen zdravi!!!
PS: Krasny popis rozlicnych osobnosti personalu nemcnice. Je na tom krasne, ze kdyby nebyly protivne sestry a nesympaticti doktori ci sanitari, nevsimali bysme si tolik tech dobrych, symaptickych, a vtipnych kolem nas. Takze at ziji vsichni, co ti zachranili zivot! :-D

 
cmelda
Závislačka 2753 příspěvků 10.01.11 09:14

uff teda mazec. jeste ted je mi zima za tebe. ale je dobre, zes v poradku. preju hodne stesti :palec:

 
rhiannon
Neúnavná pisatelka 15388 příspěvků 10.01.11 09:17

Tééda, přečetla jsem to jedním dechem, deníček je naprosto super, i když sis teda prošla docela peklem…jsi fakt statečná a silná ženská!

Přeju ti, aby tě v životě čekalo už jen to příjemné :kytka:

 
klidnakocka
Stálice 97 příspěvků 10.01.11 09:48

Tak tenhle deníček budu dávat za příklad všem, co kojení vzdávají moc brzo. Jsi hrozně statečná. Gratuluju, určitě se vyplatilo to kojící martyrium vydržet.

A až zase zdravotníci sesumírují nějakou výzvu typu „Děkujeme, odcházíme“, my jako pacienti bychom jim měli vzkázat „Neděkujte a odejděte“. A až za hranicemi zjistíte, o čem medicína je, tak se můžete pokorně a s úctou k pacientovi vrátit.

Teď samozřejmě nemyslím to, že se stala chyba při operaci, to je prostě smůla a osud a i nejlepší sem tam chybu udělá, ale všechny ty nepříjemné sestry řvoucí na pacienty, doktory, co házejí své špatné pocity z nevydařené operace na nebohou paní (tato mudr. mě tedy obzvlášť nakrkla), ti, co do zpráv píší POUČENA, aniž zmíní slovo, ti co doporučují ukončit kojení jen proto, že jim to „komplikuje provoz“. Ti, co na přímé dotazy mlží, mlčí nebo si záměrně vymýšlejí, jen aby měli pokoj.
Na druhou stranu si budu o to víc vážit všech, kdo mají jiný přístup a berou za to stejné peníze.
Dneska mi nastupuje tchyně na plánovanou dost těžkou operaci. Doufám, že budeme mít štěstí na ty druhé mudr a vše proběhne v pořádku.
Do dalšího roku přeju už jen vše dobré a ať Amálka pěkně roste.

 
Jitulevrtule
Ukecaná baba ;) 1450 příspěvků 10.01.11 10:07

smekám pomyslný klobouk, jsi vážně statečná ženská a navíc jsi to napsala moc krásně. Já jsem ve 14tt a 3× jsem byla v nemocnici kvůli nevolnostem, vždy tak 3-4 dny a pokadé jsem kňourala, že už chci domů, hned jak se mi ulevilo. Až moc dobře jsem si na to při tvém příspěvku vzpomněla a přitom se to s tebou samozřejmě nedalo srovnat. Máš skvělou rodinu a tvá rodina má báječnou mámu, moc držím palce ať jste všichni v pořádku.

 
Gladys
Vesmírná mluvilka 31606 příspěvků 10.01.11 10:30

Musím říct, že jsi si prošla fakt trnitou cestou. A člověk by řekl zákrok, kterých se dělají stovky, uf.

Kojení jsi si fakt vydřela, málokdo by takto bojoval.

Hlavně ovšem teda máš spisovatelské střevo, přišlo mi, jako bych četla Betty MacDonaldovou a její Morovou ránu, skvěle a s nadhledem popsáno, věrný obraz, jak české zdravotnictví utvářejí jednotlivci. :potlesk:

Přeju, ať už nikdy nepotřebuješ ani den v nemocnici :kytka:

 
Petruska
Závislačka 2573 příspěvků 10.01.11 10:45

Jsi velká bojovnice :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: a určitě máš někde svého anděla strážného, který u Tebe stojí. Měla jsem úplnou husinu, když jsem četla Tvůj příběh. Zažila jsi toho opravdu dost :hug: :hug: :hug:
obdivuji Tě, že jsi nepřestala s kojením!

Hodně síly a hlavně hodně štěstí v životě :hug: :hug: :hug: :hug:

PS: nejhezčeji napsaný deníček, co jsem četla

 
Lizbeth
Extra třída :D 12981 příspěvků 10.01.11 12:41

Bylo to napínavý jak kšandy, ale je mi líto, žes prošla takovou zkušeností..
Skoro jsem měla pocit, že píšeš o naší nemocnici..chování ALA přehazování horké brambory a sliby chyby na denní pořádku.
Tak už jen zdraví zdraví zdraví.. :mavam:

 
kači31
Ukecaná baba ;) 2039 příspěvků 10.01.11 13:10

Holka klobouk dolů, zkusila jsi teda pekelně, tak už máš snad nadobro vybráno a už jen samé štěstí!!
Je neuvěřitelné, co se v nemocnici děje, a to stávkují a chtějí přidat!! Že se nestydí!!

 
lumáťa
Závislačka 2799 příspěvků 10.01.11 13:14

Při čtení tvého deníčku mi šel mráz po zádech, chvílemi tekly slzy a připálila jsem si ohřívanou brokolicovou polévku :) - čekala jsem nějaký krátký příspěvek. Ale bylo to napínavé až do konce. Nádherně napsané :potlesk:
Neuvěřitelný příběh… hlavně, že se šťasným koncem.
Přeji ti i celé tvé rodině hodně zdraví a štěstí ! :kytka:

 
BohunkaP
Extra třída :D 14164 příspěvků 10.01.11 13:30

To je síla, hlavně že to dobře dopadlo.

Jsi moc statečná, opravdu obdivuji, jak jsi to dokázala všechno zvládnout, i to kojení si vybojovat, prostě smekám… :hug:

Tak ať už je jen a jen dobře! :srdce:

 
Pettulle
Extra třída :D 11504 příspěvků 10.01.11 14:49

No, přeshodinové čtení, ale přečetla jsem. Asi bych mohla říct taky, že jsem přežila vlastní smrt. Málem jsem vykrvácela na sále při císaři, ale ještě nedávno jsem si to neuvědomovala co se vlastně stalo a mohlo následovat, teda nenásledovat. Arogance některých doktorů a sester je fakt hrozná, zvláště mě štvou doktoři, kteří vůbec neinformují pacienta o jeho stavu, já se neptala - má chyba a vlastně dodnes nevím co se na tom sále stalo. Taky doufám, že se nemocnici velkým obloukem vyhnu a u doktorů moc velkou důvěru nemám, zvlášť když každý tvrdí něco jiného a sestry se taky nedokážou domluvit na jednom scénáři. Skvělý byly sestřičky na JIPu a příjemný. Jinak na šestinedělí taky hrůza a jídlo se tam ani jíst nedalo, navíc mě trápili hladovkou celý týden. Taky mě jedna doktorka se sestrou seřvaly, abych nehysterčila (porod mi vyvolávali a já měla šílené bolesti), pak se o mě doktorka pěkně bála a chodila každou chvilku kontrolovat a honila všechny, aby mi rychle sehnali krev. To, že jsem na JIPce měla mobil, nikdo neřešil. Já bohužel o mlíko přišla, takže ti závidim, že s tímhle jsi svůj boj vyhrála.

A obdivuju tě, že si pamatuješ vše takhle do detailů a co kdo říkal, to já si z toho nepamatuju skoro nic.

Příspěvek upraven 10.01.11 v 15:01

 
nety
Závislačka 4992 příspěvků 10.01.11 15:07

Teda, máš talent psát a jsi neskutečná bojovnice, četla jsem jedním dechem a běhal mi mráz po zádech, modlila jsem se, až je konec šťastný a je, to jsem moc ráda, až jsem zamáčkla slzu dojetí. :-D
A teda zírám, kolik si pamatuješ detailů, já kdybych dneska chtěla popsat třeba porod a pobyt v porodnici, tak dám dohromady tak maximálně pětinu toho, cos napsala a to ještě hodně stěží. :oops:
Tak ti moc držím palečky, aby jsi měla to špatné vybráno a tebe i tvou rodinu čekalo už jen to dobré a hodně radosti a spokojenosti. :kytka:

 
Demi
Závislačka 3743 příspěvků 10.01.11 15:23

Tak to je ovšem síla… Tenhle deníček by si měli přečíst všichni zdravotníci, hlavně z LOK… aby viděli, že nejsou vždycky důležité jejich platy, ale zdraví pacientů. A až tohle jim dojde, pak se můžeme bavit o penězích :cert: , aniž bychom byli vydíráni termínem exodus a exitus.

Obdivuji tvou sílu a snahu vytrvat s kojením. Jsi dobrá. Fakt. Opatruj se a užívej si všechny krásy života.

 
al3da
Kelišová 5497 příspěvků 10.01.11 15:52

Teda klobouk dolů před tebou, ale teď už vím že bych to raději nečetla. Ve 31 týdnu jsem byla hospitalizovaná s akutní žlučníkovou kolikou která se i v nemocnici po léčbě opakovala, pro mnohočetný výskyt kamenů, porod vyvolávat nechtěli protože mimčo bylo malinké a po porodu mě čeká vyndání, takže se teď toho děsím ještě víc než do teď......
Hodně zdravíčka!!!!

 
Staninka30
Extra třída :D 10052 příspěvků 10.01.11 16:19

Aohky.
Celé jsem to přečetla jedním dechem prostě je bombastické napsané takhle ani já bych to takhle nenapsala.
jsem za tebe moc ráda že jsi tak statečná ženská i když na tom začátku to bylo šílené jaké jsi musela mít velké bolesti.

Jsi šikula a držím ti palečky aby jsi na to vše brzo zapoměla a jen se těšila ze svích užasních dětí a taky manžela. :wink: :lol: A užívala vše ve zdraví at tě už nic takového nepotkalo.
:wink: .

Napsáno náhderně :kytka: .
A Gratuluji ke kojení že si malá dala krásně říci a kojíš do dnes pohodně :srdce: .

 
Veveří
Ukecaná baba ;) 1492 příspěvků 10.01.11 16:55
Deníček všech deníčků...

Musím říct, že jsem deníček přečetla jedním dechem a střídavě jsem kropila klávesnici slzami, smála se vtipným doktorům z JIPky, pak jsem měla chuť odprásknout tu příšernou kreaturu sestru z chiry…no prostě, moc moc moc silný příběh.
Jaké ty sis zažila peklo…ale myslím, že horší než fyzická bolest, je bolest na srdci z toho šíleného strachu, že už neuvidíš děti. Jsou chvíle, kdy se smíříš s čímkoliv, ale ne s tím, že si tě tvé vlastní děti nebudou pamatovat. I já jsem se tohoto strachu dotkla, bylo to horší než pomyšlení na nemoc a vlastní utrpení.
Dál ti do života přeju jen zdraví, zdraví a zdraví pro tebe a celou tvoji rodinu. Drž se, holka!

 
Sany80s
Závislačka 3396 příspěvků 10.01.11 17:10

Je to přímo děsivé. Ještě že to dobře dopadlo.
Já bych uznala, že se chyba může stát, třebaže v tvém případě při ní šlo o život, ale děsí mě, že celý následující sled událostí byl v podstatě zhoršen nezájmem a špatnou komunikací ze strany personálu.
A nejhorší na tom je, že se s takovým přístupem setkávám v rodině pokaždé, když má někdo nějaký vážnější problém. To je na tom to nejhorší, že je to pokaždé a pokaždé to není ani tak neodborností, ale naprostým nezájmem a neochotou vzít na vědomí, co říká pacient.
Já se to občas snažila omlouvat tím, že jsou přepracovaní, což asi jsou, ale už je toho tak moc, že jsem si přestala lékařů a sester vážit.

Příspěvek upraven 10.01.11 v 17:12

 
Veveří
Ukecaná baba ;) 1492 příspěvků 10.01.11 17:27

Ještě bych dodala, že tady u nás na Zlínsku skončilo po roční proceduře několik doktorů před soudem pro zanedbání péče. Jednalo se o třicetiletou maminku dvou dětí (4 roky, 1 měsíc), která bohužel neměla to štěstí a zbytečně zemřela na „banální“ prasklý žaludeční vřed. Byla s tím 2× na pohotovosti, pokaždé si ji přehazovali jako horký brambor, posílali ji domů a absolutně jí nevěnovali pozornost a neudělali všechna nezbytná vyšetření. Stačil jeden jediný rentgen a ona by žila.
Doktory možná odsoudí, ale život to té mamce nevrátí.

 
MeloryNox
Kelišová 5251 příspěvků 14 inzerátů 10.01.11 17:31

Ty bláho. Tenhle příběh ve mně zanechal hodně smíšených pocitů. Hlavně, že už jsi v pořádku a jsi s rodinou. :srdce:

 
Aspera
Neúnavná pisatelka 16373 příspěvků 3 inzeráty 10.01.11 17:42

Teda, na to, že většinou na delší deníčky nemám trpělivost tak ten tvůj jsem přečetla a přeju ti hodně štěstí a zdraví. Peklo už máš za sebou.

 
Dasa+Nicolasek
Echt Kelišová 8400 příspěvků 10.01.11 18:42

Děkuji vám všem za krásné přízpěvky… :srdce: :srdce: :srdce: Chtěla jsem jen vysvětlit, jak je možné že si to vše „pamatuji“. Já už si to nepamatuju, sepisovala jsem to už v nemocnici, když jsem tam byla týden tak jsem ho začala psát. A abych pravdu řekla, když jsem ho teď četla, tak jsem si víc jak půl věcí připoměla, nemít to napsaný, tak si to taky nepamatuju… Psala jsem to s přestávkami od té doby co mě propustili, byla to fuška celý opsat, to mi věřte :wink: A už to znovu číst nebudu, protože se mi to vše připomíná a opravdu se mi z těch vzpomínek převrací žaludek :-( Možná za pár let… Najdu odvahu si to připomenout :-)

 
Anulka
Ukecaná baba ;) 2235 příspěvků 10.01.11 19:16

úžasný deníček, vy nemáte anděla strážného, ale přímo celou rodinu andělů, kteří měli pohotovost a střežili vás 24.hod. denně.
Přeji moc a moc zdraví a štěstí a snad máte do konce života nejen za sebe, ale za celou rodinu vybráno.

 
Kačenka 30
Echt Kelišová 7511 příspěvků 10.01.11 21:20

Dáši tak tohle jsem dočetla také na jeden nádech. Chvílemi se mi chtělo plakat a chvílemi zuřit. Protože takhle hnusné chování sester je nepřípustné. Tu krá.. bych vyhodila na hodinu. Sama jsem zdravotní sestra a pracovala jsem na chirurgii, ale snažila jsem se k pacientům chovat mile a slušně, jako by tam ležel někdo z rodiny. Snad už se ti takové pseudosestry vyhnou obloukem a přeji tobě dětem i manželovi hodně štěstí a zdraví do dalšího života. Ten anděl strážný na tebe opravdu musel dávat velký pozor. :andel:

 
tentadora
Ukecaná baba ;) 1935 příspěvků 10.01.11 22:00

Taaaak, zabralo mi půl dne to přečíst, jak mi tu lítala tříletá dcerka, ale smekám! Co musí někteří zkusit a vydržet, to je fakt hrůza.

Přeji už jen samé hezké dny, zdravé děti a krásné zážitky. :kytka:

 
asha
Nadpozemská drbna 29457 příspěvků 10.01.11 22:30

Ufff…to je fakt horor. Mam bohuzel hodne podobnych zazitku z nemocnic :zed: Uz ani nevim, kam bych pripadne sla…
Mohla bys mi prosim napsat, jak se jmenovali ti dr.? Klidne soukromou zpravu, nechci to nikde zverejnovat.
Preju ti, at uz te nikdy nic podobnyho, byt jen vzdalene, nepotka! :kytka:

 
DanaCe
Echt Kelišová 8199 příspěvků 10.01.11 22:31

Dáši, deníček úžasný. To co jsi zažila si naprosto nedovedu představit. I když já jsem byla se žlučníkem když byly malému 2 měsíce. S kojením si nikdo hlavu nelámal a já se přiznám, že to bylo poslední na co jsem měla sílu myslet. Žádné komplikace jsem neměla a za 4 dny jsem byla doma.

Ale hodně vět a situací které jsi popsala mně připomněly vlastní zkušenost, arogantní sestry, poloviční a často protichůdné informace od doktorů, hodinové ležení v ledovém operačním sále, kdy se „hledal“ doktor, až se našel přišel a říká, tak tady máme jeden slepáček!!! A já tam byla se žlučníkem. Pak najednou, že jedu domů, do ruky dostávám zalepenou obálku potřísněnou krví s poučením neotevírat a odevzdat lékařce. Doma jsem samozřejmě otevřela a také se dočetla, že jsem poučena o dietě atd… tak si říkám dopadlo to dobře, ale co až bude jednou hůř!!!

Tak se drž a dávej na sebe pozor.
Jen mi uniklo, ve kterém městě a která nemocnice to byla?

Dana

 
JančaK
Ukecaná baba ;) 1357 příspěvků 10.01.11 23:35

Mám husinu, ale co dodat? Ústecká nemocnice, mám taky hnusný zkušenosti. Naštěstí to drama dobře dopadlo a chytlavě jsi to popsala. Přeji hodně štěstí.

 
Kamča.dalmatinka
Hvězda diskuse 46984 příspěvků 10.01.11 23:50

Ahojky.Nevim zda napsat že to byl krásný deníček,ale že se to krásně čte snad nevyzní blbě.
Připomělo mi to tak trochu muj porod. :cry: .Nervalo to tedy tak dlouho,ale málem zemřel i malej a ty sestřičky spíše jen zlé sem také zažila.
Když mi bylo zle a dávali ordinaci v ružové zahradě tak věřím tomu že i kdybych umírala tak ani jedna nezvedne zadek od tv :cry: .Je to velmi smutné že člověk navíc sestra muže být tak bezcitná a to i když se jedná o dítě.Naštěstí ta moje nemocnice byla týden po tom všem zavřena a možná i proto že zavření bylo plánované tak už všem bylo jedno.

Jsi moc statečná a celá tvá rodina a přeju ti jen zdraví :hug: :kytka:

 
TeaDarkfire
Nováček 1 příspěvek 11.01.11 00:30
Děkuji, žes to nevzdala

Konečně jsem ti poprvé za svůj život mohla vidět do hlavy… A hrozně moc mě sere! Promin mi ten výraz, ale je to tak. Sere mě, že když jsi nás potřebovala nemohli jsme u tebe být. A je mi hrozně líto, že jsem taková blbá kráva, a chovám se k tobě hrozně. Věděla jsem, co se ti stalo, ale nemohla jsem to nikdy vidět tvýma očima, ne do teď. Sestřičko, moje. Slibuju, že už na tebe nikdy nebudu zlá. A omlouvám se… Mám tě ráda zlato… :huban:
Ps: Brečím ještě teď, teda brečela jsem i když jsi byla pryč, i když jsem se dozvěděla, že máš problémy s tím žlučníkem a tys mi tvrdila, že to nic není, že se ti nic nestane, že jsi vpořádku. Pamatuješ si to? Věděla jsem asi podvědomě proč brečím. Ale brečím i proto, že jsem konečně pochopila, co se ti děje v hlavě a jsem hrozně moc ráda, žes to nevzdala a aspoň pro Niciho a Amalku, protože ti jsou pro tebe nejduležitejší, ale já ze svého sobeckého hlediska, jsem šťastná že jsi to nevzdala, protože bych nemohla bez tebe a Niciho s Ami být (i když jsem někdy hrozně moc protivná, asi ještě prostě nemám bunky na děti:-) ) a hlavně bych neměla s kým skákát šipky:-)
Jsi moje sestřička a já tě budu vždycky mít ráda takovou jaká jsi. I když jsi protivná jak osina v zadku :-D (Vtip)
Nikdy tě nikomu nedám Dáško, ani samotné smrtce ne! :cert: Nikdy ji nedovolím, aby mi tě vzala dřív než má. Ji nakopu, když to bude nutné :-)
Mám tě moc moc moc moc ráda, nikdy na to prosím nezapomen, i kdybych byla zase protivná, odporná, řvala na tebe a já nevím co ještě. Ju? :huban:
Tvoje sestřička

Zlatíčko, moc tě s tatínkem milujeme a jsme rádi, že to máš za sebou a teď už jen samé radosti. Jsme rádi, že jsme si Vás teď o Vánocích užili a je tu nějak ticho a pusto. Nikdo nás ráno netahá z postýlky - Babí, vstávej, chci „oběd“ :lol: :srdce: mamka a tatík

 
Marsi86
Zasloužilá kecalka 739 příspěvků 11.01.11 07:57

jsi statečna. Říkam si proč ty sestry a doktoři tu práci dělaji když je to v nejmenčím nebavi .....
opravdu tě obdivuju ja bych si asi stěžovala na chováni personálu …ale jinak bojovnice

 
madlenka73
Ukecaná baba ;) 2310 příspěvků 11.01.11 08:32

Dášo krásný ale strašlivě smutný deníček. Já moc velká čtenářka nejsem ale hltala jsem tvoje řádky a bylo mi z toho ouvej. Obdiv zasloužíš veliký samozřejmě za to,jak si vše zvládla a i když nemoc byla hrozná a ty ses tak strašlivě hrozně cítila,tak za nejhorší z celého toho hororu považuji,že jsi několik dní nemohla mít Amálku u sebe. To si vůbec nedokážu představit. O to ta tvoje bolest nemoci musela být ještě mnohonásobnější. Hlavně,že jste v pořádku a já moc držím palečky ať už vás čekají jen krásné chvilky,toho zlého už bylo až přespříliš.
Klobouk dolů za statečnost. :potlesk: :potlesk:

 
PusinkaMartinka
Echt Kelišová 9397 příspěvků 11.01.11 09:34

Krásnýý deníček… smekám před tebou klobouk… Já přežila taky svou smrt a dvakrát a to doslovně… dvakrát narkoza dvakrát mě oživovali od té doby mám hrozný strach s narkozy…Na nemocnice mám podobné vzpomínky jako ty… i když já si tímhle prošla v dětství relativně od narození až po dobu 15let, kdy se nějako konečně vše uklidnilo… třebas taky napíšu deníček o svých zkušenostech v nemocnici.. ale je pravda, že mám taky pocit, že tu pro něco jsem jinak už bych tu vůbec nemusela být… že mám nějaqké poslání na tomhle světě… Ted sem ve 21tt. a jsem strašně štastnáá, že sem prozatím v pořádku.. . ale zase se obávám, aby ta mrcha my nešlapala na paty… ale co já jí stejnako uteču :palec: Přeji ti užjen saméé zdravíí a pohudu v životě :srdce:

 
Hako
Ukecaná baba ;) 1309 příspěvků 11.01.11 11:07

Četla jsem jedním dechem.Jako by to bylo (až na nějaké věci) o mně.Já prodělala něco podobného i když já neměla vnitřní krvácení,ale zase více komplikací.A nebyl to žlučník , ale ledvinové kameny.
Přeji strašně moc brzké uzdravení, a krásný rok 2011 bez komplikací.Držím pěstičky.

 
Barbulka
Závislačka 2751 příspěvků 11.01.11 11:32

krásně sepsané :palec: držím palce ať je už vše v přádku :srdce: při čtení mě mrazilo, úplně chápu ten vztek na tu nepříjemnou sestru, člověk by jim někdy dal přes ústa :pocitac: smekám, že jste si udržela laktaci :potlesk:

 
Janafugi
Ukecaná baba ;) 1781 příspěvků 11.01.11 11:42

Teda deniček jsem přečetla jedním dechem. Je mi moc líto, čím jsi si musela projít, ale jsi vážně šikulka a zvládla jsi to na jedničku. A mrzí mě, že jsi musela narazit na neochotnou, nepříjemnou sestru, takévé by to povolání opravdu dělat neměly. Přeju už jen hooodně štěstíčka v životě. :hug:

 
Orinka001
Závislačka 3358 příspěvků 11.01.11 11:43

Ahoj Dáši, ustála jsem Tvůj deníček, ale stejně jsem brečela, jednou to bylo z lítosti a smutku z toho, co se Ti dělo, jednou to bylo ze vzteku vůči té bezmoci k zdravotnickému personálu. Tu sestru bych fakt asi shodila ze schodů za to, co Ti (a ostatním) prováděla a stále jistě ještě provádí.
Budu asi opakovat to, co píšou ostatní komentující maminky, ale to je fuk, myslím si to taky…nádherně napsaný deníček, opravdu máš talent a určitě bych Ti doporučila (když teda budeš mít čas) abys sepsala knížečku o svém životě, o dětství, o zamilování, o rodině…ať mají pak Tvoje dětičky, až budou velké, co číst :-)
Držela jsem Ti palečky celou dobu, co jsi byla v nemocnici a moc jsem na Tebe myslela a jsem moc ráda, že jsi tu zubatou s kosou zahnala. Nemá ještě nárok, Tvoje děti potřebují ze všeho nejvíc Tebe a pro ně má smysl házet po zubaté kamením :wink:
Moc Ti držím palečky, ať se vše zahojí v nejlepším pořádku a zdravotních problémů není víc než být má.
Ať s kojením vydržíš co nejdéle (Amálka i Ty si to zasloužíte, máte to holky doslova vybojované)…schvál­ně…která z nás bude kojit déle :wink:
No a ještě na závěr bych si přála …další Tvůj deníček, ale tentokrát veselejší :hug:

 
Pasithea
Kecalka 151 příspěvků 11.01.11 12:43

Skvěle napsaný deníček o velmi nepříjemných věcech. Obdivuju tě, jak skvěle si všechno zvládla, že jsi si dokázala udržet mlíčko pro Amálku a že si se dokázala i přes bolesti vzepřít zdravotnímu personálu. Přeju ti ať už nikdy nemusíš nic podobného zažít.

PS: Té sestře z chirurgie bych přála, aby se po operaci dostala do rukou podobně milé osobě.

 
LauraPa  11.01.11 13:29

Uf… nemám co dodat. Vyjadřovat se po zmrvené operaci stylem, který prakticky obviňuje pacientku (co jste nám to udělala, vždyť vy jste si tu klidně málem vykrvácela), to je na můj žaludek teda moc.
Ale mám kamarádku se stejnou zkušeností, po rutinní operaci krvácení do dutiny břišní, taky na ni sestry celou noc řvaly, že je hysterka, že nic nevydrží, že je to normální. Ráno už byla v bezvědomí. :(

 
Havraní
Zasloužilá kecalka 720 příspěvků 11.01.11 14:16

No teda,přečetla jsem jedním dechem,ale mě rozbrečel až dopis od Tvé sestry a rodičů.Moc ji závídím,že Ti mohla napsat,moje ségra šla taky na laparku,v 27,úplně zdravá,krásná,jen na diagnostickou,a jí zas protrhli dělohu,přidaly se všechny možný komplikace,odešel mozek,a ona se nám ale už nevrátila,3 měsíce byla v komatu,a pak to vzdala,a já ji tady moc postrádám,byly jsme jednovaječný dvojčata,jsi šťastný člověk,že jsi to přežila,ale i Tvá rodina,můžete se spolu dál radovat,na to špatný se zapomene,máš už určitě na celý život vybrány takovýhle hrůzy,tak přeju už jen to nejlepší… :huban:

 
Lucah
Závislačka 2777 příspěvků 11.01.11 15:26

Ahoj Dasi, moc tady denicky nectu, ale na tenhle jsem narazila a hruza.. dalsi nocni mura z nasi nemocnice, stejne jako ta moje z rizika, mam v planu sepsat pribeh nas taky, ale nejak nestiham a asi uz si to tak dobre nebudu pamatovat, nepsala jsem si ho.. jeste ze tam mame i fajn oddleni, treba neurochirurgii, kde mi zachranili zivot a taky mam diky nim dve deti a pro nej fajn tatu.. netusila jsem, ze to bylo tak desny.. drzim palce at je to ok, pozdravuj zlaticka.. planuju jeste nekdy dalsi mimi, ale na riziko pripadne me uz nikdo nedostane..

 
Valaška
Kecalka 150 příspěvků 11.01.11 19:44

Ahoj Dášo, jsi opravdová bojovnice, smekám před tebou! Je mi ale moc líto, že máš takové špatné zkušenosti s personálem. Sama jsem zdravotní sestra a v práci jsou pro mě pacienti na prvním místě. Nechápu, proč si někdo vybere tohle povolání, když ví, že ho potřeba pomáhat druhým obtěžuje. Musím ale bohužel přiznat, že i já jsem se setkala ve své praxi s podobným přístupem některých kolegyň, jako jsi napsala ty. To potom vrhá špatné světlo na celý zdrav. kolektiv. Naštěstí je nás ale většina, kteří svou práci děláme ne pro peníze (to ve zdravotnictví ani nejde), ani proto, že něčím se prostě živit musíme, ale pro dobrý pocit z toho, když dokážeme někomu pomoci. Tobě přeju už jen všechno dobré! Lucka :mavam:

 
lyndina
Nováček 4 příspěvky 11.01.11 20:43

Velky obdiv. Jsem moc rada, ze vse dobre dopadlo. Jsi maminka s velkym M, jak jsi bojovala za rodinku i v takovem stavu. At mas dobojovano a jenom si uzivate :potlesk:

 
almondka
Kecalka 255 příspěvků 14.01.11 22:29

Neuveritelne, co vsechno si zvladla a ustala! Jsi neskutecne silna zenska! Preji hodne zdravi, stesti a same radosti!

 
faldy
Zasloužilá kecalka 594 příspěvků 15.01.11 14:41

No tak po pravde, uz jsem myslela, ze to ani nedoctu. Ne ze by me to nezajimalo, naopak. Ale cas me porad nejak nevychazel. Konecne jsem ho ale docetla. TO BYL MAZEC HOLKA!! Ale jen ty vis, cim sis opravdu prosla, ja jen tajila dech. Preji tobe a tve rodine hodne hodne zdravicka, jsem stastna, ze jsi to nakonec i po psychicke strance zvladla, stejne tak i udrzeni laktace. Bud na sebe hrda :palec: :hug:

 
Kattinka  09.02.11 17:47

Daši, tj maras :cry: … přečetla jsem zatím tak 1/3 a je mi slabo …

 
silvinka88
Stálice 85 příspěvků 22.11.12 19:24

Jsi moc statečná, přeji mnoho zdravíčka a štěstíčka, ať už se nikdy nic podobného nestane :-)

Vložit nový komentář
Stránka:  1 2 Další »
Poslat
nový deníček